Zde nejsem
Here I Am Not
Autor: Loten
Překlad: Lupina Beta: marci
Shrnutí: Odměna za 6000-tý komentář u povídky Honba za sluncem (Chasing The Sun). Jakmile válka skončí, Hermiona na chvíli opustí kouzelnickou Británii, aby získala vzdělání v Americe, a tam prostě narazí na někoho s podobným nápadem.
Poznámka překladatelky: Severusi, všechno nejlepší k zítřejším narozeninám!
Povolení k překladu: Ano
Originál: http://www.fanfiction.net/s/9250193/1/Here-I-Am-Not
Prohlášení autorky: Moji ne, ještě pořád ne.
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorkou této fanfikce je Loten. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Přátelství / Romance
Severus S. & Hermiona G.
Rating: 9+
Kapitol: 1
Slov: 9 850
Varování: Vlastně ne, nemyslím. Chystala jsem se na lechtivé scény, ale když jsem k tomu bodu dospěla, zdálo se to zbytečné.
Poznámka autorky: 6000-tý komentář k Honbě za sluncem (Chasing The Sun) padl na keske. Poté, co jsem přiznala porážku u první výzvy, bylo mi k pohrání poskytnuto toto: „Po válce Hermiona přichází do Ameriky, konkrétně Nové Anglie, aby získala titul na jedné z prestižních škol? Severus by se také mohl do Ameriky proplížit prostě jen proto, aby byl daleko od britského kouzelnického světa? Třeba se navzájem zahlédnou v nějaké potemnělé vysokoškolské kavárničce? Sladké a nenáročné, s trochou dobrého sexu, pokud na to bude prostor.“ Tak tady to máte.
„From meetings and partings none can ever escape. Nor from magic.“
„Nikdo nemůže uniknout před shledáváním se a rozchody. Ani před magií.“
Neil Gaiman.
XXX
Chvíli jí trvalo, než se zabydlela a zjistila co a jak, ale rychle si našla pár oblíbených míst. Podle očekávání knihovnu kampusu, ale také počítačovou učebnu a parčík, kde se příjemně sedělo a pracovalo, když se počasí s létem zlepšilo. Momentální cíl, kavárna v centru města byla docela oblíbená u jejích spolužáků, ale ne natolik, aby byla přeplněná. Našla jen toto jediné místo, kde prodávali správný anglický čaj a úžasné muffiny s brusinkami a bílou čokoládou. Ty se však snažila omezit jako požitek jen jedenkrát týdně.
Touto dobou už ji majitel, Mick – téměř nelidsky veselý muž, plešatý a s nadváhou, což mu bylo naprosto fuk, prohlašující se za částečného Ira, a s fotografiemi vnučky nad pultem – znal od pohledu a vítal ji svým obvyklým úsměvem. „Ahoj! Další esej? Až moc makáte, víte?“
„To říkáte vždycky,“ odpověděla s malým úsměvem. Zpočátku ji znervózňovalo zjištění, jak jsou všichni přátelští, ale už si na to pomalu zvykala.
„Jenže mám asi pravdu. Obvyklý čaj, že?“
„Prosím.“
„Jdu na to. Svedu vás dnes na koláč?“
„Ještě ne, možná později. Díky.“
„Hele, chtěl jsem se zeptat; občas sem chodí nějaký anglický chlapík. Třeba se znáte?“
Ano, protože my v Británii se známe všichni jménem; taky znám osobně královnu. Toto rozpačité odseknutí si nechala pro sebe, namísto toho se usmála a pokrčila rameny. Už byla zvyklá na některé zvláštní představy, které hodně Američanů mělo o Spojeném království. „Možná ano,“ souhlasila, vzala si čaj a drobné. „Uvidíme, pokud přijde.“ Vybrala si svůj oblíbený stůl mezi oknem a rohem a se svojí prací se usadila.
