Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Beta: Angie
"Jak moc se to pokazilo?"
"To si zítra můžeš přečíst v kterýchkoli novinách s mezinárodní rubrikou."
Btw, pokud povídku nesledujete, ale chtěli byste si zpříjemnit prázdniny četbou nejkomentovanější povídky na fanfiction.net... začíná tady:
http://hp.kizi.sk/modules.php?name=News&file=article&sid=1708 :)
Košťata byla vynalezena v době, kterou mudlové označují za temný středověk, a to prý legendární čarodějkou jménem Celestria Relevová, údajnou Merlinovou pra-pravnučkou.
Celestria Relevová, nebo jakákoli to osoba nebo skupina osob, která tahle očarování skutečně vynalezla, nevěděla jedinou prašivou věc o newtonské mechanice.
Košťata tudíž fungovala podle aristotelské fyziky.
Letěla tam, kam jste je namířili.
Pokud jste se chtěli pohybovat přímo rovně, namířili jste je rovně; nedělali jste si hlavu s udržováním části tahu směrem dolů, abyste vyrušili působení gravitace.
Pokud jste koště otočili, veškerá jeho hybnost se ocitla ve směru, do jakého jste ho dali, koště nešlo stranou vlivem svého minulého směru.
Košťata měla maximální rychlost, ne maximální zrychlení. Ne kvůli odporu vzduchu nebo něčemu takovému, ale protože existovalo maximální aristotelské působení, které kouzla dokázala vytvořit.
Harry si toho jako takového nikdy předtím nevšiml, navzdory tomu, že byl dostatečně obratný, aby z kurzu létání měl ty nejlepší známky. Košťata fungovala natolik tak, jak lidská mysl instinktivně očekávala, že budou fungovat, že jeho mozek naprosto přehlédl jejich fyzickou absurditu. Při své první čtvrteční výuce létání byl rozptýlen zdánlivě mnohem zajímavějšími úkazy, slovy napsanými na papíru a zařící rudou koulí. Takže jeho mozek ignoroval své pochyby, označil existenci košťat za přijatou a rozhodl se si je užít, aniž by se jedinkrát zamyslel nad otázkou, k níž by odpověď byla očividná. Protože je smutnou skutečností, že se zamyslíme jen nad nepatrným zlomkem všech věcí, co spatříme...
Tohle je příběh o tom, jak byl Harry James Potter-Evans-Verres málem zabit svým nedostatkem zvědavosti.
Protože rakety nefungovaly podle aristotelské fyziky.
Rakety nefungovaly tak, jak lidská mysl instinktivně očekávala, že by létající zařízení fungovat mělo.
Koště poháněné raketou se tudíž nepohybovalo jako magická košťata, na kterých to Harrymu tak šlo.
Nic z toho si ale Harry v danou chvíli nepomyslel.
Zaprvé, nejhlasitější zvuk, který kdy v životě slyšel, mu nedovoloval slyšet vlastní myšlenky.
A za druhé, zrychlování směrem nahoru ve čtyřech G znamenalo, že jim zabralo celkem přibližně dvě a půl vteřiny, než vylétli ze spodku Azkabanu k jeho vrcholu.
Dokonce i kdyby se jednalo o dvě nejdelší vteřiny v historii času, prostor pro tolik myšlenek by nenabízely.
