Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclamer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Druhá část, která časově navazuje hned za tu první. S Fredem zastáváme názor, že slova rozhodně musí následovat činy:-). Opět se přiznávám, že jsem si jazyk -sice jen- lehce, ale přizpůsobila…

V momentě, kdy Hermiona došla k východu z obchodu se otočila na podpatku a rozhodnými kroky opět vyšla schody nahoru. Tentokrá se bez zaklepání pozvala do bytu sama.

Fred se s úšklebkem na tváři opíral o stůl. „Poslední slovo, Grangerová?“

„Proč?“

„Budu potřebovat trochu víc slov,“ zasmál se. „Jsem sice mužem mnoha talentů, nitrobrana k nim ale nikdy nepatřila.“

„Proč jsi se mnou chtěl mít sex? I kdybys vycházel z toho, že to bylo to, co jsem chtěla, mohl jsi to jednoduše ignorovat. Nic se nemuselo stát, ale ty jsi chtěl aby se stalo.“ Hermiona se usmála s vědomím, že má vůči němu argument navíc. „Proč?“

„Nepotřebuji k tomu důvod. Jsem chlap, se kterým se chtěla vyspat hezká žena. Kotě, něco takového se neodmítá.“

„To je pěkná kravina!“ odsekla Hermiona. „A navíc úplná lež. Znám tě, Frede. Nejsi ten typ, který jde s jakoukoli ženou jen kvůli tomu, že si chce užít. Doufám, že nejsi takový. Chtěl jsi být přímo se mnou?“

„Ano.“

„Vážně chtěl?“

„Ano znamená ano,“ zamručel. „Chci s tebou mít sex. Víc než jen jednou, pokud by to bylo možný. A to už měsíce. Když jsem si myslel, že bys to mohla chtít taky, byl jsem štěstím bez sebe. Tak, teď už jsi spokojená?“

Tímhle krátkým prohlášením jí sebral všechny argumenty a zároveň půdu pod nohama.

„Měsíce? Líbím se ti už několik měsíců?“

Fred příkývl, oči přilepené na kachličkách podlahy. „O nic nejde. Už jsem se to naučil ignorovat. Jen ten vzkaz mě asi přiměl zauvažovat, a pak George řek, že...“

Víc z jeho vysvětlování neslyšela. Jediné na co se mohla soustředit byla jeho tvář, když mluvil. Ten jemný úsměv na rtech, tak rozdílný od toho, který míval, když se mu podařilo někoho napálit. Horní část tváří mu lehce zčervenala. Na rozdíl od zbytku své rodiny Fred nikdy nezrudl, když upadl do rozpaků.

Nyní v rozpacích byl. Líbila se mu a teď to zjistila. Vzhlédl k ní a Hermiona si uvědomila, že už přestal mluvit. Musela na něj několik okamžiků jen oněměle zírat.

„Škoda, že jsi mi nic neřekl.“

„Nedělalo by to dobrotu. Jsi náš zaměstnanec. Co víc, jsi naše kamarádka. Byl jsem spokojený s tím, jak to bylo.“

„Nejsem váš zaměstnanec. Neplatíte mi mzdu.“

Vyprskl smíchy, když se na něj usmála. „Dobře. Pořád by to ale nebylo správný. Jsem rád jen tvým kamarádem. To mi stačí.“

„To už je druhá kravina v pořadí.“

„Je to pravda,“ trval Fred na svém. „Je to staré klišé. Nemohl jsem mít to, po čem jsem toužil, tudíž jsem se spokojil s tím, co jsem měl. Proč si myslíš, že jsem nabídl Georgovi, abys byla naší účetní? Jsou tu desítky jiných, kteří jsou stejně kvalifikovaní, ale my jsme si vybrali tebe. A to proto, že jsem řekl Georgovi, že bychom měli.“

„Ale pokud někoho miluješ, měl bys mu to říct! Není to vůči tomu druhému fér, pokud...“

„Počkej- já tě ale nemiluju.“

„Nemiluješ?“ zašeptala.

Fred se rychle napřímil. „Ne. Líbíš se mi. Je to pobláznění. To je všechno, dá se na to lehce zapomenout. Jen tomu musím nechat trochu času.“

„Fajn, dobře,“ vyhrkla Hermiona. „Tedy… to je úleva,“ zamumlala a žaludek se jí přitom sevřel. „Je ti ale doufám jasné, že mi teď rozhodně dlužíš. Za všechny ty nezaplacené hodiny a za noční můry, které budu mít.“

„Dobře,“ rychle se na ni zakřenil. „Tamto je mi líto. Příště budu mít na sobě kalhoty. Nerad bych ti poškodil zrak. Těžko by se ti pak četlo.“

„Nebyl na to špatný pohled, jen jsem to nečekala,“ odpověděla a stejně nenadále, jako začala, se i zarazila. „No, ještě jednou dobrou noc. Dnešní večer se nikdy nestal.“

„Jsem pro.“

Hermiona se usmála a spěšně vyrazila ke dveřím. Měla ruku na klice, když na ni zavolal.

„Počkej.“

„Co se děje?“ zeptala se stejně rychle jako se otočila.

