Preklady fanfiction Harryho Pottera

35. Kapitola – Říkej mi mámo

Ještě předtím, než se pustíte do čtení poslední kapitoly Delicate, bych vám všem, co jste vydrželi, chtěla poděkovat. Děkuji za to, že jste těch pár let zvládli a že mě vaše komentáře vždycky dokopaly k tomu, abych se vrhla na další kapitolu. Doufám, že se vám povídka líbila a že se s chutí pustíte do pokračování, Still Delicate, které brzy náváže.

Ráda bych zmínila Jimmi za to, že mi dala možnost začít a že mi v mé překladatelské krizi nezavřela dveře. Dále Ele, Te-pě, které mi dělaly beta-readery. A v neposlední řadě Melanii a jejímu beta-readerovi Florence, které byly tak úžasné a v době mé dlouhodobé absence se zhostily překladu Delicate a nenechaly ho ležet skladem.

Dominika-Del (dříve Do_MuSh)

Žuchnu sebou v naprostém vyčerpání do postele, po tvářích mi stékají slzy a tečou ze mě tuny potu. Ta neuvěřitelná bolest, na kterou jsem si ke konci zvykla, už znatelně povolila, ale rozhodně ještě neodešla. Mám pocit, že už si nikdy nesednu na koště. Když už jsme u toho, nejsem si jistá, jestli si ještě někdy sednu na židli. Máma mi dá pusu na čelo a říká, jak moc je na mě pyšná. Scorpius kouká upřeně na miminko – na moje miminko – které má lékouzelnice Thornová v rukou, a zdá se, že přestal dýchat.

„Gratuluji,“ usmívá se doktorka, „Je to chlapec.“

Chlapec – mám syna. Má deset prstů na ručičkách i nožičkách a vypadá (a zní) naprosto zdravě. Lékouzelnice Thornová nechá Scorpiuse přestřihnout pupeční šňůru, vyčistí malého, zabalí ho v zavinovačce a podá nám ho. Je tak malinký. Thornová říká, že je to velké miminko, obzvlášť v ohledu na to, že se narodil dřív – váží skoro čtyři kila. Ale je tak malinkatý. Mám strach, že ho rozbiju. Držím ho správně? Už nepláče a má zavřené oči. Jak může být někdo tak maličký a způsobit tolik bolesti?

„Ahoj chlapečku,“ zašeptám. Zajímalo by mě, jestli rozeznává můj hlas. Možná kdybych přidala víc sarkasmu a ječela chvíli na Jamese, tak by se cítil jako doma. Vážně, když jsem byla těhotná, musel slyšet všechny moje výlevy. Sakra, když už je řeč o Jamesovi – dlužím mu dvacet galeonů.

„Je... je perfektní,“ vydechne Scorpius v úžasu. Já jsem na to stejně. Myslela jsem si, že Scorpius přijde s lepším slovem, které by popsalo jeho novorezeného syna. Ale musím uznat, že i to mu sedí na míru. On je perfektní.

„Je tak krásný,“ povzlykuje máma, když se natáhne, aby se na něj pořádně podívala, „Je celý ty, Scorpiusi.“ To říká jen ze slušnosti. Všechna novorozeňata vypadají stejně. Ale i tak se Scorpius nadme pýchnou.

„Můžu ho pochovat?“ zeptá se Scorpius nervózně. Podám mu ho a malému podržím hlavičku. Scorpius ho neohrabaně chytne a vypadá strachy bez sebe. Vím přesně, jak se cítí. Když je pryč i placenta a lékouzelnice Thornová všechno uklidí mávnutím hůlky, máma jde o novém přírůstku povědět rodině. Doktorka dá miminku na hlavičku modrou čepičku, usměje se na nás a odejde.

„Vypadá jako chytač, nemám pravdu?“ řekne Scorpius a s malým v rukou vypadá už daleko uvolněněji, „Bude to ten nejlepší chytač, jakého Wimbourské vosy kdy viděly! Změní svět famfrpálu k nepoznání!“

„Je minutu starý, nemyslíš, že jsi trochu napřed?“ zívnu a zavírají se mi oči.

