Preklady fanfiction Harryho Pottera

AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA

ČÁST DEVÁTÁ- Čtvrtek

Hermionina teta Hattie na ni přes karty vševědoucně mrkla: „Drahoušku, zdálo se mi to nebo ses včera s tím mladým gentlemanem držela za ruce?“ Měla tak nevinně sladkou tvář.

Přikývla. „Ve skutečnosti… jdeme dneska na rande.“

S veškerou energií, kterou může žena v Hattiině věku mít, vyskočila Hattie na nohy a začala s klapáním podpatků běhat dokola. „Jo… jo… jo.“ Když si stará žena sedla, Hermiona se zmohla jen na to, aby ji pozorovala. „Věděla jsem to! Prostě jsem to věděla!“

Nervózně se usmála. „Opravdu?“

Hattie vypadala jako by místo jednoho starého srdce měla tři nová. „Ano, drahoušku, věděla.“ Podívala se na hodiny na stěně. „Už bys měla jít. Přece ho nechceš nechat čekat,“ skoro úplně vystrnadila Hermionu ze dveří, když se zastavila a zeptala se: „Jak se jmenuje, drahá? Podle mě by se na něj hodilo William.“

Hermiona tak trochu zrudla. „Jmenuje se Draco. Draco Malfoy.“

Její teta nesouhlasně zamlaskala. „Velmi zvláštní. Ale to nevadí. Můžeš jít, drahoušku.“ A Hermiona byla venku ze dveří dřív, než mohla říct další slovo.

Teplota stoupla. Šla po chodníku a slunce jí pražilo do ramen. Došla na konec chodníku a zpomalila. Jak se zdálo, dorazila na autobusovou zastávku první. Otevřela si paraple a přišlo jí to jen trochu trapné. Teď už jí jen zbývalo na něj počkat. Po chodníku přešlo několik mudlů, dva z nich byli spolu.

„Dobré ráno.“ A tam byl, kráčel klidně po chodníku. Měl na sobě hnědé kalhoty a bílou košili. Ale něco bylo špatně.

„Kde máš deštník?“ zeptala se překvapeně.

Malfoy… Draco pokrčil rameny. „Rozhodl jsem se, že už ho víc nepotřebujeme.“

„My…“ zamračila se. „Nepotřebujeme? A co naše tradice?“

„Zbytečná. Ten led mezi námi už roztál,“ s těmi slovy od ní jemně vzal paraple, zavřel ho a podal jí ho zpátky.

„Aha.“

Ušklíbl se. „Copak ty nezbožňuješ složité metafory?“

„Jsem Hermiona Grangerová. Samozřejmě, že ano.“ Přistoupil k ní blíž, chytl ji za ruku a stiskl ji. Srdce jí divoce bylo.

„To je ten nejlepší argument, co ti kdy vyšel z úst.“

Zasmála se tichým, nervózním smíchem. „Budu ho tedy muset používat častěji.“

„Myslím, že jsi se mnou zrovna flirtovala. Napíšu si to do deníčku hned pod záznam, kde ses mě ptala na mé úmysly.“

„Ty máš deníček?“

Zahýbal obočím. „Chceš to vědět? 1. srpna: Dneska se mnou Grangerová flirtovala. Byl to chabý pokus, ale stejně to bylo příjemné.“

Převrátila očima. „Jsem ráda, že tě tak bavím.“

„Myslel jsem si, že budeš. Jsem celkem zvědavý, co si ještě zapíšu.“

Odkašlala si. „Co takhle: pak si dělala legraci z mého flirtování a praštila mě do břicha?“

„Nemyslím si, že bys to dokázala, teď když jsi mě varovala,“ přemítal. „Co třeba: pak jsem ji políbil a ona roztomile zavrčela?“

Hermiony oči se rozšířily. „Nemyslím, že bys to dokázal, teď když jsi mě varoval.“

Podíval se na ni koutkem oka. „Nebuď si tak jistá.“ Hermiona se trochu ošila, najednou bylo velmi těžké polknout. „Merline, ty jsi ale červená,“ dodal a ušklíbl se. „To je příhodné.“

Hermionin ruměnec se vytratil, jen aby svoji tvář mohla pokroutit. „Co tím myslíš?“

