Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Veselé Vánoce pane Malfoyi

24. Slibuji…

Veselé Vánoce pane Malfoyi
Vložené: Jimmi - 24.12. 2013 Téma: Veselé Vánoce pane Malfoyi
Eily nám napísal:


24. december 2013

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.


Veselé Vánoce, pane Malfoyi

Merry Christmas Mr Malfoy

Autor: Emerald-Kisses          

Preklad: Eily

Beta: marci

Originál: http://www.fanfiction.net/s/4676920/23/Merry-Christmas-Mr-Malfoy

Rating: 16+ 

 

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánovi Medkovi, ktorý túto ságu preložil do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Emerald-Kisses, ktorá napísala tuto fanfiction. Tento preklad je vytváraný len pre duševné obohatenie, nie pre obohatenie finančné. Napriek tomu je kopírovanie a prípadné porušovanie autorských práv ilegálne.  

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. 

 

Kapitola 23

Slibuji…

Několik dní se kolem potuloval jako omámený, plížil se po škole, lapený mezi zlostí a beznadějí a neschopný nalézt rovnováhu. Jeho mysl se stala vírem emocí, nepřetržitým, nesmírným a nesnesitelným.

Prskal na všechny a na všechno, včetně svých přátel, a nedokázal se zarazit. Byl prudce náladový, jeho mysl se řítila rychlostí milionů mil za vteřinu, srdce mu ustavičně bušilo do žeber a krev mu hučela v uších.

Bolest se stala jeho součástí a on si nebyl jistý, jestli ji ještě dokáže snést. Byla tu neustále.

Blaise se čas od času snažil mu ulehčit od bodavého vzteku, a občas se mu zadařilo alespoň ho zmenšit. Nikdy ho nedokázal úplně odstranit nebo nasměrovat Dracovu mysl k jiným myšlenkám či možnostem. Snažil se ho přimět k pomstě, říkaje mu, že by možná bylo nejlepší, kdyby ojel každou svobodnou ženskou nad šestnáct. Draco jen poměrně zklamaně zamumlal, že nedokázal ojet ani nebelvírskou princeznu, než ji přistihl.

Goyle mu napsal několik dopisů, úpěnlivě ho prosil, aby se snažil a vrátil se zpět k normálu. Zkoušel mu připomenout, že Hermiona je Nebelvírka, a že i když jim válka udělila několik lekcí, stále jí nemůže věřit. Upozorňoval ho, že kvůli tomu si nedokázala udržet chlapa po delší čas.

Tohle Draca jen úspěšně rozzuřilo ještě víc, přičemž jeho vztek byl zaměřen spíš na Goyla, než na kohokoli jiného. Nedokázal uvěřit, že někdo mohl urazit jeho krásnou Nebelvírku, což způsobilo, že vzápětí svůj vztek stočil na sebe. Zuřil, že ji stále miloval navzdory okolnostem.

Dokonce i Lenka mu napsala dopis, ačkoliv ten byl tak záhadný, že dokázal Draca jen naprosto zmást.

Právě teď si plížení a prskání užíval.

Zanořil ruce do kapes, spokojený sám se sebou poté, co rozplakal nějakého druháka. Procházel chodbou na pátém poschodí a vyhlížel z oken, aby se podíval na vycházející měsíc.

„K čertu s tím,“ zabručel, zvedaje ruku, aby si pročísl vlasy, „co to se mnou je?“

Nerozuměl tomu… jakkoli se snažil zbavit se vzteku, ten zůstával trvalou částí jeho mysli a těla. Ale co bylo ještě horší - jakkoli vzteklý byl, jak moc se mu chtělo brečet, nedokázal si pomoct. Mohl jen skrytě připustit, že tu hnědovlasou sirénu stále miluje.

Muselo s ní být něco v nepořádku.

Vrčel a schválně vrazil do blízko stojícího rytíře, takže zbroj spadla na zem s hlasitou ránou a řinčením. Nadávaje nakopnul přilbici, a poslal ji kutálením po chodbě.

„Kurva! Se mnou je něco špatně! Proč takhle myslím? Proč chci, aby ke mně přišla a řekla mi, že všechno bude v pořádku? Že lhala, že mě opravdu miluje?“ Sevřel si hlavu v beznadějném zmatku, chtěje padnout na kolena a řvát.

„Proč musela přiznat, že to všechno byl podvod?“ řekl a hlas se mu snižoval, jak vztek nahrazovala sklíčenost. „Proč lhala?“

„Víš, že tě miluje, že?“

Zvedaje hlavu při zvuku dalšího hlasu byl celkem překvapen, když uviděl Blaise stojícího pár stop od něj, rytířovu přilbici v ruce.

„Cože?“

„Ničíš celou školu svým vztekem, Draco,“ řekl Blaise jemně a vykročil k němu. Zamáváním hůlky vrátil rytíře do jeho původní pozice a položil přilbici zpátky tam, kam patřila. „Musíš najít způsob jak ovládat své emoce.“

„Neměň téma,“ vyštěkl Draco, neschopný porozumět, čeho se Blaise snaží dosáhnout.

„Jsi příliš vzteklý, nedokážeš se ovládat, nemůžeš jasně myslet,“ zopakoval Blaise. „Musíš se naučit ovládat své emoce.“

„A jak by sis představoval, že to mám udělat?“ odpověděl blonďák se zavrčením. „Co chceš, abych dělal? Začal se uculovat a smát? Prostě předstírat, že se nic nestalo?“

„Ne.“ Nemohl pochopit, jak může Blaise zůstat tak klidný; jeho vlastní emoce se utrhly z řetězu. „Chci, abys tu bolest cítil, ale kontroloval. Býval jsi v tom skvělý, schopný kontrolovat své emoce s lehkostí. Chci, aby ses k tomu vrátil. Nenech už se jimi přemáhat, a pak já ti řeknu všechno, co vím o Hermioně Grangerové.“

Frustrovaně si promnul obličej a s potlačeným zavrčením se podíval se na bruneta. „Teď je to těžší, o tolik těžší je ignorovat.“

„Já vím.“ Blaise se natáhl a dotkl se blonďákova ramene. „Ale musíš to zkusit.“

Dýchaje zhluboka si Draco zkoušel rozvzpomenout, jak tvoříval ledovou masku svého dřívějšího já. Usilovně se snažil zatlačit zpět divoké emoce, jakkoliv se mu chtělo křičet a blouznit do roztrhání těla. Chtěl zaútočit a být napaden, oddat se bolesti, kterou dával i přijímal.