Nikdy jsem nebyla takhle moc unavená. V pátém ročníku mě James donutil uběhnout dvacet koleček s batohem plným cihel na zádech, a to jsem nebyla ani tak zpoloviny unavená jako teď. Musím se snažit, abych udržela oči otevřené, a závidím malému miminku, které spí ve Scorpiusových rukou.

„Vedla sis skvěle, Rose,“ povídá Scorpius, „Nechápu, jak si to zvládla.“

Tak to nejsi sám.

***

Otevřu oči a uvědomím si, že jsem prospala celou noc až do rána, přičemž jsem usla už kolem osmé  večer. Matně si pamatuju, že tam se mnou včera byli máma, táta a Hugo, ale ostatní šli domů. Tedy, všichni kromě Scorpiuse. Ten spí v křesle vedle mé postele. Je devět hodin ráno a spí ještě i malý. Možná to, co všichni říkají, není pravda. Možná miminka v noci nepláčou. A nebo je to moje prostě dokonalé.

Scorpiusovi spadne ruka z opěradla křesla, najednou se probudí a rozlédne se kolem sebe.

„Ty už ses probudila,“ konstatuje vyčerpaně.

„Už jo,“ odpovím, ale mám pocit, jako bych ještě pořád spala. Jako bych byla uprostřed snu a čekala, jestli se všechno otočí k lepšímu a nebo jestli se z něj stane ta nejhorší noční můra.

„Lékouzelnice říkala, ať ti dám toto, pokud budeš mít po probuzení bolesti,“ podá mi ampulku s modrým lektvarem. Já si vezmu, protože jakmile si sednu, pocítím prudké, bolavé píchnutí.

„Copak ona sem přišla?“

„Jasně, přišla, když se malej poprvé rozbrečel,“ zívne Scorpius.

„On se probudil?“ Nepamatuju si, že by se vzbudil. Určitě bych ho slyšela. Vždyť nemůžu být jedna z těch strašných matek, které ani neslyší své vlastní, plačící děti!

„Asi třikrát, ty jsi spala jako zabitá,“ řekne Scorpius, „Ani neplakal tak nahlas. Rose, nedívej se na něj tak.“

„Jak?“

„Jako by sis myslela, že budeš špatná máma, protože ses nevzbudila.“

Čte mi myšlenky. Musí. Já totiž žádný 'myslím-si-že-jsem-špatná-máma' pohled nemám. Ale co by se stalo, kdyby tu Scorpius nebyl? Co kdyby se miminku něco stalo a já se nevzbudila, protože jsem strašně líná?

„Ale si bychom mu neměli pořád říkat 'miminko' a 'malej',“ povídá Scorpius, „Přemýšlel jsem o nějakých jménech... co si myslíš o -“

„Podívej, jestli mu chceš říkat Draco nebo Jubbah nebo Taurus nebo nějaký jiný divný Malfoyský jméno, budu potřebovat opravdu velký úplatek -“

„Ne, ve skutečnosti -“

„A nebude se jmenovat ani Lucius, protože by mu ostatní děti říkali Lucy,“ povím mu rázně.

„Nechci, aby se jmenoval Lucius!“

„Víš, na Draca bych si asi po chvíli zvykla. Mohli bychom mu říkat Drake. Ale mám pocit, že táta by z toho nebyl zrovna nadšený a -“

„Rose, co si myslíš o Aidanovi?“ skočí mi drze do řeči.

„O jakým Aidanovi?“

„O Aidanovi Weasleym,“ odpoví mi. Kdo je ksakru Aidan Weasley? Znám Aidana Weasleyho? Scorpius ukáže na miminko.

„Ty myslíš jako jméno?“ zeptám se hloupě.

„No... jo.“

„To... to se mi líbí,“ řeknu. Tohle bude jedna z mála věcí, na kterých se shodneme, „Aidan Weasley... Aidan Ronald Weasley.“ Tohle jméno se mi líbí. Ne, tohle jméno přímo zbožňuju. Aidan. Teď, když to Scorpius řekl, si nedokážu představit, že bychom mu říkali jinak.

Jakoby věděl, že o něm mluvíme, Aidan Ronald Weasley se probudí a začne plakat. Scorpius ho zvedne a podá mi ho. Už teď vypadá jako hotový tatínek a já se cítím jako amatér.

