Preklady fanfiction Harryho Pottera

Veselé Vánoce, pane Malfoyi

Merry Christmas Mr Malfoy

Autor:   Emerald-Kisses 

Preklad: Lupina

Beta: marci

Originál: https://www.fanfiction.net/s/4676920/10/Merry-Christmas-Mr-Malfoy

Rating: 16+ 

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánovi Medkovi, ktorý túto ságu preložil do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Emerald-Kisses, ktorá napísala tuto fanfiction. Tento preklad je vytváraný len pre duševné obohatenie, nie pre obohatenie finančné. Napriek tomu je kopírovanie a prípadné porušovanie autorských práv ilegálne.  

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. 

 Za preklad receptu patrí poďakovanie martina11.

A/N: Varování: Před námi je humor! Ach ne! 

Varování č. 2: Čeká vás malý spoiler, asi uprostřed kapitoly. Nepodotknu něco jako zatracenou A/N poznámku: „Ó, pane bože! VAROVÁNÍ PŘED MOŽNÝM SPOILEREM!!!“ Omluvte mě, prostě by se porušila plynulost textu a to odmítám udělat. Takže se vám dostalo varování. Pokud jste nečetli poslední díl (což mě vede k otázce PROČ), pak čtěte na vlastní nebezpečí.

Kapitola 9

Nesnáz jménem jmelí

„Jmelí! Jmelí! Studenti pod jmelím!“

„Protivo, přísahám, nasadím na tebe Krvavého barona a ty budeš litovat, žes mi zkřížil cestu,“ zavrčel vztekle Draco.

„Jak myslíš, že to uděláš, když se nemůžeš hýbat?“ zachechtal se Protiva radostně a s hysterickým smíchem létal kolem páru. „Hahaha! Nemůžete se hýbat! Jmelí vám to nedovolí, dokud si nedáte hubana! Ťuťu-muťu, ťuťu-muťu!“

„Pošlu mu, sakra, Patrona!“ zařval Draco s nebezpečným zablesknutím v očích a přesunul pohled z Hermiony na otravné strašidlo.

Protiva se zarazil v náhlém pochopení výrazu Dracovy tváře a zastavil vedle páru. Za normálních okolností by blonďákovi nevěřil ani slovo, za normálních okolností chápal pomalu a chyběl mu zdravý rozum, ale zuřivost, kterou viděl v jeho očích, jej změnila na vyděšenou živou bytost.

„Už jdu!“ vykřikl a odplachtil hradem mučit nějaké další studenty.

Draco pustil Hermionino zápěstí, aby si promnul tváře v pocitu marnosti a strachu z toho, co uvidí, pokud se odváží pohlédnout nad hlavu. Než se otočil k tomu zatracenému strašidlu, jeho frustrace mířila na ženu stojící před ním. Tu zavšivenou kytku asi přitáhla jejich hádka a rozhodla se zavěsit jim nad hlavami hromskou snítku.

„Opravdu tam je?“ zasténal ve strachu z nejhoršího.

I Hermionina frustrace pohasla natolik, aby si dělala starosti, co může znamenat, pokud tam jmelí skutečně je. Pomalu zaklonila hlavu a silně se zamračila.

„Bohužel,“ vyštěkla.

„Skvělé!“ zavrčel skrz prsty.

„Nemůžeme to prostě ignorovat?“ zeptala se.

Po tomhle spustil ruce a v šoku se na ni podíval. Hermiona Grangerová nevěděla o kouzlu jmelí? Hermiona Grangerová, čarodějka, která zná každé zpropadené kouzlo světa, neměla informace o kouzelném jmelí?

No, tak to bylo jistě poučné.

„Nemůžeme prostě jít,“ odvětil.

„Proč ne?“

„Neříkej to, jako by to byla moje vina,“ odsekl. „Je na něm podělané kouzlo! Kdekoliv se pod tou zatracenou věcí potkají dva lidé, nemůžou se hnout z místa, dokud se nepolíbí.“

„Ach…“ Přeskočila zrakem z něj na jmelí a zpět, a pak se frustrace vrátila do výrazu její tváře a změnila jí rysy. „Je to tvoje vina!“

„Moje chyba?“ oči se mu rozšířily a ztvrdly. „Je to, sakra, tvoje chyba, že ses rozhodla tenhle zatracený strom donést! Kdybych ho prostě odlevitoval, neocitli bychom se v této situaci!“

„Ha!“ vyštěkla. „Kdyby ses celou tu dobu kvůli všemu nenasíral, pak bychom tady nebyli! Už bychom byli ve věži a pracovali na jeho vztyčení!“

„Kdybys tu zasranou věc neupustila, nebyli bychom tady!“ zařval se zběsilou gestikulací rukama.

„No, kdyby ses naučil držet klapačku a věci řešit, pak bych se nenaštvala!“ Dloubla jej prstem do hrudi.

„Kdyby ses ty naučila kontrolovat svůj vztek, nebyli bychom tady!“

„UÁÁÁ! Nemůžu tě vystát!“

„A já nemůžu vystát tebe!“ Přistoupil blíž a přímo se nad ní tyčil.

„Odmítám políbit tebe a tvoji nechutnou klapačku!“

„Nápodobně!“

Hlasitě si odfrkli a na místě se otočili zády k sobě. Hermiona si zlostně překřížila paže na hrudi a přemýšlela o různých způsobech, jak blonďáka uřknout do zapomnění. Draco si zastrčil ruce do kapes a mumlal nepřeberné množství nadávek namířených na hnědovlásku.

Uběhlo několik minut, než se jim zklidnilo dýchání a zpomalila srdeční frekvence. Oba z frustrace a ve snaze zmírnit vztek vypouštěli neslušná slova.

Draco uměl být občas tak… dětinský a iracionální. Kňučel a stěžoval si a nadával… nemohla pochopit, proč s ním vůbec chtěla zůstat!

Hermiona byla svinsky vlezlá vševědka; vždycky měla pravdu, vždycky muselo být po jejím a vždycky si našla způsob, jak jej sakra rozčílit. Proč se dokonce těšil na její společnost, neměl tušení.

Chtěla mu odčarovat všechno oblečení zakrývající jeho boxerky, ukrást mu hůlku a nechat ho na holičkách, aby ten zatracený strom odnesl úplně sám!

Chtěl se otočit a zasadit jí dobrou ránu do vaječníků. To by ji naučilo.

Znechucená až k nevíře Hermiona vykročila s úmyslem proklít jej a udělat, co naplánovala. Vtom ztuhla, když narazila na neviditelnou zeď před sebou. Jako by ji něco odmítalo uvolnit, tlačilo ji zpět ke jmelí a blonďatému hňupovi za ní.

