Preklady fanfiction Harryho Pottera

Uvnitř tmavého a opuštěného obchodu, už Harrymu adrenalin proudil žilami a srdce mu divoce bušilo v hrudi. Profesor Quirrell dokončil své vysvětlování a Harry v jedné ruce svíral maličký dřevěný proutek, který bude sloužit za přenášedlo. Konečně to tu bylo, onen den, kdy se Harry ujme své role. Jeho první pravé dobrodružství: proniknout do pevnosti, vzdorovat zlé vládě, zachránit dívku v nebezpečí. Měl by být vystrašenější, zdráhavější, ale místo toho jen cítil, že už je načase, pokud už ne pozdě, aby se začínal stávat jedním z těch lidí, o kterých četl ve svých knihách; aby začal cestu k tomu, čím se vždy měl stát: hrdinou. Udělat první krok na cestě, která vedla ke Kimballovi Kinnisonovi, kapitánu Picardovi a Lionu z Thundera, a rozhodně ne ke Raistlinu Majereovi. Harryho mozek se ze sledování ranních animáků dozvěděl, že když člověk vyroste, má dostat úžasné schopnosti a zachránit vesmír; to vždycky viděl, že dospělí dělají, a přijmul to jako svůj vzorový model dospívání. A Harry se nemohl dočkat, až dospěje.

A pokud vzor onoho příběhu vyžadoval, aby hrdina ztratil část své nevinnosti jako výsledek svého prvního dobrodružství, pak, alespoň teď, v jeho stále nevinné chvíli, mu připadalo, že je načase, aby tu bolest podstoupil. Jako by měl setřást šaty, které jsou pro něj příliš malé; nebo konečně postoupit do další části hry, potom, co byl jedenáct let zaseknutý ve třetím světě, druhé úrovni Super Mario Brothers.

Harry četl dost knih na to, aby cítil podezření, že takhle nadšeně se později cítit nebude, takže si to užíval, dokud mohl.

Ozvalo se 'pop', jak něco blízko Harryho zmizelo, a pak už nebyl žádný čas na hrdinské dumání.

Harryho ruka zlomila dřevěný proutek.

Přenášedlo se aktivovalo, hák škubl za Harryho břicho. Připadalo mu, že tentokrát jde o mnohem větší tah než při menších transportech mezi bradavickými pozemky a Příčnou ulicí -

- přenášedlo ho upustilo do mohutného, odeznívajícího zahřmění. Ledový déšť ho začal bičovat do tváře, voda se mu dostala na brýle, v okamžiku ho oslepila a proměnila celý svět ve šmouhu, už v okamžiku, kdy začal padat směrem k vlnám bouřícího se oceánu daleko pod ním.

Dorazil vysoko, vysoko, vysoko nad širé Severní moře.

Šok z běsnící bouře skoro způsobil, že Harry upustil koště, které mu profesor Quirrell dal, což by rozhodně nebyl dobrý nápad. Harrymu zabralo skoro celou vteřinu, než se vzpamatoval, a jedním lehkým pohybem koště znovu obrátil nahoru.

"Jsem zde," řekl nepovědomý hlas z prázdného místa ve vzduchu vedle něj; hluboký a vážný hlas vytáhlého, vousatého, nezdravě vypadajícího muže, ve kterého se profesor Quirrell proměnil, než na sebe a na své koště seslal zastírací kouzlo.

"Jsem zde," řekl Harry zpod svého neviditelného pláště. On sám mnoholičný lektvar nepoužil. Nošení cizího těla překáželo vaší magii, a Harry mohl potřebovat každičký kousek, co ji v sobě měl; tudíž si plán žádal, aby Harry místo přeměnění po celou dobu zůstal neviditelný.

(Nikdo z nich nevyslovil jméno toho druhého. Jména se jednoduše nepoužívají v žádné části ilegální mise, dokonce i když se neviditelně vznášíte nad anonymním pláckem vody v Severním moři. Něco takového se prostě nedělá. Je to hloupé.)

