Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ne tak docela šťastné Vánoce

Not so Merry Christmas

http://www.fanfiction.net/s/3975946/1/Not-so-Merry-Christmas

Autor: Imhilien

Překlad: marci

Beta-reader: Lupina

Prohlášení: Na rozdíl od J.K.Rowlingové, já nevlastním nic ze světa Harryho Pottera. Nezamýšlela jsem porušit žádná autorská práva, pouze jsem si vypůjčila postavy.

Hermiona je Snapeova učednice a zuří, protože musí pracovat na Štědrý večer. Snapea to nezajímá... ale nemohlo by jeho názor změnit pár návštěvníků v podobě duchů?

HG/SS, inspirováno Dickensovou Vánoční koledou

Ne tak docela šťastné Vánoce

Jenom profesor Snape může vyžadovat drcení brouků na Štědrý večer, brblala si pro sebe Hermiona, když se mořila se svým úkolem. Všichni ostatní si užívají.

Mohlo by se zdát, že se stala Snapeovou učednicí z obdivu... a něčeho navíc. Ale obdiv rychle vyhasl a to něco navíc... no, ještě nebylo všechno ztraceno.

Snape by geniální, ale chladný a náročný, s nemnoha slovy chvály směrem k ní. Vlastně ji vždy jen zkoušel a v poslední době i hledal chyby.

Snapeův kousavý hlas ji vytrhl z myšlenek.

„Lelkujete, slečno Grangerová?“

„Ne, pane,“ odpověděla Hermiona strnule a rychle se vrátila ke své práci.

Snape se vydal do skladu lektvarů a mračil se. Slečna Grangerová by samozřejmě měla být vděčná, že je vůbec jeho učednicí, ačkoli se mu začala vtírat do myšlenek způsobem, který rozhodně odmítal.

Vešel do skladu, jen aby byl náhle obklopen bílou mlhou.

Vytáhl hůlku dříve, než dokončil otočení zpět, ale dveře zmizely.

Zdálo se, že jeho hůlka nejde použít... magie také ne.

„Pokud je tohle nějaký studentský žert,“ řekl hrozivě, „tak...“

„Žádný trik, Severusi,“ ozval se za ním pokojně známý hlas.

Severus se cítil jako zatracené jo-jo, když se znovu otočil kolem své osy, aby spatřil průsvitnou postavu dávno zesnulého Albuse Brumbála.

„Albusi? Co je tohle za nesmysl a co tu vlastně chceš?“

Albus se smutně usmál. „Bohužel, jsem Duch minulých Vánoc, ne ten „Albus“. Vzal jsem na sebe pouze podobu někoho, koho bys v této roli shledal známým.“

„A?“ prskl Severus, na kterého duchova řeč jen stěží zapůsobila.

„Jsi duše s velkým potenciálem a dostal jsi druhou šanci. Šanci změnit svoji cestu.“

„Změnit MOJI cestu?“ zeptal se Severus s chladnou zuřivostí. „Předpokládám, že nebudu jediný a návštěva několika Nebelvírů bude následovat.“

Duch se sklíčeně pousmál. „Nebelvíři hráli v tvém životě často významnou roli, nebo ne? Ale já jsem tady, abych ti ukázal, kde se věci začaly pro tebe vyvíjet špatně.“

Než mohl Snape říct, že nemá zájem, ztichl, protože se náhle ocitl ve stísněné kuchyni, jejíž obyvatelé jedli u malého stolu, nevědomi si svých návštěvníků.

Byl to jeho domov v Tkalcovské ulici... a byl zde on sám jako velmi malý chlapec, s černými, splihlými vlasy téměř zakrývajícími jeho hubenou tvář. Natáhl se po slánce, ale byla příliš daleko.

V tu chvíli se slánka zakymácela a vletěla mu do ruky. Šok, zděšení a pak radost se objevily na jeho tváři.

Jeho otec ale zaklel a vyskočil na nohy, zažloutlý obličej zkřivený úžasem, který vzápětí vystřídal odpor.