„Proč nepřestane brečet?“ zeptám se, „Proč mě nemá rád?“

„Dej mu chvilku,“ řekne mi Scorpius, „Možná má hlad. Lékouzelnice mu včera dala nějak spciálně upravené mléko, ale říkala... no, však víš...“ poškrábe se na hlavě a je vidět, že se mu o tom nechce mluvit, „Řekla, že by bylo nejlepší, kdybys ho nakojila.“

Kojit? Proč mě to nenapadlo? Samozřejmě, že bude chtít papat a že ho budu muset nakojit. Je ze mě máma. A tohle mámy dělají. Ale jak si můžu prostě vyndat prsa, když tu stojí Scorpius? Někde jsem četla, že miminka by se měla nakojit už půl hodiny po porodu, ale to jsem usla. Jsem strašná. Co když se teď nepřisaje? Co když už se nikdy nepřisaje, protože jsem byla příliš unavená, abych ho nakrmila?

„Já půjdu na záchod,“ řekne Scorpius, který si uvědomil, jak mi je trapně.

„Ahoj Aidane.“ řeknu svému miminku, které už přestalo plakat, ale stále sebou šije. „Máš hlad? Jestli ano, můžeš... co já vím, mrknout dvakrát.“ Podívá se na mě a utiší se, jakoby se snažil přjít na to, o čem to tu vykládám. Dobře. To dám. Jdeme na to.

Rozepnu knoflíky své nemocniční košile a čekám. Nevím, jestli se přisaje sám nebo jestli mu mám trochu přitlačit hlavičku. Tak ho tam prostě držím. On se ale dívá na mě.

„No tak, Aidane. Když to uděláš, bude to snazší pro nás oba.“

Nezdá se, že by se chystal něco dělat. Už teď neposlouchá a to je mu jeden den.

„Prosím, Aidane, prosím,“ vzlykám, „Je mi líto, že jsem to neudělala včera, ale byla jsem hrozně unavená. Musíš mě pochopit – omlouvám se! Když to uděláš, už nikdy nebudu spát. Prosím, nechci abys mě nesnášel. Miluju tě, jenom -“

Saje! Vidíte, umím být přesvědčivá. Je to fakt divné – ale svým způsobem se cítím skvěle. Živím jinou lidskou bytost. Ne jako domácí skřítci živí studenty v Bradavicích – fyzicky vytvářím živiny. Jiné lidské stvoření je na mě životně závislé, a přestože mi to nahání strach, zvládám to! Kojím ho!

Předtím, než vejde, zaklepe Scorpius na dveře. Teď mi je ale jedno, co uvidí.

„Opravdu to udělal! Přisál se Scorpiusi, jí... anebo pije, co já vím!“

„Opravdu? Páni, to je fantastické. Víš, pořád ještě nemůžu uvěřit, že už je tady.“ Scorpius si sedne zpátky do křesla a zavře oči. Když o tom tak přemýšlím, asi se moc nevyspal, protože se malý – teda Aidan – v noci třikrát vzbudil. Ani já nemůžu uvěřit, že je tu s námi. Prostě jsem si zvykla na to, že jsem těhotná. Je těžké si zvyknout na to, že už přede mnou netrčí břicho, přestože mi tam zbyla pneumatika, kterou jsem před těhotenstvím rozhodně neměla.

Když má Aidan dost, opět usne. Osprchuju se a konečně se cítím svěže, když nejsem upocená a mé vlasy nejsou mastné jako pytlík chipsů. Lékouzelnice přijde chvíli poté a poví mi, že po obědě můžeme jít domů.

„Po obědě? Není to příliš brzo?“ zeptám se překvapeně.

„Standartní postup,“ odpoví.

„Ale... co když se Aidanovi něco stane? Co když přestane dýchat... nebo co když... co když...“

„Slečno Weasleyová,“ usměje se, „Vaše pocity jsou u matek normální. Pokud budete mít další dotazy, nebojte se mě kontaktovat.“

Hloupá sadistická Thornová, je jí úplně jedno, co se mému miminku stane. Jenom chtějí uvolnit postel, aby si další chudera prošla tortutou jménem porod.

