Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola devátá, část první:

VE SNECH

Hermiona ležela na zádech v měkké trávě u břehu Černého jezera.

Bylo jí teplo.

Slunce svítilo.

Znalo to místo – znala chladný větřík, co jí jemně foukal přes tělo, znala jemné tělo, co jí ohřívalo kůži, znala vůně, znala zvuky… tu radost.

Také věděla, že je to sen.

Ale nestarala se o to. Pro ni to bylo jednoduše nebe.

Líně si položila ruce na vysokou trávu a s úsměvem nechala prsty, aby přejely po zeleném ostří. Lechtalo ji na těle. Spokojeně vzdychla.

Se zavřenýma očima a klidným dechem dovolila slunci, aby ji prohřálo, když si vychutnávala větřík, který jí rozfoukával vlasy.

Byla šťastná… zdravá… a navíc už ji nic nebolelo.

Cítila teplo… konečně teplo.

S úsměvem nakonec dovolila svým očím se otevřít.

Jasné slunce jí na okamžik oslnilo pohled. Mžourala, rychle zamrkala a čekala, až se její oči přizpůsobí.

Nakonec se svět kolem ní ustálil.

Když se podívala nahoru, viděla oblohu vyvolávající úžas. Jasná a světlá – dokonalý odstín modré – a ona ucítila, jak se jí hruď mírně napjala. Zůstala ve tmě tak dlouho, že málem zapomněla, jak krásné nebe bylo.

Koukala se do otevřenosti, do svobody beze zdí a mantinelů – žádné omezení ani malé prostory jako v té bohem zapomenuté díře, kde trčela.

A to světlo… Ó ano, to světlo. Zářilo na ni – ohřívalo její tělo, osvětlovalo všechno, z čeho byla tak vyděšená, a dovolovalo jí vidět opět krásu a konečně opustit strach.

Už nikdy nechtěla odejít… Ne, chtěla tam navždy zůstat, u jezera, se světlem z nebe.

Najednou uslyšela pohyb, ale nevyděsilo ji to…

Nebála se, protože už věděla, co se stane. A věděla, že už se nikdy nebude muset znovu bát.

Otočila hlavu na stranu.

Tráva byla přespříliš zelená – impozantně, zdálo se, jako by téměř tančila ve vánku – a jí to okamžitě vzalo schopnost se nadechnout. Nedokázala ale udržet oči na té kráse, protože konečně uviděla to, co vidět chtěla:

Harryho a Rona, kteří se k ní pomalu blížili.

Slzy jí začaly proudit z očí. Předtím, než se jí skutálely do trávy, namočily jí tváře. Nemohla si pomoct. Srdce se jí naplnilo takovým štěstím, že už se vůbec nestaralo o to, že je to jen sen.

Bylo to pro ni nebe. Už nikdy nechtěla odejít.

Náhlá myšlenka zasáhla její mysl a překryla všechny emoce.

Bude muset odejít?

Jestli to byl jen sen, mohla by si vybrat a zůstat tam navždy?

Mohla se rozhodnut se prostě neprobudit?

Vsedě nechala konečky prstů prozkoumávat svůj obličej, zatímco se rozhlížela po svém okolí. Jak se její oči posunuly – a všechno to zabraly – naplňoval ji větší a větší klid.

Přestala přemýšlet.

Už ji vůbec nezajímala logika nebo důsledky nebo strach nebo možnost odejití. Jen věděla, že její mysl se už rozhodla: Zůstane tady.

Vyhoupla se na nohy a vykročila směrem k Ronovi a Harrymu.

Široký úsměv se přelil přes Harryho tvář. Dvěma velkými kroky zničil zbývající vzdálenost mezi nimi, popadl ji a zabalil v těsném a teplém objetí.

Hermiona se zhluboka nadechla jeho vůně.

Uvědomovala si tlukot srdce v jeho hrudi, mohla cítit, jak ji jeho teplé tělo zahřívá ještě o něco víc, mohla slyšet jeho pravidelný dech, když se nadechl a pak vydechl, mohla cítit energii, která od něhoproudila, a která ji odtahovala od smrti.

Odtáhla se a otočila se k Ronovi. Natáhla se k němu a nechala své ruce, aby se kolem něho obtočily.

Zavřela oči a přitiskla se k jeho hrudi. „Je tohle skutečné?“

Jako odpověď ji Ron pohladil po vlasech a odhrnul jí je z obličeje.

Vzhlédla a jemně se dotkla jeho tváře. „Můžu tady s vámi dvěma už navždy zůstat?“

Usmál se na ni. „Hermiono.“

S pohledem do jeho očí si spokojeně oddechla. „Řekni to znovu.“

„Hermiono.“

V krku se jí objevil knedlík.

„Hermiono, otevři oči.“

S mrknutím svraštěla obočí. „Cože?“

„Potřebuješ otevřít oči.“

„Nerozum…“

Dech se jí náhle zachytil v hrdle, slova jí na jazyku odumřela.

