Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry doufal, že právě dosáhl spojení se svou tajuplnou temnou stránkou, které mu umožní čerpat všechny její výhody a žádné z jejich nevýhod, přivolat si onu křišťálovou jasnost a nepokořitelnou vůli na požádání, aniž by se musel rozzlobit nebo zmrazit své city.

Znovu přecenil, kolik pokroku učinil. Něco se stalo, ale jeho tajuplná temná stránka zůstávala, stále od něj byla oddělená a jeho běžné já bylo stále dominantní. A navzdory oné léčebné kůře proti strachu ze smrti, kterou své temné stránce poskytl, se stále neodvažoval obrátit se k ní, zatímco byl v Azkabanu nechráněn. Znamenalo by to příliš pokoušet osud.

Což bylo nešťastné, protože trocha přesunutí zodpovědnosti by mu právě teď sakra přišla k ruce.

A co hůře, nemohl se sesunout proti stěně, nemohl se rozbrečet, nemohl si ani povzdechnout. Jeho drahá Bella jej sledovala a nic z toho nepatřilo mezi to, co by její Pán zla udělal.

"Můj pane-" řekla Bellatrix. Její hlas byl napjatý. "Mozkomoři – přicházejí – cítím je, můj pane -"

"Děkuji, Bello," řekl suše. "To už vím."

Harry nepociťoval ony prázdnoty světa stejným způsobem jako když na sobě měl Relikvii Smrti, ale cítil, jak se tah prázdna zesiluje. Nejprve to mylně považoval za důsledek sestupování, dokud spolu s Bellatrix sestupovat nepřestali a onen tah dál zesiloval. Pak ochabl, to jak se mozkomoři, pohybující se po spirále, zase vzdálili, pak zesílil, jak vyšli po dalších schodech... Mozkomoři teď byli uvnitř Azkabanu a šli si pro něj. Samozřejmě, že šli. Harry teď vůči nim mohl být odolný, ale nebyl skrytý.

Nový požadavek, řekl Harry svému mozku. Najdi způsob, jak porazit mozkomory, který nezahrnuje Patronovo zaklínadlo. Alternativně, najdi jiný způsob jak se skrýt před mozkomory, mimo neviditelného pláště -

Končím, řekl jeho mozek. Najdi si jiný kus výpočetní substance k řešení tvých směšně náročných problémů.

Myslím to vážně, pomyslel si Harry.

To já taky, řekl jeho mozek. Přivolej svého Patrona a počkej, dokud tě bystrozoři nenajdou. Buď rozumný. Tohle je konec.

Vzdej se...

Ta pohlcující temnota zesílila, když si to pomyslel; a Harry si uvědomil, co se děje a intenzivněji se soustředil na hvězdy, obrátil svou mysl od zoufalství -

No, podotkla jeho logická stránka, pokud si nemůžeš dovolit žádné negativní myšlenky, protože to tvou mysl otevře mozkomorům, to je taky kognitivní předpojatost, jak bys pak mohl poznat, kdy je skutečně načase se vzdát?

Zezdola se ozval naříkavý křik, smíchaná slova jako "ne" a "pryč." Vězni to věděli, dokázali to vycítit.

Mozkomoři přicházeli.

"Můj pane, neměl – neměl byste riskovat kvůli mně – vemte si svůj plášť zpátky -"

"Buď zticha, hlupačko," zasyčel vzteklý hlas. "Až se tě rozhodnu obětovat, řeknu ti to."

Má pravdu, řekl Zmijozel. Neměl bys kvůli ní riskovat, její život v žádném případě není tak cenný jako tvůj.

Na okamžik Harry zvážil obětování Bellatrix, aby se zachránil -

A v tom okamžiku se zdálo, že trocha z onoho tlumeného, oranžového plynového světla zmizela z chodby a přes Harryho špičky prstů přeběhl závan mrazu. A náhle věděl, že ponechat Bellatrix napospas Stínům Smrti by jej opět učinilo zranitelným. Už v momentě toho rozhodnutí by mohl ztratit schopnost sesílat Patrona, protože by se vzdal myšlenky, která ho předtím zachránila.