„Letax můžete používat v případě, že si malého budete držet těsně u těla. Máme speciální letaxový prášek, díky kterému pocestujete znatelně pomaleji...“

V jednu hodinu odpoledne se pomocí letaxu dostanu domů, zatímco Scopius se už předem přemístil. Miminka nemohou cestovat s asistovaným přemisťováním dokud jim není alespoň dvanáct týdnů, proto ho beru já. Takto pomalé letaxování je opravdu podivné, protože vidím lidem do obývacích pokojů skrz jejich krby. Většina pokojů je prázdná, ale pár lidí si čte, uklízí a jedna dvojice si to rozdává na zemi přímo před krbem. Pomalý letax se mi nezamlouvá. Aidana držím pevně v náručí a čekám, až uvidím Scorpiuse. Po deseti minutách cestování krby cizích lidí konečně spatřím Scorpiuse a Huga a vystupím. Normálně spíš vypadnu a všude kolem sebe rozpráším popel, ale dneska skutečně vystoupím.

„Už jste doma!“ vyhrkne máma a vběhne do obývacího pokoje. Mám sotva čas na to, abych se oprášila, než sem přijde i táta. „Zrovna jsme se vypravovali na cestu do nemocnice, když dorazil Scorpius a řekl nám, že budeš každou chvílí doma. Jak se má můj vnouček?“ Máma si vezme Aidana do náručí a šišlá na něj. Táta si ho prohlíží přes její rameno.

„Je užasný, viď?“ zašeptá táta ohromeně, „Koukni, co pro něj mám!“ vytáhne zpoza sedačky tašku a vytáhne z ní dětskou oranžovou soupravu s logem Kudleských kanonýrů. „Geniální, nemyslíš?“

„Můžu si ho teď pochovat já?“ zeptá se Hugo, „Včera jsem nemohl.“

„Jen do toho,“ pobídnu ho.

„Dej pozor na hlavičku, Hugo,“ upozorní ho máma a podá mu Aidana, „Už má jméno?“

Myslela jsem, že jim to Scorpius už řekl, ale jsem ráda, že to nechal na mně. Podívá se na mě a kývne na znamení, jako by věděl, že jim to chci oznámit já, přestože se jménem přišel on.

„Ano... dovolte mi představit vám Aidana Ronalda Weasleyho,“ řeknu jim s pýchou.

„Aidan je hustý jméno,“ poví mi Hugo, „Aidane, já jsem tvůj strejda Hugo. Můžše mi říkat Psychouš.“

Mé dítě nemá šanci na normální život.

„Ronald? Opravdu jste... opravdu jste ho pojmenovali Aidan Ronald?“ zeptá se táta šokovaně.

„Jasně,“ pokrčím rameny, „O jiném prostředním jménu jsme nikdy nepřemýšleli.“

„Jen kdyby byl holka,“ dodá Scorpius.

Táta vypadá opravdu dojatě. Mám pocit, že mu dokonce slzí oči.

„Ehm, jen si odskočím do koupelny,“ řekne rozechvělým hlasem. Máma jenom protočí oči.

„Myslím, že Aidan je krásné jméno,“ usměje se mamka, „Sedne mu.“

Hrozně bych se jí chtěla pochlubit s kojením, ale nechci znechutit Huga, tak to nechám na potom. Máma mi řekne ať si sednu a trochu si odpočinu, zatímco ona připraví něco k jídlu. Scorpius se rozhodne jí pomoct. Nejspíš aby se zalíbil své možné budoucí tchyni.

A nebo ne. Je mi to dočista jedno.

Uložím Aidana do postýlky a pustím se do mámina vynikající quiche, který je následován palačinkami, které se táta pokusil udělat, než jsem začala rodit. Celá tato situace mi ještě stále připadá neskutečná. Pořád jsem si nezvykla. Dokonce i to, že tu Scorpius sedí u stolu a jí s námi oběd, se mi zdá trochu divné, přestože tu byl už několikrát.

„Pane a paní Weasleyovi,“ začne Scorpius.

„Prosím, můžeš nám tykat,“ skočí mu máma do řeči a táta se na ni podívá, jako by byl radši, kdyby mu lidé říkali 'pan Weasley', obzvlášť Malfoyové. Máma se na něj zamračí.

