18. december 2012
MALÁ VELKÁ NEPŘÍJEMNOST
Autorka: WatchersGoddes
Původní název: Das kleinere große Übel
Originál: http://www.fanfiction.net/s/4197001/1/
Překlad: larkinh
Žánr: humor/romance
Pár: HG/SS
Popis: Severus má na výběr: buď bude hlídat dítě nebo půjde nakupovat do mudlovského Londýna kosmetiku. Vybere si rychle, ale už brzy se začne obávat, že si to měl přeci jen rozmyslet důkladněji…
Prohlášení: Všechny postavy patří J.K.Rowlingové
ooOoo
Budí tě hlasité kňourání, o kterém jsi si jistý, že ještě před pár týdny neexistovalo – minimálně ne v téhle hlučné formě. Občas tě něco praští do zad nebo do břicha, to podle toho, v jaké poloze žena vedle tebe leží. Tenkrát sis ještě přál, aby se aspoň něco změnilo, protože dobře se vyspat bylo pro tebe opravdu důležité. Jen málokdy se ti to podařilo. Ale od té doby, co se situace změnila, je všechno mnohem horší než dřív.
Nějaká ruka tě praští přímo do ramene. „Seš na řadě,“ slyšíš její vyčerpaný ospalý hlas a ty odpovídáš hlasitým zasténáním a klením, které by ve společnosti nebylo přijatelné.
Pak se podvolíš osudu, protože diskutovat s ní je už pro tebe spíš práce než zábava, s malou vyhlídkou na úspěch. Nejprve odrazíš její ruku, pak se vymotáš z postele a potáceje se zamíříš k dětské postýlce.
Človíček v ní se mezitím rozhodl, že kňourání už bylo dost a je nejvyšší čas začít křičet. Zkroutíš obličej a pod nos si vrčíš další kletby. Vyžaduje to trochu obratnosti, uchopit do rukou zmítající se uzlíček, ale nakonec se dovlečeš zpátky do manželské postele a položíš doprostřed ‚tvou dceru‘, jak tomu říká Hermiona.
Ne že bys svou dceru – která je bezpochyby tvou už kvůli svým černým vlasům a neuvěřitelné tvrdohlavosti - neměl rád. Když se chytila svou malou ručičkou tvého ukazováku, vyvolala tím v tvé hlavě bouři pocitů, jejíž intenzita odpovídala jednomu Cruciatu. A tohle docela výstižné srovnání se ti vůbec nelíbilo.
Bez zaváhání bys pro ni obětoval svůj život – především protože ho už nemůžeš prožívat intenzivněji. Nemáš vůbec žádné tušení, co tenhle křik a vrtění se znamená. Velké problémy máš i s o jedenáct let staršími verzemi tohohle malého človíčka – a to si aspoň dojdou sami na toaletu a dokáží se jakž takž srozumitelně vyjadřovat.
Ne, tyhle dětské záležitosti jsou ti vysoce podezřelé a jsi nesmírně vděčný Hermioně, že se o ně většinou stará sama.
Zmíněná žena se otočila zrovna v okamžiku, kdy se tvá dcera rozhodla, že ani na novém místě se neděje nic z toho, v co doufala, a začala znovu křičet.
„Měl jsi ji nakrmit, ne ji sem přinést!“
Rozespale odfrkneš a podíváš se na ni očima napůl slepenýma spánkem. „Moje prsa nejsou na takovou činnost zařízena.“
Hermiona teatrálně vzdychne, a protože křik nabývá na hlasitosti, jen neochotně rozepne svou noční košili a dá dítěti napít. Nastane dočasně ticho. Ulehčeně si oddychneš. „V kuchyni je lahvička s mateřským mlékem, říkala jsem ti o ní, drahý!“
Někdy ti chybí, že jí už nemůžeš odebírat body. „Postel je blíž než kuchyně,“ zazíváš a ani se v tobě neozve špatné svědomí.
