AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola první
Její obličej oslnivě zářil v nafialovělé mlze, která za úsvitu spadala na famrpálové hřiště. Bledě mléčná pokožka ustupovala před nebesky modrou majestátností jejích očí. Její smích měl jiskřivý nádech svádění; letmé polibky, které jsem ukradl z její tváře, provokovaly moji schopnost dýchat.
Energie jejího škádlivého úsměvu byla skoro srdcervoucí ve srovnání s její nevinností. Svou ruku zanechala blízko mého krku, její nehty se zachytily o vlákna mého svetru. Její rty byly nateklé, svojí červeností připomínaly saténové polštáře. Naposledy jsem je spojil se svými, což jen probudilo moji zoufalou netrpělivost.
Vzdychla mi do úst, povolila ramena a nechala tak chladný podzimní vítr, aby mi rozcuchal blonďaté vlasy, které spočívaly v trávě. Pustil jsem ji ze svého sevření, přičemž jsem ji chytil za loket a oba nás vytáhl na nohy.
„Zastavil ses někdy, abys přemýšlel, jaké je to úžasné stát na chodidlech?“
Její hlas, naplněný úžasem, mě vytrhl z idylického snění, ve kterém jsem se nacházel.
„Cože?“ zeptal jsem se zmateně nad zdánlivě nesmyslnou otázkou.
„Naše chodidla. Jsou tak roztomile malá v porovnání s námi. Přesto nás drží při zemi a přenášejí nás z místa na místo. Nezdá se ti to divné?“
Podíval jsem se na ni, na chvíli jsem opustil své pragmatické myšlenky. Vždy byla nevyzpytatelná, její smysl pro romantiku a fantazii sváděl ohromující soutěž s nejistotou, kterou ukazovala všem, jen ne mě. Já si zvyknul na její snové dotazy, zvykl jsem si na její pomalé mrkání, které je doprovázelo.
„Předpokládám, že ano,“ odpověděl jsem ji, neměl jsem touhu se pouštět do diskuze filozofického rázu.
„Draco,“ zamumlala a popošla o krok vpřed, „co s tebou mám jen dělat?“
„Nic,“ zašeptal jsem zpátky, „jen mě miluj.“
Neodpověděla ani se na mě nepodívala. Všechno, co udělala, bylo to, že svoji hlavu přitiskla k mé hrudi, nadechla se a vychutnala si moji vůni.
„Musíme jít zpátky,“ zamumlala nakonec, otočila se a dala se do pohybu.
Ani jsem se neobtěžoval říct jí něco na její do očí bijící lhostejnost k mému prohlášení; byl jsem na to mučení zvyklý. Zdálo se, že bych každý den měl být víc a víc nejistý z jejích nezávazných odpovědí, ale byl jsem si jist, že to vycházelo jen z její podvědomé potřeby nezávislosti.
Byla emotivní typ, vždy se zdráhala mě opustit a chodit po chodbách sama. Smála se mým vtipům, zvládala mé mrzuté či rozzuřené nálady a měla pochopení vůči mým posedlostem. Zaměřovala se jenom na mě; byl jsem tak spokojený svojí nadřazeností v našem vztahu, že jsem úplně přehlížel, že já jsem ten s menší mocí.
Ale dokonce i já, přes celou svoji aroganci, jsem poznal, že má tendenci být vypočítavá a odměřená.
I když mi nabídla svou náklonnost, nebylo pro ni příjemné něco takového projevovat. Skutečnost, že já jsem pokračoval s projevem své lásky noc co noc, byla důkazem mé oddanosti. Mou netrpělivost a nehorázné sobectví jen dráždil fakt, že ona je neochotná vyjádřit to, co ke mně cítí. Byl jsem díky tomu stále víc a víc odhodlaný zajít ještě dál.
Moje touha slyšet ta dvě slova byla tak silná, její odmítnutí bylo tak vysilující, že jsem přemýšlel, jestli to vlastně není důvod mé záliby pro ni. Jako dítě jsem dostal to, co jsem chtěl, vše se dalo koupit. Toho, že mi odmítala dát, po čem jsem nejvíc toužil, jsem si samozřejmě všiml. Po obzvláště nepříjemném dni bych měl podezření, že tím jen zaslepuje moji zdravou mysl.
Ale zároveň jsem skutečně věřil, že jí na mně záleží. Ze zkušeností jsem věděl, že věci jako sotva znatelné teplo v jejím hlase, jemný výraz, nebo vzplanutí po doteku její pokožky, se může jen těžko zfalšovat.
Jak jsme se tiše plahočili do svých kolejí, začal jsem znovu přemýšlet o tom, jak jsem se dostal do téhle propasti touhy.
Vzpomínal jsem tak jasně, jak to bylo před tím; to ona mě pronásledovala, visela každém mém slově, doufala, že jí věnuju jen o trochu pozornosti, než předchozí den. Já jsem ji ale stále ignoroval až do našeho šestého ročníku, to byl čas, kdy udělala geniální tah a tím mě dostala.
Začal jsem si zvykat na její přítomnost, byla to část mého každodenního života; vstal jsem, šel jsem na snídani a důsledně ji přehlížel.
Ale jednoho rána prostě zmizela. Předstíral jsem nezájem, říkal jsem, že je mi jedno, kde teď je. Ale na konci toho dne, kdy zmizela, jsem si uvědomil důležitou pravdu; chyběla mi.
Chvíli trvalo, než mi to došlo, protože to bylo v té době zcela absurdní. Neznamenala pro mě nic jiného, než nežádoucí vlezdoprdelku. Mohl mi chybět kdokoli, ale ne někdo, o kom jsem opovržlivě říkal, že je beze mě bezradný.
Přijal jsem zrychlený puls a brnění v břiše, netypický soucit i pozoruhodnou dávku nezištnosti. Nakonec jsem přijal svůj osud a vysvětlil jí svou změnu.
O týden později jsem do toho spadl tak rychle a tvrdě, až mi to způsobilo závrať. A od té doby nade mnou měla nevýslovnou moc.
Když jsem si položil hlavu na polštář, abych si dopřál dvě hodiny požehnaného spánku po probdělé noci, objevil se mi na tváři úsměv. Pansy Parkinsová mě vlastně ovládala.
Ta myšlenka byla skoro stejně směšná, jako zamilovat se do ní.
Ale jen skoro.
Poznámka překladatelky: Tohle je opravdu Dramione, jen není moc klasická… nelekejte se prosím začátku (i když já musím přiznat, že jsem se dost divila).
Moc děkuji Twilly, která se zhostila betování J