1. január 2013
Christmas not soon forgotten
Autor: Plague of Angels
Originál: http://www.fanfiction.net/s/1289816/1/A-Christmas-Not-Soon-Forgotten
Překlad: holloway
Beta: denice – opět moc děkuju
Prohlášení: Nevlastním žádná práva na Harryho Pottera ani na Vánoční koledu. Ta mají J. K. Rowling a Charles Dickens.
Poznámka autorky: Ahoj lidi. Tohle není příběh, který jsem začala psát po dokončení poslední povídky. U něj se stále snažím vyřešit, jak ho mám napsat. Toto bude jedna dlouhá kapitola, tak si ji užijte!
Poznámka překladatelky: Kdyby měl někdo zájem poslechnout si písničku, kterou si zpívá Draco, tady je odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=nf670orHKcA . V povídce se kousek odehrává ve druhém ročníku a autorka použila přesné citace, takže i já jsem tuto pasáž převzala z překladu pana Medka.
Vánoce, na které hned tak nezapomeneš
Draco Malfoy ležel ve své posteli a zíral do stropu s rukama složenýma pod hlavou. Byla skoro půlnoc – Štědrý den měl už brzy přijít. Slyšel slabé tikání otcových hodin, jak vteřinová ručička obíhala ciferník. Draco byl naprosto a úplně znuděný, nemohl spát a ještě hůř – nemohl s tím nic udělat.
'Mohlo by vás zajímat, co sedmnáctiletý chlapec dělá v takových nesnázích. Tedy, brouká si, samozřejmě!' Zjistil, že si brouká trochu zvláštní melodii, kterou kdysi někde slyšel – nemohl si vzpomenout, odkud nebo od koho ji znal, ale to v tomhle příběhu nehraje roli, že? Slova se mu pomalu vkrádala do mysli a on je začal šeptem zpívat.
"Mám moc hezkou hromádku kokosů... Lala lala laaá. Všechny je mám pěkně v řadě. . . Týda dýda daaá. Malé, velké, některé velké jako hlava..." Hlas se mu vytratil, jak zapomněl zbytek písně. Promnul si čelo. Ovšem, pořád se nudil. Z nějakého důvodu začal přemýšlet o těch, na které myslel už jen málokdy – o matce a otci.
Dracův otec, Lucius Malfoy, propadal hlouběji a hlouběji temnému umění, když Draco vyrůstal. Jeho duše, jestli ji tak vůbec můžeme nazvat, byla plná zla, zkázy a zášti. U lorda Voldemorta měl vysokou pozici a docela možná byl ten nejstálejší a nejoddanější ze smrtijedů. Ano, jak říkám, vytrvalý a oddaný smrtijed. Docela protimluv, ne? Neváhejme nad tím, neboť to byla pravda.
Otec si nic nepřál víc, než to, aby byl Draco na své osmnácté narozeniny uveden mezi smrtijedy. Draco proti tomu neměl námitky. Líbila se mu myšlenka být jedním z nejmocnějších lidí v kouzelnickém světě. Byl to málem splněný sen. Souhlasil s tvrzením lorda Voldemorta, že neexistuje dobro a zlo – pouze moc.
Jeho pohled padl na zarámovaný obrázek na jeho nočním stolku, Draco natáhl ruku a prsty obkresloval rysy matčina obličeje, zoufale se snažil setřít slzy, které stékaly po její nádherné tváři. Ale jediné, co cítil, byl matný povrch černobílého obrázku.
Zemřela před mnoha měsíci. Během léta. Neznal celý příběh, kromě toho, že jednoho dne zmizela a on ji neviděl, až dokud neležela v pevné ebenové rakvi, kterou vyrobil jeho otec. „Musíš být připravený na mnoho věcí, Draco, dokonce i na smrt,“ řekl mu otec před mnoha lety, když na něj narazil při výrobě rakve. Dracovy oči začaly trochu slzet při vzpomínce na matku, sevřel rám fotografie a náhle s ním praštil obrázkem dolů na noční stolek.
Kdyby ho otec takhle viděl, určitě by za to schytal výprask. Draco už byl ve svém životě příjemcem bití i slovních útoků dost často. Nějak v průběhu sedmnácti, téměř osmnácti let, dokázal přizpůsobit své myšlení, až věřil, že si ta potrestání zasloužil. Takže nikoho nenechal, aby se o nich dozvěděl, nebo aby si myslel, že je něco špatně.
Nalevo Draco uslyšel jednoho ze svých spolubydlících, nejspíš Goyla, zaskřípat zuby a pak hlasitě zachrápat. Draco si nemohl pomoct, ale žasnul, jak jsou někteří lidé schopni vrzat a skřípat zuby. Přišlo mu to záhadné, a když to sám zkoušel, dosáhl pouze přikrčení se při zvuku podobném skřípění nehtů po tabuli, který se mu podařil vydat stoličkami. Ano, pan Malfoy se opravdu velmi nudil.
O pár sekund později ho roztřásl náhlý chlad a závěsy kolem postele se pohnuly. Draco si třel rukama ramena v naději, že mu to pomůže, i když věděl, že ne. Nakonec odhrnul závěsy a vyplížil se z postele, aby se porozhlédl, co se stalo.