„Říkal jsem, že nás to nepustí.“

„Ale zavři hubu a přestaň se sarkastickými poznámkami,“ odsekla a otočila se s úmyslem jej nakopnout do zadní části kolena.

„Jestli jenom pomyslíš na to, že mě bouchneš, políbím tě,“ zahrozil.

„To by ses neodvážil.“ Přimhouřila oči a ignorovala to podivné chvění v žaludku, které hrozba vyvolala.

„Odvážil,“ odvětil a otočil se k ní. „A taky by to bylo na rty.“ Ignoroval mravenčení, které mu při tom pomyšlení proběhlo tělem.

„Ha! Jako bys ty políbil má nečistá ústa.“

„Myslím, že v pokoji mám dostatek ústní vody.“

„Ach! Ty zmetku!“ Po otočení jej bouchla pěstí do ramene. „Nenávidím tě!“

„Nápodobně, Grangerová,“ vyplivl. „Máš štěstí, že nebiju ženy, jinak…“

„Jinak co? Uhodil bys mě?“

„Nakopal bych ti vagínu, sakra!“

„Pak bych ti já nakopala koule. Pokud vůbec tam dole něco máš.“

„Ale Grangerová, urážka nedostatkem koulí. To jsi mě zranila!“

Podruhé jej udeřila do paže. „Ty jsi tak dětinský!“

„Já? Já nevyhrožuju někomu nakopáním koulí!“

„Ty jsi mi vyhrožoval nakopáním vagíny!“ vykřikla rozhořčeně, lhostejná ke směšnosti celé situace.

„Nemůžu tě vystát! Jsi kňouravá, vlezlá kráva!“

„No, ani já tebe nemůžu vystát, ty arogantní, tvrdohlavý kreténe!“

Opět se otočili, Draco zkřížil paže na hrudi, Hermiona strčila ruce do kapes a oba v duchu jeden druhému nadávali, dokud tím nebyli téměř uspokojení.

Tentokrát však v této pozici setrvali delší dobu, neschopní se otočit a obnovit hádku, kterou ‚skončili‘ ani ne před chvilkou. Ona rozzlobeně odfukovala, navztekaná na blonďáka, že způsobil jejich uvíznutí v této situaci. On mumlal nadávky jejich situací rozlícený.

Jakmile vztek trochu pominul, začala jí mysl pracovat na metodě, jak to kouzlo ošálit. Musel existovat způsob, jak se dostat z této prekérní situace, aniž by toho mamlase musela políbit. Bála se, že by si popálila rty, pokud by se jej musela dotknout. Na světě neexistovalo tolik ústní vody, která by vypláchla jeho odpornou chuť.

„Nemůžeme se… políbit na tvář?“

Ztěžka si povzdechl s přáním, aby chápala rychleji. „Ne, Grangerová, nemůžeme.“

„Proč? To se bere jako polibek, ne?“

„Existují různé druhy polibků,“ vysvětloval. „Podle kouzla umístěném na tom jmelí se pusa na tvář počítá mezi rodinné polibky.“

„Což znamená?“

„Jsi fakt pitomá, nebo si na to jen hraješ? Jmelí dovolí pusu na tvář jen členům rodiny. Pokud se polibkem na tvář pokusí kouzlo zlomit někdo, kdo není příbuzný, pak to nefunguje. Musí to být na rty.“

„No, já tě odmítám políbit.“

„A já odmítám políbit tebe.“

„Bezva!“

„Bezva!“

Vyměnili si pozice, Draco zastrčil ruce do kapes a Hermiona zkřížila paže, zatímco oba unisono vztekle odfukovali. Zdálo se, že jejich pocit marnosti nemá konce.

Se zuřivým povzdechem si uvědomila, že s jejich tvrdohlavostí a odhodláním je konec nečeká; nesnášela to přiznat, ale byli si v těchto oblastech hodně podobní. Promnula si dlaněmi tvář a došlo jí, že tady mohli stát už docela dlouho.

Dopálená svojí dětinskou tvrdohlavostí, ale i Dracovým odhodláním, si po indiánsku sedla na podlahu s rukama dál zkříženýma.

„Co to, sakra, děláš?“

„Co bych to asi tak mohla dělat, Malfoyi? Sedám si na zem.“ Prohnula se jen tolik, aby na něj mohla zírat.

Na oplátku se zašklebil. „To mi došlo, ty chytrolínko. Proč sedíš?“

„Dělám si pohodlí.“ Protočila očima. „Je zjevné, že si tady docela pobudem.“

„A to proč?“

„Odmítám tě políbit.“

„A já odmítám políbit tebe. Ale to neznamená, že se z toho nemůžeme dostat,“ hlasitě si povzdechl, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě. „Můžeš použít protikouzlo.“

„A to je jaké?“

„Ty to nevíš?“ Zíral na ni neschopen pochopit, co slyšel.

„Samozřejmě, jinak bych ho už použila a strčila ti ten proklatý strom do zadku,“ vyštěkla.

„Zasraně!“

„Kristova noho, Malfoyi! Nemůžeš přestat klít aspoň na jednu pitomou vteřinu?“

„Já?“ Vycenil na ni zuby. „To ty jsi mi jen před chvilkou vyhrožovala strčením stromu do zadku. A, mohl bych dodat, ty jsi řekla, že jsem se, cituji, ‚nasíral‘. Takže si tu svoji povýšenou nadutost strč do řitě a nechovej se, jako bys sama zatraceně hromsky nenadávala.“

„Alespoň jsem nezněla jako zpropadený námořník!“

„Já nezním jako námořník!“

„Jo, zníš!“

„No… ty zníš jako americká bílá spodina z přívěsů! A taky tak vypadáš!“

Napřáhla se a praštila jej do čéšky, což způsobilo větší škody její ruce, než jeho noze. „Jdi se vycpat, Malfoyi, pravděpodobně ani nevíš, co znamená spodina z přívěsů!“

„Až příliš! Jsi to ty!“

„Nee.“

„Jsi!“

„Nejsem!“

„Grangerová, prostě to přijmi, jsi spodina z přívěsů.“

„ÁÁÁ! Malfoyi, nemůžu tě vystát! Jsi tak nadutý a povýšený, tak sakra zabejčený a arogantní, vždy v právu, tak krucinál tvrdohlavý, že vedle tebe vypadám jak zatracená měkkota! Když jsi tak skvělý, mnohem lepší než já, jak to, že to protikouzlo nepoužiješ?“

Tváře mu zalil slabý ruměnec a on jen zaťal pěsti. „Protože ho neznám,“ přiznal vztekle.