Ale to nemohl udělat, uvědomil si. Nemohl takhle pokračovat… zraňoval sebe a ostatní, všechno kvůli nějaké pitomé hnědovlásce, která ho ranila víc, než kdokoli předtím. To vše kvůli tomu, že nechával své emoce kontrolovat a ovládat jeho mysl a tělo.

Musel převzít kontrolu sám, připomenul si. Musel zabránit něčemu tak primitivnímu, aby ho ovládalo.

Zpomaluje svůj dech, začal probírat každou vířící emoci. Třídil je, prodíral se jimi, a říkal si, jak hloupě se choval. Některé musel vytlačit a zamknout do schránky, další byl schopen ze své mysli naprosto vymýtit.

Nakonec otevřel oči, aniž by si byl vědom, že je předtím zavřel, a podíval se na Blaise. Vyšší muž se usmál, tmavé oči se leskly ve světle tvrdého pohledu Dracových očí.

„Lepší?“

„O dost,“ odpověděl s povzdechem. „Děkuju ti, Blaisi.“ Natáhl se a chytil mužova ramena. „Tak moc ti děkuju… kdyby nebylo tebe, nechal bych se jimi pohltit.“

Přikývl a vedl Draca dolů chodbou, dávaje mu čas se těšit ze své nové kontroly nad sebou. Nakonec, když se zastavili v pruhu měsíčního světla procházejícího nedalekým oknem, otočil se čelem ke svému nejlepšímu příteli.

„Draco… musím ti říct něco velmi důležitého.“

Přesouvaje svůj zrak z okna na svého přítele, pokýval v pochopení hlavou. „Ano?“

„Vezmu to hodně zpříma; nejsem vždycky dobrý se slovy ohledně těchhle záležitostí, takže budu otevřený a jasný. Hermiona je do tebe zamilovaná.“

Draco viditelně zbledl a jeho tělo se při té představě lehce zachvělo. „Jak to víš?“ Musel potlačit miliardu emocí hrozících ho oslepit.

Přesunuje se k oknu, Blaise vyhlédl na pozemky. „Má to v očích… ve způsobu jakým o tobě mluví. Měl jsem s ní před několika dny rozhovor, vlastně jsem jí to dal sežrat za tvoje rozčilení. Víš, že vypadala zrovna tak ztraceně jako ty, že? Vypadala stejně zbídačeně.“ Než pokračoval, přejel si rukou přes ústa. „Vypadala stejně raněná jako ty. Nevím, kdo z vás to měl horší; ty jsi byl zraněný jí, ale ona žije s vinou, že tě zranila tak těžce, že jsi nebyl schopný jasně myslet čtyři dny. Je raněná, Draco… těžce.“

„Co… co jsi jí řekl?“ Musel se opřít o zeď; byl tak pohlcený vlastními pocity, že si ani nevšiml těch jejích. Neuvažoval nad tím, že se možná cítí stejně špatně, ne-li hůř. Do háje, ani jí nedal šanci nic vysvětlit, pomyslel si s těžkým povzdechem. Jen ječel a nenechal ji ani jednou promluvit.

Protože si myslel, že cokoli opustí její ústa, bude lež.

Což, poukázal si v myšlenkách, byla nejspíš pravda. Pravděpodobně by lhala, aby toho co nejvíc napravila. Anebo by pravdu zveličovala; buď jedno, nebo druhé.

„Řekl jsem jí, aby to nezkazila,“ odpověděl popravdě Blaise. „Řekl jsem jí, aby nezničila to, co vy dva máte.“

„A to je co?“ odsekl bez přemýšlení.

Blaise se na Draca jen vědoucně usmál a pokračoval bez odpovědi. „Řekl jsem jí, aby napravila, cokoli provedla, a že jestli tě ještě někdy zraní, postarám se, aby se k tobě už nikdy ani nepřiblížila.“

„Vyhrožoval jsi jí?“ vykřikl Draco, bolest a hněv vyryté v obličeji.

Blaiseův úsměv se jen rozšířil a on přikývl. „Tak trochu. Jen jsem jí řekl, aby tě nebrala jako jistotu. Nerad tě vidím raněného; jsi můj nejlepší přítel, jediná osoba, která při mně po všechny ty roky stála. Jediná osoba, která se zastala mojí matky přes všechny ty pomluvy.“

Brunet pokrčil rameny a otočil se zpět k oknu, užívaje si pěkný pohled na zasněžené okolí. „Nicméně když jsem jí řekl, jak jsi raněný, začala brečet. Lidé brečí ze dvou důvodů: ze sobeckého, protože jim někdo chybí nebo zažívají duševní muka, nebo brečí, protože se to děje někomu jinému a oni to nedokážou snést. Neplakala, když jsem jí vyhrožoval, nevyvedl jsem ji z míry, když jsem jí dával kapky. Plakat začala v okamžiku, kdy jsem jí řekl, že jsi raněný. Nepřipadá ti to důležité?“

„Já… možná…“

„Taky,“ pokračoval Blaise, jako by nepotřeboval Dracovu odpověď, aby dál vyprávěl, „tu byl ten výraz v jejích očích. Bylo tam tolik starosti, tolik lásky, že to nemohlo být falešné. Z dálky jsem vás dva sledoval, viděl vás blbnout ve sněhu, nakupovat, a viděl jsem něco, co mě vyděsilo a překvapilo zároveň.“

„Co to bylo?“

„Miluje tě… bezvýhradně. Nezáleží jí na tom, jestli jsi vzteklý, smutný, ani jestli chceš být v její blízkosti. Je jen šťastná, že je s tebou. Ty úsměvy nemohla předstírat; každý dotek byl instinktivní, každý smích tak reálný jako ty a já. Nic nehrála, Draco. Vůbec nic.“

