Preklady fanfiction Harryho Pottera

We Happy Few – Pár šťastlivců

Část pátá A: Vytváření vzpomínek

Předchozí: A pak ji políbil. A celým tím teplem a světlem byl ozařován z obou stran.

„Možná že ty pocity, které zažíváme, když se zamilujeme, je náš normální stav. Zamilovanost ukazuje jaký člověk doopravdy je.“ – Anton Chekhov

Varování: Dospělejší scény

Teď zrovna se Draco cítil tak, že by to mohl označit za štěstí. I když v zásadě není šťastný. Ale v tuhle chvíli nebyl sám sebou. Byl chycen v izolaci v teple a světle, které bylo protikladem k jeho obvykle chladnému a tmavému zevnějšku. Tento okamžik má být o jejím dechu na jeho tváři, o doteku jejích rtů a sehraném rytmu tlukotech jejich srdcí.

Mírně se odtáhl, bál se, že to byl jen sen a bál se otevřít oči. Tohle nemohlo být skutečné. On představoval tmu a ona světlo. Nikdy by se nesklonila tak nízko, aby byla na stejné úrovni s ním. Byl jako noční tvor, oddělený od záře slunce, oddělený od ní.

Otevřel oči, aby zjistil, že ty její jsou pořád zavřené. V pocitech se mu objevila silná touha ji znovu políbit a nikdy už nepřestat.

Tak ji políbil znovu, věnoval jí nevinný dotek rtů. A znovu. A znovu.

Jejich jazyky se setkaly a jejich těla byla k sobě okamžitě svařena jako horké železo. Dlaně jí zajely pod jeho košili, on kolem ní pevně zabalil své ruce, snad aby mu nemohla proklouznout mezi prsty.

 Jeho ruce jemně putovaly dolů po jejím krku, opatrně přejely po medailonku, který jí spočíval na klíční kosti. Byl ohromen tím, jak potřeboval cítit dotek její holé kůže. Potřeboval důkaz, že je to reálné.  Sklonil svoji hlavu a jemně políbil medailonek, protože svázal jejich budoucnost dohromady. Reagovala na to tichým zasténáním, ruce kolem něj pevně sevřela.

Bral to jako svolení.

Okolo medailonku začal líbat každý malý kousek kůže. Vychutnával si přenos tepla z její kůže na jeho vlastní.

„Jsi jako z nebe,“ zašeptal, když umístil své rty na první knoflík. Ten pak otevřel.

„Jsi všechno, co jsem kdy nemohl mít,“ políbil ji na nově odhalenou kůži. Jak se usmála, zachvěla se.

„A jsi všechno, co jsem kdy chtěl.“

Přitáhla si jeho obličej nahoru, nejistá, co říct. Položila svou dlaň jemně na jeho tvář, usmála se a doufala, že pochopí, co všechno tím chce říct.

Nastala krátká pauza, jako kdyby se je čas rozhodl dohonit. Pak se k němu naklonila a ruce mu položila na hruď. Protože předtím plaval, neměl už oblečenou svoji bílou košili. Tak mohla svědomitě prozkoumat celou jeho hruď. Věděla, že v její hlavě se ozývá malilinkatý hlásek říkající, že by třeba měli zpomalit. Ale svět kolem nich byl podivně tichý. Ticho přerušoval jenom jejich dech a občasné zvuky rozkoše.

Cítil velmi silnou potřebu ji vzít do náruče, hodit na postel a vyřádit se na ní tak, že by se pak ani jeden nemohl pohnout. Ale něco ho zadrželo. Otřásl se, když její malé ruce prozkoumávaly jeho tělo. Uvědomil si, že ta holka je víc speciální, než si vůbec myslel. Vždy věděl, že je důležitá pro hodně lidí, většinu kouzelnického světa. Ale poprvé si uvědomil, že je důležitá i pro něj, důležitější než by si kdy vůbec připustil. Už nikdy nepotká ženu jako je ona, což znamená, že už nikdy nebude moment jako tento. Cítil zoufalou potřebu si zapamatovat všechno, co se dělo, protože už nikdy nedostane další šanci.

Polibek na hrudi ho vytáhnul z myšlenek. Prstem obkroužila jedno místo na jeho hrudi, jednou, podruhé, potřetí, a pak ho jemně políbila. Její prsty se přesunuly k jeho bradavkám. Zasténal, když to samé opakovala i tam.

