Preklady fanfiction Harryho Pottera

32. Kapitola – Další éra u konce

„Zrzko, potřebuju pomoc!“

Vždycky, když mě James Potter požádá o pomoc, je načase zmizet. Ať už se ptá, jak někoho proklít zácpou nebo jaké je heslo do Kratiknotovy kanceláře, aby mohl řediteli na čelo nasprejovat 'Mlaskal'* (to se stalo ve čtvrtém ročníku – dvacetčtyři prváků za ním další den pobíhalo a zpívalo 'Follow the Yellow Big Road' (http://www.youtube.com/watch?v=bMUYYzyTEfk). James dostal sedmadvacet školních trestů – jeden za každého prváka.), pomáhat Jamesovi se opravdu nevyplatí. Ale protože tentokrát na mě kouká opravdu bezradně, ignoruji svůj dobrý úsudek a zeptám se, co potřebuje.

„Ještě jsem se nezačal učit na zkoušku z lektvarů,“ oznámí mi, „Pověz, bude to hodně těžký?“

Jen na něj tupě zírám. „Tím 'to' myslíš celé kurikulum OVCE?“ zběsile přikyvuje. „Dost těžké na to, aby ses to nestihl naučit do zítřka. Uvědomuješ si, že ten test je zítra?“

„Aha...“ poví, „Takže mi radíš, abych na testrálovi doletěl na Ministerstvo kouzel, ukradl obraceč času a vrátil se zpátky v čase?“

„Ne, to ti neradím,“ povzdychnu žalostně.

„Ale naši rodiče to udělat mohli!“ kňourá James.

„A kdyby naši rodiče skočili z draka, skočil bys taky?“

„Ale oni skočili z draka...“

„To je jedno!“ vyštěknu, „Hlavní je, že nikam nepoletíš, nebudeš cestovat v čase a nebudeš skákat z draka!“

Zdá se, že na mě chce začít křičet, místo toho se ale nadechne, prohrábne si vlasy a posadí se vedle mě. Téměř slyším, jak vduchu počítá do desíti.

„Zrzko, vím, že ti lektvary jdou, mohla bys mi proto prosím pomoct?“ prosí.

„Všechny mé poznámky mám nahoře v batohu,“ povzdychnu si unaveně, „Ale jsem teprve v polovině celého kurzu OVCE, takže na ten zbytek jsi sám.“ Nemůžu uvěřit, že je ten kluk tak k ničemu. Kdo by se začal na zkoušky učit noc před nimi?! Mám sto chutí mu kromě poznámek věnovat i kopanec.

James donutí Lily, aby mu pro poznámky došla, a začne se učit jako nikdy dřív. No, když se nad tím zamyslím, předtím se asi opravdu nikdy neučil.

„Jdu se projít,“ řeknu mu, ale pochybuju, že mě slyšel. Na text se soustředí tak usilovně, že má zabořený nos v papírech.

Poslední dobou na procházky chodím často, protože když sedím příliš dlouho, chytají mě v nohou křeče. A když příliš dlouho poslouchám Jamese, rozbolí mě hlava. A tak se potloukám po hradě a hledám něco nebo někoho, kdo by mě pobavil. Všimnu si Marka a Dom, jak si povídají na gauči ve třetím patře. Zdá se, že se ho snaží uklidnit, protože je nervózní ze zítřejších testů z lektvarů, tak je nevyrušji.

Na schodech narazím na Jenny, která jde z knihovny, kde se určitě učila na ročníkové zkoušky, které začínají příští týden. Ráda bych se o ně zajímala trochu víc, ale vždycky, když se snažím se učit, jenom se naštvu a jsem unavená, tak vždycky usnu. Vím, že je musím napsat dobře, jestli si chci někdy dodělat OVCE, ale v tuto chvíli se víc soustředím na svou nastávající roli mámy víc než na cokoliv jiného.

„Učila ses?“ zeptám se jí.