„Zavři oči, ukážu ti to.“

Hermiona znovu zčervenala: „Nevím, jestli je to zrovna nejlepší nápad.“

Převrátil očima. „Merline, Grangerová, jen je na pár vteřin zavři.“

Vytáhla obočí, ale pak je pomalu zavřela. Co má v plánu? Přemýšlela, jestli by něco neměla udělat se rty, třeba je našpulit nebo tak něco. „Můžeš je otevřít,“ otevřela jedno oko a pak pomalu i to druhé. „Má paní.“

„Oh…“ řekla jen a převzala od něj rudou růži. Čichla si, malé plamínky uvnitř ní se rozhořely. „Děkuji ti,“ usmála se na něj.

„Tobě je jednoduché se zavděčit,“ poznamenal a protáhnul si ruce.

Nemohla si pomoct a zachichotala se. Nemohla jen tak překonat, jak slušně se k ní choval, tedy alespoň z větší části. „Mohla bych se zeptat, kdes to schoval?“ zeptala se ho a ukázala na růži.

Potřásl hlavou: „Velký kouzelník nikdy neodhaluje svá tajemství.“

Trochu se ušklíbla. „Je to vtipné vzhledem k tomu, kam jsme chodili na školu.“

„Ale neměla bys zapomínat na ten šperk, co nosím na kotníku,“ připomněl jí a mrknul na ni.

Povzdechla si. „Takže moje teorii o tom, že máš v deštníku hůlku, je asi špatná, vzhledem k tomu, že ho dneska nemáš sebou,“ řekla ztišeným hlasem, takže ji nemohli ostatní mudlové slyšet.

Pokrčil rameny. „Myslím, že autobus už je blízko,“ řekl jí. Chytil ji za ramena a otočil ji tak, aby mohla vidět, jak se k nim valí padesát dvojka. „Pořád si myslíš, že tvé nešťastné číslo je padesát dva?“ zeptal se, když stáli ve frontě.

„Asi ne.“

„A je to asi trochu kvůli mně?“ zeptal se a odhodil si pár blonďatých vlasů z obličeje.

„Trochu se vyvyšuješ, že?“ zeptala se, vysmekla se mu z ruky a do autobusu se dostala jako první. Ukázala lístek a sedla si k okénku, Malfoy se posadil vedle ní.

„Jako kdybych snad řekl něco sarkastického.“ Natáhl ruku přes opěradlo a pomalu ji hodil přes její rameno.

„Byla to velmi jemná připomínka,“ dobírala si ho.

„Jsem Malfoy. Nejsem zdvořilý.“ Velmi pomalu pohnul rukou tak, že se mu prsty dostaly k jedné z jejích kudrlinek. „Máš kudrnaté vlasy.“

„A to je kompliment nebo urážka?“ Velmi pomalu se v jeho objetí uvolňovala, snažila se nemyslet, jak blízko ní je a jak se jejich nohy dotýkají.

„To je jen postřeh. Použila jsi kondicionér?“

Skoro se nahlas rozesmála. „Ano. Líbí se ti?“

„Samozřejmě. Ale prosím, příště odpovídej na moje otázky větou: ‚Jsem Hermiona Grangerová, samozřejmě, že ano.‘“

Její tvář falešně zvážněla. „Budu.“

Přikývl. „Dobře. Teď už jenom musím vymyslet vhodné otázky.“

Předstírala obavy. „Bože, do čeho jsem se to dostala?“

Ďábelsky se zašklebil: „Sníš… několik švábů denně?“

„Jsem Hermiona Grangerová, samozřejmě, že ano,“ odpověděla a převrátila na něho oči. Zasmál se a natočil si její kudrlinu kolem prstu.

„Máš sbírku čajových podšálků?“

„Jsi prapodivný mužíček.“

„Jen odpověz na otázku, Grangerová.“

Povzdechla si. „Jsem Hermiona Grangerová, samozřejmě, že ano,“ řekla. „Vzhledem k tomu, že čajové podšálky jsou tak zajímavé, že je člověk prostě musí sbírat,“ dodala sarkasticky.

Podrbal se na bradě, přemýšlel. „Máš… pocit, jako kdybys měla v břiše motýly, když se na mě podíváš?“

Zčervenala. „Ehm…“

Usmál se. „Odpovíš mi, prosím?“ Prstem, který měl zabalený v jejích vlasech, zatáhl.