Zatímco jednou rukou opatrně svíral koště, a vítr a déšť skučel kolem něj, Harry, se stejně opatrným sevřením, zvedl hůlku a použil Reppelento na své brýle.

Potom se, s čistými skly, rozhlédl kolem.

Byl obklopený větrem a deštěm, teplota mohla byla nanejvýš okolo pěti stupňů celsia. Zahřívací kouzlo na sebe předtím seslal, už jen proto, že šel ven v únoru, ale to proti šlehajícím studeným kapkám nijak nepomáhalo. Ještě horší než sníh, déšť promáčel každý dostupný povrch. Plášť neviditelnosti vás v neviditelného proměnil celého, ale celé vaše tělo nepokrýval, to znamenalo, že před deštěm vás nechránil. Harryho tvář byla vystavená plné síle padající vody, která mu stékala po krku a vpíjela se mu do do trička; pro rukávy hábitu, nohavice kalhot a boty platilo to samé. Voda využívala každého dostupného kousku látky, jako způsobu, jak se k němu proplížit.

"Tudy," řekl přeměněný hlas, a před Harryho koštětem se objevila jiskra zeleného světla a odletěla do směru, který Harrymu připadal stejný, jako všechny ostatní.

Sledoval ji skrze oslepující déšť. Čas od času tu malou zelenou jiskru ztratil, v tu chvíli zavolal, a o pár vteřin později se před ním objevila znovu.

Když se naučil, jak jiskru nejlépe sledovat, zrychlila, a Harry pobídl své koště k větší rychlosti, aby ji sledoval. Déšť do něj začal bušit prudčeji- tak nějak si Harry představoval, že by na jeho kůži byla cítit plná dávka z brokovnice. Ale jeho brýle zůstávaly čisté a chránily mu oči.

Už za pár minut na to, při plné rychlosti jaké bylo koště schopné, Harry skrze déšť zachytil záblesk obrovského stínu, rozprostírajícího se mezi vodami.

Pocítil vzdálenou ozvěnu prázdnoty vyzařující z místa, kde čekala Smrt. Prázdnota narážela na Harryho mysl, a zase se od ní vzdalovala, jako vlny tříštící se o kámen. Tentokrát Harry svého nepřítele znal a jeho vůle byla ocelová a plná světla.

"Už cítim mozkomory," řekl chraplavý hlas přeměněného Quirrella. "Nečekal jsem, že to bude tak brzy."

"Myslete na hvězdy," řekl Harry přes vzdálené zahřmění. "Nepřipusťte si žádný hněv, nic negativního, jen myslete na hvězdy, na to, jaké to je zapomenout na sebe, a netělesně padat prostorem. Držte tu myšlenku jako nitroobranou bariéru přes celou svou mysl. Pro mozkomory není snadné se přes to dostat."

Na chvilku nastalo ticho, potom se ozvalo, "Zajímavé."

Zelená jiskra se zvedla a Harry lehce nadzvedl své koště, aby ji sledoval, i přesto, že je vedla do husté mlhy, mraku vznášejícího se nízko nad vodami.

Brzy se vznášeli nad a lehce šikmo od obrovské třístěnné kovové budovy, která se tyčila hluboko pod nimi. Ocelový trojúhelník byl dutý, ne plný, budova byla tvořená třemi tlustými, pevnými zdmi a žádným středem. Profesor Quirrell řekl, že bystrozoři ve službě, chráněni svými patrony, bydleli na nejvyšší úrovni jižní strany budovy. Oficiální vstup do Azkabanu byl na střeše jihozápadního rohu, ale ten se samozřejmě použít nechystali. Místo toho měli použít chodbu, která ležela přímo pod severním rohem. Profesor Quirrell měl jít dolů jako první a prorazit díru ve zdi a ochranách, přesně u severního konce. Za sebou pak měl zanechat iluzi, která místo přikryje.

