Preklady fanfiction Harryho Pottera

WE HAPPY FEW - Pár šťastlivců

Část třetí A: Chyby

„Chyby muže jsou bránou k jeho objevům.“

James Joyce

Červenala se.

Ani sám Leonardo da Vinci by nemohl namalovat lepší odstín růžové, než ten, který právě zbarvil. Byla to ta správná barva, takže nevypadala mladě. Její pohled směřoval dolů, řasy tedy měla těsně nad zrůžovělými tvářemi. Tlukot jeho srdce byl tak chaotický, že si myslel, že mu spadlo hrudním košem někam dolů.

Stála pár od něj kroků, ale stále to bylo dost blízko – dost blízko na to, aby se mu v břiše rozletělo hejno motýlů – nebo spíš něco mužnějšího než motýli (protože podle pravidla 421 muži z rodu Malfoyů nikdy nejsou spojováni s něčím holčičím). Možná mu jenom nějací zmutovaní motýli dupali na žaludku.  

Vzhlédla. Jeho srdce bušilo o sto šest a ti motýli, mutanti nebo cokoli to bylo, přestali ve svém řádění. Její ruce se pomalu pohnuly k  vršeku očividně velké pánské košile. Opatrně začaly rozepínat horní knoflík, což mu zaslalo náhlý nával krve do jisté oblasti jeho těla, jediné, kde neřádili motýli. SMalým pohybem byl knoflík propuštěn ze své dírky. Motýli se dostali ze svého krátkého znehybnění. Divoké bušení srdce se vrátilo a svíjení žalůdku nabralo takovou intenzitu, že sotva dokázal stát na místě.

Přistoupila o krok blíž. Rozepnula si další knoflík. Přistoupila o další krok. Další knoflík. Další. A další.

Jejich oči se spojily, její rty se mírně stočily nahoru, ale jen mírně. Její nesmělý úsměv jí oplatil svým. Usmívají se děti, ne Malfoy, ale když se podíval do jejího obličeje, tak trochu se cítil jako dítě. A tohle pro to dítě bylo jako vánoční ráno. Přistoupila k němu ještě o jeden krok, už byla konečně v jeho dosahu. Zvedl ruku, připraven se jí dotknout kdekoli a kdykoli, ale zavrtěla hlavou. Ještě se jí neměl dotknout, ještě nebyl na řadě. Položila ruce na jeho pas a dokonce i přes košili mohl cítit, jaký efekt na něj má její dotyk. Cítil se jako by jeho smysly byly přetížené. Pohled na ni, ta vůně, ten dotyk, bylo toho víc, než mohl zvládnout, a tak zavřel oči. Její ruce si nacházely cestu až mezi jeho lopatky. Byla blízko, neuvěřitelně blízko. Když mu její dech zavadil o krk, otevřel oči.

V rozmazaném okamžiku se oba ocitli na gauči, propleteni od hlavy po konečky prstů. Cítil na sobě její váhu, byl to ten nejkrásnější tlak v celém jeho životě. Zavřel oči a čekal na její další pohyb. 

Rychle otevřel oči. Stále byla pořád neuvěřitelně blízko a on ještě mohl cítit teplo z její ruky na svém krku. Na tváři však neměla žádné stopy po plachém úsměvu a ani po té atraktivní červeni. Místo toho měla zavřené oči a on měl na své košili flek od jejích slin tam, kde jí spočívala hlava.

Všechno to byl jen jeho sen.

Potichu zaklel a zhodnotil svoji situaci. Její tělo se k tomu jeho mírně tisklo, jednu ruku měla kolem něho obtočenou a jednu nohu měla mezi těmi jeho. A aby toho nebylo málo, ten jeho velmi potěšující sen, měl na jeho tělo také nějaké účinky. Kdyby se teď probudila, pravděpodobně by ho dokopala až do Azkabanu. Jistě, ve vztahu už udělali nějaké pokroky – jestli se dá za „pokroky“ pokládat absence fyzických střetů. A jestli se dá za „vztah“ počítat to, že se potkali, aniž by jeden z nich byl vrah a druhý oběť, pak ano, udělali pokroky.

Ale když se Draco probudil v tom, co označil jako „pozice na jednu noc číslo tři“, bez ohledu na to, co se v té noci odehrávalo, si byl jistý, že všechny pokroky budou rozcupovány na malé kousíčky.