Okno bylo dokořán. 'Sakra, hlupáci jedni! Nikdo jim neřekl, že v prosinci je zima?' křičel v duchu naštvaně, když se ohlédl po Crabbeovi a Goyleovi. Došel k oknu, zabouchl okna a zajistil je petlicí. Pak obnovil Oteplovací kouzlo, které se zrušilo při otevření okna. Najednou mu něco došlo. Okno se otevřelo právě teď. Crabbe a Goyle byli už několik hodin mimo. Nemohli... Rozhlédl se a téměř vykřikl leknutím.
Támhle, necelý metr od něj, v povlávajícím bílo-stříbrném hábitu, s blond vlasy lemujícím jí obličej... byla jeho matka. Draco zalapal po dechu a byl si téměř jistý, že jeho pokožka byla ještě bledší než obvykle. Snažil se najít svůj hlas, a když se mu to povedlo, vyšlo z něj spíše zajíknutí.
„Ty, eh, co-co tady děláš?“
Narcissa Malfoyová se konejšivě usmála a přiblížila se ke svému synovi. Draco udělal pár kroků zpátky, až narazil na zeď. Jeho matka se zastavila až kousek před ním. Zvedla ruku k Dracově obličeji a on sebou trhl. Chvíli počkala a pak ho špičkami prstů jemně pohladila po tváři.
Draco se roztřeseně nadechl a zavřel oči, zatímco ona pokračovala v objevování každé křivky jeho obličeje. Pomalu zvedl pravou ruku k obličeji a uchopil její ruku, jemně ji stiskl a nakonec otevřel oči, aby ji viděl. Na rtech se jí objevil úsměv, když se chystala promluvit.
„Chlapečku můj...“
Proti jeho vůli mu po tváři sklouzl zářivý kousek něčeho vlhkého a na bradě se zformoval v kapku, která sjela do matčiny dlaně. Zbytek slz mu něžně setřela a políbila ho na čelo. Pak mu zašeptala:
„Je tu jedna věc, o které s tebou potřebuji mluvit, můj synu.“
Draco potichu přikývl a pokynul ke dveřím do společenské místnosti. Až teď si všiml, že jeho matka se místo chůze vznáší. Viděl duchy už mnohokrát předtím, ale nebyl schopen potlačit ten překvapený výraz, který se mu objevil ve tváři, když ji sledoval, jak poletuje nad podlahou. ‚Je opravdu mrtvá,‘ uvědomil si. Z nějakého důvodu ho to nově zasáhlo a zhroutil se do křesla hned, jak došli do společenské místnosti.
„Neozřejmili ti okolnosti, které vedly k mé smrti, že?" zeptala se spěšně. 'Takže, přímo k věci.'
Draco přikývl a Narcissa pokračovala.
„Draco, já vím, jak moc toužíš být jako tvůj otec."
‚Co s tím má tohle společného?' užasl. Kývnutím jí dal najevo, že poslouchá.
„Ale musíš si uvědomit, jak zkažený tvůj otec ve skutečnosti je. Když ne, dopadneš tak, že předhodíš svoji ženu před Voldemorta, necháš ho zabít ji a pak řekneš svým dětem, že její smrt je záhada, i když, v podstatě, budeš ty jejím vrahem! Budeš přesně jako on." Zdůraznila poslední tři slova a Draco na ni zděšeně pohlédl.
„Protože tento osud se naplní, když nezměníš svůj život, dovolím si ukázat ti věci, které se dějí, a ty o nich nevíš. To co uvidíš, Draco, jsou ty nejdůležitější a nejvíce směrodatné okamžiky tvého života. Prožiješ události, které jsi nezažil, ale budeš vědět, že nastanou. Nemusíš mi věřit, až je uvidíš, ale mluvím naprosto vážně o tvé budoucnosti. Během noci tě navštíví tři bytosti. Vezmou na sebe podobu lidí v tvém životě, která nejlépe vystihuje vlastnosti těchto bytostí. Krása, radost a smrt. Buď opatrný, synku, a věnuj jim pozornost."
S těmito slovy odešla. Draco se rozhlížel po pokoji, až zastavil pohled u hodin nad krbem. Tři čtvrtě na jednu.
~*~
Draco se probudil, právě když hodiny nad ním odbíjely jednu hodinu. Protřel si oči a rozespale se rozhlédl po pokoji, který byl zalitý teplem a září z krbu. Posunul se na gauči a zjistil, že do něčeho kopl. Převalil se na záda a podepřel se lokty. Blaise Zabiniová na něj vesele zamávala a usmála se.
Zmateně se na ni podíval. „Jdi pryč, Blaise. Jsem unavený," zamumlal. Blaisin vlídný úsměv se změnil na zlomyslný. Pohrozila mu prstem a odpověděla: „ No, no, no. Mám pouze Blaisinu podobu, pane Draco Malfoyi. Jsem Duch Minulých Vánoc a přišel jsem vás vyzvednout. Teď pojďme." Stoupla si a vytáhla ho za ruku. Zablesklo se, společenská místnost zmizela a místo ní se objevil Dracův pokoj na Malfoy Manor. To co uviděl, když zvedl oči, ho šokovalo.
