Someone Saved My Life Tonight
AUTOR: Jadeddragon4
ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/4840223/1/Someone_Saved_My_Life_Tonight
Někdo mi dnes v noci zachránil život
PŘEKLADATEL: Florence
Kapitola jedenáctá:
VZPOMÍNKY NA NE ZAS TAK DÁVNOU MINULOST
„Tudy… teď pomalu… pozor na hlavu…“
S rukou pevně omotanou kolem Hermionina pasu ji Harry opatrně chytnul za loket, když jí pomáhal přes portrét Buclaté dámy do společenské místnosti Nebelvíru.
„Harry, oceňuji tvoji snahu, ale vážně… já nejsem invalida.“ Hermiona se zasmála, ale stejně se od něj nechala vést, pevně přitisknutá k jeho boku.
Milovala ten dotyk – tak teplý, tak známý.
Ale nejvíc ze všeho jí připomínal, že to všechno je skutečné – že on je skutečný – a tak už se dál nemusela bát, že se probudí znovu do té noční můry.
Předchozí dva týdny byla jen v nemocničním křídle a zotavovala se tam ze svého zážitku ze Zapovězeného lesa. Každý možný okamžik strávila tím, že se zabývala minulostí, na kterou si nemohla vzpomenout – snažila se dát dohromady příběh, ale nikdy si nebyla plně jistá, zda jsou její vzpomínky skutečné nebo se jí jen zdály.
Její přátelé a spolubydlící se jí střídali u postele. Dělali vše, co mohli, aby ji nějak rozptýlili, vyprávěli jí o hodinách, o posledním zápasu ve famfrpálu a o všech nových zvěstech, které prolétly Bradavicemi – o všech kromě jedné, o které Hermiona věděla, že ji mají všichni na rtech.
Zvěst o tom, co se stalo jí a Dracovi.
Věděla, že ta zvěst se dostala už mezi všechny studenty… věděla, že všichni o tom mluví, šeptají své spekulace… ale její přátelé to téma nikdy nenadnesli.
Věděla, že se chtějí zeptat – mohla jim to vidět na očích – ale něco je vždycky zastavilo, takže jejich rozhovor utichl, zanikl v nepříjemném tichu, než někdo změnil téma.
Ale i kdyby za ní někdo přišel s jednou z mnoha pověstí, nemohla by ji Hermiona ani odsouhlasit, ani popřít.
Strávila celé dny tím, že se snažila slepit dohromady příběh o tom, co se doopravdy stalo, ale ty vzpomínky byly stále zamčené hluboko v temném zákoutí její mysli a jediná osoba, která jí mohla dát nějaké odpovědi, byla ta osoba, která ji přišla navštívit jen jednou, před tolika nocemi… a když ji opustil, zůstala ještě zmatenější než předtím.
Chtěla se svých návštěvníků na něj zeptat – zeptat se, jak se mu vede… aby věděla, jestli je v pořádku… aby věděla, jestli se vrátí – ale nemohla se přinutit k těm slovům.
Takže místo toho zdvořile poslouchala, usmívala se a smála, dokud její hosté neodešli. A pak zůstala se svými démony, kteří neustále číhali v její mysli.
Nespala, protože se místo toho snažila přimět se vzpomenout, ale čím víc se snažila, tím rozmazanější to všechno bylo.
Takže dny ubíhaly a ona sílila – sílila po fyzické stránce, protože její modřiny a rány se pomalu začínaly hojit… ale ne po stránce duševní nebo emocionální. Měla tolik otázek, tolik pocitů se jí vrylo do mysli, ale nebyl tu nikdo, komu by se s tím svěřila.
Kolem ní byli pořád nějací lidé, ale to byli lidé, kteří si neprožili to, co ona… necítili se tak, jako ona… lidé, kteří jí prostě nerozuměli.
Ona se dívala smrti do tváře a přežila, i když stále nevěděla jak.
Ale její přátelé s ní zůstali, snažili se ji pochopit pokaždé, když jí nabízeli svoji podporu, dokud konečně nemohla z nemocničního křídla odejít.
