Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola první:

NEPRAVDĚPODOBNÝ PÁR

Hagrid mi toho HODNĚ dluží!! Pomyslela si Hermiona Grangerová temně, když se plahočila Zapovězeným lesem.

Na pozemcích Bradavické školy čar a kouzel byl chladný pozdní podzimní den. Vzduch byl vlhký a měl v sobě trochu hořkosti studena. Zima stačila na to, aby ji štípal nos a také na to, aby jí od pusy stoupaly jemné obláčky – a to jí jen přidalo na špatné náladě.

Listy jí zapraskly pod nohama. Ohlédla se přes rameno a uviděla o několik metrů za sebou postavu.

Jo, určitě mi dluží…

Napjatě se otočila zpět dopředu, zrychlila krok, nohama dupala po zemi. Mlčky si začala vybavovat, jak se dostala do téhle bláznivé situace.

Začalo to jako každý den: Harry Potter, Ron Weasley a ona opustili v pohodě Nebelvírskou věž a – bezstarostně se smějící – se vydali se na Hagridovu hodinu Péče o kouzelnické tvory.

Chladný den jim rychle obarvil nosy na červeno a tváře je začaly štípat.

Hermiona si za chůze přitáhla plášť blíž k tělu. V hlavě přemítala nad tím, proč má Hagrid pořád hodiny venku – počasí tomu už přece nebylo nakloněné. A po pravdě stát v tuhle dobu venku pro ni bylo jako mučení a navíc se nemohla moc dobře soustředit.

Ale oni si uvědomili už dávno, že je zbytečné se snažit rozluštit Hagridovy způsoby učení. Každou hodinu přinesl něco neočekávaného a vzrušujícího (a co víc, nebezpečného). Navíc to byl jejich přítel… takže udělali, cokoliv po nich chtěl – i když to znamenalo stát venku na přelomu podzimu a zimy a nechat si mrznout zadek.

Rychle se připojili ke zbytku nebelvírské skupiny, která se k sobě choulila, aby získala alespoň trochu tepla. Tiše si šeptali a čekali, až začne hodina.

Konečně se Hagrid objevil. Měl na sobě veliký kabát vyrobený ze srsti neidentifikovatelné zvířete. Zakryl si celé tělo, takže se svými rozměry a s tím velkým kabátem vypadal nepřirozeně velice. Oči – lesklé jako dva brouci – mu zářily nadšením.

Přesto, když už otevřel pusu, aby začal vykládat látku, několik Zmijozelů se teprve loudalo mýtinou na jeho hodinu.

K nevelkému překvapení měli v čele Draca Malfoye.

Úsměv na Hagridově tváři pohasl a nahradil ho výraz nesouhlasu nad jejich nedochvilností.

K nevelkému šoku se Draco na Hagrida opovržlivě díval.

Nepříjemné napětí ve vzduchu se znásobilo, když se jejich oči uzamkly – ani jeden nebyl ochotný porušit oční kontakt.

Nakonec to však to byl Hagrid, kdo uhnul před očima z platiny. Vztekle protočil očima a obrátil se ke zbytku třídy.

Okamžitě mu změkly rysy v obličeji a začal dychtivě mluvit.

S živými gesty se ponořil hluboko do jejich nového projektu: jak očekávali, našel nového tvora, o kterého by se měli starat. Tento tvor měl ale specifickou dietu… jídlo se velmi těžko shánělo. A mohli ho najít jenom v Zapovězeném lese.

Jejich úkol byl jednoduchý. Měli se rozdělit do dvojic a v těch pak prohledat určené oblasti (které stanovil Hagrid se svojí předchozí třídou), dokud nenajdou specifickou vegetaci, kde se vyskytuje to jídlo. Pro větší bezpečnost byly hranice stanovených oblastí blízko okraje Zapovězeného lesa.

Slova se mu hrnula z pusy, a jak se nadechoval, dělaly se mu kolem obláčky páry.

Hermioně zas tak jejich úkol nevadil. Věděla, že Hagrid znal Zapovězený les jako vlastní boty, takže se cítila v bezpečí. A navíc, když budou chodit, udrží se v teple.

S úsměvem se podívala na Rona a Harryho a začala přemýšlet, s kým půjde do dvojice. Na mysl se jí hrnuly myšlenky jako „kdo mi co dluží“ nebo „kdo by to udělal“, když ji přerušila Hagridova slova:

To on měl vybrat páry.

A zrovna ona měla být s Dracem Malfoyem.

Hermiona se na něj podívala s hrůzou v očích.

Pomalu otočila od Rona a Harryho, aby zachytila, co po ní hodil Malfoy. Byla to kombinace znechucení a čisté nenávisti.

