Preklady fanfiction Harryho Pottera

11 VĚCÍ

Kapitola první: Válka vodních pistolek

Od konce druhé války uplynulo už šest let. Válka byla peklem. Mrtvoly, kusy mrtvol a kusy masa lítaly všemi směry, takže Bradavice vypadaly jako jeden velký hřbitov. Hodně lidí přežilo a žilo si teď šťastně, ale hodně lidí taky zemřelo a nechalo za sebou rodiny a přátele, kteří po nich smutnili.

Strana Světla vyhrála, porazila Temnotu. Harry Potter, Vyvolený, úspěšně zabil Temného Pána. Předtím však Voldemort vlastnoručně zabil Rona Weasleyho. Strana Světla se radovala, když viděla Voldemortův pád, ale jejich oslava skončila v okamžiku, kdy Bellatrix Lestrangeová v posledním záchvatu zoufalství vrhla po hrdinovi smrtící kletbu.

Ten den za svého hrdinu všichni smutnili.

Lidé se shromáždili a plakali, i když ho neznali osobně. Připojily se k nim i Hermiona Grangerová a Ginny Weasleyová.

Ve skupině byly slyšet Hermioniny vzlyky, když se loučila se svými mrtvými nejlepšími přáteli. Padla na kolena a brečela, snažila se je probudit. Všechno to byl jen sen… hrozný sen… noční můra, jen hrozný žert. Cítila se, jako kdyby se jí svět rozpadnul na kousíčky v okamžiku, když viděla padat jejich těla… bezduchá těla. Chtělo se jí umřít.

Ginny Weasleyová, snoubenka Harryho Pottera a sestra Rona Weasleyho, dala Hermioně přede všemi facku. „Je to tvoje vina! Celé je to tvoje vina!“ obvinila Hermionu – Nebelvírskou lvici, nejlepší přítelkyni Chlapce, který žil, aby mohl zemřít. Obvinila ji z toho, že nic neudělala, že se zachovala sobecky a že zachránila sebe místo nich.

A pak zanechala Hermionu Grangerovou úplně samotnou.

Hermiona byla úplně sama.

Neměla žádné příbuzné, její rodiče zemřeli léto předtím, když do jejich domu vtrhl Voldemort a jeho posluhovači. Ona byla cílem – zabili je kvůli ní. Měla tam být, aby je zachránila. Ani jeden z jejích rodičů neměl sourozence, takže ona neměla tety ani strýce ani bratrance a sestřenice. Hermiona byla jedináček a prarodiče z obou stran jí už zemřeli.

Její nejlepší přátelé odešli. Byla na ně naštvaná, zachovali se přece tak sobecky, nechali ji jít životem samotnou. A teď ji její jediná zbylá kamarádka vinila z jejich smrti a opustila ji taky.

Většina lidí z její koleje zemřela. Nebelvírští statečně bojovali až do konce, bohužel málo z nich se konce dočkalo.

Draco Malfoy bojoval na straně Světla.

Jeho rodina poněkud překvapivě přešla na stranu Světla ještě pár měsíců předtím, než začala druhá válka. Lucius Malfoy pracoval pro Fénixův Řád jako špión. Draca dost překvapilo, že se jeho otec rozhodl změnit strany. Celý život věřil, že Lucius Malfoy je čistokrevný ďábel a Voldemortův nejvěrnější psíček.

Netruchlil kvůli smrti Pottera a Weasleyho. Stejně je nikdy neměl rád. Ale překvapilo ho, když Ginny Weasleyová obvinila Grangerovou z jejich smrti. Sledoval Grangerovou během války. Viděl, jak zachránila životy… zachránila lidi před smrtí. Ale nepodařilo se jí zachránit své nejlepší přátele, a tak byla Weasleyovou obviněna.

Oba kluci z Nebelvíru měli pohřeb a Ministerstvo jim udělilo Merlinův řád první třídy. Na tom pohřbu bylo spoustu lidí, i Draco a jeho rodina.