„Jak… jak to všechno víš?“ zeptal se Draco přidušeně, neschopný stát bez opory zdi. „Jak…“

„Rád pozoruji,“ odpověděl jemně Blaise. „Rád se ujišťuji, že mí přátelé nejsou ranění kvůli ambicím někoho jiného.“

„Ale… ale… jak můžu vědět, že je to pravda?“

„Podívej se na ten obrázek, co máš v kapse,“ řekl Blaise k Dracovu překvapení. „Vím, že ho máš; viděl jsem tě, jak na něj koukáš při svých klidnějších chvilkách. Je její výraz vytvořený jakoukoli formou hraní? Upřímně, nikdy jsem si o Grangerové nemyslel, že by byla dobrá herečka.“

Zuřivě se červenaje, že ho nachytal, Draco přitiskl dlaň ke své kapse. Cítil okraje fotky hned pod podšívkou svých kalhot.

„Draco… musíš si s ní promluvit. Vím, že jsi víc než naštvaný, a že možná právě teď to poslední, co bys chtěl, je vidět ji a mluvit s ní, ale musíš něco udělat. Myslím, že přijde na nějaký způsob, jak to napravit, ale nemůže to udělat jen jeden z vás. Vy dva na tom musíte pracovat spolu.“ Blaise popošel a přitáhl si Draca do bratrského objetí. „Vím, že ji taky miluješ. Nenič to ani jednomu z vás… jdi a nech ji mluvit, poslouchej ji, naslouchej jí a pak… pak jí řekni svou odpověď.  Ale nevzdávej se všeho jen kvůli překážkám na cestě.“

 Blaise se odtáhnul a podíval se na svého přítele se směsicí pýchy, starosti a soucitu v očích. „Půjdu s tebou až k vaší věži, ale pak už to bude jen na tobě.“

Přikývl, neschopný najít slova vyjadřující pocity, které v tom okamžiku cítil. Ohromený, šokovaný a raněný… takovou pestrost emocí nikdy předtím v životě nezažil. Bylo toho až příliš… ale jedna věc mezi ostatními vyčnívala. Cit, který pomůže uklidnit ostatní emoce.

Láska.


Bylo to dokonalé… tak nádherně dokonalé. Zamiloval by si to. Vzal by to, prohlídl si to, obdařil ji svým nejširším úsměvem a ulíbal do bezvědomí.

Pokud by spolu ovšem mluvili.

Hledíc na dvě fotoalba si Hermiona hluboce povzdechla. Vytříděné fotografie, z nichž většina byla rozmazaná nebo k ničemu, byly vhozeny do ohně. Nicméně fotoalba byla naplněna k prasknutí, s nejméně čtyřmi snímky na stránce, seřazeny v chronologickém pořadí podle vývoje jejich vztahu.

Zbožňovala to… zbožňovala ty malé popisky, které k některým fotkám přidala, milovala způsob, jakým rámečky poskytovaly domov dvěma nejdůležitějším snímkům. Líbilo se jí, jak to bylo upořádané, jak to vyjadřovalo lásku a vášeň, a doufala, že ji bude poslouchat dost dlouho na to, aby mu vložila fotoalba do rukou.

Vypustila tichý povzdech, položila obě alba na kuchyňskou linku a přesunula se k ledničce. Vzala džbán vody a dalamánek a krémový sýr. Zatímco se dalamánek opékal, upila vody a přecházela po pokoji, neschopná v klidu sedět.

Co by si pomyslel, kdyby viděl ty fotky? Byl by naštvaný? Smutný? Přimělo by ho to nenávidět ji ještě víc?

Tolik otázek a tak málo odpovědí… způsobovaly jí bolest hlavy přímo gigantický rozměrů.

Co bude dělat?

Mnouc si oči, pohnula se, aby dalamánek namazala sýrem, zatímco přemýšlela o několika posledních dnech.

Dnes bylo dvacátého třetího. Dva dny do Vánoc a Draco s ní nepromluvil ani slovo. Vyhýbal se jí, zacházel s ní, jako by měla mor. Nechtěl s ní mít absolutně nic společného a ona ho naprosto chápala.

Ranila ho víc než předtím kdokoli jiný.

Co by měla udělat…?

Ukousla si, zhluboka se nadechla a připomněla si, že udělala všechno, co mohla. Teď bylo na něm, aby ji vyslechl, převzal její dárek a neodkráčel od ní, jak to dělal pár posledních dní.

Otočila se, když uslyšela zvuk otvíraných dveří. Dalamánek i voda byly zapomenuty, jakmile muž z jejích myšlenek vkročil do místnosti. Byl bledý, vyzáblý, a vypadal vyčerpaně, jako kdyby si prožil měsíce fyzického a duševního mučení.

Možná takhle vypadal ten pocit, který zažijete, když vám vytrhnou srdce z těla…

Věnoval jí letmý pohled a po dvou krocích ji překvapil, když na ni pohlédl podruhé. Zavřel oči, zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě ke svému pokoji.

„D… Draco…?“ Její hlas nebyl ničím, než tichým šepotem, chvějícím se v tichu.

Zastavil a otočil hlavu směrem k ní. Očima jí sděloval, že tohle by mělo raději stát za to, nebo se znovu zamkne v pokoji.

„Já… já vím, že je brzy, ale…“ úzkostně kroutila rukama, než se natáhla dopředu a popadla dvě fotoalba, „ale… mám tvůj vánoční dárek…“

Vyklenul obočí a hleděl na ni v naprostém zmatku. Ona mu přesto všechno dala něco k Vánocům? A pořád chtěla, aby to dostal? Ta holka nedávala žádný smysl.

„Ale… ale,“ koktala a bojovala, aby její hlas zněl jistěji. „Ale,“ řekla a její hlas zesílil, „musíš si poslechnout to, co ti chci říct, než si ho budeš moct vzít.“

Tentokrát se zvedla obě obočí a on se k ní otočil celý, opíraje se o zeď u schodů se založenýma rukama.