Přímo před ním byl on, ve svých šesti letech. Draco se rozhlédl po pokoji, hledal, jaké dárky dostal ten rok k Vánocům. Když uviděl vedle postele model vláčku, vzpomněl si, které Vánoce to vlastně byly. Pozoroval, jak jeho mladší já šlo k vláčku, sedlo si na zem a začalo si hrát. Zarmouceně sledoval dítě, jak napodobovalo zvuky jedoucího vlaku, pískalo, vydávalo zvuky, jakoby vlak vykolejil a nakonec uslyšel zvuk nárazu, když poslalo vlak po podlaze proti zdi. Bylo to nejspíš slyšet až do druhého pokoje, z něhož se teď ozvaly kroky.
Dveře se s rychlým trhnutím otevřely a na prahu stál Dracův otec, oči se mu leskly hněvem a zuřivostí. Z nějakého důvodu Draco-dítě nevzhlédlo, když jeho otec vtrhl dovnitř, takže nevidělo jeho pohled. Ale současný Draco ano. Viděl to všechno. A děsilo ho to. Viděl, jak se otec rychle přiblížil k jeho mladšímu já. Viděl Luciuse sáhnout dolů po chlapci a vytáhnout ho nahoru za paži a přitom mu ji málem vykloubit. Draco zjistil, že mu srdce bije jako o závod při pozorování scény před ním – poprvé dostal od otce výprask.
Podíval se na Blaise. „Vezmi mě odsud, Blaise. Hned."
Blaise přikývla, popadla ho znovu za ruku a po chvíli byli zpět ve zmijozelské společenské místnosti. „Proč jsi mě tam vzala?!!" zakřičel. Blaise mu zakryla pusu rukou.
„Náš výlet ještě neskončil, pane Draco Malfoyi. Vím, že tohle se nestalo na Štědrý den, ale bylo to během vánočních prázdnin, takže se to počítá a můžu vám to ukázat. Nemyslím si, že si uvědomujete, jak krutý občas jste. Chci, abyste to viděl."
Draco vzhlédl, když uslyšel hlasy před vchodem do společenské místnosti. Najednou uviděl sebe ve dvanácti letech vrazit do místnosti společně s Crabbem a Goylem. Draco se zasmál svému vzhledu, byl moc rád, že přestal uhlazovat vlasy dozadu, protože si uvědomil, že vypadal úplně blbě a možná trochu přitepleně. Zvědavě si prohlédl mladší verze Crabbea a Goyla. Vypadali teď trochu jinak. Poslouchal, jak jeho mladší já mluví, ale očima zůstával viset na těch dvou.
„Počkejte tady,“ slyšel sám sebe. „Dojdu pro to – otec mi to zrovna poslal –"
Crabbe a Goyle se rozhlíželi po místnosti a vypadali přitom jako gorily. Oba se zdáli naprosto ohromeni svým okolím. Draca začali zajímat ještě víc.
Mladší Draco se vrátil s novinovým výstřižkem v ruce a strčil ho Crabbeovi pod nos. Crabbe si ho rychle přečetl, soudě podle rychlého pohybu očí, a Goyle se trošku naklonil, aby mohl číst také. Když skončili, Draco si všiml, že oba trochu zbledli. Zarazila ho také rychlost čtení. Tato činnost jim obvykle zabrala mnohem delší dobu. Něco tu bylo špatně.
"Tak co? Tobě to nepřipadá srandovní?" slyšel, jak se ho ptá.
Goyle sklíčeně přikývl. "Ha, ha," odpověděl.
"Artur Weasley mudly tak miluje, že by měl zlámat svou hůlku a připojit se k nim. Podle toho, jak se Weasleyovi chovají, by jeden nevěřil, že jsou z čistokrevného kouzelnického rodu."
Draco odtrhl oči od Crabbea a Goyla, když slyšel slova, která proneslo jeho mladší já. Pohlédl zpět a zdálo se mu, že Crabbeův obličej je zkřiven vztekem.
„Hele, co je s tebou, Crabbe?" zeptal se. Crabbe zabručel něco, co znělo jako ‚žaludek'. Mladší Draco přikývl v odpověď. „Tak si dojdi na ošetřovnu a všechny ty mudlovské šmejdy za mě nakopni! Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že se v Denním věštci o všech těch útocích ještě nepíše. Myslím, že Brumbál se to prostě snaží ututlat. Jestli to co nejdřív nepřestane, přijde o místo. Otec vždycky říkal, že Brumbál je to nejhorší, co tuhle školu mohlo potkat. Má slabost pro žáky z mudlovských rodin, takový póvl, jako je ten Creevey, by sem žádný slušný ředitel nepustil."
Draco sledoval, jak začal napodobovat Colina Creeveyho, držel imaginární fotoaparát a mluvil o Harrym Potterovi. Crabbe i Goyle byli úplně potichu. „Co je s váma?"
