Preklady fanfiction Harryho Pottera

11 VĚCÍ

Kapitola šestá: KOŠŤATA A KOLA!

6. Chci čelit svým strachům

„K čertu s tou bouřkou,“ zaklela brunetka tiše. Nahrbovala se pokaždé, když zahřměl hrom nebo oblohu proťal blesk.

Hermiona seděla na gauči ve svém obýváku. Kolena si přitáhla k hrudi a kolem ramen měla obtočenou svou modrou deku. Už na sobě měla pyžamo, protože se připravovala do postele. Někdo jí ale chyběl – Draco Malfoy. Blonďák jí slíbil, když předpověděl bouřku, že v jejím bytě dneska přespí.

Hermiona z mudlovských zpráv zjistila, že ten nečas k její úlevě už brzo opustí Londýn.

Čekala hodiny, přičemž příležitostně změnila kanál ve své televizi. Bouřka už se docela uklidnila, ale Hermioně se stejně neulevilo. Kde byl Draco? Měl přece být zrovna teď s ní v jejím bytě.

Zabavila se sledováním Toma a Jerryho na Cartoon Networku. Vždycky ji to překvapilo a rozesmálo. No jasně, jediné, co dělali, bylo to, že se honili dokola, ale stejně ty kreslené postavičky byly k popukání. Vzpomínala na to, jak se takhle na televizi dívala se svýma rodiči před hodně dávnou dobou.

Náhle se její vchodové dveře rozlétly. Hermiona vykřikla a očima okamžitě přistála na dveřích, zatímco pevně stiskla svoji hůlku. Vypustila ze sebe úlevný povzdech, když zjistila, že je to jenom Draco. I když měl na sobě svůj famfrpálový dres. A byl mokrý i přesto, že bouřka přestala, a v ruce držel koště.

„Konečně!“ vykřikl a vtrhl do Hermionina bytu.

„Zašpiníš mi celý byt!“ zaječela brunetka a hůlku zamířila přímo na něj, aby ho vyčistila. Taky uklidila stopy, co jí udělal na jejím koberci, než zahájila svůj výslech. „Draco, co se ti sakra stalo? A proč máš na sobě famfrpálový dres? A co to koště v tvé ruce? A kam si jako myslíš, že jdeš?!“

Draco převrátil očima. „Grangerová, moc se ptáš,“ odpověděl jí. „A jen pro tvoji informaci, jdu si dát hezkou a hlavně teplou koupel. Jen tady na mě počkej. Něco podnikneme.“

„A co to, pěkně prosím, bude?“ zeptala se Hermiona, oči se jí podezřívavě zúžily.

„Ne, ne, Bobře, zrovna jsem ti řekl, že se moc ptáš,“ odpověděl jí blonďák. Jeho hezkou tvář mu ozdobil velký úšklebek. Oči přesunul z násady svého koštěte zpět na ni stále s tím úšklebkem přilepeným na svém obličeji. „Uvidíme se později, Grangerová.“

A s tím zmizel do Hermioniny koupelny.

Hermiona se zle dívala na koště. Měla pocit, že ví, co se bude dít, až Draco vyleze z vany.

„V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!“ vykřikla Hermiona. Obličej měla celý rudý od toho řvaní a taky od strachu. Vzdorovitě koukala na koště v blonďákově ruce. „V žádném případě mě nepřinutíš, Draco Malfoyi. Raději bych… raději bych umřela, než jela na… na tomhle!“

Draco sebou trhl. Začal se mračit a své koště, své milované koště, si přitiskl blíž k hrudi. „Nech si toho, Hermiono,“ řekl. „Tahle ‚věc‘“ – podal ho brunetce, ale ta to srazila – „ti vůbec neublíží. Nemá to ani tesáky ani drápy.“

Brunetka si tvrdohlavě založila ruce na prsou a podívala se pryč. „Ne, nebudu na tom jezdit. A to je moje poslední slovo!“ zaječela.