A teď, konečně volná, v duchu děkovala svým přátelům za ty nikdy nekončící obavy, i když Ron a Harry to hnali do extrému – oba se k ní chovali, jako by se měla v následujícím okamžiku rozbít.
To odpoledne ji Harry vyzvedl, aby ji doprovodil zpět do jejich koleje.
Nebránila se – ani se nezeptala, proč s ním není Ron – ale v okamžiku, kdy opatrně vstupovala obrazem, si uvědomila proč.
Její spolubydlící na ni čekali.
Stuhy a balónky zvýrazňovaly nápis na celé zadní straně – Vítej doma, Hermiono!
Doma…
Oči se jí zalily slzami, když si pomalu prohlížela své okolí.
Prudce se nadechla a ucítila na své ruce tu Harryho – jemně ji zmáčknul, aby ji uklidnil.
Ginny k ní vykročila jako první a ihned ji uvěznila ve vřelém objetí.
„Jak se cítíš?“ Odtáhla se a jemně Hermioně uhladila vlasy z obličeje.
„Dobře…“ pokrčila Hermiona rameny, zatímco bojovala se slovy. „V pořádku…“ Kousla se do rtu, když jí na mysl konečně přišlo správné slovo. „Líp.“
Ginny se na ni usmála a jemně jí zmáčkla rameno. „No, víš, kam máš jít, jestli budeš něco potřebovat.“
„Dobře… dobře! Tvůj čas vypršel! Uhni z cesty!“
Hlasité zvolání přehlušilo šumění v místnosti a Ginny najednou někdo odstrčil na stranu a nahradila ji vysoká, štíhlá postava Rona.
„Čau, krásko, jak to jde?“ Tichým hlasem promluvil přímo u jejího ucha.
Hermiona se k němu těsně přitiskla. „Tohle je úžasně. Všechno je dokonalé.“
„To rád slyším.“
Ron se sehnul a políbil ji na tvář předtím, než ji pustil.
Hermionin svět se zatočil z těch všech objetí, polibků a pozdravů od jejích přátel.
Snažila se s nimi držet krok, ale brzy přišla na to, že nemůže. Cítila, jak se jí v hrudníku začíná hromadit nevysvětlitelná panika, když si ji k sobě její spolubydlící těsně tiskli.
Přesně, když toho začínala mít nad hlavu – když se tváře před ní rozmazaly a ona už nikoho nepoznávala – ji někdo chytl za ruku a vytáhl z té směsice lidí.
„Hele, hele… dost s tím sesypáváním. Máte moře času, aby každý řekl svoje ‚ahoj‘, jasný? Jen ji nechte se posadit a na chvíli si odpočinout.“
Harry se strategicky postavil mezi ní a zbytek skupiny. Ruku jí stále držel v tom ochranářském gestu.
„Jo, slyšeli jste ho! Dejte jí pokoj!“ Ron se začal tlačit davem a vytvářel tak cestu pro Hermionu a Harryho, kudy mohli projít.
„Děkuji,“ řekla Hermiona polohlasně, zatímco se pomalu drali k pohovce.
Harry po ní hodil svůj slavný úsměv. „Žádný problém. Máš žízeň?“
Hermiona přikývla.
„Dobře, posaď se tady s Ronem a já ti pro něco zajdu.“
S povzdechem klesla na pohovku vedle Rona a zavřela oči. Cítila, jak jí Ron položil ruku na rameno, a tak se opřela o jeho tělo.
„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“
Hermiona otevřela oči a díky perifernímu vidění se na něj podívala. „Jo. Je toho jen hodně.“
Ron potřásl hlavou, ale obočí se mu svraštělo. „Říkal jsem jim, že tohle byl špatný nápad – je na to moc brzo.“
Zakroutila hlavou. Posadila se tak, aby mu viděla do obličeje. „Ne, ne, to není. Je to báječný nápad… přesně to, co jsem potřebovala. Jen si musím na chvíli sednout, něčeho se napít a pak se budu zase moct hýbat.“
Ron otevřel pusu, aby protestoval, ale Hermiona mu rty překryla prstem, aby ho umlčila. Když promluvila, oči měla vážné. „Slibuji.“
Jako na zavolanou se vrátil Harry se třemi máslovými ležáky, které držel nevyváženě v prstech. Opatrně se posadil na pohovku vedle Hermiony, na stranu, kde neseděl Ron.