XXX
Ale když později ten anglický chlapík dorazil, Hermionu hluboce šokovalo zjištění, že jej opravdu zná. Nikdy dříve jej neviděla oblečeného téměř ležérně, v temně šedých kalhotách a rozepnutou košilí přes čistě černé tričko, ale v jeho plíživém kroku bylo stále ono nezpochybnitelné fluidum elegance. A také poznávala ty zplihlé černé vlasy po ramena, výrazný orlí nos a ty nelítostné tmavé oči najednou zlostně hledící jejím směrem, když si jí všiml.
Po zaplacení své kávy nakráčel kavárnou přímo k ní a zíral na ni dolů, zatímco ona hleděla vzhůru se snahou nesledovat třpyt zatajovacího kouzla na straně jeho krku. Nechtěla si představit, co může skrývat.
„Jste tady kvůli mně?“ zeptal se bez okolků Snape.
Zamrkala na něj a zmateně se zamračila. „Ne. Proč bych měla?“
Vydechl tak, že u jiného člověka by to mohlo být úlevou, a pokrčil úzkými rameny, zjevně teď bez zájmu. „Šest let jste strávila sužováním mé osoby; předpokládal jsem, že pokračujete v trendu,“ odvětil suše a bez hněvu, který dříve slýchávala v jeho pomalé mluvě.
Nejistá, jak zareagovat, se spokojila s poněkud pitomým: „No, nepokračuji. Ani jsem nevěděla, že tady jste.“
„Ani já nevěděl o vás,“ zněl zamyšleně, naklonil hlavu na stranu a prohlížel si knihy a papíry rozložené po půlce stolu. Některé tituly si přečetl vzhůru nohama. „Historie ekonomie? Máte problémy se spaním?“
„Ve skutečnosti to je zajímavé,“ bránila se.
Odfrkl si. „Pokud to říkáte. Ale udivuje mě to, slečno Grangerová. Proč zde, zrovna ve Vermontu, čtete o ekonomice?“
„Proč zde vy, profesore Snape, kritizujete můj knižní výběr?“ odsekla a zavrtěla hlavou. „Podívejte, mám napsat esej. Buď se posaďte, nebo mě nechte být, ale prosím, netyčte se takto nade mnou. Připadám si, jako by mi bylo zase dvanáct, a lidé zírají.“
K jejímu překvapení si zvolil první možnost, usadil se na protější židličku a upíjel svoji kávu. Pozoroval ji s nečitelným výrazem. Rozhodnutá nevrtět se pod tíhou toho černookého pohledu se Hermiona snažila soustředit na práci a ignorovat své trapné pocity. Kromě Chroptící chýše, na což se velice silně snažila nemyslet, pokud se tedy nevynořila v noční můře, neviděla Snapeovu tvář tak zblízka od toho velmi nepříjemného setkání Řádu na ministerstvu pár měsíců po konci války. Bývalý špion se ukázal jen na tak dlouho, aby novému ministrovi přesně – a docela názorně – řekl, co si se svým ‚vojenským vyznamenáním‘ může udělat. Poté nechal zavířit svůj černý hábit a rozhněvané stopy jeho magie se za ním rozplynuly do vzduchu. Povídalo se, že jeho rezignační projev k Minervě McGonagallové a správní radě byl ještě horší. Od té doby se po něm země slehla, jen aby se vynořil v kavárničce vysokoškolského kampusu ve Vermontu. To byste nevymysleli.
Nakonec zvědavost zvítězila nad podrážděním a ona pohlédla na svého tichého společníka. „Co tady děláte?“ zeptala se.
Pomalu zamrkal. „Řeknu, když vy řeknete.“
Přikývla. „Budiž. Studuji tu na univerzitě. Chtěla jsem změnit prostředí,“ dodala v odpověď na tázavě vyklenuté obočí.
„Tedy mudlovské studium? Mohla jste jít do Salemu.“
„Mohla, ale ještě opravdu nevím, co chci se svým životem udělat, a když jsem řekla ‚změnit prostředí‘, nemyslela jsem jen krajinu.“
„Aha. A proč konkrétně ekonomika?“ zeptal se a zdál se upřímně zvědavý.
