Preklady fanfiction Harryho Pottera

11 VĚCÍ

Kapitola první: Válka vodních pistolek B

„Draco! Tys přišel! Tys přišel!“ vykřikla hezká blonďatá holčička. Hermiona se podívala na blonďáka. Někdo, kdo je neznal, by určitě řekl, že jsou sourozenci.

„Děcko!“ vykřikl blonďák a věnoval holce jedno velké, narozeninové objetí. „Zase jsi vyrostla, že? Když jsem tě naposledy viděl, byla jsi o kus menší.“

Felicity se napnula. „Vyrostla jsem o pár centimetrů!“ vykřikla. Na tváři se jí objevilo něco, co připomínalo slavný Malfoyovský úšklebek. Pak odtrhla oči od svého oblíbeného bratrance a podívala se na brunetku za ním. „Jo, tak ty seš ta Hermiona Grangerová! Draco toho o tobě tolik napovídal!“

„Ano, jsem Hermiona Grangerová,“ usmála se bruneta a podala děvčeti pravou ruku. Místo, aby jí však Felicity potřásla rukou, objala ji, čímž Hermionu dost překvapila. Podívala se na Draca, ten jen pokrčil rameny.

„Ráda objímá lidi,“ řekl jí jen.

„Šťastné narozeniny,“ prohlásila brunetka a vytáhla z kapsy dárek. Felicity zazářily oči a rychle jí ho vytrhla z ruky.

„Co to je? Co to je?“ zeptala se a zatřásla si s ním u ucha.

„Žádné otevírání dárků předtím, než ti skončí oslava,“ připomněl jí Draco. „Teta Gwyneth mi to osobně připomněla.“

Felicity se zamračila. „Mamka tady není, tak proč by mě to mělo zajímat?“ zeptala se, její zamračení se ještě prohloubilo.

Draco si povzdechl a zatřásl hlavou.

„Je mi líto, že ta tady tvá maminka nemůže být,“ ozvala se Hermiona, na tváři se jí zformuloval omluvný úsměv.

„Ale co, na to jsem už zvyklá,“ odpověděla jí Felicity. „Mamka vždycky někam odjede a nechá mě tady s domácími skřítky.“ Blonďatá holčička chytila Hermionu za ruku a druhou podala Dracovi. „Tak pojďte, všichni už čekají na to, až oslava začne!“

„Zahrajeme si Židličky!“ oznámila Felicity bandě dětí shromážděných kolem ní. Dva mladí dospělí postávali vzadu. Vážně se chovali jako chůvy a dávali pozor na všechny děti na oslavě.

„Jůůů, Židličky,“ překřičela Hermiona nadšené děti. „Ta hra mi chyběla!“

„Jo?“ zeptal se blonďák znuděným tónem, zatímco si kontroloval nehty.

„Jo,“ řekla brunetka a zaujatě se na něj podívala. Na tváři jí začal růst úsměv a pak řekla: „Proč se nepřipojíš?“

Draco převrátil očima a odfrkl si. „Jsem dvaceti pětiletý obklopený samými sedmiletými. Jasně, že ze sebe budu dělat blázna.“

Zamračila se. „No ták, prosím, připoj se k nim!“ zakňučela. „Jestli to neuděláš, přemístím se zpátky do svého bytu a nechám tě tu samotného na nudné narozeninové oslavě. Slyšel jsi?“ Lhala, když řekla, že je to tady „nudné“. Byla to tam docela zábava. Tahle narozeninová oslava jí připomněla řadu jejích dobrých vzpomínek.

„Jasně a hlasitě,“ povzdechl si blonďák a odevzdaně se vydal k nejbližší židli, potichu si pro sebe reptal. Hermiona se rozzářila.

„Do toho, fretko! Do toho!“ vykřikla povzbudivě.

Draco jí věnoval neslušné gesto, převrátila na něj oči.

Blonďák se ocitl mezi pěti dětmi a byl o dost vyšší než oni. Podíval se po židlích, bylo jich taky pět. Už slyšel o židličkách a vždycky mu to připadalo jako pitomá hra. Děti mezi sebou bojují o židličky a to je všechno… totální hloupost.

Začala hrát hudba. Pět dětí začalo obcházet židle a Draco neměl jinou možnost, než je následovat. Některé z dětí kolem židliček tancovalo, na což se Draco zamračil. Trochu zrůžověl, když si všiml, že se mu nějaké děti smějí.

Hudba se zastavila a Draco si okamžitě sedl na volnou židli. Jedno dítě vypadlo a vrátilo se zpátky do davu, dost se u toho mračilo. Vytáhli další židli, takže tam zbyly čtyři na čtyři děti a jednoho dospělého.

