Preklady fanfiction Harryho Pottera

Disclaimer: Všechna práva patří JKR, já nevlastním zcela nic. Překlad nebyl vytvořen za účelem zisku.

Poznámka překladatelky: Dalo by se namítnout, že povídka nemá konec ani začátek, Hermiona je lehce nevyrovnaná, Blaise sjetý a autorka by se ještě potřebovala vypsat. Ale kdo jsem já, abych soudila? Já překládám, mám ráda originální jednorázovky, výzvy, tento pár a hlavně, hlavně miluji déšť…

Hermiona seděla a pozorovala déšť, který se snášel na ni a i na celé Bradavické pozemky. Byla jediná, kdo se nacházel venku. Ostatní si užívali soboty v teple a pohodlí u krbů jejich společenských místností. Harry s Ronem se k ní odmítli připojit, pouze si mezi sebou vyměnili ten jejich pohled alá „Hermiona bude už zase blbnout ohledně domácích úkolů, musíme předstírat, že máme co dělat ve ve svých vlastních předmětech, přestože to stejně dělat nebudeme, a kdyby nebylo Hermiony, vyletěli bychom ze školy a byli nuceni se stát pouličními testovači příchutí Bertíkových fazolek.“ Pitomci si mysleli, že jejich kód nedokáže rozluštit. Přesto, zamyslela se v nenadálé depresi, ten poslední-postranní-pohled-s-trhnutým-ucuknutím-obočí mohl taky znamenat „kdybychom jen kvůli Hermioně nemuseli předstírat, že se tolik učíme, mohli bychom mít víc času na pojídání Bertíkových fazolek a rozebírání famfrpálových časopisů“.

Pravda byla taková, že Hermiona někdy uvažovala nad tím, zda Harry s Ronem byli jejími přáteli jen proto, že se cítili povinni jími být. Zkamarádili se vlastně až po tom incidentu s trollem, za nějž byl Ron z části zodpovědný, a Hermiona jim za posledních pár let pomohla tolikrát, když se dostali do úzkých, že, že... to bylo až hloupé. Věděla, že Ron s Harrym byli jejími přáteli proto, že jimi být chtěli. Měli ji rádi a ona měla ráda je. V Ronově případě v tom bylo něco víc. Naneštěstí. Chodili spolu několik měsíců během šestého ročníku, ale jejich vztah nevydržel díky Ronově žárlivé paranoie. Podezíral ji z náklonnosti k jakémukoli klukovi, se kterým přišla do kontaktu, a bylo úplně jedno, jak směšně to znělo. Hermiona konečně vybuchla až poté, co ji obvinil z toho, že dělala oči na Gregoryho Goyla. Nějakou dobu potom mezi nimi byla napjatá atmosféra, ale Ron nakonec našel útěchu v náruči Levandule Brownové, a nyní byli už stejní kamarádi jako předtím. „A on jen pravděpodobně stejně šťastnější s opravdovou holkou, než by kdy mohl být s podobnou vševědkou,“ zašeptal malý hlásek uvnitř její hlavy. Hermiona zuřivě zatřepala hlavou. Musí přestat být tak nevrlá. To ten zatracený déšť ji přiváděl do podobné deprese. Opět se zadívala na tu z nebes padající vodu a podrážděně si z nosu setřela kapku. Kdyby nebylo toho pitomého deště, nikdy by se nedonutila do něčeho podobného, pomyslela si lehce nelogicky. A pokud by tento úkol neměl cenu deseti procent její známky, už by dávno seděla uvnitř s ostatními.

Na hodině před pár týdny probírali vodní živly a profesorka Vektorová se rozhodla, že už jsou konečně tak daleko, aby si mohli vytvořit jeden vlastní. „V tomto stádiu není nutné pročítat vaše učebnice,“ řekla jim. „V tomto momentě pouze musíte vyjít ven a pokusit se zharmonizovat vaši energii s jejich. Zbytek bude jednoduchý.“ To by nemělo být složité, myslela si tehdy Hermiona - přece jen její tělo je z osmdesáti procent tvořené z vody. Hermiona pozorovala kapky vody, které začínaly odkapávat z mokrých pramenů jejích vlasů a snažila se vytvořit si k nim nějaký druh spojení. Bylo to k ničemu. Opět si povzdechla. O chemických a kouzelných vlastnostech vody mohla komukoliv vyprávět tak dlouho, dokud by mu nevycucala veškerou soustředěnost z hlavy, ale když došlo na „harmonizaci“ energie, jediné, co jí přišlo na mysl, bylo, že déšť byl na dotek mokrý, studený a voda byla mnohem sympatičtější, pokud jste se na ni dívali spoza okna.

Byla natolik zaměstnaná svými vodou naplněnými myšlenkami, že chvíli trvalo, než jí došlo, že stín, na který se právě dívala, byl vlastně lidskou postavou. Postavou, která vykročila jejím směrem. Postavou, která vykročila jejím směrem a měla na sobě zmijozelský hábit.

Od té doby, co Harry Voldemortovi nakopal zadek, začali lidé smýšlet o zmijozelských více shovívavě a byl celkově uznáván postoj „nechat minulost spát“*. Samozřejmě že neuškodilo, že nový představený koleje byl milý a férový k ostatním kolejím (a co víc, neuvěřitelně dobře vypadal). Což ovšem nezadrželo Hermionu od toho, aby v okamžiku, kdy zahlédla zmijozelský hábit, začala pohledem vyhledávat únikovou cestu (nebo velký kámen, kterým by mohla mrsknout - nebyla vybíravá). Jakmile se postava přiblížila, zjistila, že se jedná o jejího spolužáka ze sedmého ročníku, Blaise Zabiniho. Zabini byl v její třídě, která skládala OVCE z Věštění z čísel, ale nejvíce duchaplný rozhovor, který s ním kdy měla, byl tehdy, když se jí zeptal, na které stránce se právě nachází. Byl pravidelně napomínán za to, že zíral z okna a nedával pozor, ale káravý hlas profesorky Vektorové měl vždy podtón určité náklonnosti. To a skutečnost, že měl nejkrásnější úsměv, kterým byla kdy požehnána zmijozelská tvář, bylo vše, co o něm věděla. A přestože sem a tam věnovala pár nečinných okamžiků tomu, aby zauvažovala nad tím, co viděl za oknem učebny, že ho to přinutilo vykouzlit tak upřímný úsměv, byly to vždy jen její dohady.

