Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtvrtá:

HRUBÉ PROBUZENÍ

Poznámka autorky: Moc vám děkuji za ty skvělé komentáře, co jste mi napsali k minulé kapitole! Vevnitř mě to úplně rozehřálo. Jen rychlé varování: v téhle kapitole se objeví poněkud silná slova řečená ve vzteku (prostě si nemůžu pomoct). Nechci nikoho urazit, jen si myslím, že by se to tak stalo. Takže ke mně neciťte nenávist… raději nenáviďte realitu.

Hermiona snila.

Ležela na svěží zelené trávě, která rostla u Bradavického jezera.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Se zavřenýma očima si hrála se stéblem trávy. Usmívala se. To pohodlí, ten zvuk větru, ta vůně květin a stromů, jí dávaly pocit unavenosti.

Vítr jemně foukal. Hladil jí kůži a rozcuchával vlasy.

Noční můra skončila.

Už nebyla v té bohem zapomenuté díře s Dracem Malfoyem.

Nevěděla, jak se tam dostala, ale bylo jí to jedno. Byla z toho venku a už ji nic nebolelo.

Už nebyla rozlámaná, hladová, unavená, ani už jí nebyla zima.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Ani nedala vědět svým přátelům, že je v pořádku.

Asi se báli. Asi ji zrovna teď hledali. Ale ona byla v pohodlí a nechtěla se ze svého pohodlného místa u jezera hnout – pomalu se na slunečních paprscích opalovala. Už nikdy nechtěla znovu otevřít oči, už nikdy nechtěla opustit tohle místo, kde nalezla teplo a klid.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Něco uslyšela.

Váhavě mrkla. Na tváři se jí objevil úsměv. Jako kdyby nějaká vyšší síla slyšela její myšlenky, přes zelenou trávu se k ní hrnuli Ron a Harry.

Sedla si a poprvé v těch dnech necítila závrať. Nebylo jí špatně. Měla jen neředěnou radost.

Ron si jí všiml jako první. Na jeho tváři se objevil velký, připitomělý úsměv – oči se mu rozzářily. Vzdálenost mezi nimi přešel několika rychlými kroky, pak ji vytáhl na nohy a přitiskl si ji k hrudi.

Přiblížila se k němu, jak nejvíc to šlo. Vychutnávala si lidský kontakt.

„Všude jsme tě hledali,“ hlas měl zastřený. Cítila, jak se jí do očí dostávají slzy.

Znovu ji pevně stiskl a pak své ruce uvolněně spustil.

Usmála se na svého přítele a rychle si otřela koutky očí.

Když odvrátila svůj pohled od Rona, uviděla o pár kroků dál Harryho. Stálo ji všechny síly, aby se mu nehodila do náruče.

Udělala k němu dva vyrovnané kroky a objala ho.

Harry ji k sobě pevně přitiskl. Cítila ho – jeho srdce, jeho jemnou kůži na obličeji, jeho šepot, jeho paže, které se kolem ní obtočily.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Zavřela oči a přitulila se k jeho teplu. Cítila tlukot jeho srdce – silný a rytmický. Vdechla jeho vůni – čistě mužskou – a tu jeho všednost si zamilovala.

Něco jí šeptal do ucha, ale nerozuměla jeho slovům.

„Co to SAKRA děláš?“

Byl to Harryho hlas, který tu větu řekl, tu větu, která ji ranila. Odstrčila se od něho a podívala se do jeho zelených očí. „Co to říkáš?“

Harry měl tvář zkřivenou vztekem, pevně jí svíral ruku.

Slunce zmizelo.

„Řekl jsem, co to sakra děláš?“

Harry na ni křičel a ona si najednou uvědomila, že jeho silné ruce ji tlačí zpět.

„SLEZ ZE MĚ, DO PRDELE!“

Její tělo bylo vyhozené z tepla bezpečí. Skončila na tvrdé, studené zemi. Pevně stiskla víčka k sobě, protože jí projela vlna bolesti.

Zmizela svěží tráva.

Zmizelo i jezero.

Slunce, stromy, květiny, svěží větřík, Harry i Ron… všechno zmizelo.