Draco však Hermionu Grangerovou nezahlédnul.

A to probudilo jeho zvědavost. Když pohřeb skončil, Dracovi jako primusovi byla udělena povinnost pomoct učitelům s hlídkou kolem Bradavic (hledat další mrtvoly a napravit nějaké škody). Tehdy ji uviděl. Seděla v jedné tmavé třídě a brečela.

Draco věděl, že už nic nemá. Věděl, že její rodiče zemřeli. Věděl, že ji Wízlačka opustila (slyšel, že se odstěhovala i se svým bratrem do Rumunska).

Chtěl odejít. Nikdy neměl Grangerovou rád. Byla tak otravná vševědka. Byla moc inteligentní, a to Draco neměl rád. V hlouby duše ale věděl, že k ní nenávist nikdy necítil, tak trochu ji obdivoval. Obdivoval její inteligenci a statečnost a věrnost. Postavila by se za každého, kdo by na to měl právo.

Z nějakého divného důvodu se k ní přiblížil. Objal ji, uklidňoval a utěšoval. Dovedl ji ke sv. Mungovi, který si Malfoyovi koupili, aby jí tam vyléčili všechna zranění. Staral se o ni několik měsíců, dokud se neuzdravila. Léčitelé říkali, že je traumatizovaná. Trvalo jí pár měsíců, než se emociálně a fyzicky vzchopila.

Draco ji navštěvoval jako jediný. Každý den jí přinesl malý dáreček. Když přišel poprvé, Hermiona na něj ani nepromluvila. Jako kdyby vůbec neexistoval. Ale jak dny ubíhaly, začala s ním mluvit o běžných věcech.

Po měsíci ji od Munga nakonec propustili. Hermiona začala s novým životem. Našla si pěkný byt a práci (i když to nebyla práce jejích snů). Kouzelnický svět ji oslavoval jako jednoho z nejlepších bystrozorů. Hermiona ale vždy chtěla být léčitelkou.

Prvních pár dnů ji navštěvoval v nové práci i v novém bytě a nějak se z toho stal zvyk.

A tak se vytvořilo silné přátelství mezi Dracem Malfoyem a Hermionou Grangerovou.

11. Chci být znovu dítětem.

„Hermiono, jsi tady?“

Brunetčina hlava vykoukla z kuchyně. „Jsem tady!“ vykřikla. Draco vykročil směrem ke kuchyni, lákala ho vůně.

Hermiona na sobě měla žlutou zástěru. Vlasy si svázala do drdolu a vařila palačinky.

Draco si vzal z talíře jednu palačinku a hned se do ní zakousl. „Docela dobrý, Grangerová,“ řekl s plnou pusou. Bruneta zavrtěla pobaveně hlavou a dál se věnovala svým palačinkám.

Blonďák se chystal vzít si další, ale Hermiona ho plácla přes ruku. „Přestaň jíst moji snídani, Draco,“ řekla mu s očima stále na pánvičce.

Zamračil se. „Ale já mám hlad!“ zakňučel, jako kdyby mu bylo pět. Hermiona otočila oči v sloup a podívala se na něj. „Tak si udělej svoji vlastní snídani,“ doporučila mu. Podívala se na své palačinky. Jelikož je už měla usmažené, tak si je přendala na talíř.

„Ale ty děláš ty nejlepší palačinky na světě!“ protestoval a vlastně ani nelhal. Jídla na Manoru byla dobrá, skřítci vařili dobře. Když se přestěhoval do vlastního domu, šla s ním i jeho skřítka Jinky a od té doby se moc dobře nenajedl. Kromě toho když jedl někde v restauraci (s Hermionou) nebo když ho na večeři pozvala Hermiona k sobě.

