Preklady fanfiction Harryho Pottera

Do You Know What Today Is?

Autor: Bohemian-Vixen

Originál: http://www.fanfiction.net/s/892023/1/Do-You-Know-What-Today-Is

Překlad: holloway

Beta: denice – moc děkuju

Shrnutí: Draco a Hermiona mají desáté výročí svatby. Jako typický chlap, Draco zapomene. Jak jí to má vynahradit? Jak známe Draca, nějak se z toho vykroutí.

Prohlášení: Nemám žádný zisk z napsání této povídky. Škoda. J. K. Rowling vlastní HP knihy a celý svět Harryho Pottera. Znovu, škoda.

A/N: Většina fanfiction, co jsem četla, ukazuje hlavně jak se Draco a Hermiona dají dohromady. Samozřejmě na tom není nic špatného, ale co bude potom? Teď uvidíme, jací jsou, když jsou svoji a mají děti. No, nic se nezměnilo. Draco je pořád Draco. :D Uvidíte, jak to myslím.

Víš, co je dnes za den?

Toho rána se Hermiona probudila brzy. Podívala se na manžela vedle sebe. Draco stále tvrdě spal, skoro utopený v černých přikrývkách z hedvábí, na jehož používání vždy trval.

Něžně se pousmála nad pozicí, ve které její manžel spal. Nemohla uvěřit, že jsou manželé celých deset let. Kdyby jí někdo během let v Bradavicích řekl, že ona a Draco skončí spolu (a překvapivě z čiré lásky a ničeho jiného), pomyslela by si, že je padlý na hlavu. Ale byli tu oba dva - Draco a Hermiona - bláznivě zamilovaní jako novomanželé. A byla to ona, kdo byla matkou jeho dítěte.

Hermiona cítila, že začíná být dost sentimentální, ale měla právo cítit se tak, protože ona a Draco překonali tolik různých druhů překážek, jenom aby byli spolu. Měli toho spoustu, proti čemu bojovat. Smrtijedi, Temný Pán, Lucius, Narcissa, Harry, Ron, Weasleyovi, jeho kamarádi, její kamarádi a vlastně celá společnost byla proti jejich vztahu.

Byla vděčná, že válka je za nimi a že Ron, Harry a ostatní přátelé se prostě rozhodli, že se budou snažit ji pochopit, protože ona trvala na tom, že ví, co dělá. Dracovi přátelé se příliš báli urazit ho, proto mu nikdo nic negativního neřekl do očí. Věděla, že o ní mluví za jejími zády, ale bylo jí to ukradené.

Pokud jde o tchána a tchyni… Dobrá, vypadalo to, že jejich sedmiletá vnučka si je pomalu, ale jistě získává a oni díky ní měknou. Pravděpodobně proto, že Ophelia - zkráceně Lia - měla po Malfoyových bledou pleť, šedé oči, rudé rty a stříbřitě plavé vlasy. Právě teď byla Lia na prázdninách u prarodičů na Malfoy Manor.

Opravdu, Hermiona byla velmi šťastná, obzvláště dnes – v den desátého výročí jejich svatby.

Potichu opustila postel, opatrně, aby nevzbudila manžela. Rozhodla se pro Draca připravit úžasnou snídani (a dát skřítkům den volna). Jak scházela po schodech, usmívala se sama pro sebe, jak se snažila představit si, co za překvapení pro ni Draco asi může mít.

*~*~*~*~*~*~*~*

Draco se probudil z hlubokého spánku. Instinktivně natáhl paži, aby si přitáhl Hermionu blíž, ale nahmatal jen její polštář.

Trošku zmateně se koukal na prázdné místo vedle sebe. Většinou totiž snídali spolu v posteli.

Dobrá, nejspíš se snažila dohnat resty ve své snaze přečíst vše, co je možné. Pravděpodobně bude v knihovně nebo ve své pracovně a v takových chvílích je rozumnější ji nerušit.

Zakručelo mu v břiše a Draco si uvědomil, že má obrovský hlad. Rozhodl se jít najíst do jídelny – nějak se mu nechtělo snídat v posteli sám, bez své ženy.

Vstal z postele a odešel do koupelny, kde si vyčistil zuby a oblékl se do (jak jinak) tmavě zeleného hedvábného županu. Poté sešel do široké chodby, a jak se přibližoval k jídelně, ucítil lahodnou vůni borůvkových vaflí.

Když vstoupil do prostorné jídelny, byl překvapený, že Hermiona už sedí u stolu, na kterém byly úplné hody – vafle, palačinky, slanina, šunka, chléb, máslo, muffiny, pomerančový džus a káva.