Když Hagrid konečně skončil, studenti si rychle začali měnit dvojice.

A Hermiona se otočila na Draca, nebylo velkým překvapením, že ji ignoroval – celým tělem k ní byl otočený zády.

Nehodlala promarnit čas.

Okamžitě se hnala k Hagridovi a začala se dožadovat vysvětlení.

Hagridovy černé oči naplnila lítost. Podíval se na Dracova záda, a pak ztišil hlas a rychle vysvětloval, že někteří žáci si v jeho třídě nevedou moc dobře a Draco k nim patří. A pokud nezvýší jejich prospěch, bude nucen skončit se svojí práci učitele v Bradavicích.

Hermiona poslouchala a její vztek ustupoval a spolu s tím se jí lámalo její srdce.

Hagrid tuhle třídu miloval… a ta ztráta by ho zabila. A v důsledku toho si nemohla pomoct, ale jako přítel prostě cítila bolest.

Ale bylo tu řešení – velmi jednoduché řešení. Řešení, které mohla udělat. Takže bez ohledu na tu bitvu, co se jí sváděla uvnitř mozku, musela odložit všechny své malicherné spory, co s tím Zmijozelem měla, a dotáhnout to až do konce. Jinak by se sebou nemohla žít.

A to taky přesně udělala. S nechutí potlačila všechny nesouhlasné názory, podívala se na Malfoye a pak jedním kývnutím dala Hagridovi najevo, že souhlasí.

Černé oči naplnila vděčnost, kterou ale Hagrid nestačil vyjádřit slovy. Spárovaní studenti se totiž už začali vydávat k lesu. Hagrid se na Hermionu ještě jednou vděčně podíval a pak už křičel na studenty, že kdyby se setkali s problémy, mají vyslat na oblohu červené jiskry.

Sledovala Hagridova záda, zhluboka se nadechla – tím se pokoušela dostatečně uklidnit své emoce – a s hranou veselostí se otočila na Malfoye.

Ten se na ni koukal s ryzím odporem vepsaným hluboko v jeho tváři.

Spolkla všechnu svoji pýchu a donutila se k malému úsměvu. Přesto ale, když otevřela pusu, aby něco řekla, jen protočil očima a obrátil se k lesu. Hermiona v šoku sledovala – pusu měla ještě pořád trochu otevřenou – jak jde stejně jako Hagrid k lesu. Pokyny, které dostali napsané na pergamenu, zlomyslně roztrhl a zmizel. Na ni se při tom ani nepodíval.

A tak tady byli – pomalu kráčeli Zapovězeným lesem k jejich oblasti. Ani jeden z nich nepromluvil. Ale Hermioně se ho povedlo předběhnout, takže teď šla jako první. Draco se za ní pomalu coural a kopal do listů.

A Hermiona byla z jeho postoje opravdu unavená. Věděla, že jdou správným směrem, ale protože byli určeni jako poslední skupina, jejich oblast byla nejdál. Nebo jim možná Hagrid přidělil tohle území, protože ona byla Hermiona a on věděl, že jí může věřit. Každopádně Hermiona byla už unavená a popravdě už jí z toho chození bylo celkem blbě.

Uviděla velký kámen a okamžitě se o něj opřela. Dýchala těžce – čerstvý vzduch ji štípal do tváří – odhrnula si kudrnaté vlasy z obličeje a otráveně se podívala na Draca.

Zastavil se o pár kroků vzadu a ignoroval její do oči bijící vzhled.

Hluboce se zamračila, obočí se jí spojilo. Odkašlala si.

Malfoy se na ni otráveně podíval. „Co je?“ zeptal se znuděně.

Než mu odpověděla, těžce si povzdechla. „Nemyslíš, že bys teď mohl jít chvíli první?“ ani se nesnažila zakrýt podráždění v hlase.

Draco si chladně zkontroloval své nehty a pak nenuceně pokrčil rameny. „Ne.“

Cítila, jak jí vře krev. „Podívej, Malfoyi… ty nebudeš chodit celý den jen v mých stopách.“

Dracovy stříbrné oči se zúžily. „Nedělám pro nikoho laskavosti… obzvláště ne pro šmejdky jako jsi ty.“

Hermiona ignorovala jeho poznámku a dala si ruce v bok. „Navrhuji, abys převzal trochu iniciativy, nebo řeknu Hagridovi, že ses při tomhle úkolu vůbec nesnažil.“

Draco se krutě ušklíbl. „Ale ne… prosím, nepráskni mě u toho velkého obřího blbce!“

Mlčky na sebe zírali – ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Hermionou se prohnala vlna hněvu, když se na něj zamračila.

Dracův pohled se změnil na lhostejnost – on měl tu drzost vypadat znuděně!