„Ty jsi ale mizera, Severusi Snape!“
Po tváři ti přeběhne spokojený úšklebek. „Očekáváš, že ti na to něco odpovím?“
„Ne.“
V ložnici se rozhostí ticho, až na zvuky sání a mlaskání miminka položeného na hrudi tvé ženy v místech, která bys ještě do nedávna sám rád podobným způsobem opečovával. Té příležitosti jsi se ale raději vzdal. Mateřské mléko není nic pro tvoje chuťové pohárky. A navíc teď Hermiona už moc o mládeži nepřístupné aktivity nestojí. A pokud by s tím někdy souhlasila, tvoje dcera by dokázala nějakým neuvěřitelným způsobem vaše choutky už v zárodku potlačit. Označení tvé situace jako ‚sexuálně frustrovaný‘ začíná hraničit se zlehčováním.
A stejně…
V přítmí pozoruješ obě bytosti, které pro tebe znamenají tak moc, až to někdy nedokážeš unést. Bezeslovnou magií zahalíš postel do měkkého světla. Hermionu, jež mezitím usnula, to neprobudí.
Rysy v obličeji prozrazují vyčerpání, přesto působí uvolněně. Cítíš soucit aspoň s její únavou, protože od porodu jste toho oba dva moc nenaspali. I tak je to ale poprvé v tvém životě, kdy ti nevadí, že jsi promeškal spánek – ve Voldemortových službách se ti to stávalo dost často. Teď za to něco dostáváš. Dostáváš okamžiky jako je tento – kdy tvoje žena klidně ve spánku oddechuje a tvoje dcera ji s pomlaskáváním brzy do jeho sladké říše následuje.
Se zaváháním přejedeš ukazováčkem Hermioně po obličeji. To, že ji můžeš mít ve svém životě, je víc, než v co jsi se odvážil kdy doufat. Opatrně ji pohladíš po tváři a pak stejné gesto zopakuješ i u spokojeně oddechujícího uzlíčku, ležícího mezi vámi.
Za několik minut znovu vstaneš a tentokrát jistými, protože bdělými kroky přeneseš dceru zpět do její postýlky. Zcela automaticky provedeš ten nutný úkon s odkrknutím, kvůli kterému ti Hermiona už několikrát pořádně vynadala. Oddychneš si, když je miminko zpět ve své postýlce, dobře přikryté a spící, přestože ti ten teplý pocit na rameni trochu chybí. Je to tak lepší; nemáš v sobě moc vřelosti, kterou bys mohl své dceři dát. Ale zemřel bys pro ni.
„Dobře se vyspinkej, Haničko,“ zašeptáš a v lehce melancholické, ale mnohem klidnější náladě se vrátíš do postele. Než zhasneš světlo, zapneš Hermioně noční košili a obejmeš ji ve své náruči, protože se mezitím k tobě v polospánku přitulila. S tiše proneseným Nox! se pokoj znovu ponoří do tmy.
ooOoo
Druhého dne odpoledne se neočekávaně ocitáš uprostřed obývacího pokoje s kopajícím uzlíčkem v náruči a fascinovaně pozoruješ, jak tvoje žena kolem tebe pobíhá a balí několik věcí.
„Musíš Hanku pár hodin pohlídat. Potřebuju si něco vyřídit v Londýně,“ seznamuje tě při tom s nejnovějšími událostmi.
„Dozvím se také, co se stalo tak dramaticky důležitého, že po bytě pobíháš jako lovecký pes?“ Tvoje dcera něco zažvatlá a ty ji lehce polechtáš na nose. Doufáš, že nemá v plánu udělat něco hodně smradlavého.
„Musím si dojít nakoupit, jasné?“ Hermiona se na chvíli zastaví, aby se na tebe podívala výstražným pohledem, že jí nemáš odporovat. Bezúspěšně.
„Ne, není to jasné!“ Hanička vydá rozhořčený zvuk, když je vzápětí položena na psací stůl – samozřejmě, že jsi předtím odsunul stranou všechny pergameny a kouzlem ji zabezpečil, aby nemohla spadnout.
Hermiona se otočí a nevěřícně si dá ruce v bok. „Severusi, psací stůl není vhodné místo na odkládání dětí.“
Letmo se podíváš na svou velice pohyblivou dceru. „Líbí se jí tam.“ Tvoje žena protočí oči. „A kromě toho to nemá vůbec nic společného s předmětem našeho rozhovoru.“
Hermiona k tobě přistoupí s něžným výrazem v obličeji. To je zlé, hodně zlé. Ví naprosto přesně, jaký vliv na tebe má tenhle její výraz. Už zase máš špatné svědomí a po těle tě brní, jako by po něm lezlo tisíc tlustočervů. Je opravdu děsivé, že může s tebou provádět takové věci! Dříve jsi to byl ty, kdo jí tohle dělal, a teď se zdráháš i jen přemýšlet o pojmu ‚spravedlivý trest‘.