„Eh... jo, vlastně jo,“ pokrčí rameny a začervená se. Co je na učení na trapného? Proč by se Havraspárka styděla za nějaké to opakování? Vždyť nedělají nic jiného.

„Copak, učila ses nahatá?“

„Jen – jen jsem pomáhala Albusovi z opakování na obranu,“ odpoví rychle. Myslím, že použila jeho celé jméno v naději, že nebudu vědět, o kom mluví.

„Ach, Albus,“ přikývnu, „Jakožto Albus Potter? Jakožto můj bratranec? Jakožto ten kluk, se kterým se odmítáš dát zase dohromady...“

„Jen jsem mu pomáhala!“ ohradí se, „Nic to neznamenalo!“

„Jenny, víš stejně jako já, že Albus je jeden z nejlepších v ročníku, když přijde na obranu proti černé magii. Pověz, co jste dělali doopravdy -“

„Už jsi mluvila se Scorpiusem?“ skočí mi do řeči a úplně změní téma. Nesnáším, když to dělá.

„Ano, včera jsem s ním dokonce byla na večeři.“ řeknu hrdě. Všichni si očividně myslí, že se Scorpiusem nejsme schopni jen kamarádit. Mýlí se. Teď spolu totiž trávíme ještě víc času, než když jsme spolu chodili. A jsme daleko lepší kamarádi.

„Rose,“ povzdychne si Jenny a jde se mnou dál, „Nechápu, proč jste se rozešli. Vsadím se, že do týdne budete zase spolu.“

„Nebudeme,“ řeknu jí pevně. „Za pět let budeme možná na dítě a vztah připravení, teď před sebou ale máme spoustu rychlého dospívání. Musíme se soustředit na malou Delilu.“ Povím jí to samé, jako pokaždé, když se zeptá na důvod mého a Scorpiosova rozchodu. Je to už nuda.

„Delilah?“ zamračí se, „Jsi si jistá, že je to holčička?“

„Naprosto,“ odpovím, „Scorpius si teda myslí, že je to kluk, ale mám takový ten holčičkovský pocit.“

„I James si myslí, že je to kluk,“ informuje mě Jenny, „Už se na o to začal sázet. Al vsadil šest galeonů na to, že je to holka. Já asi taky něco přihodím, když si myslíšm, že je to holčička...“

Jak pěkné, že lidé vydělávají na mé situaci.

„Ale slib mi, že ji nejpojmenuješ Delilah.“ prosí Jenny, „Delilah Weasleyová zní hrozně.“

Vytáhnu svůj notes a ze seznamu jmen vyškrtnu Delilah. Jedno vyloučeno, dalších třistašedesátčtyři čeká na zvážení.

***

Musím být jediná, kdo si z nadcházejících ročníkových zkoušek nic nedělá. Molly jde hlava kolem z NKÚ. Z vlasů jí trčí brky, všude kolem ní se válejí poznámky a přeříkává si nejrůznější definice a zaklínadla. Smutné, vloni jsem na tom byla úplně stejně. Dokonce jsem Dom a Alovi vytvořila rozvrhy, aby se mohli taky pořádně učit. Kdybych to neudělala, Alovi by se nezadařilo ani způlky tak dobře a Dom... no, ta by neprošla vůbec. A to mi strýček Bill ani teta Ginny nepoděkovali. Prakticky vzato jsem vychovala jejich děti, ale nikdo to zatím neocenil. Když táta a Harry slyšeli o mých rozvrzích, zbledli a vypadal vyděšeně. Máma mi řekla, ať je neberu vážně, a že jsem vychytralá a praktická.

Ale stejně doufám, že jsem na tom nebyla tak špatně jako Molly. Vypadá, že je jí špatně. A přestože nikdy nedostala nižší známku než 'nad očekávání', pobíhá kolem a všem vykládá, že propadne. Mám pocit, že touto dobou už ji všichni přestali poslouchat, obzvlášť sedmáci, kteří by jí nejradši do pusy vecpali roubík. Sean Finnegan má zacpané uši a potichu vyjemnovává pdostatná data z revoluce 'Ukončení diskriminace vlkodlaků' a Harry Latimer pochoduje nahoru a dolů po schodech do pokojů a opakuje slovo 'Grindelwald', kdyby náhodou zapomněl.