„No, děkuji, pane Malfoyi, ale to už vím,“ řekla a odkráčela i s talířem ke svému malému stolu a sedla si. Draco se vlekl za ní a posadil se k ní. Hermiona si vzala svůj oblíbený hrnek a nalila si kávu. „Dáš si taky?“

„Dobře,“ zabručel. Podle něho i její káva byla vynikající. Hermiona vzala Dracův oblíbený hrnek (ano, ano, měl své hrnky v jejím bytě) a taky mu nalila kávu. Podala mu ji a on si k ní přičichl. Rád si ke své kávě přivoněl, toho si Hermiona všimla hned, když se stali přáteli.

„Proč jsi za mnou mimochodem přišel?“ zeptala se a napila se. Vzala vidličku a začala dloubat do lívanců, které si polila javorovým sirupem.

„No,“ začal blonďák, „jsem tady, abych tě pozval na oslavu narozenin.“

Zvedla obočí. „Ale je leden, Draco. Ty máš přece narozeniny až v červnu.“

„Jsem rád, že si to pamatuješ,“ ušklíbl se. „Ale neřekl jsem, že je to moje oslava. Je to oslava mé sestřenice. Znáš Felicity? Myslím, že jsme o ní jednou mluvili.“

„Ou, jasně, Felicity, tvoje oblíbená sestřenice,“ řekla a projela si vlasy rukou. „Kolik jí je?“

„Zítra jí bude sedm,“ odpověděl blonďák. „Teta Gwyneth , otcova sestra, se rozhodla uspořádat zahradní oslavu pro svoji jedinou dceru. A k mému překvapení tam bude i trochu mudlovských věcí. Všechny děti jsou sice z kouzelnických rodin, ale bude tam… Jak se říká těm lidem, co si na sebe dají hodně mejkapu a dělají legrační věci?“

„Klauni,“ odpověděla. „Budou tam klauni? No, to je novinka. Kde to bude?“

„V domě tety Gwyneth,“ pokrčil rameny. „Budou se hrát společenské hry.“

„Ó, tak ty mi chyběly. Dřív jsem je hrála hodně často,“ řekla s úsměvem. „Takže jsem pozvaná?“

Přikývl. „Jsi, protože já nechci být sám s bandou otravných děcek.“

„Ty jdeš?“ zeptala se očividně překvapená.

Blonďák zamračeně přikývl. „Jo,“ řekl. „Teta Gwyneth a její manžel na tu oslavu přijít nemůžou a to děcko mělo obrovský vztek. Uklidnila se až potom, co jí teta slíbila, že tam přijdu alespoň já. Takže jsem neměl na výběr. No, jdeš se mnou?“

Zamyslela se. „Přijde tam tvůj otec?“ zeptala se a trochu se u toho zamračila. Zřejmě Luciusova nenávist nebyla jenom jednosměrná.

Ušklíbl se a potřásl hlavou. „Jestli půjdeš, tak budeme jedinými dospělými široko daleko. Budeme si tak trochu hrát na chůvy.“

„Dobře tedy, jdu,“ usmála se. Dojedla svoje palačinky a postavila se. „Takže v kolik se tam přemístíme?“

„Nebudeme se přemisťovat,“ řekl blonďák, čímž vzbudil Hermioninu zvědavost. „Pojedeme tam.“

Zakuckala se, protože zrovna upíjela kávu. „Pojedeme? Ale já nemám řidičák, Draco!“ vykřikla.

„Hloupoučká Grangerová,“ potřásl hlavou. „Já budu řídit.“

Brunetka se na něj pobaveně podívala. „Děláš si legraci, že?“

 Draco protočil oči a vytáhl z kapsy peněženku. Otevřel ji a ukázal svůj řidičák. „Byl jsem v autoškole, bobře. Jen se podívej, mám důkaz.“

„Páni,“ řekla bruneta. „Nikdy jsi mi neřekl, že umíš řídit!“

„Copak nemůže mít muž nějaká tajemství?“ zeptal se s úšklebkem. „Jel jsem k tobě do bytu.“

Zírala na něj. „No, nekecej!“ vykřikla. „Jaké máš auto?“

„Mercedes Benz,“ řekla jen tak ledabylým tónem a začal si prohlížet své nehty.

