Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ten, kdo ví

Kapitola sedmá

Poznámka překladatelky: Moc se omlouvám za tu dlouhou prodlevu, nevím, jestli mi to budete věřit, ale překlad už jsem dokončila před delší dobou.

Moc děkuji Kelly za pomoc a ochotu :)

Lucky, jestli toto čteš, chtěla bych ti poděkovat za předchozí spolupráci.

ooo

Předtím, než tě zavolají hory,

Předtím než opustíš tento domov

ooo

„Nemůžu uvěřit, že tě to baví. Nemůžu uvěřit, že to baví vůbec někoho.“

Hermiona převrátila oči a zasmála se. „Seber se, Malfoyi. Teprve jsme začali.“

„A jak dlouho ještě?“ zeptal se.

„Osm kilometrů.“

„To zní jako velmi dlouhá cesta.“

Pokrčila rameny. „Asi dvě hodiny.“

„Cože?“ zastavil se a batoh položil vedle sebe.

Hermiona se úsměvem otočila, obočí měla nadzvednuté. „Myslím, že kouzelnický způsob života podporuje lenost. Ty ale budeš žít, Draco, slibuji.“

„Když už mluvíme o kouzelnickém životě,“ řekl Draco a vytáhl láhev vody z batohu, dopřál si velký lok. „Proč se tam prostě nepřemístíme? Ušetříme tím životní energii.“

„Draco,“ řekla Hermiona trpělivě. „Není to vždycky o cíli, někdy je taky ta cesta dobrá.“

„Cesta,“ opakoval kysele. „Tohle… dvouhodinové chození. A na zádech máme všechny věci. To jsi tím myslela?“

„Ano, o všechno bychom přišli,“ ukázala na les kolem nich. „Stromy a divoká zvířata, všechnu tu přírodní krásu kolem nás. Ujišťuji tě, že konec téhle cesty bude ještě lepší, když budeš vědět, že sis to zasloužil. Vážně by ses toho všeho chtěl vzdát?“

Zasmál se. „Řekneš, že jsem špatný člověk, když ti odpovím, že ano?“

„Ne, ale věř, že o hodně přicházíš. Já půjdu, ty se můžeš přemístit.“ Otočila se a pokračovala v chůzi.

Draco si povzdechl. Samozřejmě, že neměl v úmyslu ji opustit. Pozoroval, jak se její záda zmenšují, vydal jeden poslední tichý protest, hodil si batoh na záda a pospíšil si, aby ji dohonil.

Po dvaceti minutách ticha se ozval. „Takže, tohle jsi dělala se svými rodiči?“

„Ano, častokrát. Šli jsme dokonce i po téhle stezce.“

„Viděl jsem tamhle jelena.“

Okamžitě se zastavila a podívala se na něj. „Viděl jsi? A proč jsi mi to neřekl?“

Dracovy oči se rozšířily. „Nevěděl jsem, že jsem měl!“

„Měl jsi štěstí!“ Podívala se po lese, jako by mohla najít další pár zvířecích očí. „Příště až něco uvidíš, řekni mi to, jo?“

Usmál se. „Možná bys měla zpomalit a užít si cestu.“

„Hrozně vtipný,“ poznamenala a dala se znovu do chůze.

Draco sladil jejich kroky a vzal ji za ruku. Nezáleželo na tom, kolikrát ji držel, pořád se divil, jak je její ruka v té jeho malá a jak k sobě pasují. V poslední době cítil pýchu, když na jejím prstu viděl tenký kroužek zlata. Usmál se a málem si začal pískat.

Povídali si o tom, co na cestě viděli, z Hermiony se stala něco jako průvodkyně. Brzy uslyšeli zvuk vody.

„Ó,“ vykřikla Hermiona, její oči zářily vzrušením. „To znamená, že už jsme blízko vodopádu!“

„Hej, to není fér! Ty víš, co je před námi.“

„Říkala jsem ti, že už jsem tudy šla. I když musím přiznat, že jsem nebyla velkým fanouškem táboření a turistiky, když jsem byla malá.“

„Vážně?“ zeptal se.

„Já vím, je tomu těžké uvěřit, co?“ odpověděla sarkasticky.

„Takže ses rozhodla, že si to budeš užívat, co? Nebo je to pro můj prospěch? Chceš se se mnou podělit o nějaké ty mudlovské způsoby.“

Šťouchla ho loktem do boku a podívala se stranou. „Ano, teď si to užívám, děkuji ti. Je to neuvěřitelně uklidňující být spojen s přírodou. A… jakýkoli důvod dostat tě do riflí je naprosto úžasný.“

Zastavil se, jedno obočí se mu nadzvedlo. Na tváři se mu pomalu vytvořil úsměv. „Tady někdo tak trochu intrikuje.“

Hermiona se zasmála a přistoupila k němu. „Však víš, Draco. Jsme… úplně sami. Na míle daleko nikdo není …“ odmlčela se a nechala, aby se v jeho mysli vytvořily ty správné myšlenky.

Jeho oči se rozšířily v překvapení. „Tady?“ zeptal se a rozhlédl se kolem. Mohl vidět jen stromy, stromy a kolem další stromy.

„Umíme kouzlit, nezapomeň. Můžeme přeměnit téměř vše. A je tu řeka… nebo vodopád.“

Draco si ji přitáhl do objetí. „Vodopád?“ zeptal se nízkým hlasem se zářícíma očima.