„Severusi, prosím! Chtěla bych si v Londýně koupit kosmetiku, protože mi už dochází. Dohlédni na naši dceru, stejně bude skoro celou dobu spát. Vrátím se brzy, ano?“
Ne! Ale takhle to říct nemůžeš. Mrzutě shlížíš na svou ženu a rozhoduješ se, že ti úšklebek nemůže nijak uškodit. „Za tři dny přijde slečna na hlídání, nemůže to do té doby počkat?“ Hermiona začne znovu pracovat. Samozřejmě ji chápeš – což ale neznamená, že se ti to líbí. Haně jsou tři měsíce, neměla by být ještě odlučovaná od své matky.
„Ne, nemůže. Zítra se musím vydat do nakladatelství. Šéf chce se mnou probrat mou novou pracovní dobu.“ Musíš se zatvářit opravdu zvláštně, protože honem dodává: „Minerva už prohlásila, že si případně vezme Hanku k sobě, takže si ten svůj pochmurný výraz strč někam!“
Provinile odvrátíš zrak. „To není pochmurný výraz.“
„Co jiného to asi tak je.“ Oběma rukama uchopí tvůj obličej a přitáhne si tě k polibku – další dobrý tah, aby dostala to, co chce. „Takže, dohlédneš na Hanku?“ vrátí se znenadání k předmětu jejich rozhovoru.
„Ne.“ Minimálně jsi schopný odpovědi, která tě ochrání před nepříjemnými následky.
Zklamaně klesne zpět na plná chodidla. „Severusi, jsi jako dítě! Nemůžeš ode mě žádat, abych ji od tebe neustále držela stranou.“
„To ani nežádám. Budu se o ni starat – jakmile najdu vhodný návod k obsluze. A mezitím bys mi mohla dát svůj seznam věcí, které potřebuješ. Koupím je sám.“ Sakra, co to děláš? Mluvila o kosmetice! To je stejně tak hrozné jako miminko!
Ale není živá, a to tvůj vnitřní hlas umlčí. U neživých věcí toho nemůže člověk moc pokazit.
„TY chceš jít kupovat kosmetiku do mudlovského Londýna?“ podívá se na tebe nevěřícně Hermiona a přejde k psacímu stolu, aby vzala miminko do náruče. Malá ručička vystřelí nahoru a vesele chňapne po kadeři vlasů.
Znovu se zašklebíš. S tvými vlasy to už také zkoušela. Vždycky jsi věřil, že mandragory jsou to nejdrzejší, co se vyskytuje na této planetě. Vystřízlivění, že tvoje vlastní krev je zdaleka předčí, bylo opravdu kruté.
Zamrkáš a odvrátíš zrak od té podívané. „Proč ne?“ vystrčíš bradu. Tak špatné to zase nemůže být. Vejdeš do obchodu, najdeš věci, které chce Hermiona, zaplatíš a odejdeš. To se nijak neliší od nakupování v Prasinkách nebo v Příčné ulici.
Hermiona očividně potlačila úsměv. „Tak dobře. Napíšu ti seznam. Nejlepší bude, když si zatím oblečeš mudlovské věci a vezmeš si nějaké anglické libry.“
To, že na to tak rychle přistoupila, je opravdu špatné znamení. Tvůj báječný plán musí mít nějaký háček. Ale znáš Hermionu – raději by si ukousla jazyk, než aby ti to teď řekla. Vězíš v tom až po krk a brzy to sám zjistíš. A to se ti vůbec nelíbí.
ooOoo
O hodinu později stojíš před obchodem, který se nachází ve středu nákupní zóny. Je v něm hluk, je přeplněný a ke všemu ještě cedí jako z konve. Z toho důvodu dál neotálíš u zářivých reklam, které tě stejně jen matou, ale složíš deštník (vnutila ti dokonce i deštník!) a vstoupíš do parfumerie.