Crabbe a Goyle se nakonec nuceně zasmáli a Draca šokovalo, že si jeho mladší já neuvědomilo, jak pomalá byla jejich reakce. O co tu šlo?
„A náš svatý Potter, přítel mudlovských šmejdů je další, kdo nemyslí jako opravdový kouzelník, jinak by se přece nepřátelil s tou nafoukanou šmejdkou Grangerovou. Ostatně lidi si myslí, že on je Zmijozelův dědic!" mladý Draco se na moment odmlčel a potom pokračoval. „Rád bych věděl, kdo to je. Třeba bych mu mohl pomoct."
Crabbe vypadal bezradně. Goyle konečně promluvil. „Přece musíš mít aspoň tušení, kdo za tím vším stojí."
„Víš dobře, že nemám, Goyle, kolikrát ti to mám říkat? A otec mi taky neřekne ani slovo o tom, co se tu dělo, když byla Komnata naposled otevřená. Samozřejmě to bylo před padesáti lety, dřív, než byl v Bradavicích on sám, ale ví o tom ledacos a říká, že to všecko zůstalo tabu a že by bylo podezřelé, kdybych o tom věděl příliš mnoho. Jednu věc ale vím: když byla Tajemná komnata otevřená naposled, jedna mudlovská šmejdka přišla o život. Takže se vsadím, že je to jen otázka času, než i tentokrát některou zabijou," dodal s nadějí. Sotva si tento rozhovor pamatoval, a to co se slyšel říct potom, ho skoro složilo k zemi.
„Doufám, že to bude Grangerová."
Crabbe při této poznámce sevřel pěsti. Draco moc neposlouchal, co se říkalo. Nemohl se přenést přes fakt, že si opravdu přál smrt Hermiony Grangerové. Jistě, nikdy ji neměl rád, ale taky si nikdy nemyslel, že by měla umřít. Náhle mu došlo, že to nejspíš řekl, aby si zachoval tvář. Zmijozelská kolej byla plná špehů Lorda Voldemorta – nechtěli byste říct něco nevhodného.
Draco vzhlédl. Crabbeovi najednou uniklo hlasité ‚ha!' a vytrhlo Draca z myšlenek. Sledoval, jak se Crabbe a Goyle na sebe podívali a vyměnili si zděšené pohledy. Draco si uvědomil proč. Crabbeovy vlasy začínaly červenat a na Goylově čele se objevila slabá jizva. Šokovaně se postavil a hleděl, jak vyběhli z místnosti. Potom se pohrdavě podíval na své mladší já za to, že si nevšímal ničeho jiného než sebe a toho, o čem mluví.
Otočil se čelem k Blaise a ukázal k východu ze společenské místnosti. „To byli Potter a Weasley!” zakřičel. „Jak jsem mohl být tak hloupý?! Jak to, že jsem si něčeho takového nevšiml?!” Blaise ho pouze chytila za ruku a pokoj opět zmizel. Objevili se ve Velké síni.
Rozhlédl se a uviděl čtrnáctiletého sebe, vcházet do místnosti spolu s Pansy, která svírala jeho paži, jakoby na tom závisel její život. Měl na sobě černý, sametový společenský hábit s vysokým límcem. Draco pozvedl obočí nad tím, jak vypadal a podíval se stranou na Blaise. „Vánoční ples, předpokládám? Vypadám jako nějakej zatracenej upír." Blaise potlačila smích a oba pokračovali ve sledování černorůžového čehosi, co měli být Draco a Pansy. Slyšel profesorku Gonnagallovou všechny překřikovat, aby šampioni přišli k ní.
Vtom si uvědomil, proč jsou toto Vánoce, kterých musí být znovu svědkem. Rozhlédl se, kde stojí Viktor Krum, a uviděl ji. Zalil ho stejný pocit jako před třemi lety. Hermiona Grangerová ho úplně uchvátila. Vlasy měla uhlazené, sepnuté do elegantního drdolu a zářící jako tisíc sluncí. Její hábit byl ze vzdušného, barvínkově modrého materiálu, a ona vypadala dospěle a elegantně. Potom se usmála. Tím byl provždy ztracen, zůstal bez dechu, ohromený úžasem nad dívčinou krásou, která z ní přímo vyzařovala. I teď nad ním měla stejnou moc jako tehdy.
Musel nechat pusu dokořán otevřenou, protože Blaise mu zatlačila prstem pod bradu a zavřela ji.
Chvíli pozorně sledovala střídavě jeho a Hermionu, pak se usmála a položila ruku na jeho paži, aby ho ještě jednou vzala přes propast času.
Tentokrát byli na místě, které Draco nikdy předtím neviděl.
„Kde to jsem?" zeptal se měkce, pořád trochu ztracený v předešlé vzpomínce.
„Jmenuje se to tu Doupě. Je to domov Rona Weasleyho. Tohle jsou, myslím, loňské Vánoce."
Draco jí věnoval zmatený pohled. „Proč jsem právě tady?"
Blaise se na něj potutelně usmála. „Uvidíš. Slibuju."