Harry se napil, zaklonil hlavu a povzdechl si.
Chvíli seděli v tichu, než se Harry otočil na Hermionu. „Takže jsi v pohodě?“
Hermiona polkla hlt máslového ležáku a potlačila smích. Na rtech jí pohrával malý úsměv, když na něj převracela oči. „Jo, kluci… Jsem v pořádku, přísahám.“
Harry se na ni vážně podíval, oči měl zahalené nejistotou.
Hermiona cítila, jak jí mizí úsměv z tváře, když se otočila na svého tmavovlasého přítele. „Vážně. Nezlomím se. Dostanu se přes to díky svým úžasným přátelům“ – podívala se na Rona a pak zpět na Harryho – „jako jste vy dva.“
Harry ji chytil za ruku. „To vím – my to víme – Hermiono, ale jen tě nechceme do ničeho tlačit.“
„Já vím.“ Stiskla mu ruku. „Ale, hele… tohle má být párty, že? A já myslím, že tu mám nějaké hosty, s kterými bych se měla bavit!“
S rychlou změnou tématu Hermiona dvěma loky dopila svůj ležák a položila prázdnou sklenici na stůl před pohovkou.
Naklonila se a rychle políbila Harry a Rona na tváře, než si stoupla a protáhla se.
Ron zmateně stáhl obočí. „Za co to bylo?“
Pokrčila rameny. „Jen vám děkuji… oběma…“ Mávla rukou. „A to nejen za dnešek.“
Harry potřásl hlavou. „Nemusíš nám děkovat.“
Hermiona se usmála a přikývla. „Já vím.“
Hlasitě vydechla a podívala se přes rameno. „Tak co, kluci, jdete nebo co?“
„Né… ty jdi. Užij si svou párty. Doženeme tě později, jo?“
S posledním úsměvem jim zamávala prsty a otočila se k davu.
Zbytek noci byl jen jako záblesk.
Hermiona se smála a povídala si, aniž by si všimla, že hodiny rychle ubíhají a nechávají ji hlouběji ponořenou v temné noci.
Ani nevěděla, kolik je hodin. Věděla jen, že ji obklopovali přátelé a láska a že si ani jednou nevzpomněla na události uplynulých týdnů. Na krátký okamžik bylo zase vše normální… nebyla jen zlomenou skořápkou.
Nakonec – jako všechny dobré věci – večer došel svého konce.
Zatímco mluvila se Seamusem, zívla a Harry si toho všiml.
Přešel přes místnost a jemně se dotkl jejího ramena. Když promluvil, hlas měl tichý. „Byl to dlouhý den… co bys řekla na to, kdybychom pokračovali zítra?“
Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Kolik je?“
„Pozdě.“
Hermiona se rozhlédla po místnosti a poprvé za celou noc si všimla, že to prostředí je o něco tišší. Dav z větší části zmizel a zbylo jen pár starších studentů: Ginny seděla na pohovce a tiše mluvila s Deanem, Neville si četl článek z bylinkářství vedle Lenky, která byla ponořená do nejnovějšího čísla Jinotaje, a Ron se zakloněnou hlavou a pootevřenou pusou usnul v křesle v rohu.
A tehdy si uvědomila, jak moc unavená je. Oči ji pálily, a tak si je třela prsty.
Mrkla a přikývla. „Jo, myslím, že je čas to zabalit.“
„Chceš, abych tě doprovodil na pokoj?“
„Ne… budu v pořádku.“
Harry v obavách přimhouřil oči.
Podrážděně si povzdechla. „Ginny je pořád tady, jo? Kromě toho myslím, že pomocnou ruku budeš muset podat jinde.“ Usmála se a kývla na Rona, který se zatím pustil do chrápání.
