Preklady fanfiction Harryho Pottera

11 VĚCÍ

Kapitola druhá: Tajná záležitost

10. Chci mít domek na stromě

„Takže proč chceš zrovna domek na stromě?“ zeptal se Draco s nohama na Hermionině stolku, pusu měl plnou popkornu. Film, který přinesl, aby se na něj podívali, už dávno skončil.

Hermiona se na něj znechuceně podívala a zavrtěla nesouhlasně hlavou. „No, proč chceš hrát famfrpál?“ zeptala se. Draco převrátil očima, což brunetu přinutilo k povzdechnutí. „Když jsem byla malá, přesvědčila jsem taťku, aby mi na zahradě postavil domek na stromě. Chceš znát důvod? Sousedi jeden takový měli a já jsem jim záviděla. A protože jsem byla jedináček, taťka souhlasil.“

„Někdy jsem ho pozorovala, když ho stavěl. Ale taťka byl v práci celkem zaměstnaný, a tak, když jsem šla v jedenácti do Bradavic, domek ještě nebyl postavený… nikdy se nedokončil. Chtěla jsem ho dodělat pomocí kouzel, ale… nebyl by to mudlovsky vyrobený domek. Cítila bych se výjimečně, kdyby někdo vynaložit všechno to úsilí a postavil pro mě domek na stromě. A tím úsilím nemyslím jenom mávání hůlkou,“ odpověděla mu upřímně. „Hádám, že ten nedodělaný domek ještě pořád stojí na mé staré zahradě. Jednou ti ho určitě ukážu.“

„Dobře,“ přitakal s myšlenkami už jinde. Ozubená kolečka v jeho hlavě pořádně zabrala. Už se mu podařilo splnit Hermioně její první přání. Teď musel přemýšlet… a to zatraceně rychle, aby mohl Hermioně pomoct. Vlastně už měl plán. Věděl, že Hermiona chce mudlovsky vyrobený domek, takže najal třicet tesařů, aby jeden takový postavili přímo na jeho zahradě. Čekal, že mu brzo zavolají, aby doladili detaily. Měl svůj telefon radši v kapse, vážně… Hermiona ho s mudlovskou technologií ovlivnila, důkazem bylo i jeho auto.

„Víš,“ řekla tiše. Něco v jejím tónu ho okamžitě přimělo na ni otočit hlavu a věnovat jí úplnou pozornost. „Požádala… požádala jsem své nejlepší přátele, aby v Doupěti jeden postavili.“ Blonďák věděl s naprostou upřímností, o kom to mluví, o Harrym Potterovi a Ronu Weasleyovi. Stejně jako Ginny Weasleyová, i oni byli pro ni stále citlivým tématem, a to i po šesti letech. „Souhlasili, Draco, ale nikdy neměli šanci ani čas svůj slib splnit. Byla válka… samé dobrodružství, tak jak by mi mohli postavit domek? Prosila jsem, aby na to zapomněli, pár dnů po tom, co jsem je o to poprosila.“

Brunetka si povzdechla a promnula si kořen nosu. „Víš, byl to jen hloupý nápad. Hloupý nápad, že když mi někdo postaví domek, bude to znamenat, že pro něj něco znamenám.“

Draco na ni koukal, v hlavě si všechno srovnával. Vyskočil několik centimetrů, když mu zazvonil telefon v kapse pronikavým vyzváněním, protože ho to přitáhlo zpět do reality. Neslyšně zaklel a vytáhl ho z kapsy. Stiskl tlačítko přijmout a přiložil si tu věc k uchu. „Ano?“ ozval se.

Hermiona ho pozorovala, jak telefonoval.

„Zrušte to,“ řekl blonďák povýšeně. Odmlčel se a pak se hrozivě zamračil, což brunetku pobavilo. „Řekl jsem zrušit, sakra! Nezajímá mě, jestli to už máte hotové. Prostě to zrušte.“ A pak s rychlým úderem na tlačítko, rozhovor ukončil.