„Není to zas tak dobrý,“ odpověděla mu s úšklebkem. „Už jsem tam plavala.“

Zavrčel a políbil ji. „Myslím, že si začínám užívat přírodu.“

„Myslela jsem, že bys mohl,“ řekla a vytáhla se z jeho sevření. „Pojď, je to už jen kousek.“

Po návštěvě vodopádu se Draco rozhodl, že má přírodu opravdu rád. Ani se nepozastavil nad tím, že jejich zastávkou se jejich výlet o dost protáhl.

Pokračovali ruku v ruce, dokud se Hermiona nezastavila.

Draco se na ní skepticky podíval. „Tohle je náš cíl? Jeskyně?“

Usmála se. „Ano. Věř mi, ano?“ Pustila jeho ruku a vstoupila do jeskyně.

„Hermiono,“ zavolal. „Počkej! Jsou uvnitř nějaká zvířata? Vypadá to tam temně.“

„No tak, zbabělče. Už jsem tady byla a oba máme navíc hůlky.“ Jako na povel uviděl slabé světlo, které vycházelo zevnitř. Neochotně se vydal za ní. Cesta byla úzká, křivá a poničená. Zažehl svou hůlku a ihned toho litoval. Světlo odkrylo bydliště různých druhů brouků a jiného hmyzu. Šli deset minut, Dracova úzkost se každým okamžikem zvětšovala.

„Hermiono,“ řekl nakonec. „Já ti věřím, ale kam to jdeme?“

Otočila se. „Jsme tady.“ Pak udělala několik kroků a zmizela mu z očí. Rychle jí následoval a vyšel z tunelu do obrovské jeskyně.

Podlaha se postupně svažovala dolů do velkého jezírka s vodou. Krápníky visely ze stropu i z podlahy jeskyně. Jediným zvukem bylo kapání vody někde v temnotě.

„Páni,“ řekl a mávl s hůlkou, aby toho mohl vidět co nejvíce. Stěny jeskyně byly od něj příliš vzdáleny, aby je mohl s pomocí hůlky vidět. Obrátil se na Hermionu, která ho pozorovala.

„Pojďme si dát něco k jídlu. Mám hlad jako vlk,“ řekla.

Hermiona zabalila romantickou večeři – chleba, sýr, ovoce a dokonce i trochu vína. Roztáhla na zem deku a klacek, který přeměnila na světlo.

„Vidíš?“ zeptala se ho, když jedli. „Nestálo to za to?“

Podíval se na ní. „Začalo mě to bavit u vodopádu. Ale ano, stálo to za to.“

„Draco?“

„Hmm?“

„Šťastné výročí.“

Usmál se. „Nemůžu uvěřit, že už jsou to tři roky. Miluju tě den za dnem víc.“

„Já tebe taky,“ odmlčela se. „Draco?“

„Ano?“

„Kolik by si chtěl dětí?“

Zamračil se. „Děti? Jak tě to napadlo?“

Pokrčila rameny. „Jsem zvědavá. Vím, že oba děti chceme. Ale já jsem jedináček a ty taky. Nemáme žádné zkušenosti s velkými rodinami. Tak mě to jednou napadlo. Chceš jedno dítě nebo víc?“

Zvažoval svou odpověď, zatímco jedl sýr. „Vždycky jsem chtěl bratra nebo sestru.“

„Já taky.“

Usmál se. „Jen si představ, do kolika dalších problémů bych se dostal s bráškou nebo o kolik míň bych jich měl, kdybych měl sestru.“

„Proč si to myslíš?“

Pokrčil rameny. „Asi kvůli tobě. Chci tě ochraňovat, bránit tě před vším špatným. Kdybych měl sestru, chápal bych to asi stejně. Možná bych… možná bych nebyl tak přitahován svým otcem.“

Hermiona mu věnovala konejšivý pohled. „Všechno to skončilo nakonec dobře, lásko.“

„Já vím, já vím,“ potřásl hlavou. „Promiň, že jsem to dnes vytáhl.“

Chvíli seděli pár minut v tichu, pak se Hermiona ozvala. „Takže jsme dohodnuti? Víc než jedno?“

„Víš,“ odpověděl zamyšleně, „kdybychom jich měli sedm, byl by to celý famfrpálový tým.“

Hermiona se na něj podívala a převrátila očima. „Nebudu mít děti jenom proto, abych mohla produkovat famfrpálové hráče.“

„Já vím, lásko. To byl jen vtip.“

„Hrozně vtipný.“

Draco se naklonil přes deku a něžně ji políbil. „Budeme jich mít tolik, kolik jich budeme chtít.“ Posadil se zpátky a dopil svojí sklenici vína. „Kolik bys jich chtěla?“

„Dvě nebo tři. Nebo čtyři.“

„To je velmi specifické,“ zasmál se Draco.

Usmála se a velmi tiše řekla: „Kdy… začneme?“

Prohlédl si ji. V očích na tváři jí viděl nervozitu a očekávání plné naděje. Pak se rozhlédl se kolem sebe po tmavé, opuštěné, vlhké jeskyni s myšlenkou na vodopád. Ušklíbl se.

„Co takhle na cestě zpátky?“