Když zase hudba začala hrát, blonďák očima hledal v davu Hermionu. Když ji našel, zrůžověl ještě o něco víc, smála se totiž taky. Podíval se na ni. Díky Merlinovi, že ji miloval. Kdyby to tak necítil, proklel by ji do zapomnění.

Když hudba přestala hrát, zase si sedl na volnou židli. Odešlo další dítě, tentokrát s brekem. Felicity odendala další ze židlí a když se podívala na Draca, mrkla na něj.

Hudba znovu začala a Draco se opět podíval na Hermionu. Tentokrát se jejich pohledy setkaly a její úsměv se rozšířil a smích se stal hlasitějším. Blonďák si povzdechl a zakroutil hlavou. Měl jí už říct hodně dávno, jak nádherně vypadá.

Hudba přestala a Draco si hned sedl na volnou židličku. Vypadlo další dítě. Zbyli už jen tři na dvě židle.

„Nevím, proč jsem se nenechal vyřadit hned v prvním kole,“ zabručel si blonďák pro sebe, jen co zase začala hrát hudba.

Brzy zbyli jenom dva – Draco a nějaké malé dítě. Slyšel, jak jí jeho oblíbená sestřenice říká Cynthie. A pak začala znovu hrát hudba.

Dítě vyběhlo první, Draco ji následoval s tvrdohlavým výrazem na tváři.

A pak se hudba zastavila. Bez přemýšlení k sobě přitáhl židli, a to i když se na ni holka chystala sednout. Takže se na židli posadil Draco a samolibě se usmál na Hermionu. Cynthiin zadek dopadl s hlasitým „žuch“ tvrdě na zem. Holčičce se zamlžily oči a pak začala hlasitě kvílet.

Draco si frustrovaně zakryl uši. Překvapilo ho, že se k nim náhle přihnala Hermiona a vzala holčičku do náručí. Podívala se na něho a nesouhlasně se zamračila.

„Co je? Jen jsem se snažil vyhrát!“ řekl a vyskočil ze své židličky.

„To bude dobré, zlatíčko, přestaň plakat,“ utěšovala Hermiona holčičku a stále se upřeně dívala na blonďáka. „No tak to jsi nemusel podvádět, ty zatracenej blbče!“ vykřikla nahlas. Nějak si neuvědomila, že kolem nich jsou děti.

„Je to tvoje zatracená chyba, protože jsi mě přinutila hrát tuhle blbou hru!“ vykřikl. Taky zapomněl, že by si měl dávat pozor na jazyk.

„Podváděl jsi, já tě viděla!“ Bruneta na něho ukázala prstem.

„Jo, Hermiono! Nakopej mu zadek!“

Draco se otočil za zvoláním a uviděl oslavenkyni, jak se široce culí na Hermionu. Viděl v jejích očích obdiv. Hermiona se srdečně zasmála a zakroutila hlavou.

„Protože je to tvoje chyba, tak si ji utěšíš,“ řekla. „A jestli nepřestane brečet, tak odejdu a nechám tě tu samotného.“ Prošla kolem stále plačící dívky a zamračeného blonďáka.

„To není fér, Hermiono!“ zakňučel, ale Hermiona ho odmítla poslouchat. Místo toho začala shromažďovat děti, protože už brzy měli přijít klauni.

„Zatracenej bobr,“ řekl si Draco v duchu.

Holka jenom hlasitě brečela.

„Neměli by být vtipní?“ zeptal se Draco a zamračil se na klauny. Před chvílí se mu konečně podařilo utěšit Cynthii, která se teď připojila ke svým kamarádíčkům.

Hermiona si povzdechla. „Mají,“ řekla a zkřížila si ruce na prsou.

„No, podle mě moc vtipní nejsou,“ odpověděl jí. „Jen nechápu, proč se všichni smějí.“

„Draco, jsou to děti. Pro ty je jednoduší se smát,“ vysvětlila Hermiona. Pak si zakryla rukou pusu a široce zívla.

Draco si toho všiml a nesouhlasně se na ni podíval. „To už jsi unavená?“ zeptal se.

Brunetka se na něj s úsměvem podívala. „Špatně jsem včera spala.“

„Hermiono, víš, že to není dobré pro tvoje zdraví,“ vynadal jí a zamával jí prstem před obličejem.

Plácla ho přes ten prst a usmála se. „Já vím,“ řekla. „Ale co s tím můžu dělat? Nemohla jsem spát.“

„Tak jsi mi měla zavolat, já bych tě uspal,“ nabídl se.

