Someone Saved My Life Tonight
AUTOR: Jadeddragon4
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight
Někdo mi dnes v noci zachránil život
PŘEKLADATEL: Florence
Kapitola devátá, část druhá:
VE SNECH
Dracův dech se zadrhl a on okamžitě spustil ruku z její pusy. „Musíme jít.“
A aniž by počkal na odpověď, prodloužil kroky a táhl ji za sebou.
Srdce jí bilo ve strachu. Musela téměř běžet, aby s ním udržela krok. „Proč?“
Ale tehdy to uslyšela: hlasitý zvuk škrabotu na stěny, který se děsivě odrážel od skalních stěn.
Měla pocit, že bude zvracet. „Ne… ne, znovu už ne.“
Zavrčení – nízké a děsivé – se ozvalo z hlubin temnoty.
Plni strachu se najednou našli, jak běží.
Nohy jim dopadaly na zem, ale ani to nepřehlušilo zvuk zvířete za nimi. Hermiona sevřela Dracovu ruku, zatímco slepě běžela. Mohla tu příšeru už i cítit – zapáchala hnilobou smíšenou s krví a hnijícím masem… pach smrti.
Podívala se při běhu za sebe, i když věděla, že jí to vůbec nepomůže. Jen to chtěla vidět… chtěla čelit svému strachu. Ale nic neviděla – jen cítila, jak se k nim to monstrum blíží.
Otočila se dopředu a náhle ztratila rovnováhu. Zakopla, díky čemuž spadla dopředu. Ruka jí vyklouzla z té Dracovy.
Hermiona se zuřivě drápala temnotou. Natáhla se po Dracovi, ale on tam nebyl.
Najednou osaměla, hrůza v ní znovu rostla.
„Draco?“
Hlas se její odrazil od prázdných stěn.
„Draco!“
„Hermiono, pojď!“ ozval se jeho hlas z černoty.
Nadechla se, aby se uklidnila, a snížila svůj hlas do šepotu: „Kde jsi?“
„Nejsem daleko. Najdu tě. Jen zůstaň na místě.“
Promnula si nervózně ruce. „Pospěš si, prosím.“
Slyšela, jak se pohybuje temnotou.
Přes přerývavý dech se snažila počítat v hlavě jeho kroky a uklidnit tak své nervy.
Náhle se zastavil a zanechal ji tak v naprostém tichu.
Sekundy utíkaly a Hermiono srdce začalo splašeně.
Naklonila se dopředu, do temnoty. Horké slzy ji tlačily v koutcích očí. „Draco?“
Za ní se ozval nový zvuk. Překvapil ji.
Po zádech jí přejel mráz, když se napřímila tak, jako by jí přikovali k zádům ocelovou tyč. Nevidoucí oči se jí rozšířily. Strach vyzařoval z celého jejího třesoucího se těla.
Mohla to slyšet, pomalu se to pohybovalo tmou… nabroušené drápy tomu škrábaly o zem, jak se to k ní přibližovalo.
Položila dlaně na zem a tím se posunula dozadu tak potichu, jak jen mohla. Pomalu se snažila stáhnout to temnoty.
Noha jí najednou uklouzla a v tunelu se ozval zvuk smeknutí nohy o kámen.
Příšera se zastavila a přesto, že všude kolem viděla jen černotu, si Hermiona byla jistá, že příšera kouká přes temnotu přesně jejím směrem.
Aniž by to chtěla, dech se jí zadrhl v hrdle. Vytáhla ruku a zakryla si jí ústa, aby se utišila. Dýchala přes nos a jednou rukou se snažila dostat daleko od příšery.
Když se zády srazila s chladnou stěnou, srdce jí na okamžik přestalo bít. Slyšela, jak to čichá – zkažený dech se přibližoval přímo k ní. Cítila se jako lapené zvíře… neschopná utéct ze spárů predátora.
Zadržela dech, zavřela oči a snažila se stát neviditelnou.
Cítila to… přibližovalo se to – ozývalo se to hlasitěji, jak se to snažilo najít její ukrýt po čichu.
Slzy jí jako horká připomínka jejího stálého strachu pomalu klouzaly po tvářích.
Odtáhla se, přimkla se blíž k chladné stěně s přáním se do ní ponořit a zmizet.
Najednou ucítila, jak jí to dýchá na tvář – shnilý, páchnoucí dech zatracení – a připravila se na útok.
„Hermiono?“
Dracův hlas zazněl ze stínů.
Hermioně se rozšířily oči ve strachu, ale věděla, že na něj nemůže zakřičet. Místo toho jen potřásla hlavou a doufala, že už nezavolá.
„Hermiono? Kde jsi?“
Tentokrát mírně zvýšil hlas. Příšera si odfrkla a odvrátila se od Hermiony svou pozornost.