Dokonce i šesťáci to už přehánějí. Jason O'Keefe leží pod sedačkou a vyjmenovává všechny Smrtijedy, kteří bojovali ve válce. I Dom se učí, a to jsem jí neudělala rozvrh. Já si pročítám poznámky na kouzelné formule, ale nestresuji. Už jsem si uvědomila, že v životě jsou zásadnější věci než zkoušky. Jako bych cítila své minulé já, jak mi za tento výrok dává pohlavek.

Když ke mně přiletí žlutý lísteček, rychle ho vezmu a aniž bych ho musela číst, je mi jasné, od koho to je.

Projdeme se?

A to je všechno. Zavřu učebnici formulí a opět opustím společenskou místnost. Nikdo si ani nevšimne, že jsem odešla – jsou příliš zabraní do učení. Je mi jich líto. Dojdu až do vstupní síně, kde na mě jako vždy čeká Scorpius. Procházíme se a probíráme náhodné věci, o kterých jsme nikdy předtím nemluvili. Jako bychom si na sebe už naprosto zvykli.

„Nebyl problém odejít v polovině učení?“ zeptá se.

„Neučila jsem se,“ řeknu mu, „Letos se do toho nemůžu pořádně dostat.“

Podrží mi vstupní dveře a já vyjdu do teplé noci. „To chápu,“ souhlasí se mnou, „Po tom všem se to zdá tak nějak nedůležité, že?“

Chvíli jdeme v naprostém tichu. Ne v tom trapném slova smyslu, spíš uvolněně. Už nemáme co dodat.

„Pojďme navšívit Hagrida,“ navrhnu po chvíli. Už dlouho jsem s ním nemluvila. Jasně, často se s ním vidím ve škole a tak, pořádně jsme si ale nepopovídali od té doby, co jsme zjitila, že jsem těhotná. Al za ním chodívá často. Jsou si daleko bližší – nejspíš to bude tím, že Hagrid je jeho kmotr. Já dřív chodívala s ním, ale za poslední rok se toho změnilo příliš, i můj vztah s Hagridem.

Otevře dveře a široce se na nás usměje.

„Rosie! Scorpiusi! Moc rád vás vidím!“ vyjekne nadšeně a pozve nás dovnitř. Páchne to tu po syrovém mase, čehož si očividně všiml i Scorpius, soudě podle jeho znechuceného výrazu. Poté si všimnu Hagridova obrovského psa, Hamleta, jak v rohu hryže kus flákoty. Z toho smradu se mi zvedá žaludek, snažím se to ale ignorovat. „Dali byste si čaj?“

„Čajům jsem řekla sbohem už dávno,“ řeknu mu, „Ale sklenice vody by byla fajn.“

Scorpius slušně přijme nabídnutý čaj a přede mne Hagrid postaví sklenici vody o velikosti kýblu. Na hrozinkové koláčky, které jsou na stole,  si ovšem netroufnu – s Hagridovým pečením člověk nikdy neví. Má srdce ze zlata, ale kuchyně opravdu není jeho parketa.

„Zrovna včera jsem se zapovídal s tvou mámou, Rosie,“ začne Hagrid, „Říkala jak je ona i tvůj táta unešená z toho, že z nich budou prarodiče! No jen si to představte! Ron a Hermiona jako babi a děda!“

Hagrid strašně rád vzpomíná na doby, kdy máma, táta a Harry ještě chodili do Bradavic. Mám pocit, že je pořád bere jako děti mého věku, ne jako rodiče a prarodiče. Miluju příběhy, které Hagrid o rodičích vypráví. Užívá si dodávání detailů, na které naši 'zapomínají', když nám říkají ten stejný příběh. Jako například že máma ztratila v prvním ročníku padesát kolejních bodů.