„Ty... to je tvoje vina!“ plivl na ženu, která se krčila proti němu a jejíž oči těkaly mezi zmateným synem a jejím manželem.

Duchův pohled spočinul jemně na Snapeovi. „Tohle měl být šťastný den, nebo ne?“

Ve Snapeovi se vzedmula hořkost. „Byl to můj první magický projev... a byl jsem poslán do svého pokoje, jako bych udělal něco špatného.“

„Ačkoliv tvá matka byla čarodějka,“ řekl duch přemýšlivě.

Snape zkřivil rty. „Ano, a dobře jí to posloužilo. Žila v neustálém strachu z mého otce, a tak její magie zřídka fungovala správně, když to potřebovala. I když potají zajistila, abych se naučil zaklínadla a kletby.

 „Takže tvoje první vzdělání v magii se týkalo útoku a obrany,“ přemítal duch.

„Svět není spravedlivý,“ řekl Snape úsečně. „To jsem se naučil brzy. A zcela jistě se neprosím o tvůj soucit nebo lítost.“

„A nyní se neprosíš o soucit nebo lítost od nikoho, že?“

Snapeovy oči zableskly: „Pokud jsi tak všemocný, jistě budeš vědět o... lítosti, kterou jsem kdysi cítil pro jinou osobu, jen abych ji ztratil.“

Lily, pomyslel si.

„Možná nebyla pro tebe ten správný Nebelvír,“ navrhl soucitně duch.

„Na co přesně narážíš?“ zavrčel Snape.

„Navzdory své nechuti ke všemu nebelvírskému jsi přijal do učení Nebelvíra jménem Hermiona Grangerová...“

Snape cítil při zvuku toho jména podivné zachvění u srdce, ale přesto odsekl: „Pouze ji vyučuji. Mimo to pro mne neznamená nic.“

Poprvé vypadal duch poněkud poraženě. „Možná máš pravdu. Můj čas zde je u konce... pokud má být ještě něco uděláno, je to na mých kolezích. Sbohem.“

Snape se zamračil. „Co... “ začal, ale mohl už pouze sledovat, jak duch mizí, aby byl nahrazen něčím, co vypadalo jako průsvitná madame Pomfreyová.

„A vy máte být kdo?“ zeptal se opatrně.

Nově příchozí duch ho zamyšleně studoval. „Jsem Duch současných Vánoc,“ pronesl rázně. „Právě teď ti mohu ukázat něco, co tě pravděpodobně potěší.“

Scéna se změnila a ukázala Hermionu opouštějící sklepení.

Snape na Hermionu zíral. „Ona... odchází?“ řekl a jeho hlas zněl jemu samotnému nepřirozeně.

„Je Štědrý večer a ona využila příležitosti k odchodu. Dokonce i ti nejzapálenější studenti mají dnes práce plné zuby,“ řekl duch.

Hermiona kráčela tichou chodbou. „Už toho mám dost!“ mluvila rozzuřeně sama k sobě. „Pracovala jsem tvrdě celý rok téměř beze slova poděkování a teď potřebuju pauzu. Je Štědrý večer. Nezajímá mě, jestli si profesor Snape bude myslet, že porušuji smlouvu. Ta nabídka práce na ministerstvu by nakonec nemusela být tak špatná...“

„Ona nemůže odejít!“ řekl Snape, jasně vyvedený z míry.

„Opravdu bys ji postrádal?“

„Je moje učednice!“ prskl Snape, ale s jasným nádechem zoufalství.

Duch si odfrkl. „Nuže, postaral ses, aby se cítila opravdu vítaná, když jsi ji přijal do učení?“

Snape se odmlčel při vzpomínce, jak poučoval Hermionu úsečným hlasem a jak chladně pozoroval její zářící hnědé oči, prozrazující dychtivost... a něco víc?

„Ne... zcela,“ odvětil škrobeně.