Čas stačil jen k tomu, aby spatřil, jak k němu letí světla bystrozorských kleteb, lehce naklonil koště, aby se jim vyhnul, uvědomil si, že koště jednoduše pokračuje ve stejném pohybu místo toho, aby letělo směrem kterým ho zamířil, a k aktivaci dvou němých konceptů:
*kurva*
a
*Newton*
načež Harry naklonil koště o dost víc a pak se najednou velice rychle blížili ke zdi, takže ho naklonil druhým směrem a náhle za nimi pádila spousta světel a mozkomoři se k nim hladce přibližovali spolu s nějakým obrovským okřídleným stvořením z bílo-zlatého ohně, takže Harry trhl koštětem zpátky směrem k obloze, ale teď stále směřovali k jiné zdi, takže koště lehce naklonil a blížit se přestali, ale stále byli příliš blízko, takže ho naklonil znovu, a najednou vzdálení bystrozoři na košťatech vůbec nebyli vzdálení a on každou chvílí mohl narazit do jedné ženy, takže koště rychle odtrhl od onoho směru, a v dalším okamžiku si uvědomil, že jeho raketa je mimořádně účinným plamenometem, který během zlomku vteřiny bude namířen přímo na tu bystrozorku, takže koště otočil stranou zatímco pokračoval ve stoupání - nedokázal si vzpomenout, jestli tak nemíří na žádné bystrozory, ale alespoň nemířil na ni
Dalšího bystrozora minul zhruba o metr, prohnal se kolem něj na stranou nakloněném plamenometu mířícím nahoru rychlostí, dle Harryho odhadu, asi 300 kilometrů za hodinu.
Pokud následovaly nějaké křiky uškvařených bystrozorů, žádné neslyšel, což ale nebyl žádný důkaz, protože jedinou věcí, kterou Harry momentálně slyšel, byl mimořádně hlasitý zvuk.
O několik klidnějších, když už ne tišších vteřin později, se už nezdálo, že by kolem byli nějací bystrozoři, nebo mozkomoři, nebo obrovská okřídlená ohnivá stvoření, a obrovský a příšerný komplex Azkabanu z téhle výšky vypadal překvapivě nepatrně.
Harry koště namířil ke slunci, slabě viditelnému skrze mraky. V tenhle čas a v zimním měsíci nebylo příliš vysoko na nebi, a koště tím směrem zrychlovalo další dvě vteřiny a rychle nabralo úžasnou rychlost, než se pevné palivo rakety spálilo.
V tu chvíli, když už se Harry opět slyšel myslet, a když už z jejich absurdní rychlosti zbýval jen svištící vzduch a Harryho kouzly podpořené prsty svírající koště už musely bojovat jen proti klesajícímu tahu z toho, že se pohybovali rychleji než maximální rychlostí, v tu chvíli Harryho teprve napadlo všechno to o newtonské mechanice a aristotelské fyzice a košťatech a důležitosti zvědavosti a jak už nikdy nic takhle nebelvírského neudělá, alespoň do té doby, než si neosvojí tajemství nesmrtelnosti Pána zla, a proč jen poslouchal profesora Quirina „Ujiššťuji tě chlapče, že bych se o tohle nepokussil, když neočekával ssvé přežití“, Quirrella místo profesora Michaela „Synku, jestli budeš někdy sám něco zkoušet s raketami, a tím myslím cokoli, bez dozoru trénovaného odborníka, zemřeš, a maminka bude smutná“ Verrese-Evanse.
"COŽE?“ zaječela Amélie do zrcadla.
Vítr se ztišil do snesitelné úrovně s tím, jak je odpor vzduchu zpomaloval, takže Harry teď měl ideální příležitost poslouchal bzučivý, zvonivý zvuk, který naplňoval celou jeho lebku.
Profesor Quirrell měl na raketový výfuk zakouzlit tišící zaklínadlo... ale očividně existoval limit v tom, co takové zaklínadlo mohlo dokázat... když se nad tím tak zamyslel, asi si i měl přeměnit pár špuntů do uší, ne jen věřit tišícímu zaklínadlu, i když ty by pravděpodobně také nestačily...
No, kouzelnické léčitelství pravděpodobně mělo něco na napravení trvalého poškození sluchu.
Ne, vážně, kouzelnické léčitelství na to pravděpodobně něco mělo. Viděl studenty, co šli za madam Pomfreyovou s mnohem horšími zraněními...