Do nosu tě udeří vůně mnoha, opravdu velice mnoha parfémů, a ty zhnuseně uděláš krok zpět. Tvůj nos je příliš citlivý na takovou nálož květinových, ovocných, bylinkových, sladkých, svůdných a hříšných vůní, jež se smíchaly do nepříjemně zapáchajícího mračna. Dokonce i to, co Hanička nadělí do plenek, voní příjemněji.
Zápach naštěstí za chvíli tvůj čich otupí a ty vytáhneš z kapsy seznam, který ti dala Hermiona. Rychle si ho pročteš, ale stejně s ním nedokážeš nic udělat.
Make up, odstín 02
Oční stíny, 004 nebo 006
Řasenka (extra volume, vodovzdorná!), tmavě hnědá
Pudr v prášku, odstín 02
Dlouho držící rtěnka, ne příliš nápadná, něco mezi tělovou a růžovou
Několikrát mrkneš. Pak si to všechno přečteš ještě jednou. 004? Nebo 006. Nic ti to neříká. Bezpodmínečně vodovzdorná! Vykřičníky na tebe téměř vyskakují. Nemáš vůbec ponětí, co je to řasenka a proč má být vodovzdorná. Budeš ty věci muset nějak získat. A potom rtěnka – aspoň s tímhle pojmem jsi trochu obeznámen. Něco mezi tělovou a růžovou? Vypadáš snad, že bys rozjímal nad barvou rtěnky své ženy?
Máš sto chutí ten kousek papíru zmačkat, přemístit se domů a říct jí svůj názor, když tvou pozornost upoutá další poznámka.
Zeptej se Pascala, ví, které značky používám a čemu dávám přednost.
Och, teď všechno vypadá líp. Ne nijak podstatně, jen o trošku. Přesto to nic nemění na skutečnosti, že právě teď máš pocit, že i Haniččinýmu zvláštnímu drmolení rozumíš líp než Hermioniným poznámkám.
Nakonec se napřímíš, řekneš si, že nic horšího než Voldemort tě už potkat nemůže, a vstoupíš do obchodu.
Hermiona ti sebrala hůlku. Důvod jsi pochopil až teď. Když uslyšíš extrémně hlasitě vykřikující ženy, žvanící puberťačky, kňourající reproduktor a huhňající prodavače, nejraději bys sáhl do rukávu. U Merlinovy nosní dírky, pláč miminka je proti tomu hotový ráj!
Přesto si poměrně rychle všimneš, že tu nejsi jediným mužem. Většina z nich stojí s plnými taškami v rohu a tváří se, jako kdyby tam nebyli. Podobné chování jsi nikdy nechápal, protože pro tebe bylo vždycky důležité, aby si tě lidé všimli. Ale dnes by ses nejraději postavil k nim. Místa v rozích vypadají velice pohodlně. A bezpečně, neboť tam nejsou vystavené žádné parfémy ani kosmetika. Všechno ženského pohlaví se dvěma nohama běží rovnou k vitrínám dopředu. A k prodavači.
Znovu několikrát mrkneš, když uvidíš parodii na muže s hordou ženských v zádech, jak s přehnanými gesty pochoduje od regálu k regálu. Vzdáleně ti připomíná Zlatoslava Lockharta. Přepadne tě zlé tušení, že by to mohl být Pascal.
V tu chvíli do tebe někdo zezadu vrazí, takže klopýtneš o několik kroků dopředu. Zleva k tobě dorazí nový oblak vůně, zprava nadšené pištění a neslušné kletby korpulentní paní, která si lokty proráží cestu a svou kabelkou tě trefila do šíje. Se zlověstným pohledem a smrtící kletbou na rtech se otočíš, marně přitom hledáš svou hůlku, ale díváš se do prázdna. K tvému bezmeznému údivu je ta malá tlustá osoba natolik mrštná, že se už přimísila do houfu, který toho skoro-chlapa následuje po celém obchodu.
Něco zabručíš, znovu se otočíš k zadní části obchodu a bezohledně si prorážíš cestu k pokladně. Předtím, než odtrhneš toho chlápka od jeho hejna, se raději nejdřív zeptáš, jestli je to opravdu Pascal. Možná ještě existuje naděje, že se bez újmy dostaneš domů.
