Someone Saved My Life Tonight
AUTOR: Jadeddragon4
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight
Někdo mi dnes v noci zachránil život
PŘEKLADATEL: Florence
Kapitola osmá, část první:
DOPRAVA NEBO DOLEVA?
Kapička potu pomalu stékala po Dracově čelisti, frustrovaně ji setřel.
Stejně ale nevěděl, proč se s tím obtěžoval.
Košili mu promáčel pot od toho úporného snažení – blonďatobílé vlasy se mu přilepily k čelu – přesto ale kulhavě postupoval dopředu.
Noha mu uvízla v bolestivém ohni, jako by mu někdo zaseknul do holeně sekeru, která se vklínila mezi jeho svaly až do kosti… svou rozžhavenou čepelí přeřízla jeho nervy a bolestivé plameny se převalily přes jeho rozřezanou pokožku do masa.
Slepě se natáhl a zalila ho vděčnost, když jeho ruce narazily na chladný kámen, díky kterému byl schopný stát. Opřel se proti zdi. Stál udýchaně, zatímco mu srdce bušilo v hrudi.
Zíral přímo před sebe, ale stejně nic neviděl.
Opatrně pohnul hlavou… cítil, jak se mu oči důlcích hýbou… zamrkal, aby si byl jistý, že se mu víčka nezavřela, ale v černé temnotě neviděl nic.
Nevěděl, kam šel. Nevěděl, kde už byl. A taky nevěděl, kde byl zrovna v tom okamžiku. Všechno působilo stejným dojmem – zahalené v neproniknutelné tmě. Snažil se soustředit, ale ta bolest, co se usídlila v jeho těle – v jeho hlavě – mu to nedovolovala.
Cítil se slabě – jak psychicky, tak fyzicky – a chtěl si odpočinout… chtěl se svést po té stěně dolů, lehnout si a zavřít oči, ale věděl, že nemohl. Věděl, že prostě není jiná možnost… bylo to buď tohle, nebo tam dole mohli umřít.
Oba dva.
Tou jedinou věcí si byl jistý.
Otřásl se, když si náhle uvědomil, že – i když z té námahy mu bylo teplo – je promočený na kost, že v tunelech je zima a že nemá svůj plášť, který nechal přehozený přes Hermionu.
Její obraz náhle navštívil jeho mysl. Ta představa… jak leží na chladné zemi a její malé křehké tělo se třese… a nereaguje.
V hrudi se mu začal zdvihat plamen ohně.
Slíbil… dal své slovo.
A Malfoy nikdy nebere své slovo zpátky.
Kousnul se dortu a odstrčil se od zdi. Musel zadržet slzy bolesti.
Pomalu přiměl své nohy do pohybu vpřed. Jednou rukou se přidržoval stěny – přenášel svou váhu – druhou držel nataženou v temnotě před sebou.
Prsty mu zavadily o trhlinu ve zdi a on se prudce otočil, aby se vydal po cestě impulzivnosti, kde se mohl spoléhat jen na samotnou víru.
Půda pod ním se kroutila a křivila a hnala ho hlouběji do zapomnění.
Otočil se tam, kam stezka. Ruku měl stále položenou na zdi – obrátil se do ostře vyříznutého tunelu odvracejícího se od toho hlavního, i když v žaludku mu bublaly obavy. Provedl to bezhlavě… bez přemýšlení… ve strachu, že by mohl chladnou stěnu, o kterou se opíraly jeho prsty, ztratit úplně.
Náhle zakopl a spadl dopředu. Se zavrčením se srazil se stěnou před ním – tvrdě. Zalapal po dechu a rozevřel prsty, když ho obklopila nová vlna paniky.
Natáhl ruce až tak daleko, jak jen mohl, ale kolem něj nebylo nic jiného než kámen. Chladná, neústupná, neproniknutelná hornina.
Pomalu se pohnul a s dlaněmi roztaženými na zdi se snažil najít nějaké trhliny ve zdi, nějaké mezery… nic.
Nebylo tam nic. A on si brzy uvědomil, s rostoucím pocitem hrůzy, že se ocitl ve slepé uličce.
Chtělo se mu brečet, ale ten pocit zatlačil stranou. Místo toho ho ovládla frustrace nahromaděná za několik dní.
S křikem se vrhnul proti zdi – ignoroval tu bolest, která se objevila, když se jeho klouby potkaly se zdí.
Když bušil do zdi, horké slzy se mu začaly kutálet z očí a vykreslovaly mu cestičky po tváři.