„A zrovna tak Harry a Neville Longbottom! Dohromady stopadesát bodů, který sebrali Nebelvíru. Chudák Harry to schytal – museli si se mnou odsloužit trest, všichni z nich! Dokonce i tvůj táta, Scorpiusi! Všecky je pochytali, když byli po večerce venku z postelí. Ale nakonec ty body získali zpátky – Brumbál je na konci roku odměnil za statečný činy. Skvělej chlap, tenhle Brumbál, skvělej chlap.“

Tuhle příhodu jsme už slyšela, ale nikdy jsem nevěděla, že máma ztratila padesát bodů. I Scorpius ji slyšel, ale prý to všechno byla 'Potterova chyba', že ztratil body i pro Zmijozel.

„Něco pro tebe mám,“ vyhrkne Hagrid a začne se přehrabovat ve skříni, „Vím, že bych to neměl dávat předtím, než se to malý narodí, ale nemůžu to už vydržet!“

Je to malý stříbrný přívěsek ve tvaru medvídka. Přesně ten dárek, co si navždy necháte a budete si pamatovat den, kdy jste ho dostali.

„Hagride, je překrásný,“ poděkuji a obejmu ho, „Je mi líto, že jsem se tu tak dlouho neukázala -“

„Hloupost,“ mávne rukou, „Je mi jasné, že máš na starosti důležitější věci, než chodit za starým chlapem! Jen se pořádně nachystej na to malý! Už se těším, až ho uvidím!“

„Ho?“ zamračím se na Scorpiuse.

„Říkal jsem ti, že je to kluk,“ poví Scorpius samolibě.

„Jedinej důvod, proč si myslím, že je to kluk, je, že James Potter se tu onehdy stavil a nutil mě, ať si vsadím na holku! Myslel jsem, že ví něco, co já ne.“

„Ví prd,“ řeknu skálopevně, „Jenom hádá:“

Za chvíli nás Hagrid vyžene zpátky do školy, protože nechce, abychom byli venku po setmění. A taky nám připomene, abychom se připravovali na zkoušky, které začínají zítra. Jako bych mohla zapomenout.

Scorpius mě doprovodí do Nebelvírské věže a s posledním přátelským objetím odejde do Zmijozelu. Vidíte, tuhle kamarádskou záležitost mám v malíčku. Společenská místnost je až na Jamese prázdná. Ten se ještě pořád učí na kouzelné formule. Myslela jsem si, že se po zkoušce z lektvarů poučil, ale očividně jsem se spletla. Ten kluk se neučil na žádný z předmětů.

Hňup.

***

Jestli to bude holka, James zbankrotuje. Vsadil se s každým, kdo si myslí, že by to mohla být holka, protože je přesvědčený, že je to kluk. Jelikož už má všechny OVCE za sebou, chodí téměř za každým ve škole, dokonce i za profesory, a sází se. Fred si byl nejistý, když James odchytl i jeho.

„Když já nevím, Jamesi... Jaké jsou vlastně šance, že to bude holka?“ zeptá se.

„No Frede, je to padesát na padesát,“ poznamená jízlivě James. Fred se vsadil jenom proto, aby nevypadal jako hlupák. Šest galeonů na to, že je to holka. Pogratulovala bych mu k jeho skvělému rozhodnutí, po zjištění, že během sexu vykřikuje famfrpálové výsledky, se na něj ještě nemůžu podívat.

Taky se chci zapojit, a tak si vsadím dvacet galeonů na holku. Třeba si na tom vydělám. Dokonce jsem slyšela, že se profesor Davies vsadil s profesorkou Changovou, že je to kluk, ale nevím, co je na tom pravdy. Dokonce i svatá Lily Potterová se vsadila, že je to děvče. Z Bradavic se stalo kasíno.