Koutkem oka sledovala, jak se Draco přehraboval ve své kapse a vytáhl kus zmačkaného papíru. Uhladil ho a přinutil brunetku, aby se na to podívala. „Vidíš, Grangerová? Podívej se na číslo šest. ‚6. Chci čelit svým strachům.‘ Takže se neopovažuj teď couvnout! Myslel jsem, že chceš splnit všechno na svém listu, než umřeš.“

Když Hermionin obličej zbledl, vítězoslavně se usmál. Věděl, že vyhrál. Chytil ji za ruku a jemně jí do ní vložil koště. „Tak to uděláme teď, Bobře. Nespadneš, to ti přísahám,“ slíbil jí s úšklebkem. „Neboj se, bude tě hlídat. Kdybys spadla, což se rozhodně nestane, chytnu tě. Je to v pořádku?“

„Ne,“ potřásla Hermiona hlavou. Draco se zamračil na tvrdohlavou brunetku.

„Přestaň být tvrdohlavá, Grangerová,“ řekl jí. „Bůh tě může vykopnout z nebe, až budeš mrtvá.“

Brunetka si odfrkla a zírala na to, co jí podal. „Dobře. Budu čelit svému zatracenému strachu.“ Draco se uznale usmál. „Ale“ – úsměv mu povadl – „budeš muset sedět celou dobu přede mnou. Já budu za tebou.“

Draco se zamračil. „Grangerová, to koště by mohlo rupnout,“ prohlásil. „Jsi moc těžká a já nechci přijít o své koště.“

„Já nejsem moc těžká!“ protestovala s trochu rudými tvářemi.

„Jíš kameny, ne?“ škádlil ji a pak se trochu zasmál, když ho brunetka hravě praštila do ramene. „Dobře, dobře, budu před tebou. Spokojená?“

„Trochu,“ řekla. „Alespoň když spadnu, stáhnu tě s sebou.“

Blonďák protočil oči v sloup a sedl si na své koště. Posunul se dopředu, čímž dal brunetce nějaký prostor.

Hermiona, která moc dobře nevěděla, jak na tom má sedět, se uvelebila bokem.

„Proč sakra takhle sedíš?“ zeptal se jí pobaveně blonďák. „Bokem? Vážně, Grangerová, myslíš, že jsi Sabrina mladá čarodějka nebo co?“

Jen se zamračila a přesedla si.

„Drž se pevně, Grangerová,“ přikázal jí blonďák a otočil se na ni přes rameno.

Hermiona se na něj podívala a založila si ruce na prsou. „Ne,“ odpověděla mu. „Fretko.“

Draco jen pokrčil rameny. „Jak chceš.“  Se silným nakopnutím vyletěli k noční obloze.

Brunetka překvapením a strachem vykřikla, ruce okamžitě obtočila kolem Dracova břicha. Zavřela oči a zabořila hlavu do jeho krku, přičemž se třásla.

Blonďák se na druhou stranu jen smál. „No tak, Hermiono, otevři oči,“ přesvědčoval ji s vlajícími vlasy. „Není to děsivé. Podívej. Hvězdy jsou odsud nádherné. A ten měsíc. Je tak jasný a velký. No tak, otevři oči.“

„Ani náhodou! Draco Malfoyi! Okamžitě nás vezmi dolů!“ křičela mu do ucha.

„Merline, ženská, mohla bys křičet tišeji?“ zamračil se. „A prosím, přestaň mě tak svírat, Grangerová. musím taky dýchat, víš?“

Hermiona ho jen praštila do zad, čímž si vysloužila jeho „au“.

„No ták,“ prohlásil, zatímco si vychutnával ten pocit, když mu vítr šlehal do tváři. „Grangerová, otevři oči. Nikdy jsem se necítil tak naživu!“

„Dobře!“ zaječela. „Protože tě chystám zabít, ty zatracená, otravná, zvrácená, úskočná Fretko! Sleť dolů! Hned sleť dolů!“

Draco jen protočil očima a ignoroval všechna ta přídavná jména, co použila.

Pokračovali v letu na Dracově koštěti. Blonďák se čas od času pokoušel přesvědčit Hermionu, aby otevřela oči, ale brunetka vždycky odmítla.

Povzdechl si. Očima skenoval jasný měsíc v úplňku. Nikdy předtím nevzal někoho na své koště na vyjížďku. Draco si normálně užíval, když mohl jet sám, jen s větrem, který mu šlehal do tvář.

Dědic Malfoyů se ohlédl za sebe. Hermiona měla stále pevně sevřená víčka v obavách se jen podívat. Na tváři se mu nestřeženě objevil malý úsměv.