Brunetka se jemně zasmála. „Věděla jsem, že jsi byl unavený, tak jsem tě nechtěla obtěžovat.“

„Stejně bych tě mohl uspat,“ zabručel.

„Ale co kdybych pak ohluchla kvůli kráse tvého hlasu?“ zasmála se Hermiona, zatímco Draco se zamračil. „Vážně, Draco, děkuji ti za nabídku, ale nechtěla jsem tě obtěžovat.“

„A co když jsem chtěl, abys mě obtěžovala?“ zeptal se.

„Pak bys mi musel donést hodně kávový zmrzliny. Znám tě moc dobře, Draco. Když jsi ospalý, jsi nesnesitelný.“

Draco sevřel pevně rty. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel a zase ji zavřel. Ale pak zase rychle otevřel pusu a dřív, než si to stihl rozmyslet, se zeptal na otázku, na kterou se chtěl zeptat už od doby, co zjistil, že Hermiona… že Hermiona umírá. „Hermiono, proč jsi odmítla ty léky?“

To brunetku překvapilo. Podívala se na něj, jedno obočí mělo vytažené. „Proč ses na to najednou zeptal?“

Blonďák pokrčil rameny a upřeně se na ni zadíval.

Hermiona si povzdechla a oči stočila do klína. Začala si mnout zápěstí. „Abych byla upřímná, Draco, přesně to nevím. Vždyť tu mluvíme o rakovině. A to je zatracená nemoc. Přináší smrt. A je jen malá naděje na to, že se uzdravím.“

„Mluvil jsem s doktorem Noblemanem po tom, co jsi odešla z nemocnice,“ řekl tiše neznámým hlasem. „Řekl, že léčba, chemoterapie, ti prodlouží život.“

„To je to slovo, Draco. Prodlouží,“ odpověděla mu tiše s povzdechem. „Proč prodlužovat utrpení? Vím, že by mi chemoterapie mohla pomoct. Na rakovinu ale není lék. Chemoterapie jen může zastavit růst nádoru.“

„Jsi pesimistická, Hermiono,“ podotkl.

„Já vím,“ povzdechla si. „Děda Max, matčin otec, zemřel, když má mamka byla ještě malá. Víš důvod? Rakovina plic. Tak jako já. Matka mi řekla, že si vzal léky… chodil na chemoterapii. Ale prohrál - zemřel.“

„Alespoň by ti to pomohlo žít o něco déle,“ zašeptal.

„Opakuji, proč prodlužovat utrpení?“

„Grangerová, děsíš mě,“ na obličeji se mu objevila panika. „Vypadá to, jako kdybys už přijala svoji rakovinu a byla jsi připravená zemřít.“

„Jsem,“ odpověděla mu. „Už jsem smrt viděla a vím, že se jí nemůžu vyhnout. Je vlastně legrační, jak rychle jsem svoji nemoc přijala.“

„No, já ale připravený nejsem,“ řekl jí upřímně. Hermiona se na něj překvapeně podívala. „Nenechám tě teď jít, bobře. Je moc brzo.“

Brunetka mu věnovala skleslý pohled. Chytila jeho pravou ruku a jemně ji stiskla. „Promiň mi to.“

Draco si povzdechl a volnou rukou si promnul nos kořenu. „Neomlouvej se, Hermiono. Vím, že jsi jen zatraceně hrdý Nebelvír.“

Zasmála se. „Hádám, že Nebelvírem budu už navždycky.“

Trochu se ušklíbl. „Asi jo.“

„Hodně štěstí zdraví! Hodně štěstí zdraví! Hodně štěstí, milá Felicity! Hodně štěstí zdraví!“

„Něco si přej, Felicity!“ zvolala Hermiona a usmála se na sedmiletou holku. Oslavenkyně na chvíli zavřela oči, pak je otevřela a sfoukla všech sedm svíček, čímž si vysloužila potlesk od ostatních dětí.

„A teď se dáme do jídla!“ prohlásila vesele brunetka.

„Jdu na záchod,“ poznamenal Draco a vydal se zpátky do domu.

Hermiona se zamyšleně podívala na jeho vzdalující se záda. Draco ji svým chováním překvapil. Překvapil ji, když se zeptal. Zdál se… jiný. Ráda by si s ním povídala o něco déle (i o jiných věcech), ale děti začaly pokřikovat: „Sfoukni svíčky! Sfoukni svíčky!“ a tak přinesla dort a zapálila Felicity svíčky.

Brunetka se podívala okolo a uviděla hromady a hromady vodních pistolek. Osvítil ji náhlý nápad, který jí na tváři vyvolal rozpustilý úšklebek.