Napadlo ho, že i tak by si potom mohl od Bellatrix vzít plášť, i kdyby už nebyl schopný sesílat Patronovo zaklínadlo; a pak od té možnosti musel odtáhnout své myšlenky, soustředit se pevně na své rozhodnutí to neudělat, nebo by se mohl na místě zhroutit. Protože víry prázdnoty, které kolem něj kroužily, teď byly smrtelně silné; křik teď přicházel seshora, křik zdola ustal.

Tohle je směšné, řekla jeho logická stránka. Racionální činitelé by neměli snášet takhle cenzorovaný myšlenkový proces, všechny teorémy předpokládají, že to jak přemýšlíš realitu nijak neovlivňuje – vyjma tvých akcí – proto máš možnost vybrat si optimální algoritmus, aniž by ses bál, jak se tvoje myšenky budou ovlivňovat s mozkomory.

...

Tohle je vážně hloupý nápad, řekl Nebelvír. Dokonce i já si myslím, že to je hloupý nápad, a já jsem tvá nebelvírská stránka. Vážně mi chceš tvrdit, že -

"Máme polohu!" zakřičela Ora a triumfálně zvedla své magické zrcadlo. "Mozkomoři vně vnitřní stěny ukázali na sedmé podlaží, spirálu C, tam jsou!"

Bystrozoři se na ni s očekáváním zahleděli.

"Ne," řekla Amélie vyrovnaně. "Tam je jeden z nich. Mozkomoři stále nedokážou najít Bellatrix Blackovou. Nevrhneme se všichni dolů, abychom ji v tom zmatku nechali uniknout, a nerozdělíme své síly, aby nás mohli zaskočit. Když budeme postupovat opatrně, nemůžeme prohrát. Řekněte Brouskovi a Pastorkovi, ať stále pokračují dolů, patro po patru -"

Starý kouzelník si to už mašíroval vpřed. Amélie se tentokrát ani neobtěžovala počastovat ho nadávkami, když se jejich pečlivě zkonstruované štíty rozestoupily jako voda a opět se za ním zavřely.

Harry čekal u začátku schodiště, hned vedle schodů vedoucích dolů. Bellatrix a had byli za ním, schováni pod Relikvií Smrti, kterou Harry ovládal; věděl, ačkoli to neviděl, že vychrtlá čarodějka sedí na schodech, opřená dozadu, protože Harry zrušil své Vznášející zaklínadlo, aby uvolnil svou magii a mysl.

Harryho oči byly soustředěné na daleký konec chodby, vedle schodů sestupujících dolů. Teď nikoli jen v jeho mysli, ale i ve skutečnosti, světla na chodbě pohasla, teplota klesla. Strach bouřil nad ním a kolem něj jako moře bičované hurikánem a z pohlcující temnoty se stal svištící tah jako k blízké černé díře.

Na schodech u dalekého konce se objevily prázdnoty, nicoty, rány ve světě, hladce se vznášející umírajícím vzduchem.

A Harry očekával, že se zarazí.

S veškerou silou vůle a vším soustředěním, které dokázal sebrat, očekával, že se zastaví.

Předvídal jejich zastavení.

Věřil, že se zastaví.

...tak si to alespoň myslel...

Harry zarazil tu nebezpečnou zbloudilou myšlenku a očekával, že se mozkomoři zarazí. Sami o sobě neměli žádný rozum, byli jen ranami světa, svou formu a strukturu si půjčovali z cizího očekávání. Lidé s nimi byli schopní jednat, nabízet jim oběti výměnou za spolupráci, jen díky tomu, že očekávali, že mozkomoři s nimi budou vyjednávat. Takže pokud Harry věřil dostatečně silně tomu, že se ony prázdnoty otočí a odejdou, otočí se a odejdou.

Ale rány světa se stále blížily, vířící strach jako by nabíral pevnou podstatu, prázdnota trhala hmotu stejně jako mysl, substanci stejně jako duši - dalo se pozorovat, jak kov matne, když kolem něj prázdno procházelo.