„Jsem Hermiona Grangerová, samozřejmě, že ano,“ zamumlala a zčervenala ještě o něco víc. „Teď se ale přestaň ptát na takovéhle otázky, ty spratku,“ plácla ho přes koleno.

Předstíral, že ho to bolí. Autobus zpomalil. „Tady je tvoje zastávka. Musím říct, že jsem rád, že dneska nevystupuješ.“

„Jsi?“

„Jsem Draco Malfoy, samozřejmě, že ano,“ přikývl stručně.

„Prohlašuji, že si myslím, že máš při pohledu na mě v břiše motýly,“ škádlila ho.

Posmíval se: „Nebuď směšná. Já mám v břiše můry, ty jsou víc mužské.“

„To jistě,“ nemohla si pomoct a usmála se. „Támhle je můj dům,“ řekla a ukázala na malý domek v ulici.

Nakrčil nos. „Hmmm…“

„Hmmm?“ opakovala.

„Na můj vkus je takový maličký,“ odpověděl, „ale předpokládám, že to stačí. Není to, jako kdybys v tom měla žít dlouho.“

Zamračila se. „Co má tahle věta znamenat?“

Mnul si bradu. „Uvidíme.“

„Hm?“

Poplácal ji po koleni. „Nemysli na to.“

„Doufám, že víš, že jsi k vzteku,“ řekla a zírala na něj. „Teď mi to, prosím, řekni.“

Povzdechl si a projel si rukou vlasy. „Je nám dvacet osm,“ řekl, jako kdyby to všechno vysvětlovalo.

„Ano a?“ zeptala se a zkřížila si ruce.

Chytl ji za ruku a stiskl ji, druhou rukou jí hladil koleno. „Pokud všechno půjde dobře, chtěla by ses pohnout v životě dál?“

Hermiona otevřela pusu. „Říkáš to, co si myslím, na našem prvním rande?“ Nemohla tomu uvěřit.

Pokrčil rameny. „Co myslíš, že říkám?“

Hermiona jen konsternovaně seděla. „Zní to, jako kdyby sis mě,“ ztišila hlas, „chtěl vzít.“

„Jo, to chci. A?“

Polkla tak silně, že se z toho rozkašlala. „Promiň?“

„Hej, to ty jsi mluvila o dětech.“

„Jo, ale… Ó Merline, nikdo mi neuvěří, až to budu vyprávět…“

Široce se ušklíbl. „Můžu se podívat na to, jak to budeš dělat?“

Odfrkla si. „Jistě, proč ne?“ Zhluboka se nadechla a vydechla. „Asi omdlím.“

Vypadal znepokojeně. „Chceš, abych otevřel okénko?“ Přikývla, natáhl se přes ni, aby ho otevřel. Čerstvý vzduch se k ní dostal, najednou se jí dýchalo o dost jednodušeji. „Dobrý bože, Grangerová, co budeš dělat, až tě doopravdy požádám? Umřeš?“

„ Až?“ vypískla. Nedal do té věty kdyby, nebylo tam kdyby!

„Copak ty si nemyslíš, že nám to půjde dobře?“ zeptal se chladně.

„No, já…“

„Uklidni se,“ řekl. „Jestli chceš, můžeš mi dát hlavu na rameno.“ Předtím než vůbec mohla začít myslet, zatlačil své rameno proti její hlavě. Zůstala tak, snažila se ovládnout dýchání, dokud jí neoznámil, že dorazili k Děravému kotli.

Vystoupili z autobusu opravdu jen kousek od Děravého kotle, pořád ji držel za ruku. Mudlové, kteří vystoupili s nimi, si vůbec nevšimli hospody, do které oni dva vstoupili. To místo bylo tmavé, u stolu sedělo jenom pár štamgastů popíjejících medovinu. „Dobré ráno, Tome,“ pozdravil Malfoy a zamával hospodskému, který byl zaneprázdněný leštěním skla.

