Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poznámka autorky: To je pravděpodobně jedna z nejkratších povídek, co jsem kdy napsala, přestože uznávám, že to zas tak moc neznamená.

Tato povídka je pouze jemně ovlivněná stejnojmenou písní od Evanescence, ale komu čest, tomu čest.

(Dále pouze nabádání k trochu přátelštějším komentářům, protože povídka neprošla betou. Na můj vkus pro vás čtenáře ne zcela podstatné, tudíž kdo chce, ať si přečte v originále a já mám čisté svědomí, že jsem upozornila).

Poznámka překladatelky: Pro mě je to naopak jedna z nejdelších jednorázovek, co jsem kdy přeložila. Vlastně už jenom kvůli její délce a kontinuitě děje, který se špatně dělí na části jsem její překlad nějakou dobu odkládala. Nakonec jsem se rozhodla pouze pro dvě části a vzhledem k již zmiňované délce přibude další část až za deset dní.

Povídka je to dle mého krásná - plná bolesti, lásky, zloby a jak už rating naznačuje, v druhé části i sexu, berte to tedy coby varonání a... enjoy! ;-)

Hermiona se probudila celá vyděšená, studený pot pokrýval její nahé tělo. Zhluboka dýchala a snažila se své noční můry navrátit tam, kam patřily, do jejího podvědomí. Zavřela oči a dlaní si promnula obličej, vědoma si toho, jak divoce jí buší srdce.

Obrazy se ale nevytrácely.

Bolest lomcovala celým jejím tělem, jako by se to stalo pouze před chvílí a ne před deseti lety. Cítila, jak se její končetiny kroutily do mučivých úhlů, pokožka i svaly se proti ní spojily a celou dobu tu byla ta bolest - ta intenzivní, nepřestávající bolest - která pustošila její tělo a spalovala kůži. Jako by každý den jejího života byla připomenutím její existence.

Stočila se do klubíčka, kolena zaklesnutá pažemi k hrudníku, a tvář si položila na pokrývkou zakrytá stehna. Dýchala. A dýchala. A dýchala.

Vedle ní se něco pohnulo a teplá, silná paže objala její tělo. Povzdechla si, snažíc se tak ulevit napětí ve svém těle a zároveň ho neznepokojit. Věděla, že se tím nenechá obelstít, ale cítila se lépe, když se o to alespoň pokusila.

„Měla jsi opět ten sen?“zeptal se, hlas nakřáplý spánkem.

Zhluboka vydechla.

„Není to sen. Je to vzpomínka,“ odpověděla, vyvlékla se z jeho objetí a vstala z postele, ignorující chlad starého domu, který prostupoval její odhalenou pokožkou. „ A můžeš mi věřit, že vzpomínky jsou mnohem horší.“

„Hermiono, vím, že o tom nechceš mluvit, ale...“

„A i přesto se mě na to neustále ptáš,“ přerušila ho, a otočila se, aby na něj viděla. Snažila se překonat samu sebe a povznést se nad jeho rozcuchané pískově hnědé vlasy a několik měkkých kudrlin, které mu padaly do jeho lehce vrásčité tváře a dělaly ho tak mladším, než ve skutečnosti byl. Snažila se překonat samu sebe a nevidět to teplo a obavu v jeho jantarových očích a trpělivém pohledu.

Snažila se. Vždycky se snažila. A vždycky tu bitvu sama se sebou prohrála.

„Já nemůžu... neznáš to, Remusi,“ zašeptala, dlaní si přejela po tváři a pak se pohledem opět vrátila k temné noci za oknem. „Nemůžeš ani začít rozumět.“

„Nebyl bych tu, kdybych nechtěl rozumět,“ odpověděl.

Krátce se zasmála.

„A já jsem si myslela, že tu jsi jen kvůli tomu sexu, kterého se ti nedostává od tvé manželky.“

Věděla, že to od ní bylo kruté. Věděla to, protože se na něj nikdy nepodívala, když mu něco podobného řekla. Nepodívala se, protože věděla, že by v jeho tváři viděla vepsanou bolest. Ta bolest ho činila pro ni ještě dražším. Zlobu, kterou na něj někdy vychrlila, používala jen coby stavidlo proti podobným pocitům.