Hermiona ve slavnostních šatech se na něj usmála a řekla: „Dobré ráno, zlato, připravila jsem dnes snídani sama.“

Draco popošel k Hermioně, políbil ji na tvář, a s přáním dobrého jitra se posadil vedle ní. „Ta snídaně vypadá skvěle, co slavíme?“

„Co myslíš tím - co slavíme?“

„No, myslím, že bys nepřipravila tolik skvělého jídla, kdyby tu nebyl důvod něco oslavovat,“ odpověděl a ukousl si ze svého oblíbeného borůvkového muffinu. Potom se zamračil. „Jestli přijdou Potter a Weasley, měla jsi mě varovat dopředu.“

Hermiona mu vrátila zamračení. „Ne, nepřijdou.“ Následovala pauza. „Opravdu nevíš, jaký je dnes důvod k oslavě?“

Draco předvedl snahu hluboce se zamyslet, a potom zavrtěl hlavou. „Ne. Proč mi to neřekneš? Nebo jsi prostě dostala chuť mi dnes udělat snídani? Musím říct, že chutná vážně skvěle,“ řekl upřímně.

K Dracovu překvapení se Hermiona postavila a ledově pronesla: „Jak chceš. Jestli nevíš, já ti to říkat nebudu. Odcházím do práce, předsedám schůzi na Ministerstvu.“

„Co do pekla -“ Draco nedostal šanci větu dokončit. Právě tehdy a přímo odsud se Hermiona přemístila.

Draco tam seděl v čele stolu, mračil se a přemýšlel. Nestaral se, že už má pořádné zpoždění na setkání editorů, které sám svolal. Jistěže se nestaral, vždyť byl přece majitelem Věštce.
Znovu a znovu si přehrával rozhovor s Hermionou. Řekl snad něco, čím se jí dotkl? Začínal být rozmrzelý, Hermiona uměla být někdy příliš dramatická. Najednou si na něco vzpomněl, na něco pořádně důležitého.

„Jak můžu být takový pitomec?“ zeptal se nahlas sám sebe. Není divu, že se Hermiona tak naštvala. „Jasně, dneska je TEN den“ mumlal si pro sebe.

Musí zkrátka přeložit jednání na jindy a udělat něco, aby si vyžehlil svoji zapomnětlivost. Byl si jistý, že ji velice ranil a styděl se za sebe.

Musí si Hermionu usmířit. Prostě musí.

*~*~*~*~*~*~*~*

Když se večer Hermiona přemístila zpátky domů, stále se cítila na Draca pořádně naštvaná. Znala svého muže dobře a jakkoliv by si přála, aby žertoval, předstíral, že si nevzpomíná, aby ji mohl o to víc překvapit později, věděla, že na jejich výročí jednoduše zapomněl. Necítila se na to, aby Draca dnes večer viděla. Necítila se ani na to dát mu prsten, který mu k výročí koupila. Nebyl to obyčejný prsten. Byla to dlouho ztracená památka rodiny Malfoyů, která byla zabavena před léty během války. Zbytek majetku - kromě prstenu - jim byl vrácen, když vyšlo najevo, že pod záminkou kupování lidí do otroctví jim vlastně zachraňovali životy. Během války chtělo hodně kouzelníků pro Malfoyovy pracovat, protože pod jejich ochranou nikdo nezemřel.

Malfoyové, kteří začínali jako váleční zbohatlíci a vykořisťovatelé zaměstnanců, prošli někde v průběhu těch let změnou smýšlení. Bylo to něco, co Hermionu nepřestane udivovat pokaždé, když na to pomyslí.

Bohužel, prsten se jim nikdy nevrátil. Hermiona se o jeho existenci dozvěděla před několika lety, kdy se o něm Draco zmínil. Aniž by to věděl, rozhodla se najmout detektivy a badatele, a s jejich pomocí prošla spoustu papírů, dokumentů a nahrávek, v nichž hledali jakoukoli stopu. Po dvou letech prsten vyslídili na Filipínách v jednom mudlovském klenotnictví zaměřeném na starožitnosti. Koupit ten prsten stálo Hermionu celé jmění. Naštěstí ona i Draco vydělávali dostatek peněz.

Ne, i přes všechnu námahu a peníze vynaložené na nalezení prstenu mu ho dnes večer nedá. Možná příští výročí. Některé, na které si bude schopen vzpomenout.
Sešla dolů do haly jejich sídla, kde ji zastavil Melbourne, jejich nejstarší sluha.

„Dobrý večer, paní Hermiono,“ řekl s mírným úklonem.