„Chtěla jsem obor, který je přenositelný a může mi pomoci také v kouzelnickém světě. Toto znělo zajímavěji než obchodní administrativa. Jste na řadě.“
„Nic.“
„Co?“
„Ptala jste se, co tady dělám,“ vysvětloval podrobněji. „Odpověď je ‚nic‘. Nedělám nic.“
„Tomu nerozumím.“
Snape pokrčil rameny, pohodlněji se usadil a odložil kávu. „Není zde nic k chápání. Prostě se teď jen zbůhdarma potuluji. Nejste jediná, kdo neví, co se sebou po Bradavicích dělat.“
„Aha... chápu,“ pronesla pomalu, nechápajíc vůbec nic. Mohl si to dovolit? Byl to dobrý nápad vzhledem ke všemu, co prožili ve válce? Nenudil se, když nepracoval? Stále ale věděla, že není dobré se ho ptát; nemusel už být její učitel, ale zvyk opatrně našlapovat kolem profesora Snapea byl příliš hluboce zažitý, aby byl překonán jen díky jeho podivně slušnému chování.
Nezdálo se, že by zamýšlel pokračovat v konverzaci, takže vrátila pozornost ke své eseji, snažíc se odsunout své zvědavé dohady na později.
Po nějaké době si zašla pro další šálek čaje a při návratu od pultu si čehosi všimla. Když se usazovala, stěží potlačovala smích. „Upřeně vás pozorují, víte? Tamta skupinka žen v rohu.“
„Vím,“ zněl unaveně a naprosto ne ohromeně. „Slyšeli mě s vámi hovořit, jsem si jistý. Jakmile lidé zjistí, že jsem Brit, mají tendence začít zírat.“
Hermiona na něj zamrkala. „To je vše?“ zeptala se skepticky.
„Kvůli mému vzhledu to nebude, ne?“ odsekl. „Máte vůbec představu, jak lidé reagují na můj hlas? Jsem si jistý, že už jste obeznámena s blázněním všech zdejších lidí po inteligentním anglickém přízvuku. Jediné, co musím udělat, je vejít do baru a všem popřát ‚dobrý večer‘. Chlapi se mohou přetrhnout, aby mi koupili pití, a ženské zase, aby seděly vedle mne a hovořily se mnou.“
„Nezníte zrovna radostí bez sebe; většina lidí by byla nadšená.“ Hermiona znovu pohlédla na skupinu žen. Vypadaly stejného věku jako Snape, určitě o dost starší než ona; dvě blondýnky a brunetka, všechny dostatečně atraktivní, pokud mohla soudit. Musela přiznat, že Snapeův hlas je úžasný – pravděpodobně mnohem víc, pokud nestrávíte roky posloucháním, jak vás a vaše přátele ten hlas uráží. Přesto, bylo zapotřebí na něj tak zírat? Ale zase, vypadal lépe, než ho kdy viděla – což nepochybně nebylo moc těžké.
„Já nejsem,“ pronesl a přerušil její dumání. „Nejsem rád středem pozornosti. Obzvlášť z tak hloupého důvodu,“ dodal.
„Pak byste se neměl ohlašovat svým ‚dobrý večer‘.“
„Byl jsem zdvořilý. Uvědomuji si, že jste nikdy nebyla v situaci, abyste si toho všimla, ale mám slušné způsoby, víte, pokud se obtěžuji je použít.“ Když vzhlédla, překvapilo ji, že se téměř usmívá. Oči mu blýskaly pobavením a ona zjistila, že mu úsměv vrací.
