AUTOR: provocative envy
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/2473780/1/Stronger
PŘEKLAD: Florence
BETA-READ: Twilly
STRONGER
Kapitola patnáctá
Byla jako úpadek a vznešenost, jako kořeněná a bez chuti, byla nevypočitatelnou fantazií, rozmarným popudem. Všechno o jejím přijetí, o jejím vkusu, o ní, bylo zveličené, zdrcující a přehnané.
Znázorňovala všechno, co jsem kdy chtěl a všechno, čím jsem kdy opovrhoval a to všechno najednou. Byla vynikající, neměla konkurenci, ale zároveň nebyla naprosto ničím výjimečná. Děsil jsem se, že kdybych ji nechal jen na okamžik poodejít, uteče, a už se nikdy nevrátí zpátky. Ještě víc jsem se bál, že mi na tom nebude záležet.
Mé bílé klouby na jejím černém hábitu vytvářely ostrý kontrast. Když jsem se od ní konečně odtáhl, jako na dlani se mi zjevil ostrý výbuch důsledků reality v těch nejzářivějších barvách.
„Já…“ můj hlas se vytratil v zaprášeném tichu knihovny. Regály plné knih na mě působily v klaustrofobických vlnách uvědomění.
Byla to Hermiona Grangerová.
Chtělo se mi zvracet, chtělo se mi utéct, chtělo se mi křičet, chtěl jsem k ní znovu přistoupit, a dovolit si zapomenout, dovolit si topit se v jejím polibku, a lehce pikantní chuti jejích úst.
„Nemůžu se rozhodnout, koho nenávidím víc,“ zašeptala do mé hrudi.
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se a děsil se odpovědi.
„Nemůžu se rozhodnout,“ zopakovala. Zvedla své oči, aby se mohla podívat do těch mých, vypadala jako bezmocná malá holčička, „koho nenávidím víc.“
Odmlčela se, její oči zabloudily k uteklému oku na mém svetru.
„Jestli tebe nebo sebe.“
A pak se zvláštně usmála, smutně usmála, jen trochu zvedla rty, a otlačila mě pryč, její nehty se zachytily o to uteklé oko. Sledoval jsem, jak ho tvrdě vyškubla, sledoval jsem, jak se vlna nepatřičně rozplétá, a pochopil jsem.
„Nezáleží na tom, co děláš zrovna teď, budeš mě litovat,“ zašeptal jsem tiše, a se škubnutím si protřel levé předloktí.
„To není to, o čem mluvím,“ odsekla prudce, obočí se jí rozzlobeně stáhlo.
„Já ne…“ natáhl jsem se znovu k ní, bezmyšlenkovitě, a zbytečně.
„Nesahej ne mě!“ procedila skrz zuby.
Cítil jsem, jak se mi rozpalují tváře, díky jejímu nesnesitelně zřejmému odmítnutí.
„Před pár minutami bych mohl,“ odsekl jsem hrubě.
„Ty vážně dokážeš drzost pozvednout do nových výšek,“ odpověděla chladně, „nebo bych snad měla říct do nových hloubek?“
„No, Grangerová, zdá se, že má tu moc, dostat ze mě to nejlepší.“
„Ani neříkej, že tohle bylo nejlepší,“ odfrkla si, špatně skrývala své pohrdání, dívala se na mě, jako kdyby mi zrovna nedovolila, abych byl blízko ní, a jemně ji držel.
„Musí být pro tebe těžké teď soudit, že? Když mě nemáš s čím srovnávat,“ vrátil jsem jí krutě, zatínal jsem pěsti, a svůj zármutek odsunul dozadu své mysli.
„Vážně! A co tvoje následky, Malfoyi? Co Parkinsonová? Vždyť je to taková výhra,“ vztekala se.
„Ta po mě alespoň nikdy tak netoužila, jako ten blbec Weasley po tobě!“
„Ron po mě nikdy netoužil! A ani,“ dodala důrazně, „se mě nezmocnil a nepokusil se mě za denního světla… nepokusil znásilnit!“
„Znásilnit tě?“ zamrkal jsem nevěřícně.
„No, ano, není to tak, že bych úplně souhlasila,“ řekla vzpurně. Ta lež mě bodla do hrudi efektivněji, než by to udělal jakýkoli nůž.
„Samozřejmě, musel jsem tě přinutit, aby ses takhle chovala, musel jsem tě přinutit, aby ses ke mně přitiskla, a aby si vydala ten příjemný zvuk, který zněl jako…“
„Přestaň,“ zasyčela, rozpaky a zuřivost dodávali jejímu hlasu zoufalství.
„Přestat s čím, Grangerová? Jen jsem vyprávěl tvoji verzi posledních minut,“ odpověděl jsem vlídně.
Sarkasmus a cynismus se spolu spojily, a vytvořily zbraň. Nebyl jsem si jistý, zda jsem dost silný, abych ji ovládal, zvlášť proti Grangerové.
„Budeš rád, už jsem se rozhodla,“ řekla nahlas, své oči zaměřila na ty mé.
„Vážně? Jak fascinující,“ protáhl jsem.
„Ano. Budeš rád, že jsem… budeš rád, že jsem…“ zastavila se.
„No ne, podívejme se, jaký na tebe mám vliv. Už ani nemůžeš mluvit v celých větách.“
„Budeš rád, že jsem se rozhodla, že sebe nenávidím daleko víc, než tebe,“ řekla nakonec.
A pak se ode mě otočila, její ramena pateticky poklesla, a zasmála se, to jsem si alespoň myslel, dokud se její tělo nezačalo třást, a ona nezačala vydávat žalostné, drásající zvuky, které se děsivě podobaly vzlykání, ona prostě…
Ale ne.
„Grangerová, no ták, nedělej…“
„Nedělej co, Malfoyi? Neplakej?“ zeptala se, a setřela netrpělivě osamělou slzu zápěstím.
„Pozdě. Neztrať kontrolu?“
Šáhla po nějakém papíru na stole, a roztrhala ho na kousky.
„Pozdě. Nelituj mě?“
Předtím, než vzlykla, klidně se na mě podívala.
„Pro to je taky pozdě.“
Snažila se kolem mě projít, a odejít, ale chytl jsem ji za zápěstí, a přitáhl ji zpátky.
„Řekni mi, že mě nenávidíš. Řekni mi to.“
Chvíli neodpovídala.
„Lidé říkají, že mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice,“ začala nejistě. Optimismus mě udělal lehkomyslným, a já jí k sobě přitáhl ještě blíž. „Říkají, že ta vášeň je samá, i když je záporná. Přechod z jednoho do druhého je prý nakonec jistý.“
„A?“ vyzval jsem ji, aby pokračovala. Raději jsem si nedovolil dýchat.
„Myslím, že ti lidé jsou lháři.“
Ta věta nad námi visela, ta tvrdá poctivost, a nelogický pocit zrady nás oba donutila krvácet.
„Jak příhodné, že se na tom sentimentu podílíme,“ poznamenal jsem. Nedovolil jsem, aby viděla, jak se třesu. Nemohla vědět, že jsem vevnitř umíral, tak neočekávaně a tak pomalu, že jsem si toho sotva všimnul.
Pohnula se, aby odešla. Nezastavil jsem ji.
Když jsem si všimnul roztrhaného papíru na zemi, viděl jsem, jak hodně dávno už byla moje prosba sobecká.
Přemýšlel jsem, že to bylo prorocké. Skutečný svět se roztrhl přímo uprostřed.
Poznámka překladatelky: Tak se políbili, ale moc jim to nepomohlo, co? Už jen 5 195 slov. A taky moc děkuji Twilly…