Třásla se – zuby jí drkotaly. Okamžitě se stočila do klubíčka a přitáhla si kolena blíž k tělu.

Bolela ji hlava. Měla zavřené oči a za nic je nechtěla otevřít.

Ruce si zabalila kolem hrudníku a čekala, až nevolnost –

vždy přítomná nevolnost

-ustoupí. Sen jí proklouzával mezi prsty. Schoulila se, aby udržela alespoň malý kousíček tepla.

Ale byla jí zima… taková zima.

Slunce zmizelo.

Se zalapáním po dechu konečně otevřela oči.

Byla zmatená. Stíny kolem ní vytvářely věci, které nikdy neexistovaly. Zamrkala jednou… podruhé… chtěla si pročistit hlavu.

Dezorientovaně posunula pohled. Podívala se na nebe a pak v náhlém transu pozorovala zničenou zem nad sebou.

Obloha zešedivěla – vypadala ponuře a chladně – ale i slunce někdy vykouklo. Slabé paprsky prorazily oblaky a osvětlily jeskyni.

Zírala na paprsky a najednou se znovu cítila unaveně.

„Ježiši Kriste!“

Hermiona nadskočila, když byla tím hlasem vytržena ze svého transu.

Znovu zmateně otočila hlavu. Snažila se dát si myšlenky dohromady, ale její mysl byla moc přetížená.

„Ty špinavá, páchnoucí šmejdko! Kdo ti dal povolení…“ slova se mu zasekla v krku.

Hermionin plášť mu sklouzl z ramen a on v úžase koukal na své nahé tělo.

Hlava mu naštvaně vylétla vzhůru.

„Co jsi sakra udělala s mým oblečením?“

„Cože?“ Hermiona měla skřípavý hlas jako by nemluvila roky.

„Co má do prdele znamenat to tvoje ‚COŽE‘?“ Bledý hrudník se mu zvedal s každým nádechem. Jeho bílá pokožka v šeru zářila.

„Dej mi mé zatracené oblečení nebo mi alespoň řekni, kde je…“ hlas se mu nebezpečně snížil.

Zhluboka se nadechla a odvrátila od něj hlavu. Začalo to dávat smysl. Viděla kameny pokryté sněhem, tvrdou, studenou zem…

Oči se jí posouvaly po jeskyni a dívaly se na všechno, na co mohly… snažila se najít jakékoli vysvětlení… zastavila se, když uviděla kousek něčeho bledého.

Zčervenala, když si uvědomila, že i ona má hrudník nahý kromě tenké látky podprsenky. A také si bolestně uvědomovala, že se třese.

Rychle se posadila – ignorovala přitom tu bolest v hlavě – a překřížila si ruce přes prsa. Draco se na ni zlostně díval, znovu si k sobě přitáhl její plášť.

Její plášť…

Okamžitě, jako by se jí to v hlavě sepnulo, se jí všechno vrátilo.

Jeskyně.

Jejich vězení.

Sníh… a ta zima.

Draco, který potřeboval pomoc.

Jemně si přikryla obličej rukama. Mohla cítit špínu, mastnotu a zaschlou krev, ale cítila také pramínky, co po sobě zanechaly slzy.

To ze spaní brečela?

Otočila hlavou a všimla si hromádek nahodile roztroušeného oblečení, které byly teď pokryté sněhem.

Obličej jí zčervenal – i když v okolí byla jen zima – když ji realita udeřila jako pěst do obličeje a vyslala jí vlnu rozpaků tělem.

Tělesná teplota…

Rozpaky ale rychle zmizely a byly nahrazeny vztekem.

„Co ti mám říct?“

Oči Draca se zúžily a on otevřel pusu, ale Hermiona ho zarazila mávnutím ruky.

„Ne! Nejsem zrovna monstrum a vyhlásila jsem příměří, víš? Protože jsi včera mohl klidně zemřít… ale to jedno… příště tě prostě nechám zemřít a shnít v pekle!“

Draco sklapl pusu a v jeho očích se mu objevil –

strach?

-ale jeho čelist zůstala pevná.

Snažila se přijít na to, které emoce se mu mihly tváří, ale předtím než mohla, převrátil očima a všechny zmizely.