Zpoza něj se od Bellatrix ozval tichý zvuk, ale žena nic neřekla, protože byla instruovaná, aby zůstala zticha.

Nemysli na ně jako na bytosti, mysli na ně jako na psycho-citlivé objekty, které můžeš kontrolovat, budeš-li kontrolovat sebe -

Problém byl v tom, že sebe nedokázal kontrolovat tak snadno, nedokázal se přinutit uvěřit, že modrá je zelená jen silou vůle. Nedokázal potlačit myšlenky na to, jak neracionální je nutit se něčemu uvěřit. Jak nemožné je obelstít sám sebe, abyste v něco uvěřili, když víte, že právě to děláte. Veškerý trénink proti sebeklamu, který Harry sám sobě předepsal, se teď odmítal vypnout, bez ohledu na to, jak škodlivý pro tento výjimečný, unikátní případ byl -

Stíny Smrti dorazily k polovině chodby a Harry zvedl ruku, prsty roztažené, a pevným hlasem sebevědomě přikázal: "Zastavte se."

Stíny Smrti se zastavily.

Za Harrym Bellatrix přidušeně zalapala po dechu, jako kdyby z ni rvali vzduch.

Harry na ni zagestikuloval, ten symbol si připravili v předstihu. Znamenal: zopakuj všechno, co uslyšíš, že mozkomorové řeknou.

"Říkají," řekla Bellatrix třesoucím se hlasem, "říkají: 'Bellatrix Blacková nám byla slíbena. Řekni nám, kde se skrývá a budeš ušetřen."

"Bellatrix?" řekl Harry a snažil se znít pobaveně. "Před chvílí utekla."

O chviličku později Harrymu došlo, že měl říct, že Bellatrix je mezi bystrozory v nejvyšším patře, to by způsobilo více zmatku -

Ne, byla chyba myslet si, že mozkomory jde obelstít, byli to jen věci, kontrolovány jen očekáváním -

"Říkají," řekla Bellatrix nakřáplým hlasem, "že vědí, že lžete."

Prázdnoty se opět začaly blížit.

Jejím očekáváním věří víc než mým; nevědomky je kontroluje -

"Neodporuj," řekl Harry a namířil hůlkou za sebe.

"Miluji, miluji vás, sbohem, můj pane -"

"Somnium."

Kupodivu, slyšet ta příšerná slova, pochopit Bellatrixin omyl, mu jistým způsobem pomohlo; připomnělo mu to, proč bojuje.

"Zastavte se," řekl Harry znovu. Bellatrix spala; teď jen jeho vlastní vůle, nebo spíše jeho vlastní očekávání měla kontrolovat ty vyhlazovací sféry -

Ale pluly stále dál a Harry si nedokázal pomoci, musel přemýšlet nad tím, zda ona předchozí zkušenost nepoškodila jeho sebevědomí, což by znamenalo, že je nebude schopný zastavit, a když si povšiml, že nad tím přemýšlí, začal o to pochybovat ještě více – potřeboval čas na přípravu, vážně by si měl nejprve zkusit kontrolovat jednoho mozkomora v kleci -

Mezi Harrym a Stíny Smrti zbývala jen čtvrtina chodby, proudění prázdnoty bylo tak silné, že dokázal cítit erozi ve svých prasklinách.

A Harryho napadlo, že se možná mýlí, že mozkomoři možná mají svá vlastní přání a schopnost plánovat. Nebo jsou možná kotrolováni tím, jak si všichni ostatní myslí, že fungují, nejen ti, co jim stojí nejblíže. A v každém případě -

Harry pozvedl svou hůlku do úvodní pozice k Patronovu zaklínadlu a promluvil.

"Jeden z vaše počtu odešel do Bradavic a nevrátil se. Už neexistuje; ta Smrt je mrtvá."

Mozkomoři se zarazili, tucet ran světa tál bez pohnutí, zatímco prázdnota kolem nich skučela jako smrtící vítr do nicoty.

"Otočte se a jděte a nikomu o tom neříkejte, malé stíny, nebo zničím i vás."