Ronovy oči se změnily – barva se zvlnila, jako když se kámen hodí do modrého moře. Pomalu se měnily z oslnivě modré – zbledla barva, nikoli však lesk. Ústa se jí otevřela dokořán, když zjistila, že sleduje světlý odstín stříbra.

„Rone?“ polka.

Začala se mu měnit tvář.

Bez mrknutí oka Hermiona sledovala, jak začala jeho proměna. Rysy slábly a stávaly se ostřejší - špičatější.

Kůže mu zbledla a pihy zmizely.

Pod očima se mu utvořily temné kruhy a špína smíšená s krví se objevila v cákancích na jeho těle.

Do čela mu spadaly špinavé blonďaté vlasy.

Najednou pozorovala zraněnou a unavenou tvář Draca.

Stáhla ruku z jeho obličeje, jako by se spálila. Otočila hlavu a podívala se přes rameno. Hledala Harryho, ale nikde tam nebyl.

Když se obrátila zpět na Draca, cítila, jak se jí v koutcích očí znovu tvoří slzy. Přes ten knedlík polkla a pak pomalu zavrtěla hlavou. „Ne… ne. Prosím, přiveď je zpátky.“

Draco se natáhl a popadl ji za ruku. Tělo měl v porovnání s tím jejím chladné a ona cítila, jak z ní teplo vysává.

Jemně ji stiskl. „Potřebuju, aby ses probudila, Hermiono.“

Hermiona se k němu přitáhla. „Ne, chci tady zůstat.“

Podíval se hlouběji do jejích očí a sevření nepovolil. „Musíš se probudit. Musíš mě najít.“

Hermiona svraštěla své obočí. „Ty jsi přímo tady…“

„Nejsem. Potřebuješ vstát a potřebuješ jít.“

Hermiona se podívala kolem sebe – na otevřený prostor kolem sebe – a zvedla ruce. „Jít kam?“

Draco se přes rameno otočil.

Hermiona se tím směrem zadívala a z obličeje jí ubylo trochu barvy.

Předtím to tam nebylo… to věděla jistě. Ale teď se v nádherné trávě objevila temná a hrozivá díra do jeskyně.

Potřásla hlavou a vytrhla mu ruku ze svojí. „Ne… ne, já nemůžu.“

„Ale ano, můžeš.“

Hermínino obočí mírně vystoupalo. „Můžeš zůstat tady… se mnou. Prosím, zůstaň.“

„Nemůžu a ani ty ne.“

„Proč? Proč tady prostě nemůžu být? Je to tady tak nádherné.“

Draco potřásl hlavou. Oči mu najednou zesmutněly. „Hermiono, já umírám… a jestli neodejdeš, umřeš taky. Potřebuju tě. Potřebuju, abys mě našla. Prosím…“

Kousla se do rtu a odvrátila od něho tvář. Ještě jednou se pomalu rozhlédla po svém okolí.

Nechtěla tohle místo opustit – opustit světlo, teplo a bezpečí, které nabízelo okolí jezera.

Nezajímalo ji, jestli umře. Chtěla tam zůstat napořád – být šťastná s Harrym, Ronem a Dracem – pod září nebeského světla.

Na okraji její mysli se náhle projevilo svědomí . Nestarala se, jestli umře… ale co Draco. Žádal o její pomoc. Potřeboval ji.

Ale mohl taky zůstat u jezera, s ní. Mohli v tom ráji žít navždy, už nikdy nemuseli pocítit tu bolest.

Hermiona se ztratila ve svých myšlenkách, a tak si nevšimla temného mraku, který se utvořil na neposkvrněné obloze a razil si nebem cestu. Pomalu se roztahoval, natahoval svoji ďábelskou dlaň, dokud nedosáhl na slunce.

Její dokonalý svět potemněl. Zděšená Hermiona zalapala po dechu a vzhlédla v panice nahoru.

Obloha rychle černala – zlověstně – jak víc a víc mraků křižovalo oblohu.

Hermioně vyschlo v ústech. Ucukla před stíny mraků, jak by jí snad ta tma mohla ublížit. „Ne… ne, prosím, ne.“

Byla jí zima.

Slunce zmizelo.

„Draco…“

Obrátila pozornost pryč od mraků. Zalila ji vlna paniky, když si uvědomila, že Draco je pryč.

Horečně se rozhlížela kolem – horké, těžké slzy se jí tvořily v koutcích očí.

„Draco?“

Bez jakéhokoli varování se její dokonalý svět náhle začal vypařovat a obří díra se pod ní rozevírala víc a víc. Rychle začala polykat všechno krásné – ničila všechno krásné, co se Hermioně líbilo. Temnota ji zahalila a zanechala zcela opuštěnou… s výjimkou bohem zapomenuté díry do jeskyně.

Znovu osaměla.

Úplně sama v ponurém šeru.