Odfrkl si nosem. „Zemřít… jasně, dej mi konečně mé oblečení, abych se mohl pokusit zapomenout, že se tohle někdy stalo.“

Koukala se na něj s otevřenou pusou. „Ano, Malfoyi… mohl jsi zemřít! Víš ty vůbec, co je to hypotermie?“

Zavrtěla v nevíře hlavou. „Můj bože, kdybys dával alespoň chvíli během Mudlovských studií pozor, věděl bys, jak je podchlazení závažné! Je to stav, kdy…“

„Ušetři mě těch detailů, Grangerová, a udělej něco důležitého… třeba mi dej mé oblečení!“ Hlas mu zesílil a rozlehl se po jeskyni.

Hermiona se od něj odvrátila a podívala se na zmačkanou košili pár centimetrů od ní. Naklonila se, sebrala ji ze studené podlahy a hodila mu ji na hlavu.

Snadno ji chytil jednou rukou. Na tváři se mu objevil samolibý úsměv.

Hermiona podrážděně protočila očima. Sundala si ruce z hrudníku a překulila se na kolena. Snažila se plazit ke své vlastní košili.

Pohnula se o pár metrů dopředu – tlačily ji nějaké neviditelné a pro ni neznámé síly – zastavila se a podívala se přes rameno.

Draco už jí nevěnoval pozornost. Místo toho si otřepával košili a teď si ji pomalu přetahoval přes ramena.

Hermioně se zastavil dech, když se jí znovu naskytl pohled na jeho dobře tvarovaný hrudník. Zírala – ohromeně – když se mu svaly pohnuly  přitom malém pohybu.

Vždycky věděla, že bude mít vypracované tělo – koneckonců to byl chytač – ale nečekala, že to bude až takovéhle. Břišní svaly se mu zformovaly do křivek. Svůdně se vlnily, když si košili přehodil přes záda. Paže měl silné, což ukazovalo na jeho fyzickou zdatnost.

Byl nepřítel, ale rozhodně se nedalo zapřít, jak dobře vypadal, každou holku v Bradavicích to už napadlo. Měl zamyšlený pohled, bezvadné vlasy, stříbrné oči, které se mohly z popelavé barvy změnit do barvy chromu, a vysokou statnou postavu. I Hermiona byla vinna z představy, jaké by to s ním bylo.

Ale tohle ji nikdy nenapadlo, ani v těch nejdivočejších, nejšpinavějších snech. Tohle bylo daleko lepší.

Prsty si začal zapínat knoflíčky. Když měl břicho zakryté látkou, Hermiona najednou přišla na to, že je pro ni snazší dýchat.

Ale její oči ho neopustily. Byla uchvácena, zmrzla na kolenou a ztratila se ve svém vlastním světě plném myšlenek, aniž by věděla o svém okolí. Jeho podoba se jí zachytila v mysli a bez ohledu na to, jak moc se snažila, nešla vymazat.

„Vyfoť si mě, Grangerová. Pak se ti můžu ohýbat, kolikrát chceš.“ Ospalý hlas měl chladný a sarkastický.

Hermiona se prudce vymanila ze svého snění, tváře se jí šarlatově zbarvily. Okamžitě se od něho otočila a začala znovu hledat svoji košili.

Draco se na ni znechuceně zamračil.

Byl vzteky bez sebe. Nebyla nic víc než jen špinavá šmejdka, nikdo, a neměla absolutně žádné právo na něj takhle koukat.

Kde na to vzala kuráž?

On by se nikdy na její úroveň nesnížil.

Nikdy.

Podrážděně začal hledat kalhoty. Otočil hlavu na jednu stranu a když po nich neuviděl žádnou známku, otočil hlavu na druhou stranu svého těla.

Oči mu padly na chomáč látky, který ležel jen tak stranou.

Draco se naklonil a natáhl se, prsty mu nedosáhly jen o pár centimetrů. Převalil se a tiše u toho zasténal. Byl unavený a bolel ho každý pohyb.

S povzdechem převrátil oči, ale zastavil se, když mu oči padly ještě jednou na Hermionu.