Snažil se nemyslet na to, jaký je příjemný pocit, když se její tělo tiskne k tomu jeho, protože ačkoli si moc užíval být s ní v takové pozici, také si velmi užíval tu část těla, co z něj dělala muže. Mírně ji odsunul a snažil se uhodnout, jak tvrdě asi spí. Nepohnula se, ale začala ještě o trochu víc slintat. Zatímco potlačoval smích, prstem jí jemně zavřel pusu. Za normálních okolností považoval slintání za odporné, ale v tuhle chvíli bylo těžké ji nepovažovat za rozkošnou. Odkašlal si. Přemýšlel, proč se jeho city ke Grangerové za těch pár dní o tolik rozvinuli vpřed. Od té chvíle, co viděl Weasleyho vzpomínku na ni, se cítil jako puberťák, který se poprvé zamiloval. Ale to bylo úplně směšné, protože Malfoyovi se za žádných okolností nezamilují, pravidlo číslo 384. 

Opatrně sundal její ruku a umístil ji k jejímu boku, pomalu se překulil na stranu a jemně ji přesunul na záda. Posunul se tak, že byl nad ní, ta pozice byla velmi intimní a tak nějak dravá. Byla pod ním jako zářící bohyně a on jako její ochranář. Bylo to nádherné.

Po většinu života pomalu sklouzával do propasti, každá chyba ho tam tlačila hlouběji a hlouběji, jen ten nejmenší záblesk světla mu připomínal svět nahoře. Ta propast byla jeho vězením, vězením, ze kterého se stále snažil dostat ven.

Ale vylézt ven byl náročný výstup, protože velké množství dobrých skutků bylo anulováno jeho chybami. Někdy mu to přišlo jako nemožné pokání, jako nedosažitelný cíl, ale pak tu byly chvíle, chvíle, kdy získal víc půdy pod nohama než v předchozích měsících dohromady. V tom čase cítil, že je tomu světlu tak blízko, že se jas odrážel v jeho očích, v tom čase cítil, že je na dosah ruky otvoru do jiného světa, jiného života – jako když se Grangerová zmínila o jeho daru na pomoc vlkodlakům. Když se teď na ni podíval, viděl její klidný výraz, věděl, že mu věřila natolik, že ho nechala, aby ji hlídal a to ho posunulo o trochu výš.

Povzdechla si a trochu se pohnula. Důvod, proč se tady tak ocitl, ho zasáhl jako vlna vysokého přílivu. Jak se dostal do tohohle bodu? Z ničeho nic ho Grangerová, která nikdy neprojevila zájem o to mu odpustit nebo vlastně o cokoli jiného, požádala o to, aby jí pomohl s projektem. A bum! Jako další zachránil Grangerovou od nějaké spodiny a strávil noc na jejím gauči. Hořce se zasmál.

Možná to všechno byl sen.

Deset let pracoval jako blbec na vykoupení s malým nebo vůbec žádným pokrokem, nebo alespoň se žádným pokrokem pokud šlo o Grangerovou. Bezděčně přijal Hermionu jako měřítko pro svoji hodnotu. A až do teď se zdálo, že na něm nebylo nic dobrého. Koneckonců si ani nezasloužil odpuštění. Ani si nezasloužil tu být – stát na pevné půdě, dýchat čerstvý vzduch, předstírat úsměvy. A rozhodně si nezasloužil spát v jakékoli poloze s Hermionou Grangerovou. Zasloužil si shnít v pekle, stejně jako jeho otec.

Protože nenávidět sám sebe je lehké. Nevěděl, jak být dobrý. Ať se snažil jakkoli nalézt ten správný stupeň dobroty, nikdy neočekával, že se z té propasti dostane až na povrch.

A teď, během několika hodin, přešel z osoby, kterou ona opovrhovala, na osobu, které věřila natolik, že kolem něho měla ve spánku obtočené ruce. Aby bylo jasno, on byl vyděšený. Bylo jednoduché dělat věci, když lidé očekávali, že se mu to nepodaří, ale když lidé, a to obzvláště Hermiona, začali očekávat, že se bude chovat správně – ne, to nemohl zvládnout. Nemohl. Byl pokořován kvůli tomu, že se stal součástí té důležité skupiny, že se stal lepším než jeho bývalé já, protože k pádu byla dlouhá cesta.

Srdce mu úzkostně bilo v hrudníku, cítil, jak mu na čele vyrazil pot. Nadechl se, začal opatrně slézat z pohovky a pak od ní a Hermiony udělal tři velké kroky.

Nadechl, do plic se mu dostala jedinečná směs jeho a její vůně. Dal si chvilku, aby si mohl pohled na ni vychutnat, protože to byla chvíle, kterou nemohl zopakovat. Nebylo to něco, co by mohl zopakovat. Ale možná tohle, tohle bylo dost na to, aby se to dostalo i k němu do propasti. Nikdy neuškodí mít v té temnotě víc světla.

