10. december 2012
Dvanáct dní Vánoc
originál: http://www.fanfiction.net/s/2720398/1/The-Twelve-Days-Of-Christmas
PŘEKLAD: Florence
BETA: marci
Poznámka autorky: Tohle je věnováno mému pískomilovi Weasleymu, který zemřel ve dvě hodiny ráno o Šťedrém dni. Budeš mi chybět. – Fňuk-
Sedím na pohovce.
Píšu svojí oblíbenou tužkou číslo dvě do sešitu, který mi Ginny dala před pár týdny.
Má potisk mých oblíbených gumových kačenek.
Prvních pár stránek je plných našich vzpomínek. Našeho smíchu.
Do včerejška se z toho skládal můj celý život. Ze smíchu.
Ale to se mění.
Teď zaplňuji stránky sešitu slzami.
Ztratili jste někdy někoho?
Zvířátko nebo prarodiče?
Co jste cítili?
Byl to prázdný, dutý pocit ve vašem srdci, kde ozvěna stále dokola křičela „BOLEST!“?
Nebo to byl oheň? Který hořel v žilách, tavil orgány a křičel „BOLEST!“, zatímco se pohyboval?
No, ať už to bylo cokoli, vsadím se, že to bylo nic oproti tomu, co teď cítím já.
Byla jsem zamilovaná.
Do muže jménem Draco Malfoy.
A vím, že i on mě miloval. Ve skutečnosti mi to několikrát řekl.
Ale to je všechno pryč. Podle Řádu je Draco totiž mrtvý.
Zřejmě zavražděn.
Teď si broukám Dracovu oblíbenou vánoční písničku.
Dvanáct dní Vánoc.
Zajímalo by mě, jak se to KOMUKOLI může líbit. Je to tak otravný.
Ale jemu se líbila a já se s tím smířila.
Poslouchám o bolestivých kapkách deště.
Tam jsme se poprvé políbili.
Venku, v dešti.
Byla jsem promočená, on byl také promočený a políbil mě.
Jen tak. Divné, jak něco tak malého jako je déšť, může odstartovat tolik věcí.
Stránka je promočená mým slzami. Řasenku mám rozmazanou.
Jak já nesnáším make-up.
Nosím ho jenom proto, že jemu se líbil.
Z téhož důvodu si on negeloval vlasy. Protože jsem je měla ráda přirozené.
Popsala jsem o něm dvě stránky svého sešitu.
Abych řekla pravdu, chybí mi.
Každé buňce mého těla chybí.
Bolest naplnila můj žaludek.
Cítím jí už celý den.
Od té doby, co Draco zemřel.
Je půl třetí ráno a já tu stále sedím a píšu o něm.
Díky krčení mě bolí záda.
Od psaní mě tak bolí ruce.
Oči mě tolik pálí od pláče.
Ale vypadá to, že nemůžu přestat.
Psaní, zdá se, naplňuje prázdné místo v mém srdci.
Na chvíli to přestává bolet.
Pomáhá mi to zapomenout na realitu.
Ale jen na chvíli.
Jen co má tužka opustí můj papír, emoce mi opět zaplaví mozek.
Nemohu zapomenout na Draca Malfoye.
Myslím, že Ron mě chce pozvat ven.
Je mu to vidět v očích.
A já možná řeknu ano.
Doufám, že zapomenu na muže jménem Draco Malfoy.
Ale nemyslím, že se to stane.
Víte proč?
Protože jsem se přistihla zpívat tohle:
„První den Vánoc mi má pravá láska dala poslední polibek na rozloučenou.“