AUTOR: SiriuslyPadfoot'sGal
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/3324498/1/We_Happy_Few
PŘEKLAD: Florence
WE HAPPY FEW - Pár šťastlivců
Část druhá A
„Pamatuj, pamatuj, tohle je přítomnost a přítomnost a přítomnost. Žiješ tím, cítíš to, lpíš na tom. Chci si být plně vědoma toho, co beru za samozřejmé.“
Sylvia Plath
ooOoo
Cítil, jak váha celého světa, která na něm ležela tak těžce jako opilá děvka na svém dalším zákazníkovi, náhle zmizela v závanu větru. Cítil se lehký, bezstarostný a skoro šťastný.
Kdyby nebyl Draco Malfoy takový cynik, možná by se cítil jako malé dítě tančící na louce plné voňavých květin, motýlů a duh. Ale hořkost, sarkasmus a krutost se nakonec dostaly do popředí, což znamená, že všechna dobrota byla nacpána hluboko do kufru přelepeného lepicí páskou.
Nebyl si celkem jistý, co se změnilo v jeho vztahu ke Grangerové, ale něco ano. Nejenom, že si konečně všimla jeho snah napravit své chyby, ale také mu poděkovala.
Kdyby byl Bohem, tohle by byla ta část, kdy by si vzal popkorn a začal se pozorně dívat.
Děkuji ti.
Co ta slova vlastně znamenají?
Výraz vděčnosti, ukázka ocenění.
No zatraceně, Hermiona Grangerová ocenila Draca Malfoye. Co na tom?
Zvedly se mu koutky úst do úsměvu. Grangerová tím svým nesmělým poděkováním nafoukla jeho ego víc než tisíc chycených zlatonek.
Jelikož byl tak nehorázně krásný, zvykl si, že mu ženy podlézají. Ale „děkuji“ od Grangerové pro něj znamenalo o mnoho víc, než by kterákoli z těch vlezdoprdelek mohla říct.
Tady ve svých myšlenkách ustal a spustil nohy ze stolu, kde je měl položené. Začal přemýšlet o tom, že ocenil uznání, které mu věnovala, ale ocenění od kohokoli jiného než čistokrevného bylo přísně zakázaného podle pravidla 321 v Malfoyově kánonu.
Nechápejte ho špatně. Rozhodně už opustil ty staré řečičky o čistotě krve, ale ta vděčnost naplňující jeho hruď byla kupodivu stejně jiná. Nemělo to nic společného s jejím mudlorozeným postavením, ale s tím, že chtěl říct „děkuji ti“. Ta dvě slova nikdy nevyslovil nahlas, rozhodně ne dohromady a rozhodně ne bývalému členu Potterova super týmu.
Vytáhl ze své kapsy tu cetku a na stole ji otevřel. Jen pár centimetrů od jeho bystrozorských spisů seděla soška draka. Napadla ho veselá myšlenka, jak na ně drak chrlí oheň. Musel uznat, že Grangerová s tím přívěskovým drakem odvedla kus dobré práce, nebylo to zas tak špatný. Ale to neznamenalo, že by se smířil s tím, že by měl nosit medailonek.
MEDAILON!
Jeho mozek na něj křičel, aby ten šperk uznal kvůli tomu, co měl udělat, ale odmítl to. Klidně mohl nosit řetízek, když by to mělo pomoct lidstvu a zlepšit náladu společnosti nebo cokoli tím Grangerová sledovala, ale prostě nemohl nosit… no, tu věc, co začíná na M.
Chvíli na to zíral a uvědomil si, že se mu vlastně víc líbí ten drak od Grangerové než ten, co mu stál na stole. Znovu sám sebe našel, jak cítí vděčnost ke Grangerové, a to ho vyděsilo. Vyděsilo ho to tak, že cítil, že něco potřebuje, něco, co by změnilo jeho myšlenky. Jak se to vůbec odvažovala nazvat?
Šťastná vzpomínka.