S jedním posledním pohledem se přemístil.

Zbytek týdne proběhl v hektické mlze zmatení a vyhýbání se všemu, co na sobě mělo nálepku Hermiona. Před dvaceti čtyřmi hodinami si přiznal, že se mezi nimi něco změnilo. Pět hodin po tom došel k závěru, že by mu vlastně nevadilo mít vztah s Grangerovou, který zahrnoval i jiné city než nepřátelství.  Další tři hodiny a už mu celá ta věc s „Dobrým člověkem“ přišla o ždibec lepší. A přesně třicet sekund po tom si uvědomil, jak velká chyba byla odtamtud jen tak odejít. Snad není ani nutné připomínat, že tyto závěry porušovaly hned několik pravidel Kánonu Malfoyů, pravidla 3, 17, 72 a 168, abychom byli přesní.

Až nedělní ráno se odhodlal pro experiment s tím náhrdelníkem od Grangerové. Se zlou předtuchou otevřel přívěšek. Otevřely se mu tím dva zrcadlové obrazy draka, spojeny v ocasu. Byl si jistý, že výběr draka byl jen omyl, protože Grangerová nemohla vědět, jak moc ho to znázorňovalo. Vždy tu byli dva draci, dva Dracové, s jinou vůlí, s jinou morálkou, s jinými cíli. Jeden byl ten dobrý a druhý ten zpátečnický.  Stále si nebyl jistý, zda je tou dobrou verzí nebo tou zvrácenou, nebo možná měl z každého kousek.

Ještě než si to stačil rozmyslet, přitiskl palec na levou stranu medailonku. Byla ironie, že náhrdelník hledal jeho vzpomínky v minulosti, která byla doslova přeplněna jeho špatným uvažováním. Když se teplo pod palcem se vytratilo, přitiskl ho na druhou stranu.

Pohled se mu rozmazal. Zavřel oči a cítil, jak mu nohy znovu dopadly na chodník, ale teď se ty obrazy rozjasnily. Byl přímo na ulici před Ministerstvem, Hermiona byla napadena pár metrů od něho. Když ji muž praštil po hlavě, měl pocit, jako by mu srdce zmrzlo v hrudi, o chvíli později ji držel v náručí. Díval se na její obličej, šilhala bolestí a šokovalo ho, když viděl po její tváři stékat pramínek krve. Oba mluvili, ale nevěnoval tomu pozornost. Cítil se, jako kdyby to byl on, kdo byl napadený. Jistě, v ten den měl také strach, ale teď ho panika úplně zalila. Když mu věnovala unavený úsměv, vlna strachu v jeho hrudi se dala na ústup.  Zakopla, poté se znovu ocitla v jeho náručí, pak je přemístil oba pryč.

Když přešel k okamžiku, kde se jejich ruce spojily, měl pocit, že to bylo jako začátek knihy, jako úvodní scéna ve filmu. Ta chvíle, kdy všechno kolem ztuhne. Pochopil, s děsivou jistotou, proč si náhrdelník vybral tento moment.

Když vzpomínka skončila, usadil se mu v žaludku mizerný pocit, jako kdyby snědl tunu písku. Jeho mysl znovu ztmavla a zastřela se, ale mohl slyšet zvonivý smích, když další vzpomínka opět začala. Nebyl to smích, který by slyšel mnohokrát, vlastně ho slyšel jen jednou, ale byl to ten smích, který si člověk zapamatuje, protože ona je ten typ dívky, kterou si člověk zapamatuje. Následoval krátký záblesk její tváře, trval jen pár sekund. Obraz byl následován dalším, kde jedna z jeho rukou držela tu její. Ta ‚vzpomínka‘ opět nebyla vzpomínkou. Celé to končilo jejím úsměvem a slabou červení zářící na jejích tvářích. Měla na sobě košili, pánskou košili, která jí byla příliš veliká. Jeho žaludek udělal zatím největší kotrmelec.

Byla to jeho košile.

Hodiny na stěně začaly odbíjet, což ho vytáhlo ze snění. Zaklel. Už teď měl zpoždění na oběd u Weasleyů, ale pravidlo devět jasně říkalo, že Malfoyové NIKDY nechodí pozdě. Stáhl se ze vzpomínky a vrátil náhrdelník na jeho místo, kolem krku. Hodil na sebe kabát, hůlku si zastrčil za opasek u kalhot. Smál se při pomyšlení na to, co by řekl Alastor Moody, kdyby ho viděl. Při několika příležitostech si vyslechl Pošukovu řeč na téma „hůlka v zadní kapse“, ale s tím, kde měl hůlku teď, mohl ztratit cennější partie než zadek.