Draco obrátil oči v sloup a s žuchnutím si sedl na gauč. O pár minut později uslyšel smích, doléhající sem ze schodiště. Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyová, Ron Weasley a Harry Potter se objevili ve dveřích. Vcházeli do pokoje, když Ron zatáhl Hermionu za ruku a ukázal nahoru. Všichni v pokoji zároveň vzhlédli.
Jmelí.
Draco seděl dost schlíple, kdy pozoroval jak Hermiona objala Rona kolem krku a přitáhla si ho blíž k sobě. Ron se usmíval a Draco byl překvapený, že se nečervenal. Potom se políbili. Ginny tam stála se zrudlými tvářemi a vyhýbala se Harryho pohledu. Harry jí pocuchal vlasy a dal jí pusu na tvář, díky čemu ona zčervenala ještě víc. Draco se zatvářil znechuceně při Potterově a Wízliččině flirtování. Sevřel zuby, když se podíval zpět na Rona a Hermionu, kteří byli stále ponořeni do polibku. Nehledě na to, jak moc se Draco snažil koukat jinam, zjistil, že nemůže. Uvědomil si, že Ronovi závidí.
Uslyšel, jak si někdo pročišťuje hrdlo a když se ohlédl, Harry netrpělivě poklepával zápěstím. Pro jednou byl štastný, že byl vyrušen touto nechvalně známou osobou.
Ron a Hermiona se na sebe stydlivě usmáli a pokračovali k pohovce. Draco se rozhlédl a snažil se být tak malý, jak to jen šlo, i když na tom vůbec nezáleželo. Když se podíval vzhůru, Hermiona stála přímo před ním. Zatoužil se jí dotknout, ale věděl, že by to nebylo možné.
Harry sáhl do kapsy, vytáhl malou bílou hračku a Hermiona si mezitím sedla nalevo od Draca. Draco se naklonil, a viděl, že Harry drží nějakou chlupatou věc. Harry se zasmál. „Dostal jsem to od Freda a George. Mají jich teď celou řadu. Ještě o tom nikomu neřekli, ale jsou naprosto úžasné.”
Draco pozoroval, jak Harry do chlupaté koule třikrát ťuknul a pustil ji. Vyletěla do vzduchu a s plesknutím přistála na podlaze, kde ještě chvíli pokračovala v poskakování. Draco si uvědomil, co to má být. A pak Ron vyslovil Dracovu myšlenku nahlas.
„Jejda, Harry, to je skvělá skákající fretka!"
Harry, Ginny a Ron se chechtali při té vzpomínce, jen Hermiona seděla a naštvaně mlčela. Draco ji poníženě sledoval. Obrátil se k Blaise. „Fred a George vymysleli celou řadu ‚Úžasných Skákajících Fretek'?" Obličej mu zčervenal zlostí. „Proč tu sakra jsem, Blaise, proč?!"
Blaise neodpověděla, pouze otočila Dracovi hlavu, aby viděl na Hermionu. A Hermiona začala mluvit.
„To opravdu nebylo vůbec vtipné, vy dva. Stalo se to před třemi lety. Proč prostě nemůžete nechat minulost minulostí a pro změnu dospět?"
Oba, Ron i Draco, na ni pohlédli s úžasem. Ústa měli dokořán údivem.
„Minulost, Hermiono? O čem to mluvíš? Ten malý nervózní hlodavec nám dělal ze života peklo celých šest let, hlavně tobě! A ty ho bráníš?"
Hermiona po něm střelila naštvaným pohledem a zkřížila ruce. „A kdyby?"
Protočila oči a obrátila se k Ronovi. „Poslouchej, všechno co chci říct je, že jste si Malfoye neměli tak připouštět. Dostal vás, kdykoliv chtěl. Já jsem si na něj zvykla ve třeťáku. Používal pokaždé to samé. Snažil se udržet si tvář. Jsem si jistá, že tím byl stejně otrávený jako vy dva. Vy jste se také snažili zachovat si tvář. Dostaňte se přes to a pokračujte ve svých životech. Tohle soupeření je směšné."
Ron se na ni podíval, jako by čekal na pokračování. Stiskla mu ruku. „Konec kázání, už jsem skončila.”
Blaise se postavila a chytila Draca. „A my také. V minulosti už není nic, čeho byste se měl zúčastnit. Čas odejít, pane Draco Malfoyi."
~*~
O pár vteřin později se ocitl v Brumbálově kanceláři. Rozhlížel se a hledal Blaise.
„Není tady, pane Malfoyi." Byl to Brumbál.
„Profesore, já, hmm..." Snažil se začít.
Brumbál zvedl ruku. „Běda, drahý chlapče, to jsem já. Duch Současných Vánoc. Nedal by sis cukrového švába? Troufám si říct, že chutná skvěle."
Draco se vyděsil. „Jste si jistý, že nejste Brumbál?" Zeptal se a uvažoval, jestli se stařík nakonec opravdu pomátl.