Když vyhledal spoj na zlatém drakovi, nervózně se mu třásly ruce. Otevřel ten přívěsek. Podíval se na přívěsek, který se prostě otevřel a…no, nic víc.
„Nic se nestane,“ zašeptal.
Přiložil palec na levou stranu a cítil, jak se mu po kůži rozlehlo teplo. Zhluboka se nadechl, cítil, jak mu pocity víří uvnitř hlavy. Zavřel oči. Viděl barvy a světla roztáčející se v temnotě.
Černá. Všechno zčernalo, ale se zvuky. Zvuky, které nedokázal nikam zařadit. Obrázek se zformuloval, Draco se na něj podíval. Stál na chodníku. Obraz zmizel a on se ocitl někde v mlze kouře. Kouř se rozjasnil a on někoho držel u své hrudi, ale všechno bylo tak rozmazané, že nedokázal rozpoznat, kdo je to v jeho náručí. Temnota ho znovu obklopila a on slyšel, jak žena jemně říká: „Možná jsi koneckonců dobrý muž, Draco Malfoyi.“ Jeho myslí prošel obrázek spojených rukou. Jedna z nich očividně patřila jemu a ta druhá měla trochu pih na hřbetě. Ta ruka v jeho byla malá a jemná, zdála se dokonalá.
Rychle odtáhl palec od vynálezu. Stále se mu v mysli odrážel obraz spojených rukou. Bylo to tak skutečné, skoro mohl cítit tlak něčí dlaně na té své.
Potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. Napadlo ho několik závěrů. Za prvé, to vidění nebylo vůbec takové, jaké ho čekal. Jak vysvětlila Grangerová, vzpomínky by se měly ukazovat jako mudlovský film z vlastní minulosti. Jeho promítání ale bylo rozmazané a mlhavé a sotva viditelné.
Za druhé, a to byl ten skutečný důvod, vzpomínka v meda – ech, ech, - řetízku s přívěskem mu nebyla ani v nejmenším podobná. Byl si zatraceně jistý, že se mu to nikdy nestalo.
Takže ten malý vynálezek Grangerové vůbec nefungoval, nebo alespoň ne u něho. Věděl, že nebyl jako většina lidí. Neměl vzpomínky, které by si chtěl znovu prožít. Vlastně zapomenout by pro něj byla ta nejlepší věc, která by se mu stala.
Zajímalo ho, jestli i někdo jiný měl stejný zážitek jako on. Napadlo ho tolik otázek, na které chtěl najít odpověď. Rozhodně nechtěl mluvit s Grangerovou, ptala by se ho na tolik věcí, dokud by se nerozpadl jen na zatracený prach. Zvažoval jít za Potterem, ale smysluplný rozhovor s Potterem odložil na později. Byla to jeho chyba, že se ocitl v tomhle směšném experimentu.
Ta takzvaná „vzpomínka“ ho rozčilovala. Krev mu běhala v žilách, zaťal pevně pěsti, snažil se rozmáčknout ten pocit neklidu, který ho obklopil.
Potřeboval někoho, kdo by ho dostal z tohohle nepohodlí. Potřeboval někoho, kdo se v emocích vyznal ještě o něco míň než on. V podstatě potřeboval někoho natvrdlejšího než, no, někoho opravdu natvrdlého.
Potřeboval Weasleyho.
ooOoo
„Weasleyi.“
„Malfoyi.“
„Tvůj stůl vypadá jako chlívek, copak tě maminka neučila uklízet po sobě?“
„Pracuji. Nemám čas na úklid.“
„Pracuješ?“ zasmál se Draco. „Jako když jsi poslal Potterovi zprávu na zasedání s, oh, co to bylo? Ah, ano. ‚Kde najdeš psa bez nohou?‘“
„Přesně, kde jsi ho nechal!“ zasmál se Ron pomalu a bouchnul pěstmi do stolu. Draca to moc nepobavilo.
„No, to si musím poznamenat,“ Draco se otočil k odchodu.