„D-Dobře...“ Ani Scorpius tím není zrovna nadšený. „No, jenom jsem se chtěl zeptat, jestli by bylo v pořádku, kdyby se zastavili i moji rodiče. Aidana ještě neviděli a -“

„Ale samozřejmě, Scorpiusi,“ řekne máma mile a pod stolem nakopne tátu, který v šoku upustil vidličku. Scorpius předstírá, že si toho nevšiml. „Jsem si jistý, že návštev budete dnes mít víc než dost.“

A nedělá si srandu. Máme víc návštěvníků, než když jsem byla těhotná. Samozřejmě, klan tety Audrey se zastavil jakmile zjistili, že jsem doma, ale Audrey i Molly jsou zklamané, protože Aidan chrní. Percymu a Lucy to je úplně jedno. Percy tátovi vykládá o všech změnách, které čekají Oddělení záhad a od té doby, co Percy svůj monolog začal, táta zívnul už šestadvacetkrát.

Jenny, Al a Dom k nám dorazí chvíli poté, co Audrey s Percym a holkama odejdou. Vidím je ráda, ale začínám být unavená. Ikdyž jsem spala přes třináct hodin, jsem stále vyčerpaná.

„Rose, je nádherný,“ vzlyká Jenny, když svého kmotřence poprvé pochová.

„Páni, nemůžu uvěřit, že vy dva jste mohli udělat něco tak rozkošného,“ ušklíbne se Dom, „Dobrá práce, pane Malfoyi.“

„Dík moc, Dom,“ řekne sarkasticky Scorpius. Dom mu hodí ruku kolem krku a celého ho rozcuchá. Na chviličku pocítím záblesk žárlivosti, hned ale zmizí. Dom chodí s Markem. Se Scorpiusem se rozešla. Jsou jenom kamarádí, kteří se chovají jako děti. Ale teď, když se dostali přes tu fázi, ve které se navzájem nesnášeli, nejsem si úplně jistá... Ale i kdyby si spolu něco začali, nemám žádné právo být žárlivá. Se Scorpiusem jsme se rozešli z pádného důvodu. Jenny se na mě podívá a mám pocit, že ví přesně, na co myslím. Zakroutí hlavou, jako by mi chtěla dát najevo, že to jsou hlouposti.

„Nemůžu uvěřit, že je váš,“ řekne Al, „Vážně, ještě minulý rok jsi ty, James a Mark zapalovali pytle s hipogryfíma -“

„Šššš,“ syknu, „Mamka je v kuchyni!“

„No tak, včera jsi porodila mimino, opravdu si myslíš, že tě považuje za nevinnou?“ zeptá se Dom.

Teddy a Victorie dorazí také, oba vystrašení z představy vlastního dítěte. Já jsem samozřejmě jediná, kdo o těhotenství ví, takže nemůžu nic říct. Když Teddy, Victorie, Jenny, Al a Dom odejdou, zastaví se strejda Harry a teta Ginny.

„Ginny... chci ti poděkovat za to, že jsi tam pro mě včera byla,“ poděkuji jí v soukromí, zatímco všichni ostatní skákají kolem Aidana.

„Ale prosím tě, vždyť to nic nebylo,“ mávne Ginny rukou, „Zatím si vedeš dobře.“

„Neustále se mi chce brečet,“ přiznám se, „A konstantně mám strach, že se mu něco stane. Je to normální?“

„Ano, to je naprosto normální,“ ujistí mě.

„A kdy ten pocit odejde?“

„Až se to stane, dám ti vědět,“ mrkne na mě.

Když dnes asi po milionté zabzučí zvonek, máma jde otevřít, zatímco si Ginny a Harry fotí Aidana. I táta pořídil asi padesát fotek a všechny je poslal strýčkovi Charliemu do Rumunska. Té sovy, co ten balíček musí táhnout, mi je upřímně líto.

„Scorpiusi,“ ozve se z předsíně mámin hlas, „Tvoji rodiče už dorazili.“ Máma vejde do obývacího pokoje a těsně v závěsu jsou i Draco a Astorie Malfoyovi. Táta s Harrym si vymění skeptické pohledy. Bylo mi jasné, že tohle nebude nic příjemného, ale tohle překračuje všechny meze. Aidan se naštěstí probudí a to hrozivé napětí prolomí – ještěže tu to dítě je.