„Pojď se mnou, chlapče…“ _S lusknutím starcových prstů se přenesli do zmijozelské společenské místnosti. Mávl rukou kolem sebe. „Toto je - a jsem přesvědčený, žes to poznal – zmijozelská společenská místnost. Sedni si tady a pozorně se dívej. Bude se ti to hodit k porovnání za pár okamžiků."
Draco se rozhlédl. Ti, kdo byli stále vzhůru, seděli nešťastně podél místnosti, přikrčeni ve stínech jako šelmy připravené ke skoku. V rohu byl krásný strom a pod ním spousta dárků od jejich rodin. Všiml si, že nikoho nezajímají.
Pansy vběhla do místnosti, sedla si na klín nějakého šesťáka a začala ho líbat. Draco pozvedl obočí. „Dobré vědět, že mě moje přítelkyně podvádí."
Brumbál se potichu zasmál a pohlédl na něj. „Myslím, že tady už jsi toho viděl dost, správně?" Draco přikývl. Stařík se usmál a lusknul prsty. Pokoj se rozzářil všudypřítomnou zlatou a purpurovou barvou.
Draco posměšně pronesl. „Není třeba ptát se, kde jsme. Nebelvírská společenská místnost, že?"
Bylo to tam zajímavé. Lidé se smáli a povídali si, objímali a líbali se. Nikdy předtím tohle nezažil. Bylo to tak nové a on nevěděl jak reagovat. Nebelvírská společenská místnost byla mnohem šťastnější než zmijozelská, i když všude venku byli lidé, kteří by je s klidem prokleli.
„Jak to, že jsou tak šťastní? Lidé nemají být šťastní." podivil se nahlas Draco.
„To říká kdo, pane Malfoyi?"
„Všichni."
Brumbál ho poplácal po noze. „Dobrá, nenávidím to, ale musím vám to ukázat. Nechcete se stát vaším otcem, pane Malfoyi. Vím, že si myslíte, že je dokonalý, ale on není. Jen kvůli varování."
A potom lusknul prsty.
Byl v obývacím pokoji na Manoru. ‚Už ne,' pomyslel si. Jeho otec vešel pomalu do místnosti a sedl si do křesla před krbem.
„Můj pane…"
V ohni se pomalu objevil nejasný obličej. Hlas, kterým promluvil byl zlověstný a jeden z nejslizčích, co kdy slyšel. Už ho samozřejmě slyšel předtím, ale nikdy nebyl tak vtíravý. A také tak strašidelný.
„Luciusi,… už jsi mluvil s chlapcem?" zasyčelo zjevení.
Lucius zakroutil hlavou. „Ještě ne, můj pane. Již brzy. Jeho narozeniny se blíží. Do té doby s ním promluvím."
„Pátého června, že? Ano, raději bys s ním měl promluvit. A čím dříve, tím lépe.”
„Ano, můj pane."
„Bude pro mě pracovat tak tvrdě jako pracuješ ty? Nabídne mi svoji manželku tak jako jsi ji nabídl ty? Bude ji schopen zabít tak jako jsi ji zabil ty? Jestli je ten tvůj chlapec slaboch, Luciusi, zabiju nejdřív tebe a pak jeho. Budu tě mučit tolika způsoby, kolik jen vymyslím a potom tě zesměšním a udělám z tebe příklad. Příklad toho, co nedělat. A pamatuj si, Luciusi. Jakmile budu mít chlapce, tebe nebudu potřebovat. Ať se na to podíváš z jakékoliv strany, můj milý příteli... jsi mrtev.”
Studený chechot naplnil vzduch a lord Voldemort s prásknutím opustil krb. Lucius si sedl do křesla a mnul si bradu. „Věřte mi, můj pane…“ začal potichu mluvit sám k sobě, „když bude slabý, zabiju ho sám. Potom pro mne bude čest zemřít vaší rukou. Není věhlasnější smrti než tato, můj pane."
Draco s hrůzou sledoval svého otce. ‚Zabil by mě – svého jediného syna? Jenom proto, že nechci následovat rodinnou tradici?' Stiskl Brumbálovu paži.
„Odcházíme."
A s lusknutím Brumbálových prstů opět zmizeli.
„Toto místo, pane Malfoyi, znáte jako Tajemnou komnatu. Nemějte strach z dalšího přízraku. Je to jenom symbol, který zastupuje smrt. A nyní bude následovat – vaše budoucnost… Může nebo nemusí to vámi otřást. Pamatujte, stále můžete změnit svoji budoucnost. Když ne, skončíte přesně takhle."
Brumbál luskl prsty a v oblaku kouře zmizel.
~*~
Draco procházel stokami vedoucími pod školou. ‚Tak takhle se tu pohyboval bazilišek,' pomyslel si. Neměl tušení, kde bylo poslední zjevení, ‚nemělo by tu už být?‘
Tato chodba byla vlhká a plná špíny. Raději nechtěl vědět, po čem zrovna šlape. Bylo to mazlavé a odporně to páchlo. Možná teď víte víc, než byste vůbec chtěli.