Během posledního dne před odjezdem domů je nálada ve škole uvolněná. Všechny zkoušky jsou u konce a o výsledky se nemusíme starat ještě tři týdny. V prvním a druhém ročníku jsme je dostávali ještě před začátkem prázdnin, ale s tím přestali, když zjistili, že od všech testů chceme mít alespoň chvíli pokoj. Takže teď je dostáváme na konci července, stejně jako NKÚ a OVCE.

Jelikož je venku krásně, rozhodneme se udělat si piknik – je nás tu jako blech. Všichni Weasleyovi včetně Potterů, Laura, Chas, Scorpius a Jenny, která k tomu nakonec také svolila. Přišla dokonce i Lucy, která se obvykle chová, jako bychom k ní nepatřili, jelikož je v Mrzimoru sama. Sedí vedle Molly a užívási nějaké toho sesterského času, obzvlášť protože se s nimi nikdo jiný nebaví. Hugo, jak jsem si všimla, na sobě od famfrpálového zápasu neměl žádný make-up a dokonce si ostříhal vlasy. A když kolem projde skupina chechotajících se holek jeho věku, narovná se a tváří se, jako by byl středem vesmíru. Můj malý Hugo roste do chlapáka!

„Tak co Rose, už sis vybrala kmotry“ zeptá se Molly a všichni ztichnou. Nejraději bych jí za to dala facku. Přestože jsme se o tom už se Scorpiusem bavili, nechtěli jsme to vyhlásit, aniž bychom se jich zeptali. A to jsem neplánovala do dne, kdy se to malý narodí.

„No, ještě jsme se jich nezeptali,“ začne Scorpius pomalu, „Ale doufali jsme, že by to byli Jenny a Hugo?“

Ozve se pár áách a úúch a Hugo vypadá opravdu překvapeně. Jenny se rozpláče a strhne ho do medvědího objetí. Když ho pustí, má tak rudé uši, jako by mu je někdo zapálil.

„Chceš, abych já byl kmotr?“ zeptá se mě potichu, když se ostatní zase začnou bavit mezi sebou, „Moc... moc mě to potěšilo, ale co když mi to nepůjde?“

„Hugo, vždyť nebudeš muset nic dělat,“ ujistím ho,“Já jenom... byl jsi tu pro mě, když ses to dozvěděl. Byl jsi jediný, kdo nezačal vyvádět. A taky jsi přišel na můj první ultrazvuk a budeš jeho nebo její strejda... ale jestli nechceš, můžu požádat někoho jiného -“

„Ne!“ vyhrkne, „Já budu kmotr! Díky Rose... víš, co se týče starších sester, nejsi až tak špatná.“

„No, ani ty nejsi zrovna hrozný co se týče mladších, protivných bratrů,“ povím mu a obejmu ho, jako když jsme byli malí. „Mohlo to být horší – taky jsi mohl schytat Molly.“

Oba se na Molly podíváme. Zrovna Lucy vyčítá, že snědla čokoládu.

„Je to škodlivé pro tvou pleť! A ztloustneš – chceš být tlustá, Lucy?! Nedívej se tak na mě, jenom si o tebe dělám starosti!

„Jo, rozhodně nejsi tak špatná,“ poznamená Hugo.

„Rose... nevím, co na to mám říct!“ vzlyká Jenny šťastně, „Strašně ráda to přijmu. Budu ta nejlepší kmotříčka od dob Popelky!“

Než zamíříme na závěrečnou večeři, musíme si zabalit. Pocit, že se sem už nikdy nevrátím, je strašný. Tohle je moje poslední závěřečná večeře. Tohle bude moje poslední noc v Bradavickém zámku. Už nikdy nebudu mít další hodinu a nepůjdu na nebelvírskou párty. Mé jméno nebude na seznamu maturantů... bude to, jako bych sem nikdy nechodila.

Utíkám na večeři ještě předtím, než se rozpláču. Kdybych jednou začala, už bych nepřestala. Skončila bych na zemi v pokoji a křečovitě bych se držela nohy od postele. A nebo bych se zamčela v koupelně, porodila bych tam a živila se pastou a šamponem, jak jsem původně plánovala.