Vědoucně přikývla, jako by si celou tu dobu byla této skutečnosti vědoma a jen čekala, až se sám ztrapní. „To znamená, že tady zkejsnem, dokud to jeden z nás nevzdá.“

„Odmítám se vzdát!“ vykřikl, stojící teď ve zvláštní a směšně triumfální póze s pěstí ve vzduchu a očima lesknoucíma se ve slabém světle. „Nepokoří mě to zatracené jmelí a nepolíbím tvůj šeredný ksicht!“

Tentokrát se otočila a vzhledem k úhlu jej kopla do holeně. Překvapený útokem klopýtl a padl na jedno koleno. Tiskl si raněnou nohu a šíleně při tom nadával.

„Ty ochechule!“

„Zavři svoji nechutnou klapačku, Malfoyi. Jako bych tě snad já chtěla políbit,“ vyštěkla. „Pravděpodobně máš ve své špinavé hubě bradavice nebo nějakou sexuálně přenosnou infekci.“ (1)

„Nemuselas mě nakopnout!“ vykřikl a zatínal a povoloval pěsti, jak odolával nutkání ji praštit do prsou.

„Ano, musela! Nazval jsi mě šerednou!“

„To protože jsi!“

„Nejsem! Ještě zjistíš, že jsem mnohem atraktivnější, než Pansy!“

Odmlčel se, jako by o své odpovědi rozmýšlel, než nepatrně přikývl. „V tomto bodě s tebou musím souhlasit.“

S otevřenými ústy na něj zírala, když jí jeho slova došla. „C… Co?“

„Slyšelas mě. Souhlasím s tebou, že jsi mnohem atraktivnější, než Pansy. Ale zase to je většina holek na škole…“

Viděla, jak mu ztvrdly oči při Pansyině jméně, jak se mu tělo znovu s plnou intenzitou napnulo, mnohem víc, než při hádce jen před pár vteřinami.

„Malfoyi…“

„Co?“ vyštěkl.

„No… co se včera stalo mezi tebou a Pansy?“ Tváře jí začaly hořet slabým ruměncem.

Kecnul zase na zadek a nevědomky si mnul holeň, dumaje nad tím, zda to byl nějaký trik, jak jej rozptýlit, nebo zda je opravdu upřímná. Nebyl si moc jistý; i když se snažil jí ve tváři nalézt známku jednoho či druhého, neviděl nic, co by naznačovalo, zda lže, či to myslí opravdově.

S rozhodnutím ji nějak zabavit, aby odvedl svoji pozornost od této šlamastyky a předešel další konfrontaci, si promnul tvář.

„Dostali jsme se do pitomé hádky.“

„O čem?“

Povytáhl obočí. „Záleží na tom?“

„Jen se zajímám a aspoň to pomůže ukrátit čas,“ podotkla. „Lepší než se hádat a navzájem se ignorovat.“

V duchu s ní souhlasil. „No…“ nahlas si povzdechl s vědomím, že rozhovor teď míří na nezmapované území, „kvůli tobě.“

„Mně?“ zalkla se a nebyla si jistá, zda se má červenat či nikoliv. Tváře se jí rozhodly podle sebe a zrudly, zatímco žaludek jí poskočil. „Proč kvůli mně?“

„Chtěla vědět, co se přede dvěma dny stalo. Pansy je… dost posedlá. Chápu, že má o mě starost, ale občas věci příliš hrotí, zvláště když my dva máme hodně daleko k páru. Docela žárlila… při představě, že spolu stavíme sněhuláky.“

„Ale proč? Byl to jen sněhulák, nedělali jsme nic, z čeho by lidé mohli usoudit, že jsme víc, než jen přátelé,“ vyhrkla, neschopná pochopit, na co naráží. Hermiona, i přestože byla nejchytřejší čarodějka své doby, mívala pořád problémy s porozuměním mechanismu lidské mysli. Některé věci jí byly jasné, ale ne všechny.

„Jak jsem řekl, Pansy je velmi posedlá a majetnická. Když se do něčeho zakousne, je opravdu jako buldok. A náhodou se přihodilo, že tím něčím jsem já. Žárlí, hodně žárlí, na představu mě venku s jinou holkou. Zejména proto, že se snaží mě přesvědčit, abych s ní jednou provždy šel ven a hrál si s ní.“ Na tvářích se mu objevily červené skvrny, zatímco ty Hermioniny jasně zrudly. „Ve sněhu, Grangerová, ve sněhu. Tak jako my. Ne… v tom sexuálním významu, nebo tak něco…“

Hlasitě si odkašlala, než se obrátila tváří k němu. „Myslím… že jsem to pochopila, neboj.“

„Dobře,“ zamumlal a v náhlých rozpacích si promnul krk. „V každém případě… opravdu zuřila a začala chrlit všechny tyhle věci. Ve skutečnosti velmi urážlivé,“ připustil. „Abych byl upřímný, raději bych je neopakoval, ale předpokládám, že máš představu, co by o tobě Pansy mohla říkat.“

Hermiona pomalu přikývla. Věděla, že šmejdka by byla první Pansyina urážka. „Co jsi udělal?“ Odpovědi se téměř bála, bála se toho, že by s Pansy souhlasil. Ještě víc ji ale děsilo, že by ji bránil.

Při představě, že ji hájí, se jí žaludek nepříjemně zkroutil, do celého těla jí to vyslalo zvláštní teplo a stejně tak do žil podivné elektrické brnění. Nelíbilo se jí to; bylo to zvláštní a nové a neměla ráda, když se jejímu tělu děly neobvyklé věci. Mátlo ji to… připomínalo jí to, že se nekontroluje tolik, kolik by ráda.

„Řekl jsem jí, že se mýlí,“ přiznal tiše, objal si kolena a přitáhl je k tělu. „Bylo mi zle a unavovaly mě její výkřiky a nadávky. Co říkala, bylo špatné; není správné pronášet takové věci. Vím, že teď zním skoro pokrytecky, zejména protože jsem to slovo zneužíval, když jsem byl mladší, ale… alespoň jsem dospěl.“

Pomalu přikývla, chápala přesně, co tím chce vyjádřit. „Nemusíš nic víc říkat…“

„Ale musím,“ přiznal. „Musím… nikdy… nikdy jsem se k tomu nedostal, nikdy za celé ty tři uplynulé roky jsem neměl šanci to říct.“ Projel si rukou vlasy; únava a stres mu zbrázdily tvář a způsobovaly, že vypadal o desetiletí starší. Jizva, připomínka hrozných časů a temnoty, mu jasně vystupovala v bledé tváři.