Tak moc ho nenáviděla!

Nenáviděla, jak byl vždycky v pohodě. Nezáleželo na tom, co řekla, udělala nebo jak se na něj tvářila, nikdy ale neudělala nic takového, aby ho vytočila.

Nakonec sarkasticky převrátil očima a přešel před ní.

Zaskočená Hermiona vstala a zmrzla na místě, dokud si neuvědomila, že on už šel před ní.

Zmateně se rozhlédla – ruce jí z boků spadly dolů – a pak zakřičela na jeho vzdalující se záda. „Co to sakra děláš?“

„Přebírám iniciativu,“ neotočil se na ni, takže jeho hlas zněl vzdáleně, jak stále šel před ní.

„Ale jdeš špatnou cestou!“

„Pak si jdi, kudy chceš,“ odsekl jí.

„Ale tohle máme udělat jako tým!“

Draco jí neodpověděl. Místo toho pokračoval v cestě. Jeho široká ramena byla už stěží vidět přes stromy.

Hermiona ho sledovala s otevřenou pusou. Podívala se na cestu, po které měli jít, na cestu která vedla dolů, a pak zpátky na Draca.

Už ho skoro ani nezahlédla.

Polohlasně zaklela a s posledním pohledem na správnou cestu se za ním klusem vydala.

Byl od ní už dobrých padesát metrů, takže když ho doběhla, lapala po dechu. Předběhla ho a zablokovala mu cestu.

Zastavil se a věnoval jí podrážděný pohled.

Lapající Hermiona si založila ruce v bok. „Jdeš špatně.“

„To mě nezajímá.“

Draco se nečekaně obrátil na pravou stranu a vydal se přes listy.

Hermiona se kousla do jazyka a snažila se ho dohnat. Znovu ho předběhla a znovu mu zablokovala cestu.

„Jestli tudy půjdeš, nebudeš schopný dokončit náš úkol!“

Draco převrátil očima a znovu se od ní odvrátil.

Vztekající se Hermiona na něj zakřičela. „Nenajdeme tu správnou oblast!“

Draco ji ignoroval, ale kroky se mu prodloužily.

Hermiona se několikrát zhluboka nadechla, aby uklidnila ten vztek, co jí rostl v hrudi, a vydala se za ním. Byl od ní už pořádný kus, takže musela běžet. Přesto ale, když u něj byla tak blízko, že by se ho mohla dotknout, změnil náhle směr.

Následovala ho, ale jakmile mu byla na blízku, znovu se otočil.

Takhle to pokračovalo ještě dlouhou dobu. Ale s každým jejím pokusem byly jeho kroky delší a delší – už skoro běžel.

Jako kdyby hráli nějakou hru – sadistickou verzi Kočky a Myši – a on si to mučení náležitě užíval.

Nezáleželo na tom, jak rychle Hermiona běžela – nebo jak mu byla blízko – vždy byla kočkou… kočkou, která jeho dlouhým nohám nestačila.

Hermiona se za ním točila a točila a běhala za ním po celém Zapovězeném lese. Vlastně si ani nemohla vybavit, jak to všechno začalo.

Větvičky ji šlehaly do obličeje. Listy se jí motaly do vlasů. Dala si ruce přes obličej.

Hermíniny plíce hořely, ale už byl od ní jenom kousek. Ústa měla vyschlá a jazyk ztěžklý. Rychle se unavila a bylo pro ni stále těžší dýchat. Lapala po dechu, snažila se nohy dotlačit ještě o kousek dál, ale byla tak slabá a nohy měla jako ze želé.

Hermiona zakopla a upadla na zem, jehličí jí poškrábalo kolena. Třesouce se zvedla. Sklonila se, v boku ji nesnesitelně píchalo. Nemohla popadnout dech, její vztek znovu rostl.

A právě ten vztek ji přiměl k tomu, co dalšího udělala – protože nemohla najít žádné jiné racionální vysvětlení:

Skloněná si všimla malého kamene. A před tím, než si uvědomila, co dělá, jí všechny myšlenky nahradil neředěný vztek. Ohnula se k zemi. Její malá ručka popadla kámen. Měl hladký, studený povrch.

Nikdy neměla dobrou mušku, takže nevěděla, o co se to snaží. Ale vztek živil její pohyby. S kamenem v ruce zakřičela:

„Ježiši, Malfoy, mohl bys konečně dospět?!?“

A s těmi slovy se kámen v její ruce vymrštil vpřed.

Stále těžce dýchající Hermiona s hrůzou sledovala, jak kamen letěl…

…a praštil Draca přímo do temena hlavy.

Okamžitě se zastavil.