„Dobrý večer i tobě, Melbourne, je už Lia zpátky z Manoru?“

„Ah, o tom bych s Vámi rád mluvil, paní. Pan Lucius a paní Narcissa poslali vzkaz, že přivedou slečnu Ophelii až zítra, abyste s panem Dracem mohli strávit výročí sami. Také Vám posílají pozdravy a přání hezkého výročí,“ podával Melbourne hlášení.

„Díky za zprávu, Melbourne,“ odpověděla Hermiona.

„Bylo mi potěšením, paní.“ S těmito slovy se Melbourne uklonil a diskrétně ji zanechal v místnosti samotnou.

Hermiona se usmála, navzdory frustraci a hněvu, který v ní vzbudil Draco. Věděla, že ji jeho rodiče ještě úplně nepřijali, ale jak šel čas, občas jí projevili rostoucí náklonnost. Bylo od nich velmi pozorné, že mysleli na její a Dracovo soukromí a Hermiona se cítila dojata, že si vzpomněli.

Jen škoda, že její manžel ne.

Nakonec došla k ložnici, pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Ne, Draco tam nebyl. Možná je v pracovně, nebo pořád v redakci, nebo v některé její pobočce. Bylo jí to jedno. Aspoň se nemusí koukat na jeho obličej, když je na něj pořád naštvaná.

Vešla do pokoje a její pozornost upoutala velká krabice ležící na posteli. Zvědavě nadzvedla víko…

Uvnitř ležely nádherné večerní šaty. Byly sametové a měly barvu půlnoční oblohy. K tomu patřily lodičky a kabelka v odpovídající barvě a také dlouhé bílé rukavice a šperky.

Nakonec si všimla kousku pergamenu připevněného zevnitř víka krabice. Hermiona ho vzala a četla:

Nejdražší Hermiono,

překvapená? To všechno je pro Tebe.

Obleč si to a nezapomeň si vzít kabelku. Až budeš připravená, otevři ji a vyndej to, co v ní najdeš. Nedělej to, dokud nebudeš kompletně připravená. Čeká Tě další překvapení a jsem si jistý, že si ho nechceš něčím pokazit.

Miluju tě

Draco

PS: Nezapomněl jsem.

Hermiona se málem rozplakala štěstím. Nezapomněl! Všechna její zlost zmizela jako mávnutím hůlky a ona se těšila na další překvapení. Rychle se převlékla do modrých šatů. Při pohledu do zrcadla pocítila uspokojení, že i ve svých letech má stále dobrou postavu.

Použitím několika kosmetických zaklínadel, po letech používání dotažených téměř k dokonalosti, zkrátila přípravu na minimum. Učesala si francouzský cop a pár pramenů nechala volně spadat podél obličeje, nalíčila se jen lehce, což zvýraznilo její přirozenou krásu.

Vklouzla do střevíčků, připnula si šperky a natáhla rukavice.

Když byla hotová, ještě chvíli si dovolila obdivovat se v zrcadle. Přesto, že si to mohla dovolit, neoblékala se většinou tak jako dnes. Měla radost jako malá holka, když se na sebe dívala do zrcadla. „Hmm, na svůj věk nevypadám špatně,“ řekla si Hermiona.

„Ale drahoušku, to rozhodně ne. Vypadáš úžasně. Ty a tvůj manžel jste tak atraktivní pár,“ okomentovalo to zrcadlo.

Hermiona si nemohla pomoct a při tom komplimentu se malinko začervenala. „Díky, ty lichotníku,“ odpověděla s lehkým pousmáním.

Odešla k obrazu na stěně a poklepala na něj hůlkou. Obraz se odklopil a odhalil Hermioninu soukromou šperkovnici. Vyndala z ní malou černou krabičku a ukryla ji v dlani.

Těšila se, co Draco na její dárek řekne.

Teď byla konečně připravena jít. Jenže kam? Vzpomněla si na Dracovy pokyny, sáhla pro kabelku a otevřela ji. Uvnitř byla jediná věc – bílý hedvábný kapesníček. Zatímco zírala na kapesník uvnitř kabelky, uložila vedle něj tu černou krabičku. Přemýšlela, jaké tajemství může kapesník skrývat a vyndala ho ven.

Chvíli si ho nechápavě prohlížela, ale vše jí bylo jasné, jakmile ho chytila oběma rukama. Známý pocit škubnutí u pupíku a jako by vás táhli na háku někam pryč. Držela se kapesníku tak pevně, jako by na tom závisel její život.

Vše bylo velmi rychlé, další pocit, který zaznamenala, byla pevná zem pod nohama.

Kapesník byl tedy přenášedlo, ale kde byla? Kde je Draco? A proč jí připadá, že je na mudlovském místě?

