Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kožich z norka

Kitsunelover

Překlad: Florence

Beta: Kaitlin

Prohlášení: To, co je pro vás nové, je moje. Všechno ostatní patří JKR.

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1478889/1/The_Mink_Cloak

ooo

Severus Snape nenáviděl Vánoce.

Podle něj byly celé jenom o dárcích, což nebylo zas tak neobvyklé. Zatímco ostatní mysleli na dárky, které dostanou, on myslel jen na ten složitý úkol koupit něco pro své kolegy. Pokud byste se ho zeptali, tak by vám řekl, že kdokoli, kdo si myslel, že je lepší dávat než dostávat, byl šílený.

Samozřejmě nepomáhalo, že teď tu bylo o jednoho Nebelvíra víc, kterému musel kupovat dárek. Všichni nebelvírští mu určitě zase pošlou odporné rudozlaté věci s motivem lvů. Brumbál před lety znovu najal Lupina (teď ale nahradil profesora Binnse, který šel konečně do důchodu, a učil Dějiny čar a kouzel) a tento rok se sborovna dokonce rozrostla o nepříjemný přírůstek  jménem Hermiona Grangerová, která se učila u Kingsleyho Pastorka, aby jednou mohla nastoupit na místo učitele Obrany proti černé magii. Pokoušela se s ním spřátelit, ale brzy přišla na to, že padesát pokusů o přátelský rozhovor nestačí k tomu, aby byla přijita do prestižního klubu přátel Severuse Snapea. 

Jeho matka mu poslala třináct balíčků dva týdny před Vánocemi v marné naději, že by si každý den rozbalil jeden. Dost si potrpěla na tradice. Každopádně je otevřel hned ten den, kdy je obdržel.

„Přísady do lektvarů… knihy… nástroje na výrobu lektvarů…,“ mumlal si pod nosem, když otevíral jednu krabici za druhou.

Poslední balíček musel být z dědictví paní Snapeové, které mu posílala už několik roků. Dávání „rodinných pokladů“ na Vánoce byla další tradice, kterou dodržovala. Podle Severuse jejich rodina neměla žádné poklady.

Za jemným papírem našel, k jeho nepříjemnému překvapení, kožich z norka sepnutý stříbrnou sponou. Jeho nelibost nebyla způsobena kvalitou kožešiny – nebyla to žádná levná atrapa, ten kožich přímo křičel: „Koukej, kolik jsem za to utratil!“

Barva nebyla nápadná – téměř černá. Ale on dobře věděl, že kdyby kabát přidržel na slunci, postřehl by náznak modré. Temná, sytá barva připomínající kobalt. Pohladil hustou kožešinu a žasl nad kvalitou. Při pomyšlení kolik tisíc kožich musel stát, se zamračil.

Zapomněl na to, ale když byl malý, viděl matku ten kabát při několika výjimečných příležitostech nosit. A vypadala úžasně. Navíc také slyšel až moc historek, jak jeho otec nadbíhal matce a nakonec jí dal kožich a nabídl jí sňatek.

Severus svého otce nenáviděl, a proto nenáviděl i ten kabát. Nemohl pochopit, co přimělo matku, která v otcových rukou trpěla stejně (pokud ne víc) jako on, poslat mu ten kožich.

Rozhodl se toho prostě zbavit. Okamžitě zazvonil na zvonek u krbu a objevil se před ním domácí skřítek. Jelikož skřítek měl na sobě prapodivné oblečení, usoudil Severus, že je to Dobby. Přimhouřil oči na zářivě se usmívajícího skřítka, který přetékal barvami. Měl na sobě svetr barvy dopravního kužele, modré šortky a barevně si neodpovídající ponožky. Jedna zobrazovala pád Římské říše a ta druhá na sobě měla životní cyklus žáby.

„Vezmi si to,“ přikázal a natáhl k němu ruku s kožichem. „Hoď to do jezera, spal to nebo s tím nakrm Hagridovu divou zvěř, prostě s tím udělej cokoli, jen ať je to daleko ode mě!“

Dobbymu se při pohledu na podávaný kožich rozšířily oči. Možná si pomyslel, že Severus je idiot, i on dokázal rozpoznat kvalitu.

„Profesor Snape chce… aby Dobby vzal jeho kožich a zbavil se ho?“ koktal nevěřícně skřítek.

„Ano, ty imbecile!“ vyštěkl Severus a pokynul mu s kožichem.

 „Jste si jistý, profesore Snape?“

Severus byl tak podrážděný, že by toho skřítka zaškrtil. „Dobře tedy, když jsi tak neochotný se toho zbavit, nech si to pro sebe. Ber to jako brzký dárek k Vánocům.“

„Profesor Snape je tak štědrý!“ pištěl Dobby, zatímco sevřel a hladil kožešinu. „Děkuji vám, děkuji vám, pane!“

„A teď vypadni,“ nařídil mu Severus nabručeně. Zvedl krabici, ve které kožich přišel, a podal mu ji také. „Tohle si s sebou můžeš vzít také.“

Nadšením rozzářený Dobby od něj nemotorně převzal krabici rukama plnýma kožichu. „Dobby bude vždycky vděčný, pane!“ vykřikl a s prásknutím se přemístil pryč.

Severus se ušklíbl a napadlo ho, co s kožichem ten skřítek jenom udělá – možná ho rozstříhá a udělá si z něj ponožky. Když mu matka poslala dárky, předpokládal, že by i on měl začít kupovat ty své. Bylo sobotní ráno, takže klidně mohl opustit Bradavice a strávit celý den v Prasinkách.

Jednou tam koupil věci tak rychle, jak jen mohl, aby dárky nebyly až moc nevkusné. Samozřejmě jeho kolegové mu koupili stejně ledabylé dárky.

Vánoce přišly a zase odešly a Severus dostal štědřejší dárky, než očekával. Z jeho pohledu mu nepřišlo, že by měl nějaké přátele (to bylo ale, jak všichni víme, ne zcela správné). Severus věděl, že ředitel o sobě prohlašoval, že je jeho přítelem, ale věřili byste to někomu, kdo vám věnuje poukaz do lázní za tvrdou práci? Rozhodně ne.

První famfrpálový zápas se konal v polovině ledna – Nebelvír proti Zmijozelu. K Severusově nesmírné radosti jeho kolej vyhrála, i když jen o fous.

Na konci zápasu se dostal do takové polohy, že mohl dobře vidět, jak se McGonagallová a Hermiona zděšeně tváří. Na Hermionině kožichu mu bylo něco povědomého…

Zjistil co, když si oprášila lem kožešiny a jeho do očí praštila modročerná. Úplně zapomněl, že dal Dobbymu s kožichem volnou ruku a rozhodl se přejít do útoku a vymáhat ho od ní zpět.

Severus k ní rázně přikročil, ale pak ho v hlavě zastavil hlas. „Vypadá jako královna.“

A to byla pravda. Kožich jí do chůze přidal trochu melodičnosti, trochu krásy. A dokonce i v jejím obličeji se objevila nová záře.

Přiblížil se k ní a… usmál se.

„Dovolte mi, abych složil kompliment vašemu nádhernému kožichu, profesorko Grangerová.“

Také se na něj usmála a řekla: „Děkuji vám, profesore Snape.“

Připadalo mu to, že mu děkovala i za něco jiného než za jeho slova.

A s tím byl spokojen.