„Nebyl jsem zrovna nejchytřejší kluk, když přišlo na zdravý selský rozum. Mohl jsem z mnoha svých názorů lehce vinit výchovu, ale když dospěješ do určitého věku, měla bys sama poznat rozdíl mezi dobrem a zlem. Když jsem já toho věku dosáhl, zkreslil jsem si pohled na dobré i zlé. Záměrně jsem ty rozdíly ignoroval; byl jsem arogantní a sobecký, považoval jsem se za nadřízeného a všichni ostatní byli druhořadí. Byl jsem dětinský a hrubý a pronesl jsem spoustu věcí, kterých lituju. Ty sis moji krutost nezasloužila a já si to uvědomil teprve nedávno. Během války jsem dospěl; konečně mi došlo, co dělám a jak špatný jsem byl. Válka nás změnila, všechny. Někoho k horšímu, ale jiné udělala lepšími. Například Goyle a Zabini se změnili k lepšímu. Nebudu zacházet do podrobností,“ dodal. „Vím, že jsem vyrostl… přehodnotil jsem své postoje k dobru a zlu, přezkoumal jsem sebe a své názory a poslední čtyři roky jsem strávil přeorganizováním každé části mého myšlení. Vše, co jsem dřív považoval za správné, bylo vymazáno. Nejsem… nejsem ten samý člověk, jakým jsem býval,“ připustil tiše. „Nejsem dokonalý, ale pracuju na tom. Pořád tam to moje staré já je,“ poklepal si na hlavu, „ale rád bych si myslel, že toho nového je tam víc, aby ho přemohlo.“

Hermiona naslouchala každému slovu, nasávala vše, co řekl, chápala, co chce říct. Nebyl ten samý člověk jako dřív, ale nebyl zcela napravený. Pořád byl tvrdohlavý a arogantní, ale alespoň měl patřičný smysl pro dobré a zlé. Věděl, co je správné říkat a co by mělo zůstat nevyřčeno. Přijímal každého jako sobě rovného, a přestože byl občas paličatý a nadřazený v myšlení či jednání, věděla, že to vlastně myslí jinak.

Uvědomila se, že se Draco Malfoy změnil a stále mění a bude dlouho trvat, než se kompletně smaže výuka jeho otce a jeho pomýlené názory.

„Chápu,“ řekla tiše. „Válka… změnila mnohé z nás. Jsme mnohem cyničtější, hůř nalézáme věci, které by nás potěšily; během posledních let jsme rychle dospěli. Každý, opravdu, zapomíná na to, že jsme jen děti. Může mi být dvacet, ale jsem pořád ještě děcko. Pořád máme nějaké zavádějící názory, někteří víc než ostatní, ale alespoň máme lidi, jako jsi ty, kteří mají snahu změnit způsob svého myšlení.“ Usmála se na něj. „Je hezké to vědět.“

Pomalu přikývl, cítil po jejích milých slovech slabý ruměnec stoupat tvářemi. Zatím o tomto s nikým nemluvil, ani se Zabinim či Goylem, svými nejbližšími kamarády. Nenáviděl, kým býval, nenáviděl, jak se choval ke všem kolem sebe, a chtěl věci změnit k lepšímu.

Byl to dlouhý proces, ale zjištění, že se mění, ho udělalo šťastným. To bylo vše, na čem záleželo. Vyvíjel se.

„Takže… co Pansy na to, když jsi jí řekl, že se mýlí?“

Pohlédl na hnědovlásku, v očích viděl, jak jí mysl pracuje, jak nad jeho slovy přemýšlí, jak uvažuje o jejich situaci a jeho doznání. To vše viděl v jejích očích; její duše se mu odhalila a ona o tom ani nevěděla.

Z toho mu srdce nevyzpytatelně poskočilo a nebyl si jistý, zda radostí, či jinou zvláštní emocí.

Silně polkl a nevědomky si přitiskl kolena blíž. „Byla fakt naštvaná, začala vyřvávat všechny ty věci, nazývala tě tím slovem a mně došla trpělivost. Řekl jsem jí, že je mi z ní na blití a už s ní nechci být viděn. Myslel jsem, že mě praští.“ Uchechtl se při vzpomínce na Hermioninu facku ve třetím ročníku. „Pak prostě utekla. Abych byl upřímný, nezajímalo mě to. Od té doby se mnou nemluví a bez ní je život lepší.“

„Myslím, že ještě musí trochu vyrůst, že?“

„Jo, potřebuje dospět mnohem víc, než my ostatní. Ale s tím opravdu nemůžeme nic dělat; ty změny musí provést sama. Můžeme jí pomoct, ale nic víc. Ani se to nestane přes noc.“

„Doufejme, že něco z toho, co jsi jí řekl, se dostane dovnitř a ona si pár věcí uvědomí,“ řekla Hermiona s úsměvem k blonďákovi před sebou.

Opravdu nikdy jej neviděla takového, beze strachu jí odhalujícího svoji duši. Bylo to zvláštní a nové a, v duchu si přiznala, líbilo se jí, že mu to nevadí. Znamenalo to, že jí důvěřuje natolik, aby jí vše řekl a nechal ji nahlédnout do své mysli.

Pokryla ji husí kůže, vrátil se pocit mravenčení s teplem naplňujícím žíly a srdce se jí převrátilo tou zvláštní emocí. Žaludek sebou trhl, zkroutil, jako by v něm divoce poletovalo tisíc motýlů. Nevědomky si promnula ruce a přitáhla si je co nejtěsněji k hrudi, jak se snažila zatlačit ty nezvyklé pocity.

Draco Malfoy jí věřil…

To jí vykouzlilo úsměv na tváři, malý, při kterém jí oči zazářily veselím, když dumala o tom, co to znamená.

Věřil jí…

„Grangerová…“

„Děkuju.“ Hlas měla tichý, něžný, jen slabý šepot v tichu chodby. Povytáhl obočí, připravený odpovědět otázkou, když pokračovala. „Bylo to od tebe milé, takhle mě bránit. Mohl jsi jednoduše lhát, mohl jsi s ní souhlasit, ale ne. Víš… jsi opravdu milý chlap. Nedovol, aby ti někdo tvrdil něco jiného.“

Ztratil slova. Tváře mu ruměncem zflekatěly a prsty si zaryl do holeně, jak bojoval s nutkáním zabořit obličej do kolen. Srdce se mu zatřepotalo, v hrudi mu vzrušeně tlouklo, až se dýchání stalo velmi náročným. Celé tělo se mu chvělo, jako by jím probíjela elektřina a otřásala jeho nervy.

„No… ehm…“ Snažil se o nějakou reakci, zatímco bojoval o znovunabytí rozumu. „No… není zač, řekl bych. Ale to neznamená, že tě políbím.“

„Ha, láry fáry,“ ušklíbla se a obrátila oči v sloup. „Nedělej si naděje.“

Tentokrát protočil očima on a spolkl hrubou poznámku. Namísto toho vyhrkl: „Co se stalo dnes ráno?“

Z ovzduší zmizelo veškeré veselé napětí, a bylo nahrazeno nepříjemným, kterým vzduch zhoustl a zhoršil dýchání. Sledoval ji, jak bojuje s různými podněty, a v duchu se nakopal do zadku za to, že byl tak pitomý a takto se jí zeptal. Ani neměl v úmyslu otázku položit; prostě z něj vypadla. Myslel si, že to bylo jen fér; on si před ní vylil srdce a teď byla řada na ní. A prostě to z něj vypadlo.