„Dobře, Malfoyi. Slibuji, už žádné vtípky.“
Draco si dovolil trochu ušklíbnout se před tím, než se otočil zpátky ode dveří. Weasley vstal a dal se do poklízení svého přeplněného stolu, něco nechutného a velkého postavil na hromadu papírů, vypadalo to jako napůl snědený sendwich a malá figurka, která vypadala podobně jako Victor Krum.
„Takže proč jsi přišel, Malfoyi?“
„Bez důvodu.“
Ron se usmál a zeptal se: „Jen pro potěšení z mé společnosti?“
„Myslel jsem, že už nebudeš vtipkovat, Weasleyi.“
Ron se na něj divně podíval, než se mu oči rozšířily překvapením. Výčitka se mu v hlase smíchala s nedůvěrou, když říkal: „Ty máš dobrý den!“
„Možná ti to tak přijde,“ usmál se Draco, „a já ti rozhodně nedovolím mi ho zničit, takže pojďme k věci. Už jsi měl čas podívat se na…ehm… ten řetízek, co ti dala Grangerová?“
„Ne,“ odpověděl Ron a začal prohrabávat hromadu odpadků, co měl na stole.
„Tady to je!“ vykřikl a vytáhl náhrdelník s přívěškem ve tvaru koštěte. „Proč se ptáš?“
Draco opatrně rozvažoval slova. „Bez důvodu, jen jsem chtěl vědět, jak tvoje vzpomínky vypadají.“
Při Merlinovi doufal, že Ron je ten den obzvláště nevšímavý, protože z nějakého jemu neznámého důvodu zjistil, že se potí, ale jen mírně.
„No, klidně se na ně můžeš podívat se mnou.“
Draco si sedl naproti Ronovi, i když mu to nebylo moc příjemné, a sledoval, jak Ryšavec tiskne palec na obě strany medailonku. Z přístroje vylétlo malé světlo a nad Ronovýma rukama se začal formovat obraz.
Draco byl překvapený, když uviděl svoji patnáctiletou verzi, jak se šklebí.
„Vždy jsem věděl, že jsem oslnivě krásný, ale netušil jsem, že jsem i tvým tajným snem.“
Ron se jen pohrdavě usmál, než nechal na svém obličeji zformulovat úšklebek (tedy alespoň to, co se v jeho případě nejvíc úšklebku blížilo). Věděl, co dalšího se v scéně z náhrdelníku odehraje.
Draco se snažil nepohnout ani brvou, když sledoval, jak se jeho nedospělé tělo měnilo na malou, bílou (přesto neuvěřitelně roztomilou) fretku.
Ron se bujaře rozesmál, ale Dracovy rty se stáhly do tenké čáry.
„Nemyslíš, Weasleyi, že je smutné, když vypadám líp jako fretka než ty jako člověk?“
Ron se smál po celou dobu další vzpomínky, kde obdržel svůj první dopis z Bradavic.
Ten obraz zmizel, jen aby byl nahrazen postavou Hermiony Grangerové, která se dívala na Ronalda Weasleyho s malým stydlivým úsměvem na tváři.
Ron okamžitě nad tou vzpomínkou zčervenal, pohnul rukama, ale Draco ho zastavil. Přitlačil jeho palec zpět k přívěsku.
„Ale, Ronalde, myslel jsem, že se se mnou o ty vzpomínky dělíš,“ ušklíbl se Draco.
Ron zamumlal něco velmi neinteligentního, zakryl si zčervenalý obličej rukama, odmítaje se dívat.
Draco sledoval, jak se Hermiona postavila na špičky a jemně Weasleyho políbila na rty. Sledovala linii jeho tváře, dokud se ústy nedostala až k jeho uchu. Její jazyk se dotkl okraje ucha. Draco cítil, jak sám mírně zrůžověl, když byl svědkem té intimní chvíle mezi dvěma přáteli.
Hermiona políbila Rona na krk předtím, než odstoupila. Rukama nahmatala košili a rozepnula si první knoflík.
