AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola osmá
Poznámka autorky: Před dvanácti hodinami jsem se rozhodla, že tohle nemůžu nechat nedokončené. Omlouvám se za tu paniku, kterou jsem způsobila včera, ale chybělo mi to, a ještě předtím, než jsem si to uvědomila, psala jsem další kapitolu. Divné, já vím. A byla bych všem vděčná, kdyby zapomněli, že existuje šestá kniha a dovolili mi předstírat, že tohle není nepravděpodobný příběh. Nebylo tak srdce lámající to napsat, myslím.
OOO
V té době, kdy jsem měl všude nadosah sirény, které naříkaly nad zkázou a smrtí, se všude kolem rozlehlo absolutní ticho. Mí druzi smrdijedi stáli kolem něčeho, co jsem nemohl vidět. Jejich hůlky bezvládně vysely po jejich stranách, a jejich vzrušený šepot se mísil s lednovým mrazem. Jako výsledek z toho vyšel strašidelný šelest, který vyvolal hrdost, ne strach. Když jsem si beze slova tlačil cestu kruhem, sevřela mě hrůza.
Hermiona Grangerová na kolenou, ruce měla magicky svázané za zády. Na tváři měla výraz, který jsem u ní nikdy v životě neviděl, protože to byla bizardní kombinace odhodlání a strachu, odvahy a paniky. Kousla se do rtu tak silně, že jsem mohl vidět nepatrnou kapku její krve barvy květů a podzimu. Důkaz její zranitelnosti dopadl na sníh pod ni; pomalu poskvrnila tu bílou dokonalost, a stal se jen rudou vzpomínkou.
Její oči byly široké, studené a tvrdé. Vyhnaly z ní všechno neochotné zoufalství nedostatkem intenzity, bylo to, jako by nechtěla být zachráněna.
Obočí měla stažené v soustředění. Napadlo mě, jestli uvažuje o smrti. Jestli přemýšlí o svých posledních vteřinách světla, zvuku a barev. Jestli vzpomíná na všechno, čeho lituje a na všechno, co miluje. Chtěl jsem vědět, co se skrývá za tím křehkým světlem vytrvalosti. Chtěl jsem vědět, co ji donutilo zůstat zticha, když všechno, co měla udělat, bylo křičet, brečet, a svalit se na zem v slzách, když ji zasáhne vražedná kletba; stačilo by jen trochu, a byl by konec.
Ale ona nechtěla otevřít ústa. Zůstala pevná, měla rozhodný dech, a dokonce i rozhodné zčervenalé tváře.
Ohromilo mě, že dokázala klečet před víc jak dvaceti smrtijedy, a přesto si udržela neporušitelnou fasádu lhostejnosti. Pozoroval jsem ji zpoza své masky, vpíjel jsem se do každého jejího detailu; byla tak křehká, tak malá, ve srovnání s mohutnými černými postavami, které ji obklopovaly.
„Ušetřili jsme si tě nakonec, šmejdko,“ zasyčel někdo, ozval se smích.
„Ráda bych vám poděkovala za speciální zacházení, ale nejsem si jistá, zda byste pochopili slova, která se skládají víc, jak z dvou slabik,“ odsekla, trochu cukla, když ji magické provazy dotáhly u zápěstí.
„Neměla bys tak rychle mluvit. Až s tebou skončím, budeš si přát, abych tě býval zabil,“ řekla jí ta samá postava s kapucí.
„Aha, takže jste se rozhodli mě mučit, že? Jak milé. Koneckonců, budeme nakonec mít něco společného. Však víte, Voldemort přece vážně rád vyjadřuje…“
„Sklapni! Jak se opovažuješ vyslovit jeho jméno?“
„No ták,“ řekla jednoduše. „Máte v úmyslu mi způsobit nepředstavitelnou bolest, a teď mi říkáte, že nemůžu říkat jeho jméno?“
„Nemáš na to právo. Jsi spodina. Špína. Nákaza kouzelnického světa, která musí být odstraněna.“
„Prosím,“ odfrkla si sarkasticky, „nepřestávej. Jsem hrozně domýšlivá.“
„Crucio,“ vykřikl ten muž.
Když jsem to viděl, nedobrovolně jsem si povzdechl. Její rysy se skroutily v agónii, rty pevně stiskla k sobě, ruce se jí svíjely v křeči, když se je nevědomky snažila vytrhnout ze sevření. Kopala a házela sebou ze strany na stranu, vlasy za ní létaly.
Přesto odmítla křičet.
„Tohle je špatné,“ zašeptal jsem sám pro sebe.
„Já vím,“ zašeptal mi povědomý hlas do ucha.
Předtím, než jsem vůbec mohl zaregistrovat svůj šok, Snape nechal zkamenět muže, co mučil Grangerovou, a jak jen mohl, běžel k ní. Koutkem oka jsem zahlédl, jak třicet nebo víc kouzelníků vybíhá z prázdných budov, křičí kletby, a ohání se hůlkami.
Odhodil jsem masku, a bez zájmu sledoval, jak jeden můj druh po druhém padá k zemi. Viděl jsem Pansy, jak utíká k hradu, plášť jí při běhu vlál. Já jsem se nepohnul, nesnažil jsem se zachránit; zamrzl jsem s očima zaměřenýma na Grangerové.
Mírně se potila, rty měla pohmožděné a pokryté krví, Snape ji zvedl, a přidržel ji lahvičku u úst. Vypadala příliš slabá na to, aby se pohnula, příliš zlomená na to, aby promluvila.
Její oči ale měly daleko do toho, aby byly zavřené, překypovaly neprolitými slzami; nakonec na ni dopadla ta hrůza, co ji svírala každou sekundu, co byla zajata.
OOO
Stál jsem ve sprše, nechal jsem horkou vodu, aby mi dopadala na tělo, a snažil jsem se zapomenout na to, že jsem plakal.
Nikdy jsem neviděl nikoho umřít. Nikdy, ani jednou, jsem neviděl, jak někdo použije Neodpustitelnou kletbu na živém člověku. Nikdy jsem neměl šanci někoho zabít. Nikdy jsem neměl moc ukončit něčí život.
Pohled mi sklouzl na mou levou ruku ke kousku kůže, který odsoudil zbytek mého života ke krveprolévání.
Jako kdybych byl posedlý, popadl jsem mýdlo a začal Znamení drhnout, silněji a silněji. Věděl jsem, že ho nemůžu odstranit, přesto jsem se modlil, aby jen zesláblo, byť jen trochu. Škrábal jsem to nehty, stříkal vodou, drhl žínkou, až se mi kůže rozedřela a zrůžověla.
Dovolil jsem si vzlyknout, když mi po obličeji stékal proud vody. To nezmizí.
Zhroutil jsem se na dlaždice, chytl si ruku, a přál jsem si, přál jsem si, přál jsem si tam sedět navždy a předstírat, že všechno bude v pořádku, jako v pohádce.
Ale pohádky nejsou skutečné.