HLEDÁNÍ (klíče)
autorka: sarini – překlad: Elza – beta: ansus
originál: http://www.fanfiction.net/s/2579033/
Dnes zase z pohledu Severuse... Těšíte se? *;-)
Kapitola sedmnáctá
Severus si odfrkl: „To je po čertech málo.“
Dotčeně se tvářící Minerva pohnula věží a sebrala mu pěšáka. „Mám to chápat, Severusi, tak, že máš patent na rozhodnutí, co je a není ostuda?“
„Remusi,“ nadhodil Severus studující přivřenýma očima šachovnici, „rozsuď nás: mám dle tvého mínění dostatek zkušeností, abych mohl odpovědně posoudit, co člověka zostudí?“
Vlkodlak sebou trhl a líce mu lehce znachověly. „Severus má svůj díl pravdy, Minervo. Co se ostudy týče, je nevídaně pevný v kramflecích.“
Severus táhl věží, připravil si tak prostor pro zdrcující finiš. Příčilo se mu to přiznat, ale tuto strategii se naučil od Weasleyho.
„Říkám, že je to relativní,“ nedala se Minerva bez boje. „Vy se dostat do situace, v níž se já styděla jako nikdy v životě, tak vám to třeba ani nepřijde, ale já se cítila naprosto ponížená.“
„Nikdy jsi nepředvedla celé škole své nejstarší spoďáry,“ zamumlal Severus, když zlikvidovala dalšího pěšce. Minerva hrála agresivně, po nebelvírsku. Severus měl spíše tendence okolo ní kroužit, provádět úhybné manévry a nečekaně útočit. Kdyby chtěl někdo sázet na vítěze, udělal by nejlépe, kdyby si rovnou hodil mincí.
Minerva vypadala, že se za uchechtnutí, které nedokázala potlačit, upřímně stydí. Filius se za Remusem uculoval, ale jestli to patřilo Severusovi nebo Minervě, nedokázal Severus odhadnout.
„Kdy jsi...?“ zeptala se Minerva s onou mírou fascinace, jež nutí lidi shlukovat se na místech neštěstí a číst ve Věštci detailní popisy smrtijedských útoků.
„V páťáku,“ odpověděl Severus a s mírným úsměškem popostrčil královnu. Minerva uvidí příležitost pro svého krále a přehlédne přitom, jak je zranitelná. „Zeptej se vlkodlaka,“ dodal.
„Severusi!“ okřikl ho Filius pohoršeně. Netušil, že Remus vítá, když se o něm Severus zmiňuje jako o ‚vlkodlakovi‘ a nemyslí to urážlivě.
Remus se zasmál: „Abychom byli přesní, Severusi, tak to byl James, kdo tě trefil kouzlem. Pokud si dobře vzpomínám, musel jsem pak na ten šrám, cos mu vyrobil na tváři, rychle hledat nějaké obzvláště účinné lékouzlo. Stejně mu tam už zůstala jizva, i když jen tenká.“
Filius se podíval střídavě na jednoho a druhého mladšího kolegu, pak potřásl hlavou: „Kde jsme byli, když se to dělo, Minervo?“
„Pravděpodobně na tomtéž místě jako tehdy, kdy Harry stíhal Quirrella a otevíral Komnatu,“ usoudila Minerva zachmuřeně. Na vedoucího Havraspáru se ani neohlédla.
Remusovy koutky se opět stočily vzhůru. „A to se ještě mezitím vydal s Ronem do Zakázaného lesa vyptávat se akromantulí. Zachránil je odtamtud očarovaný Ford Anglia.“
Ozvalo se dvojí lupnutí krční páteře, jak po něm Minerva s Filiusem zprudka otočili hlavy. Filius spadl ze stoličky a Minerva upustila koně, který se za vehementních protestů svého jezdce odebral na původní místo na šachovnici. Severus se jen smál – kolegům i synovým eskapádám.
„Tys to věděl?“ dožadovala se Minerva podrážděně.