„Co se děje?“ zeptala se Hermiona. „Vypadáš docela naštvaně.“

Blonďák převrátil očima a rychle začal vymýšlet nějakou lež. „Zrušil jsem si objednávku na pizzu,“ vysvětlil. „Nelíbilo se jim to, protože už ji měli hotovou.“

„Aha,“ zamračila se. „No,“ – podívala se na hodinky – „je čas jít do postele. Uvidíme se zítra, fretko.“

„Zítra nemůžu, Grangerová,“ odpověděl jí k jejímu překvapení. Draco vždycky souhlasil, když ho k sobě pozvala. „Mám práci.“

„Kdy začal Velký dědic Malfoyů pilně pracovat?“ škádlila ho brunetka.

Blonďák pokrčil rameny. „Jsem léčitel, Hermiono, a můj otec je můj zaměstnavatel. Vyhrožoval, že mě vyhodí, když se zítra neukážu.“

Brunetka se zasmála. „Dobře, dobře.“

„Dobrou, bobře,“ řekl a políbil Hermionu na čelo. „Dobrou noc.“

Ospale se usmála. „Ať tě blechy štípou celou noc,“ pokračovala těsně před tím, než se přemístil k sobě domů.

„Draco Malfoyi?“ vykřikla Hermiona. Zrovna se přemístila do jeho domu s celou náručí DVDček, které koupila v obchodě. „Fretko? Kde jsi?“

Bruneta se v po jeho domě ohlédla. Párkrát už na Manoru byla (většinou když Lucius, král všech blbců, chyběl). Narcissa ji zvala na šálek čaje a rozhovor, ale kdyby si měla vybrat mezi Malfoy Manor a Dracovým domem, vždy by brala Dracův dům. Nebyla to těžká volba. Malfoy Manor byl tak temný, člověk se tam cítil jako na pohřbu. Ale Dracův dům byl úplným opakem. Plný světla… vlastně až moc světlý. A všechno působilo tak, že to člověka zahřálo… všechno ho tu vítalo… zvalo ho dál. Proto Hermiona považovala tohle místo za svůj druhý domov. Bylo to tak… tak Dracovské. Brunetka si nedovedla představit, jak to, že to Draco vydržel na temném Manoru tak dlouho.

Hermiona se přiblížila ke kuchyni, Dracovu nejoblíbenějšímu místu. Pořád nemohla pochopit, co to s tím jídlem má. Viděla spoustu lidí, kteří měli velkou chuť k jídlu. Ale Draco jedl ze všech nejvíc. Nechápala, jak může být pořád tak hubený a zdravý, když dlabe čokoládové žabky při každé příležitosti. Při Merlinovi, on jedl ještě víc než Ron… a to je co říct!

Náhle se zastavila. „Hermiono, Hermiono, nezačínej s tím zase,“ řekla si a otřela si pravé oko. K jejímu překvapení jí mírně zvlhlo.

Zavrtěla hlavou. No, tak vypadaly její reakce, vždy když si vzpomněla na své přátele, které už nikdy neuvidí.

S povzdechem pokračovala v hledání Draca. Vydala se po schodech a nakoukla do jeho ložnice. Po pravdě, jeho ložnice byla jejím nejoblíbenějším místem v celém jeho domě. Kdo by řekl, že má rád červenou? Hlavní barva v jeho ložnici toho však byla důkazem. Klidně by s ní mohl soupeřit! A měla ráda jeho postel. Párkrát na ní spala (DOSLOVNĚ!) a bylo to… po pravdě. Jako když se Sněhurka vyspala na trpaslíkově měkké postýlce. A taky měl obrovskou knihovnu se všemi jejími oblíbenými knížkami. Jeho ložnice se prostě stala ložnicí jejích snů.

Ale Hermiona byla jen průměrně vydělávající člověk, zatímco její blonďatý kamarád se v penězích jen válel. Vsadila by se, že jenom jeho ložnice stála tolik, co její kuchyň, jídelna a možná ještě koupelna dohromady.