Hermioně se začala třást brada, když si uvědomila, že příšera se s vrčením, které jí rostlo v hrudi, chystá zaútočit na jejího spoluvězně.
Draco uslyšel, jak se příšera blíží, a zastavil se: „Hermiono? Jsi to ty?“
V hlase měl strach. Slyšela, že doopravdy nevěří, že je to ona, ale nechtěl uvěřit, že si pro něj přišel sám ďábel z temnoty.
Hlas mu zakolísal. „Hermiono?“
Příšera náhle bez varování zavrčela – z břicha se jí vydralo zavytí, které se následně odrazilo od stěn.
Hermiona si rukama zakryla uši, když se jí ten zvuk zaryl do kostí.
A Draco začal křičet.
S rukama pevně na uších se snažila ten zvuk ignorovat, ale i přesto ten útok slyšela.
Příšera zavrčela – zlomyslně zavyla.
Hermiona bojovala s nutkáním zvracet, když poprvé uslyšela, jak se příšera zakousla do Dracova masa.
Odkryla si jedno ucho, aby si mohla rukou zakrýt ústa, aby zahnala žluč zpět dolů.
S tichým pláčem odkryté ucho přitiskla k chladné zdi. Snažila se umlčet ty zvuky, které vycházely z hlouby šera.
Draco křičel bolestí.
Hermiona slyšela, jak bojuje proti svému nepříteli, ale se zvukem drápů zatínajících se do jeho kůže věděla, že ta bitva je již prohraná.
„Hermiono!“
Křičel – křičel, aby mu pomohla – ale ona byla bezmocná.
Přitáhla si kolena k hrudi a bojovala s vlastními démony.
Draco řval, jeho křik se rozléhal – zaplavoval ji až tak, že měla pocit, že byl všude kolem.
Chtěla se probudit. Tuhle noční můru už dál nemohla snášet.
Ale co když to nebyla noční můra?
Co když to byla její realita.
Co když zemřela v jeskyni a místo dokonalého nebe, kde byla s Harrym a Ronem, se ocitla v tomhle pekle: Tma, zima a věčný zvuk Dracovy smrti. Možná měla zemřít i ona – znovu a znovu – bez naděje na probuzení.
„Hermiono! Utíkej!“
Naléhavě ji žádal – ale ona byla příliš zmrzlá na to, aby se pohnula.
S posledním zavrčením mohla slyšet, jak se příšera zakousla do Dracova hrdla.
„BĚŽ!“
Dusil se. Hrdlo se mu zaplavilo vlastní krví.
Ten bublavý vzduch ji vytrhl z nehybného stavu.
Adrenalin jí proudil v žilách, když se vyhoupla na nohy.
Otočila se a začala slepě utíkat. S rukama nataženýma před sebou se odrážela od stěn a pohybovala se přes tunely – obracela se a točila v temnotě a zakopávala o kameny a prohlubně, které nemohla vidět.
Příšera ji slyšela.
Zavylo to – ten zvuk prostoupila zuřivost a vzrušení.
Bylo jí to v patách. Zhrozila se z představy obličeje příšery – jak jí Dracova horká krev kape z tesáků.
Dohánělo ji to. Mohla to slyšet – lapalo to z běhu po dechu. Mohla to cítit – cítit prohnilý zápach rozkládajícího se masa.
Prudce zatočila do jednoho rohu.
Zaútočila na ni únava – dny bez jídla a odpočinku se projevily.
Sevřela si bok s přáním, aby ta štiplavá bolest zmizela.
Věděla, že už to nebude dlouho trvat. Věděla, že ji postihne stejný osud jako Draca… a to ji vyděsilo. Nevadilo jí zemřít… jen nechtěla zažít tu bolest s tím spojenou.
Lapala po dechu, zpomalila a snažila se poslouchat.
Slyšela jen děsivé ticho.
Tvář mokrou od slz si zuřivě snažila otřít, aby viděla do temnoty.
Pažemi si objala hrudník. S brekem šeptala do černé tmy: „Draco, prosím… Prosím, vrať se zpět. Nezvládnu to bez tebe.“
Ale věděla, že se Draco nevrátí.
Protože Draco zemřel.
A ona měla být další. Dokázala si představit, jak se jí tesáky boří do masa, jak jí trhají svaly, jak jí to pomalu žere. Zemře hned? Nebo bude to utrpení snášet neskonale dlouho?
Napnula uši, ale nic neslyšela. Kam to šlo? Plížilo se to v temnotě, aby ji to přechytračilo?
Čelist se jí třásla. Znovu začala tiše vzlykat.
Neschopná kontroly sama nad sebou ze sebe vydala výkřik – ten zvuk se dutě odrazil od kamenů.
Byla tak unavená – unavená bojem s nevyhnutelností.