„Nejsi zvědavá?“ zeptal se Fred, vykročil jejím směrem a zastavil se těsně před ní.

Přitakala, jazyk najednou nesmírně těžký. Slova sice měla na jazyku, ale tím, jak se nad ní skláněl, je ne a ne vyřknout.

„Smím?“

„Prosím,“ zašeptala a vzpažila ruce, aby se ho mohla za tričko přidržet.

Dlaně jemně sevřel obě její tváře a rty pomalu sklonil k jejím. Lehounce se o ně otřel a až pak se více přitiskl.

Hermiona se sama přiblížila k jeho obličeji, jeho tričko pevně sevřené v pěstech. „Frede...“

Zvuk jejího hlasu ho vytrhl z tranzu a jednou rukou si za bok přitiskl její tělo ke svému. Unikl mu povzdech, když Hermiona převzala iniciativu, ovládla jeho rty a pod jejím tlakem oba tvrdě narazili na dveře. Objala ho rukou kolem zad a držela ho těsně u sebe.

Hermiona si nemohla vzpomenout na to, kdy naposledny něco podobného cítila. Všepožírající touha ho cítit co nejblíž. Ani se na ni nepodíval, jemně ochutnával její rty a ona přitom chtěla mnohem víc. Přitáhla si ho tak blízko, jak to jen šlo. Vtiskla své měkké tělo do křivky jeho pevného. Byla překvapená silou pocitů, které se v jejím nitru začaly probouzet. Byl to přeci jen polibek. Perfektní polibek, opravila se, když se jeho jazyk otřel o její. Perfektní polibek - který pro ni znamenal až moc.

Pozvedla ruce a zatlačila na jeho ramena. Nedokázala se ale udržet a zakňourala zklamáním.

„Tohle nemůžeme, Frede.“

„Ano, můžeme.“ Usmál se a vtiskl jí polibek těsně pod ušní lalůček. „Myslím, že nám to docela šlo.“

„Ale city,“ zašeptala Hermiona, a když pokračoval ve svém dřivějším počínání, přivřela víčka. „Ty vůči mně nějaké chováš a já ti nechci ublížit. Je toho moc.“

„Není toho dostatečně moc,“ cítila, jak zamumlal proti její kůži. Pak se vztyčil a podíval se jí do očí. „Tak tedy city. Co jsi právě teď cítila?“

„Bylo to...“ Nemohla najít ty správná slova. Hezké nebylo dostačující, ale označit to za něco víc taky nebylo ono. „Cítila jsem mravenčení. Cítila jsem mravenčení až v konečcích prstů.“

Fred se na ni zakřenil a sevřel ji pevněji kolem pasu. „Bylo to něco, co bys podruhé opět neodmítla?“

„Nestěžovala bych si,“ zašeptala Hermiona, když vklouzl dlaní pod lem její mikiny. „Přesto ti nechci něco nalhávat, Frede. Mám tě ráda. Vážně. Jen jsem o tobě takto nikdy nepřemýšlela. Jeden opravdu dobrý polibek to nemůže změnit.“

„Vím. Nemůže tomu ale ani uškodit,“ lehce se zasmál. „Měla bys raději odejít.“ Odtáhl se do ní a rukou si projel skr vlasy. „A to hodně rychle.“

„Fajn... Nemůžem to takhle nechat.“

„Vím, ale pokud teď neodejdeš, přijdu s pár hodně mrzkýma způsobama, jak tě přesvědčit, že je to velmi dobrej nápad. Nemyslím si, že bys mi dokázala odolat.“ Rychle se zasmál a otevřel jí dveře. „Nechám si je na nějaký jiný den.“

„Jiný den, kdy to budeme moct promyslet?“ nabídla Hermiona.

„Já už jsem si to promyslel. To ty si to promysli, Hermiono. Pak uvidíme, jak mi zvládneš odolat.“

„Očividně moc odolnosti neprokazuji,“ řekla potichu, najednou velmi nervózní. „Promyslím to.“

„Počkám si.“ Usmál se na ni. „Co se týče té situace předtím - té nahoty. Je mi líto, že jsem to udělal. Nemusela si to vidět. Z George je už těď chodící mrtvola.“

„To je v pořádku, vážně. Aspoň to pomůže mým seznamům,“ řekla Hermiona a oči se jí rozšířily poznáním, že už opět vybreptla něco, co nechtěla.

„Jakým seznamům?“

„Pro a proti. Pomáhá mi to při přemýšlení,“ zašeptala.

„Pro nebo proti?“

„Co tím myslíš?“ zamumlala Hermiona. „Musím už jít.“

„To rozhodně,“ přitakal vehementně a pevně sevřel rám dvěří. „Mohl bych to teď chtít vyzkoušet a začít tě přesvědčovat.“

Předtím, než mu na to cokoli odpověděla, políbila ho Hermiona na tvář a rychle vyšla na chodbu. Říkala si, že pokud by se na ní nadále díval stejným způsobem, neměl by s tím vůbec moc práce. „Zítra se zastavím. Můžeš mě vzít na oběd. Teď už mi dlužíš dva.“