Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

A.N. No, není to doslova humorná povídka. Ale je to součást mého přesvědčení o tom, že by tu mělo být víc Remus/Hermione příběhů, které nejsou o převraceči času nebo neobsahuji nezletilé a fetishe malých žaček.

Také se procvičuji v psaní uvěřitelných situacích a setkání knižních hrdinů. Vím, že se mi jedna maličkost nezdařila... ani jednoho z nich se mi nepovedlo dostat do koupelny... což by pravděpodobně po noci plné oslav a pití bylo třeba... Přemýšlela jsem nad tím, ale dospěla k závěru, že by to narušilo průběh děje.

Užijte si to!

Poznámka překladatelky: A je to tu - happy end. Doufám, že jste si povídku užili stejně jako já. Žádný jiný překlad mě zatím tak nebavil. Za sedm dní tu bude tedy nečo pochmurnějšího, to abychom neměly (i když třeba vlastně neměli) hlavu moc v oblacích. Remus už je zadaný:-).

Pro Pat, za to že jsi.

„Nějak se podařilo, že to bylo mé poprvé... tudíž bych měla na tu událost ráda nějaké vzpomínky. Ať už dobré či špatné.“

******

Remusova hlava vystřelila nahoru a na jeden roztomilý okamžik vypadal jako malý ustrašený kluk, kterého nachytali u vlakové lokomotivy.

„Ou... Hermiono... je mi to tak líto!“ jeho upřímnost do ní zabodla osten viny.

„To ti nesmí být!“ usmála se a sevřela jeho dlaň. „Mně to rozhodně líto není. Tedy myslím... je mi líto, že jsem  ten okamžik propásla, ale nelituji toho, že to bylo zrovna s tebou.“

Věděl, že se schylovalo k hádce nebo přinejmenším přednášce, tak se místo toho k ní naklonil a cudně ji políbil na čelo.

„Předpokládám, že tedy máme co k probrání...“ řekl.

„Ne. Už mám dost toho, stále něco probírat,“ opět posbírala svou veškerou kuráž a rozhodla se ho políbit. Ucukl, lehce zpanikařil a málem spadl z postele, koktaje něco o tom, že potřebuje trochu času.

„Soudíc dle toho, jak se momentálně cítím, včera jsi vůči mé osobě projevoval více nadšení. Možná bych tě měla zase opít,“ ušklíbla se.

Na chvíli zavřel oči, aby si mohl v paměti uchovat představu, kterou její slova vyvolala. Chtěl být opět pln nadšení... a sám sebe neměl rád za tu touhu, kterou právě pociťoval.

Rukou sklouzla pod peřinu a jako stydlivá holčička pronásledovala jeho pokus se od ní odtáhnout. Když se ho konečně dotkla, zhluboka se nadechl a pomalu až zavzdychal, když se její prsty propletly skr jemné chloupky na jeho hrudi.

„Hermiono! Nechci urazit tvojí inteligenci tím, že bych vyjmenoval všechna pro a proti této... těchto... okolností. Ale je tu pár věcí, které probrat musíme! Minimálně bych se chtěl zeptat, kde to vlastně jsme? Máš tušení?“

„Mám. Toto je můj pokoj. V domě mých rodičů.“

„Tvých rodičů!“ zasyčel. „Šli jsme do domu tvých rodičů!“

„Pamatuješ? Jsou v Americe. Poslala jsem je tam na dobu války... Nesnesla jsem pomyšlení na to, že by tu zůstali v nebezpečí. Navíc si zasloužili druhé líbánky,“ usmála se. Nepokusil se odsunout její ruku... zatím.

„To je další věc. Měli bychom být venku... pomáhat.“ Jeho argument nezněl moc přesvědčivě.