Existuje nějaký způsob, jak transplantovat imaginární osobnost do nějaké jiné hlavy? Zeptal se Mrzimor. Já už v té tvojí být nechci.
Harry tohle zasunul do pozadí své mysli, nejednalo se o nic, s čím by teď něco zmohl. Bylo tu něco, o co by se měl starat právě -
Pak se Harry otočil dozadu, poprvé si vzpomněl, že by měl zkontrolovat, zda to Bellatrix nebo profesora Quirrella neodfouklo z koštěte.
Ale zelený had byl stále ve svém popruhu a vysílená žena se stále držela koštěte, její tvář byla stále nabitá tou nezdravou barvou a její oči byly jasné a nebezpečné. Její ramena se třásla jako by se hystericky smála a její rty se pohybovaly, jako by řvaly, ale žádný zvuk z nich nevycházel -
A jo.
Harry si sundal kápi svého pláště a poklepal si na uši, aby jí dal vědět, že nemůže slyšet.
Načež Bellatrix popadla hůlku, namířila ji na Harryho, a zvonění v jeho uších náhle přestalo - mohl ji slyšet.
O chvilku později už toho litoval; nadávky, které křičela na adresu Azkabanu, mozkomorů, bystrozorů, Brumbála, Luciuse, Bartemia Skrka, něčeho s názvem Fénixův řád a na všechny, kdo stáli v cestě jejímu Pánovi zla atd., nebyly vhodné pro mladší nebo citlivější posluchače, a její smích mu ničil jeho čerstvě uzdravený sluch.
"Dost, Bello,“ řekl Harry konečně, a její hlas se ihned odmlčel.
Nastalo ticho. Harry si plášť zase přetáhl přes hlavu, jen tak ze zásady; a v tom samém okamžiku si uvědomil, že by mohli mít teleskopy nebo něco takového, že sundávat si kápi byť jen na chvíli bylo neuvěřitelně hloupé, doufal, že celá mise neztroskotá na téhle jedné chybě...
Na tohle se vážně nehodíme, co? poznamenal Zmijozel.
Hej, opáčil Mrzimor v čirém reflexu, nemůžeš čekat, že se nám něco dokonale povede hned na první pokus, pravděpodobně potřebuje jen víc praxe ZAPOMEŇ, ŽE JSEM NĚCO ŘEKL.
Harry se zase otočil a spatřil, že Bellatrix se rozhlíží se zmateným, přemýšlivým výrazem na tváři. Její hlava se stále otáčela a otáčela.
A konečně Bellatrix řekla, teď tišeji: „Můj pane, kde to jsme?“
Co tím myslíš? chtěl Harry říct, ale Pán zla by nikdy nepřiznal, že něčemu nerozumí, takže Harry suše odpověděl: „Jsme na koštěti.“
Myslí si, že je mrtvá a tohle je nebe?
Bellatrixiny ruce byly stále upevněny ke koštěti, takže mohla zvednout jen jeden prst, když řekla: „Co je támhleto?“
Harry sledoval směr, kterým její prst ukazoval a spatřil... no, vlastně nic určitého...
Pak mu to došlo. Po tom, co vystoupali dostatečně vysoko, už to žádné mraky nezahalovaly.
„To je slunce, drahá Bello.“
Vyšlo to z něj pozoruhodně kontrolovaně, Pán zla zněl dokonale klidně a možná lehce netrpělivě, přestože po Harryho tvářích začly téct slzy.
V nekonečném chladu, v jádru temnoty, by slunce určitě bylo...
Šťastnou vzpomínkou...
Bellatrixina hlava se stále otáčela.
„A ty nadýchané věci?“ řekla.
„Mraky.“
Následovalo ticho, a pak Bellatrix řekla: „Ale co to je?“
Harry jí neodpověděl, jeho hlas by v žádném případě nemohl být vyrovnaný, už tak ho stálo dost námahy, aby své nádechy a výdechy při pláči udržel pravidelné.
