Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Normálně si moc nelibuji v sladkobolných povídkách. Normálně nerada čtu povídky, o kterých vím, že zákonitě musejí skončit špatně. A do třetice všeho dobrého, nerada obemílám jedno a to samé téma na více způsobů (viz. Povídka „Slib“ a „Lány plné jetele“). Někdy ovšem veškerá „normálně“ musím odložit stranou. Troufám si říct, že Liquid Laughter se stala jednou z mých nejoblíbenějších sladkobolných autorek. Snad to coby ospravedlnění stačí.

„Člověk nezestárne do té doby, dokud sny nenahradí lítost.“- John Barrymore*

***

Naposledy se zhluboka nadechla a zimořivě se objala, zoufale tápající po míru, který v těchto drahých hodinách sálal ze zahrady Doupěte. V okamžicích oné zvláštní, kouzelné říše na pomezí noci a úsvitem.

Bylo to naposledy, přemítala, když se zadívala na jemnou tmu, která zahalovala kopce a světlo hvězd odrážející se v jezírku. Už toto místo na dlouho neuvidí. Místo plné tepla, kouzel, rodiny a lásky, kam patřila. Místo, kde měla poprvé pocit, že by možná přeci jen mohla být součástí zvláštního, úžasného světa plného fantazie, kterému byla představena ve svých jedenácti letech. Ona i Harry byli před sedmi lety v tomto světě cizinci; nováčci, nezkušení a bez někoho, kdo by je jím provedl. Věděla, že Harry našel své místo v kouzelnickém světě v okamžiku, kdy dorazili do Bradavic. Ale ona doopravdy našla to své uprostřed magie až ve čtvrtém ročníku, když přišla do Doupěte. Bylo to v Doupěti, kdy poprvé pocítila všechnu tu nádheru, kterou jí tento svět nabízel: nádheru vřelé, rušné, bezmezně věrné rodiny, která tak ostře hraničila s fantazií; nádheru příjemného, chaotického domova, držícího pospolu díky propletené magii, která jí do té doby mátla a zároveň stejným způsobem těšila; nádheru toho být součástí skupiny lidí, kterým na sobě skutečně záleželo - být potřebná, rozmazlovaná a zároveň škládlená, chtěná, opečovávaná a milovaná. A zároveň uměla ona milovat je, tím či oním způsobem. Rona, Ginny, Molly, Arthura... dokonce i Percyho, určitým druhem lásky. Charlieho, Billa, George... Freda...

A teď to všechno opouštěla. Zítra ráno, než vysvitne slunce, opustí svou úzkou postel v pokoji, který sdílela s Ginny už od čtvrtého ročníku. Pokoj, který byl nazýván jako Ginnyin aHermionin, detail, díky kterému se jí vždy sevřel žaludek šokem a potěšením z toho, jak byla akceptována. A odejde dveřmi spolu se dvěma nejlepšími přáteli, jaké kdy měla, a vyplíži se potichu z domu, aniž by se rozloučili. Vystoupají na nejbližší kopec a možná se ohlédnou a potichu se zahledí na nejzanedbalejší, nejroztomilejší a nejkrásnější místečko, jaké kdy poznala.

A budou pryč.

Konečně s povzdechem vypustí vzduch ze svých plic, napětí opadne z jejích ramen jen proto, aby se usadilo coby těžký kámen rezignace v jejím žaludku. Otočí se a bezhlesně dojde k verandě, potichu otevře dveře a vplíží se do kuchyně. Odmítne se ohlédnout ze strachu, že kdyby to udělala, nebyla by nikdy schopná odejít. Projde tmavými pokoji až ke schodišti a začne vystupovat nahoru, dávajíc pozor, aby moc nedupala. Po pěti nebo šesti krocích za sebou zaslechne šramot.

Fred stojí na začátku schodiště, ruce v kapsách, na tváři nečitelný výraz. Nepromluví ani on, ani ona, tudíž několik okamžiků jen stojí a upřeně se pozorují; dlouhý, pátrající pohled, který by v jiné chvílí vyvolal otázku, co vlastně oba hledají. Pak on ovšem prolomí ticho.

„Hermiono.“

„Frede.“ Její slova byla stejně jemně pronesena jako jeho.

„Jsi dlouho vzhůru.“

„Ano, to jsem.“

„Jsi unavená.“

„Jsem a velmi.“

„Ráno odcházíte.“

„Ano,“ mnohem tišeji. „Ano, odcházíme.“

Jeho modré oči ji zkoumavě pozorují. Když si všimne smutku, který z nich sálá, cítí se najednou ještě víc vyčerpaná než předtím.

„Nevrátíte se.“

„Ne v nejbližší době,“ a ještě tišeji dodá. „Ne.“ V krátkosti to vezme na vědomí, zůstane tiše stát a ani na vteřinu z ní nespustí svůj pátravý pohled. Po chvíli krátce kývne. Hermiona mu pokývnutí vrátí. Naposledy se s ním střetne očima, a pak se otočí a pokračuje ve své chůzi, neschopná pronést ona slova, která znamenají sbohem.