Mladá žena za pultem právě bojuje s cívkou dárkové stuhy. Pozoruješ ji s vysoko vytaženým obočím, především když si všimneš špičky dřevěného předmětu a všechny uzly náhle zmizí. Tvůj údiv nabírá nekonečných výšin. Tvoje srdce naopak klesá velice hluboko, protože když se mladá žena otočí, uvidíš obličej, který jsi už nikdy v životě vidět nechtěl. Háček celého skvělého plánu stojí před tebou.
„Slečno Brownová,“ vypadne z tebe automaticky, neboť pokaždé, když jsi měl před očima tento obličej, našlo se vždy něco k výtce nebo potrestání. Bohužel v tomto případě tím na sebe přitáhneš její pozornost.
„Profesor Snape!“ vypískne s rozšířenýma očima, zatímco hůlku schovává do rukávu svetříku. Vytváří tam docela zřetelnou vybouleninu. „Co vy tu chcete?“
Dvakrát mlaskneš jazykem. „Tomuhle říkáte slušné uvítání zákazníka?“
„Za-zákazníka?“
„Samozřejmě. Nebo si myslíte, že bych vás tak moc postrádal, abych vás šel navštívit na místo jako je tohle?“ To, že jsi našel oběť pro svou špatnou náladu, dělá celé nakupování o něco snesitelnější. Nicméně to nic nemění na tom, že Hermiona bude muset udělat víc než jen pohlídat dítě.
„Já-já nevím,“ zajíkne se slečna Brownová s rudým obličejem.
Nakrčíš nos. „Vidím, že vaše odpovědi jsou stále tak jednotvárné jako před pěti lety. Mohla byste mi aspoň říct, kde najdu Pascala?“
„Dneska nepracuje,“ odpovídá a bradu vystrčí trochu dopředu.
A tebe poněkud neočekávaně zasáhne poznatek, že v tomhle obchodě patrně pracují dva muži. „Úžasné,“ zavrčíš a znovu tě napadne, že Hanička by byla přeci jen lepší. „Potom raději opusťte svoje místo za pultem a najděte mi tyhle věci.“ Strčíš jí do ruky Hermionin seznam a ruce zkřížíš na hrudi.
Brownová si přečte seznam a lehce si odkašle. „To jsou věci pro vás, pane?“
„Vypadám snad na to?“ vyštěkneš. A když nakloní hlavu na stranu a přemýšlí o tvé odpovědi, přidáš ještě nepříjemné zavrčení.
„Takže říkáte, že máte manželku!“ dostane ze sebe a ty opět musíš obdivovat její grandiózní schopnost dát si dohromady různá fakta – dokud tato fakta nemají nic společného s lektvary, funguje to očividně bezchybně.
Na chvíli tě překvapí, že Hermiona jí ještě nic neřekla, přestože jsou manželi téměř dva roky a ona tu od jejich svatby byla už několikrát. Na druhou stranu bys něco takového nevykládal zrovna Levanduli Brownové, bývalé ředitelce neoficiálního Spolku pro rozšiřování důležitých informací mezi bradavické studentky. Naneštěstí se nic v tomto rozhovoru neodehrává dobrovolně, takže nemáš žádnou jinou možnost: „Vskutku. A teď sebou hněte a najděte mi to. Nemám čas tady trávit celý den!“
Dřív, než mrzutě protáhneš obličej, si Brownová znovu přečte seznam. „S tímhle toho ale moc nenadělám. Potřebuji konkrétnější informace. Nebo minimálně popis, abych mohla odhadnout, co vaší paní sedí nejlépe.“
Několikrát zamračeně mrkneš a přemýšlíš, jestli můžeš nějak nezmínit Hermionino jméno. Ale popis ‚hnědé, příliš kudrnaté vlasy, hnědé oči, pihatá, stejného věku‘ vyjde úplně nastejno. Rezignovaným hlasem proto odpovídáš: „Mou manželkou je vaše bývalá spolužačka Hermiona Grangerová. Nemyslím, že byste potřebovala nějaký další popis.“
Přesně podle tvého očekávání zazní tiché vyjeknutí, které se jí zpoloviny podařilo v sobě zadusit tím, že si přikryla ústa rukou. „S Hermionou?“ vydechne po chvíli.