Momentálně měl na tváři úsměv takového kalibru, že by mohl konkurovat Lockhartovi, na kterého byly právě namířeny kamery, a procházel se s takovou lehkostí, že pomalu očekávala, že každou chvílí začne zpívat strhující provedení „Zpívání v dešti“.

Hermiona přivřela oči a bojovala s potřebou po něm hodit nejbližší veliký kámen. Třeba si jí nevšimne. A když ano, dojde mu, že nemá náladu na společnost a půjde o dům dál. Ale ne, pravděpodobně nebude mít to štěstí. Uviděl ji, změnil směr chůze a zastavil se až u lavičky, na které seděla. Očividně neměl ani tolik slušnosti, aby svoji nechutně dobrou náladu držel dál od lidí, kteří trávili čas tím, že se utápěli ve svém vlastním neštěstí.

„Grangerová! Co děláš venku? Vypadáš mizerně.“

„Děkuji mockrát, že jsi na to poukázal.“

„Ale no tak, Grangerová, rozhlédni se! Jak můžeš být vůbec v podobný den nevrlá?“

Hermiona se podívala kolem sebe, na promočenou zem, zlověstné nebe a na teploměr na stěně, který jí říkal „Pokud toto čteš, jsi blázen. Jdi dovnitř.“ Stočila pohled zpět na Blaise.

„Zabini, nebyl jsi náhodou v osobním skleníku profesorky Prýtové, že ne? V tom, kde pěstuje své speciální květiny?“

Blaise se zasmál. „Ujišťuji tě, Grangerová, že nejsem pod vlivem žádným halucinogenních drog. Spíš si užívám po-přivolávacího pocitu.“

„Po- přivolávacího? Chceš tím říct, že se ti už podařilo, aby si k sobě povolal vodní živel?“

„Jo, nebyl ten úkol až moc jedno...“ Blaise se zarazil, když mu při pohledu na Hermionin výraz došlo, že by nebylo moc chytré větu dokončit.

Na několik okamžiků se mezi nimi rozprostřelo ticho. Hermiona bojovala s potřebou dostat nejlepší možnou známku a zároveň touhou dosáhnout ji bez cizí pomoci. Blaise chvíli stál a potichu ji pozoroval, a pak za ni rozhodl její dilema tím, že ji popadl za ruku a vytáhl na nohy.

„Hej! Co si myslíš, že děláš?“

„No, očividně jsi neměla moc štěstí zharmonizovat se s živly vody tady na lavičce, nebo snad ano? Možná je na čase, abys zkusila něco jiného.“ A s tím ji vtáhl do vířivého walzu. „Vidíš, s živly je to tak, že mají rádi zábavu, chápeš? A pokud ji nemáš, nebudou se chtít k tobě přiblížit. Abys je k sobě mohla zavolat, musíš jim porozumět a oni musí porozumět určité části tebe samé. Až pak se zjeví.“

Nejdřív byla Hermiona natolik zaskočená, že se na nic nezmohla. A pak, než se stihla jakkoliv bránit, zjistila, že jakákoliv snaha se před studenou vodou schovat je bezpředmětná. Navíc, mezitím co se s ní Blaise stále točil v kole, začala si to užívat. Byl to zvláštní osvobozující pocit, jednoduše se nepokoušela zabránit dešti, aby jí stékal po zádech, ani nohám, aby nezapadly do bláta. A pokud jí podobná zábava měla pomoci ve splnění domácího úkolu, byla ochotná za to zaplatit hrátkami v dešti. Použila Blaise coby protiváhu a točila se s ním po pozemcích. Vyprskla smíchy, když velká část šplíchance, kterou jednou svou otočkou způsobila, dopadla v podobě blátivé stopy na Blaise. Začala kaluže úmyslně vyhledávat a on až když měl víc jak polovinu hábitu od bahna, pochopil, o co se pokouší a začal jí její útoky vracet. Vše se brzy zvrtlo ve velikou vodní bitku a to až do té doby, než oba žuchli nazad do jedné z největších louží v okolí, popadajíc se přitom za břicha.

Smích se najednou vytratil, ale úsměvy měli stále usazené na tvářích. Když Blaise promluvil, v očích mu zářily uličnické jiskřičky. „Tak Grangerová, už jsi na to přišla, nebo se do toho musíme ještě hlouběji ponořit?“

Hermiona se zadívala do Blaisova křenícího se obličeje a zauvažovala, kolik úsilí by musela vyvinout, aby mu něm ulpěla pořádná blátivá skvrna. Nezbedně se usmála. Ne, pravděpodobně už nebude mít problém se zharmonizovat s vodními živly. Pozorovala Blaise, jak se zavrtěl v blátivé kaluži, košile se mu přitom opětovně přilepila k hrudi. Samozřejmě, že ještě nemusel zjistit, že už je sebejistá, co se spojení s živly týče. A plavání znělo každým okamžikem, kterým pozoroval oblečení, které obepínalo jeho tělo, lépe a lépe.

Ano, zaplavat si, to znělo opravdu dobře.

* originál: 'let bygones be bygones'