Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Taková limonáda. Původně jsem se chtěla vyhnout povídkám, kde by se za hlavního hrdinu dal dosadit prakticky kdokoli, a čtenář-ka by nepoznal rozdíl, ale dialog dvojčat mě nakonec (jako skoro vždy :-)) přesvědčil.

Hermiona se zachvěla a rukama se ještě pevněji objala, zmrzlé prsty vsunula do podpaží. Naštvaně upřela zrak na zamčené dveře. Fred a George jsou už teď mrtví.

Ani ne před třiceti minutami ji vylákali do zvětšeného chladícího boxu a na poslední chvíli ji připravili o její hůlku. Vážně si to měla rozmyslet a ne je samotná navštívit. Rozmrzele si vytáhla mikinu tak, aby jí zakrývala dolní část obličeje a opět schovala své zrmzlé prsty. Lehce zatřásla hlavou, aby jí její neuspořádané vlasy mohly spadnout do obličeje a zakrýt tak co nejvíc pokožky, jak to jen šlo. Jak dlouho ji tu ti nesnesitelní chlapi hodlají držet?

Jako na zavolanou se dveře rozletěly a dovnitř vpadl Remus Lupin. Místo toho, aby se mu pokusila pomoc udržet rovnováhu, ho jen odstrčila stranou a rychlostí blesku vyrazila ke dveřím.

„Počkejte! Né!“ Narazila do těžkých dveří, které se jí zabouchly před obličejem.

„Sorry, Grangerová,“ zahlaholilo jedno z dvojčat.

„Nemůžem tu zůstat na pokec,“dodalo druhé.

„Je tu jeden experiment, na kterém musíme dělat,“ rozesmálo se první.

Sevřela ruce v pěst a nesouvisle se rozkřičela směrem k uzavřenému východu.

„Ehm... Hermiono?“ zeptal se Remus nejistě.

S hlubokým povzdechem se pokusila uklidnit, a pak se mu podívala do obličeje. Ležel rozpláclý na studené podlaze, kam ho sama neúmyslně skolila. „Je mi to líto. Jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, že jsem.“ Posadil se a sáhl si do kapsy. Zmateně hmatal hlouběji a hlouběji do podšívky.

„Chybí ti hůlka?“

„Ano,“ povzdechl si. „Tobě také?“

Pokývala hlavou na souhlas, a pak se opět se zamračeným výrazem zahleděla na ty ďábelské dveře.

„Jak dlouho tě tu už drží?“

„Nejsem si jistá. Hádám, že asi půl hodiny.“

„A víš proč?“

„Nemám tušení. Ty?“

„...Ne.“

Otočila se k němu. „Co o tom víš?“

Opřel se o stěnu a v obranném gestu vzpažil paže. „Nic.“

„Něco ano.“ Přiblížila se k němu a přimhouřila oči.

Povzdechl si. „No, určitě se ti to nebude líbit.“

„Pověz mi to.“

„Dobře. Říkají tomu Žhavý chladič lásky“

Vyprskla smíchy a rozpačitě ustoupila zpátky, „Žhavý chladič lásky,“ pohrdavě se zasmála. „To je absurdní.“

Nepřesvědčivě se k ní přidal. Opět na něj pohlédla. „To je ta jejich teorie. Vlastně to ale docela dobře zní.“

„Jak to?“

„Probanti se musí schoulit k sobě, aby se zahřáli, tudíž jsou nuceni se vzdát svých přirozených osobních hranic. Pokud ti dva k sobě pociťují náklonnost, je velmi pravděpodobné, že se na základě vzájemné blízskosti tyto pocity vyjeví.“

„Směšné,“ zamumlala, přestože si byla sama vědoma toho, že to dávalo víc jak smysl. Hermiona se zachvěla a svezla se na zem. Ze sedu se pak opět zahleděla na dveře. Až se příště otevřou, bude připravená. Mezitím se musí jen snažit zůstat ve střehu před Remusem.

Zůstali takhle asi deset minut, než prolomil ticho. „Je tu setsakramenská zima!“

„Vím,“ zatla zuby, aby jim zabránila v drkotání. Úplně ztuhla, když se jeho dlouhé tělo posunulo blíž k jejímu. Jednou nohou vklouzl kolem jejích zad a usadil se těsně za ni. Silné paže objaly její trup a přitáhly si ji za kolena k sobě, až byla pevně přitisknutá k jeho hrudi. Přestože věděla, že by neměla, bylo jí natolik zima, že přestala přemýšlet, natočila se jeho směrem a opřela se. Vzdychla a zabořila svůj obličej do jeho hrudi. Doslova sálal teplem. Na druhou stranu byla pravda, že teď by se mohla popálit i kouskem toastu.

Nadechl se vůně jejích vlasů a opřel si bradu o temeno její hlavy. Nohy stočil kolem jejích a podělil se o každý kousek tepla, který jen jeho tělo mohlo vydávat. Její prsty doslova zaprosily cítit teplo, tudíž je vyprostila ze svého podpaží, místa, o kterém najednou docela zapochybovala. Pozvedla dlaně, aby si je mohla zkusit zahřát dechem, prsty přitom pomalu pohybovala. Ulevilo se jí, ale nevěděla, co teď s nimi.