Vězni byli drženi v bočních částech budovy, v úrovních odpovídajících jejich zločinům. A na dně, v hlubinách a v pravém středu Azkabanu leželo hnízdo více než sta mozkomorů. Čas od času byly dolů shozeny náklady hlíny, aby se dno udrželo na úrovni, protože hmota přímo vystavená mozkomorům měla tendenci měnit se v bahno a nicotu...

"Počkejte jednu minutu," řekl drsný hlas, "pak mě rychle následujte. Vstupujte opatrně."

"Chápu," řekl Harry pomalu.

Jiskra zmizela a Harry začal počítat, jeden tisíc, dva tisíce, tři tisíce...

...šedesát tisíc, a Harry vyletěl dolů, vítr kolem něj zasvištěl. Dolů k rozlehlé kovové stavbě, dolů, kde cítil, že na něj čekají stíny Smrti, vysávající světlo a vyzařující prázdnotu, jak se kovová stavba přibližovala a přibližovala. Rozlehlá šedá hmota byla prostá, bez jakékoli obměny, vyjma jediné boxovité struktury v jihozápadním rohu. Severní roh byl holý, díra vytvořená profesorem Quirrellem nezaznamenatelná.

Harry se přiblížil k severnímu konci a prudce zabrzdil, dal si větší bezpečnostní odstup, než s jakým by se obtěžoval při výuce létání, i když ne zase o tolik. Jakmile zastavil, znovu začal pomalu klesat, k tomu, co vypadalo jako pevná střecha na samém konci severního rohu.

Sestoupit v neviditelnosti iluzorní střechou byl podivní zážitek, a hned po něm se Harry ocitl v kovové chodbě osvětlené slabým oranžovým světlem – které, uvědomil si Harry po překvapeném pohledu, pocházelo od staromódní, kryté plynové lampy...

...protože magie v přítomnosti mozkomorů selhává, po čase se vytrácí.

Harry slezl ze svého koštěte.

Tlak prázdnoty teď byl horší, ale rozděloval se a proplouval kolem Harryho, aniž by se ho dotýkal. Rány světa byly vzdálené, ale bylo jich hodně, Harry by jejich směrem mohl ukázat se zavřenýma očima.

"Sseššli ssvého patrona," zasyčel had z podlahy, ve slabém oranžovém světle vypadal více šedě než zeleně.

I skrze hadí řeč vyzněl napjatý podtón. Harryho to překvapilo; profesor Quirrell mu řekl, že zvěromágové ve své zvěromágské podobě jsou vůči mozkomorům mnohem odolnější. (Harry předpokládal, že je to z toho samého důvodu, z jakého byli patroni zvířata.) Pokud měl profesor Quirrell takové problémy jako had, jaké to pro něj muselo být, když byl ve své lidské podobě, která mu dovolovala použít magii...?

Harry's wand was already rising in his hand.

Harryho hůlka už se zvedala.

I když to byla jen jedna osoba, jen jedna osoba, kterou může zachránit před temnotou, i když zatím ještě nebyl tak mocný, aby dokázal teleportovat všechny Azkabanské vězně do bezpečí a vypálit to trojúhelníkové peklo do základů...

I tak byl tohle začátek, byl to krok ke všemu, co Harry zamýšlel ve svém životě dokázat. Žádné další čekání, žádné další doufání, žádné další pouhé sliby, všechno to začne tady. Tady a teď.

Harryho hůlka sebou švihla dolů, směrem k mozkomorům, kteří čekali hluboko pod ním.

"Expecto Patronum!"

Zjevila se zářící lidská postava. Nebyla to ta slunečně jasná věc, kterou spatřil předtím... pravděpodobně proto, že si nemohl pomoci, ale musel myslet na všechny ty další vězně ve svých celách, na ty, které sem zachránit nepřišel.

Ale možná to tak bylo nejlepší. Bude muset svého patrona udržet nějakou chvíli, a tak by mohlo být lepší, kdyby nebyl tak jasný.

Kvůli té myšlence patronus ještě pohasl, a pak znovu, jak se Harry snažil vložit do něj o něco méně své síly, dokud lidská postava konečně nezářila jen o něco mále méně než nejjasnější zvířecí patronus, a Harry cítil, že víc jej už ztlumit nedokáže, aniž by riskoval, že jej úplně ztratí.