„A copak mi chceš říct?“

Její srdce poskočilo radostí; mluvil s ní, byl ochotný poslouchat… drazí bohové, to bylo úžasné.

„Já… myslím, že to má být omluva za všechno,“ řekla jemně, pokládajíc fotoalba. „Já… chtěla jsem říct, že je mi to líto… všechno.“

„Líto?“ vyštěkl, protože nedokázal snést to, co říkala. „Chceš se omluvit? Myslíš si, že když řekneš, že je ti to líto, že se všechno spraví? Bolest v mém srdci?“

„Ne!“ vykřikla a vykročila k němu. „Ne… Já vím, že lítost to všechno nespraví, a ani nemůže. Vím, že vyřčení něčeho takového nemůže ani náhodou napravit škody; nikdy to tak není. Ale alespoň je to začátek, nebo ne? Je mi to líto,“ zopakovala. „Je mi líto, že jsem ti na začátku lhala, je mi líto, že jsi musel slyšet to, co jsi slyšel. Ale není mi líto, že jsem poslední týdny strávila s tebou.“

Co se snažila říct?

„Draco… já… nechci nikdy zapomenout na ten čas, který jsme tu spolu strávili. Vím, můžeš si myslet, že když tohle byla 'charita', budu chtít zapomenout na každou vteřinu, kterou jsem byla 'nucena' strávit s tebou. Ale chci, abys věděl pár důležitých věcí.

Možná jsem tohle pokládala za charitu asi tak na pět minut,“ připustila jemně. „Ale… když ses mě zastal, když jsi mi řekl, jaký je Ron imbecil a že jsem mu úplně ukradená, stalo se z tohoto víc než charita. Jakýkoli soucit, který jsem k tobě měla, zmizel, jakákoli lítost, která mě přiměla tohle udělat, byla pryč. Já… prostě mi na tobě začalo záležet…“

„Cože?“ vydal ze sebe přiškrceně. Nedokázal ta slova poslouchat. Nedokázal pochopit, co se mu snažila říct. „Proč?“

Protřela si oči a zírajíc dolů na své nohy, začala si nervózně mnout ruce. „Uvědomila jsem si… že nepotřebuješ soucit ani lítost… nepotřebuješ nikoho, aby předstíral, že mu na tobě záleží… a já to nepředstírala ani jednou,“ přiznala. „Opravdu mi na tobě záleželo, sakra mi záleželo na tvých pocitech, a kurevsky mi záleželo na tom, jak ses cítil. Chtěla jsem znát každou tvou myšlenku a pocit. Chtěla jsem vědět, co ti zrovna běží hlavou; chtěla jsem tě udělat šťastným, ne abych si ulevila od pocitu viny, ale jen abys mohl být šťastný ty.

Nezáleželo na tom, co jsem cítila já. Už víc nezáleželo na tom, jak moc vinná jsem se cítila. Jen jsem se starala… chtěla jsem, aby ses usmíval jen kvůli sobě samému. Chtěla jsem tě šťastného, abys mohl být šťastný. Ale také jsem chtěla být ten, kdo tě udělá šťastným. Chtěla jsem být ten, kdo ti dá poznat, že se někdo stará…“

 

Natáhla se a třesoucí se rukou popadla svou skleničku a upila předtím, než pokračovala. „Za… začala jsem tě mít ráda.“

Ztuhnul ve svém postoji a srdce mu v hrudníku bušilo. Co přesně se mu to snažila říct?

„Jak to, že když jsi řekla Pottříkovi, že je tohle charitativní akce, neskončila jsi prokletá?“ zeptal se. Chtěl objevit co možná nejvíc trhlin v jejím projevu. Protože jedna jeho část nechtěla slyšet pravdu, nechtěla poslouchat její přiznání k tomu, že ho miluje.

Věnovala mu slabý, mdlý úsměv a třaslavě dala sklenici zpět. „Správná volba slov… řekla jsem mu, že jsem s tím začala jako s charitativním projektem, což byla pravda. Nikdy jsem mu nemusela říct, co jsem cítila po svém rozhodnutí.“

Paže mu spadly k bokům při jejích slovech a on se dohadoval, jestli jim má věřit nebo ne. Chtěl setrvat v tom blaženě šokovaném stádiu, zírat na ni, s pusou dokořán, a věřit každému vyslovenému slovu. Ale nebyl si jistý… byl obezřetný, nejistý si, co byla pravda a co ne.

„Dokaž to.“

Ta slova zazněla dřív, než si to mohl promyslet. Jen je plácnul, chtěl, aby dokázala nemožné – že ho milovala od samého začátku.

„Dokážu,“ slíbila mu se slabým úsměvem. „Dej mi trochu času, abych se mohla vyjádřit jasněji, prosím.“

Otřel si rukou obličej, dlouze vydechl a otočil se, aby se podíval na plameny praskající v krbu. „Dobře.“

„Já… no… asi budu pokračovat… zkrátka, chtěla jsem, abys byl šťastný, chápeš? Já vím, že se opakuju, ale je to pravda,“ řekla trochu hlasitěji, než bylo třeba. „Pak… po nějaké době jsem si začala něco uvědomovat… něco, co bych si nejspíš neuvědomila, kdybych nezůstala…“

Ohlušující ticho naplnilo pokoj, sotva vykoktala svá slova. Její ruce byly červené a poškrábané od toho jak si je bez ustání mnula a kroutila, její tělo bylo neustále v pohybu, jak přešlapovala, jako by nedokázala delší dobu zůstat bez hnutí. Srdce jí zběsile tlouklo v hrudníku, oči ji pálily neprolitými slzami a duše bolestivě toužila po jeho odpovědi.

Chtěl zůstat klidnější než ona, ale jeho srdce tlouklo stejně rychle, jeho oči byly rozšířené a suché, jak se snažil nemrkat, aby nezmeškal ani jediný její výraz. Jeho duše… jeho duše bolela očekáváním… chtěl vědět, co řekne, ale zároveň nechtěl, aby to řekla. Část z něj nikdy nechtěla, aby to řekla.