„Dal jsi pokaždé najevo své uznání, když udělala nějaký pokrok?“

Snape cítil, jak se uvnitř něj cosi rozechvělo. „Ne,“ zašeptal.

Duch nemilosrdně pokračoval.

„Byl to snad tvůj způsob, jak Hermionu potrestat za její odvahu zkusit to a přiblížit se ti?“

„Ne!“ protestoval Snape.

S bolestivou jistotou si uvědomil, že duch má pravdu. Za svoji učednici přijal ženu, která od prvních dní ukazovala jiskřivé nadšení... a obrátil ji v někoho, kdo se nervózně napjal, kdykoli jen otevřel ústa.

Není divu, že je teď Hermiona vzteky bez sebe. Není divu, že ho opustila.

„Pusťte mě!“ požadoval. „Musím ji najít.“ Musí to napravit, nějak...

Duch lítostivě zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Co se stalo, stalo se a ty musíš vidět důsledky svých činů, bez ohledu na tvoji lítost.“

Duch zmizel a Snape ztuhl... a zamrkal, když se objevila černá postava v plášti s kapucí, povlávající ze strany na stranu jako by svým vlastním větrem. Mozkomor.

Ne, nemůže být, pomyslel si rychle.

„Ty jsi Duch... příštích Vánoc?“ zeptal se úsečně.

Postava přikývla a scéna zmizela, zobrazujíc teď pouze jeho samého, jak se mu nedaří přesvědčit chladně se tvářící Hermionu, že od teď už budou věci jiné.

Další scéna... Hermiona zahajující kariéru na ministerstvu. Oceňovaná. Povyšovaná.

Další obrazy... on ve své kanceláři, sám. Nikomu nechybějící, nikým nemilován. Umírající tak, jako žil. Sám.

„Ne...“ vydechl šokovaně Snape.

Zuřivý vztek v něm vzkypěl a on zaťal pěsti. Odmítal uvěřit, že věci dopadnou takto.

„Musí existovat něco, co mohu udělat, abych to změnil!“ naléhal Snape na ducha.

Duch si ho pouze nesmiřitelně měřil.

„Musí existovat,“ trval na svém Snape. Myšlenka, že by nedokázal přesvědčit Hermionu o své upřímnosti mu náhle připadala nesnesitelná.

Duch neříkal nic.

„Prosím... Nechci s Hermionou udělat chybu,“ žádal Snape, připraven v případě nutnosti dokonce i pokleknout.

Duch a všechny obrazy zmizely, zanechávajíce Snapea ve skladu samotného.

Selhal.

S pocitem vnitřní prázdnoty Snape opustil skladiště a zamračil se, když si všiml, že z chodby zmizela vánoční výzdoba. Co se stalo?

Instinkty mu velely spěchat do kanceláře a on je obezřetně uposlechl.

Otevřel dveře a zarazil se, šokovaný, když spatřil Hermionu, evidentně čekající na něj.

„Hermiono?“ zašeptal Snape.

Zamrkala. „Pane, myslela jsem si, že jste zapomněl... Dnes je můj první den jako vaší učednice,“ dodala rychle.

„První den?“ zopakoval Snape ohromeně.

Překvapený pohled na nástěnný kalendář potvrdil její slova. Byl poslán zpět v čase... udělat věci správně.

***

Hermiona byla šťastná, že nemusí pracovat na Štědrý večer.

Ne že by se o to profesor Snape nesnažil, připustila. Vstoupit k němu do učení ale byla rozhodně dobrá věc... 

Byl geniální, i když cynický učitel, nevrle oceňující, když něco občas udělala k jeho spokojenosti.

Hermiona k němu vždycky cítila něco víc a s potěšením zjistila, že on jí její city váhavě oplácí.

Právě teď nešťastnou náhodou šlápla Snapeovi na nohu.

„Promiňte,“ omlouvala se, když se jejich tanec na Štědrovečerním plese krátce zadrhl.

„Budu muset být lepším učitelem,“ zapředl s vděčností, že tento Štědrý večer je mnohem lepší.