„Proč se staráš?“ zeptala se tiše, cynismus a podezření přitvrdilo její pohled.

„No… víš… všiml jsem si, že jsi vypadala rozrušená a, no, je to jen fér. Já ti prozradil, co se stalo včera, takže teď se svěříš ty mně.“ Doufal, že tento argument bude natolik silný, aby jej neplácla, nebo jej nenazvala kreténem. Ačkoliv v tomto okamžiku by raději další hádku.

„No… myslím… že to je dobrá poznámka.“ Z těch nejpodivnějších důvodů mu o tom ránu nějaká její část chtěla říct. Toužila to někomu sdělit, vyventilovat to a mít někoho, kdo by rozuměl tomu, jak s nimi mluvila. A z nejpodivnějšího důvodu věděla, že nejlepší člověk, kterému se svěřit, je Draco.

Musí to tak být, snažila se přesvědčit samu sebe, kvůli tomu, co on před chvilkou prozradil jí.

„Víš, no… víš, s Ronem jsme se po snídani pohádali. Zrovna jsem se rozloučila s Harrym a Ginny, když se ukázal.“ Zavrtěla se a objala si kolena u hrudi stejně jako Draco. „Byla jsem sama a bez hůlky; nechala jsem ji v pokoji. No a on se objevil a všechno to začal chrlit. Pořád se mě ptal, co ty máš, co on nemá. Myslím, že je stejně jako Pansy trochu majetnický a žárlivý.“ Zasmála se dutým smíchem, jehož zvuk zraňoval. „Vykládal všechny ty divné věci, od těch nejzvláštnějších tvrzení, až po to, že jsem… do tebe zamilovaná.“

Nahlas se tomu vysmál: „Jo, jasně. Já zamilovaný do tebe je stejně pravděpodobné, jako že se Filch ožení.“

Pomalu přikývla, ignorujíc těmito slovy vyvolané bolestivé stáhnutí žaludku. „Naprosto souhlasím. Ron na mě vyběhl s tím, že pokud si cením našeho vztahu, tak ‚z téhle záležitosti odlifruju svůj zadek‘.“

„Jakého vztahu?“

„Přesně tohle jsem si myslela,“ souhlasila. „Když jsem mu to i řekla… zbláznil se; dostal do očí ten šílený výraz, oznámil mi, že si ho necením, křičel na mě. Měla jsem štěstí, že jsem zrovna sestoupila ze schodiště a to se posunulo; jsem si jistá, že kdybych se mu dostala do rukou, zaškrtil by mě.“ Vyčerpáním si promnula obličej, polykajíc vzlyky, které se vrátily. Bolelo to… bylo to tak sprosté, tak bolestné a vědomí toho, jaký je Ron pitomec, zraňovalo.

Hlavně proto, že před necelým rokem do něj byla šíleně zamilovaná.

To ji přivedlo k myšlence, jaký by jejich vztah byl, jestliže by se dali dohromady.

„Kdyby na tebe ruku položil, musel by se popasovat s Potterem a se mnou.“

Nad Dracovým vrčivým tónem v hlase poskočila a oči se jí rozšířily při zjištění, jak mu tvář potemněla divokým hněvem, který ještě nikdy neviděla. Oči mu začaly bouřit, rty se zúžily bojem s potřebou jít a zabít Lasičáka tím nejpomalejším a nejbolestivějším způsobem.

„To je v pořádku,“ ozvala se potichu. „Ron je fakt občas idiot, ale to neznamená, že mu musíš ublížit. Myslím… že to odpovídá tomu, co jsi řekl. Hodně lidí se během války změnilo, on ztratil bratra, rok před tím skoro přišel o Billa a všichni jsme byli velice napnutí. Byl… byl u toho, když byl Fred zabit. Myslím, že ho to změnilo, začal se až příliš starat o ty, kteří jsou mu blízcí. Myslím, že tu posedlost překonává a snaží se každého chránit. Nepomáhá, že jsi to ty,“ přiznala.

„Proč? Vím, že Lasičák není zrovna můj nejlepší kámoš, ale proč by to, že bys byla se mnou, mělo situaci zhoršit?“

„Jsi všechno, co on není,“ tiše objasnila. „Jsi bohatý, mocný a teď jsi jiný člověk a válečný hrdina. Lidé ti úplně nevěří, někteří si stále myslí, že jsi Smrtijed skrz naskrz, ale podle těch důležitých jsi velký hrdina. Vím, že v tomto může být Ron nad tebou, ale pořád žárlí. Ani nepomáhá, že jsi atraktivnější než on,“ dodala a bojovala s červenáním, které hrozilo zaplavit jí tvář.

Rozpačitě zatahal za šálu, chvilku trvalo, než ji rozvázal, mumlaje cosi o horku, což použil k vysvětlení svého ruměnce. Odkašlal si a pomalu přikývl. „Chápu. Ale jen fakt, že je Lasičák občas žárlivec, neznamená, že má právo ti ublížit.“

„Vím,“ povzdechla si. „Ale pořád je můj kamarád…“

„Přestaň ho omlouvat,“ vyštěkl Draco s očima blýskajícíma náhlým podrážděním. „Děláš, jako by vůbec nebyl tak špatný; tyhle omluvy jeho a Potterova chování si nechej pro sebe. Proč prostě nemůžeš otevřít oči a vidět, jak tě týrají?“ Natáhl nohy a naklonil se k ní. „Řekni mi, když jsi lhala a byla mučená v mém domě, poděkovali ti aspoň odpovídajícím způsobem?“

„No… víš… Harry řekl, že jsem byla úžasná,“ zamumlala. „Ale… opravdu… byli jsme ve válce. Přímo na to jsme nemysleli, když jsme se odtamtud dostali pryč.“

„Přestaň se tak zatraceně vymlouvat!“ zařval Draco a bouchnul při tom pěstí o zem. „Přestaň lhát mně i sobě!“

„Já… Harry není tak špatný!“ vykřikla. „Už mě neotravuje kvůli pomáhání s domácími úkoly, trochu víc mi rozumí.“

„Fajn, takže Pottřík je trochu milejší než Lasičák, a co?“

„Máš pravdu, ano? Máš pravdu!“ vykřikla a slzy hrozily, že vytrysknou. „Máš zatraceně pravdu! Chovali se nemístně; pro moji inteligenci mě využívali na úkoly a nikdy mi za nic nepoděkovali. Sebrali všechnu slávu na konci války a mně nenechali nic. A Ron… Ron prostě předpokládal, že jsem jeho, protože jsem byla do něj několik let poblázněná. Choval se, jako by mě vlastnil, jako bych byla nějaká věc. Ale víš ty co? Pořád jsou to moji kamarádi.“