Harry nahlas vydechl. „Vyměním tě za Weasleyho.“
Hermiona si odfrkla. „Ani náhodou.“
„Myslel jsem si, že to řekneš…“ povzdechl si dramaticky, ale oči mu jiskřily pobavením. „No, víš, kde nás najít… však víš, když budeš něco potřebovat.“
Pevně ho objala. „Přestaň se strachovat. Jen běž a postarej se o Rona.“
Na chvíli zpevnil objetí. „Vyspi se dobře.“
Hermiona se rychle rozloučila se Seamusem a přešla k Ginny. Sklonila se k ní a zašeptala jí do ucha: „Myslím, že už půjdu do postele.“
„Půjdu s tebou.“
Hermiona zatřásla hlavou. „Ne, zůstaň, prosím. Trochu se pobav.“
Ginny se podívala do jejích očí. „Půjdu s tebou.“
Hermiona se podvolila. Byla tak unavená, že najednou byla ráda, když ji Ginny doprovázela do pokoje.
S posledními pár pozdravy se Ginny a Hermiona rozloučily a nechaly Harryho, který se – neúspěšně – snažil probudit Rona, a vydaly se nahoru do svých pokojů.
Ani si nepamatovala, jak se dostala do pyžama, ale předtím, než si to stihle uvědomit, ležela ve své pohodlné přepychové posteli – tak hrozně rozdílné oproti malému nemocničnímu lůžku, na kterém strávila poslední dva týdny – a přitáhla si přikrývku až k bradě.
Spokojeně vdychla a v mysli se začala zabývat tím, co ji čeká další den.
Byla nadšená z hodin, které ji čekaly; nadšená, že bude mít něco, co jí zabrání myslet na to, co prožila; nadšená z toho normálu.
Ale nejvíc byla nadšená z toho, že zase uvidí Draca. Měla tolik otázek a doufala, že on tu díru, co měla v srdci, dokáže zacelit svými odpově –
Bez varování se její oči náhle zavřely – její tělo odpočívalo – když ji přemohl spánek.
Pravidelně dýchala. Byla to první noc po dlouhé době, kdy se do jejích snů nedostala žádná z nočních můr.
Dostat se do „normálu“ bylo mnohem těžší, než si Hermiona představovala.
Den začal dobře.
Probudila se brzy, slunce zrovna vystupovalo nad horizontem. Cítila se odpočatá a rychle se v tichosti oblékla, aby nevzbudila své spolubydlící.
Sestoupila dolů a užila si chvilku v prázdné společenské místnosti.
Stopy po včerejší párty jí okamžitě zvedly náladu.
Přešla přes pokoj a sedla si s nohama pod sebou do křesla k oknu. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a sledovala, jak slunce pomalu vychází – obloha se změnila z šedé na růžovou, pak na oranžovou a nakonec na sytě žlutou.
Zavřela oči a nechala slunce, aby ji přes sklo ohřálo.
Nikdy ji to neunavilo – to, jak na kůži cítila ty mocné paprsky; to, jak se díky tomu cítila naživu; to, že se pokaždé vrátily.
Ztracená ve svých myšlenkách si ani nevšimla kroků, které se ozývaly od schodiště.
„Vstala jsi brzo.“
Nadskočila a dech se jí zadrhl v hrdle. Dlaň si položila na hrudník a nervózně se zasmála. „Neville, vyděsil jsi mě.“
Neville Longbottom se posadil naproti ní. „Promiň.“
Hermiona se usmála a spustila si ruku do klína. „To je v pořádku.“
„Jak ses vyspala?“
„Dobře…“ Mírně si povzdechla, ale pak se jí na tváři objevil úsměv. „Vlastně skvěle.“
„To je dobré slyšet.“
Neville ztichl a obrátil svoji pozornost na svět za oknem. Hermiona následovala jeho pohled, její oči zachytily hladinu Černého jezera, zelenou trávu, velké stromy lemující začátek Zapovězeného lesa…
Polkla, protože jí v ústech náhle vyschlo, a odtrhla od okna oči. Rychle si odkašlala. „Už jsou Ron a Harry vzhůru?“
Neville se otočil od okna a na chvíli jí pohlédl do očí, než přikývl. „Jo, za chvíli by měli být dole.“
Jako na zavolanou se na schodech ozvaly kroky a záplava smějících se studentů vtrhla do společenské místnosti.