"Je sstabilní," zasyčel Harry, a začal strkat své koště do váčku. Hůlku stále držel v ruce, a lehký, udržitelný proud magie nahrazoval lehké úbytky jeho patrona.

Had se přeměnil ve vytáhlého, nezdravě vypadajícího muže, který v jedné ruce držel hůlku profesora Quirrela a v druhé ruce koště. Muž zavrávoral, když se objevil, a na chvíli se opřel o zeď.

"Velmi dobře, i když možná trošku pomalu," zamumlal chraplavý hlas. Byla v něm profesorova suchost, i když se nehodila k hlasu, ani k vážnému výrazu na vousaté tváři. "Teď už je vůbec necítím."

O chvilku později koště zamířilo do mužova hábitu a zmizelo. Potom se mužova hůlka zvedla a poklepala mu na hlavu, a muž za zvuku, jako by se rozbilo vajíčko, znovu zmizel.

Ve vzduchu rozkvetla slabá zelená jiskra a Harry, stále odděný v neviditelný plášť, ji sledoval.

Pokud byste celou scénu pozorovali zvenčí, viděli byste jen drobnou zelenou jiskru plující vzduchem a oslnivě stříbrnou lidskou postavu, která za ní kráčela.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Šli dolů a dolů a dolů, míjeli jednu plynovou lampu za druhou, spolu s příležitostnými kovovými dveřmi. Klesali do Azkabanu ve zdánlivě naprostém tichu. Profesor Quirrell vykouzlil nějaký druh bariéry, díky které mohl slyšet, co se děje kolem, ale od něj žádné zvuky vyjít nemohly, a stejně tak žádné zvuky nemohly dostihnout Harryho.

Harry tak docela nedokázal přestat uvažovat, proč všechno to ticho, nebo zabránit svému mozku, aby mu poskytl odpověď. Odpověď, kterou už znal na nějaké bezeslovné úrovni očekávání, a která se ho zoufale snažila přimět, aby na to nemyslel.

Někde za těmi obrovskými kovovými dveřmi lidé ječeli.

Ona stříbrná lidská postava sebou zakmitala, zesílila a znovu pohasla, kdykoli na to Harry pomyslel.

Bylo mu řečeno, aby na sebe seslal bublinové kouzlo. Aby nic necítil.

Všechno nadšení a heroismus už z něj opadlo, přesně jak věděl, že se stane. Nezabralo to dlouho ani podle jeho standartů, proces se sám dokončil poprvé, když prošli kolem prvních z těch kovových dveří. Všechny dveře byly uzamčeny obrovským zámkem, zámkem z jednoduchého nemagického kovu, který by nezastavil ani bradavického prváka – pokud by ovšem stále měl svou hůlku a pokud by stále měl svou magii, což vězni neměli. Profesor Quirrell řekl, že ty kovové dveře nejsou dveřmi od jednotlivých cel, ale že se každé z nich otevírají do chodby, která pak samotná obsahuje několik cel. Jistým způsobem to trochu pomáhalo, nemusel si myslet, že každé dveře přímo odpovídají jednomu vězni, který čeká přímo za nimi. Místo toho jich tam bylo víc než jen jeden, což pomáhalo snížit emocionální dopad; zrovna jako v té studii ukazující, že lidé přispívali více, když jim bylo řečeno, že jejich peníze jsou nutné, aby zachránili život jednoho dítěte, než když jim řekli, že ta samá částka je nutná, aby jich zachránila osm...

Pro Harryho bylo stále těžší a těžší na to nemyslet, a pokaždé, když to udělal, jas jeho patrona zakolísal.

Došli k místu u konce trojúhelníkové budovy, kde se chodba zatáčela do leva. Znovu scházeli po kovových schodech, další schodiště; další cesta dolů.