Stále ještě lezla po kolenou a pohnula se jen o kousek – přesně o kousek – a jeho oči se rozšířily.

No, ať se propadne… ona měla tělo.

Nikdy, ani za milión let, by ho nenapadlo, co skrývá za těmi velkými hábity.

Ploché a protáhlé břicho se zužovalo do úzkého pasu. Její boky se mírně křivily, byly tak ženské.

Zatímco se plazila, její sukně nechala jen málo k představám, jak se jí vyhrnula po stehnech. A všechno to je zhoršoval zaoblený zadek a pevná stehna. Paže měla tenké, ale silné – svaly se jí rýsovaly od ramene až po lokty.

Draco fascinovaně sledoval, jak jí ze zad vykukují lopatky. Páteř se jí linula na zádech a pak zmizela v záhybu sukně.

Pohnula se, téměř jako kočka, ale přesto úplně žensky, boky se jí mírně pohnuly, jak pokračovala v cestě za svou košilí.

Konečně se jí její prsty dotkly.

Vzala ji, ruce zvedla ze země a oprášila sníh z látky. Dracovi vyschly rty.

Když seděla takhle rovně, mohl si konečně prohlédnout přední část jejího těla.

Prsa se jí dmula na hrudi – byla kulatá a plná – a mnohem větší, než si Draco představoval.

Byly zakryty jen tenkou látkou podprsenky a to bylo, i přestože podprsenka se nijak nevyjímala… byla jen prostá (přesně podle Hermionina vkusu, ale nic, na co by byl Draco zvyklý), to nejvíc sexy, co kdy Draco viděl.

Prsa jí přes látku mírně vystupovala a tím se dosáhlo dokonale velké mezery mezi ňadry. Jak se mu oči toulaly po jejím těle, uvědomil si, že ten materiál je téměř průsvitný.

Když uviděl tmavé bradavky, v rozkroku se mu to pohnulo. Ztvrdly, postavily se a tlačily proti slabé látce. Bez varování ho najednou napadlo, jaké by to bylo mít je v ústech – kroužit kolem nich jazykem a cítit váhu prsa ve své ruce.

Ale jeho fantazie byla zkažená, když si Hermiona přetáhla košili přes krk. Rychle – protože byl vyděšený, že by ho chytila, jak na ni zírá – od ní odtrhl oči.

Aby se zaneprázdnil, sáhl po kalhotách a začal si je rychle oblékat. Stále cítil, jak se mu v boxerkách rýsovalo napůl tvrdé vzrušení a rozhodně nechtěl, aby o tom věděla Hermiona. Takže do kalhot strčil nohy, aniž by z nich oklepal sníh.

Zalapal po dechu, když pocítil na nohách chlad, ale nezastavil se. Místo toho jen nadzvedl zadek a kalhoty si vytáhl. Třásl se, když si zapínal poklopec, ale ulevilo se mu, když cítil, jak mu erekce povolila.

Hermiona dokončila oblékání a pracně vstala. Nebezpečně se zakolísala, musela se opřít rukama o kolena, než získala ztracenou rovnováhu.

Přešla k němu jedním roztřeseným krokem a natáhla ruku: „Mohu dostat svůj plášť, prosím?“

Dracovo zamračení se vrátilo, jeho fantazie zmizela stejně rychle, jako když praskne balónek. Zmačkal látku a hodil jí ji k nohám.

Ignorovala jeho hrubé chování, sklonila se, plášť zvedla a jemně si ho přehodila přes ramena. Zrovna si zapínala knoflík u krku, když uslyšela, jak se Draco pohnul.

Snažil se postavit, ale nebyl schopný přenést jakoukoli váhu na levou nohu.

Zakolísal, hlasitě zaklel a natáhl před sebe ruku, aby udržel stabilitu.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptala se nenuceným tónem.

Draco nízce zavrčel. „Jdi do prdele!“

„Jak je libo.“

Draco, pevně odhodlaný, vrčel a sténal, dokud nestabilně stál na jedné noze. Kulhavě zamířil ke stěně.

Hermiona se ho snažila ignorovat, ale když slyšela zvuk otevírání zipu, šokovaně k němu vzhlédla.