„Právě teď bych rozhodně neměla,“ konstatovala. „Já jsem si už čtyřikrát svou část odpracovala... a ty jsi překonal nás všechny. Myslím, že si zasloužíme odpočinek.“

„Ale…“ Snažil se nezírat dolů na okraj přikrývky, která sklouzávala dolů a odhalovala velkou část jejích ňader.

„Nerada bych zněla arogantně, Remusi, ale my, a tím my myslím každého z ministerstva a řádu... jsme makali každý den a noc a vypořádávali se se všemi těmi důležitými záležitostmi, které by nikomu jinému nesvěřili. Museli jsme provádět sledování a průzkumy, řešit všechny záhady, zaobírat se kouzlením, vařením lektvarů a papírováním. Teď je na čase, aby se zapojili i ostatní a přiložili ruku k dílu. Mohou nám darovat jeden den. A vážně si myslíš, že jsme jediní, kteří se teď povalují v posteli? Nebo v křoví, na zemi nebo pod schody? Po celém světě se dnes jásá nad stvořením nového života, který nahradí ten předešlý a oslavuje se láska a krása... což je to, za co jsme v první řadě bojovali.“

Její obličej se během její řeči rozzářil způsobem, který mu vyrazil dech, a ta jednoduchá pravda skrytá v jejích slovech mu sejmula břemeno zodpovědnosti z ramen.Vždy se snažil dělat víc, než musel a odpracovat si tak pohanu za to, že byl vlkodlakem. I nadále bude mít stejnou potřebu, ale nyní pohřbil onen hlodající pocit viny a zaměřil se na současnou situaci- co provede s tím, že leží nahý v Hermionině posteli? Už nezbylo moc místa, kam by se mohl stáhnout, tudíž se tomu bude muset postavit čelem.

Hermiona ho pozorovala s výrazem očividného obdivu. Jako by byl nejlepším vánočním dárkem na světě a to ho znervózňovalo. Těšilo, ale znervózňovalo. A navzdory svým dobrým úsmyslům odolat až do trpkého konce, zjistil, že když se k němu naklonila a otřela své rty o jeho, není schopen se odtáhnout. Cítil překvapující rozkoš, která ho donutila na její polibek jemně reagovat. Pak se ale mírně odtáhl.

„Hermiono. Jsi neskutečně rozkošná a když bych měl být upřímný, musel bych uznat, že se mi to líbilo. Stejně jako se mi líbilo zjistit, že jsi to byla ty, kdo ležel vedle mě...“

„Remusi...“

„Počkej.“ Pozvedl ruku. „Jen se obávám, že nejsi ve stavu, kdy bys mohla zopakovat dění z předešlé noci. Jsi stále velmi mladá a já... a já...“ při pohledu na její pobavený a láskyplný úsměv se jeho hlas vytrácel.

„Teď už vím, proč jsem si i namol opilá vybrala ze všech přítomných zrovna tebe,“ řekla mu. „Miluji tu tvoji nesnesitelně laskavou duši. Víš, proč jsem tě sem přivedla? Protože to pro mě moc znamená... Nikdy bych sem nikoho jiného nepřivedla. Nikdo z mých přátel tu ještě nebyl.“ Sevřela jeho tvář do dlaní.

„Chci se s tebou milovat... Remusi Lupine. Právě teď a tady. Pojďme zapomenout na to, co se stalo včera a udělejme to naším společným poprvé.“ Po tak otevřeném prohlášení si skousla spodní ret a plaše dodala. „Pokud o mě máš tedy podobným způsobem zájem. Střízlivý.“

Měl zájem a bylo to tak zřetelně vepsáno v jeho očích, že i ona si to mohla v jeho pohledu přečíst. Přesto se stále držel zpátky. Tentokrát proto, že nevěděl, čím začít. Přišlo mu, že je mu opět patnáct a chová se směšně. Přihlouple se křenil a snažil se rozhodnout, jestli se má natočit doprava nebo doleva, aby ji mohl políbit.

Rozhodl se pro levou stranu a jejich nosy se srazily. Usmála se.