A v tu chvíli – když se na ni Draco otočil s vražedným výrazem na tváři – všechen její vztek byl rázem nahrazen strachem.

Dracovy stříbrné oči se zúžily a jejich barva se změnila do barvy roztaveného kovu. Třemi rychlými kroky – při nichž mu hábit prudce vlál – zničil ten prostor mezi nimi.

Hermionino srdce bilo o sto šest, ale přinutila se stát klidně na zemi.

Draco udělal poslední krok a zastavil se přímo před Hermionou.

Hermiona si toho nikdy předtím nevšimla, ale teď, když se jeho hruď na ni tak čněla, si byla bolestivě vědoma toho, jak je vysoký. Byl o hlavu vyšší než ona a z celého jeho postoje odkapával jed.

Nechtěla to udělat, ale ozvaly se její instinkty a její ruka se pohnula směrem k její hůlce.

Všiml si toho.

Jeho oči se pohnuly od jejího obličeje k hůlce a zase zpátky… čas se zpomalil.

Jeho rty se zkroutily do zamračení a i on pohnul rukou na místo, kde schovával hůlku.

Hermiona si toho pohybu byla vědoma, její prsty se už okolo hůlky zkroutily.

Současně tasili hůlky.

Ten pohyb byl rozmazaný.

Bezmyšlenkovitě mu vrazila hůlku do krku.

Naneštěstí on udělal to samé.

Překvapená Hermiona cítila, jak se konec jeho hůlky provrtává do jejího krku.

Společně na sebe zírali – oba dva čekali, až ten se ten druhý pohne.

Těžce dýchající Hermiona se snažila udržet si stabilitu a držet hůlku těsně u kůže Dracova krku. Nebyla si přesně jistá, co udělá – má v plánu mu skutečně ublížit? – ale jedno věděla jistě, neustoupí.

Draco stál pořád stejně, nosní dírky měl rozšířené. Také neměl v plánu ustoupit. Pohledem se do ní provrtával.

 Sekundy plynuly. Kolem nich se ozývaly jenom zvuky Zapovězeného lesa.

Když se na to později zpětně dívala, nebyla schopná přijít na to, čí to byla chyba – stáli tam kvůli Dracově dětinské nezralosti? Nebo kvůli tomu, že po něm hodila ten kámen?

Ne, bylo to kvůli tomu, že se vydal špatnou cestou.

Potom by to ale mohlo být kvůli tomu, že chtěla, aby je vedl.

Ale jakkoli nad tím přemýšlela, nikdy nebyla schopna přijít na to, čí to byla vina.

Ale mohla ukázat na okamžik, kdy se všechno zkazilo.

Byl to okamžik – kdy jejich pohledy ztvrdly, kdy se jejich hůlky zabodly do krku toho druhého, kdy měli v tvářích pevně vytesané zamračení – kdy se jim začala zem chvět pod nohama.

Ten pohyb byl nepatrný – sotva všimnutelný – přesto ale cítila, jak se jí zem klepe pod nohama.  Se zalapáním po dechu odtrhla od Draca oči, ale to bylo jediné, co mohla udělat.

Protože země pod nimi náhle… nebyla.

Odehrálo se to tak náhle. V jednu chvíli stáli a zírali na sebe – čekali, až se ten druhý pohne. A pak prostě padali… a Hermiona křičela.

Ten náhlý pád způsobil, že jí ruce vyletěli do vzduchu. S hrůzou si uvědomila, že jí z prstů vyklouzla hůlka.

Bylo to, jako kdyby je tma obklopila navždy. Nemohla nic vidět – jen cítila, jak jí vítr fouká kolem hlavy, jak jí zamotává vlasy, jak jí vzdouvá šaty.

A pak se náhle objevila zem.

Narazila do ní, tvrdě.

Kvůli tomu náhlému zastavení se jí zhoupl žaludek.

Nohy jí dopadly na zem jako první, kolena se jí pod tím nárazem podlomila. Snažila se dát si ruce před sebe, aby zmírnila ten pád, ale všechno se stalo tak rychle.

Ruce ji nebyly schopné ochránit. Všude kolem ní explodovaly hvězdičky.

 Zkroucená a zlomená ležela na chladné zemi. Nemohla dýchat, valily se přes ni vlny bolesti.

Nakonec, když už nemohla bojovat dál, se jí panenky protočily do hlavy a všechno kolem ní prostě zčernalo.

Poznámka překladatelky: Tak jak se vám tahle povídka líbí? Znovu připomínám, že má šťastný konec, realistický šťastný konec. Ale do konce nám ještě zbývá hodně slov (pro zajímavost, ještě mi zbývá 106 stran). Komentáře jsou stále vítané :)

A moc děkuji Kaitlin!