„Kamarádi se ke kamarádům nechovají tak, jako Lasičák k tobě.“

„Co chceš, abych udělala? Nemůžu udělat nic!“

„Postav se jim! Řekni jim, jak jsou špatní; řekni jim, že už tě nemůžou využívat! Je mi jedno, jak to uděláš, prostě to udělej! Řekni jim, aby tě přestali přivádět k pláči!“

Najednou se odtáhla a rozpaky nachýlila hlavu na stranu. „Kdo ti kdy řekl, že mě rozbrečeli?“

„No…“ Pod jejím inkvizitorským pohledem se napnul a pod jejím mračením se rozpačitě ošíval. „No… víš… vím, že tě v minulosti rozplakali.“

„Jo… je to pravda,“ tiše přiznala. „Ale vážně, byli jsme jen děti. Nevěděli, co říkají!“

„Věděli přesně, co říkají a co to způsobí,“ zavrčel, vděčný za návrat své zuřivosti. „Věděli, že to zraní. Když nám bylo jedenáct, nebyli jsme hloupí; pomýlení, ano, ale věděli jsme, jak lidi rozplakat a jak ne. Ani Pottřík a Lasičák nebyli tak pitomí, aby to nevěděli.“

„Ano, ale… Harry se omluvil,“ přiznala. „Udělal to loni v létě, řekl mi, jak moc je mu líto, že se ke mně tak choval.“

„A očividně Lasičák neřekl ani slovo,“ odsekl Draco.

„No, ne… myslím tím, jak jsem řekla, Ron měl těžké období…“

„Přestaň s těma posranýma výmluvama!“

„Ale… je to pravda. Neměl úplně dokonalý život, takže chápu, že má docela nízké sebevědomí. Rozumím jeho potřebě být v centru veřejného zájmu; opravdu nikdy nebyl středem pozornosti své rodiny a vše…“

„Grangerová,“ zavrčel varovně.

„Vím… to neomlouvá, co udělal,“ povzdechla si v porážce.

„Přesně!“

„Ale to neznamená, že nemůžeme být kamarádi.“

„On si, sakra, nezaslouží tvoje přátelství!“ zařval Draco.

„C… Co?“

„Jsi zatraceně milá; jsi milá ke každému, všem pomáháš, vždycky nejdřív přemýšlíš o druhých, a pak až o sobě. A Lasičák toho využívá. Využívá tebe. Takový kokot si nezaslouží za kamarádku někoho tak milého, jako jsi ty.“

„Možná máš pravdu,“ připustila. „Možná si nezaslouží někoho, jako jsem já. Ale spolu jsme toho prožili tolik, že prostě nemůžu přestat být jeho kamarádka. Dostaneme se z toho, tak jako ze všeho ostatního.“

„Já…“

„Co vy dva tady děláte?“

Hlavy se jim otočily tváří k majiteli hlasu, aby nalezli Dennise Creeveho s vlasy barvy myšího kožíšku. Stál poblíž a se zmateným pohledem vypadal mladší, než skutečně byl.

Zuřivě si otřela oči, aby to vypadalo, že si mne tvář, a nezřetelně se zeptala. „Kolik jsi toho slyšel, Dennisi?“

„Vlastně nic,“ přiznal upřímně. „Slyšel jsem křik a rozhodl jsem se to prozkoumat. Řekneš mi, proč sedíš uprostřed haly s Malfoyem?“

S povzdechem si Hermiona připomněla jejich svízel a ukázala na větvičku jmelí nad jejich hlavami. „To je ten důvod.“

„Ale… nemůžete prostě odejít?“

Ve chvílích, jako byla tato, si ostře připomenula, jak mladý Dennis je a také že je, stejně jako ona, mudlorozený.

Rychle vysvětlila kouzlo na jmelí a dodala, že ani ona ani Draco neznají protikouzlo.

„Aha, rozumím. Takže to znamená, že se vy dva musíte políbit, že?“

„Ano.“ Zpozorněla, všimla si záře v očích, která jí silně připomněla Colina v situaci, kdy shledal něco fascinujícím.

„Dennisi…“ začala.

„Budu hned zpátky!“ vyjekl a odsprintoval pryč; pravděpodobně mířil do nebelvírské společenské místnosti.

Hlasitě zasténala a zabořila tvář do dlaní. Draco na druhou stranu zůstal v blažené nevědomosti toho, jak jejich situace nabrala obrat k horšímu.

„Co se děje, Grangerová?“

„Dennis,“ zasténala. „Jde si pro foťák.“

„Co?“

„Šel pro foťák, a jak bude zpátky, bude čekat na náš polibek.“

„Ale… proč?“

„Zdá se mu to zajímavé. On, stejně jako Colin, by byl dobrý reportér; fascinují jej ty nejbizardnější věci, z nichž většina je velmi skandální.“

„Pak si docela počká, ne?“

Zvedla hlavu z dlaní a pohlédla na jeho ušklíbající se tvář. „Proč si to myslíš?“

„Odmítám tě políbit a ty odmítáš políbit mě. Je to prosté; bude chvíli čekat, než ho to přestane bavit a vrátí se do nebelvírské věže, aby si tam užil svoji špatnou náladu.“ Dracův úšklebek se rozšířil. „Nebo ho můžeme použít k zavolání McGonagallové, která by tuhle zatracenou situaci napravila mávnutím hůlky.“

„Malfoyi, jsi génius!“

„To už jsem věděl, Grangerová, není třeba to hulákat.“ Prohlížel si nehty a zkoumal je způsobem, který jí připomínal nafoukaného, sebejistého, charismatického a šovinistického chlapa.

„Ale… je tu problém,“ povzdechla si najednou.

„A to je?“

„Co když McGonagallová nezná protikouzlo?“

„Proč vždycky musíš říct něco, co zničí okamžik?“ odsekl, ale úšklebek vymizel.

„Protože je to asi pravda; kdyby uměla kouzlo odstranit, jsem si jistá, že by to už dávno udělala, což by zabránilo takovýmto nepříjemným okamžikům.“

„Tak co Kratiknot?“ zeptal se Draco, téměř žebrající, aby řekla, že tento učitel protikouzlo zná.

„Přiměla by ho to protikouzlo použít,“ připomněla Hermiona Dracovi. „Totéž platí pro všechny ostatní učitele ve škole.“

„Takže… říkáš, že tu opravdu zůstaneme trčet, dokud se nepolíbíme?“

„Ano.“

„Kurva!“

„Vím.“

„Bože…“ zasténal, promnul si tvář a frustrací vjel rukama do vlasů.