„Harry nám to loni vyprávěl.“ Severus přesunul věž na finální pozici: „Šach.“
Minerva se obrátila zpět ke hře a znovu se zachmuřila, tentokrát nad situací, v níž se ocitla. „Dejte na mě, z toho kluka budu mít jednou infarkt.“
Severus potřásl hlavou: „Nebudeš sama. Nadělal i horší věci. Jen na pozemcích školy se dobře patnáctkrát dokázal dostat jednou nohou do hrobu.“ Vida Minervin tah, zazubil se a nechal královnu přeběhnout šachovnici úhlopříčkou. „Šachmat, Minervo. Ještě jsem se ho ani nezeptal, jak zjistil podobu vstupní místnosti Zmijozelu.“
Minerva se na figurky krátce zamračila, cvrnkla do svého krále na znamení přijetí porážky a o něco rozjasněněji vzhlédla k Severusovi: „Dej mi vědět, až to zjistíš.“
„To se rozumí, Minervo,“ uculil se na ni. Nejenže dnes vyhrál obě šachové partie, i v jejich vzájemné konverzaci došlo ke znatelnému posunu směrem k příjemné neformálnosti. Jejich přátelství, s trochou přetrvávající nevěřícnosti musel přiznat, že skutečně jsou přáteli, spočívalo na solidních základech jiskrných slovních přestřelek a laskavém mezikolejním špičkování.
Severus se zvedl, vrhl pohled na druhou šachovnici – Remus stál na výhru... jako obvykle – a vyrazil na obhlídku. Srazil ostatním třem kolejím celkem asi padesát bodů za chování nepřípustné na veřejnosti. Z podvědomí mu vyplula vzpomínka na jednu z nocí, kdy pozoroval Jamese při něčem velice podobném, a na tváři vykouzlil úsměšek, jímž si před cizími zvykl nahrazovat shovívavý úsměv. Koneckonců, nechtěl nějakému chudáčkovi způsobit srdeční zástavu, že.
Strážní kouzla Severuse varovala, že v jeho bytě je někdo přítomen. Věděl, že to může být pouze jedna ze dvou osob: buď Harry, nebo Albus si s ním touží pohovořit.
„Čau, tati,“ ozvalo se z gauče, ledva minul zápraží. Spočíval tam jeho syn, tvář měl ale odvrácenou.
Severus přešel místnost a shledal, že Harry je pohroužen do knihy. „Domácí úkoly?“
„Ne-e,“ zavrtěl Harry hlavou. „Zatím nám všichni jen dávají kázání, jak se budeme muset šrotit na OVCE, a vyhrožují, co všechno nás letos naučí. Četbu, co jsme měli na léto, jsem už celou přečetl. Takže teď mi nezbývá než čekat, až se to na nás navalí.“
Severus nazdvihl knihu, aby si mohl přečíst údaje na přebalu – Magie kouzla zbavená: domněnky o původu kouzelné moci. Výtisk byl označený co majetek knihovny. „Jaké to je?“
„Nic moc,“ svraštil čelo Harry. „Madame Pinceová mi ji doporučila, jenže žádný z těch pisálků neměl reálně páru, o čem mluví. Jsou to jenom teorie. Copak nikdo neví, co je magie vlastně zač?“
„Ne, Harry,“ povzdechl si Severus. „Všechno, nač narazíš, jsou pouhé domněnky. Myslím, že tvá schopnost magii vidět je nejzazší metou. Když už na to přišla řeč, Albus chce s tebou mluvit.“
Harry přitakal pohroužený v myšlenkách, jako kdyby něco v duchu zvažoval.