Odpovědi dostala téměř okamžitě. Draco se objevil zpoza skleněných dveří, kterých si nevšimla. Navzdory tomu, že byla zmatená, pocítila, jak jí srdce bije trochu rychleji při pohledu na Draca v černém obleku. V košili s límečkem v čínském stylu byl přitažlivý. Hermiona si opět uvědomila, jak hezký její muž je.

„No, Hermiono, jak se ti to zatím líbí?“ zeptal se chraplavým hlasem a rozhodil přitom rukama. Odmlčel se a upřel na ni spalující pohled. „Věděla jsi, jak je moje manželka nádherná?“

Hermiona, příliš zmatená, odpověděla otázkou: „Kde to jsme?“

„Las Vegas. Město hříchů. Podívej se z okna a uvidíš svět ležet ti u nohou.“ Vzal ji ke skleněným dveřím a odvedl na balkon. Mohla vidět jasná a lákavá světla města pod nimi, byl tam fantastický výhled.

„My jsme v Las Vegas?“ zeptala se jako u vytržení. Vždycky se sem chtěla podívat, už kvůli tomu, aby zažila tu extravaganci a nezkrotnou svobodu. Aspoň jednou. Ale Draco jen zřídka navštěvoval mudlovská místa a ona nemohla požádat nikoho jiného, aby jel s ní, protože by těžko uvěřil, že ona – slečna Zodpovědná a Rozumná – by třeba jen uvažovala o návštěvě místa jako je Las Vegas. Jednou navrhla Harrymu, že by si spolu s Ronem mohli vyrazit do Las Vegas, ale on na ni koukal, jako by se zbláznila.

Draco jí sklouzl rukama až na boky. „Ano, Hermiono, jsme v Las Vegas Strip. V Caesars Palace, abych byl přesný. Budeme si užívat, hrát, tančit, jíst, pít a zažijeme pěkně divokou jízdu městem až do zítřka,“ zamručel jí do ucha. „Samozřejmě si můžeme udělat vlastní párty tady, když budeš chtít...“ provokativně pomalu sunul své prsty vzhůru po jejích pažích.

Hermioně se rozšířily oči. „Caesars Palace? ,“ vydechla.

„Pro nás jedině to nejlepší,“ odpověděl, zatímco ji zlehka líbal na tváře a krk.

Hermiona se zahihňala jako školačka. „Jak jsi věděl, že jsem se sem chtěla už hrozně dlouho podívat?“

„Mám svoje způsoby jak získat informace. Jsme spolu už dlouho. Dobře tě znám,“ znovu jí zamručel do ucha a přitom jí ho okusoval.

Hermiona otočila hlavu k Dracovi a dala mu pusu. „Mám velkou radost, děkuju,“ řekla chraplavě. Znovu ho políbila, tentokrát vášnivě.

Po nějaké chvíli se bez dechu odtáhla. „Myslela jsem si, žes zapomněl. Byla jsem naštvaná.“ „Myslelas, že jsem zapomněl? Od začátku jsem to tak plánoval,“ odpověděl samolibě.

Hermiona si spokojeně vzdychla a opřela se o Dracovu hruď. „Jsem tak ráda, že sis vzpomněl,“ zašeptala.

„Jak bych mohl zapomenout?“ zeptal se. Potom k ní natáhl ruku, ve které držel červenou růži.

„Pro tebe, Hermiono.“

„Už jsi mi dal víc, než je nutné,“ vydechla šťastně. Přitom si zlehka vzala růži. „Jsem prostě jen ráda, že jsi nezapomněl,“ zamumlala.

„Na dnešek bych nikdy nezapomněl, Hermiono. Šťastné narozeniny.“

KONEC (Dracův?)

A/N: Vsadím sto galeonů, že se to neubíralo směrem, který byste čekali. :lol: Mwahahahahahahahaha! Draco je mrtvý muž!!! Mwahahahahahahaha! Hermiona ho zabije! :lol: Kdyby byl Draco můj manžel a tohle mi udělal, určitě bych ho zabila… nebo ho aspoň donutila trpět. :lol: Každopádně, tohle je konec - jestli i Dracův, to opravdu nevím. Necháme jeho osud v Hermioniných rukách, a budeme doufat, že ušetří jeho život (nakonec, je její manžel). Teehee. Nechám jen na vaší představivosti, co mu Hermiona udělá. Je to tak lepší, pro pseudo-literární účely. Jednoduše nevím, co bych mu měla udělat po spáchání takhle závažné a hloupé chyby. Doufám, že víte, jak to skončí. Dobrá, jsem si jistá, že víte :) A Caesars Palace opravdu existuje. Je to mezinárodně známý pětihvězdičkový hotel uprostřed Las Vegas Strip (kde jsou všechny podniky, které dělají Las Vegas populární).