„Hermiono... můžeme s tím přestat kdykoliv budeš chtít...“

„Můžeme?“ zeptala se a otočila jeho směrem, oříškové oči dávno mrtvé díky okolnostem, se kterými se ve svém životě musela už vypořádat. „Vážně můžeme? Protože kdykoliv jsme se o to pokusili...“

„Nepokusili jsme se,“ oponoval. „Já jsem se nepokusil a ty také ne, protože oba dobře víme, že bez toho nemůžeme žít.“

Odvrátila se opět k oknu a snažila se najít důvod, proč se mýlil. Ne že by se doopravdy mýlil. Měl pravdu, jako obvykle. Potřebovala ho, protože v ní vzbuzoval poslední útržky její lidskosti.

A on potřeboval ji, protože... no, protože jí bylo ukradené, kým byl anebo čím byl, a přesně to on potřeboval.

„Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím, Remusi,“ zašeptala do temnoty, k okenní tabulce, k sobě. „Co děláme, je špatné.“

„Vím to,“ odpověděl, a ona mohla slyšet, jak vyklouzl z postele, tiše došel až k ní a obtočil své paže kolem jejího hrudníku. „A stejně... nemůžeme přestat.“

„Proč?“zeptala se a otočila se, aby na něj viděla. „Proč nemůžeme přestat? Podívej se na mě! Jak jsem poničená a ty...“

„Já co?“ zeptal se jemně a odsunul jí uvolněný pramen z tváře. „Já se stále vracím. Co myslíš, že to vypovídá o mně?“

„Že jsi masochista,“ zamumlala a pohledem se vrátila k oknu.

„No ano, možná,“ zašeptal zamyšleně do jejích vlasů a věnoval ji lehounký polibek na zátylek. „Ale taky to vypovídá něco o nás o obou. Ani jeden nejsme dokonalý,“

Ušklíbla se.

„Nemůžu uvěřit, že to byl kdysi přesně můj cíl. Dokonalost. Dokonalá malá Hermiona Grangerová.“

Chvíli ji jen tak držel v náručí. Nebylo třeba se zaobírat tím, jak moc se tomuto snu už vzdálila. Dětství bylo zničené až moc brzkým dospíváním ve stínu války a destrukce. Manželství bylo zničené původně neviditelnými následky války, které se jí usadily nejen na mysli, ale i na těle. Dospělá část života zbrázděná tragédií a lítostí.

„Nikdo od tebe neočekává, že budeš dokonalá, Miono.“ zašeptal a použil přezdívku, kterou nikomu jinému nedovolila ve své přítomnosti použít. Pouze jemu. „Nikdo to neočekával tehdy a neočekává to ani teď.“

Zavřela oči a chtě nechtě se přikrčila, když se jí před očima vynořila vzpomínka na jednu osudnou noc ve vzdálené minulosti. Na tu šílenou ženu, která se svou hůlkou podepsala na nespočetném množství životů - fakt, který ji neuklidňoval už jen z toho důvodu, že její kletba napáchala škodu největší.

„Nemůžu ji dostat z hlavy,“ zašeptala Hermiona, horké zrádné slzy se jí rozkutálely po bledé tváři.

„Přesně takhle ale vyhraje, to přece víš,“ odpověděl.

Opět na něj pohlédla.

„Už dávno vyhrála!“ vyprskla a odstrčila ho od sebe. „Terorizovala moje dětství, zničila mé manželství. Nakazila mé celé bytí tím... tím jedem, kterého se nemůžu zbavit!“

„Nikdo tě neviní za to, co se stalo, Hermiono,“ dodal Remus jemně.

„Ron ano! Každou vteřinu našeho manželství se na mě díval, jako bych byla... jako bych byla...vadná. A jsem! Jsem a je to její vina!“

Remus si povzdechl a zahleděl se na tu zlomenou ženu před sebou. Tak strašně rád by vzal těch posledních deset let zpátky; vrátil ji tu jedinou věc, kterou nemohla mít. Mohl by Bellatrix opět zabít, jednou a pak ještě několikrát za sebou. Zabil by Rona, kdyby do toho nevstoupil Harry a nevrazil tomu zlomyslnému ryšavci pohlavek, který málem zničil jejich přátelství.

Ne, že by na tom záleželo. To co bylo řečeno během jejich rozvodu už napáchalo své škody. Hermiona se ponořila do své práce; Ron do manželství, které přineslo děti, které tak moc chtěl.