Musel najít nějaký způsob, jak ven z této šlamastyky, a zároveň jediná možnost byla přilepit své rty na ty hnědovlásčiny. Nevěděl proč, ale ta myšlenka přiměla jeho tělo toužit; posílala to nejdivnější brnění dolů zády, aby jej zcela naplnilo. A to ho neuvěřitelně mátlo. Proto nechtěl tuto ženu políbit, bál se, co by to udělalo s jeho tělem.

Musel připustit, že nebyla neatraktivní. Měla okouzlující srdcovitý obličej a plné růžové rty, které téměř vybízely k polibku. Její laní oči s hustými řasami měly tu nejpůsobivější jantarovou barvu, připomínající mu starou whiskey, a dělaly se jí malinkaté ďolíčky ve tvářích, když se usmála.

A navrch, neměla špatné tělo. Krásná postava, mírně rozšířené boky a prsa tak akorát, takže věděl, že kdyby se pokusil je vzít do dlaní, měl by je plné. Ale, připomínal si, nikdy by se neodvážil dotknout jejích ňader.

Pokud se jí nechystal udeřit do hrudi, ale to bylo něco jiného.

Opravdu ji nechtěl políbit… ale, cítil, že nemá jinou možnost.

„Dobře,“ hlasitě si povzdechl. „Udělám to.“

Pozvedla obočí se zájmem, co tím myslí. „Uděláš co?“

„No… políbím tě.“

Zakuckala se a hrdlo se jí sevřelo, jak jí tělo reagovalo tím nejpodivnějším způsobem. Jako by ohňostroj procházel každým jejím nervovým zakončením, žilami jí divoce tepala krev a srdce se rozbušilo čímsi zvláštně podobným radosti. Zalapala po dechu, zatímco ve tvářích jí hořel zářivý ruměnec a elektrické pulsy přiměly její žaludek vzrušeně se otočit.

Chtěla jej poprosit, aby zopakoval, co řekl, chtěla se ujistit, co slyšela, ale bála se, že kdyby ta slova slyšela podruhé, tělo by jí mohlo vybuchnout.

„P… Proč?“ ztěžka ze sebe vysoukala.

„Není to jasné? Nemám chuť strávit celou noc tady.“ Máchnul k oknu a poukázal na tmu sbírající se venku. „Kromě toho se nakonec asi stejně budeme muset políbit. Takže to můžeme provést rovnou a skončit s tím.“

„Já…“

Musela přiznat, že s jeho odůvodněním souhlasí. Kromě toho to přeci nebude její první polibek, a rozhodně to není o tom, že spolu budou mít sex. Ale stejně… šlo o líbání Draca a věděla, že pokud se políbí, budou se nakonec jeden druhému vyhýbat celé týdny.

Sakra, věci se mršily čím dál víc!

Ztěžka si povzdechla a pohlédla na něj; přemýšlela, jestli se vůbec odváží dát mu polibek. Byl docela atraktivní, to připustila. Rysy mu změkly, rty měl plné jen natolik, aby to bylo půvabné, ale ne příliš ženské, nos dlouhý tak akorát, aby nebyl arogantní navzdory tomu, že na špičce byl trochu ostrý. A celá struktura obličeje byla příjemná na pohled. Ale to jeho oči ji držely v zajetí. Šedá ocel, ledový pohled, který uměl potemnět hněvem a projasnit se radostí. Nádherná rtuť obklopená hustými, světlými řasami.

Také nebylo na škodu, že měl docela slušnou postavu, vysoký a štíhlý, svalnatý natolik, aby byl sexy; věděla, bohužel, že má vyrýsované břišní svaly a pěkný zadek. Zatracený bastard; bylo kruté na ni tak vystrčit holou zadnici… ale zase; vrazila do jeho pokoje.

Pravda… není to, jako by měla políbit Nevilla nebo Harryho, dva lidi, které považovala za průměrného vzhledu a za příliš blízké. Přinejmenším ale kdyby Draca políbila, nebude to jako políbit bráchu.

Udeřil hřebíček na hlavičku, dodala. Neexistoval jiný způsob, jak se z téhle zatracené nepříjemnosti dostat; budou to muset přestát a políbit se.

Na rty...

Odolávala nutkání zaklít, když si třela víčka špičkami prstů.

„Opravdu nemáme jinou možnost.“

„Vím,“ povzdechl si.

„Myslím… že jestli to znamená svobodu… chci říct… i když políbit tě bude těžké a tak... myslím, že to udělám.“

„Dobře. Pojďme na to hned.“

Otevřela oko a zamračila se na něj. „Hned? Dej mi aspoň pár minut, ať se připravím na mučení, do kterého se chystám pustit.“

Vyškrábal se na nohy, oprášil se a pokynul jí, aby učinila to samé. Hned jak se políbí, chtěl odsud vystřelit.

„Nemáme na výběr, Grangerová,“ pronesl, když se dostala na nohy. „Chci to udělat, než se vrátí Creevey s tím zatraceným foťákem. Neusnadní to věci ani jednomu z nás, pokud získá fotku naší líbačky.“

„Taky myslím.“ Oprášila se, a jak jí úzkost zaplavila celý systém, hryzala si spodní ret.

„Dobře, jsem připravený.“

„Já… v pořádku…“ Váhavě se pokusila o krok vpřed, načež učinila jeden vzad. Oči jí vzplály strachem a obavami a začala si mnout ruce.

„Ano… v pořádku… dobře… můžu… to zvládnu… Ne… Nezvládnu.“ Promnula si tváře, pohybovala se, jak jen mohla, neustále dopředu a zpět, neschopná se rozmyslet. „Zvládnu to… ano, zvládnu… tohle půjde… Bože, na to nemám… nemůžu tě políbit. Je to prostě… špatně… Nezvládnu to…“

„No tak, Grangerová, vždyť po tobě nechci sex,“ vyštěkl. „Pojď sem a přestaň pochodovat.“ Vztáhl ruku, popadl ji za zápěstí a přitáhl ji k sobě.

Opatrně jí položil ruce na ramena, jemně ji mnul palci a díval se na ni. „Opravdu, myslel jsem, že už ses líbala; myslel jsem, že tohle nic nebude.“

„Ale… ale…“

Jemně jí vzal tvář do dlaní a naklonil jí hlavu. „Prostě to udělejme a skončeme s tím, ano? Pak se můžeme vrátit k hádkám a hulákání. Zní to dobře?“

„Myslím, že…“ Tváře jí zrudly a hořely, srdce v hrudi divoce bušilo, když přistoupil blíž. Cítila teplo jeho těla, viděla, jak mu oči náhle potemněly emocí, kterou nikdy v životě nezakusila.

Pomalu se sklonil a ona cítila, jak se jí oči třepotavě zavřely. Vzrušení jí proudilo žilami a krev bušila v uších. Opatrně, na zlomek vteřiny, se rty dotkl jejích a přejel po nich, než je plně zakryl.