Musel uznat, že ta jízda na koštěti byla trochu… romantická. Ano, to bylo to slovo. Kluk a holka na koštěti za úplňku. Draco Malfoy se oficiálně stal romantikem, označeným tak všemi holkami z Bradavic, za školních let. Vždycky bral svoji momentální přítelkyni na romantickou a drahou večeři. Ale vyjížďka na koštěti za úplňku? Nikdy na to nepomyslel. Hlavně proto, že jeho přítelkyně nosily fajnové šatičky, takže ten romantický let nebyl zrovna dobrou volbou.

Hermiona byla v podstatě první člověk, který doprovázel Draca Malfoye na romantické vyjížďce (i když o tom by bylo možné pochybovat).

 Podíval se zpět na úplný měsíc a vzpomněl si na film, který s Hermionou sledoval pár večerů před tím.

„Já ti ukážu svět,“ zamumlal, jak si vzpomněl na slova Aladina adresovaná princezně Jasmíně, aby otevřela oči. Hermiona za ním se jemně zasmála. Očividně si tu písničku pamatovala taky. „Jak ho znají jen ptáci. Stačí kývnout - .“

„Zmlkni,“ zachichotala se znovu. „Bože, Draco, ten tvůj hlas by ti záviděla každá víla. Prostě přestaň zpívat.“

Draco převrátil očima s úsměvem na rtech. „Nepřestanu, dokud neotevřeš oči,“ řekl jí. „Stačí kývnout, jen přát si. Stačí ruku dát mi svou.“

„Přestaň, nech toho,“ smála se nahlas Hermiona. Ohlédl se a s radostí zjistil, že má oči otevřené. „Nemůžu uvěřit, že si tu písničku pamatuješ. Na Aladina jsme koukali před několika týdny!“

„Nedívej se dolů,“ ušklíbl se, když si Hermiona uvědomila, že má oči širice rozevřené. „A ne, ani nezavírej oči. Jen se podívej nahoru, Hermiono. Budeš to milovat.“

Vyděšená Hermiona se váhavě podívala na noční oblohu. Draco vůbec nelhal. Noční nebe bylo nádherné. Brunetčiny oči se rozšířily úžasem. Mohla vidět všechna souhvězdí, co znala. Oči se jí zastavily na úplném měsíci. „Je tak velký,“ prohlásila užasle. Draco nepřítomně pokýval hlavou.

„Víš, když jsem byla dítě, snila jsem o tom, že poletím na měsíc,“ prohlásila brunetka. „Miluju sýr a měsíc vypadá, jako by byl z něho. Takže jsem snila o tom, že poletím na měsíc a sním ho. Vtipný, co?“

„Divný,“ zamumlal. Zahlédl Hermionin domek na stromě na jeho dvorku. K jeho překvapení Hermiona začala taky tiše zpívat.

„Oči neuvěří, co svět zázraků skrývá,“ smála se tiše.

Blonďák potřásl hlavou. Hermionin hlas zněl vlastně krásně. To zjistil už před pár lety, když ji náhodou uslyšel zpívat písničku z její hrací skříňky.

„Jak je zem proměnlivá, když tak letíš oblohou. Svět neznámý. Svět fanta - .“

„Ne, ne, Grangerová. Nech toho,“ prohlásil se smíchem. Namanévroval koště tak, že hladce přistáli v Hermionině domku na stromě.

„Už končíme?“ zeptala se ho překvapeně. „Vždyť jsme na nebi byli jen pár minut!“

„Samozřejmě,“ řekl a věnoval jí podezřívavý pohled. „Ale nepřála sis, aby to skončilo co nejdřív?“

Hermiona mu věnovala jen rozpačitý úsměv.

 V domku na stromě se choulili pěknou chvíli. Mluvili snad o všem – důležitém nebo ne. Draco jí řekl o tréninku famfrpálu, co měl za bouřky. Hermiona mu zase vyprávěla o tom, jak se snažila zahnat tu příšeru pod její postelí (za což si od něj vysloužila pobavený pohled).

Nakonec se usídlili na kraji domku s nohama visícími dolů. Kolem ramen měli na ochranu před chladem a štípajícím větrem omotanou Dracovu červenou deku. Blonďák přikázal Jinky (k Hermionině nelibosti), aby jim udělala horkou čokoládu, a tak svírali horké hrnky a tím si zahřívali prsty.