Pouhá vražda nestačila k tomu, aby vás dostala do jedná z nejspodnějších cel. Vždycky existovalo horší místo, kam jste se mohli dostat, ještě horší trest, kterého jste se mohli bát. Bez ohledu na to, jak hluboko jste klesli, vládě kouzelnické Británie stále ještě zbývala nějaká hrozba pro případ, že byste udělali něco ještě horšího.

Ale Bellatrix Blacková byla Smrtijedkou, která vzbuzovala více strachu než kdokoli jiný, vyjma lorda Voldemorta samotného. Krásná a smrtící čarodějnice, naprosto oddaná svému pánu; byla, pokud je taková věc vůbec možná, ještě horší a sadističtější než Vy-víte-kdo, jako by se svého pána snažila překonat...

...alespoň tak ji svět znal, to si o ní myslel.

Ale předtím, jak profesor Quirrell řekl Harrymu, předtím, než se objevila v roli nejhoršího služebníka Pána zla, to byla tichá zmijozelská dívka, která většinu času trávila sama, nikomu neubližovala. Později o ní byly vymyšleny historky, vzpomínky se v retrospektu změnily (Harry moc dobře znal tomu se věnující výzkum). Ale v době, kdy navštěvovala školu, byla nejtalentovanější čarodějnice v Bradavicích známá jako jemná dívka (jak profesor Quirrell řekl). Jejích pár přátel bylo překvapeno, když se připojila ke Smrtijedům, a ještě více je překvapilo to, že za tím smutným, tesklivým úsměvem skrývala tolik temnoty.

Tím Bellatrix kdysi byla, nejslibnější čarodějnicí své generace, předtím než ji Pán zla uchvátil a zlomil, zničil ji a přetvořil, svázal ji k sobě na hlubší úrovni a s pomocí temnější magie, než by dokázalo jakékoli Imperius.

Deset let Bellatrix sloužila Pánu zla, zabíjela koho jí řekl, aby zabila, mučila koho jí řekl, aby mučila.

A potom byl Pán zla konečně poražen.

A Bellatrixina noční můra pokračovala.

Někde uvnitř Bellatrix mohlo být něco, co stále ještě ječelo, co ječelo po celou tu dobu, a to by psychiatrický léčitel mohl vzkřísit; nebo také ne, to profesor Quirrell nemohl vědět. Ale tak jako tak, mohli...

...mohli ji alespoň dostat z Azkabanu.

Bellatrix Blacková byla umístěná do nejnižší úrovně Azkabanu.

Harrymu činilo potíže nepředstavovat si, co uvidí, až dorazí k její cele. Bellatrix na začátku nesměla mít skoro žádný strach ze smrti, pokud byla stále ještě naživu.

Sestoupili po dalším schodišti, které je vedlo blíže ke Smrti a Bellatrix, klapání jejich neviditelných bot bylo jediným zvukem, který Harry mohl slyšet. Slabé oranžové světlo plynových světel, drobná zelená jiskra plující vzduchem, a zářící postava, jejíž stříbrné světlo sebou čas od času zakmitalo.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Po mnohém klesání došli k chodbě, která nekončila schody, a k posledním kovovým dveřím, u kterých se zelená jiskra zastavila.

Harryho srdce se trochu zklidnilo, když sestoupili do hloubek Azkabanu, aniž by se cokoli stalo. Ale teď mu opět začalo bušit do hrudi. Byli na samém dně a stíny Smrti byly téměř na dosah ruky.

Ozvalo se jemné kovové kliknutí, jak profesor Quirrell otevřel cestu.

Harry se zhluboka nadechl a vzpomněl si na všechno, co mu profesor Quirrell řekl. Nejtěžší na tom nebude jen vystihnout onu předstíranou osobnost dost dobře na to, aby obelstil samotnou Bellatrix Blackovou, to opravdu záludné bude, udržet při tom zároveň i svého patrona...

Zelená jiskra zmizela a o chvilku později se na místě objevil náhle viditelný metr vysoký had.