Na jeho sten reagovala tak, že se rozhodla to znovu zopakovat, chytil ji ale za zápěstí. Se zvědavostí k němu vzhlédla. Začal jí na tu ruku, co lapil, líbat. Putoval od zápěstí výš, až tam kam mohl vyhrnout rukáv. Když už dál látku nemohl posunout, věnoval jí poslední polibek a otočil ji tváří k zrcadlu.

Byla těsně přitisknuta k desce s umyvadlem a on byl tak blízko u ní, jak jen to šlo. Když olíznul její krk a dýchnul na něj, poslal jí vlnu mrazení po zádech a způsobil, že její orgány balancovaly na pokraji výbuchu. Na zkoušku přitiskla své boky k těm jeho. Hlava mu klesla na její rameno a se stenem ji pevně objal kolem pasu.

Její vlastní ruce byly roztažené na desce, což byla jediná věc, která jí zabraňovala upadnout do neovladatelné touhy. Pootočila hlavu, jeho rty okamžitě zachytily ty její. Jeho velké ruce sevřely ty její, malé, na desce a ona jen doufala, že už je nikdy nepustí.

Projížděla jím vlna pocitů, které nedokázal tak jistě zařadit. Jako by v tu samou chvíli stál a padal, jako kdyby zakořenil a roztáhl křídla. Cítil se, jako kdyby konečně přišel domů po letech, kdy byl ztracený a slepý, jen aby zjistil, že z jeho domova se stal obrovský oceán, který nikdy nebude mít šanci prozkoumat. 

Její tělo se přirozeně pohybovalo proti tomu jeho. Jako by k sobě přilákávali něco nového a vzrušujícího, ale to se mísilo s pocitem, že probouzejí k životu něco velmi starého.

Když ji k sobě přitáhl ještě blíž, povzdechla si. Přitiskl se a ona mohla cítit jeho vzrušení. Otočila se k němu, on rozbil polibek, jen aby mu z úst mohlo zaznít vrčení.

Podíval se na ni v zrcadle. Měla ještě vlhké vlasy, oteklé rty a touha jí zbarvila tváře do růžova.

Při Merlinovi, byla tak krásná.

Košili měla do půlky rozepnutou, ale stále ještě pokrývala větší část jejího těla. Jeho oči ji neopustily, prstem sledoval odhalenou trasu, až se dostal k dalšímu knoflíku.

Povzdechla si a zavřela oči, předvídala dotyk na kůži.

„Otevři oči,“ zašeptal. Ruka, kterou měl připravenou na to, aby jí košili úplně sundal, zůstala klidná.

Udělala, co jí řekl. Jejich oči se znovu potkaly v zrcadle.

Otevíral knoflík po knoflíku, mazlil se s její kůží. Zastavil se ale pokaždé, když přerušila oční kontakt.

Když skončil, košile byla otevřená natolik, že odhalovala úzký pruh kůže.

Šeptal, ale ona byla příliš uchvácená, aby to slyšela. Její oči se napájely z jeho pohledu a snahy udržet oční kontakt.

Zastavil se a na moment se na ni podíval. Odhalil krémově zbarvenou kůži na jejím břiše a pak i hladkou pokožku na jejích prsou.

Nechal košili – jeho košili – aby spadla na podlahu. Plně se soustředil na obraz jich dvou, s holými hrudníky, v zrcadle.

Chvíli se na sebe jen jednoduše koukali, dokud se Hermiona pod vlivem závratné touhy nepřitiskla proti jeho hrudi. Zasyčela při prvním dotyku. Oproti její kůži byla ta jeho tvrdá.

„Můžu se tě dotknout?“ zašeptal.

Chtěla křičet: „Ano, bože! Dotkni se mě! Polib mě! Cokoli!“

Místo toho ale jen přikývla.

Znervózněl a nevěděl, jak postupovat. Chtěl, aby všechno bylo dokonalé. Ale on byl Draco Malfoy a pravidlo 17 Malfoyovského kánonu vyžadovalo dokonalost, ke které se on ani nepřiblížil.

Začal přejíždět prstem po jednom z jejich boků, ucítil žebra. Ozvalo se ale klepání.

Její tvář okamžitě zrudla a ona vytáhla ruce tak, aby zakryly její hrudník. Draco polkl, ve frustraci zasténal a zvolal: „Ano?“

„Pane?“ odpověděla zpoza dveří Minty. „Večírek končí, pane. Všichni už odcházejí.“

Povzdechl si: „Děkuji ti, Minty. Budu hned dole.“

Poslouchali, jak skřítek šel pryč a zavřel za sebou dveře od Dracovy ložnice.

