Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Dobrá zpráva je, že se konečně dozvíte totožnost Hermionina spolunocležníka. Ta (pravděpodobně) méně dobrá zpráva je, že délka zbylé povídky mě donutila utnout druhou část v nejlepším a nechat vás dalších pět dní čekat na třetí a poslední část. Věřte, že se čekání vyplatí ;-).

Pro Pat, za to že jsi.

Věděl, že byla vzhůru. Ať už byla kýmkoliv, bylo mu jasné, že není pouze křivkou pod přikrývkou. Musela mít nějaké jméno, rty, vlasy a očividně byla dostatečně povolná, aby s ním šla do postele. Nemohl se rozhodnout, zda se právě snažila přijít situaci na kloub, nebo snad věděla o všem, co se stalo a jen čekala na jeho reakci. Doufal, že byla stejně mimo jako on, protože pokud ne, očividně si nezasloužil láskyplné popřání dobrého rána. Ať tak či tak, neodsunula své chodidlo, které se stále opíralo o jeho vlastní nohu... a přestože byl zmatený, znepokojený a s kocovinou, potěšilo ho to.

Ale jen maličko. Už to byly věky, co naposledy políbil ženu a dámské návštěvy u něj v ložnici mohl pomalu spočítat na prstech jedné ruky. A je jedno jestli se jednalo o mudlovské schůzky nebo mnohem vzdálenější školní lásky. Ó ano, už by měl pro změnu něco říct nahlas. Je na čase se postavit oné pokrývkou zakryté postavě.

Avšak ona promluvila jako první.

„Vím, že to bude znít velmi zvláštně, ale... nemám nejmenší tušení, kdo jsi.“ Její hlas, zkreslený tím, že huhlala do polštáře, minimálně nezněl naštvaně. Teď, v okamžiku, kdy se blížil pravdě, najednou začal mít obavy. Prosím, ať to není Sybila... modlil se potichu.

„Tak tedy...“ pokračovala. „Myslíš, že bychom se měli nejdříve navzájem představit, nebo se jednoduše otočit a říct ahoj?“

Nemohl si nikam zařadit její hlas.

Využila tento kratinký moment zaváhání a pokračovala, přičemž začala díky nervozitě lehce blábolit, mezitím co štrachala rukou pod polštářem pro svou hůlku.

„Nebo... nebo bychom se mohli jen v klidu ve tmě obléct... a jednoduše na všechno zapomenout. Tedy... pokud nevíš, kdo jsem. Nebo víš?“

Odkašlal si, ale hlas měl stále nerozeznatelně hluboký, navíc slabě šeptal. Pořád si nebyl jistý, kde se vlastně nachází.

„Přestože je trapné to přiznat, nemám nejmenší tušení kdo jsi, kde jsem já... ani co mám teď udělat.“

Trochu se jí ulevilo, když v jeho hlase nezaslechla zlobu.

„Tak tedy...se posadíme a postavíme se situaci čelem jako dospělí lidé, souhlasíš?“

Zahekal. „Nemyslím si, že bych se teď mohl posadit. Moji hlavu včera v noci naplnili dělovými koulemi a přišpendlili k polštáři,“ řekl s určitým pobavením nad jejich současnou nesnází.

„Tak tedy zůstaň ležet. Já se posadím a rozsvítím lampu. Jen mi slib, že mě nezakleješ až uvidíš někoho, kdo se ti vůbec nebude zamlouvat.“

„Ou... dobře... kde mám hůlku?“ zamumlal a nesměle kolem sebe zašátral.

Dobře, minimálně teď věděla, že není mudla.

Posadila se, peřinou si zakryla hrudník a začala si pomalu uvědomovat skutečnost, že její tělo je trochu ztuhlejší a citlivější než normálně.

S hlasitým kliknutím se kruté tlumené světlo stolní lampičky probralo k životu a zabodalo do jeho napuchlých očí. Přesto nemusel své oči ani otevřít. Žena po jeho boku totiž hlasitě, překvapeně a zároveň pobaveně vykřikla jeho jméno.

„Re- musi!!“

„Her- miono?“ zakuňkal a zamžoural na ni spoza prstů, které mu měly poskytnout ochranu proti světlu. Ach Bože, ona to byla Hermiona! Co to provedl?

Zírali na sebe v lehkém šoku a oba vstřebávali pohled na nahou pokožku, zamžené oči a neuvěřitelné množství milostných kousanců, které si vyměnili. Zavřela ústa a začala si přemýšlivě žmoulat nateklé rty. To on je díky svým polibkům zabarvil do ruda?Zamyslel se s nadějí.