„Potřebuje vyměnit plínu,“ prohlásím hlasitě, protože mě nic jiného nenapadlo.

„Já to udělám!“ vyhrkne táta, Ginny, Harry a Scorpius najednou, jen aby se vyhli trapné situaci. Jsme na tom opravdu špatně – raději bychom vyměňovali plíny.

„Ne, to je v pořádku, zvládnu to sama,“ řeknu jim a spěchám do svého pokoje. Ve skutečnosti nic měnit nepotřebuje, ale zdá se mi hladový. Už jsem ho zkoušela nakojit několikrát, ale od rána pít nechtěl. Ale tentokrát se přisaje. Když má dost, spokojeně se zavrtí a začne se rozhlížet kolem sebe. Prohlíží si můj pokoj velkýma šedivýma očima, které se dozajista během pár měsíců zbarví do hněda. I jeho vlasy určitě zesvětlají. Já sama jsem po narození měla tmavé vlasy a James byl prvních pár let života blonďák.

„Jsi připravený potkat své prarodiče, Aidane?“ zeptám se ho, „Kdybys z Draca cítil nějaké ďábelské vibrace, nic si z toho nedělej, na to si zvykneš. A kdyby tě někdy chtěl podplatit abys... já nevím, nechal zabít své dítě, prostě ho ignoruj. Jo, a nikdy neber drogy.“ Mám pocit, že na tyto lekce není nikdy příliš brzy. „Babička Astorie je milá dáma, ale určitě nebude tak hodná jako babička Hermiona, kapiš?“ Aidan na mě jenom dál kouká. Třeba mi rozumí. „A v případě, že jsem se ještě nepředstavila – Rose Weasleyová. Ale můžeš mi říkat mami.“

Vezmu Aidana zpět dolů, abychom společně čelili Malfoyům. Cítím se jako nedbalá matka, když svého syna vystavuji vlivu Draca Malfoye v tak raném věku, ale s tím nic nenadělám. Ano, mohla bych vyběhnout vchodovými dveřmi a schovat se někde v příkopu, dokud neodejdou. Ale mám pocit, že by mi to sociálka dala pěkně vyžrat. Ani bych se jim nedivila.

Všichni sedí v tichu v obývacím pokoji. Máma pro Draca a Astorii přichystala čaj, ale i tak se zdá, že je to nejpodivnější situace, do jaké se v poslední době dostali. Táta s Harrym nejspíš soutěží s Dracem v tom, kdo dřív uhne pohledem, a Astorie si prohlíží rodinné fotky.

„Tady jsi!“ vyhrkne nadšeně máma a jen těžko ve svém hlase skrývá úlevu, když si všimne, že jsem tady. Scorpius vypadá na umření.

„Moc se vám za to omlouvám,“ usměju se na ně.

„Žádný problém,“ mávne rukou Astorie a vstane, aby si prohlédla Aidana, „Božíčku, je perfektní! Podívej Draco, není nádherný?“

Draco se na něj podívá a nic neřekne. Nejprve mám pocit, že svého prvorozeného vnuka prostě odoignoruje, jako by ho vůbec nezajímal, pak si ale všimnu nenápadného úsměvu, který se mu objeví na tváři. A to mi od Draca Malfoye bohatě stačí. Vřelejší už totiž asi nikdy nebude.

„Můžu si ho pochovat ?“ zeptá se Astorie, „Ovšem pokud by ti to vadilo -“

„Jistě, že si ho můžete pochovat,“ odpovím a podám jí ho.

Draco si ho teď pořádně prohlédne, když ho drží Astorie a ne já. Astorie má úsměv od ucha k uchu. Všimla jsem si, že to je reakce všech lidí, kteří na Aidanovi spočinou očima.

„Je úžasný,“ vydechne Astorie, „Opravdu. A myslím, že jsi vybrala krásné jméno.“ A při tom se dívá na mě.

„Ve skutečnosti ho vymyslel Scorpius,“ řeknu. Všichni se podívají na Scorpiuse, jako by byli překvapení, že je schopný vymyslet hezké jméno.

„Copak to, že se jmenuju Scorpius, znamená, že neznám žádná pěkná jména?“ zeptá se rádoby uraženě Scorpius.