Tak jak najednou začal, tak taky přestal – dech měl přerývaný a těžký.
Byl vyčerpaný – emocionálně, psychicky a v tu chvíli už i fyzicky. Otočil se, opřel si záda o vlhký kámen a nechal své tělo sklouznout na zem. Kolena si přitáhl k hrudníku.
Zbloudilá slzy mu utekla z koutku oka a on ji vztekle setřel. Odmítal plakat. Emoce ho nikam nedostanou.
Ale byl tak unavený… všechno ho bolelo…
Cítil, jak se mu v hrudníku vytváří velká díra prázdnoty. Obří díra zoufalství – s tím pocitem zavřel oči.
Zhluboka se nadechl a opřel si hlavu o stěnu. Pomalu dýchal – nádech, výdech… nádech, výdech… a snažil se myslet na něco hezkého.
Roztržitě si promnul klouby a ucítil na nich horkou stopu krve.
Kolem něj bylo jen ticho a tma a on si najednou ten klid dokázal vychutnat.
Byl tak unavený. Chtěl jen spát – chtěl se jen probudit na lepším místě… místě, kde by nebyla taková zima… takový hlad… ta bolest. Chtěl opustit tuhle noční můru a byl si jistý, že by to dokázal, kdyby usnul…
Odněkud zepředu se ozval zvuk – jako by někdo nebo něco škrábalo o skálu – a on prudce otevřel oči.
Rychle se vrátil do svého utrpení – srdce mu bilo jako o závod.
Se zadrženým dechem zíral do temnoty s očima plně rozevřenýma, ale neviděl nic. Srdce mu bolestivě nadskakovalo v hrudi – krev, která mu hučela v uších, mu bránila slyšet.
Našpicoval uši – snažil se uchopit jakýkoli jiný zvuk – ale myšlenky mu najednou naplnil Hermionin vyděšený hlas a on nebyl schopný slyšet nic jiného, než její slova:
Něco v těch tunelech je.
Nemohl si pomoct a musel o tom přemýšlet. Snažil se, jak mohl, aby tu větu ze sebe vytlačil. Ale nemohl… ozývala se znovu a znovu a popichovala ho… děsila ho… jako záznamník, který se zasekl.
Nevěřil, že by něco v tunelech mohlo být… no, on ani nechtěl věřit, že by tam něco mohlo být.
Ale čím déle seděl v temnotě – s ušima nastraženýma – tím častěji ho ta představa napadala. V hlavě se mu formovaly představy příšer: úděsné potvory a stvoření… některé ho honily v nočních můrách, když byl ještě malý, jiné byly zhola nové, děsivější, než si kdy myslel, že by si mohl představit.
Namlouval sám sobě, že je to jen jeho představivost, křičel na svou mysl, aby s tím přestala, ale ty představy byly až moc silné… a i Hermionina slova ho honila.
Potřeboval se odtamtud dostat.
Byla tam moc velká tma – moc malý prostor – a on byl díky své pilné představivosti i hodně vystrašený.
Bolest zakryla vlna adrenalinu. Pomocí roztřesených rukou se vyhoupl se na nohy a svižně se začal pohybovat vpřed.
Vůbec nemohl vidět, ale to jeho pohyby nezpomalilo.
Tunel se pod jeho napřaženou rukou rozevřel a on se na okamžik zmateně zastavil. Nevěděl, kterou cestou by měl jít. S vyschlými ústy stál… krátce se rozhodoval, dokud se klaustrofobie nezačala dobývat zpět do jeho mysli… klaustrofobie a příšery ze slepé uličky.
Mohl je cítit, dýchaly mu na záda… snažily se ho dostat. Srdce mu znovu hlasitě bilo v hrudníku.
Unáhleně se rozhodl. Uvědomil si, že už nemůže v těch tunelech zůstat, a rychle obrátil se na cestu, která ho podle jeho mysli měla zavést zpět do hlavní jeskyně.
Zpět k Hermioně.
Hlava ho bolela. A jak se začal pohybovat dopředu, adrenalin z něj pomalu opadával, čímž se mohl ozvat jeho zraněný kotník.
Bloudil, točil se v chodbách, ale moc nevěnoval pozornost tomu, kam vlastně jde. Vyčerpání nad ním pomalu přebíralo vedení, a to ovlivnilo jeho schopnost přemýšlet.
Víčka mu ztěžkla a oči ho pálily ze stálého zíraní do nekončící temnoty. Kulhal, jak se mu znavily nohy.