Srdce ji začalo bolestivě tlačit do žeber. Panika uvnitř ní rostla. Nemohla dýchat. Ta chvíle od doby, kdy cítila teplo, jí připadala jako celá věčnost – věčnost od doby, kdy byla na světle se svými přáteli.

„Draco?“

Pevně obmotala ruce kolem svého těla a objala si hrudník.

„Draco?“

Mohla vidět obrysy obav – naplnily jeskyni. A přestože nebyla schopna říct kdy – nebo jak – našla v sobě sílu uvést své nohy opět do pohybu.

Postupně se přibližovala dopředu se strachem, který ji přibližoval k jejímu vlastnímu, osobnímu peklu.

Naposledy se podívala přes rameno a pak, i když se třásla hrůzou, vstoupila do jeskyně.

Temnota ji úplně spolkla.

Obrátila se zpět ke vchodu, ale světlo zmizelo už úplně-

„Draco?“ Její hlas se podivně odrazil. „Draco? Prosím, odpověz mi!“

Už nechtěla být ani sekundu v téhle noční můře. Chtěla se probudit.

Pomalu sklouzla na zem a přitáhla si kolena k hrudi.

Zavřela oči a promnula si spánky. „Probuď se, Hermiono… no ták… prosím… Je to jen sen… je to jen sen…“ Obličej si zakryla dlaněmi.

Zabořila si hlavu mezi nohy a naslouchala svému dechu se snahou zklidnit srdce bušící v jejím hrudníku.

„Hermiono?“

S vyjeknutím zvedla hlavu.

Draco se před ní krčil. Tvář měl jen několik centimetrů od té její.

Zatímco se skláněl, Hermiona se mu vrhla do náruče. Těsně se k němu přitiskla – prsty zaryla do jeho zad – jako kdyby mohl s povoleným sevřením najednou zmizet.

Se snahou popadnout dech si přitiskla tvář na jeho hruď a snažila se zabránit vzlykům razit si cestu ven.

Draco jí rukou přejel po vlasech. Snažil se ji uklidnit.

Nakonec se od ní odtáhl a chytnul ji za ramena. „Hermiono, musíme jít. Dobře?“

Popotáhla a přikývla.

Draco jí pomohl se postavit na nohy.

Natáhla se a sevřela jeho dlaň svýma oběma a dovolila mu, aby ji odvedl hlouběji do temnoty.

Pomalu se v tichu pohybovali. Jejich kroky a dech byly jedinými zvuky, které mohli slyšet.

Draco se opatrně s rukou nataženou před sebou točil a točil, čímž ji vedl zakřivenými tunely.

Hermioniny oči se trochu přizpůsobily, díky čemuž mohla vidět temnou siluetu Draca před ní, ale nic dál už ne, ať už se snažila mžourat do inkoustových stínů jakkoli.

„Kam to jdeme?“

Draco jí odpověděl, aniž by se otočil: „Myslím, že jsem našel cestu ven.“

Hermionino srdce poskočilo.

Najednou se Draco zastavil. Se ztěžklým dechem se podíval přes rameno do tmy, jako kdyby mohl jasně vidět, co je za nimi.

Hermiona sledovala jeho pohled, ale i když si její oči už přivykly, nemohla vidět nic jiného než temnotu. „Co se děje?“

Draco zavrtěl hlavou, „Nic.“ Ale hlas měl divný – napjatý – a ona pocítila, že jí z neznámého důvodu vyschla ústa.

Zatáhl ji za ruku a začal se znovu pohybovat, ale nasadil o něco rychlejší tempo.

Spěšně se pohyboval přes tunely, táhl ji hlouběji do neznáma s pravidelným zpomalením na to, aby se mohl podívat přes rameno.

Hermiona vycítila, že něco je špatně… hodně špatně. „Draco… prosím.“

Zastavil se a otočil se k ní čelem. „Bude to v pořádku, ano? Jen musíme být ry…“ Náhle se zarazil a hlavu naklonil ke straně, jak se snažil poslouchat. Dech se mu zadrhl v hrdle.

„Draco?“

„Pšššt.“ Rychle jí rukou zakryl ústa. Cítila nečistotu a špínu zažranou do jeho kůže.

Sekundy bolestně ubíhaly.

Draco měl ruku stále přitištěnou na jejích ústech. Ztuhla, ale žilami jí pumpoval adrenalin, což přimělo její nervy drnčet. Krev se jí valila do uší a zakryla všechny ostatní zvuky kolem ní.

Dracův dech se zadrhl a on okamžitě spustil ruku z její pusy. „Musíme jít.“

A aniž by počkal na odpověď, prodloužil kroky a táhl ji za sebou.

Srdce jí bilo ve strachu. Musela téměř běžet, aby s ním udržela krok. „Proč?“

Ale tehdy to uslyšela: hlasitý zvuk škrabotu na stěny, který se děsivě odrážel od skalních stěn.