Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Vezmu tě k horám, vezmu tě k mořím

Dar Williams – The One Who Knows

„ZMLKNI!“ křičel naštvaný jako už dlouhou dobu ne. „Zmlkni, prostě - SKLAPNI!“

„NE!“ křičela na něj zpátky a praštila ho ve vzteku do hrudi. „Budeš mě poslouchat!“

„NEBUDU tě poslouchat, jak žvaníš o…“

„Ty si tenhle rozhovor začal, Malfoy. Pamatuješ? Takže teď zůstaneš. Já jsem jen řekla…“

Draco si nacpal prsty do uší a podíval se na ni. „Já tě neslyším! Nemůžu tě slyšet!“ Byl si mlhavě vědom, že v místnosti jsou i další lidé, ale byl tak naštvaný, že to nebral na vědomí.

Docílil jen toho, že křičela ještě hlasitěji. Takže nejen že slyšel, co říká, ale taky ho začaly bolet uši. Hned ho napadlo, že musí být potomkem sirény.

„Stalo se, že…“ právě v tu chvíli si uvědomil, že toho má dost.

Přesunul ruce ze své hlavy a pevně jí chytil tváře do dlaní. „Buď zticha!“ přitáhl si její obličej ke svému. „Zml…“ políbil jí rychle a nazlobeně.  Mírně se vzepřela. „…kni!“ znovu jí políbil, tentokrát silněji. „Zmlkni,“ a znovu zajal její rty ve spalujícím polibku. „Jen – zmlkni!“ jeho hlas se snížil a on si uvědomil, že každé slovo zjemňuje polibkem.

Když byla chvíli potichu, zasáhlo ho plnou silou vědomí toho, co právě udělal. Pustil rychle její obličej, jako by se popálil a ustoupil o krok zpět. Zírala na něj široce rozevřenýma očima a byla mírně zadýchaná, což mu přišlo zvláštní, když mu polibek neopětovala. Zamrkala a několikrát se zhluboka nadechla.

 „Ale no ták, oba víte, že to chcete,“ ozval se jakoby zdálky něčí hlas. Zněl jako Ginny Weasleyová.

Zdálo se, že to bylo vše, co Hermiona potřebovala. Beze slova k němu přistoupila, dala mu ruce kolem krku a políbila ho. Merline, to byl nejlepší polibek v jeho životě. Bylo to tak vzteklé a zoufalé, jako celá jejich hádka, ale brzy se to stalo intenzivním a velmi spalujícím.

 Draco pevně stál a rozevíral a zavíral pěsti ve snaze ze sebe neudělat idiota. Přijímal její polibky, vracel jí je a prohluboval je saním jejího rtu. V ten okamžik, ho něco v mozku nakoplo a on si uvědomil, že nejsou sami. Jenže Hermiona mu zajela rukou do vlasů a jemně ho za ně zatáhla. Nedobrovolně zasténal.  Z mozku mu to vymetlo všechny myšlenky. Jediné na co myslel, bylo, aby ji nikdy nepřestal líbat…

Na všechno zapomněl a mazlil se s jejími vlasy. Točil je a kroutil, ztrácel se v jejich hebkosti. A ten polibek… tak zoufalý. Cítil se jako kdyby letěl, dělal salta ve vzduchu, lezl po horách a plaval v hlubokém oceánu. Závodil se sluncem, nořil se do mraků a honil po obloze ptáky.

Ucítil, jak se její ruce pomalu pohybují na jeho zádech. Málem zavrhl ten neuron, který se mu neustále připomínal, že navzdory jeho přání, nejsou sami.

Dracovi oči se prudce otevřely. Přestal Hermionu líbat a odstoupil kousek od ní. Její ruce zůstaly na jeho pase, zatímco ty jeho se zasekly v jejích kudrlinách. Otevřela oči a tak mohl na krátký okamžik zahlédnout všechno, co v nich bylo.

Někdo si odkašlal a Hermiona uskočila. Všichni v místnosti mlčeli. Hermiona se dívala na Draca a on se díval na ni.  Cítil jak mu tři páry očí vzadu vypalují do hlavy díry, ale nebyl schopen normálně uvažovat, natož se hýbat.

Hermiona se uklidnila dřív než on. Uhladila si předek šatů a nasadila masku lhostejnosti. „No,“ řekla hlasem silnějším, než si myslel, že to bylo možné, „hádám, že jsem vyhrála.“ A pak se otočila a opustila místnost, tak rychle, jak jen mohla, aby to nevypadalo jako zoufalý útěk.

Docela jí záviděl.

Zůstal s jejími přáteli a bývalým přítelem. Podařilo se jim do jeho lebky vypálit díry a teď pracovali na jeho mozku.Brzy se dostanou k očím.

Aniž by se po nich ohlédl nebo jim něco řekl, napřímil ramena a vyšel dveřmi z místnosti.

O

Neviděl ji čtyři dny.

Znovu měli poradu. Bylo zjevné, že konec se blíží, ať už dobrý nebo špatný. Místnost byla plná, ale nějakým způsobem se rychle vyprázdnila a on a Hermiona v ní zůstali sami. On ale rozhodně neměl v úmyslu řešit, co se stalo. Mluvil s Fredem, a když dvojče odešlo do kuchyně, otočil se k ní. Zjistil, že na něj dívá se založenýma rukama.

Cítil se, jako by stál přímo před rozjetým vlakem.

Neměl tušení, co říct.

Naštěstí byl tohoto úkolu ušetřen, když přerušila panující ticho .

„Malfoy.“

„Grangerová.“

„Nebudu se omlouvat za to, co se stalo.“

Proti své vůli se usmál. Nemohl si pomoct, byla svým zvláštním způsobem legrační. Cítil jak se jeho úzkost a napětí pomalu rozpouští. Opřel se v křesle. „Já taky ne.“

Přikývla. „Tak co teď?“

Pokrčil rameny.

„Chci, aby si něco řekl!“

Uhnul pohledem a zadíval se přes  její rameno. Uf. „Já… předpokládám, že bych tě teď směl políbit, kdybych chtěl.“ Ještě se jejím směrem ani nepodíval, ale už cítil její úsměv. Místnost se totiž rozzářila.

„A naopak.“

„Hádám, že ano,“ odpověděl.

„Draco.“

Obrátil své oči, aby se potkaly s těmi jejím. Projela jím vlna vzrušení a v žaludku se mu udělal uzel. Když ale znovu promluvil, jeho hlas byl jen trochu nejistý. „Hermiono.“