„Máš už rozpis famfrpálových tréninků?“
Harry zavrtěl hlavou. „Kapitáni se stále ještě hádají o časy na hřišti. Hermiona mezi nimi kmitá v roli prostředníka, nebo spíš strážce pořádku. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby jim zabavila hůlky ještě před prvním vzletem.“
„Až bude rozpis hotový, předej nám ho,“ dožadoval se Severus usazený ve svém oblíbeném křesle. „Je třeba, abys začal se svými soukromými hodinami.“
„Minerva už na ně vyhradila úterní večery,“ uculil se Harry. „Ron s tím prý bude muset počítat, nebo se smířit, že nebudu moct na tréninky.“
Severus potřásl hlavou. Minerva sice nezdravě lpěla na úspěchu týmu své koleje, ale zjevně i ona pojala, že aby zvítězili, nemusí být Harry na každičkém tréninku. Chytač nebyl příliš týmovým hráčem, jednal nezávisle na ostatních.
„Uchýlil ses sem, protože kamarádi na tebe nemají kdy?“ zeptal se Severus opatrně. Jakkoliv daleko ve vzájemném vztahu došli, stále působil dosti křehce. Možná to bylo tím, že Harry byl už dospělý a že nikdy neměl nikoho, s nímž by jednal jako dítě se svým rodičem. Oba tak byli odkázáni pouze na své instinkty.
„Částečně,“ připustil Harry, odložil knihu a podíval se na Severuse pohledem, který už Severus poznával: Harry odhaduje, zda mu může svěřit, co má na jazyku. „Informuješ Albuse o všem?“
„Ne úplně o všem, o čem se bavíme,“ odpověděl opatrně. Byl si vědom skutečnosti, že Harryho důvěra v ředitele v pátém ročníku značně utrpěla. „Pokud se objeví něco, co je důležité pro průběh války a s čím se nemohu vypořádat sám, promluvím s ním.“
„Kdybych ti svěřil něco, co se mnou nemá nic... tedy ne nic, ale jen málo společného, a co osoba, jíž se to týká, chce udržet v tajnosti, řekl bys mu to?“ zeptal se Harry zjevně pečlivě volící slova.
„To je těžká otázka, Harry,“ Severus přivolal lahev koňaku a pozdvihl obočí. Harry zavrtěl hlavou a Severus se v duchu usmál. Bylo dobře, že synek automaticky nekývne na každou příležitost dát si panáka. Přivolal sklenku a posloužil si. „Pokud zjistím, že některému ze studentů, případně od některého ze studentů hrozí nebezpečí, jakožto učitel to hlásit musím. Chápeš?“
Harry přitakal. „Nic takového. Co si myslíš o jasnovidectví?“
Severus sklonil ruku s koňakem, aby si do něho nenaprskal. „Zdejší hodiny jasnovidectví jsou čirou ztrátou času pro všechny s výjimkou jednoho až dvou studentů za sto let, kteří jasnovidci už jsou. Jasnovidectví se naučit nelze, jde o vrozenou schopnost.“
„Souhlas,“ zasmál se Harry poťouchle. „Ani nevím, kolikrát jsem si předpověděl vlastní smrt, jen abych dostal od Trelawneyové dobrou známku. Šplouchá jí na maják.“
„Slyšel jsem,“ zabručel Severus. „Celkem mne těší, že již její hodiny nenavštěvuješ.“
„Propadl jsem u NKÚ,“ pokrčil Harry rameny. „Psaná část šla, ale ústní byla fraška.“
Severus přikývl a přivoněl ke koňaku. Kvalitní vínovici netřeba popíjet, zcela stačí kochat se vůní.
„Jde použít nitrobranu proti sobě samému?“
„Prosím?“ vzhlédl Severus, cítil, že náhlou změnou tématu se dostávají k jádru pudla.
„Kdybys měl v hlavě něco, co bys raději nevěděl,“ mlžil Harry, „mohl by sis pomoci nitrobranou?“
„Teoreticky ano,“ zakroužil koňakem ve skle a přemýšlel nad otázkou. Sám nad podobným přístupem nikdy neuvažoval, považoval snášení špatných vzpomínek za projev pokání za své zločiny. „Jak už jsi zjistil sám, pravidelné cvičení zlepšuje soustředěnost. Nemýlím se, když řeknu, že jakmile ses naučil úspěšně vztyčit nitrobranu, zdokonalila se současně tvá schopnost koncentrace?“
Harry souhlasil.