Po chvilce Bellatrix vydechla, tak tiše, že ji Harry téměř neslyšel, „Hezké...“
Její tvář se pomalu uvolnila, barva se z její bledosti stáhla skoro stejně rychle, jako se ji zmocnila.
Její vychrtlé tělo pokleslo proti koštěti.
Půjčená hůlka se tupě zakývala na pásce připevněné k její ruce.
TO SI ZE MĚ DĚLÁTE -
Načež se Harryho mozek rozpamatoval, že účinky Životabudiče mají svou cenu; Bellatrix bude značný čass sspát, jak řekl profesor Quirrell.
Ale v tom samém okamžiku jiná část Harryho došla k pevnému závěru - při ohlédnutí na vychrtlou ženu bílou jako křída, která v jasném sluneční světle vypadala mrtvěji, než co kdy Harry viděl při životě - že je mrtvá, že právě pronesla svá poslední slova, že se profesor Quirrell spletl v dávce -
- nebo Bellatrix úmyslně obětoval, aby ohlídal jejich úprk -
Dýchá?
To Harry neviděl.
A na koštěti neexistoval žádný způsob, jak by se mohl obrátit a zkontrolovat jí pulz.
Harry se podíval dopředu, aby se ujistil, že se nechystá vletět do žádných létajících kamenů. Dál koště vedl směrem ke slunci, neviditelný chlapec a dost možná mrtvá žena letěli dál odpolednem, zatímco Harryho prsty svíraly dřevo tak silně, až zbělaly.
Nemohl se otočit a provést umělé dýchání.
Nemohl použít nic ze své léčitelské soupravy.
Má profesorovi Quirrellovi věřit, že by ji neohrozil?
Zvláštní, jak zvláštní, že i když upřímně věřil tomu, že profesor Quirrell toho bystrozora zabít nezamýšlel (protože by to vážně bylo hloupé), profesorova ujišťování už pro něj tak ujišťující nebyla.
Pak Harryho napadlo, že by ještě měl zkontrolovat -
Harry se otočil a zayčel: „Učiteli?“
Had se ve svém popruhu nepohnul, neodpověděl.
...možná že had, vzhledem k tomu, že nebyl skutečným jezdcem, nebyl chráněn před následky zrychlení. Nebo možná, že i krátké vystavení mozkomorovi na tak malou vzdálenost, stačilo k tomu, aby profesora zbavilo vědomí, i přesto, že byl ve své zvěromágské podobě.
Tohle nebylo dobré.
To profesor Quirrell měl Harrymu říct, kdy už bude bezpečné použít přenášedlo.
Harry zbělenými prsty řídil koště a přemýšlel, urputně se zamyslel na krátký, blíže nespecifikovatelný časový úsek, během kterého Bellatrix možná dýchala, možná ne, a během kterého profesor Quirrell sám možná už nějakou tu chvíli nedýchal.
A Harry se rozhodl, že zatímco je možné napravit chybu vzniklou z toho, že vyplýtvá přenášedlo, které bylo v jeho vlastnictví, nemohl by napravit chyby, které by vznikly, nechal-li by lidský mozek příliš dlouho bez přísunu kyslíku.
Takže Harry popadl další přenášedlo z řady ve svém váčku a zpomalil koště natolik, že se v jasně modrém vzduchu zastavilo (Harry nevěděl, když se tak nad tím zamyslel, jestli schopnost přenášedla přizpůsobit se zemské rotaci rovněž zahrnovala schopnost srovnat rychlost pohybu jako takovou s novým prostředím), položil přenášedlo na koště a....
Harry se zarazil, proutek – stejný jako ten, který zlomil snad před dvěmi týdny – stále v ruce. Pociťoval náhlou neochotu; zdálo se, že se jeho mozek naučil, nějakým čistě nervovým procesem učení na základě zkušenosti, že lámat proutky se nemá.
