Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poznámka překladatelky: Má první zde přeložená a zveřejněná povídka byla se stejnou tématikou jako tato. A i přesto je úplně jiná. Přes všechnu bolest, kterou skrývá, ve mně dokázala vyvolat určitý pocit klidu. Doporučuji si k ní pustit písničku, ze které ze začátku autorka cituje a jejíž výňatek jsem zcela volně přeložila. Pokud vám bude zpěvákův hlas povědomý, je více známý pro svou „When Sussanah cries“. Obě písničky nemají dle mého chybu. Říkala jsem si, že než přijde ten Advent, trošku té melancholie neuškodí:-).

Příteli, proč nejdeš se mnou

do míst, kam jsme chodívali, na naše dětstké pláně plné jetele.

Podělíme se o pár oněch čarodějných kouzel

a o všechna přání všeho dobrého

na našich dětských pláních plných jetele...

-Fields of Clover, Espen Lind

* * *

Seděla na travnatém pahorku vedle starého jablečného sadu. Hlavu měla skloněnou, rty stažené do smutného výrazu. Jeho matka stála v kuchyni, naštvaně mlátila do hrnců a pánviček, měla tak velikou zlost, že se ani neobtěžovala použít magii.

„Jen děti,“ mumlala si pro sebe. „Byli to jen děti, spousta dětí, a podívej, co to s ní udělalo.“

Zamíchal si svůj šálek kávy- vířící, mléčnou, teplou- a váhavě z něj usrkl, opřel se o zeď za ním, jednu ruku ležérně v kapse a pozoroval ji. Žasnul nad tím, jakým směrem se svět otáčel... Byl na půl cesty pryč, ale stále příčetný. Ona byla zcela zde, a přitom vesměs pryč.

Když jeho mamka odešla nahoru - mrmlajíc něco ohledně špinavého prádla, ale on věděl, že si jde sednout na Fredovu postel a plakat - vyklouzl ven.

Když se k ní přiblížil, všiml si, že zaměstnala své prsty. Trhala ony něžné květiny se zakulacenými okvětními lístky a pokoušela se z nich uvinout řetízek... možná věneček. Ruce se jí přitom chvěly. Nenápadně se proti ní posadil, sám začal trhat jetel, jeho ruce se pohybovaly s větší jistotou, rychleji, škubaly, uzlovaly, vázaly, trhaly.

Přestala ve svém snažení a potichu ho sledovala. Její veliké hnědé oči obyčejně plné něhy byly teď bez lesku, její ořechové vlasy kratší, zubatě ostříhané a přesto vypadaly podstatně zkroceněji než ještě před rokem. Byla bledá a hubenější, než ji kdy viděl... Pomalu mohl vidět obrysy žeber zpoza jejího trička. Tenká jizva, růžová a dokonalá se stáčela okolo jejího krku a zuřivé rudé popáleniny poznamenaly její paže... Dlaně se jí bez ustání chvěly.

Dokončil svůj jetelový řetízek, svázal jeho konce do věnce a nežně ho položil na její hlavu. Zlomeně se usmála.

„Merline, musím vypadat hloupě,“ řekla hlasem tak tichým, že slova mezi nimi zůstala viset ve vzduchu jako šepot.

„Proč?“

„Jsi tak silný a to dokonce i teď. Jsi tak skutečný a klidný, a to přesto, že...“

Přesto, že. Tíha oněch slov na něj najednou plně dolehla. Odkašlal si.

„A proč by tě to mělo činit hloupou?“

Jemně se zasmála, ale neznělo to hezky – znělo to zlomeně, zdrceně a bez dechu, jako by se jí nedostávalo dostatečně vzduchu.

„O nic jsem nepřišla. V noci nemohu spát, a o nic jsem nepřišla. Ty zvládáš pokračovat ve svém životě a to přestože se uvnitř rozpadáš na kusy... Přišel jsi o všechno a přesto dokážeš jít dál.“

Všechno. Přišel o všechno. „Sedm let tvého života není nic,“ podotkl potichu.

„Pokud to porovnáš, je to nic,“ odpověděla stejně tiše.

Seděli tu, oba ztraceni ve svých vlastních myšlenkách. Oba chtěli promluvit, ale věděli, že by to bylo pro jednou přespříliš a zároveň ne dostatečně moc. A svět se točil dál, její prsty se stáčely, trhaly a zoufale uzlovaly a její ruce se stále chvěly...

„Už nedokážu pít černou kávu,“ přiznal se. Střetl se s jejím pohledem. Vážně mu pohled opětovala, její oči byly doširoka rozevřené, zoufalé a naléhavé. „Pil vždy jen černou kávu... Já si do ní teď přidávám mnoho a mnoho smetany.“ Vymanil se z jejího pohledu a očima sklouzl k mrtvému sadu, kde stály neúrodné stromy jako zkamenělá oběť nesoucí si své břímě na svých mrtvých šedých pažích.

„Stále teď mrznu. Piju čaj těsně potom, co si ho naleji z konvice, naskládám si v noci na postel hory pokrývek, sprchuji se pomalu vařící vodou... a je mi pořád zima.“

Vzal ji za její chladnou třesoucí se ruku a nepřítomně si začal pohrávat s jejími prsty. „Už jsem se měsíce nesmál.“

Spolkla knedlík, který se jí usadil v krku. „V noci je slýchávám... Vídám je postávat kolem mě... Nejsou bez obličejů, ne jak se o nich vypráví. Vždy mají obličeje. Dokonalé, detailní obličeje... Je jich tolik...“ Hlas se jí ke konci zlomil. „Jak to děláš?“ zašeptala.

Potichu stále klouzal prsty po její dlani, tu a tam jako by zkušebně ohnul jeden z jejích prstů. Nebránila mu, byla potichu.

„Víš, ani jsem nebrečel,“ řekl z ničeho nic, jeho oči se opět střetly s jejími. Byly do široka otevřené a plné strachu, jako oči malého chlapce. „Ani jedna slza. Snažil jsem se a snažil, ale... nemohl jsem.“

Potichu zvedla svou volnou dlaň a jemně ho pohladila po hřbetu ruky, nežně propletla jeho dlouhé prsty se svými. Potichu, pomalu, se k ní naklonil a rty se otřel o její čelo, oči měl přitom smutně přivřené, jako by se pokal. Také přivřela oči, unikla jí osamocená slza a vytvářila jemnou vlhkou cestičku na její bledé tváři.

Nahoře, v malé podkrovní ložnici v křivém, vzrpurném domě, pro sebe tiše vzlykala Molly Weasleyová . „Jen děti,“ mumlala. „Jen děti...“

* * *