Kdyby to vyslovila, nikdy už by na ni nedokázal být naštvaný… protože by věděl, že by to byla pravda.

„Začala jsem…“ zarazila se při těchto slovech, její obličej zářil jasnou červení, jako by už jen ta představa o nich dvou byla buďto vzrušující, nebo trapná.

„Za… začala jsem…“

„Tak už to řekni,“ vyštěkl, protože nemohl dál snést to napětí. „Jen to řekni a budeš to mít sakra za sebou.“

„Začala jsem se do tebe zamilovávat!“

Jestli to ticho předtím mohlo být bráno za ohlušující, pak tohle bylo daleko za tím. Stál v šoku, neschopný věřit vlastním uším, a přesto věřil každému slovu. Srdce mu málem přestalo tlouct, než nabralo rychlé tempo, které přeskočilo ve zběsilé crescendo, na kterém se ustálilo. Oči jí zářily slabým světlem, upřímnost a bolest dělaly jantar světlým a měkkým. Její tělo se třáslo strachem; strachem, že by mohl odmítnout její lásku, strachem, že by se jí mohl vysmát do obličeje, strachem, že by ji možná mohl milovat také…

Nikdy dřív nebyla takto zamilovaná…

Nikdy předtím mu nikdo neřekl, že ho miluje… kromě jeho matky…

„Já… uvědomila jsem si něco… zrovna předtím,“ řekl tiše, protože potřebovala najít způsob, jak prolomit ticho. „Uvědomila jsem si že… se nedokážu od tebe držet dál. Chtěla jsem být u tebe… potřebovala jsem cítit tvůj dotyk, cítit tvou vůni, ochutnat tě, být jen s tebou. Nemohla jsem se tě nabažit a nedokázala jsem snést být bez tebe. A… a bála jsem se…

Byla jsem tak vyděšená… nechápala jsem, co se děje, neměla jsem představu, jak budeš reagovat… jediné, co jsem věděla, bylo, že potřebuju být s tebou. Nevím, kdy se to z chtění změnilo na potřebu. Všechno, co vím, je, že jsem nemohla fungovat, aniž bych tě viděla alespoň jedenkrát za den.

Netuším, jestli jsem do tebe stoprocentně zamilovaná… myslím si, že se stále ještě zamilovávám; je příliš brzy na to, abych si byla jistá… ale vím, že… že jestli to teď vzdáme, jestli budeme pokračovat ve vzájemném ignorování a nenávisti, nepoznáme lásku toho druhého. Já… já se tě nechci vzdát. Nechci tě nechat jít… nemůžu… nemůžu snést pomyšlení, že bych s tebou už nikdy nebyla.“

Slzy teď volně kanuly, tiše proudily dolů po jejích tvářích a přistávaly na jejích zkroucených rukou.

„Vím, že jsem tě zranila… a že nic, co můžu udělat nebo říct, nedokáže vzít tu bolest zpátky… ale… ale potřebuju, abys věděl, jak se cítím. Nejsi nějaký charitativní projekt, nikdy jsi nebyl charitativní projekt… jsi někdo, do koho se zamilovávám… někdo, koho chci vidět šťastného, ať to stojí cokoliv. A… je mi to líto… je mi líto, že jsem tě ranila… ale… ale nedokážu snést pomyšlení, že bys mě mohl nenávidět…

Neprosím tě o odpuštění,“ vysoukala ze sebe konečně, „neprosím tě o to, abys mě miloval… jen nechci, abys mě nenáviděl. Chci to zkusit a dát nám ještě jednu šanci. Ta skvrna na našem vztahu bude navždycky, nikdy nebudeme schopní na to zapomenout… ale chci vidět dál, nechat si to jen jako nehezkou vzpomínku… jednu nehezkou vzpomínku obklopenou těmi hezkými.“

Těžce polkla, otřela si slzy hřbetem ruky, než vzhlédla a pohlédla mu přímo do očí. „Chci vytvářet víc hezkých vzpomínek s tebou, Draco. Možná… možná až do konce svého života… když na to přijde…“

Cítil se, jako by mu do hrudi bušili perlíkem. Celé jeho tělo mu připadalo, jako by ho někdo odmrštil nesmírnou silou. Láska, oddanost a bolest v jejích očích… s ním fyzicky otřásly. Opíral se o zeď jako přibitý, oči rozšířené bolestí, šokem a štěstím, když řekla slova, které chtěl slyšet celý minulý měsíc.

Milovala ho… chtěla být s ním…

Nebyl jen nějaký charitativní projekt, který by chladně naplánovala…

Byl pro ni víc než to…

Jeho tělo se chvělo, jak mu slova proudila myslí, vířící štěstí se jen tím zvyšovalo, čím častěji byla ta slova opakována.

Milovala ho.

A on… miloval ji?

Ruka sevřela jeho kapsu, držíc fotografii v ní, jako by vypálila díru do jeho kalhot. Lhala mu… ale řekla, že je jí to líto, nebo ne? Myslela to vážně… tentokrát nelhala… viděl jí to na očích, ve způsobu jakým stála, ve způsobu jakým mluvila…

Nelhala…

Třesoucí ruce se natáhly, aby se zmocnily fotoalb na stole, a Hermiona udělala několik váhavých kroků kupředu a vrazila mu alba do náručí.

„Prosím… prosím… jestli potřebuješ jakýkoliv důkaz… jestli chceš, abych to prokázala… tak se na ně jen podívej.“ Otočila se pryč od něj, přesunula se do kuchyně a začala umývat sotva použité nádobí. „Já… já jen poklidím a půjdu ti z cesty; předpokládám, že si to budeš chtít promyslet, než mi dáš odpověď.“

Brala jeho mlčení jako ne, uvědomil si matně přes zamženou mysl. Jen stěží ta slova zaregistroval, jak zíral na dvě fotoalba v náručí. Pomalu otevřel první a narazil na fotku jich dvou, jak dovádí ve sněhu.