Hermiona vzhlédla, aby zachytila Ronův pohled, který šel vedle Harryho, Seamuse a Deana.
S úsměvem jí zamával.
Hermiona mu zamávala nazpátek.
S širokými gesty na ni Ron přes místnost zakřičel: „No ták, Hermiono. Pojď na snídani.“
Stoupla si a rychle se připojila ke svým přátelům.
Cítila se dobře – silná a sebevědomá – připravená čelit dnu.
Trochu tušila, že jí ten pocit nevydrží.
Ten pocit trval jen do chvíle, než došla do Velké síně. Tam začalo to šeptání.
Nevěděla, proč jí to vadilo, ale když viděla sklopené hlavy u ostatních stolů… když věděla, že ji šeptem pomlouvají… najednou se cítila zmateně a nechráněně.
Rychle si sedla ke stolu, ke kterému sklopila pohled, a ramena jí povadla. Prsty si mnula spánky, ale okamžitě přestala, když narazila na ránu, která se hojila – skrytou za vlasy.
Jako by všechno kolem ní ztichlo.
Nepřítomně zírala, oči ale měla najednou zpět v Zapovězeném lese, pod nohama jí křupaly listy.
Rozhlédla se kolem – srdce jí bolestivě bilo proti žebrům.
Cítila, jak se v ní shromažďuje panika. Slunce klesalo pod stromy a zanechávalo za sebou klikaté stíny.
Pevně zavřela oči a přinutila se dýchat. Tohle není skutečné… není skutečné… není sku –
Půda se pod ní rozevřela, díky čemuž klesala hluboko do středu země.
Zvedl se jí žaludek a zabránil jí křičet. Cítila, jak ji obklopuje vítr, pohrává si s jejími vlasy a dostává se jí pod šaty.
Cítila se, jako by padala celou věčnost, ale náhle narazila do země a dopadla dopředu. Překulila se vpřed, její tělo se celé zkroutilo, když jedním spánkem narazila na tvrdou zem a všechno kolem ní zčernalo.
Se zalapáním po dechu zamrkala – snažila se vytrhnout z toho transu.
Harry rychle sklouzl na lavici vedle ní. „Jsi v pořádku?“
Ztěžka se nadechla a polkla. „Jsem v pořádku.“
„Hermiono…“
Přinutila se k úsměvu. „Jsem v pořádku… vážně… jen mě trochu bolí hlava.“
„Chceš si jít ještě na chvíli lehnout?“ Laskavě ji pohladil po ruce. „Můžu jít s tebou.“
„Ne… ne vážně, jsem v pořádku. Myslím, že potřebuji jen trochu čerstvého vzduchu.“
Vstala a Harry se ji pokusil napodobit, aby jí pomohl, ale Hermiona ho chytila za ruku, aby ho zastavila. „Jsem v pořádku, vážně. Ale děkuji ti.“
Bez toho, aby čekala na odpověď, se rychle otočila a vydala se ke dveřím. Když rychle pospíchala pryč, cítila na sobě pohledy svých spolužáků, ale ona své oči sklopila na podlahu.
Její hlava náhle plavala v bolesti.
Co se to se mnou sakra děje?
Ztracená v myšlenkách procházela dveřmi, a tak si ani nevšimla davu, který se snažil projít do Velké síně, dokud se s někým nesrazila.
Zalapala po dechu a odskočila zpátky.
S očima stále na zemi rychle zamumlala omluvu, a zatímco jí zčervenaly tváře, rychle se snažila vyhnout osobě ztuhlé před sebou.
„Počkej.“
Ten tichý pomalý hlas ji zastavil.
Zvedla hlavu a dech se jí zadrhl v hrdle, když se její oči setkaly s očima barvy stříbra.
Před ní stál Draco obklopený Crabbem, Goylem a Pansy.
Zadíval se na Hermionin obličej, než se obrátil na Crabbea. „Můžete jít.“
„Ale, Draco…“ protáhla Pansy svým ufňukaným povýšeným hlasem.