Ale to nebylo skutečně logické, takže Harry proutek zlomil stejně.
Zpoza blízkých kovových dveří se ozvala obrovská rána, která způsobila, že Amélie upustila zrcátko, které držela a otočila se s hůlkou v ruce, a pak se dveře naráz otevřely a odhalily tak Albuse Brumbála, který stál před obrovskou kouřící dírou ve zdi vězení.
„Amélie,“ řekl starý kouzelník. Nebyla v něm ani stopa jeho obvyklé lehkovážnosti, oči pod půlměsíčkovými brýlemi byly tvrdé jako safíry. „Musím opustit Azkaban a musím to udělat hned teď. Existuje nějaký rychlejší způsob než odletět na koštěti za hranice ochran?“
"Ne-“
„Pak tedy potřebuju tvoje nejrychlejší koště, ihned!“
Kde Amélie chtěla být, bylo vedle svého bystrozora, který byl raněn Ďábelským žárem nebo co to bylo.
Ale potřebovala zjistit, co Brumbál ví.
„Vy!“ vyštěkla stará kouzelnice na tým kolem ní. „Pokračujte s procházením chodeb, dokud nebudete v posledním patře, možná ještě všichni neutekli!“ A pak, ke starému kouzelníkovi: „Dvě košťata. Můžete mě o všem informovat, až budeme ve vzduchu.“
Násloval souboj pohledů, ale ne moc dlouhý.
Nechutně tvrdý hák, podstatně tvrdší než ten, co ho dopravil do Azkabanu, se Harrymu zasekl do břicha - překročená vzdálenost tentokrát byla dostatečně velká na to, aby slyšel onen okamžik ticha a spatřil nespatřitelný prostor mezi prostorem, v puklině mezi jedním a druhým místem.
Slunce, které na ně svítilo jen krátce, bylo rychle zastíněno deštným mrakem, když vyletěli z Azkabanu ve směru větru a rychleji než on.
"Kdo za tím stojí?" zařvala Amélie ke koštěti, které letělo jednu dálku od ni.
"Jeden ze dvou lidí," odpověděl Brumbál. "V tuto chvíli nevím kdo. Pokud ten první, pak máme problém. Pokud ten druhý pak máme mnohem větší problém."
Amélie neplýtvala dechem na povzdechy. "Kdy to budete vědět?"
Hlas starého kouzelníka byl pochmurný, tichý, ale i přesto se vzduchem lehce nesl. "Pokud jde o onoho prvního, pro dokonalost potřebují tři věci: maso nejvěrnějšího služebníka Pána zla, krev jeho největšího nepřítele, a přístup k jistému hrobu. Myslel jsem si, že Harry Potter je v bezpečí, když jejich útok na Azkaban takřka selhal – i když jsem na něj stejně nasadil strážce – ale teď mám opravdové obavy. Mají přístup k Času, někdo s obracečem času jim posílá zprávy; a já mám takové podezření, že onen pokus unést Harryho Pottera už se odehrál před několika hodinami. Právě proto jsme o něm neslyšeli, jsme v Azkabanu, kde je nemožné čas zkroutit. Chápej, minulost nastane po naší vlastní budoucnosti."
"A pokud jde o toho druhého?" zakřičela Amélie. To, co slyšela už bylo dostatečně znepokojivé, znělo to jako nejtemnější z temných rituálů a za cíl měli samotného mrtvého Pána zla.
Starý kouzelník, jeho tvář teď ještě pochmurnější, neřekl nic, jen zavrtěl hlavou.
Když se hák přenášedla uvolnil, Slunce teprve nakukovalo přes horizont, vypadalo více jako při úsvitu než jako při západu. Jejich koště se vznášelo nízko nad menší plochou tmavě oranžových skal a písku, aranžovaného do hrudkovitých kopců, jako kdyby někdo několikrát uhnětl hmotu země a pak ji zapomněl vyválet. Nedaleko se vlny převalovaly na nekonečném vodním obzoru, i když země, nad kterou se koště vznášelo, byla nejméně několik metrů nad mořskou úrovní.