„Ne, máte pravdu, nemohu říct, že bych si všimla.“
Pokrčil rameny. „V Bradavicích jsem neměl důvod být k někomu zdvořilý. Brumbál mě tam až příliš potřeboval, aby mě vyhodil, bez ohledu na to, co jsem říkal, nebo dělal, pokud jsem se ovládl před skutečnou vraždou či těžkým ublížením na zdraví. Proč tedy nebýt upřímný v tom, že jsem doslova nemohl vystát nikoho v celém hradě? Nenáviděl jsem učení, což jsem si jist, že jste uhodla, a nesnášel jsem být k tomu nucen, jelikož jsem to nechtěl dělat. To místo je plné špatných vzpomínek. Nenáviděl jsem vás všechny, protože jsem nikdy neměl rád děti jakéhokoliv věku. Nerozuměl jsem si s kolegy. Jaký důvod jsem měl být milý?“
Takto před tím postavená, ztratila slova. Jako odpověď dokázala vymyslet jen: „No, když to takto předložíte...“ a on si tiše odfrknul.
Poté už spolu víc nemluvili; ona se ponořila do svého úkolu a on rozdělil čas mezi sledování její práce a koukáním z okna, zřejmě ztracen v myšlenkách. O hodinu později se s ním rozloučila, sebrala své věci a zanechala ho v zamyšlené náladě; ještě ráno by byla zděšena možností dalšího střetu se Snapem, ve skutečnosti si však rozhovor s ním užila, ačkoliv toho moc neřekli. Naprosto se lišil od muže, který býval jejím profesorem. Možná toto byl skutečný Snape? Hermiona si tím nebyla jistá, ale rozhodla se mít oči otevřené pro případ, že ho znovu uvidí.
XXX
Další týden se Hermiona ukázala v kavárně jako obvykle, a když platila za svůj čaj, Mick pokynul směrem za ni a poznamenal: „Váš přítel je zpět. Myslel jsem, že sem přestal chodit poté, co jste ho posledně viděla.“ Po otočení uviděla Snapea sedět a opírat se o zeď v protějším rohu. Impulzivně k němu zamířila.
Pořád si nebyla jistá, co si myslet o jejich prvním setkání; bylo to... zajímavé a zvláštní a jistým způsobem trochu smutné. Jediné, čím si byla zcela jistá, byly Snapeovy těžké následky toho, co viděl a udělal. Nebyl zde žádný jiný důvod, proč by k ní měl být tak otevřený, nebo proč s ní především vůbec mluvil. Kdyby nechtěl hovořit, mohl prostě odejít hned, jakmile ji poznal. Opravdu smutné, že bylo třeba něčeho tak škodlivého, aby se otevřel a choval jako normální člověk. A taky poněkud zvláštní.
Víc než to, jeho osoba v ní vyvolala spoustu starých vzpomínek a trochu přísněji se dívala na svůj pobyt tady. Hermiona musela uznat, že ani ona z toho všeho nevyšla bez úhony. Snape byl první kouzelník, se kterým mluvila od opuštění Anglie, první komunikace s někým, kdo ji znal, krom krátkých dopisů s rodiči, Harrym a Ronem. Uvědomila si, že se snaží zapomenout na svůj starý život, a to nebylo v pořádku.
„Ahoj,“ pozdravila Snapea trochu ostražitě. „Je tu volno?“ Panečku, mohla jsem vyslovit větší klišé?
Bez vzhlednutí i odpovědi se posunul a odstrčil židli nohou. Vzala to jako pozvání, posadila se a začala se chystat; dnes si vzala notebook a spoustu poznámek k přepsání. Po osmi letech v kouzelnickém světě jí chvilku trvalo zvyknout si dělat vše na počítači. Zajímavé bylo, že Snape z něho nevypadal zmatený.
„Víte toho hodně o počítačích?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou a nakonec se uráčil promluvit. „Žádný jsem nikdy nepoužil. Ale s něčím jsem obeznámen – co se na něm dá dělat, práce s textem, internet a tak. Poloviční krev, pamatujete?“
Hermiona přikývla, přejela na konec dokumentu a začala přidávat nové poznámky. „Ano, ale většina mých známých poloviční krve žije co nejvíc jako čistokrevní. Vy jste jediný, koho znám, co se přizpůsobil oběma světům.“
Snape pokrčil rameny. „Vždy bylo užitečné splynout a znamenalo to, že letní prázdniny byly skutečnými prázdninami, útěkem. A také mi to ponechalo víc možností, když jsem se rozhodl opustit Anglii. Nikdo mě tu pravděpodobně nenajde, pokud se nerozhodnu mu to dovolit.“
„Já vás našla,“ podotkla, neodolala a usmála se, když se na ni podíval.