Harryho prsty sjely do začáteční pozice Patronova zaklínadla a připravily se ho seslat; v jeho mysli zatím Země svítila mezi hvězdami, denní strana jasná a modrá odraženým slunečním světlem, noční strana se třpytila světlem lidských měst. Harry neblafoval, jeho myšlenky se nezabývaly žádnou lstí. Stíny Smrti se buď přiblíží a budou zničeny, nebo odejdou, byl připraven na obě eventuality...

A prázdnoty se stáhly zpět stejně hladce jako přišly, vítr nicoty ustával s každým metrem, co se vzdálily, vpluly zpět dolů po schodech a odešly.

Jestli skutečně měly svou vlastní pseudo-inteligenci, nebo zda se Harrymu konečně podařilo očekávat, že odejdou... to nevěděl.

Ale byly pryč.

Harry si vzal chvilku, aby se posadil na schody vedle nevědomé Bellatrix a zhroutil se podobným způsobem. Na chvilku zavřel oči, jen na chvilku, rozhodně neplánoval v Azkabanu usnout, ale ten okamžik potřeboval. Doufal, že bystrozoři budou i nadále sestupovat po schodech pomalu, takže pětiminutový odpočinek neuškodí. Dával si pozor, aby jeho myšlenky zůstávaly pozitivní a veselé, páni, můžu si tu na chvilku odpočinout a dočerpat síly a pak se budu cítit lépe, místo, řekněme, páni, asi se zhroutím v emocionálním a psychickém vyčerpání, protože mozkomoři se ještě o tolik nestáhli.

A jen tak mimochodem, řekl Harry svému mozku, máš padáka.

"Našel jsem ho!" zvolal hlas starého kouzelníka.

Koho? Pomyslela si Amélie, když se obracela, aby spatřila, jak Brumbál přichází a v rukách nese -

- ten pohled, ta osoba, kterou by nikdy neočekávala, že uvidí -

- muž v potrhaném rudém hábitu, očouzen, jako by vybojoval menší válku, krev schnoucí na mnoha ranách. Jeho oči byly otevřené a žvýkal tabulku čokolády, kterou držel ve své jediné citlivé ruce.

Jednoruký Bahry byl naživu.

Ozvaly se výkřiky radosti, bystrozoři sklonili hůlky, někteří už se začínali řítit vpřed.

"Zůstaňte na stráži!" zařvala Amélie. "Oba je zkontrolujte na mnoholičný lektvar – Bahryho zkontrolujte na malé zvěromágy a pasti -"

"Innervate. Wingardium Leviosa."

Následovalo ticho. Harry cítil, i když to nemohl vidět, že se neviditelná žena zvedá na nohy, a otáčí hlavu, aby se rozhlédla kolem. "Jsem...naživu...?"

Harry pocítil prudké pokušení říct ne, jen aby viděl, jak by na to zareagovala. Místo toho zasyčel: "Nepokládej hloupé otázky."

"Co se stalo?" zašeptala Bellatrix.

Pán zla ze sebe vydal divoký, vysoko posazený smích a řekl, "Vyděsil jsem ty mozkomory, má drahá Bello."

Nastalo ticho. Harry si přál, aby mohl vidět Bellatrixinu tvář; řekl něco špatně?

Po chvíli, chvějícím se hlasem: "Mohlo by být možné, můj pane, že ve vaší nové podobě vám na mně začalo záležet -"

"Ne," řekl Harry chladně, odvrátil se od ní (i když na ni stále mířil hůlkou) a rozešel se. "A dávej si pozor, ať mě znovu neurazíš, nebo tě tu nechám, ať už jsi užitečná nebo ne. Teď následuj, nebo budeš ponechána napospas; mám co na práci."

Harry vyrazil vpřed, neposlouchal nádechy a výdechy ozývající se za ním; věděl, že ho Bellatrix sleduje.

... protože poslední věcí, kterou ta žena potřebovala, naprosto poslední věcí, kterou by si měla myslet předtím, než se ji psychiatrická léčitelka pokusí odprogramovat, bylo, že její Pán zla by její lásku někdy mohl opětovat.

Starý kouzelník si přemýtavě hladil svůj stříbrný plnovous, pohled upřený k místu, kam právě dva silní bystrozoři nesli bystrozora Bahryho.