Tohle bude zábava.

Když se Draco vrátil na zahradu, musel zvednout obočí. Hermiona se na něj prohnaně dívala, ruce měla za zády. „Co se děje?“ zeptal se zmateně a taky s notnou dávkou podezření.

Podíval se do svého okolí a viděl, jak kolem ní stojí děti a všechny mají ruce, stejně jako ona, za zády. Felicity stála blízko Hermioně a vypadala jako pravý Malfoy s vydařeným úšklebkem na tváři.

Draco přimhouřil oči do tenkých štěrbin. To ticho… hodně ticha… hodně děsivého ticha. Měl pocit, jako kdyby mělo každou chvíli něco vybuchnout. „Felicity,“ pronesl výhružně a podíval se na svoji malou sestřenku. Pohled se mu pak přesunul k brunetě. „Grangerová, nemám rád ten výraz, co máš na tváři.“

Hermiona se ušklíbla, tak jako to dělá Malfoy. Podívala se na malá stvoření. „Děti,“ oslovila je. Draco si všiml, že v každém dítěti začalo bublat vzrušení. Podívala se zpátky na blonďáka, úšklebek se jí rozšířil. „Připravit!“ vykřikla. Všechny děti se naráz napřímily. „Zamířit!“ Draco pobaveně sledoval, jak všechny děti vytáhly zpoza zad vodní pistolky. „PAL!“

A předtím, než to Draco vůbec věděl, byl zmáčený vodou.

„Přestaňte s tím! Sakra, přestaňte s tím!“ křičel a snažil si zakrýt oči. „Jděte ode mě pryč! Jděte ode mě pryč!“

Děti se smály a pištěly radostí. Ale Draco slyšel jen jediný smích.

„GRANGEROVÁ!“

„Dobře, už je čas, abychom šli,“ oznámila Hermiona po tom, co usušila každého člověka, co byl na zahradě (včetně Draca). „Tvoji rodiče tu za chvíli budou a pak už každého dostanou domů. Ahoj. Vážně jsem se bavila. A Felicity“ – oslavenkyně se na ni znova podívala se širokým úsměvem na tváři – „ještě jednou všechno nejlepší.“

Malá Malfoyová k ní přispěchala a věnovala jí objetí. „Ahoj, Hermiono,“ řekla. Nakonec ji objalo každé dítě, což Hermionu přimělo se hlasitě smát. Koutkem oka zachytila Dracův pobavený pohled.

„Dobře, dobře,“ řekla. „Už bychom měli jít.“

„Ahoj, Hermiono!“ zvolaly a zamávaly jí rukama, zatímco brunetka blonďáka táhla k autu. Blonďák se jí vytrhnul, zamračení ozdobilo jeho hezkou tvář.

„No ták, Draco,“ protáhla a otevřela dveře od auta. Vklouzla dovnitř a zapnula si svůj bezpečnostní pás. Blonďák ji napodobil a nastartoval auto. „Ve skutečnosti nejsi vůbec naštvaný.“

Draco si odfrkl, točil volantem, ale nic na to neřekl.

„Draco,“ zakňučela. „To není fér. My jsme se jenom bavily. Nemusíš kvůli tomu mít hned záchvat vzteku, fretko.“

„Bavily? Tomu říkáš zábava?“ vykřikl. „Merline, Grangerová, celé jsi to naplánovala s tou bandou trpaslíků. To od tebe bylo dost dětinské!“

Hermiona otevřela pusu, aby mu něco odpověděla, ale pak jí svitlo.

„Co je?“ zeptal se, když mu neodsekla.

Na tváři měla široký úsměv. „Hej, to bylo na mém seznamu! Číslo jedenáct: Chci být znovu dítětem! Jů, nemůžu uvěřit, že už jsem něco splnila! Díky moc, že jsi mě vzal na tu oslavu, Draco.“

Blonďák pokýval hlavou, oči měl stále upřené dopředu. V mysli mu zněla jediná věta.

„Mise splněna.“ Draco si v duchu poznamenal, že musí své otravné (i když pořád nejoblíbenější) sestřenici koupit zmrzlinu za to, že mu pomohla splnit brunetce sen.

Poznámka překladatelky: Tak jsem si pustila ten film z úvodu (Dlouhá cesta) a nebylo to špatné. Já teda na filmy moc nejsem, takže o málokterém řeknu, že by byl hezký nebo dobrý. Tenhle byl každopádně plný teenagerů…

Je zrovna za minutu dvanáct, takže dobrou chuť všem!