„Předpokládám, že bys dokázal okolo jistých vzpomínek, okolo části mysli vybudovat val, který by působil jako obdoba paměťového kouzla seslaného na sebe sama.“
Harry se otřásl. „Tfuj tajxl.“
Severus s pochopením přitakal. Lockhart se pokusil Harrymu zničit mysl.
„Byl bys ochoten naučit jednoho člověka nitrobranu?“
„Musím být více v obraze, Harry,“ trval na svém Severus, jenž nevědomky vklouzl do učitelských manýrů, „obzvláště, pokud má Albus zůstat v nevědomosti.“
Harry na moment odvrátil zrak. Hleděl na plameny tančící v krbu a zhluboka si povzdechl. Nastínil ošemetnou situaci, v níž se Ron Weasley nachází. Severus byl konsternovaný skutečností, že nikdo neměl ani tušení, čím si mladý nebelvír prochází.
„Dovolil jsem se ho, jestli ti to můžu říct, ale o nitrobraně jsem se raději nezmiňoval, nevím, jak by reagoval. Dost jsem si mu v páťáku na hodiny s tebou stěžoval.“
Severus měl nutkání se rozesmát, ale raději si nechal zajít chuť, aby jeho veselí Harry nepochopil špatně. „Vsadil bych se, že Albus je plně informován.“
Harry vypadal zmateně.
„Běžně by se Weasley k žádnému z mlčenlivých neměl sebemenší šanci dostat. Ať už to byl, kdo chtěl, určitě se jedná o člena Řádu a ředitele podrobně informoval.“
„Víš to určitě?“ zamračil se Harry.
Severus se ušklíbl. „Samozřejmě, že ano. Ty lektvary, co zkoušeli, jsem vařil já, i když jsem tehdy nevěděl pro koho. Ujišťuji tě, že tato ulička byla dokonale vyčerpána.“
Vzhlédl k nebesům s tichou otázkou, který z bohů ho proklel. Nejenže se nebelvíři k němu slétali jako mouchy k mršině, ale on je navíc vítal s otevřenou náručí.
Znovu sklopil zrak k synovi: „Pohovořím si s Weasleym. Nebudu učit nitrobranu nikoho, kdo se ji nechce se vší vážností naučit. Dovolit druhým vidět mé vzpomínky není nic, nač bych se těšil.“
„Rozumím,“ přitakal Harry. „Kdy si s ním chceš promluvit?“
„Zdržím ho zítra po lektvarech,“ rozhodl se Severus. „Důvod se nepochybně najde.“
Harry se zasmál: „Nemusíš s tím dělat takové tajnosti. Můžu ho sem přivést, nebo se může přiletaxovat. Vždyť už tu byl.“
„Stále jsi více nebelvírem nežli zmijozelem,“ usmál se na něho Severus. „Bude mnohem zábavnější zdržet Weasleyho po hodině a nechat ho v domnění, že spáchal nějaký přestupek.“
Harry jen potřásl hlavou. „No, co vlastně děláte ty a ostatní učitelé ve sborovně?“
„Co děláš s kamarády ve vaší společenské místnosti?“ oplatil Severus.
„Většinou úkoly do školy, řekl bych,“ uculil se Harry. „A také se bavíme, hrajeme šachy a cvičíme se v kouzlech a kletbách.“
„Učitelé se víceméně navzájem neproklínají,“ podíval se napůl přísně na syna, který se hned začal zeširoka zubit. „Každou středu večer se pár z nás schází na partii šachu. Jinak se povětšinou bavíme o studentech, najmě o tobě.“
„O mně?“ vyjevil se Harry.
Severusův úsměv získal na dravosti. „Ano, o tobě. Což mi připomnělo, že se tě chci na něco zeptat.“
Harry se na gauči ošil a přivolal si máslový ležák, asi aby se měl za co schovat.