"Rozumíš tomu, Amélie?"

"Ne," řekla jednoduše. Měla podezření na nějakou past, kterou zatím nebyli schopni postřehnout, proto taky bude bystrozor Bahry držen stranou hlavní skupiny a střežen.

"Možná," řekl starý kouzelník po nějakém čase, "že ten z nich, kdo dokáže seslat Patronovo zaklínadlo, není jen pouhým rukojmím. Třeba jej do toho někdo vlákal? Ať už z jakéhokoli důvodu, nechali tvého bystrozora naživu; až je najdeme, neměli bychom být prvními, kdo se uchýlí k smrtícím kletbám -"

"Chápu," řekla stará čarodějka tónem náhlého prozření. "Tohle byl jejich plán. Je nic nestojí mu vymazat pamět a nechat ho naživu, a tak nás donutit váhat -" Amélie rozhodně přikývla a svým lidem řekla: "Pokračujte jako předtím."

Starý kouzelník si povzdechl. "Nějaké novinky od mozkomorů?"

"Pokud vám je řeknu," vyštěkla Amélie, "zase se vrhnete pryč?"

"Nic tě to nestojí, Amélie," řekl starý kouzelník tiše, "a může to ušetřit boj jednomu z tvých lidí."

Nestojí mě to nic, kromě šance na pomstu -

Ale to se s tím druhým nemohlo srovnávat, ten rozčilující starý kouzelník měl často nakonec pravdu, to ho také z části dělalo tak rozčilujícím.

"Mozkomoři přestali odpovídat na otázky ohledně té druhé osoby, co spatřili," řekla mu Amélie. "A neřeknou proč, ani kde to bylo."

Brumbál se obrátil k oslňujícímu fénixovi na svém rameni, jehož záře osvětlovala celou chodbu, a v odpověď obržel tiché zavrtění hlavou. "Také je nedokážu lokalizovat," řekl Brumbál. Pak pokrčil rameny. "Hádám, že se asi prostě projdu celou spirálu odshora dolů a uvidím, co se namane."

Amélie by mu přikázala, aby to nedělal, kdyby si myslela, že by tím cokoli zmohla.

"Albusi," řekla Amélie, když se starý kouzelník otočil k odchodu, "i vás mohou zaskočit."

"Nesmysl, má drahá," řekl starý kouzelník vesele, když opět vyrazil pryč, a mávl patnáctipalcovou hůlkou z neidentifikovatelného dřeva, jako by ji chtěl napomenout. "Já jsem neporazitelný."

Nastalo ticho.

("Tohle přece nemohl říct -" zašeptala služebně nejmladší bystrozorka, stále upravená mladá dáma jménem Noelle Curryová, starší člence její trojice, bystrozorce Brooksové. "Ne snad?")

("Jemu to projde," zašeptala ji Isebela zpět, "je to Brumbál, ani osud ho už nebere vážně.")

"A proto," řekla Amélie těžce ke svým mladším bystrozorům, "ho nikdy nevoláme, pokud absolutně nemusíme."

Harry tiše ležel na tvrdé lavici, která v téhle cele sloužila za postel, přes sebe přehozenou pokrývku, a zůstával tak nehybný, jak jen dokázal, zatímco čekal, až se strach navrátí. Blížil se Patronus, a to dost mocný. Bellatrix byla skrytá Relikvií Smrti, tou žádné základní kouzlo proniknout nedokázalo, ale Harry neměl tušení, jaké další věci mohou bystrozoři používat, aby vypátrali jeho, a neodvažoval se odhalit svou nevědomost tím, že by se zeptal Bellatrix. Takže ležel na tvrdé posteli, v cele se zamčenými dveřmi a s mohutnými kovovými dveřmi zamčenými za nimi, v naprosté temnotě, skryt pod tenkou přikrývkou, a doufal, že ať už to pátrá kdokoli, nepodívá se dovnitř, nebo pokud ano, nepodívá se dostatečně pozorně -

Tohle nebylo něčím, co by Harry mohl ovlivnit, tahle část jeho osudu byla naprosto v moci Skrytých Nahodilých. Většina jeho mysli se koncentrovala na přeměnu, kterou prováděl.