Remus ze své pozice pozoroval tu směrem dolů zatočenou spirálu, která ji stahovala. Dlouhé noci v kanceláři; napuchlé oči z nedostatku spánku; její vyzáblé a pobledlé vzezření, které nejen jemu ale celému jejímu okolí prozrazovalo, že pořádně nejí. Přestala se stýkat se známými. Nikomu se nemohla podívat do očí. Odřízla se kompletně od všeho. Co dělalo situaci ještě složitější byl fakt, že nikdo, dokonce ani Harry se doopravdy nesnažil ji z toho dostat.

Až na Remuse.

Podvědomě měl tušit, že aféra byla prakticky nevyhnutelná. Vždy se o ni zajímal o něco víc, než by pravděpodobně měl. Když ji konečně zatlačil jednou v oddělení pro prosazování kouzelnických zákonů do kouta a stál si za tím, že ji vezme ven na večeři, po strašně dlouhé době se mu podívala do očí a podřídila se.

Povečeřeli spolu. Povídali si. Popsala mu své osamění a probdělé noci. On se jí přiznal s vlastními zklamáními ve svém vlastním životě, ve svém manželství. Doprovodil ji domů - zpět na Grimmauldovo náměstí, které ji daroval Harry, jenž do tohoto místa odmítl ještě kdy vstoupit. Pozvala ho dovnitř.

Bylo třeba pouze dvou usrknutí whisky u praskajícího krbu v knihovně, než se poprvé políbili s divokou vášní, která mezi nimi během večera narůstala.

Sex byl neuvěřitelný.

To bylo před dvěma lety. Teď se pomalu opět stávala tou ženou, o které věděl, že by jí mohla být. Stále to ovšem byl spíše jen stín ženy, kterou bývala kdysi. Pouze pozdě v noci v ní opět viděl onu zmrzačenou zranitelnost, kterou se tak snažila schovat před okolním světem.

Pořád tu ovšem byla.

Pokud od něj očekávala reakci na Rona a její špatně namířenou důvěru v muže, který si ji ani v nejmenším nezasloužil, nedala to na sobě znát, pouze se znovu otočila k oknu. Remus k ní přistoupil a položil své ruce na její ramena.

Cítil, jak se napjala a to obyčejné gesto ho zabolelo u srdce.

„Pojď zpátky do postele,“ zašeptal.

Povzdechla si a nechala ho, aby ji odvedl zpět do postele, zachumlala se do pokrývek a pozorovala ho, jak si lehl vedle ní. Jemně se usmál a prstem jí přejel po tváři.

Úsměv mu opětovala, ale už neměl tu stejnou jiskru jako před mnoha lety.

„Remusi,“ zašeptala.

„Ano?“

„Proč se se mnou zahazuješ?“

Trochu se nadzvedl, opřel se o loket a zamyšleně se na ni podíval.

„Myslím, že to bude tím, že jsem se do tebe asi zamiloval.“

Opět se ušklíbla.

„Jen Merlin ví proč.“

Odmítavě potřásl hlavou.

„Myslím, že je to proto, že navzdory všemu, co se ti stalo, navzdory veškeré zahořklosti a zlobě, kterou cítíš, se ti podařilo se vydrápat z té propasti, do které jsi byla vržena.“

Stočila oči k peřině a začala si hrát s jednou z neviditelných nitek přikrývky.

„Nemyslím, že bych to bez tebe zvládla.“

„Oh, tím si nejsem tak jistý.“

„Já ano,“ odporovala, a pohlédla na něj s takovou vážností, kterou u ní už strašně dlouho neviděl. „Já ano, je to díky tobě. Nerozumím tomu, proč jsi pořád se mnou, proč jsi stále trpělivý a milý, zvlášť když vezmeme v úvahu, jak se k tobě chovám. Ale jsem... jsem ráda, že jsi.“

Usmál se, naklonil se k ní a rty lehce přejel přes její.

„Já jsem taky rád.“

Na to konto ho hluboce políbila, pevně objala a přetočila na záda, její drobné tělo se přitisklo na jeho. Svou malou dlaní klouzala po jeho štíhlé pružné hrudi, obkreslovala linie jizev, které zbrázdily jeho tělo, stříbrno-bílé a jemné na dotek. Byly mu odporné. Stejně jako jeho ženě.

Pro ni byly ale krásné.