Prudce se otočil a zmizel bez jakékoli myšlenky, obzvláště bez myšlenky na to, koho by mohl v Doupěti potkat.

Přemístil se do kuchyně Weasleyů. Podíval se na Mollyiny proslavené hodiny, na kterých měl každý člen Weasleyovské rodiny svoji ručičku. Každá teď ukazovala na nápis „doma“.

Slyšel Ronův pronikavý smích a nemohl si pomoci, na tváři se mu objevil malý úšklebek. Zatlačil na dveře a otevřel je, aby mohl vidět plný stůl šťastných a smějících se lidí. Dvojčata, která ho uviděla jako první, se širokým úsměvem nahlas vykřikla: „Fretka!“

Normálně nesnášel jakoukoli zmínku o fretkách, ale u dvojčat udělal výjimku. Mohli mu říkat jakkoli chtěli, jen když ho nevynechávali ze svých žertíků. Fredovi a Georgovi se nějak podařilo dát mu pocit chaotického a bláznivého dětství, které nikdy nezažil.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Pracoval jsem a trochu se zapomněl.“ Vydal se ke stolu.

„Nedělej si s tím starosti, kamaráde,“ odpověděl Harry, než mu potřásl rukou.

Draco si uvědomil, že mu někdo položil ruku na rameno a otočil se, aby uviděl další nabídnutou ruku. Když jeho oči projely ruku propojenou s ramenem, naskytl se mu nechutný pohled – Ronald Weasley s napůl plnou pusou. Ron se pokusil o pozdrav, ale dosáhl jen toho, že se na Dracově obličeji objevily kousky jeho oběda.

Ginny mu nabídla ubrousek. S charakteristickým Malfoyovským zamračením si otřel tvář.

„Taky tě rád vidím, Weasleyi.“

Stůl se zasmál, Ron se jen rozpačitě usmál. Draco se ušklíbl a podíval se na lidi, kteří měli odvahu udělat něco, na co si on sám netroufl, měli odvahu mu – odpustit. Byla doba, jako třeba tahle, kdy záviděl Weasleyům lásku, kterou mezi sebou sdíleli, ale pak sám sobě připomenul, že oni mu nabídli stejný kus lásky. Pohled mu přešel z jedné rozesmáté tváře na druhou, úsměv se mu s každou o něco víc prohloubil.

Ale jeho úsměv poklesl a pak se ztratil úplně, když jeho oči zavadily o brunetku s huňatými vlasy, jejíž oči se dívaly úplně na druhou stranu. Cítil, že mu potní žlázy začaly pracovat na plné obrátky. Jediné volné místo bylo přímo naproti ní.

Potichu zaklel. Měl si uvědomit, že tady bude. Sotva se vyrovnal se svými myšlenkami ohledně celé té jejich situace a určitě ho ani nenapadlo s ní o tom mluvit. Potřeboval týdny na to, aby se řádně připravil. Potřeboval čas na smrtící mise, vynalezení nového kouzla, bitku s haldou obrů nebo řekněme rozhovor s Grangerovou po té nejhloupější věci, kterou člověk vůbec může udělat. Nejsmutnější na tom bylo, že nebyl úplně rozvážný, když to dělal, takže se nemohl vymlouvat na nic jiného než na své ubohé schopnosti, co se týče Grangerové a vlastně Nebelvíru obecně.

Uvědomil si, že smích u stolu ustal a teď měl na sobě pozornost tuctu, nebo tak, očí. Odkašlal si a vydal se k volnému místu u stolu.

Jen co si sedl, Weasley pokračoval v rozhovoru, který běžel před tím.

„Nezajímá mě, co řekneš, Percy, lidi prostě nezajímají ceny inkoustu o nic víc než tloušťka dna kotlů.“

„Ale nebuď na něj tak tvrdý, Rone. Byl inspirací pro naše bezedné kotlíky. Už teď jsou regály našich obchodů vyprodané,“ usmál se Fred.

„Hej,“ přerušil ho Ron pyšně, „já jsem přišel s tím nápadem na Skřítčího kamaráda.“

„Jasně, díky, Rone. Škoda, že jediný, kdo si to koupil, jsi byl ty a skupinka šestiletých holek.“

Draco se zasmál, ale své pobavení hned potlačil, když si všiml, že Hermiona je celá ztuhlá a do jídla bodá, jako kdyby to byly pozůstatky samotné Pána Zla.

Ještě jednou si odkašlal. Čekal, že se na něj podívá, ale v tu samou chvíli se zděsil, že by mohla.