Jak otáčel stránku za stránkou, narážel na další jejich fotky. Jednu, kde on ležel ve sněhu a ona byla opřená o lokty, téměř na něm ležela a smích se zrcadlil v jejích očích. Na další se smáli a povídali si U Tří košťat, bez známky rozmrzelosti nebo podráždění v jejich očích. Byla tu další, kde nakupovali, něco drželi a zjevně se dohadovali, co je lepší, pak následovala ta, kde se Hermiona objímala a smála, zatímco on se na ni šklebil.

Tolik… tolik obrázků… jak jenom? Najala někoho, aby je sledoval? Kde vzala tyhle fotky? Kdo je pořídil?

Jak to, že přes její slova, že byl charitativní projekt, nikdy nezískal dojem, že by její činy působily jako práce z povinnosti?

Jediné, co viděl, byla láska, štěstí, veselí a soucit. Ani jednu negativní emoci. Nic na ní nebylo nepřirozené, nic nebylo nahrané, nic nevypadalo nijak falešně.

Tyhle fotky byly obrazy jejích skutečných pocitů, jejích skutečných myšlenek…

Doopravdy nebyl charitativním projektem…

Doopravdy ho milovala…

Držel si alba na prsou, oči zavřené, jak se přes něj přehnala radost a bolest. Všechny tyhle maličkosti, všechny ty věci, kterými si ho dobírala za skrývání se, všechno to bylo proto, že chtěla, aby se usmál, chtěla být u něj. Milovala ho.

On… on… přese všechno, přes všechny její rozčilující vlastnosti, přes všechna ta zatracená slova, která ho tak těžce zranila… takže před sebou neviděl pravdu… neviděl, že mu nikdy nelhala o svých pocitech…

Natáhl se po ní a popadl ji, když kolem něj přecházela, aby se dostala ke schodům. Alba dopadla na podlahu s hlasitým zarachocením a byla okamžitě zapomenuta, když se otočila, jantarové oči hleděly do jeho bouřkově šedých.

„Draco,“ zašeptala jemně, rty se chvěly obavami a očekáváním. „Nemusíš…“

„Měl bych tě nenávidět,“ odpověděl. „Měl bych nenávidět každou buňku tvého těla, měl bych ti přát, abys prožila zbytek svého života v bolesti. Neměl bych ani zvažovat ti odpustit to, co jsi řekla. Já… ani nechápu, jak jsi mohla… jak jsi to dokázala… ale… ale dokázala jsi ke mně proniknout.“

Zavřel oči a zhluboka se nadechl, jako by se připravoval na to, co se chystal udělat. „Hermiono Grangerová, měl bych tě nenávidět pro všechno, co jsi udělala a co znamenáš, nikdy bych ti neměl odpustit… ale nedokážu se přinutit to udělat. Ne… nedokážu vidět tě trpět… nemůžu snést pomyšlení, že bys scházela smutkem. Ne… nechci tě opustit… měl bych, ale nechci. Nemyslím si ani, že bych mohl, i kdybych to zkusil.“

Její oči zářily nadějí, ruka se třásla v jeho sevření, jak mrkala, aby zahnala slzy.

„Jsem blázen, blbec, opravdový idiot,“ pokračoval. „Nemyslím si, že by si kterýkoli z nás zasloužil toho druhého… ale jsem příliš velký blázen na to, abych se do tebe nezamiloval. Měl bych si říct, že lžeš, ale vím, hluboko uvnitř vím, že nelžeš. Vím, že mě miluješ… a… a…“

Nedokázal to vyslovit… zaseklo se to tam, v jeho krku, a on to nedokázal dostat ven.

Byl to náhlý pohyb, provedený bez jakéhokoli varování. Vše, co Hermiona věděla, bylo, že v jednu minutu byla připravená se rozplakat, a v té další byly jeho rty přitisknuté na jejích v tom nejvášnivějším počestném polibku, jaký v životě měla. Její paže vyletěly, aby se ovinuly kolem jeho krku a držely ho na místě, zatímco se její ústa pohybovala pod jeho.

Pasovali k sobě tak dokonale… tak zatraceně dokonale…

Odtáhl se, hleděl dolů na ni, rty na dosah jejích, a usmál se. „Miluju tě.“

Slzy ještě jednou volně kanuly, jak se jejich rty znovu setkaly, a oba dva poprvé ve svých životech pocítili mír.


„Myslíš si, že si povídají?“

„Nejsem si jistá, nemůžeme nic slyšet.“

„Připadám si jako záškodník, uvědomuješ si to, že?“

Lenka přelétla očima po Blaiseovi a zakřenila se na něj. „Jsi jako Puk.“

„Kdo je Puk?“ Vypadal upřímně zmatený.

„Zákeřný vtipálek ze Shakespearovské hry,“ odpověděla Lenka, otáčejíc se zpátky, aby přitiskla ucho ke zdi za sochou Afrodity. „Už neslyším žádné ječení.“

„Drahoušku, to bude tím, že přes tu zeď můžeš slyšet leda tak hovno.“

Blaise se zadíval na sochu, jejíž hlava byla natočena tak, že pohlížela na dvojici u stěny. Zakřenil se jejím směrem jako malé dítě. „Čím to, že ti nevěřím?“

Mrkla na něj. „Měl bys. Trávila jsem tu každý den a jediný, co jsem kdy slyšela, bylo, jak na sebe křičí. Kromě toho neuslyšíš nic.“

Přemáhal nutkání se ušklíbnout a významně se na ni podíval. „Přestaň s tím mluvením, chci slyšet, co říkají.“ Otočil se zády k soše a přitiskl své ucho ke zdi hned vedle Lenky.

S hlasitým odfrknutím socha šťastně ukázala tmavému muži vztyčený prostředník, načež se otočila, aby zírala na stěnu.