„Co jste v druháku sledovali hovorem s Dracem Malfoyem ve společenské místnosti Zmijozelu?“
Harry se zhluboka napil a následně usmál. Silně pobertovsky. „Jednou ses mě zeptal, jestli jsem někdy kradl ve tvém soukromém skladu přísad.“
„A?“ nadhodil Severus, kterého to enormně zajímalo. Odpověď by mohla být podkladem odpovídajícího potrestání.
„Já nikdy ne, ale způsobil jsem rozruch raubířskou rachejtlí, abych tě zaměstnal a Hermiona měla volné pole působnosti,“ vysvětlil Harry samolibě.
Severus si ten den jasně vybavoval. Nemohl si pomoci, ale poklesla mu sanice. „Ty jsi schválně... V mém skladu kradla Grangerová? Naše současná primuska? Co vzala?“
„Kůži hřímala,“ odpověděl Harry ledabyle, jako kdyby šlo o běžnou přísadu.
Severus zamrkal, kůže z hromového hada se používala do nemnoha lektvarů. „Co jste to vy tři vařili?“
„Mnoholičňák,“ culil se Harry a Severus měl co dělat, aby se neudusil. Tři dvanáctiletí špunti uvařili mnoholičný lektvar? V Bradavicích sice nebyl předmětem osnov, hlavně proto, aby studenti nevěděli, jak na něho, ale byl-li by, jednalo by se o pokročilé učivo na úrovni OVCí.
„Já s Ronem jsme se zamaskovali za Crabbea a Goyla. Skuteční spali ve Filchově kumbálu na košťata, zatímco jsme zpovídali Malfoye kvůli Zmijozelovu dědici.“
Severus si prsty masíroval spánky. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak jste v druháku dokázali uvařit mnoholičný? Vím, že jsem vás známkoval hodně zostra, ale takhle mimo jsem určitě nebyl!“
„Většinu odpracovala Hermiona,“ podotkl Harry a krátce se zasmál. „Občas jsme jí pomáhali, když si o to řekla, ale moc nás k tomu nepouštěla.“
„A co žaberník na druhý úkol?“ zeptal se Severus. Za mnoholičný lektvar by mohl Grangerové tak maximálně přidat body, ale ta je nepotřebovala. Bylo zbytečné se ptát, na jakém místě ho vařili, ve škole byla spousta zákoutí, kde mohli pracovat nikým nerušeni. Dvojčata Weasleyova si dokonce dokázala tajně zařídit celou laboratoř. Letos v létě mu to prozradili, aby ji mohl zlikvidovat a použít, co se ještě dalo. Získal tak do držení moc pěkný bronzový kotlík.
„To Dobby,“ řekl Harry s úsměvem ještě širším. Jeho nevídané přátelství s tím skřítkem nešlo Severusovi do hlavy. „Mám dojem, že vyslechl rozhovor falešného Moodyho s McGonagallovou. Bez žaberníku bych byl totálně namydlený – vůbec jsem netušil, co dělat.“
„Vážně?“ No, Harrymu sice bylo jen čtrnáct, ale Grangerová by měla vědět, kudy na to.
Harry přikývl. „Je mi jasné, že Hermiona by něco vyšťárala, kdybych ji o to zavčasu požádal, ale já na to chtěl přijít sám.“ Zavrtěl hlavou. „Skrk byl už skoro s rozumem v koncích, jak se mi snažil pomoct, aby to nevypadalo, že mi pomáhá.“
„Příliš čestný nebelvír?“ nadhodil Severus sarkasticky.
Harry se smíchem přitakal. „Už mi to žíly netrhá. Všem soutěžícím někdo pomáhal, a ostatní byli ke všemu o tři roky starší než já.“
„Albus tě neměl nechat soutěžit,“ zavrčel Severus, který měl kvůli tomu na ředitele stále ještě vztek. Výmluva na závaznou kouzelnickou smlouvu byla prostě... výmluva. Určitě by šla nějak anulovat. K čertu, Harry nebyl ani zletilý, nemohl by být pohnán k zodpovědnosti.