„No, je to moc hezké,“ poví mu Astorie, jako by Scorpiusovi bylo šest a ukazoval jí obrázek, který ve školce napatlal prsty. „Draco, chceš si ho pochovat?“

Když si Draco převezme Aidana od Astorie, vstane i táta. Jako by s ním soutěžil o to, kdo bude lepší dědeček. Tentokrát, když má malého v rukou, se Draco skutečně usměje. Možná v něm vidí Malfoye. To by bylo vtipné, protože důvod, proč táta Aidana zbožňuje, je, že ho pokládá za Weasleyho od hlavy až k patě. Hádám, že každý v něm vidíme to, co sami chceme.

„Je... páni, no... ehm.... gratuluji,“ zamumlá Draco.

„Můžu si ho teď pochovat já?“ spustí táta dětinsky.

„Zrovna jsem ho dostal!“ stěžuje si Draco.

„Jo, ale -“

„Rone,“ sykne máma, „Choval jsi ho včera.“

„Ale to nebyl vzhůru!“  hádá se táta dál.

„To ano, ale Mal- teda Draco si ho zrovna vzal do náručí,“ řekne mu máma. Táta se na ní podívá naprosto zrazenýma očima. Ona po něm ale vrhne naštvaným pohledem, který mu jasně sdělil, že si s ní nemá zahrávat.

„Ten pohled si sdědila po mamce,“ pošeptá mi Scorpius. Bohužel má pravdu. Je mi jasné, že máma se ve skutečnosti Draca nezastává, jen nechce, aby se mezi nimi nestrhla další hádka. Draco se na tátu triumfálně usměje.

„Jmenuje se Aidan Ronald, abys věděl,“ řekne táta, aby mu ten sebejistý pohled setřel z tváře. Pochybuju, že mohli klesnout ještě hlouběji.

„Je hrozně podobný Scorpiusovi, nemám pravdu Astorie?“ oplatí mu Draco.

„No... vypadá jako...“

„Vypadá jako každé jiné novorozeně,“ prohlásím, „Nikomu se ještě nepodobá.“

Opravdu mu musíme dávat nálepky už teď? Proč mu rovnou nedát na hlavičku Moudrý klobouk, abychom věděli, jestli bude v Nebelvíru nebo Zmijozelu?

Astoria a Draco se u nás nezdrží moc dlouho, slíbí ale, že se opět zastaví. Scorpius u nás na pár týdnů zůstane, aby mi pomáhal s Aidanem, dokud se nebude muset vrátit do školy. A přestože si není jistý, jestli se bude do Bradavic vracet, a že mě myšlenka, že na to všechno budu sama, děsí, prostě se tam vrátí. Udělá si OVCE, najde si dobrou práci a budeme rodina. Jednou.

O 7 týdnů později...

Nevzrušene jdu směrem ke sloupu mezi nástupišti 9 a 10 na nádraží King's Cross a tlačím před sebou kočátek. Aidan dnes porprvé usnul po noci, kterou celou prořval. Nástupiště 9 Âï¿� je zaplněné studenty, kteří na mě a na kočárek koukají jako vyjevení. Asi nečekali, že mě ještě uvidí.

Scorpius projde bariérou hned po mně a pomůže mi davem, abychom našli ostatní. Máma s tátou se loučí s Hugem a Ginny Alovi připíná na uniformu jeho odznak primuse. Lily dá své mámě pusu na tvář, zamává mně a Scorpiusovi a naskočí do Bradavického expresu.

„Jak se má moje oblíbená sestřenka?“ usměje se Al a nakoukne do kočárku.

„Vzbuď ho a chcípneš,“ zavrčím.

„Páni, někdo dneska vykročil z postele špatnou nohou.“

„Někdo dneska napsal jenom dvě, takže být tebou, někoho bych moc nenasíral,“ varuje ho Scorpius.

„Ach tak,“ pokrčí rameny Al, „No, já jdu najít Jenny. Snad se brzy uvidíme.“ Než nastoupí do vlaku, obejmu ho. Potom si všimnu Dom a Jenny, jak se k nám tlačí skrz dav. Těsně za nimi jde i Laura.