„Myslíš, že už to vyřešili?“

Lenka vrhla na Blaise letmý pohled a povzdechla si. „ Doufám… to, co se stalo, bylo opravdu vážné. Netuším, jestli jí jen tak odpustí. Tak tvrdě pracovala na tom, aby získala ty fotky… další den pak celý prospala, byla tak vyčerpaná.“

S jemným úsměvem se natáhl a lehce stiskl Lenčino rameno. „Jsem si jistý, že jí odpustí.“

„Jo, já vím,“ odpověděla s povzdechem. „Jen si nemůžu pomoct a dělám si starosti. Jejich nejcennější věc je v sázce.“

Přitáhl si ji blíž, obtočil kolem blondýnky své paže a lehounce ji políbil na vršek hlavy. „Jejich srdce… já vím. Musíme jim věřit.“

„Nebylo to od nás hezké, viď? Bez ustání je malinko postrkovat a pošťuchovat, abychom je konečně dostali blíž k sobě,“ řekla Lenka s malým uchechtnutím.

Usmíval se do jejích vlasů, sklopil hlavu a stále doufal, že snad uslyší ta osudová slova vyřčená na druhé straně zdi. „Jak jsi řekla, jsme zákeřní lidé. Rádi si hrajeme s cizími osudy.“

Zazubila se na jeho hrudník, modré oči vzhlédly k jeho usmívajícímu se obličeji. „Vždycky jim bylo souzeno být spolu; nehráli jsme si s osudem, jen jsme trochu urychlili tok událostí.“

„To je pravda… byli si souzeni; kdybychom se do toho nemíchali, našli by jiný způsob, jak být spolu.“

„Vím,“ odpověděla, úsměv se rozšířil, „ale jak jsem řekla, oba jsme jako Puk. Rádi si zahráváme. Je to zábava.“

Uchechtl se a lehce ji políbil na rty. „Znám ještě jiný druh zábavy.“

„Blaisi!“ vyjekla a pleskla ho do hrudi. „To nemůžeme! Nosí to smůlu!“

„Nosí to smůlu?“ zeptal se se zmateným výrazem.

„Nemůžu s tebou spát, když mám zrovna v držení tlapku Kolálie (1), nosí to smůlu!“

„A co by se stalo, kdybychom to stejně udělali?“ Naklonil se k ní blíž a líbal ji kolem rtů.

„No… já… tvůj penis by mohl být velmi chlupatý,“ zakoktala.

„Risknu to.“

„Já, ehm… ono to… zmenší mi to prsa.“

„Ty nemáš žádnou tlapku Kolálie, že ne?“

„Ne, nemám,“ přiznala.

„Chceš být jenom zvrhlík a poslouchat, jestli spolu sexují, že jo?“

„Jo…“

Blaise vyprsknul smíchy a objal Lenku těsněji. „Přesně kvůli tomuhle tě miluju. Jsi úžasná.“

Červenala se přitisknutá k jeho hrudníku, a plně si uvědomovala, že Blaise je jediný, kdo na ni takhle působil. Usmála se a myslela na to, jak Hermiona a Draco považují toho druhého za úžasného.

Koneckonců, milovali se.


Jupí!

Já (my) jsem to dokázala!

Kapitola 23, milostný vrchol, je dokončený!!!

Vlastně jsem vůbec nezamýšlela tam přidat na konec Lenka-Blaise scénu, ale jak jsem to psala, zdálo se mi to každou vteřinou roztomilejší. Vím, že tu Lenka působí jako OOC, ale jak jsem napsala, „Blaise je jediný, kdo na ni takhle působil.“

Jak se vám to líbilo? Mně se to líbilo MOC. Nemohla jsem přestat psát. Jela jsem ve vlaku, psala jako maniak, totálně posedlá a pak byla moje zastávka a bylo to jako konec SVĚTA!!!

Takže další kapitola, možná nějaké techtle mechtle mezi Hermionou a Dracem? Myslím, že teď něco takového potřebujeme, že? A ne, nebudou spolu poprvé spát na Vánoce, až moc velké klišé!

Mimochodem, dokončila bych to už před dvěma hodinami, ale začala jsem se dívat na – a teď jsem závislá. Chci Allena obejmout. Epizoda 5 mě rozbrečela jako malý děcko!

Taaaakže… hurá na zpětnou vazbu, než mě něco rozptýlí!

Obdiv – lidi, vážně mi dáváte důvody k úsměvu. Vážně. Každá reakce, kterou posíláte, je plná lásky a říkáte, jak milujete ten příběh… vážně, jsem z toho šťastná. MILUJU VÁS!

Zloba – neexistuje, ale jestli se tak cítíte, není to trochu hloupé? Říkala jsem si, že hněv bude mít dopad spíš na první část příběhu… ale co. Jestli to tak cítíte, do toho. DÍKY TOMU BUDE HERMIONIN A DRACŮV SEX JEŠTĚ ŽHAVĚJŠÍ!!!

Kritika/Opravy – Miluju vás, lidi! Jsem tak šťastná, když někdo vypíchne hloupé chyby, které jsem udělala, a upozorní mě na ně. Děkuju vám!

 

(1) Originálně Lilywagner. Wagner je německy ten, co vyrábí kočáry, tak jsem si to přeložila do češtiny jako kolaře. Lily je lilie, tak jsem to zkusila nějak spojit, aby to znělo jako nějaké zvířátko. Nikde jinde jsem to ještě použité nenašla. Kolář+lilie.

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 11.05. 2023
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: 24. Slibuji… Od: elbi - 31.12. 2013
Draco má dobré kámoše, všechna čest. Blaise se mi v tomhle příběhu líbí. A Lenka pořád vede. Oba jsou k nezaplacení. Jsou hezký pár. Ano vidět to album bych chtěla a určitě nejsem sama. A vidět jejich pohledy, když se udobřili.  Nádherné vánoční... Díky

Re: 24. Slibuji… Od: Lachim - 26.12. 2013
Miluju Lenku a Blaise překvapil. Alespoň mě.

Re: 24. Slibuji… Od: solace - 26.12. 2013
Na Vianoce vyšla pekná udobrovacia kapitola. Kto by sa po takom vyznaní dokázal ešte hnevať? A Luna s Blaisom na záver ako dvaja dohadzovači, ktorí k sebe prechovávajú romantické city? Dosť prekvapivé a zaujímavé, ale koniec koncov aj milé. Ďakujem za preklad, Eily.