Došel na konec slepé uličky. ‚Skvělé. Kde ten chlap sakra je?' křičela jeho mysl. Frustrace ho naplňovala stále hlouběji. Začínal být unavený z toho chození, nevěděl, kam jít, aby se dostal pryč z té zatracené stoky plné lidských sraček. Skvělá představa, že? Špinavé potrubí a hnilobný pach stráveného jídla...
Otočil se, aby šel zpátky tam, odkud přišel, ale místo toho narazil přímo do lorda Voldemorta.
Oči se mu rozšířily strachem, když ho uviděl. Postava pokývala pomalu hlavou a pokynula Dracovi, aby přišel blíž. Draco se opatrně pohnul dopředu.
„Draco Malfoyi..." zasyčela postava. „Pro nás dva je teď ten pravý čas, abychom se vydali vstříc roku 2003..."
Přízrak položil ruku Dracovi na rameno a okamžitě byli z Tajemné komnaty pryč. Trochu níž v křivolaké uličce zahlédl rozpadající se štít obchodu Borgin & Burkess.
„Obrtlá ulice.." zašeptal pro sebe. Míjeli je špinaví čarodějové a čarodějky se žlutými a zkaženými zuby, s kůží tenkou a svraštělou jako stará slupka od banánu.
Draco následoval přízrak smrti zakřivenými uličkami, až došli k opuštěnému zákoutí. „Co se bude dít? Povězte mi to. Prosím."
Přízrak ukázal do nejtmavší a nejstinnější části ulice. Objevily se tam dvě postavy. V jedné z nich poznal sebe. Ta druhá byla dívka – křičela a vzlykala.
„Prosím, Draco, nedělej to. Prosím! Prosím tě, nemusíš tímto projít!" v hlase jí vzrůstala panika, když se na ni třiadvacetiletá verze Draca vrhla.
Chytil ji za krk a mrštil jí proti pevné cihlové zdi, až se o ni hlasitě udeřila hlavou. Zakřičela bolestí a chytila se za temeno. Když ruku sundala, byla pokrytá krví.
Tvář se jí zkřivila bolestí a smutkem. „Prosím, Draco, nedělej to!"
Draco viděl sám sebe vytáhnout dýku z pouzdra skrytého pod nohavicí nad kotníkem. Zbledl, když si uvědomil, co se chystá té ubohé dívce udělat. Vykřikl ve snaze zastavit to, ale nikdo ho nemohl slyšet. Byl jenom stín, představa. V podstatě tu nebyl. Bezmocně sledoval staršího Draca, jak se k ní přibližoval s dýkou a tu jí vší silou vrazil do přímo do břicha.
Těsně předtím, než ji bodl, dívka začala křičet jeho jméno a teď, když se sesula podél zdi do kaluže vlastní krve,vydala poslední slabiku - tíché a sotva slyšitelné ‚CO'.
Draco to pozoroval zpoza Voldemorta, v krku a puse cítil své žaludeční šťávy. Právě byl svědkem toho, jak zabil člověka. Budoucí Draco pohladil dívku po vlasech a políbil ji na čelo.
„Nenechali by mě, abych tě miloval, Hermiono..."
Draco vzhlédl, když zaznělo dívčino jméno. Hermiona. To bylo nemožné. ‚Nemohla to být ta samá Hermiona. Samozřejmě, že mohla, ty hlupáku! Kolik Hermion znáš!' Logika ho zjevně opustila.
Jeho pohled se stále upíral na staršího Draca, který vstal a dýku svíral v pravé ruce. Levou rukou sáhl dolů a chytil Hermioninu studenou a bezvládnou ruku.
Draco nastražil uši, jakmile uslyšel budoucího Draca znovu promluvit.
„A teď, lásko, je čas čelit stejnému neznámu jako ty. Ta samá smrt, ten samý vrah..."
O vteřinu později se Draco stal svědkem toho, jak spáchal sebevraždu tím samým způsobem, jakým zabil Hermionu. Teď ležel na zemi hlavou otočený k Hermioně, stále svíral její ruku. Byl mrtvý.
Draco při tom pohledu zavřel oči a začal se neovladatelně třást. Ucítil, jak mu přízrak znovu položil ruku na rameno a když otevřel oči, byl ve své pohodlné posteli, sluneční paprsky prosvítaly skrze okno.
Byl Štědrý den.
Draco se usmál, když z něho opadla ta hrůza. Vyskočil z postele, vklouzl do pantoflí a vběhl do společenské místnosti. Všichni na něj pohlédli se stejně zmateným výrazem ve tvářích. Ucítil na rameni něčí ruku a otočil se.
Ušklíbl se. „Pansy."
Pansy se zahihňala, sklouzla mu majetnicky rukou na hrudník a svůdně ho políbila na tvář. Dracův úšklebek se ještě zvětšil, když od sebe Pansy odstrčil. _Stála před ním a snažila se špulit pusu. To, co Draco řekl, ji ale donutilo ohrnout rty.
„Pansy, hnusíš se mi," pronesl a otočil se, aby odešel z místnosti. Těsně předtím, než se vrátil do svého pokoje, se ohlédl. „Mimochodem, právě jsem se s tebou rozešel, kdyby ti to nedošlo."