„Nemůžu uvěřit, že se s námi nevracíš!“ stěžuje si Dom, „Na pokoji to bez tebe nebude ono! Ani ve famfrpálovém týmu!Mimochodem, tento rok jsem kapitánka.“ To nám neustále připomíná, jako by nám to neřekla už tisíckrát.

„To máš pravdu,“ přitaká Laura, „Tak tohle je on?“

„Ne, to je jen nějaké dítě, které jsem ukradla někomu cizímu z kočáru.“

„Vidím, že mateřství tě ani trochu nezměnilo,“ zazubí se, „Je parádní. Trochu malej, ale s tím nic nenaděláš.“ Nemůžu uvěřit, že jsem ji ještě před rokem nesnášela.

„Sbohem Aidane!“ cukruje na Aidana Jenny a já jí zopakuju 'vzbuď ho a chcípni' varování. „Uvidíme se za pět týdnů?“ Přikývnu, pořádně ji obejmu a sleduji, jak ty tři nastupují do vlaku. Za pět týdnů se chci přemístit do Prasinek i s Aidanem. V tu dobu mu bude dvanáct týdnů, tudíž asistované přemisťování nebude problém. Al mi slíbil, že na ten víkend zorganizuje víkendovou vycházku do Prasinek.

Zazní píšťala, jako signál, že vlak za minutu odjíždí. Otočím se ke Scorpiusovi.

„Brzy se uvidíme,“ řeknu mu. Cítím, jak se mi zkroutí žaludek a v krku se mi udělá knedlík.

„Jasně,“ přikývne a pevně mě obejme.

„A-a.... přemýšlela jsem... víš, prostě jen... jsem přemýšlela,“ koktám, „Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby ses tento rok soustředil na studium. Však víš, přece bys nechtěl, aby ses nechal rozptylovat , já nevím... třeba holkama.“

„Nechceš, abych randil?“ zeptá se mě a samolibě se uculí.

„Ne! To v žádném případě! Vážně, chci abys randil!“ vyhrknu rychle, „Randi ostošest! Jdi a randi s kýmkoliv chceš! Jen si pořádne užij, kamaráde!“ Co to plácám? „Jenom si myslím, že bys v posledním ročníku neměl ztrácet čas líbáním, když můžeš od rána do večera studovat!“

Nadzdvihne obočí, očividně se dobře baví. „Takže nechceš, abych někomu dával pusu?“

„To není tím, že bych nechtěla, ale je to pro tebe nejlepší z akademického hlediska! Studie prokázaly, že svobodní lidé si vedou lépe než ti, kteří randili s polovinou školy. Ale pusu můžeš dát kterékoliv holce chceš, je mi to jedno!“

„Můžu?“

„Ano!“

„Kterékoliv?“ zeptá se.

„Ano, kterékoliv holce.“ Zabte mě někdo. Tohle je ještě horší, než když jsem mu vtrhla do koupelny na Teddyho svatbě.

„Můžu dát pusu tobě?“ zeptá se.

„Mně?“ Opravdu se mě zeptal na to, na co si myslím, že se mě zeptal?

A pak mě políbí. Jsem v euforii. Je to naprosto úžasné. Zapomněla jsem, proč jsme s tím vlastně vůbec přestali. Slyším, jak Al, Jenny, Dom a Laura pískají z okna vlaku. Znovu se ozve píšťala a dveře vlaku se začnou zavírat.

„Musíš jít!“ vyhrknu a žduchnu ho směrem ke dveřím. Hodí si dovnitř kufr a pak se otočí ke mně.

„Slibuji, že žádné jiné pusu nedám,“ mrkne na mě, „Dej mi pozor na synátora.“

„Dám,“ usměju se.

Dveře se zavřou a vlak se rozjede. Vidím, jak mi kamarádi, bratranci a sestřenice mávají a jak se Scorpius usmívá. Nemžu si pomoct, ale rozpláču se, protože mám pocit, jako by mi můj starý život odjížděl před očima. Z Bradavického expresu není po chvíli nic víc než malá tečka a i ta zmizí. Na rameni ucítím máminu ruku. Otočím se a jdu za ní a tátou zpět do mudlovského světa, před sebou tlačím Aidanův kočár. Teď jsme na to jenom my dva. Já a mé miminko. Můj krásný, dokonalý, maličký -

„Uuááááááááááááááá!!!“

Ksakru.