Marně se snažila vstřebat fakt, že se vyspala s mužem. A nejen, že se vyspala s jen tak ledajakým mužem, ale jedním, kterého víc jak kohokoli jiného obdivovala pro jeho inteligenci a respektovala za jedno dobrosrdečnost, ušlechtilost a odvážnost. A když se zadívala dolů na jeho odhalený hrudník, zjistila, že si její obdiv zaslouží i jiné jeho přednosti. Jen ten pohled na to šedo-zelenooké ztělesnění mužnosti s rozcuchanými vlasy a blednoucími jizvami jí způsobilo šimravé pocity v podbřišku. Po celé délce jeho hrudi a břicha mohla vidět milostné kousance... mizely až v oblasti pod peřinou. Sledovala neviditelnou cestičku, kterou musely její zuby absolvovat a její tváře nad tou představou nabraly odstín temné fuchsie. Ou, můj Bože! To jsem byla vážně já?

Musela zadržet úšklebek.

Profesor Lupin ležel nahý v její posteli! Cítila silnou potřebu se zcela ne-hermionovsky zachichotat. Aby chichot zarazila, začala raději mluvit.

„Tak tedy...“ začala, ale byla přerušena.

„Hermiono. Já...“ na vlka vypadal bezbranně jako jehně. „Nevím, co na to říct.“

„No... pro začátek... kolik si toho z minulé noci pamatuješ?“ zeptala se konverzačním tónem.

Zatřásl hlavou. „Přípitky. Tanec. Trávu. Co ty?“

„Ou... poslední věc, na kterou si pamatuji... hmm. To bylo když... ne, počkej. Potom byl ohňostroj. To je ono, venku byl ohňostroj. Nebo to byl jen velmi zvláštní sen.“

Matně si vybavoval oheň. Ale vypadal velmi drobně a byl si jistý, že ho svíral mezi prsty. Brumbál stále pronášel přípitky... dlouhé přípitky a seděli na trávě... ano, to je ta část, kde se objevuje tráva.

„Myslíš... tedy... předpokládáš, že jsme opravdu...“ rozhodil rukama všeobecně k posteli, „něco dělali?“ Vypeskoval sám sebe za to, že se chová infantilně a zároveň uvažoval, zda bylo možné, aby je opilecký spánek dostihl v okamžiku, když byly stále ve stádiu milostného okusování. 

Lehce sebou cukla a kysele se usmála. „Ano... myslím, že jsme opravdu něco dělali, pokud víš, co tím myslím.“

Zbledl.

„Měl bych se omluvit?“ zeptal se jemně. Neznámým způsobem se najednou dostala blíž k němu a její blízkost ho lehce rozehřála. Nenápadně se posunul blíže k hraně postele.

„Ještě nemusíš. Myslím tím, jak vlastně víme, že nejsem zrovna já ta zodpovědná?“

Jen doufám, že jeden z nás byl zodpovědný natolik, aby si vzpomněl na antikoncepci, pomyslela si suše.

„Z nás dvou jsem já ten starší a měl se tudíž chovat víc...“

„Šlechetně?“ pomohla mu.

Lehce pokrčil rameny. „Zodpovědně,“ přiznal.

Vždy když promluvila, posunovala se blíž a blíž. Nemohla tomu zabránit... její tělo na něj mělo očividně chuť. A to, co si ona nepamatovala, pamatovaly si očividně její hormony... a ta vzpomínka se jim líbila.

„Opravdu si nejsem jistá, kdo s tím začal,“ přiznala se. „Jen by mě zajímalo, zda se mi to líbilo.“

Musel si odfrknout, když si jen představil, jak ubohý musel být v porovnání s jejímy dalšími známostmi. Muži jako Viktor Krum...

„Vsadil bych se, že to bude přesně ten zážitek, za který budeš ráda, že si nepamatuješ,“ řekl a sklonil hlavu, aby si ji mohl položit do dlaní.

Vyklenula obě obočí a pozorovala ho s výrazem překvapení. Myslel si, že je zkušená!

Opatrně si mnul obličej, jako by doufal, že tím uvolní vnitřní napětí. Když pozorovala jeho ruce, kůži napínající se přes jeho kosti a šlachy, smutně zadoufala, aby si byla pamatovala, jaké to bylo, když se jí dotýkal. Usuzujíc dle šrámů na její kůži a bolesti ve svalech, se k ní minulou noc zas tak opatrně nechoval!

Lehce se posunula jeho směrem a nasála jeho úžasnou vůni.

„Tak...“ začala jemně, uvědomujíc si, že mu dluží stoprocentní upřímnost. „Nějak se podařilo, že to bylo mé poprvé... tudíž bych měla na tu událost ráda nějaké vzpomínky. Ať už dobré či špatné.“