AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola pátá
Za půlhodiny měla odbít večerka, ale já a Pansy jsme pomalu kráčeli s propletenými prsty.
„Draco, jsi si opravdu jistý, že už si na to připravený?“
Její tón byl sice plný úzkosti, ale v očích jí zářilo nadšení. Vyzařovali z ní ambice a netrpělivost; nemohla skrýt své vzrušení.
„Pansy,“ oslovil jsem ji podrážděně, „když to tak hrozně chceš, proč to prostě neuděláš sama, abys to měla za sebou?“
Než mi vytrhla ruku, prošli jsme si krátkým okamžikem napjatého ticha. Vyhrnula si rukáv. Když jsem stočil svůj pohled, smál jsem se, ale o vteřinu později se mi převrátil svět vzhůru.
Padal jsem, rychle a rychle. Rozmazané vzpomínky, rozmazané tváře poskládané dohromady, a všechno se to točilo ve víru zmatku. Vše bylo příliš jasné, příliš ostré, příliš živé, a až děsivě skutečné. Zvuky, strašné, nepříjemné, nepoznatelné, zaplnily mé uši. Bušení myšlenek jsem cítil v hlavě.
Moje chůze, vždy tak stabilní a jistá, se proměnila na klopýtání, moje zápěstí narazilo na kamenné zdi, když jsem si rukou přikryl obličej. Ptala se mě na něco, snažila se zjistit, zda udělala dobře nebo špatně, když mi s tím svěřila bez varování, bez důvodu.
Barvy a pohyby, kaleidoskop citlivosti zvířil můj žaludek. Cítil jsem, jak se můj tep zrychluje, krev mi vířila v žilách, a já jsem si toho všeho byl vědom. Byl jsem zoufale závislý na základních lidských instinktech, můj děs si odporoval, a byl ukvapený; byl jsem rozbolavělý, a nebyl pro mě žádný lék.
„Jak dlouho?“ zeptal jsem se nakonec tvrdě. Slyšel jsem, jak polkla, a cítil jsem, spíš než viděl, že před tím, než promluvila, si navlhčila rty.
„Od léta.“
„Tak proč si mi to neřekla? Čekala si na ten ‚správný okamžik‘? Myslela sis, že budu naštvaný nebo něco takového?“ Krutě jsem se zasmál. K mému zděšení, si ona jenom povzdechla.
„To je přesně důvod, proč jsem ti to neřekla,“ odpověděla chladně. „Věděla jsem, že budeš reagovat přesně takhle.“
„Jak reagovat? Vážně si myslíš, že nemám právo se chovat jako šílenec? Strávila jsi pět posledních měsíců tak, že jsi mi lhala, Pansy! Jak by tohle mohlo být bezvýznamné?“ zeptal jsem se.
„Nikdy jsem ti nelhala. Jen jsem ti to neřekla. Věděla jsem, že budeš zuřit, protože jsem dostala znamení před tebou.“
„To nemá nic společného s tím zatraceným znamením, Pansy!“ vykřikl jsem. Můj vztek konečně vybuchl.
„Tak to se pleteš, Draco.“ Můžeš mi říkat, cokoli chceš o věrnosti, důvěře, a všech těch sentimentálních věcech, ale budu k tobě úplně upřímná. Vždycky to bude o tom, že jsem byla označená před tebou. Vždycky to bude o moci, odpouštění, a falešném pocitu bezpečí. Proč si myslíš, že jsem tě měla vždy tak ráda? Protože jsi stejný jako já.“
„Řekl bych ti to, Pansy. Nikdy bych neskrýval něco takového, před tím koho miluju,“ odpověděl jsem, můj hlas se lámal.
„Možná. Ale na tom teď nezáleží, že?“
„Proč si mi to ukázala?“
Dlouhou chvíli mlčela.
„Předpokládám, že jsem nechtěla, aby ses cítil tak sám,“ odpověděla nakonec.
„O čem to mluvíš?“
„Nevím, vážně ne,“ smutně se usmála, podrážky šoupala po podlaze.
„Pak mi udělej laskavost a řekni mi, až na to přijdeš.“
A pak jsem se odloudal pryč. Odmítal jsem si připustit, že se moje srdce rozpadá v prach, protože ona zůstala zticha, a já zůstal sám.
OOO
Šel jsem po chodbě, vázal si šálu kolem krku, když jsem uviděl ji, jak je objímá na rozloučenou.
Weasley něco řekl, na což ho ona hravě praštila. Její zvonivý smích mi bolestně připomněl Pansy. Potter vypadal tak vážně, když ji k sobě přitiskl s prsty nerovnoměrně rozevřenými na zádech.
„Jak sladké,“ ušklíbl jsem se, zkřížil jsem ruce na hrudi a vyslal úšklebek jejich směrem. „Kdyby to nebylo tak nechutné, možná by mě to dojalo.“
„Takže ty považuješ každý projev náklonnosti za ‚nechutný‘“ řekla mi Grangerová povýšeně.
„Ne, vůbec ne. Nechutné jsou vlastně jen tvoje projevy náklonnosti, Grangerová.“
„Nech si to, Malfoy,“ odsekl Weasley.
Cítil jsem, jak se moje ústa stahují do pohrdavého úšklebku, když jsem svůj pohled stočil na něj.
„Další důkaz, že i ty jsi mudlymilující idiot, jako tvůj otec,“ povzdechl jsem si.
Grangerová si odfrkla, tváře ji hořeli vztekem. Protáhla se kolem svých dvou přátel a postavila se přede mě.
„Nemusíš jít mučit nějakého domácího skřítka, nebo ničit loučení někoho jiného?“ zeptala se mě.
„Jen se podívej kolem, Grangerová. Vidíš nějaké skřítky?“ zašeptal jsem vážně.
„Ne, vidím tebe. A to je dost – jaké, že slovo si to použil? No jasně – dost nechutný,“ odpověděla. Weasley i Potter se začali smát.
Pak se ke mně otočili zády, kluci jí šli po boku a společně se vydali ke kočárům.
Zíral jsem na její vzdalující se postavu. Dech se mi zadrhl, když jsem si pomyslel, jak by bylo absolutně nádherné obmotat své ruce kolem jejího bílého krku a tisknout ho víc a víc, až by nejevila žádný odpor. Představoval jsem si paniku v jejích očích, paniku, která by ovládla celý její obličej, obavy a strach by se překryly zoufalstvím. Nebyla by ale jen tak slabá, bojovala by už předem prohranou bitvu.
Nepozoroval bych jenom její zranitelnost a méněcennost; vyhrával bych.
Tři dny, pomyslel jsem si netečně. Ještě tři dny a pak všechno, co jsem kdy chtěl, bude moje. Tři dny a všechno, co jsem kdy chtěl, mě zklame. Tři dny a ztratím svoji identitu, a budu si vychutnávat anonymitu.
Když jsem nastupoval do vlaku, uvědomil jsem si, že jsem nikdy nebyl šťastnější.
Poznámka překladatelky: Děkuji Twilly J