„Řekněte mi, slečno Brownová, potřebujete každou informaci sdělit dvakrát nebo vám některé věci prostě nedocházejí?“
Okamžitě zčervená a rty sevře do úzké linky. Ptáš se sám sebe, kolik nebelvírských studentek to okoukalo od Minervy, protože i Hermiona to ovládá naprosto skvěle.
„Je naprosto nepochopitelné, že tak milá dívka jako Hermiona se vdala za muže jako jste vy, pane,“ odměřeně odpoví. Hlas se jí při tom trochu třese, což vypovídá o tom, že právě posbírala všechnu svou pověstnou (ale dávno ztracenou) nebelvírskou odvahu, aby vůbec podobnou větu vyslovila.
Ďábelský úsměv ti přejede po rtech, zatímco se lehce nakláníš dopředu a říkáš: „Nejen, že se za mě provdala, ale narodila se nám i dcera, slečno Brownová. A protože si nemyslím, že bych chtěl tuto informaci vašemu slepičímu mozku ještě někdy opakovat, hejbněte kostrou a konečně udělejte, co jsem vám řekl!“
Lehce sebou trhne, když větu dokončíš břitkým tónem, a z obličeje jí zmizí veškerá barva. Odpovídá ti tichým brbláním, pak se otáčí a bere do ruky košík. Sleduješ, jak přechází od jednoho regálu k druhému, pročítá si popisky na nádobkách, občas něco vloží do košíku a čas od času se na tebe bázlivě podívá.
Ty teď navzdory kejhání žen, smradu z parfémů a své nepříjemné situaci stojíš vzpřímeně a tak nějak se cítíš spokojeně. Takhle se Brownová občas chovala – pokaždé, když předstírala, jako by tu vůbec nebyla.
Asi po pěti minutách se vrátí a ukazuje ti svůj úlovek. „Hermiona bohužel nenapsala, jakým značkám dává přednost, takže jsem vzala ty, které jsou u našich zákaznic nejoblíbenější,“ zamumlá a ty přikývneš. „Oční stíny 006 teď zrovna nemáme, ačkoliv by jí slušely víc než 004. Ale ona tenhle odstín uvedla ve svém seznamu, takže…“
„Přejděte k meritu věci, Brownová!“
„Vše-všechno je tady, připravím vám účet a zabalím vám to, pane!“ Lehce se otřese a sklopí zrak, když čeká na tvou odpověď.
„Děkuji, slečno Brownová,“ říkáš sladce a vytahuješ peněženku s mudlovskými penězi, zatímco Brownová na kase markuje zboží. Řekne ti celkovou částku, ty neslušně zakleješ a rozmrzele jí podáváš bankovky. Když ti vrátí drobné, vytáhne zpod pultu arch papíru a věci ti do něj zabalí. Balíček ti pak podává a pokouší se aspoň o zdvořilý úsměv.
„Přeji vám hezký den, pane, a pozdravujte ode mě Hermionu!“
„Nemyslím, že by to bylo rozumné, protože teprve teď ji přešly ranní nevolnosti.“ Zatímco tvé bývalé studentce hněvem rudnou tváře, bereš si balíček a otáčíš se k odchodu. Na zádech můžeš cítit její naštvaný pohled. Spokojeně se ušklíbneš.
U dveří znovu potkáváš tu tlustou ženskou. Opět se pokouší probít si cestu, lokty se při tom ohání jako mačetou. Pevně ji uchopíš za paži a s temným ‚prváci-mají-menší-cenu-než-špína-pod-mými-botami‘ pohledem jí řekneš: „V této zemi je zvykem zdvořilost, to znamená, že lidé opouštějí obchod v tom pořadí, v jakém dorazili ke dveřím, a eventuálně požádají osoby stojící jim v cestě, aby ustoupily. Jestliže jste si toho ještě nevšimla, ctěná dámo, tento obchod se též nachází v této zemi, a já jsem byl u dveří dřív. Takže se postavte do řady!“ Ještě se na ni chvíli přísně díváš, než její paži uvolníš a opustíš obchod.
„Tedy, to je ale…“ zaslechneš ještě začátek rozhořčené odpovědi, ale ani Pán Zla osobně by ti nedokázal zabránit v opuštění této noční můry. Zamícháš se do davu a vklouzneš do domovního vchodu, odkud doufáš, že se budeš moci nepozorovaně přemístit.
ooOoo
Když s netečnou chladnokrevností vstupuješ do vašeho sklepního bytu, Hermiona kolébá velice nespokojeně znějící Haničku. „To už jsi zpátky?“ zeptá se tě a potřásá při tom lahvičkou s mlékem, aby získalo tu správnou teplotu.