„Dobrý, pane Malfoy a slečno Grangerová, že?“ zeptal se, pak ale jen pokrčil rameny a dál se věnoval své práci. Zdálo se, že Hermioně svitlo teprve, když opustili mudlovský Londýn. Každý je spolu může vidět. To ji vyděsilo a nadchlo najednou. Malfoy ji zavedl k zadním dveřím.

„No, protože jsem bez hůlky, přenechám tu čest tobě,“ řekl a ukázal na cihlovou stěnu. Hermiona přikývla a poklepala na cihly. Téměř okamžitě se před nimi objevila Šikmá ulička. „A teď k těm nudnějším částem našeho rande. Vzhůru do práce.“ Stiskl jí ruku, když se podívala na ulici po jakýchkoli známých tvářích. Nikdo si zřejmě nevšiml, že se drží za ruce nebo že použil slovo rande. Vedl ji k zmrzlinářskému obchůdku.

Florean Fortescue na ně vesele mával. „Ahoj, Draco, jdeš právě v čas. Dokončil jsem poslední úpravy, teď už jen potřebuji tvé odborné znalosti.“ Spěchal do kuchyně a vrátil se s kopečkem podivně vypadající zmrzliny. Florean napjatě stál, zatímco Draco si ten kousek vychutnával v puse, jako kdyby ochutnával víno.

„Oříšky… pistácie? Špetka skořice… ne, kardomom. A..“ Malfoy se zatvářil překvapeně, „ananas? Pistácie, kardamom a ananas?“ Olíznul lžíci. „To je vítěz,“ řekl a poplácal svého zaměstnavatele po zádech. Florean vypadal jako u vytržení. „Říkejme tomu… pistomom.“

„Výborně,“ odpověděl zmrzlinář s úsměvem. „Trochu jsem se obával, že…“

„Ne, ne. Je to velmi dobré. Chceš ochutnat?“ zeptal se a otočil se k Hermioně.

„No…“

„Samozřejmě, že ano! Dám vám lžíci,“ ozval se Florean. Odešel a vrátil se o vteřinu později a pečlivě sledoval Hermioninu reakci.

„Mňam,“ řekla skoro okamžitě, co si dala zmrzlinu do pusy, protože ten muž vypadal tak zoufale.

„Chutná vám?“ zeptal se. Hermiona přikývla. „To je dobře. Znám vás odněkud?“

„No,“ začala, „už jsem tady párkrát byla…“

„Je to Hermiona Grangerová,“ přerušil ji Malfoy. „Však víš… kamarádka Harryho Pottera.“

„Oh, samozřejmě…“ zmrzlinář se usmál. „No, dneska můžeš odejít dřív, Draco.“

Malfoy se na ni otočil a zakřenil se. „Miluju svoji práci,“ řekl, „obzvláště, když jsem tady dneska strávil jenom tři minuty.“

Zasmála se. „To je dobře.“

„Půjdeme, ano?“ zeptal se a nabídl jí rámě. Odešli od zmrzlinárny a vydali se po rušné ulici. Podíval se na hodinky. „Je čas oběda, mohli bychom si něco dát. Co ty na to?“

„Souhlasím,“ odpověděla. Moc toho k snídani nesnědla. Nervy ji připravily o chuť k jídlu. Prošli davem, vyhýbali se všem nakupujícím a nakonec došli do restaurace jménem Špička klobouku. Obrázek nade dveřmi ukazoval, jak bílý králík zalézá do černého klobouku.

Restaurace byla tmavá, osvětlená jenom svíčkami.  Na Hermionu to působilo divně, protože nebylo ještě ani poledne. Malfoy jí položil opatrně ruku na záda a vedl ji k hostinskému. „Malfoy, místo pro dva,“ řekl s náznakem samolibosti v hlase. Hostinský zkontroloval seznam a přikývl.

„Přímo tudy, pane, madame,“ řekl ten muž. Měl na sobě stylový hábit a hedvábný cylindr. Posadil je do soukromého salónku k oknu, z kterého měli magický upravený výhled na zahradu.

„Je to… hezké,“ řekla a trochu se začervenala. Nebyla vůbec vhodně oblečená, měla na sobě jenom letní šaty. Malfoyovi to očividně nevadilo, protože jí mohl koukat na lýtka, ale i ta teď byla zakryta ubrusem.

Číšník, představil se jako Gerard, měl na sobě podobné oblečení jako hostinský. Podal jim jídelní lístky a nechal je jejich osudu.