Brunetce poklesla čelist. „Můžu se podívat?“ zeptala se nadšeně. Do aut byla celkem zažraná.

„Posluž si,“ prohlásil a udiveně pozoroval, jak se žene ke vchodovým dveřím.

„Ó MŮJ BOŽE! DRACO MALFOYI, NIKDY JSI MI NEŘEKL, ŽE MÁŠ MERCEDES BENZ SLK 55!“

Protočil očima, vyšel vchodovými dveřmi ven a sledoval, jak se brunetka opatrně dotýká jeho nového auta.

„Hermiono,“ řekl hlasem plným pobavení. „Je to jenom auto.“

„Jenom auto? JENOM AUTO?!“ vykřikla. „Tohle je jedno z nejlepších aut na světě! Nemůžu se dočkat, až jím pojedu!“

Ušklíbl se na ni. „No, Hermiono Grangerová, už by sis měla zapamatovat, že Malfoyové mají vždy jen to nejlepší.“

Převrátila očima, ale usměv ji neopouštěl. „Ano, ano, to vím. Zařídil jsi, aby si to pamatovali všichni v Bradavicích.“

Úšklebek se blonďákovi ještě rozšířil. „Takže, Hermiono, hádám, že jedna odpoledne je v pořádku?“

„Jo,jo. Ale teď už běž! Musím uklidit celý byt! Pořád to tam vypadá, jako kdybych tam měla povodeň,“ řekla a vešla zpátky do bytu. „Uvidím se později, Draco.“

Blonďák na ni trochu kývl a pak nasedl do auta. Jeho plán se právě rozjel.

„Vše připraveno, bobře?“ zeptal se Draco. Měl na sobě své oblíbené zelené triko (s potiskem: VLÁDA ZMIJOZELŮ) a obyčejné džíny.

„Ano, ano, jsem připravená,“ odpověděla mu brunetka. Oblékla si halenku s tříčtvrtečními rukávy a modrou sukni, která končila několik centimetrů nad koleny. Vlasy si svázala do volného drdolu, Draco si také všiml, že byla trochu namalovaná. Ten vzhled působil celkem jednoduše, ale Dracovi stejně připadala nádherná. „Pořád nemůžu uvěřit, že pojedu v Mercedesu.“

Draco obrátil oči v sloup a otevřel jí dveře od auta.

„Děkuji,“ řekla a vklouzla do auta. Draco oběhl auto a posadil se na druhé straně. Odendal střechu auta, aby měla Hermiona lepší výhled.

„Přestaň tak zírat, Grangerová. Jako kdybys nikdy v životě neviděla auto,“ poškádlil ji, čímž si od ní vysloužil zamračení. Nasadil si sluneční brýle a podíval se na ni.

„Musíš vždycky vypadat tak cool, Malfoyi?“ zeptala se, pořád zamračená.

„Samozřejmě,“ věnoval jí blonďák okouzlující úsměv. „Možná dneska potkám tu pravou, musím pro ni přece vypadat dobře.“

„Jo, jo, jasně. Jen už konečně vyjeď,“ odpověděla mu brunetka a začala si prohlížet všechna tlačítka.

„Varuju tě, Grangerová, na nic nešahej.“

Převrátila očima. „No jo, dobře. Ale teď už jeď. Přijedeme tam pozdě.“

„Jen se uklidni,“ nastartoval auto. Hermiona si zapnula bezpečnostní pas a znovu se na něj zamračila.

„Varuju tě, nechci umřít dřív, než budu muset, takže jeď opatrně, fretko.“

Draco se ušklíbl. „Umím řídit,“ auto se konečně pohnulo.

Hermiona celou cestu jen koukala. Draco Malfoy, když chtěl, jel plynule, podle jejího názoru.