„Čekala jsi snad něco jiného?“ nadzdvihneš tázavě obočí, zatímco hladíš svou dceru po tváři a docílíš tak, že se její křik změní do plačtivého kňourání.
„Vlastně ano.“
„Nebuď drzá!“ I tak ji ale políbíš.
Hermiona využije příležitosti a natahuje se po balíčku, který stále držíš v ruce. Rychle ho schováš za zády.
„Hej, to jsou moje věci!“
„Ale ne. Víš, zjistil jsem, v čem byl háček.“
Ušklíbne se, ale rychle nasadí nevinný výraz. „Jaký háček?“
„Na nervy jdoucí, hnědovlasý, ukecaný háček, kterému se nevyrovná ani Neville Longbottom, jedná-li se o zmatené kreativní pokusy v lektvarech.“
„Ach, tenhle háček.“
„Právě ten.“
Vzdálenost mezi vámi je asi deset centimetrů a váš rozhovor Haničku tak zaujal, že prozatím zapomněla i na hlad. Cumlá si ruku a pozoruje vás.
„A rozuměli jste si?“
„Velice.“ Z tvé odpovědi odkapává sarkasmus. „Myslím, že vzhledem k této nepříjemnosti musíme znovu projednat cenu za mou službu.“
„Jak zmijozelské,“ poznamená Hermiona s přimhouřenýma očima.
„Jednoznačně. Takže, co dostanu?“
„Svou hladovou dceru?“
Podíváš se na svíjející se holčičku, která teď zjistila, že z její ruky neteče žádné mléko. „Pochybuji, že by se jednalo o férový obchod.“
„To je to jediné, co ti můžu nabídnout.“
„Opravdu?“ zašeptáš hlubokým hlasem, na jednu tvář jí položíš svou dlaň a na druhou ji políbíš, pak rty přejdeš k jejímu krku a spokojeně se usměješ, když Hermiona tiše zavzdychá.
„Musíme nakrmit Hanku,“ zamumlá. „A… nenechá nás dost dlouho na pokoji.“
Tiše zakňučíš, zatímco hledáš cestu ven z této situace. Hermionin souhlas musíš využít a Haniččina nespokojenost tě od tvého plánu tentokrát neodradí. „Já ji nakrmím a ty se zatím připravíš. Dneska nás rušit nebude,“ rozhodneš nakonec. Bereš si od Hermiony lahev s mlékem a dítě a trochu neobratně jí podáváš balíček.
„Myslíš to vážně?“
„Naprosto vážně. Po tom divadle si zasloužím vášnivý sex. Takže přesuň svůj zadek do koupelny.“
„Neměl bys před malou říkat to slovo na S!“
„Bylo by ti milejší slovo na Š?“
„Ani jedno.“
„Tak udělej něco pro to, abych je nemusel použít!“
Nejdřív se zdá, že chce ještě něco dodat, ale pak se otočí a zmizí v koupelně.
„A my teď zjistíme, co nám může zásobní skříň nabídnout,“ zamumláš a jsi překvapen, když se Hanička zklidní. Jako by tak na ni působil tvůj hlas. Nedůvěřivě se na ni podíváš a pak přejdeš do laboratoře, odložíš lahvičku stranou a prohledáváš fioly s lektvary, dokud nenajdeš, co hledáš.
Opatrně, aby dcerka nezačala znovu plakat a nepřivolala sem Hermionu, položíš kňourající dítě na stůl a odšroubuješ víčko. Pět kapek Bezesného spánku se promíchá s mlékem a přislíbí ti minimálně dvě hodiny klidu. Kdyby Hermiona věděla, co právě teď děláš, proklela by tě do pekla a zase zpátky. „Jenže,“ zašeptáš potichu, když je fiolka s lektvarem zpět na polici a Hanička ve tvé náruči, „když to Mia neví, nemůže mě proklít.“ Odpovědí ti je pravidelné mlaskání tvé dcery. Spokojeně se usměješ. Možná bys měl vzít vážně do úvahy možnost, napsat svůj vlastní návod k použití.