Byly měkké a teplé, jemné, tak něžné, jako jeho ruce, sotva se pohybující proti těm jejím. Pak se najednou pohnuly, malinkato změnily pozici.

Po tomto jí v koutku mysli vybuchl ohňostroj. Celým tělem jí pulsovala elektřina, takže se jí srdce nepřirozeně rychle rozbušilo a dech se zadrhnul. V místech, o jejichž existenci ani netušila, cítila moře horkosti, cítila, jak se její tělo napnulo, a v několika vteřinách ji zaplavil žár.

Vše se změnilo ve smršť pocitů, teplo a touha se najednou sloučily a hrozilo, že ji přemůžou a pozřou, když se jejich rty pohnuly. Podvolila se v jeho náruči, otevírajíc se jemu a jeho polibku. Umožnila jejich rtům se navzájem prozkoumat a více a více se odevzdávala pokušení jeho objetí.

Byl zadýchaný, mysl a rozum odstranilo vše pohlcující teplo. Zvláštní touha vyšlehla jeho tělem, zatahala jej kdesi za žaludek, který se prudce stáhl, nečekaně napadený tisícem motýlů. Tep se mu zrychlil, krev v žilách kolotala a vyslala do těla horečnatý žár. Vše přestal vnímat, krom jejích měkkých rtů na těch jeho.

Byly tak měkké… tak teplé… tak dokonalé.

Pomalu, váhavě, ucítil její jazyk dotknout se špičky jeho.

Cvak! Cvak! Cvak!

„Páni! Skvělé záběry!“

„Ty malý zmetku!“

Draco se otočil z Hermioniny náruče a vztekle pěstí hrozil chlapci s myšími vlasy, který mazal pryč. „Raději zdrhej, ty kriple! Až tě chytím, ty i tvůj foťák nedožijete dalšího dne!“

Hermiona zůstala stát a lapala po dechu. Přemýšlela, co se to, sakra, stalo. Rty měla nateklé a vlhké a srdce jí proti žebrům burácelo. Nikdy, ani když líbala Rona, necítila tak prudké a příjemné pocity.

Nevědomky vztáhla ruku a dotkla se rtů, přemýšlejíc čím to, že tak silně zareagovala.

Draco se s rozzlobeným výrazem otočil zpět. „Ten malý skrček… až ho chytnu…“ Zarazil se při pohledu na Hermionu. Najednou se všechny ty pocity, které při polibku zažíval, vrátily plnou silou.

Ztěžka polkl, dívaje se na hnědovlásku, a přemýšlel, jak zareagovat, aby se ta situace a nesnesitelné napětí vytratilo.

„No… dobře… tohle bylo to nejodpornější, co jsem zažil,“ lhal hrdý na to, že se mu nechvěje hlas a že lež není zřejmá.

„Co?“ Okamžitě byla vytržena ze snění a podvědomě přivítala, že věděl, jak rozptýlit atmosféru. Prozkoumá své myšlenky později, až bude o samotě a nikdo nebude moci sledovat emoce v jejích očích.

„Není divu,“ povzdechl si, vytáhl hůlku a máchnutím odlevitoval strom. „Myslím, že ses líbala jen s Krumem a Lasičákem.“

„No, líbají mnohem líp než ty,“ vyštěkla, zvedla tašku a následovala jej zpět do věže.

„Nelichoť sobě nebo jim,“ odsekl.

„Právě teď asi budu zvracet, tak hrozný byl tvůj polibek.“

„Nápodobně.“

„Dobře!“

„Dobře!“

„Takže… kdy nazdobíme tu zatracenou věž?“

„Co?“

„Slyšelas mě, líbací nemotoro, kdy chceš vyšňořit věž těmi svými pitomými ozdobami?“

„Ozdoby nemůžou být pitomé; nemají mozek,“ podotkla a zezadu se k němu blížila.

„Což bylo dokázáno; pokud nemají mozek, musí být hloupé,“ odvětil. „Takže… chceš zdobit před, nebo až zabiju Creeveyho?“

„Nemůžeš ho zabít! Prostě… mu ten foťák seber.“

Draco se na ni ušklíbl. „Byla bys dobrý Zmijozel.“

„Ale, běž se vycpat.“

(1)Tak jsem hledala, o čem to povídá, a našlahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Sexu%C3%A1ln%C4%9B_p%C5%99enosn%C3%A1_nemoc

Herpes, neboli opar sem zapadá.

Oooh, kapitola 9 je hotová.

Tak …Nechala jsem je políbit se. Původně jsem je nechala políbit a pak okamžitě jakoby to bylo něco velmi nechutné, na dávení a to všechno, ale takhle se mi to víc líbí.

Já nechci, aby se teď zamilovali, ještě je brzo, ale polibek jim pomůže pochopit jejich pocity vůči sobě navzájem. Budou zmateni svými reakcemi a budou chtít vědět, proč se jejich těla chovala tak, jak se chovala.

Nebojte se, všechno bude v následujících kapitolách.

Dnešní recept souvisí s receptem z 8. kapitoly. Je to poleva na kakaové sušenky.

Royal Icing Paint (650 ml)  

http://www.canadianliving.com/food/royal_icing_paint.php 

Suroviny :

Â� hrnku (60 ml) meringue powder  

(prášek vyrobený ze sušených bílků a kukuřičného škrobu viz.odkaz č.1)

1/2 hrnku ( 125 ml) vody

4 1/2 hrnku (1,125 ml) moučkového cukru

potravinářské barvivo

Ve velké míse našleháme meringue powder s vodou do pěny, asi 2 minuty. Přišleháme cukr a šleháme do tuha asi 9minut ( raději míň tuhé, má to tendenci rychle tuhnout). Rozdělte do 2 misek a jednu obarvěte na požadovanou barvu. Rozdělte každou misku na polovinu, aby jste měli 2 bílé a 2 barevné. Polevu uchovávejte tak, že pod víčko dáte vlhký hadřík, aby se zabránilo vysychání.

Tip: Před uskladněním nechte sušenky 24 hodin zaschnout.

Recept pochází z Canadian Living, prosine 2008, strana 176

Přehled :

Plameny = použity jako palivo na podráždění a touhu mezi Dracem a Hermionou

Konstruktivní kritika = vždy vítána. Prosím, poukažte na chyby a zmiňte se mi o nich ve svém hodnocení.

Chvála : MILUJI JI ! Vážím si každého hodnocení obdivu, protože to zvyšuje moje ego a sebevědomí.

Sušenky lásky pro každého. ^ . ^

Až do další kapitoly…

Děkuji vám za přečtení. 

odkaz č.1

http://bakingbites.com/2009/01/what-is-meringue-powder/