Harry na ty ranní barvy zamrkal, pak mu došlo, že přenášedlo bylo mezinárodní.
"Hej!" ozval se jasný ženský výkřik za ním a Harry otočil koště, aby se podíval. Žena ve středních letech držela jednu ruku u pusy ve vyvolávacím gestu a hnala se vpřed. Její laskavé rysy, zúžené oči a tmavá pleť označovaly rasu Harrymu neznámou; byla oděná v jasně fialovém hábytu stylu, který Harry nikdy předtím neviděl; a když znovu otevřela rty, promluvila s přízvukem, který si Harry nedokázal zařadit, protože nebyl příliš zcestovalý. "Kde jste byli? Máte dvě hodiny zpoždění! Skoro jsem to s vámi vzdala... slyšíte mě?"
Nastalo krátké ticho. Zdálo se, že Harryho myšlenky se pohybují zvláštně, příliš pomalu, všechno mu přišlo vzdálené, jako kdyby mezi ním a světem byla tabule tlustého skla, a další tlustá tabule mezi ním a jeho city, takže se mohl koukat, ale ne dotýkat. Zmocnilo se ho to, když spatřil světla úsvitu a laskavou čarodějku, a když si pomyslel, že to je vhodný konec k dobrodružství.
Pak se čarodějka přihnala k nim a vytáhla hůlku; zamumlané kouzlo a náramky, které vyhublou ženu poutaly ke koštěti byly odříznuty a Bellatrix se vznesla a byla položena dolů na písčitý kámen, její kostlivé ruce a nohy se přitom houpaly jako neživé předměty. "Ach Merline," zašeptala čarodějka, "Merline, Merline, Merline..."
Jeví se zúčastněně, pomyslela si abstraktní, vzdálená věc mezi dvěma tabulemi skla. Jedná se o něco, co by řekla skutečná léčitelka, nebo co by řekl někdo, komu bylo řečeno, ať sehraje představení?
A jako by to nebyl Harry, kdo promluvil, ale nějaká jeho jiná část, umístěná za další vrstvou skla. Z jeho rtů vyšel šepot: "Ten zelený had na jejích zádech je zvěromág." Ten šepot nebyl tím vysoce položeným ani chladným, byl jen tichý. "Je v bezvědomí."
Čarodějčina hlava sebou trhla, aby se podívala na místo, ze kterého se ten hlas z čistého vzduchu ozýval a pak znovu shlédla k Bellatrix. "Vy nejste pan Jeffe."
"To bude ten zvěromág," zašeptaly Harryho rty. Aha, pomyslel si Harry za sklem, když poslouchal zvuk vycházející ze svých vlastních rtů, to dává smysl, profesor Quirrell musel použít jiné jméno.
"Od kdy je on zvě- pche, zapomeňte na to." Čarodějka na okamžik položila hůlku na hadí nozdry, pak ostře zavrtěla hlavou. "Netrpí ničím, co by den odpočinku nespravil. Ona..."
"Mohla byste ho vzbudit teď?" zašeptaly Harryho rty. Je to dobrý nápad? pomyslel si Harry, ale jeho rty si očividně myslely, že ano.
Znovu to ostré zavrtění hlavou. "Pokud ho Innervate neprobralo-" začala čarodějka.
"O žádné jsem se nepokusil," zašeptaly Harryho rty.
"Cože? Proč – ach, to je jedno. Innervate."
Chvíli nic, a pak had pomalu vylezl ze svého popruhu. Hadí hlava se pomalu zvedla, rozhlédla se kolem.
Zamlžení a profesor Quirrell stál na nohou a o chvilku později poklesl na kolena.
"Lehni si," řekla čarodějka aniž by vzhlédla od Bellatrix. "To jsi ty Jeremy?"