Poslouchaje v tichosti slyšel, jak se blíží rychlé kroky; zarazily se před jeho dveřmi, a pak -

- pokračovaly dál.

Strach se brzy vrátil.

Harry si nedovolil zaregistrovat svou vlastní úlevu o nic více, než si dovolil zaregistrovat strach. V mysli držel obraz mudlovského zařízení o něco většího než je autobaterie, a pomalu onu formu aplikoval na kostku ledu (kterou vytvořil použitím Frigideira na vodu z lahve ze svého váčku). Přeměňovat věci určené ke spálení by se nemělo, ale vzhledem k tomu, že původním materiálem byla voda, a použije bublinkové kouzlo na ochranu přísunu vzduchu, doufal, že z tohohle jemu ani nikomu jinému zle nebude.

Teď už šlo jen o to, zda bude mít dostatek času, než bystrozoři provedou detailní kontrolu tohohle vězeňského bloku, aby mohl dokončit své přeměňování a částečné přeměňování, které měl naplánované po něm -

Když se starý kouzelník vrátil s prázdnýma rukama, i Amélie pocítila náznak obav. Ona a dva další bystrozorské týmy už ušly třetinu cesty dolů po svých spirálách, v synchronii, tak aby v jejich pokrytí nevznikla žádná mezera, kterou by se dalo uniknout prolomením stropu. Zatím žádné stopy nenašli.

"Mohla bych vás požádat o hlášení?" řekla Amélie, držíc své napětí z hlasu.

"Pro začátek jen prostá procházka odshora dolů," řekl starý kouzelník. Mračení činilo jeho tvář ještě vrásčitější než normálně. "Prozkoumal jsem Bellatrixinu cely, na jejím místě jsem našel mrtvou figurínu. Myslím, že tenhle útěk neměl být zpozorován. V rohu její celi bylo něco ukrytého pod kusem látky; to jsem nechal neporušené, ať to tvoji bystrozoři mohou prozkoumat. Na cestě zpátky jsem otevřel všechny dveře a nahlédl do cel. Nespatřil jsem žádné zastření, jen vězně -"

Byli přerušeni křikem zlato-rudého fénixe, všichni její bystrozoři sebou škubli. V tom křiku byl odsudek, naléhavá žádost, která Amélii málem donutila otočit se a z chodby utéct.

"- v poměrně znepokojivých podmínkách," řekl Brumbál tiše. Jeho modré oči pod půlměsíčkovými brýlemi na okamžik vypadaly velmi chladně. "Promluví si se mnou někdo z vás o důsledcích jejich činů?"

"Já jsem ne-" začala Amélie.

"Já vím," řekl starý kouzelník. "Omlouvám se, Amélie." Povzdechl si. "Jak jsem zjistil, někteří z nejnovějších vězňů stále ještě mají útržky své magie, ale necítil jsem žádnou nestrávenou sílu; nejsilnější z nich měl jen tolik magie jako dítě v prvním ročníku. Fawkes mnohokrát vykřikl žalem, ale nikdy ve výzvě. Zdá se, že budete muset pokračovat ve svém pátrání; dokáží se schovat dostatečně dobře na to, aby unikli mému pouhému pohledu."

Když Harry dokončil své první přeměňování, posadil se, odhrnul pokrývku, která jej schovávala, seslal rychlé Lumos, podíval se na hodinky a s šokem zjistil, že už uběhla téměř hodina a půl. Kolik z toho času uběhlo od doby, kdy někdo otevřel dveře a pak je zase zavřel – Harry se tím směrem samozřejmě nedíval – to nedokázal odhadnout.

"Můj pane...?" zašeptal Bellatrixin hlas, jemně a velmi váhavě.

"Už můžeš mluvit," řekl Harry. Řekl jí, aby zůstala potichu, zatímco pracuje.

"To byl Brumbál, kdo na nás hleděl."

Ticho.

"Zajímavé," řekl Harry neutrálně. Byl rád, že si toho v tu chvíli nevšiml. To znělo docela těsně.