Malfoy si prohlížel svůj lístek, zatímco Hermiona si prohlížela ten svůj. Mírně nadskočila, když se natáhl přes stůl a propletl jim prsty. „Takže…“ začala, jen co se rozhodla, že si dá salát.

„Takže?“ zeptal se, aniž by vzhlédl.

„Mám ještě pořád problém uvěřit tomu, že jsme… no, na rande,“ řekla a rychle si usrkla citrónové vody.

Malfoy pokrčil rameny: „Dějí se i divnější věci, to tě ujišťuji.“

„Pravda,“ trochu se v křesle ošila.

Na chvíli se odmlčel. „Mám na tebe otázku.“

„Ano?“

„Ano. Tady je: Líbí se ti mé vlasy?“

Nenápadně si odfrkla. „Jsem Hermiona Grangerová…“

„…samozřejmě, že ano,“ dokončil za ni. „Ale teď vážně, nemyslíš si, že jsou moc dlouhé?“ Vlasy měl akorát k uším.

„Jsou akorát dlouhé,“ usmála se na něj a trochu se uvolnila.

„Víš,…“ začal, „musím se ti k něčemu přiznat.“

„K čemu?“ zeptala se a zastrčila si pár vlasů za ucho.

Povzdechl jsi. „Nikdy jsem neměl odpor k tvým vlasům.“

Trochu otevřela pusu. „Ne?“

„Ve skutečnosti se mi trochu líbí. Potřebovaly by jen dostat trochu tvaru,“ řekl. Něco v jeho hlase jí poslalo mrazení po páteři.

„Myslíš tím, že když jsi mi říkal ‚ta šmejdka s hnědou střapatou kšticí‘, tak jsi tu část ‚ hnědou střapatou kšticí ‘ nemyslel urážlivě?“

„Nijak zvlášť,“ sundal ruku z jejího ramene. „Kde je ten číšník?“ Jako na zavolanou přišel Gerard, zapsal si jejich objednávku, mávl hůlkou a jídlo i pití se před nimi objevilo.

„Vážně ses změnil,“ řekla Hermiona, když číšník odešel z jejich dohledu.

„Jak jsem řekl, všichni se mění.“ Vzal si vidličku a nůž a pustil se do své vepřové kotlety.

„Jsem v tvém případě ráda.“ Hermiona nabodla cherry rajče vidličkou a snědla ho.

„Proč mám pocit, že po mně chceš omluvu?“ zeptal se.

Přimhouřila oči. „Jak to víš?“

„Jsem velmi mocné stvoření. Nebo ne. Každopádně bych se měl omluvit, zvlášť když doufám, že ‚to půjde dobře‘.“

„Nikdy mě nepřestaneš překvapovat.“

„Děkuji. Beru to jako kompliment. Od teď jsem Draco Malfoy: Velký překvapovatel Grangerové.“

„Nemyslím si, že by překvapovatel bylo vůbec slovo,“ namítla.

„Jo, ale zní to celkem hezky s tvým příjmením.“

Zasmála se. „No, v tom případě se omlouvám, ó velký překvapovateli Grangerové.“

Usmál se a pokračoval v jedení vepřového. Hermiona snědla několik kousků z ohromně velké porce Gorgonzolového salátu. „Jaké to máš?“ zeptala se.

„Není to špatné. Má meruňková omáčka je akorát sladká a akorát pikantní,“ odpověděl.

„Je divné,“ zamyslela se, „že sis nevybral polévku nebo salát jako předkrm.“

„Trochu,“ souhlasil, „ale pro jednou jsem se rozhodl vychutnat si celé jídlo. Když si člověk dá překrm, tak je pak příliš přecpaný, aby si to vychutnal.“

Přikývla. „Ale taky skončí bez zeleniny. Vláknina je důležitá a vitamíny zrovna tak.“

„Nebudeš mě poučovat o vláknině, že?“ vytáhl obočí. „Protože mám v plánu dneska sníst něco zeleného.“

„Hádám, že si tedy nemůžu stěžovat,“ odložila vidličku. „A taky už nemůžu jíst. Jsem plná k prasknutí.“

Natáhl se přes stůl a napíchl si na svou vidličku kus jejího salátu. „Vidíš? Teď jím zeleninu.“

Zasmála se. „No, alespoň vím, že nebojíš mých bakterií.“

„Ty máš bakterie? Buď upřímná, jsou to ty dobré, nebo ty špatné?“

„Myslím, že mám od každých trochu.“

Malfoy se zastavil a podíval se na ni. „Víš, že ne.“

„Co ne?“ zeptala se. Na rukou se jí objevila husí kůže, kterou si ale nedovedla vysvětlit.