Netušil, jak dlouho už šel – cítil se, jako by to byly hodiny – a ztratil představu o tom, kolikrát už změnil směr. Ale věděl, že tma kolem něj zčernala – jestli to tedy bylo ještě možné. Slunce zapadlo a nechalo ho na pospas pekelné temnotě. Těžké a silné tmě, téměř se zdálo, že mu dech vytahovala přímo z plic a nahrazovala ho jen chladem.
A brzy jeho mysl navštívil neobytný hlásek.
Začal tiše, ale brzy zesílel a křičel, že se jenom víc ztratil… že jde špatnou cestou… že každý krok, který udělá, ho jen přibližuje k smrti, osamoceného a ztraceného v temnotě jeskyně.
Přejel si rukou přes obličej, když se snažil nejistotu odtrhnout pryč. Už se o nic nestaral… nemohl se přestat hýbat, protože pak už by nebyl schopný se znovu dostat na nohy. Takže by stejně umřel, jeho jedinou nadění zůstávala chůze vpřed a víra ve vlastní instinkty.
Zatímco ho sžíraly myšlenky, pokračoval v cestě a nevěnoval jí víc pozornosti než předtím. Noha se mu trochu zadrhla a vyhodila tím jeho tělo z rovnováhy. Ve snaze neupadnout rychle udělal ještě jeden krok, ale došlápl zraněnou nohou a přenesl na ni příliš mnoho váhy.
Ošklivé křup se ozvalo do všech stran prázdné jeskyně, jak jeho kotník selhal.
Padl na zem a vykřikl. Ten zvuk se mu vydral divoce z hrdla, jak se mu bolest provalila nohou – silné bodnutí – a pak si razila cestu do celého těla.
S lapáním po dechu se svíjel na podlaze. Pevně sevřel svůj kotník a toužil po smrti – po čemkoli, co by ho odneslo pryč z toho utrpení. Nevolnost se dostala k jeho žaludku a najednou, aniž by to mohl zastavit, se mu žaludek zvedl – vzlykal, když se násilně vyprazdňoval na chladné skály.
Žluč – kyselá a leptavá – ho praštila do nosu… cítil, jak mu skapává – nepříjemně horká – dolů po tváři a pokrývá jeho košili.
Bolest ho pohltila – každá její část, kterou pocítil od doby, co dopadl do téhle bohem zapomenuté díry, se vrátila – a už to prostě nemohl vydržet. Cítil, jak slábne… vítal cokoli, co by ho dostalo z té nesnesitelné bolesti.
Třásl se. Nasál do plic neúplný dech. Hlava mu plavala v řece utrpení. Unikal z reality, ale nestaral se o to. Nechal spadnout svou hlavu dolů a tiše se modlil ke komukoli, kdo by ho slyšel, o to, že když to tak má být, ať se už neprobudí… už na to neměl sílu.
Před očima mu projel obrázek Hermioniny tváře ale bolest ho ovládla. S tichou omluvou za to, že ji zklamal, cítil, že se mu oči začínají stáčet do hlavy a on proti tomu už nebojoval.
Konečně se dostane na to místo, o kterém snil… na místo, kde není ani zima, ani hlad, ani žádná bolest…
S poslední myšlenkou na pohodlí se mu oči převrátily. Jeho tělo se zatím v bezvědomí třáslo na chladné břidlicové půdě.
Poznámka překladatelky: Tohle je jenom první polovina kapitoly, ta druhá přijde příští pátek. Omluvám se, že to takhle dělím, ale nějak postrádám čas. Děkuji Kaitlin.
Za komentáře budu vděčná ;)
Jadeddragon4: ( Florence ) | 13.04. 2013 | Kapitola dvanáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 05.04. 2013 | Kapitola jedenáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 29.03. 2013 | Kapitola desátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.03. 2013 | Kapitola devátá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.03. 2013 | Kapitola devátá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.03. 2013 | Kapitola osmá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.03. 2013 | Kapitola osmá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.02. 2013 | Kapitola sedmá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.02. 2013 | Kapitola šestá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.02. 2013 | Kapitola šestá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.02. 2013 | Kapitola pátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 25.01. 2013 | Kapitola čtvrtá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 18.01. 2013 | Kapitola třetí | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 11.01. 2013 | Kapitola druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 04.01. 2013 | Kapitola první | |
. Úvod k poviedkam: ( Florence ) | 29.12. 2012 | Někdo mi dnes v noci zachránil život - úvod | |