„Další pozornost pro mé zhýčkané ego?“ dobíral si Harry Severuse parafrází jeho vlastních slov z minulosti. Pokud to tedy byla úmyslná parafráze.
„Mohls přijít o krk,“ uvedl svou motivaci na pravou míru. „Kdyby ti Skrk nepomáhal, zemřel bys už při prvním úkolu.“
„Myslím, že by Brumbál zasáhl, kdyby to hrozilo,“ řekl Harry tiše. Severus viděl na synově tváři smutek a doufal, že se mu dostane obšírnějšího vysvětlení. „Věřím, že byl poblíž pokaždé, když jsem riskoval život, ale určitě to nevím.
Nejde mi ale do hlavy, že by nevěděl, že se tři jedenáctiletí žáčci zaměřili na kámen. Dal mi otcův plášť a vysvětlil mi, jak funguje zrcadlo z Erisedu. Ve třeťáku řekl Hermioně, aby použila obraceč času a zachránila Siriuse.“ Harry se začal rozehřívat. „Mohl to přitom udělat sám. Mohl trvat na tom, aby dal ministr Siriusovi veritasérum, tehdy měl ještě dostatečný vliv. Mohl mě vyřadit z turnaje. Bylo mi čtrnáct, u Merlina! Co tím sledoval, že mě v tom všem nechal máchat?“
Severus si přisunul křeslo k pohovce. „To se nedozvíš, pokud se ho nezeptáš, Harry. Ještě se na něho zlobíš?“
„Samozřejmě že jo!“ štěkl Harry.
Severuse brnělo po těle narůstající hladinou magie v místnosti. Pokud se vymkne kontrole, bude muset zakročit.
„Proč mě nikdy nepřišel zkontrolovat? Bydlel jsem u Dursleyových deset let! To mě jen pohodil na práh a nazdar bazar? Paní Figgová je jen ten poslední pidimidi pěšáček na královském křídle, a ta mě měla hlídat?“
Když už se Severus chystal zakročit, Harry se sám odmlčel a zavřel oči. Severus ho pozoroval: zaťaté svaly se po chvilce uvolnily, napjaté rysy vyhladily a brnění způsobené divokou magií ustoupilo.
„Neměl bys to v sobě dusit, Harry,“ položil mu Severus ruku na rameno. „Ředitel není neomylný a v souvislosti s tebou nasekal spoustu chyb. Pokud chceš, aby se jich v budoucnu vyvaroval, řekni mu, jak se cítíš. On opravdu neví, jak moc špatně bylo s tebou v dětství nakládáno.“
„Tys mu to neřekl?“ zašeptal Harry s nepřeslechnutelnou nadějí v hlase.
„Ne,“ odpověděl Severus stroze. „Ví, že nebyli dobrými poručníky a že nechci, aby ses k nim vracel, ale podrobnosti nezná téměř žádné.“
Harry přikývl a složil si hlavu do dlaní. Když opět vzhlédl, působil už vyrovnaně. „Měl bych se vrátit do věže. Miona bude zuřit, když se zpozdím.“
Na prahu se zastavil a ohlédl přes rameno: „Díky, tati.“
„Za málo,“ usmál se Severus. Všiml si zapomenuté knihy a poslal ji za Harrym.
Harry se na ni znechuceně podíval: „Ani to neotvírej. Tohle vytisknout byla škoda pergamenu.“
Severus se ušklíbl, Harry definitivně odešel. Dolil si koňak a zapřemýšlel, proč se při každém rozhovoru dostanou na tenký led citlivých témat. Pak si vyhuboval, vždyť Harry toho má tolik na srdci a tak málo lidí, jimž by se mohl svěřit.
Zítřejší odpolední hodina lektvarů se sedmáky bude jistě zajímavá.
-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-