Natáhla ruku a nahmatala zeď. Přitiskla se k ní a pomalu po ní sklouzla na zem. Se zakrytýma ušima si přitáhla nohy k hrudníku a mezi kolena si zabořila hlavu.
„Prosím… prosím, neopouštěj mě. Prosím, neopouštěj mě.“
Něčí ruka se jemně dotkla její tváře. „Hermiono? Hermiono, slyšíš mě?“
„Neopouštěj mě… neopouštěj mě… Prosím, neopouštěj mě.“
„Neopustím tě… ale musíš otevřít oči, zlato.“
Hermiona zavřela víčka ještě pevněji. „Prosím, ať už to přestane.“
„Je konec… slibuji. Musíš jen otevřít oči.“
Zavrtěla hlavou, tvrdohlavě odmítala přijmout, že to skončilo, ale přesto cítila, že něco se změnilo.
Slunce svítilo na její tvář a jemně ji zahřívalo. Ona ale nedokázala otevřít oči a čelit mu.
V bolesti otočila hlavu. „Nemůžu. Moc to bolí.“
„Vydrž.“
Slyšela nějaké pohyby, ale nemohla říct, o co šlo.
Světlo náhle zmizelo – bylo to slunce? – a ona svraštěla obočí ve zmatku.
Slyšela, jak si někdo vedle ní sedl a pak zakryl svýma rukama ty její.
„No tak, Hermiono, zkus to znovu.“
Zhluboka se nadechla, aby uklidnila své nervy, a dovolila očím, aby se rozevřely – i když si myslela, že ví moc dobře, co uvidí.
Slepě mrkala a čekala, až se její oči přizpůsobí šeru… a její srdce se náhle zastavilo.
Znala to místo… ale nebyla už v té bohem zapomenuté jeskyni, které ji věznila.
Stěny kolem ní byly bílé – a to i přes to tlumené světlo. Byla v teple a její hlava odpočívala na měkkém polštáři.
Vedle postele ležel džbán s vodou, ústa se jí klepala žízní. Nemohla se na to ale soustředit, protože vedle džbánu uviděla… svoji hůlku.
Zatřásla hlavou. „Ne… ne, tohle není skutečné.“
Osoba, která ji držela za ruku, ji jemně zmáčkla. „Je to skutečné. Už jsi v bezpečí.“
Otočila hlavu, oči se jí naplnily slzami: Koukaly na ni dokonalé zelené oči..
V ústech jí vyschlo: „Harry?“
Harry se usmál. „Já a Ron. Madame Pomfreyová zrovna odešla, ale za chvíli se vrátí.“
„Jsme rádi, že jsi zpátky. Tolik jsme se o tebe báli.“ Ron si sedl na druhou stranu postele.
Hermiona si odkašlala. „Jak dlouho…?“
Harry sklopil pohled na své nohy. „Ztracená jsi byla čtyři dny a tady v bezvědomí jsi byla tři. Skoro celou dobu jsi křičela a mluvila.“
Hermiona se pokusila posadit, ale hlava jí bušila na protest.
Ron jí mírně zatlačil na rameno. „Nesnaž se. Pořádně ses uhodila do hlavy, potřebuješ na to jít pomalu.“
Znovu položila hlavu na polštář. „Jak jsem se sem dostala? Kde se tady vzala moje hůlka?“
V hlavě se jí připomněla stále čerstvá noční můra a ona se v panice pokusila znovu posadit. „Kde je Draco?“
Tentokrát ji zatlačil zpět Harry. „Řekneme ti vše, co víme, ale později. Teď si odpočiň.“
Hermiona otevřela pusu, aby protestovala, ale Harry jí prstem překryl rty. „Později… slibuji. Teď prostě zavři oči a odpočiň si. My nikam nepůjdeme.“
Hermiona už proti tomu nebojovala. Předtím si to neuvědomila, ale byla vyčerpaná – fyzicky i psychicky.
Zavřela oči, a když jí Harry jemně odhrnul vlasy z čela, cítila, jak se její mysl začala pomalu vzdalovat.
Jadeddragon4: ( Florence ) | 13.04. 2013 | Kapitola dvanáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 05.04. 2013 | Kapitola jedenáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 29.03. 2013 | Kapitola desátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.03. 2013 | Kapitola devátá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.03. 2013 | Kapitola devátá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.03. 2013 | Kapitola osmá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.03. 2013 | Kapitola osmá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.02. 2013 | Kapitola sedmá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.02. 2013 | Kapitola šestá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.02. 2013 | Kapitola šestá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.02. 2013 | Kapitola pátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 25.01. 2013 | Kapitola čtvrtá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 18.01. 2013 | Kapitola třetí | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 11.01. 2013 | Kapitola druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 04.01. 2013 | Kapitola první | |
. Úvod k poviedkam: ( Florence ) | 29.12. 2012 | Někdo mi dnes v noci zachránil život - úvod | |