Podíval se na ni v zrcadle, ale ona se dívala jiným směrem.

„Měl bych se vrátit dolů.“

Těžce polkla a přikývla: „Samozřejmě. Máš ten večírek koneckonců na starosti.“

Přejel rukou po jejích holých zádech, dovolil si zastavit u pasu.

„Radši bych měl na starosti tebe, v posteli, a líbal bych každou část tvého rozkošně malého těla.“

„Draco!“ vykřikla, když si ji přitáhl znovu blíž.

Snažila se přestat červenat, nicméně stejně cítila, jak jí teplo vyzařuje z obličeje. A bylo ještě těžší ignorovat to teplo, které vznikalo, když se jeho ruka dotkla její kůže. Rukama si stále zakrývala hrudník. Jednu svoji ruku nechal tancovat na kůži jejích ramen.

„Ne? Předpokládám, že budu tedy muset počkat, až se vrátím, že?“

„Co?“ zeptala se zmateně.

„Nemyslela sis, doufám, že bych tě nechal odejít z tohohle pokoje, že? Merline, ženská, to jak teď vypadáš, neopustí moji hlavu po celé věky a ty rozhodně neodejdeš alespoň po několik následujících hodin.“

Hermionin ruměnec se prohloubil, ale neodporovala mu.

Usmál se: „Rychle se s nimi rozloučím a řeknu všem, že ses přemístila domů, aby ses převlékla.“

Ještě jednou ji políbil.

„Budu hned zpátky.“

Předtím, než se mu podařilo odtrhnout a dostat se ke dveřím, políbili se ještě třikrát. Když opouštěl pokoj, ještě jednou se na ni otočil. Seděla na jeho posteli, rukama si zakrývala svoji nahotu. Rozhodl se, že už se nikdy nechce vidět v posteli bez ní.

Poslouchala, jak jde po schodech dolů a čekala. Když už jeho kroky neslyšela, složila ruce dolů.

Byla nervózní.

Každá její část chtěla sehnat nějaké oblečení a utéct odsud pryč. Ne snad proto, že by s ním nechtěla zůstat. Pro Merlina, vždyť ona s ním chtěla zůstat navždycky! Ale ona byla Hermiona Grangerová. A Hermiona Grangerová o věcech přemýšlela. Plánovala, analyzovala a odůvodňovala si věci. Ale když se snažila zapnout mozek, prostě to nešlo. Měla pocit, jako kdyby měla o tom, co se stalo, přemýšlet alespoň teď, ale dokázala myslet jen na dotek jeho rtů, teplo jeho kůže a na to, že jeho jediný pohled ji dokázal rozpálit podbříško.

 Potřebovala něco, cokoli, co by ji rozptýlilo. Podívala se po místnosti, oči jí spočinuly na malé černé knize s koženou vazbou. Stránky vypadaly opotřebovaně a docela staře. Nikdy neuměla odolat lákadlu, které pro ni představovaly knihy. Přesunula se k nočnímu stolku, na kterém kniha ležela.

Posadila se na jeho postel a otevřela knihu na první stránce. Na prázdném pergamenu bylo jen v pravém horním rohu úhledně napsáno „D. Malfoy“.

Usmála se a nechala své prsty, aby přes jeho podpis přejely. Pak otočila na další stránku, kde bylo tučně vytištěno „Malfoyovský kánon“.

Trochu se zasmála, když si vzpomněla na jeden z Ronových výbuchů o tom „spratkovi“ a jeho „hloupých rodinných pravidlech“.

S úšklebkem na tváři otočila na další stránku a začala číst.

1.      Malfoyové nikdy nic necítí, především ne štěstí.

Zamračila se, nevěděla, jak má tohle pravidlo brát. Vždycky věděla, že rodina Malfoyů je obecně chladná a rezervovaná. Ale co jí vadilo, bylo to, že Draco to pravidlo potrhl třikrát a ještě si k němu umístil hvězdu. Zamračení se prohloubilo, ale i tak pokračovala.

2.      Malfoyové jsou vždy ti nejlepší.

Slyšela už Draca tohle pravidlo citovat a i když bylo nehorázně pompézní, nenašla na něm žádnou další chybu.

3.      Malfoyové nesmí být spojováni s mudlovskými šmejdy nebo krvezrádci.

Hermionino srdce se sevřelo, když si všimla další hvězdy, několika podtržení a zakroužkování slov „mudlovská šmejdka“. Krve by se v ní nedořezal, když si všimla, že nad zakroužkovaným spojením je napsáno jedno slovo.

