Preklady fanfiction Harryho Pottera

AUTOR: provocative envy

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Twilly

STRONGER

Kapitola desátá

Snílci jsou ohroženým druhem, pomyslel jsem apaticky, když se moje oči se zaměřily na šedou oblohu. Obdivoval jsem, jaké je světlo, jak komplikované a náhlé je, ale zároveň jakou má jemnost. Nikdo neměl kontrolu nad tím, kam paprsek dopadl.

Tma padala pomalu, a nepodařilo se ji zastavit; ta myšlenka mi byla bolestně povědomá.

Když jsem překročil skálu u jezera, obklopil mě soumrak. Na povrchu jezera se vytvořily dokonalé vlnky, hrdost a stabilita, přelétly nad hladinou a ponořily se do hlubiny, kde už nemohly nic vykonat.
Ta naprostá čistota přírody mě ponížila. Cítil jsem se špinavý, znečištěný, spálený kousek kůže pošpinil moji prostou krásu, která ke mně patřila. Napadla mě bláznivá myšlenka, že kdybych skočil do jezera, a nechal tu jeho čistotu, aby mě pohltila, mohl bych předstírat, že jsem úplně nový člověk.

Lidé kolem mě procházeli rychle jako čas; byli rozmazaní, jejich tváře a jejich osobnosti vytvářeli společnou nástěnnou malbu povýšenosti. Jejich smích a radostné výkřiky mi zněly jako z jiného světa, jejich kroky jim ztišila čerstvá jarní tráva pod nohama.

Přemýšlel jsem, jestli sami sebe také tak nenávidí. Přemýšlel jsem, jestli i oni spadli do hluboké jámy sebelítosti. Přemýšlel jsem, jestli i oni cítí, jak se konečky jejich prstů pohybují na okraji chaosu. Přemýšlel jsem, jestli si i oni přejí být znovu dětmi, žít v blažené nezodpovědnosti a sladké naivitě.

Byl jsem ponořený v myšlenkách, a nemohl jsem z nich najít cestu ven. Topil jsem se v trápení, které nemělo smysl, ve vzpomínkách, které se ještě nestaly. Mohl jsem budoucnost cítit, ale neviděl jsem ji.

A když jsem ze sebe shodil své šaty, uvolnil si kravatu, a zhluboka se nadechl, nikdy jsem necítil větší strach.

OOO

Nevím, jak dlouho jsem jen tak plaval jezerem. Čekal jsem na něco zázračného, něco důležitého, co se stane, čekal jsem na životní změnu, na to, až se mi magicky změní okolnosti. Chtěl jsem, aby byl znovu prosinec; sníh, čerstvý sníh, a má sladká nevědomost.

Pomalu jsem se vyvlekl z vody, třásl jsem se, když se lehký zimní vítr opřel do mých ramen. Zrovna jsem šahal po košili, když jsem ji uslyšel.

Seděla s koleny přitaženými k tělu, její obličej byl obrácen k měsíci. Byla sama a plakala; slzy, veliké jako kapky deště, jí padaly z očí a její nos se krčil, jak bojovala se vzlyky. Její kůže byla ve slabém světle bledá, její rty zrůžověly, i když si je kousala.

 Viděl jsem ji zraněnou, viděl jsem vystrašenou, viděl jsem ji slabou. Ale nikdy jsem neviděl, že by spustila své ochranné zdi. Nikdy jsem neviděl, aby z vlastní vůle tak odkryla svou duši.

Napadlo mě, jak zahanbeně by se cítila, kdybych na ni zavolal, a otravoval ji se svojí obvyklou neodbytností. Napadlo mě, jak by ji to zasáhlo, jak by se cítila vztekle a smutně a zraněně. Přemýšlel jsem o našem posledním setkání, a o tom dusivém pocitu bezmocnosti, který mi po tom ovládl mysl.

Napadalo mě to, a na tváři se mi objevil radostný úsměv.

„Grangerová! To je ale náhoda, zrovna jsem na tebe myslel,“ zavolal jsem na ní krutě, a vydal se jejím směrem, zatímco jsem si utahoval kravatu.

Když se na mě podívala, nic neřekla. Nevypadala, že by ji moje přítomnost překvapila; ne, vypadala unaveně. Její oči, normálně bystré, chytré a velmi povýšené, se změnily na mrtvé. Zorničky bez života už nepropouštěly emoce z oken její duše. Vůbec se nepokusila svůj stav skrýt, nechala slzy, aby se jí volně kutálely po tvářích, nechala své trápení volně viditelné.

„Jak milé,“ prohlásila nakonec, a obrátila svoji pozornost zpět ke hvězdám.

„Co je s tebou, Grangerová?“ zamračil jsem se, v uších mi ještě stále zněla ta ohnivá slova, která mi včera vmetla do tváře.

Kupodivu jsem se neptal se zlým úmyslem, ona ale hned vyskočila, a probodla mě pohledem.

„Jak se mě na to můžeš ptát zrovna za všech lidí ty?“ zeptala se, a zastrčila si hustý pramen vlasů za ucho.

„Zajímalo by mě, kterou moji nepříjemnou vlastnost zrovna zmiňuješ,“ zeptal jsem se chladně, ale mé srdce pumpovalo o sto šest.

„Vzhledem k tomu, že jich máš opravdu hodně, jsem si jistá, že ti bude nějaký čas trvat, než na to přijdeš,“ odsekla, a popadla tašku.

„To je ten důvtip, o kterém všichni mluví,“ zavrčel jsem, „už jsem si myslel, že jsi zapomněla, jak ho používat.“

„To je ironie, mluvení s tebou mi to trauma způsobuje,“ vrátila mi.

„To musí být díky tvému komplexu méněcennosti,“ řekl jsem ji sarkasticky.