Večeře je neuvěřitelná. Kratiknot se zbavil čtyř kolejních stolů, takže všichni sedí společně na zemi. Je nemožné říct, kdo je z které koleje, protože jsme všichni zamíchaní. Je to jako na obědě – jsme spolu, jíme a smějeme se. A já si to pořádně užívám, protože je to poslední příležitost, jak být sedmnáctiletou puberťačkou.

Sednu si vedle Scorpiuse, který se zapáleně dohaduje se svým spolubydlícím Briggsem o famfrpálu.

„Wimbournské vosy jsou úžasné,“ téměř zakřičí Scorpius, „Jmenuj alespoň jednoho hráče Kanonýrů, kdo je lepší než Uliack -“

„Co takhle James Potter?“

James stojí nad námi, usmívá se od ucha k uchu a v ruce drží kus papíru. Al okamžitě vyskočí ze podlahy, vytrhne mu ho z ruky a čte. Poté skočí na Jamese a chytí ho oběma rukama za hlavu – v tom veselém slova smyslu. Kluci se chovají opravdu hloupě, když jsou šťastní.

„VZALI TĚ?“ vykřikne Al, „Já sakra věděl, že to dokážeš! Ví to už i táta?“

„Zrovna jsem ten dopis dostal!“ směje se James a žduchne Ala ze sebe, „Dámy a pánové, právě se díváte na náhradního chytače Kudleských kanonýrů!“

„Kudleští kanonýři?!“ vykřiknu, „Budeš jejich chytač? Ani jsem nevěděla, žes byl na konkurzu!“

„Nechal jsem si to pro sebe,“ řekne James, zatímco se kolem něj kupí spousta lidí, „Nechtěl jsem to zakřiknout.“

Dál ale nepokračuje, protože je zavalený gratulanty. Al je očividně zrovna tak štěstím bez sebe jako James.

„Můj bratr! Kanonýr!“ vykřikuje pořád.

„To je skvělé!“ usměje se na něj mile Jenny. Zrovna přišla a teprve zjišťuje, co se děje.

„Skvělé? Je to... je to...“ bojuje se slovy Al, protože očividně ani není schopen vyjádřit, jak úžasné to je. Takže místo toho se jen nátahne po Jenny a políbí ji. „Takhle skvělé to je.. i když ne, nic není tak skvělé jako toto.“

Pár lidí se už otočilo od Jamese a věnuje svou pozornost Alovi a Jenny. Jenny na něj šokované kouká. Netuším, jestli ji to potěšilo nebo jestli mu jednu vlepí.

Dá mu pusu. Díky bohu. Už mě s tím handrkováním pěkně štvali.

„Hej! Ale!“ vykřikne James, „Jak se opovažuješ mě okrást o mou chvíli!“

Večeře je ta nejlepší, co jsem kdy měla, ikdyž je to pravděpodobně tím, že je poslední. A nebo tím, že jsou všichni šťastní a spokojení. Nevím, co mi dělá největší radost – jestli to, že z Jamese bude Kanonýr, nebo, že Neville prohásil, že z něj příští rok bude vedoucí nebelvírské koleje. A nebo, že Neville Alovi nazančil, že z něj bude prefekt, a nebo, že Al a Jenny jsou zase spolu. A nebo, jestli tohle všechno dohromady.

Musím uznat, že přestože jsem se dvakrát ztrapnila před celou školou, že se naši rozešli a zase vrátili k sobě, že mi umřel dědeček, že jsem otěhotněla a že jsem se rozešla se Scorpiusem, tento rok jsem si užila jako žádný jiný. A zítra bude po všem.

* Mlaskalové jsou národ maličkých človíčků, kteří žijí ve Východní zemi v Oz. Dorotka je zachránila ze spárů zlé čarodějnice z Východu, když na ni spadl Dorotčin dům. http://www.thejudyroom.com/oz/images/munchkins1-lg.png