Re: 24. Slibuji… Od: Zuzana - 24.12. 2013
Och, vďakabohu a autorke, že nás nemučila dlho. Bolo to dokonalé udobrenie a Luna s Blaisem bol nádherný záverčný bonus. Som tak rada, že si to všetko vysvetlili. Vôbec som nečakala, že by ich vzťah mohol byť vopred plánovaný tými dvomi intrigánmi. Strašne moc ďakujem za preklad :) Je to úžasná vianočná kapitola.

Re: 24. Slibuji… Od: jimmi - 24.12. 2013
tak to bolo nadherne   dakujem moc

Re: 24. Slibuji… Od: larkinh - 24.12. 2013
Lenka a Blaise jsou nejlepší :D Díky za překlad.

Re: 24. Slibuji… Od: denice - 24.12. 2013
Lenka-Blaise scéna je rozhodně bonus kapitoly, stejně jako Kolálie, absolutní vítěz o nejoriginálnější výmluvu.  Děkuji a prchám obalovat  a smažit kapra, díky dnešním povídkám s úsměvem!

Re: 24. Slibuji… Od: Sally - 24.12. 2013
Páni, obdivujem Hermioninu odvahu, na to všekto čo povedala. Som za nich šťastná, a ďakujem autorke, že nevytvorila z Draca idiota, ale docela inteligentného a chápajúceho človeka so srdcom.   Záver bol sladký ako sa patrí. A prekvapujúci! Nečakala som, že sa do nich bude niekto tak miešať

Re: 24. Slibuji… Od: Lupina - 24.12. 2013
Tak a máme to opravdu jak pod stromeček, znovu se dali dohromady. A Lenka s Blaisem jsou jak třešnička na dortu :-) Děkuji moc za překlad :-)

Re: 24. Slibuji… Od: doda357 - 24.12. 2013
Krásne to vyšlo  Zrovna dnes sa dali dokopy, super  Už som sa obávala, či to nejako vyriešia alebo nie, ale našťastie to dopadlo najlepšie ako mohlo  Očakávam, že teraz niekedy sa tam asi objavia Harry a Ron, takže budú mať po chlebe... Ale nad tým sa nejdem zamýšľať, nejdem si kaziť radosť  Blaise a Luna tvoria pár-úžasné  Moje 2 najobľúbenejšie postavy po Dracovi a Hermione  Ďakujem za preklad 

Re: 24. Slibuji… Od: scully - 24.12. 2013
Ti dva můžou být rádi,že mají tak skvělé přátele. Blaise s Lenkou se k sobě opravdu hodí. To album s fotkami bych chtěla vidět. Děkuji za překlad

Re: 24. Slibuji… Od: MIRA - 24.12. 2013
Takí priatelia ako sú Blaise a Lenka sú na nezaplatenie. Vďaka nim trocha urýchlili udobrovanie Draca a Hermiony.  Určite by sa nakoniec dali do kopy, pretože jeden bez druhého už akosi neboli kompletní, ale bolo by to možno o deň neskôr. Krásny preklad, ďakujem Eily

Re: 24. Slibuji… Od: tiberia - 24.12. 2013
 Luna s Blaisem a Afroditou na závěr, to byla třešnička na dortu. Díky za krásný překlad!

Re: 24. Slibuji… Od: arabeska - 24.12. 2013
Jsem docela spokojená. A to nemám ráda předlouhé vyznávání lásky. Ale hrozně se mi tady líbil Blaise - jako Dracův přítel, který stál vždycky při něm. A samozřejmě Lenka... Lenka je Lenka a zůstane Lenkou :) Díky za překlad :)

Prehľad článkov k tejto téme:

Emerald-Kisses: ( marci )31.12. 201327. Epilóg
Emerald-Kisses: ( Patolozka )26.12. 201326. Veselé Vánoce, pane Malfoyi
Emerald-Kisses: ( Lupina, Marci )25.12. 201325. Oheň puštěný ze řetězu
Emerald-Kisses: ( Eily )24.12. 201324. Slibuji…
Emerald-Kisses: ( michelle )23.12. 201323. Kroky minulosti
Emerald-Kisses: ( Baska92 )22.12. 201322. Kiežby som len mohla vrátiť čas
Emerald-Kisses: ( Jimmi )21.12. 201321. Nechajte ich milovať
Emerald-Kisses: ( Jimmi )20.12. 201320. Rozdrviť a spáliť
Emerald-Kisses: ( Jimmi )19.12. 201319. Pätnásť minút
Emerald-Kisses: ( Jimmi )18.12. 201318. Dočasná strata kontroly
Emerald-Kisses: ( Miauxx )17.12. 201317. Dokonalá skutočnosť
Emerald-Kisses: ( larkinh )16.12. 201316. Malfoyové nejsou nemocní
Emerald-Kisses: ( Patolozka )15.12. 201315. Ve slovech ztraceni
Emerald-Kisses: ( Eily )14.12. 201314. (Ne)starám se
Emerald-Kisses: ( GIft )13.12. 201313. Začalo to modrým ohněm
Emerald-Kisses: ( LadyF )12.12. 201312. Dokonalý pohled
Emerald-Kisses: ( tiberia )11.12. 201311. Mrkve, smyslnost a rozpaky
Emerald-Kisses: ( Lupina )10.12. 201310. Nesnáz jménem jmelí
Emerald-Kisses: ( Jacomo )09.12. 20139. Vánoční barvy a stromky
Emerald-Kisses: ( Florence )08.12. 20138. Pohřbít bolest
Emerald-Kisses: ( larkinh )07.12. 20137. Prostě známí
Emerald-Kisses: ( holloway )06.12. 20136. Výjimečný akt laskavosti
Emerald-Kisses: ( Baska92 )05.12. 20135. Pre lásku k snehu...
Emerald-Kisses: ( Baska92 )04.12. 20134. Nápravy
Emerald-Kisses: ( tigy )03.12. 20133. Absurdné dôvody
Emerald-Kisses: ( JSark )02.12. 20132.Zoznam úloh Hermiony Grangerovej
Emerald-Kisses: ( Jimmi )01.12. 20131. Prológ Povzdych
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )30.11. 2013Úvod k Dramione Adventu