Draco k ní trhl hlavou, oči se mu zúžily. „Teď.“
Pansy našpulila rty a zkřížila si ruce na prsou. Vztekle se protáhla kolem Hermiony a razila si cestu do Velké síně. Crabbe a Goyle ji následovali jen, co na Hermionu hodili zlé pohledy.
Draco se díval na dveře, dokud se za nimi nezavřely, a pak se obrátil zpět na Hermionu.
„Jsi v pořádku?“
Jen přikývla, protože nemohla najít slova.
„Jsi si jistá? Vypadáš bledě.“
Polkla. „Jen mě bolí hlava.“
Odtrhl od ní pohled. „Nevěděl jsem, že tě už pustili.“
„To protože jsi už nepřišel.“
Olízl si rty a zaměřil svůj pohled na jedno místo na podlaze. „To by ti moc nepomohlo.“
Založila si ruce na prsou a vzdorovitě zvedla hlavu. „Jak ty můžeš vědět, co by mi pomohlo?“
Zamračil se. „Věř mi. Neměla by ses v tom nimrat.“
„Nimrat? Jak se v tom nemám nimrat! Je to jediná věc, na kterou můžu myslet, a to si ani nepamatuju, co se stalo!“
„Je to tak lepší.“
Chytila ho za ruku. „Proč to pořád říkáš? Proč mi to prostě všechno nepovíš?“
Draco mlčel, pohledem se jí opatrně vyhýbal.
„Proč jsi mě teď zastavil?“ naléhala Hermiona.
Draco pokrčil rameny. „Nevím… asi abych věděl, jestli jsi v pořádku. Je zřejmé, že jsi, takže…“ Odmlčel se, neschopný dokončit větu.
S povzdechem si vyvlékl ruku z jejího sevření a zajel si jí do vlasů. „Hele, já vím, že si to nepamatuješ, ale v jednu chvíli jsme souhlasili, že se nic mezi námi nezmění… bez ohledu na to, co se dole stalo… a myslím, že přesně podle toho bychom se měli řídit. Potřebujeme se pohnout dopředu. Neměli jsme se rádi předtím, a tak bychom s tím neměli začínat ani teď. Nejsem ta podpora, kterou potřebuješ.“
Hermiona otevřela pusu, jak ta slova zpracovávala. Chtěla se hádat – chtěla mu říct, že nemá pravdu… že on je ten jediný, kdo jí může pomoct – ale byla příliš naštvaná na to, aby mohla mluvit.
Jestli to tak chtěl, tak fajn. Ona na jeho hru mohla přistoupit: On si půjde prostě po své cestě, zatímco ona půjde po své. Měla přátele, kteří byli milionkrát lepší a daleko víc ji podporovali než Draco zatracený Malfoy.
Hluboce se zamračila a přimhouřila oči. „Fajn.“
Bez toho, aby čekala na odpověď, se otočila a rychle odkráčela pryč. Překvapilo ji, když jí z oka unikla osamělá slza a sklouzla jí po tváři.
Poznámka překladatelky: Příště už to bude poslední! Kdo by tomu věřil?
Jadeddragon4: ( Florence ) | 13.04. 2013 | Kapitola dvanáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 05.04. 2013 | Kapitola jedenáctá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 29.03. 2013 | Kapitola desátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.03. 2013 | Kapitola devátá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.03. 2013 | Kapitola devátá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.03. 2013 | Kapitola osmá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.03. 2013 | Kapitola osmá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 22.02. 2013 | Kapitola sedmá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 15.02. 2013 | Kapitola šestá, část druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 08.02. 2013 | Kapitola šestá, část první | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 01.02. 2013 | Kapitola pátá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 25.01. 2013 | Kapitola čtvrtá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 18.01. 2013 | Kapitola třetí | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 11.01. 2013 | Kapitola druhá | |
Jadeddragon4: ( Florence ) | 04.01. 2013 | Kapitola první | |
. Úvod k poviedkam: ( Florence ) | 29.12. 2012 | Někdo mi dnes v noci zachránil život - úvod | |