Posunul se k ní tak, že byli úplně blízko. „Nebojím se tvých bakterií,“ řekl. Předtím, než mohla zjistit, co se děje, naklonil se k ní tak, že se jejich nosy dotýkaly. „Právě naopak.“ Zastrčil jí vlasy za ucho a pak zničil tu mezeru mezi nimi tím, že ji políbil. Když se jeho rty dotkly těch jejích, dech se jí zadrhl v plicích, ale dřív než stačila nějak zareagovat, odtáhl se.

„To jsem ráda,“ zašeptala. Usmáli se na sebe navzájem, chytil ji za ruku a stiskl ji.

Malfoy zaplatil a vydali se zpátky přes Děravý kotel na autobusovou zastávku. „Takže,“ začal, „chtěla by sis to někdy zopakovat?“

Začervenala se. „Jsem Hermiona Grangerová, samozřejmě, že ano.“

„Říkám to samé, akorát bez té části o Hermioně Grangerové,“ věnoval jí jeden ze svých typických úšklebků. „Poděkuješ tetě, že nás dala dohromady, že?“

„To udělám.“ V jedné ruce držela paraple a rudou růži, v druhé měla jeho ruku. Ale stále se na něco musela zeptat, na něco, co ji tížilo od doby, kdy si uvědomila, že by do něj mohla být trošičku zamilovaná. „Ten první den na zastávce,“ začala pomalu, „když jsi řekl, že neobětuješ kvalitu…“

„Myslíš tu konverzaci o žvýkačce?“ podíval se na ni. Přikývla, ale vyhnula se jeho pohledu. Nespokojeně mlask jazykem. „Ou, Grangerová… taky jsem řekl, že jsi skoro dokonalá. A, miláčku… nikdo není dokonalý.“

Srdce jí bušilo jako divé. „Řekl jsi mi…?“

„No, ještě jsme moc nepřišli na kloub používání křestních jmen, tak mě napadlo, že zkusím něco jiného. Líbí se ti to?“ Políbil ji.

Hermiona vážně nemohla pochopit, proč se jí chce najednou tolik plakat, vůbec nemohla mluvit. Tak jen přikývla.

„Je něco špatně?“ zeptal se.

„Ne,“ dostala ze sebe, i když její hlasivky moc nespolupracovaly. „To jen… všechno šlo dobře.“

Usmál se, sklonil se a znovu ji políbil. Tentokrát ale roztomile zavrčela.

KONEC

Poznámka autorky: Pořád jsem přidávala a přidávala, protože se mi to nezdálo dost dobré. Teď jsem ale celkem spokojená. Pokud se nemýlím, tohle je nejdelší kapitola, co jsem kdy napsala. 11 stránek! No, mí drazí, byla to zábava.

S pozdravem vaše

Marmalade Fever

Poznámka překladatelky: Pro ty, kteří jsou, stejně jako já, rádi, že poznají cukr od pepře a hermelín od nivy, napíšu pár informací (vyhledaných na Google, kde jinde J) o tom, co vlastně jedli…

Kardamom je velmi cenné koření, suší se na slunci a je zelené. Používá se třeba jako složka do kari (které já osobně zbožňuju).

Gorgonzola je jeden z nejznámějších italských plísňových sýrů s nezaměnitelnou chutí. Schválně jsem si ho koupila, abych ho ochutnala. Je celkem dobrý, ale mně, sýrovému barbarovi, ta nezaměnitelná chuť chutná podobně jako niva, která je ale nakonec stejně lepší…

A abych vám nezapomněla připomenout, je konec… Dlužím poděkování Kaitlin, tigy, Marmalede Fever a všem těm, co komentovali. Takže díky!

Nashle u Someone Saved My Life Tonight!