Draco měl předloktí na skále – čelem se o něj opíral – nohy rozkročené.

Hermiona se zděsila. „Ty močíš?“

Draco se na ni přes rameno ohlédl. „Vadí ti to?“

„Musíš to vážně dělat tady? To je nechutný!“

Draco se k ní znovu otočil zády. „Tak promiň… příště použiju funkční toaletu.“

Hermiona se kousla do jazyka a pomalu počítala do deseti, zatímco se na něho dívala.

Široká záda se mu zužovala v pase, náhle jí na mysli vytanula vzpomínka na jeho vypracovaný hrudník. Myslela na jeho silné paže, jeho teplo a zčervenala, když ji najednou napadlo, jak velký je asi mezi nohama – to nebyla schopná vidět díky plášti, co měl na sobě.

Skončil a Hermiona v rozpacích sklopila oči k zemi.

Nesměle si odkašlala: „Myslím, že můžeme prohledat hodně prostoru, když se rozdělíme. Možná najdeme jednu nebo dokonce obě hůlky. Nebo můžeme najít nějakou cestu přes tunely, do kterých jsem se včera koukala. Vážně potřebujeme využít slunce.“ Stále se mu nemohla podívat do očí.

Dracovi se podařilo dokulhat zpátky ke svému kameni. Lapal po dechu a sklouzl na zem, položil na něj hlavu a zavřel oči. „Já tu zatracenou věc dělat nebudu.“

Hermiona zvedla hlavu. „Cože?“

„Já se nebudu hýbat.“

„Je – je to tvojí nohou? Protože jestli ano, mohl bys hledat tady naše hůlky. Můžeš lézt… to můžeš, že?“

Draco zavrtěl hlavou. „Už jsem ti to říkal… můj otec přijde.“

 Hermiona cítila, jak se jí usídlila v hrudi hysterie. „Ale co když ne? Tady dole nemůžeme přežít…“

Draco pokrčil rameny. „Bude tady. Ale… dobře. Dělej si, co chceš. Hraj si na Sherlocka Holmese. Já tady zůstávám.“

Slzy ji pálily v koutcích očí ale zastavila je značná dávka jejího hněvu. Zavrtěla hlavou a upřeně se na něj podívala. „Dobře… dobře. Dělej si, co chceš, ale já v tvém malém světě fantazie žít nebudu. Ale jeden z nás musí být zodpovědný, nebo tu oba zemřeme. Takže jestli budeš něco potřebovat, tak já hledám cestu ven.“

Aniž by čekala na odpověď, otočila se na patě. Stáhla ramena a udělala první krok k tunelům, které se pokoušela prohledat minulý den v šeru, ale zastavila se ještě předtím, než se její noha dotkla země.

Dýchání se stávalo těžším, když očima prozkoumávala stěnu. Některé tunely byly velké, jiné jen mikroskopicky malé, ale každý ve své temnotě skrýval nekonečně mnoho možností.

V jejím srdci stoupla naděje.

Byla tady velká šance, že nějaký nebo všechny vedou ven.

Naděje v srdci náhle klesla.

Ale také tu byla velká šance, že ven nevede žádný z nich. Možná to jsou zkroucené tmavé chodby, které vedou jen ke slepým koncům. Zkroucené chodby, kde se člověk může jenom ztratit.

Možná zkroucené chodby, kde žijí zvířata a nebezpečí.

A bez hůlky…

Pocity ji přemohly, srdce jí bolestivě bušilo v hrudi.

Podívala se přes rameno. Draco se na ni koukal, obočí se mu spojilo dohromady.

Ignorovala ho a zvedla bradu. Jestli má zemřít, neumře kvůli tomu, že nic nedělala. Alespoň se o něco pokusí.

Zhluboka se nadechla a ve své mysli potlačila všechny myšlenky na příšery, temnotu a slepé uličky.

Přinutila své tělo vstoupit do tunelu nejvíc nalevo a nechala Draca i světlo za sebou.

Poznámka překladatelky: Máme za sebou čtyři kapitoly a osmdesát stran ještě zbývá :)

Děkuji Kaitlin.