Se široce rozevřenýma očima Draco setřásl Ronův palec z náhrdelníku, smyslný obraz věčně puritánské Hermiony Grangerové se rozplynul ve vzduchu.
Ron si odkryl obličej, vypadal vděčně, že ho Draco nenutí v scéně pokračovat.
Draco velmi výmluvně svraštěl obočí v otázce.
„Není to tak, jak myslíš,“ začal Ron. „Jsme jenom přátelé.“
„Jasný,“ odpověděl mu Draco. Předtím, než se podíval Ronovi do očí, si důkladně prohlídl své nehty.
„Myslím to vážně. Mám tu vzpomínku jenom, protože to už bylo už před velmi dávnou dobou. Nikdy jsme nebyli víc než jen přáteli, ani jsme víc nechtěli být. Byla to jen jedna noc, jedna noc, kdy jsme chtěli oba zapomenout na válku, která nás obklopovala.“
Draco přikývl, protože tomu úplně rozuměl. Jen si přál, aby v té době měl něco, co by mu odvedlo myšlenky. Pořád si nebyl jistý, jak se dostal z války se zdravým rozumem.
„Chápu, Rone.“
„Děkuji, Draco.“
Byl to důkaz, jak daleko už došli. Nejenom, že používali křestní jména, ale Ron mu ukázal něco, co by se dalo očividně charakterizovat jako soukromé. Draco našel sám sebe, jak otvírá ústa, aby i on prozradil něco důvěrného.
„Moje vzpomínky takhle nevypadaly.“
„Co tím myslíš?“
Draco si povzdechl a projel si rukou vlasy. „No, vlastně to nebyly ani moje vzpomínky. To, co jsem viděl, se nikdy nestalo. Ani to nebyly skutečné vzpomínky. Spíš bych to charakterizoval jako záblesky něčeho. Všechno to bylo rozmazaný, jakoby v mlze, vůbec ne jako ty tvoje.“
Na Ronově čele se objevila vráska, důkaz toho, že Ron přemýšlí, nebo se o to alespoň snaží.
„Co ukazovaly ty záblesky?“
„Těžko říct, kámo. V tom prvním jsem někam běžel, v tom druhém jsem někoho objímal nebo držel. Nejsem si jistý.“
„Kdo to byl?“
„Nevím. Jak jsem říkal, všechno bylo rozmazané. Jediný čistý obraz mám z té poslední, kterou jsem viděl.“ Draco se odmlčel, nebyl si jistý, jak to vysvětlit. „Viděl jsem svou ruku, jak drží ruku někoho jiného.“
Ron se rozpačitě usmál a řekl: „Ále… že by malý Dláček vzpomínal na dobu, kdy poprvé držel ruku holčičky?“
„Řekl jsem, že to nebyly skutečné vzpomínky,“ ušklíbl se. „A netlač na mě, Weasleyi. Právě teď mě napadá čtyřicet tři způsobů, jak tě zabít, ne počkej, už je to čtyřicet čtyři.“
Ron se na chvíli odmlčel, do očí se mu dostal kritický pohled: „Kradeš moje vtipy?“
Draco se zasmál, ale jen trochu. Malfoyovský kánon porušil už pouhým úsměvem, ale nedělal si s tím starosti. Pravidla porušil už hůře. Nejenom, že se postavil proti své rodině, ale také se přátelil s mudlorozenými, krvezrádci a Chlapcem (dobře, dobře, tak mužem, no), který nakonec zabil Vy-víte-koho. A ještě hůř, všichni – do jednoho – byli z Nebelvíru.
„Ne, Weasleyi, kdybych od někoho kradl vtipy, což rozhodně nemám zapotřebí, kradl bych je od Pottera. Je zahořklý, což je mnohem víc můj styl.“
„Zahořklý? Vážně? Všimni si, kolikrát byl můj život ohrožen.“
Draco se ušklíbl a řekl: „O, a tady se mýlíš. To totiž není zábavné.“
Ron se posměšně zasmál a hledal něco, co by odpověděl. Když nic nenašel, vrátil se k původnímu rozhovoru.