„Hermiono?“ zeptal se nejistě.

„Jo?“ ozvala se a usrkla si ze svého hrnku.

„Řekni mi, proč se bojíš výšek,“ řekl. Měl na tváři odhodlaný výraz, který jasně naznačoval, že to téma neopustí, dokud mu Hermiona neodpoví.

Viditelně zbledla a oči se jí při pohledu na svého nejlepšího kamaráda rozšířily. „Ponechám si tu odpověď, co už jsem použila. Takže znovu, bez komentáře.“

Zamračil se. „No ták, Grangerová!“ vykřikl. „Jestli je to vtipné, tak slibuju, že se vůbec nebudu smát.“

Hermiona se zamračila a spojila obočí dohromady. Okamžik jen tak přemýšlela, nevědomky si hrála s hrnkem. A pak si povzdechla. „Není to vtipný,“ odpověděla pomalu, pořád trochu nejistá, aby Dracovi řekla o tom „incidentu“ z jejího života. „Vůbec ne. Vlastně je to dost děsivé.“ Smutně si povzdechla a položila hrnek s horkou čokoládou vedle sebe. „Upřímně, ráda bych na to zapomněla, ale ty“ – podívala se na něj opatrně – „jsi dneska nějak přesvědčivý.“

Draco pokrčil rameny. „No, co na to můžu říct? Jsem Draco Malfoy. Jsem v přesvědčování dobrý,“ odpověděl a Hermioně tím vykouzlil malý úsměv. „Tak jaký je to příběh?“

„Věděl jsi, že… věděl jsi, že jsem měla staršího bratra?“ zeptala se pomalu.

„Máš?“ podivil se. Upřímně, už od Bradavic si myslel, že Hermiona je jedináček.

„Měla,“ opravila ho. „Řekla jsem ‚měla‘, Draco. Měla jsem staršího bratra.“

„Eh?“

„Jmenoval se Daniel Granger,“ pokračovala jemně… a dost nejistě.

Draco ji pevně chytl za ruku a jemně ji stiskl jako projev podpory. Hermiona k němu vděčně vzhlédla.

„Danny mě vážně miloval,“ pokračovala tiše. „Taky jsem ho milovala, víš. Vlastně ho ještě pořád miluju. Byl to ten nejlepší velký brácha na světě. Jen zřídka kdy jsme se hádali. Když mi někdo ubližoval, zachránil mě. Když jsem brečela, protože mi rodiče vynadali, když jsem zlobila, Danny šel za mnou do pokoje, uklidnil mě a slíbil mi, že si další den dáme kávovou zmrzlinu. Byl všechno, co jsem od velkého bratra potřebovala.“

„Co se stalo?“ vybídl ji jemně k pokračování.

„No,“ zamlžily se jí oči, „moji rodiče pracovali jako zubaři a svoji ordinaci měli někde tady v Londýně. Sídlili v třicátém druhém patře. Pokaždé, když si naše chůva vzala dovolenou, vzali nás mamka a taťka do jejich práce. Ty dny jsem měla moc ráda. Ráda jsem se totiž koukala na všechno to zubařské vybavení.“ Na okamžik se odmlčela a pak se zhluboka nadechla. „Taky jsem ráda chodila do jejich ordinace, protože tam byl balkón… v budově totiž platil zákaz kouření a majitel dostal úžasný nápad, že balkón by mohl sloužit taky jako místo na kouření.“

Draco sevřel rty. Při pohledu na plačící brunetku už tušil, co se v jejím příběhu stalo potom. Omotal jí ruku kolem ramene a přitáhl si ji k sobě blíž.