„Ptáš se někdy sama sebe,“ pronese nečekaně když se od něj odvrátí. „Jaké by to bylo, kdybys nebyla ty a já nebyl já a oba bysme nebyli v tom všem lapený?“ Zamrzne na místě, zády k němu a mezi řádky čte všechny ta slova, která nevyřkl. Ptáš se někdy sama sebe, kým bychom mohli být, kdybychom byli pouze dva lidé beze všech starostí a závazků a svět by se nerozpadal na kusy?

Lehce se otočí, aby se na něj mohla podívat přes rameno. Pořád tam stojí, ve stejné pozici jako předtím, když k ní mluvil, ale jeho výraz je vážnější a plný smutku. Jeho oči se do ní zabodávají, plné tesknoty, která jí stáhne hrudník natolik, že se nemůže nadechnout. Byl tou nejkrásnější věcí, kterou kdy viděla a, Bože, její srdce musí každou chvílí puknout...

„Neustále,“ přizná šeptem. Skoro se na ni smutně usměje.

„Já taky,“ řekne potichu a tesknota pronikne i do jeho hlasu.

Pevně semkne víčka, snažíc se tak zabránit pláči. Bylo to tu, hmatatelné. Potvrzení přesně toho, co za několik hodin opustí, co ztratí. To všechno jí teď vyvstalo přímo před očima. Odchod bude teď ještě těžší. Chvějíc se, zhluboka se nadechne a ještě jednou se střetne s jeho pohledem.

„Něco mi slib,“ řekne upřímným, vážným hlasem, který od něj ještě nikdy neslyšela. Po jejím lehkém přikývnutí pokračuje.

„Slib mi, že kamkoli půjdete, zůstaneš v bezpečí. Slib mi, že se postaráš o Harryho s Ronem a pomůžeš jim tohle všechno skončit. A že až bude po všem, vrátíš se a přestaneme se jen sami sebe ptát.“

Oh, Bože. Oh, Bože. „Slibuji.“

„Jo?“

„Jo.“

Nějakou chvíli ji ještě pozoruje, pohledem pomalu klouže po jejím obličeji, a pak se jí opět zadívá do očí.

„Dobře, tedy,“ řekne s lehkým úsměvem. Těžce polkne, nedůvěčujíc svému hlasu, tudíž jen jemně kývne a otočí se zpět ke schodišti. Udělá jen několik kroků, než se opět zarazí, a naposledy se k němu otočí. Upřeně se na něj zahledí, snažíc se si vtisknout do paměti jeho obraz přesně v tuto chvíli, obraz, který bude mít u sebe navždy. Po chvíli neví, jak dlouho už tam stojí a jen se na něj takto dívá, ale zaklesne se do něj naposledy pohledem a jemně se usměje.

„Ty...ty... zůstaneš v bezpečí, rozumíš?“ Odpoví jí svým typickým bezstarostným, křivým úšklebkem a trhne bradou jejím směrem.

„Uvidíme se na druhé straně, Grangerová.“ Opět se na něj usměje, ještě chvíli se mu dívá do obličeje a pak pokyne.

„Na shledanou, Frede.“ Pozvedne ruku na znamení sbohem, a pak se otočí a zmizí v tmavém záhybu schodiště.

***

O několik hodin později, těsně před východem slunce, stojí před svou pohodlnou úzkou postelí v místnosti, kterou kdysi sdílela s Ginny a vyjde ven dveřmi spolu s nejlepšími přáteli, které kdy měla. Potichu se vykradnou z domu, aniž by se rozloučili. Vystoupají na nejbližší kopec, otočí se a ona se potichu zahledí na to nejroztomilejší, nejnedbalejší a nejkrásnější místečko, jaké kdy poznala.

A pak jsou pryč. 

***

O několik měsíců později, když už je po všem, přijde očekávaný konec a svět dookola se zklidní a zastaví, probudí se, několik hodin před úsvitem a vstane ze své pohodlné úzké postele v pokoji, který sdílí s Ginny, projde chodbou ven a po schodišti dolů. Několik schodů před koncem schodiště se zastaví a posadí se. Sama, obímajíc si kolena zavzpomíná na bystrého, živého kluka s modrýma očima a úsměvem, který jí zrychloval tep.

„Slib mi, že kamkoli půjdete, zůstaneš v bezpečí. Slib mi, že se postaráš o Harryho s Ronem a pomůžeš jim tohle všechno skončit. A že až bude po všem, vrátíš se a přestaneme se jen sami sebe ptát.“

„Slibuji.“

„Jo?“

„Jo.“

Zůstala v bezpečí. Pomohla Harrymu s Ronem to ukončit a když bylo po všem, vrátila se. A poprvé za sedm let věděla, jaké to bylo být pouze Hermionou, bez „toho všeho“, v čem byli lapení.

„Dobře, tedy. Uvidíme se na druhé straně, Grangerová.“

A ona se stále sama sebe ptala.

*Volný překlad. Originál: "A man is not old until regrets take the place of dreams." – John Barrymore