"Ano," řekl učitel obrany poněkud chraptivě, zatímco se opatrně položil na relativně plochou část oranžové písčité skály. Nebyl tak bledý jako Bellatrix, ale v mdlém světle úsvitu se jeho tvář jevila odkrvená. "Zdravím vás, slečno Camblebunkerová."
"Říkala jsem," řekla čarodějka ostrým hlasem a s lehkým úsměvem na tváři, "ať mi tykáš, tohle není Británie a na vaše formality si tu nepotrpíme. A teď jsem doktorka, ne slečna."
"Omlouvám se, doktorko Camblebunkerová." Tohle bylo provázeno suchým uchechtnutím.
Čarodějčin úsměv se trochu rozšířil, její hlas se stejnou měrou zostřil. "Kdo je tvůj přítel?"
"To nepotřebuješ vědět." Učitel obrany ležel na zemi, oči zavřené.
"Jak moc se to pokazilo?"
Teď skutečně velmi suše: "To si zítra můžeš přečíst v kterýchkoli novinách s mezinárodní rubrikou."
Čarodějčina hůlka poklepávala sem a tem, dloubala a rýpala do celého Bellatrixina těla. "Scházel jsi mi, Jeremy."
"Vážně?" řekl učitel obrany, zněl lehce překvapeně.
"Ani v nejmenším. Kdybych ti nedlužila-"
Učitel obrany se začal smát, pak se jeho smích proměnil do záchvatu kašle.
Co si myslíš? řekl Zmijozel Vnitřnímu kritikovi, zatímco Harry poslouchal za skleněnými zdmi. Představení nebo skutečnost?
Nedokážu určit, řekl Harryho Vnitřní kritik. Právě teď nejsem ve své top kritické formě.
Napadá někoho nějaký dobrý způsob, jak získat víc informací? řekl Havraspár.
Znovu ten šepot z prázdného místa nad koštětem: "Jaké jsou šance, že napravíte všechno, co jí bylo uděláno?"
"No, tak se na to podíváme: nitrozpyt a neznámé temné rituály, deset let, aby správně zapůsobily, následováno deseti lety vystavení mozkomorům? Napravit tohle? To jste se zbláznil, pane Ať-už-jste-kdokoli. Otázka tu zní, jestli z ní něco zbylo, a u toho bych řekla, že je šance tak třetinová-" Čarodějka se náhla zarazila. Když promluvila znovu, její hlas byl tišší. "Pokud jste předtím býval jejím přítelem... tak ne, nikdy ji nedostane zpět. Bude nejlépe, pokud to přijmete hned teď."
Hlasuju pro představení, řekl Vnitřní kritik. Tohle všechno by v odpovědi na jednu otázku nevyhrkla, pokud by nečekala na příležitost.
Beru, ale za velký důkaz to nepovažuju, řekl Havraspár. Je velmi obtížné nedovolit podezření, aby ovlivnil vnímání, když se jeden snaží zvážit takhle nuancované důkazy.
"Jaký lektvar jsi jí to dal?" řekla čarodějka potom, co otevřela Bellatrixina ústa a nahlédla dovnitř, její hůlka vířila několika různými barvami.
Muž ležící na zemi klidně řekl: "Životabudič."
"Zbláznil jsi se?"
Znovu ten kuckavý smích.
"Bude týden spát, přinejlepším," řekla čarodějka a nesouhlasně zamlaskala. "Řekla bych, že ti tedy pošlu sovu až otevře oči, abys sem mohl přijít a vemluvit ji do Neporušitelného slibu. Máš něco, co by jí zabránilo, aby mě zabila na místě, pokud se jí následující měsíc podaří se pohnout?"
Učitel obrany, oči stále zavřené, z hábitu vytáhl kus papíru; o chvilku později se na něm začala objevovat slova, doprovázená maličkými cáry kouře. Když se kouř přestal zvedat, papír připlul k ženě.