„Zbožňovala jsem, když jsem si mohla hrát na balkónu,“ brečela. „Nestarala jsem se o to, že to tam smrdělo po cigaretách a kouři. Prostě jsem jen ráda byla venku, když moji rodiče byli příliš zaneprázdnění pacienty. Vždy požádali Daniela, aby mě pohlídal, protože to byl ten velký brácha. Jako malá jsem se chovala dost lehkomyslně. Sedávala jsem na kraji balkónu. Pro Boha, bylo mi jen pět! Prostě jsem byla jen zvědavá.“

„A pak, jednou, jsem stála na hraně balkónu. Líbil se mi ten pocit, jak mě vítr šlehá do tváře.“ Brunetka se zastavila a popotáhla. „Hloupé, já vím, ale tehdy jsem prostě byla jen nezodpovědné dítě. A pak jsem spadla, díky bohu jsem se ale zachytila. Křičela jsem na Dannyho, když nás mamka a taťka nemohli slyšet.“

„Viděla jsem ten výraz na Dannyho tváři. Bože, tolik se bál,“ řekla a osušila si oči. „Stál na kraji a podal mi ruku. ‚Neboj se, Miono. Všechno bude v pořádku!‘ ujišťoval mě a snažil se mě vytáhnout. Byla jsem tak, tak moc vyděšená a zoufale jsem se chytila Dannyho ruky. Naštěstí mě vytáhl nahoru a já jsem se ocitla zpět na balkóně. Byla jsem zachráněná… zachráněná svým starším bráchou… zachráněná svým superhrdinou.“

„Otočila jsem se na Dannyho a uviděla jsem, jak ztrácí balanc a… a… spadl z balkónu. Běžela jsem k němu a natáhla ruku, aby se jí mohl chytit. Chytil se… chytil se. Křičela jsem na rodiče… volala jsem o pomoc. Ale Dannyho dlaň klouzala. Řekl mi… řekl mi, že bych neměla brečet. On… on řekl, že mě miluje a že vždycky budu ta nejlepší mladší sestřička, jakou kdy měl. A pak se pustil… pustil se.“

Hermiona pořádně brečela. Zabořila hlavu Dracovi do krku a obtočila své paže kolem jeho krku. „Byl tak mladý… byl pořád tak mladý. Mamka a taťka mi říkali, že to nebyla moje chyba… že jsem byla jen dítě. Ale oni mě nechápali! Kdybych se chovala o trochu opatrněji, Danny by nezemřel. Byla to moje chyba… celé jen moje chyba…“

„Ššš,“ utěšoval ji blonďák, zatímco ji hladil po zádech. Tak proto se bála výšek, co? Draco by se vsadil, že Potter a Weasley o tom nevěděli. „Uklidni se, Hermiono. Prosím, neplakej.“

Brunetka pokračovala ve vzlykání do jeho krku a pevně se ho držela, jako kdyby ji jen on mohl uklidnit. Brzo se její vzlyky přeměnily v jemné popotahování a pak se zastavily úplně.

Hermiona se od Draca odtáhla a podívala se na noční oblohu. Tváře měla pořád od pláče, ale ani se je neobtěžovala utřít. Znovu se místo toho soustředila na vzpomenutí si na jmána souhvězdí.

Draco svůj pohled na druhé straně věnoval Hermioně. Přišlo mu nefér, že i když zrovna brečela a oči měla oteklé a červené, pořád se jí dařilo ho okouzlit.

„Je to nádhera, že?“ zeptala se Hermiona s očima na noční obloze.

„Jo,“ blonďák odpověděl bez dechu s očima na brunetce. „Naprosto nádherný.“

Hermiona se zamračila. Něco v Dracově tónu jí připadalo podezřelé. Podívala se na něho a zvedla obočí, když zjistila, že se taky dívá vzhůru na nebe. Ale na rtech mu hrál tajemný úsměv.

Brunetka by přísahala, že když jí odpovídal, díval se na ni. S povzdechem vyklouzla z jeho deky a postavila se. Protáhla si ruce a široce si zívla. „Už je čas jít do postele,“ řekla a sledovala, jak se Draco taky postavil. „Jdu zpátky do svého bytu, Draco.“

„Nechceš tady přespat?“ zeptal se zamračeně.

„Ne,“ protřela si pravé oko. „Moje fretka doma by mě nenáviděla, kdybych jí dneska nedělala v posteli společnost.“ Draco se jen zasmál a převrátil očima.

Pak se sklonil a políbil Hermionu na čelo. „Dobrou noc, Bobře. Spi sladce,“ řekl.

„A ať tě blechy štípou celou noc,“ usmála se na něj. „Dobrou noc, Draco. Uvidíme se zítra.“ A s tím se přemístila zpátky do svého bytu.