„Podívej se na to takhle...“ řekla. „Už ležíme nazí v posteli. To je ta těžší část.“

„Jak bys to mohla vědět?“ zamumlal když jí oždiboval krk.

„Protože když jsem o tom snila, vždy jsem to musela přeskočit. Bylo to až moc divný.“

Pozvedl hlavu a podíval se jí do očí. „Ty jsi o tom snila?“

Pokývala souhlasně hlavou a stáhla jeho deku tak daleko, jak jen mohla.

„Bylo to přesně takové?“ zatlačil.

„Ne-e…“ přiznala lehce nesměle. „Bylo to spíš takové...“ Lehla si na záda a donutila ho, aby převzal dominantní pozici nad ní. „Vždy jsi byl tady...“ zašeptala.

Se spokojeným zabručením se přesunul nad její rty, naplno je políbil, a pak se kousek odtáhl. „Někdy mi budeš muset dovyprávět celý tvůj sen,“ jeho dech se otřel o její rty.

„Proč mi nevytvoříš nový?“ odpověděla mu drze... Snažila se ho přitáhnou blíž, lépe na něj vidět a zároveň se zbavit přikrývky, která se jim zamotala mezi nohy. Výsledkem bylo, že díky Remusově umístění sklouzli až nebezpečně blízko k okraji postele a než se zmohli navíc než jen překvapené vyvalení očí... poroučeli se s tupým žuchnutím na koberec.

Asi o hodinu později Hermiona vztáhla ruku  a  přetáhla podušky dolů na jejich propletené nohy uvažujíc o tom, že by doopravdy ráda věděla, jaké to bylo poprvé. Protože pokud to byla tato tři neuvěřitelná čísla hned za sebou... už ho nikdy ze svého pokoje nepropustí. Nakoukla pod postel a uviděla svou hůlku, roztržené kalhotky a úředně vypadajícího list papíru, který měl na sobě pečeť ministerstva. Líně si ho k sobě přitáhla, aby na něj lépe viděla. Mezitím Remus posbíral trochu své obvyklé pružnosti a políbil ňadra, na kterých mu odpočívala jeho hlava.

„Hmm... nemůžu uvěřit, že jsem se probudil jako vítěz války, s totální kocovinou a v objetí nejúžasnější ženy na světě,“ zamumlal.

„Je to mnohem horší...“ prohlásila pochmurně Hermiona.

„Co tím myslíš?“ zeptal se.

Podívala se na něj s vážným výrazem ve tváři.

„Očividně... jsi také ženatý.“

Cvrnkla mu do nosu srolovanou manželstkou smlouvou a zašklebila se, když se namáhavě drápal na lokty.

„Jsi si jistá?“ zeptal se, ne doslova nespokojeně.

„Neuvěřitelné na tom je,“ pokračovala, „že Brumbál byl dostatečně při vědomí, aby mohl oddávat. A já jsem si myslela, že on a Minerva odcházeli domů přílepení si na rtech.“

Podívali se na sebe plni očekávání a vzpomínky se jim váhavě začaly vynořovat před očima.

„Ten ohňostroj...“ řekla Hermiona.

„Brumbálova nudná řeč...“

„A...“

„Tráva...“ vykřikli na stejno. „Ale ne... řekni mi, že jsme to nedělali na trávě!!!“ zaúpěla Hermiona.

Remus se zakřenil a pohladil ten drahý list papíru.

„No... není nic lepšího, než začít manželství veřejným ponížením,“  zahvízdal.

„Jak to víš?“

„Protože když jsem o tom snil... vždy jsem tuhle část přeskočil.“

„To sis teď vymyslel,“ obvinila ho. „Minimálně by ses mohl tvářit trochu  rozpačitě.“

„Ach Bože, ty budeš ten druh panovačné manželky, není to tak?“

„A co tohle? Polib mě.“

„Ano... drahá.“