Zpátky v pokoji přišel k posteli, natáhl se k nočnímu stolku a vrátil zpět obrázek matky. „Změním se kvůli tobě, mami. Dnes večer. Na Vánočním plese..."
Škola se totiž rozhodla udělat z plesu každoroční tradici, poté co měl poprvé takový úspěch.
~*~
Draco stál u vchodu do Velké síně, kde se pár po páru líbal pod jmelím, které viselo nad vchodem. Koukl na hodinky. 20:03. ‚Kde je?' pomyslel si. Většina lidí už byla na plese a on tu stál už nejméně půl hodiny. Ron už také dorazil – zřejmě měli s Hermionou nějakou větší roztržku a rozhodli se spolu nejít. Potter přišel společně Wízličkou a zrovna se s ní objímal na tanečním parketu.
Otočil se zpátky do vstupní síně, zrovna když přišla. Měla na sobě dlouhý červený hábit, který ji krásně obepínal, a vypadala jako anděl. Kadeře vlasů jí spadaly po zádech. Byla oslnivá.
„Páni..." vydechl, když sestupovala po schodišti, přitom se rukou se opírala o zábradlí. Přesně ve chvíli, kdy když vešla do dveří, Draco vystoupil ze stínu a setkal se s ní přímo pod jmelím.
Hermiona na něj překvapeně pohlédla. „Co tady děláš?" zeptala se. Všiml si, že její hlas nebyl naplněn zlobou jako obvykle, když mluvila na něj. Vlastně zněla, jakoby to opravdu chtěla vědět. Tiše se usmál a ukázal na jmelí.
Vzhlédla a začervenala se. Draco se pousmál jejímu výrazu, když se podívala zpátky na něj. „Myslíš to vážně?" zeptala se.
Draco začal mít obavy. Polkl a přikývl. Dívala se na něj trošku nedůvěřivě. „Poslouchej, Hermiono..." uvědomil si, že vyslovil její jméno. Zjevně si to uvědomila i ona, protože zvedla ruku k jeho rtům a přistoupila k němu blíž. Cítil, že jeho srdce bije rychleji, když ji objal kolem pasu, její dech cítil na tváři. To bylo ono, teď anebo nikdy. Zvedl ruku, odhrnul jí z obličeje vlasy a rychle přitiskl své rty na její. Přitom ho zaplavily emoce, které nikdy předtím necítil. Zaskočil ho pocit, který měl jenom z toho, že ji líbal. Určitě to cítila také, protože mu polibek vášnivě vracela. Mírně otevřela ústa a on využil příležitost, svým jazykem vnikl dovnitř a s nezkrotnou vášní se propletl s tím jejím. Nakonec oba zjistili, že by se měli nadechnout a když to udělali, zůstali pohledem viset jeden na druhém. Ani jeden nebyl schopný dívat se jinam. Draco vzal její ruku do své a vešli do Velké síně společně, stále se od sebe nemohli odtrhnout očima.
Z přeplněné místnosti se ozvalo nečekané zalapání po dechu. Až to je donutilo pohlédnout jinam, a když uviděli všechny ty výrazy, začali se oba smát. Draco ji pak objal a na pomalou melodii zahájili svůj první tanec.
~*~
Poté:
Voldemort opravdu zabil Luciuse, a za velmi podivných a nečekaných okolností Severus Snape zabil Voldemorta. V současné době je Snape nenáviděn mnoha Zmijozely a zbožňován většinou z ostatních kolejí. Našel také svoji lásku, ale živé duši neprozradil, kdo to je. Mnozí podezřívali novou profesorku Obrany proti černé magii.
Ginny konečně přestala uhánět Harryho. Na Vánočním plese to bylo naposledy, kdy o něm takhle přemýšlela, protože upřímně řečeno zjistila, že líbat se s Harrym bylo jako by líbala některého svého bratra. V současné době je zasnoubená se Seamusem Finniganem.
Ron byl vytočený, když to o Dracovi a Hermioně zjistil, ale uklidnil se, když navštívil jejich svatbu, kde se seznámil s družičkou, Dracovou sestřenkou. Šťastně spolu randí už dva roky.
Draco a Hermiona jsou spolu pořád šťastni a vzali se rok po dokončení Bradavic. Za dva měsíce čekají první dítě. Draco nebyl nikdy šťastnější a je za to matce vděčný, ať už je kdekoliv.
~*~
Poznámka autorky:
Ahojky. Měla jsem nutkání tohle napsat, tak jsem to prostě udělala. Osobně si nemyslím, že je to tak špatné – trochu banální, ale co. Takže, jestli vidíte dole to malé modré tlačítko ‚komentovat'...
Alisanne: ( gleti ) | 06.01. 2013 | Vřelé rodinné uvítání | |
Plague of Angels: ( holloway ) | 01.01. 2013 | Vánoce, na které hned tak nezapomeneš | |
Alisanne: ( gleti ) | 31.12. 2012 | Žádné stížnosti | |
Alisanne: ( gleti ) | 26.12. 2012 | Pudding Combat | |
Cheryl Dyson: ( marci ) | 25.12. 2012 | Vánoční punčochy | |