Grangerová.

Byla zděšena zjištěním, že inkoustová linka nevypadala vybledle, ale spíš jako kdyby ji někdo v posledních měsících znovu obtáhnul. Žluč se jí zvedla, ale nedalo jí to a pokračovala ve čtení.

4.      Malfoyovi mají svůj žebříček hodnot, nejdříve se zaměřují na sebe a pak na rodinu.

Vedle toho byl číslovaný seznam:

-        Peníze

-        Moc

-        Pán Zla

-        Rodinné jméno

Byla zděšená z toho, jaké priority si v životě určil. Možná ale jsou Malfoyovi schopni citů. V koutku mysli jí malý hlásek šeptal, že se změnil, ale ten rychle přemohl znepokojující pocit v její hrudi a to, že jí začaly samovolně téct slzy.

5.      Malfoyovi nenávidí, zesměšňují a ničí cokoli a kohokoli s výjimkou čistokrevných. Všechny věci, obzvláště mudlové, jsou nahraditelné v honbě za mocí.

Už nemohla číst dál. Kniha jí vypadla z ruky a dopadla ne zem. Dostala ze sebe divoký vzlyk a pak se stěží dostala do koupelny předtím, než začala zvracet. A to jediné slovo jí blikalo v hlavě.

Budu zvracet.

Ta kniha je na zvracení.

On je na ZVRACENÍ.

Její žaludek se znovu převrátil a ona přišla o zbytek svého oběda. Potřebovala se odtamtud dostat. Potřebovala odejít.

Otřela si pusu hřbetem ruky, běžela přímo do ložnice. Popadla košili a zabalila se do ní. Koutkem oka zahlédla žluté šaty a otočila se směrem k nim. Uvědomila si, že hystericky brečí, dýchala trhaně jako by neměla dostatek vzduchu. Podívala se na ty šaty a vše, co ji napadlo, bylo jen „Měla jsem pravdu.“ Vzpomněla si na den, kdy si je odnášela od Ginny a říkala si „Toho budu litovat.“

Pomalu popotáhla a utekla ke dveřím. Otevřela je jenom proto, aby za nimi našla stát muže, který pronásledoval její myšlenky.

Podíval se na ni a viděl, jak chaoticky vypadá, slzy jí tekly dolů po tváři. Cítil, jak se jeho srdce zmítalo spolu s ní.

Podívala se na něj, část z ní se mu chtěla vrhnout do náručí a vzlykat. A myšlenka na tu knihu ji naplnila odporem.

Sklopila hlavu a utekla.

Běžela a slyšela, jak volá její jméno, jednou, dvakrát, třikrát, pokaždé hlasitěji a hlasitěji.

Konečně našla místo, ze kterého by se mohla přemístit. Když se na místě otočila, zahlédla, jak k ní běží. Úzkost a zmatek se vepsaly do jeho tváře, ale pak mrkla a on zmizel. Když se přemístila do svého obýváku, také si tolik přála zmizet. Chtěla se ponořit do temnoty a už nikdy nevidět světlo.

Draco se ji snažil následovat, ale zjistil jen, že už umístila proti přemísťovací kouzlo zaměřené na něj. Se zmatkem se nakonec vydal ke své ložnici.  Když se vydal po schodech, stále ještě cítil její vůni. A když se soustředil, mohl cítit i její teplo.

Když vstoupil do ložnice, podíval se na prázdnou postel, kde předtím byla. Cítil, jak se mu ti zmutovaní motýli změnili v hrudi na něco obrovského a krutého. Cítil jako by ho uvnitř něco bodalo. Mohl cítit palčivou bolest, ale nemohl ji nahmatat. Prostě seděl na posteli a tiše přemýšlel, jestli mohl slyšet, jak se mu zlomilo srdce.

A pak to uviděl.

Ležela nevinně na zemi. Ta kniha, která mu byla vnucena v mládí, otevřená a zlověstně vypadající. Padl na kolena a zvedl knihu. Byla otevřená na první stránce. Přečetl si ta pravidla, která už četl tisíckrát předtím. Netrvalo mu víc než pár vteřin zjistit, proč odešla. A vlastně jí to neměl za zlé.

Poznámka překladatelky: Příště se můžete těšit na hodně vyhýbání, hodně stalkingu a ječtě víc ohledně Malfoyovského Kánonu.

Děkuji ti Kaitlin :)