„Možná by to mohla být ruka kluka?“ poznamenal Ron.
„Jak tě to, při Merlinovi, mohlo napadnout?“
„Ta ruka… byla to ruka kluka?“ a pozvedl vyzývavě obočí.
„Právě mě napadlo dalších 20 způsobů, jak tě zabít, Weasleyi, včetně použitím brusného papíru. Zmiň ještě jednou, že jsem podle tebe teplouš a nebudu váhat s tím začít experimentovat. Kromě toho, to ty z nás dvou jsi ten, kdo nosí medailonek.“
Ron se na něj divně podíval a řekl: „Ty taky, Malfoyi.“
„Nesmysl. Malfoyovi nikdy nenosí medailonky – pravidlo 871. To moje je jasně řetízek s přívěškem.“
Ron se ušklíbl, ale nepokračoval v tom.
„Takže to řekneš Hermioně?“ zeptal se ho.
„To, že jsi mi ukázal vzpomínku na to, jak jste vy dva – co že jste to dělali? Jasně – spolu spali? Ne, neřeknu jí to.“
Ronovi zčervenaly uši. „Myslel jsem tu divnou ne-vzpomínku.“
„Ne, ještě ne. Pořád jsem trochu naštvaný, že mě ta mrcha donutila nosit medailonek.“
Před pár lety by Ron vyskočil na nohy a začal bránit Hermioninu čest, ale teď oba věděli, že ta slova byla pronesená jen v žertu, na odlehčení situace. Draco by to nikdy nepřiznal, ale nebyla to nenávist, co cítil k Hermioně, ani už nepatřila k jeho neoblíbeným osobám. Také ona už k němu necítila nenávist, ale rozhodně měla problém mu věřit. Vlastně preferovala ho úplně ignorovat, což nebylo tak snadné pro Draca.
Malfoyové, jak nařizuje pravidlo číslo 10, jsou vždy důstojní a reprezentativní. Draco mohl zvládnout mnoho věcí – nenávist, násilí, žárlivost, nechuť – ale nezvládal moc dobře ignoraci.
Stalo se to běžným, on se tvrdě snažil, aby ho uznala, a ona se mu kvůli tomu vyhýbala. Byla to jako velmi promyšlená hra na kočku a myš. I když ji Draco celou dobu pronásledoval, cítil se spíš jako myš.
Draco si uhladil kabát a hodil na Rona úšklebek: „Musím jít, bav se tím nic neděláním.“
Ron, který zrovna balancoval tužkou na svém prstu tak, aby nespadla, se usmál a řekl: „Budu! Půjdeš v neděli do Doupěte na oběd?“
„Raději bych zemřel.“
„To znamená ano?“
„Samozřejmě.“
Poznámka překladatelky: Tak tohle bylo celkem dlouhý. Původně jsem měla tuhle kapitolu rozdělenou na tři malé, ale rozhodla jsem se první dvě části spojit. Takže příště nás čeká jen čtyřstránková Dracova procházka…
Děkuji Kaitlin :)
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 11.10. 2012 | Část pátá C: Vytváření vzpomínek | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 09.10. 2012 | Část pátá B: Vytváření vzpomínek | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 06.10. 2012 | Část pátá A: Vytváření vzpomínek | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 03.10. 2012 | Část čtvrtá B: Sluneční náruč | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 30.09. 2012 | Část čtvrtá A: Sluneční náruč | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 27.09. 2012 | Část třetí B: Chyby | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 24.09. 2012 | Část třetí A: Chyby | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 21.09. 2012 | Část druhá B | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 18.09. 2012 | Část druhá A | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 15.09. 2012 | Část první B: Laskavost | |
SiriuslyPadfoot'sGal: ( Florence ) | 12.09. 2012 | Část první A: Laskavost | |
. Úvod k poviedkam: ( Florence ) | 16.08. 2012 | Úvod k poviedke | |