Harry promluvil na svůj váček a začal vytahovat magické zařízení, které připojí k produktu své hodinové práce. Pak, když ho vytáhl, promluvil znovu, aby vytáhl tubu průmyslového extra-silného lepidla; předtím, než ho použil, seslal na sebe a na Bellatrix bublinkové kouzlo a přiměl Bellatrix, aby to samé seslala na hada, aby jim výpary z lepidla v uzavřené cele neublížily.

Když lepidlo začalo usychat a vázat technologii k magii, Harry předmět položil na postel a posadil se na zem, dával své magii a vůli chvilku na odpočinutí, než se pokusí o další přeměnění.

"Můj pane..." řekla Bellatrix váhavě.

"Ano?" řekl suchý hlas.

"Co je to zařízení, co jste vyrobil?"

Harry se rychle zamyslel. Tohle vypadalo jako dobrá šance zkontrolovat si s ní svůj plán, všechno pod rouškou návodných otázek.

"Zvaž, má drahá Bello," řekl Harry hladce, "jak obtížné je pro kouzelníka probourat se zdmi Azkabanu?"

Chvílku bylo ticho, pak se ozval Bellatrixin hlas, pomalý a zmatený. "Ani trochu obtížné, můj pane...?"

"Přesně tak," řekl suchý, vysoký hlas Bellatrixina mistra. "Předpokládej, že by právě tohle někdo chtěl udělat, a onou dírou proletět na koštěti, vzhůru a pryč. Záchrana vězně z Azkabanu by se pak zdála lehká, ne snad?"

"Ale můj pane..." řekla Bella. "Bystrozoři by – také mají košťata, můj pane, rychlá-"

Harry poslouchal, bylo to tak, jak si myslel. Pán zla odpověděl, znovu v tónech lehkého sokratického dotazu, a Bellatrix mu položila další otázku, kterou Harry nečekal, ale Harryho vlastní proti-otázka ukázala, že na tom by nakonec záležet nemělo. A v odpovědi na Bellatrixinu poslední otázku se Pán zla jen usmál a řekl, že je načase, aby se vrátil ke své práci.

Pak se Harry zvedl z podlahy cely, došel k samotnému konci cel a dotkl se hůlkou tvrdého povrchu stěny – stěny Azkabanu, tlustého kovu, který je dělil od přímého kontaktu s mozkomoří jámou.

A Harry začal s částečným přeměňováním.

Doufal, že tohle kouzlo půjde rychleji. Strávil hodiny a hodiny nacvičováním téhle jedinečné magie, takže se z toho pro něj stala rutina, o nic těžší než obyčejné přeměňování. Objekt, o který usiloval, nebude tak objemný, přeměněný tvar mohl být dlouhý, široký a vysoký, ale byl velmi tenký. Půl milimetru, pomyslel si Harry, bude dost, když vezmeme v úvahu tu dokonalou hladkost...

Na dlouhé lavici, která sloužila za vězeňskou postel a kam Harry odložil přeměněné technologické zařízení a připojený magický předmět, aby lepidlo mohlo uschnout, teď z mudlovského artefaktu zářila malá zlatá písmena. Harry je tam neudělal úmyslně, ale ta slova mu stále procházela myslí, takže se nějak stala součástí přeměněného předmětu.

Existovalo mnoho různých věcí, které by Harry mohl před použitím tohoto triumfu technologické vynalézavosti říci. Mnoho různých slov, které by byly, v jednom či druhém smyslu, náležité. Nebo alespoň mnoho věcí, které by Harry mohl říct, a řekl by, kdyby tu Bellatrix nebyla.

Ale existovala jen jedna věc, k jejímuž vyslovení (nebo alespoň pomyšlení) měl dost možná právě teď jedinečnou příležitost , lepší už pravděpodobně nedostane. Ten film ještě sám o sobě neviděl, ale viděl ukázku, a z nějakého důvodu mu ta fráze utkvěla v mysli.

Drobná zlatá písmena na mudlovském zařízení zněla:

Dobrá, vy primitivní tupci! Poslouchejte!