„Ne, myslím, že je to kvůli tomu, že mluvím se Smrtijedem…“ začala.

„Ty malá…“přerušil jsem ji, a vykročil jejím směrem o jeden výhružný krok.

„Vidíš,“ řekla pomalým hlasem, čímž efektivně ukončila moji výhružku, ke které jsem se chystal, „to je ten nejvýznamnější problém. Mám…jakže se tomu říká? Ou, jasně, mám morálku. A to je problém, já vím, ale nemůžu se jich toho zbavit. Z vražd a mučení a všech těch věcí se mi dělá špatně, a kupodivu, to platí i pro tebe.“

A najednou se rozesmála, ten zvuk se do mě zabodával jako nůž.

„Takže proč, Malfoy? Proč já?“

„O čem to mluvíš?“ zašeptal jsem.

„Na téhle škole je tisíc jiných lidí, stovky mudlorozených, stovky lehčích cílů. Proč já?“

Polkl jsem, a uhnul pohledem.

„Proč mě pronásleduješ, vozíš se po mně, a mučíš mě až do doby, kdy jsme oba dva znechucení? Proč si potřebuješ dokazovat, že si zlý, když už jsi přiznal, že to není pro tebe? Proč tady sedíš, a předstíráš, že nevíš, o čem mluvím, že si tam ten den nebyl, že si vůbec nepamatuješ na toho muže, který mě proklel? Proč…“

„Protože tě nenávidím!“ vykřikl jsem neschopný sám sebe kontrolovat. „Nenávidím tě, a všechno, co představuješ. Můžeš mluvit o čistotě, a dobrotě a o spoustě dalších vlastností, které nikdy nebudu mít, a které nenávidím! Lidé ti na to naletěj každý den, na celou kravinu pojďme-bojovat-s-Temným-pánem-společně, a to nenávidím. Ne, nikdy nebudu ukázkový Smrtijed, ale nemůžu se přidat ani k vám, takže se vším co vím, jsem se prostě zasekl, jasný? A v mezičase ti ze života udělám peklo, protože je to jediné uspokojení, které můžu dostat.“

„Jak zvláštní, přísahala bych, že včera si to viděl jinak,“ odpověděla mi jemně, a zatřásla hlavou.

„Tak to žiješ v mylné představě,“ řekl jsem ji rozhodně.

„Jasný, posledních šest let jsem si myslela, že ses zaměřil na Harryho, ne na mě.“

„Všichni jste stejní.“

„Jako ty a tvoji…přátelé,“ dodala do toho pořádnou dávku ironie.

Popadl jsem hůlku, aniž bych z ní zpustil zrak, byl jsem připravený ji proklít. Usmívala se, její pohled se zachytil na něco za mnou.

„Kdybych byla tebou, nedělala bych to,“ poradila mi.

„Proč? Abys na mě mohla poslat jednu z těch směšných kleteb, které…“ někdo mi bolestivě zkroutil ruku za zády, hůlka mi dopadla na zem.

„Malfoy, neobtěžoval si Hermionu, že ne?“ zavrčel mi Weasley do ucha.

„A co jiného bych dělal, Weasley? Předpokládám, že bych vždycky mohl jít za tvojí sestrou, ale to by nebylo tak zábavné, a bylo by to tak trochu mrhání časem…“

Rána dopadla dřív, než jsem stihl zavřít pusu. Weasleyho pěst se srazila s mými předními zuby. Krev, která se mi vylila z dásní, mu zašpinila zápěstí.

„Na tohle jsem čekal roky,“ ušklíbl se.

A pak všechno kolem mě zčernalo.

OOO

Klopýtal jsem zpátky ke své koleji, modřiny zdobily místa na mém těle, kde jsem ani netušil, že můžou být. Hábit jsem měl pokrytý krví, a má hůlka byla na dva kusy. Weasley mě zmlátil důkladně, jeho pěsti mi zůstali na kůži jako inkoust na papíře. V kotníku mi pulzovala bolest, byl jsem si jistý, že jsem si něco udělal s kolenem. Na druhém patře jsem se opřel o zeď, hlavu jsem si položil na chladný kámen, z úst mi utekl povzdech. Hlavu jsem si složil do dlaní, a promnul jsem si bolavá místa. Tolik jsem si přál, abych byl už v posteli.

Uslyšel jsem kroky a pootevřel jsem víčka. Kráčela ke mně malá postava, hábit jí zlověstně vál kolem kotníků.

„Hodila by se ti pomoc?“ zeptal se mě ten kluk. Zmocnila se mě neblahá předtucha, na tom sdělení bylo něco podivně povědomého, znělo to tak osobně…

Přikývl jsem, a natáhl jsem jeho směrem ruku.

K mému překvapení mě kopnul do žaludku, jeho podrážka se tvrdě potkala s mými žebry.

„To je blbý, že jsem tě našel zrovna já,“ zasyčel.

Vzpomněl jsem si. Vzpomněl jsem si na krev, a na žalostný stav jeho hábitu. Vzpomněl jsem si na svoji nabídku pomoci, na můj krutý smích, i na to, jak jsem si liboval, že mám moc nad tím slabým.

Vzpomněl jsem si na to, jak trpěl v bolestech, a na mé své vlastní zvrácené potěšení.

Vzpomněl jsem si, a to mě úplně ochromilo. Každé zranění, které jsem ten den utržil, mi jen připomnělo věci, co jsem si myslel, co jsem řekl, a co jsem udělal.

A v té chvíli uvědomění jsem zjistil, že si to zasloužím.

Poznámka překladatelky: Jo! Máme půlku za sebou! Jo! Už mi zbývá jenom 27 stránek, 10 736 slov a 49 416 znaků… mám to spočítaný :)

Moc děkuji Twilly…