Kovové dveře se pohnuly s pomalým skřípavým zvukem, jak do nich Harry zatlačil neviditelnou rukou. Otevřel je jen na kousek a nahlédl dovnitř.

Spatřil rovnou chodbu končící pevným kamenem. Nebylo zde žádné světlo vyjma toho, co pocházelo od Harryho patrona. To bylo dostatečně silné, aby spatřil vnější mříže osmi cel umístěných do chodby, ale nedokázal spatřit, co je uvnitř; a co bylo podstatnější, neviděl nikoho v samotné chodbě.

"Nic nevidím," zasyčel Harry.

Had vyrazil dopředu, rychle se přeplazil přes podlahu.

O chvíli později -

"Je o sssamotě," zasyčel had.

Zůstaň, pomyslel si Harry směrem ke svému patronovi, který zaujmul pozici u jedné strany dveří, jako by je hlídal; a pak Harry pootevřel dveře o něco víc a vešel dovnitř.

První cela, do které Harry pohlédl obsahovala mumifikované tělo, s šedivou, skrvnitou kůži, vysušené maso místy ukazovalo kosti pod ním, žádné oči -

Harry zavřel oči. Pořád to mohl zvládnout, pořád byl neviditelný, tím, že zavře oči sám sebe nezradí.

Už předtím věděl, přečetl si to na šesté stránce své učebnice přeměňování, že v Azkabanu lidé zůstávají, dokud jejich rozsudek neuplyne. Pokud jste zemřeli předtím, nechali si vás tam dokud nepropustili vaši mrtvolu. Pokud vaším rozsudkem bylo doživotí, jednoduše tělo nechali v cele, dokud cela nebyla potřebná, v tu chvíli pak vaše tělo hodili do mozkomoří jámy. Stále to ale byl šok, ta mrtvola byla osobou, která tu byla zanechána -

Světlo v místnosti zakmitalo.

Soustřeď se, pomyslel si Harry ke svému nitru. Profesorovi Quirrellovi by neprospělo, kdyby patron kvůli mým smutným myšlenkám pohasl. Takhle blízko mozkomorům by profesor obrany mohl jednoduše zemřít na místě. Soustřeď se Harry Jamsi Pottere-Evansi-Verresi, soustřeď se!

S tou myšlenkou Harry opět otevřel oči, nemohl plýtvat časem.

Druhá cela obsahovala jen kostlivce.

A za mřížemi třetí cely spatřil Bellatrix Blackovou.

Něco drahocenného a nenahraditelného uvnitř Harryho zesláblo jako seschlá tráva.

Stále bylo poznat, že ta žena není kostlivcem, že její hlava není lebkou, protože povrch kůže byl stále odlišný od povrchu kosti, bez ohledu na to, jak bílá a bledá se ta kůže během osamoceného čekání ve tmě stala. Buď ji příliš nekrmili, nebo to, co snědla, z ni stíny Smrti opět vysály; její oči byly zapadlé hluboko v důlcích, její seschlé rty vypadaly, že těsně obepínají její zuby. Černé šaty, které nosila ve vězení ztratily barvu, jako by mozkomorové vysály i ji. Ty šaty kdysi měly být odvážné, ale teď jen volně visely na kostře a odhalovaly seschlou kůži.

Jsem tu, abych ji zachránil, jsem tu, abych ji zachránil, pomyslel si Harry zoufale, znovu a znovu, jako by se soustředil na nitroobranu, pobízel svého patrona, aby nevyhasl, aby zůstal a chránil Bellatrix před mozkomory -

Ve svém srdci, ve svém jádru, Harry udržel všechen ten soucit a pochopení, jeho odhodlání zachránit ji před temnotou; stříbrná záře přicházející od otevřených dveří zesílila už když na to pomyslel.

A ve své další části, jako by jen nechával část své mysli postarat se o rutinní zvyk, aniž by mu příliš věnoval pozornost...

Přes Harryho neviditelný obličej pod kápí přeběhl chladný výraz.

"Zdravím, má drahá Bello," řekl chladný šepot. "Chyběl jsem ti?"