„Cokoliv potřebuješ,“ zabručel, „Zahřej se o mě, jsem celý tvůj.“

Nutila se nehledat v jeho prohlášení jakýkoli skrytý význam a poděkovala mu. Tak nenuceně jak jen mohla mu vklouzla prsty pod mikinu. Bolest způsobená zimou začala okamžitě polevovat. Když začala šmátrat po knoflících jeho košile, raději k němu opatrně pozvedla oči. Jakmile je rozepnula, pomalu vklouzla dlaněmi dovnitř a rozevřela je na jeho hladké hrudi. Aniž by si to uvědomila, povzdechla si a tvář si opřela těsně pod jeho krkem.

„Když se to tak vezme, není to zas tak špatné, že ne?“

„Není,“ odpověděla jemně. „Vlastně zcela naopak.“

Chvíli zůstal potichu, přestože ji jeho ruce lehounce hladily. „Jsem si docela jistý tím, že ti dva tu jsou člověka schopní nechat tak dlouho, dokud ho nezlomí.“

Hermiona se zasmála. „Pravděpodobně.“ Začervenala se nad tím přiznáním a dlaněmi začala klouzat po veškerých dostupných místech na jeho hrudi. Jedna z jeho rukou se pohla a lehce ji pohladila po tváří. Ona se na oplátku nahnula do jeho doteku. Když se jejich rty setkaly, zalapala po dechu a jemně se k němu přimáčkla. Jakmile jeho jazyk pošimral její, dospěla k přesvědčení, že Remus pravděpodobně líbá nejlépe v celé Anglii. Rozhodně totiž nikdy nic podobného nezažila.

Byla celá zadýchaná, když se od něj odtáhla a zadívala se do jeho nádherných očí. Remus byl první, kdo prolomil ticho. „Měla bys chuť zajít se mnou dnes večer na večeři?“

******

Fred netrpělivě postával vedle George.

„Jak dlouho je tam necháme?“ zeptal se George.

„Nevim. Dalších patnáct minut?“

„Nechci, aby se Grangerová nachladila.“

„Deset minut.“

„Jo, deset stačí. A otevřem je velmi pomalu. To jen v případě, že bychom je měli během něčeho přerušit,“ zakřenil se George, doufajíc, že přesně k tomu dojde.

„Možná bychom to teda měli otevřít rychle.“ Fred pozvedl obočí, dávajíc tím jasně najevo, na co myslí.

George otevřel pusu, aby mu mohl odpovědět, když z vnitřku chladiče zaslechli křik.

„Co to říká?“

„Dej ze mě ty svoje pracky pryč!“ zaječela Hermiona.

„Proč si neujasníš, co vlastně chceš předtím, co mi dáš jasně najevo, abych pokračoval?!“ vrátil jí hlasitě Remus.

„Nic takového jsem neudělala! Jak se opovažuješ naznačovat...“

„Nezačínej zase s tou tvou upjatou hloupou výmluvou. Viděl jsem...“

„Je mi jedno, co jsi viděl nebo neviděl!“

„Mně by to naopak zajímalo,“ zašeptal Fred k Georgovi, který na souhlas pokýval hlavou.

„Jestli mě vy dva nepustíte hned ven, půjdu navštívit vaší mamku,“ zabušila k nim na dveře.

George rychle odemkl a Fred se k nim natáhl s jejich hůlkami.

Hermiona vylítla ven a vytrhla hůlku z Fredovi ruky. Remus ji okamžitě následoval.

„Jestli se mě ještě někdy byť jen pokusíš dotknout, prokleju tě takovým způsobem, že ti přijde lykantropie jako příjemná dovolená,“ vyštěkla.

„Děláš, jako bych ještě někdy měl mít zájem,“ vražedně zavrčel směrem ke všem třem a zmizel z obchodu.

„Co se vás dvou týče,“ otočila se bleskově k nim, hůlku napřaženou jejich směrem. „Jestli o tom jen ceknete, budete toho extrémně litovat,“ doslova vylétla ven a zanechala za sebou oněmnělá dvojčata.

„No teda,“ promluvil George, stále ještě zírajíc na dveře. „Pokus číslo jedna.“

„Kompletní neúspěch,“ souhlasil Fred, který si to zapsal coby poznámku na nástěnku.

„Pokus číslo dvě, stále v procesu. Ron a Parvati. Slíbili, že přijdou kolem poledne.“

„Skvělé!“

Mimo jejich dohled Hermiona s Remusem lapala po dechu opřená o nedalekou stěnu. Oba se smáli svému úspěšnému divadélku.

„Nemůžu uvěřit, že nám to spolkli,“ zakroutila Hermiona hlavou.

„Mě to nepřekvapuje, byli jsme úžasní. A ty jsi byla pěkně krutá.“

„Takže... v šest večer?“

„V každém případě.“