S pozvednutým obočím se na papír podívala a kousavě se zasmála. "Tohle by radši mělo fungovat, Jeremy, nebo ve své poslední vůli určím veškeré své jmění k vypsání odměny na tvou hlavu. A když už o tom mluvíme-"
Učitel obrany se znovu natáhl do svého hábitu a hodil čarodějce cinkající váček. Čarodějka ho chytila, potěžkala ho, vydala potěšený zvuk.
Pak se postavila a bledá kostlivá žena se vedle ní vznesla ze země. "Jdu zpět," řekla čarodějka. "Tady se svou prací začít nemůžu."
"Počkej," řekl učitel obrany a gestem si přivolal hůlku z Bellatrixiny ruky, stejně jako popruhy. Pak jeho ruka namířila hůlkou na Bellatrix a lehce jí točivě pohnula za doprovodu tichého: "Zapomeňte."
"A dost," vyštěkla čarodějka. "Beru ji odsud, než jí někdo ublíží ještě víc-" Jednou rukou objala vychrtlé tělo Bellatrix Blackové po své straně, a s hlasitým PRÁSK! přemístění obě zmizely.
A v onom písčitém místě nastalo ticho, rušené jen jemným šploucháním míjejích vln a lehkým vanutím větru.
Myslím, že představení je u konce, řekl Vnitřní kritik. Dal bych mu dva a půl z pěti hvězdiček. Pravděpodobně to není příliš zkušená herečka.
Zajímalo by mne, jestli by skutečná léčitelka působila falešněji, než herečka, která má jednu zahrát? zadumal se Havraspár.
Připadal si, jako by sledoval televizní seriál, seriál ve kterém se do postav příliš nevciťujete - tak na něj ona podívaná působila za jeho skleněnými zdmi.
Harryho rty se nějak dokázaly pohnout, poslat jeho hlas do stále ještě jitřního vzduchu, a pak ho překvapilo, když uslyšel vlastní otázku. "Kolika různými lidmi vlastně jste?"
Bledý muž ležící na zemi se nezasmál, ale z koštěte Harryho oči viděly jak se okraje profesorových rtů pohnuly do náznaku onoho známého sarkastického úsměvu. "Sám se to neobtěžuji počítat. Kolika jste vy?"
Ta odpověď vnitřním Harrym neměla tak otřást, ale přesto se cítil – cítil – nejistě, jako by jeho vlastního centra pomalu ubývalo -
Ou.
"Omluvte mě," řekl Harryho hlas. Zněl přesně tak vzdáleně a nepřítomně, jak se mizející Harry cítil. "Myslím, že za pár vteřin omdlím."
"Použijte čtvrté z přenášedel, které jsem vám dal, to, které jsem označil za naše nouzové útočiště," řekl muž ležící na zemi klidně ale rychle. "Tam to bude bezpečnější. A nesundávejte si plášť."
Harryho volná ruka z váčku vytáhla další proutek a zlomila ho.
Následovalo další škubnutí s mezinárodní délkou, a pak byl někde v temnotě.
"Lumos," řekly Harryho rty, jedna jeho část dávala pozor na bezpečnost celku.
Byl uvnitř něčeho, co vypadalo jako opuštěné mudlovské skladiště.
Harryho nohy slezly z koštěte a položily se na zem. Jeho oči se zavřely a nějaká nepatrná část jeho já světlu poručila zhasnout, ještě než se ho temnota zmocnila.
"Kam půjdete?" zaječela Amélie. Už byli téměř na hranici ochran.
"Zpět v čase ochránit Harryho Pottera," řekl starý kouzelník, a než Amélie vůbec stihla otevřít ústa, aby se zeptala, jestli nechce pomoc, pocítila překročení meze ochran.
Následovalo prásknutí a čaroděj s fénixem zmizeli, nechávajíce za sebou půjčené koště.