Draca ale v ložnici nenašla. „To je divný“ pomyslela si. „Asi pořád pracuje,“ zasmála se a potřásla hlavou. „Nemůžu uvěřit, že ta fretka opravdu pilně pracuje. Zajímalo by mě, čím ho Lucius přinutil tvrději pracovat.“

Posadila se na jeho postel, popadla plyšového bobra (který samozřejmě měl znázorňovat ji) a objala ho. Ucítila slabý závan Dracovy vůně a povzdechla si. Změnilo se tolik věcí od doby, co skončila druhá válka. Stačilo se podívat jenom na ni a Draca Malfoye. Nikdy, v celém svém životě, si nedovedla představit, že by si jako společnost vybrala ze všech lidí zrovna jeho. Ale stali se, jak jí jednou řekla Narcissa, prakticky neoddělitelní. Všude, kam Hermiona šla, šel Draco s ní. Všude, kam šel Draco, šla také Hermiona. Bylo to pro ně jako… zákon. Prostě to tak bylo.

„Hermiono, co tady děláš?“

Brunetka se podívala ke dveřím. A stál tam Draco Malfoy, rozcuchaný, zpocený a vypadal dost unaveně. Zatímco vstávala, nesouhlasně vrtěla hlavou. „Jen jsem tě hledala,“ řekla a přiblížila se k němu. Plyšovou hračku měla stále přitisknutou na prsa. „Draco, vypadáš, jako kdybys vypadl z popelnice,“ poznamenala. Oči mírně přimhouřila, když ho prozkoumávala od hlavy k patě. „Co se ti stalo?“

Draco jí vytrhl svou milovanou hračku a položil bobra na postel. Popadl ji za ruku a rychle je přemístil do jejího bytu.

„Hej!“ vykřikla a přemáhala náhlý pocit závratě.

Blonďák se svalil na její pohovku a unaveně si povzdechnul. Nohy si položil na stolek. „Já jsem jen“ – široce si zívl – „zatraceně unavený.“ Zakryl si rukama obličej a povzdechl si.

Zamračila se. Nikdy ho předtím neviděla tak ztrhaného. Sedla si vedle něho a vzala jeho ruce do svých. „Co jsi dělal?“ zeptala se ho.

„Léčil lidi, bobře. Jestli jsi zapomněla, jsem léčitel,“ zamumlal.

„Lžeš,“ obvinila ho se zúženýma očima. „Léčitelé po práci nevypadají tak jako ty.“

Ospale se usmál. „Opravdu mě tak snadno přečteš?“

Nonšalantně pokrčila rameny. „Samozřejmě, jsi koneckonců můj nejlepší přítel,“ připomněla mu.

Blonďák si povzdechl a vstal. „Nemůžu si teď s tebou povídat, Hermiono. Ještě si musím něco zařídit,“ řekl a chystal se přemístit.

„Počkej!“ zavolala. „Jdeš ještě pracovat? Merline, Draco! Podívej se na sebe. Vypadáš… ještě hůř, než kdybys vypadl z popelnice! Pokud tě takhle zřídilo to, co si musíš zařídit, tak ti doporučuji, aby si s tím hned přestal!“

Převrátil očima. „Nemůžu. Zklamal bych ji.“

„Koho?“

Ušklíbl se na ni. „Nikoho, Grangerová,“ řekl. „Musím jít. Takže, ciao!“

„Dobře, tak si jdi!“ vykřikla rozzlobená brunetka. DVDčka, která koupila, ležela zapomenutá na stolku. „Budu tě ignorovat, abys věděl, fretko! Slyšíš mě?!“

„Jasně a hlasitě.“ A s těmi slovy se přemístil zpět do svého domu.

Neuvěřitelné!

Brunetka se svalila na gauč a přemýšlela o té jeho tajné záležitosti, která je očividně důležitější než ona.

Rozzlobeně obrátila oči v sloup. Slíbila si, že na něj nepromluví celý týden.