„Pravda, ale je nepravděpodobné, aby se opakovala taková prazvláštní shoda okolností. A vím, že vy to nikomu neřeknete.“
„Proč ne?“ Byla to pravda, neřekne, ale chtěla slyšet jeho odůvodnění.
„Částečně protože nejste drbna a částečně by vám asi ani nevěřili. Ale hlavním důvodem je, že nikdo, s kým si píšete, nebude o mně chtít mluvit.“
„To je fakt,“ smutně připustila, načež si upila čaje a vrátila se k poznámkám, aby pomalu pokračovala v psaní.
Po chvíli Snape odložil kávu a povzdechl si. „Dobrá, slečno Grangerová, tento výraz znám až příliš dobře. Na co se chcete tak strašně moc zeptat?“ Zněl spíš pobaveně, než naštvaně, až se mírně začervenala. Podráždilo ji, že ji tak lehce přečetl – ani se na něj nedívala, alespoň ne moc.
„Pořád přemýšlím, co tady děláte,“ přiznala a odmítala odtrhnout oči od obrazovky notebooku. „Mluvil jste o toulání a tak, ale moji otázku jste doopravdy nezodpověděl. Pravděpodobně záměrně,“ dodala a vzhlédla právě včas, aby zahlédla jeho úšklebek, a potlačila úsměv. „Proč zrovna tady?“
Pokrčil rameny. „Upřímně, bez skutečného důvodu. Když jsem opustil zemi, vybral jsem si Ameriku, protože jsem věděl, že tady na nikoho nenarazím. To bych neměl zaručeno v Evropě, a ačkoliv mluvím několika jazyky, není mezi nimi žádný asijský, a Austrálie je příliš daleko od domova. Vzal jsem let do New Yorku prostě proto, že jsem tam měl lektvarovou konferenci a znal jsem to tam trošku víc, než kde jinde. A od té doby nastupuji do dálkových autobusů kamkoliv, kde to zní zajímavě, a trávím tam pár týdnů rozhlížením se, než se posunu dál.“
„Mohl jste zůstat v Anglii a dál se nám vyhýbat,“ poznamenala Hermiona, uložila svoji práci, aby na něj pohlédla a vzala si chladnoucí čaj.
„Mohl bych,“ souhlasil bez dalšího vysvětlení, napil se kávy a zatvářil se, načež vstal a šel si koupit další šálek. Vrátil se i s čajem pro ni. Poděkovala s pokývnutím a vděčným úsměvem, který ignoroval, když si znovu sedal.
„Ačkoliv pořád nechápu. Proč jste odešel, když zde nebylo nic konkrétního, o co byste se zajímal?“
„Protože... nu, podívejte.“ Vyhrnul si levý rukáv a ukázal jí Znamení zla, vybledlé a šedé. „Tady je to pouze mudlovské tetování. Nikdo neví, co znamená. Zde nejsem Smrtijedem. Pokud v této zemi někdo zná jméno Snape, pak jen z některého mého lektvarového výzkumu z dob, kdy jsem ještě publikoval. To je vše, co pro ně znamená. Nikdo neví... kým jsem byl. Čím jsem byl, nebo co jsem provedl. A tady nemám ani žádné povinnosti. Zde jsem volný.“
Chvíli o tom přemýšlela a přikývla. Dávalo to smysl. Více než to, odráželo to některé z jejích vlastních důvodů opuštění Británie; zde nebyla válečná hrdinka, jedna ze Zlatého tria. Nebyla terčem médií. Nikdo od ní nečekal, že zachrání svět, nebo dokonce jen den. Tady byla prostě jen Hermiona, což bylo pěkné – už to bylo dlouho, kdy byla prostě jen Hermiona.
„Vrátíte se?“ položila otázku.
Snape zamračeně hleděl do dálky. „Nevím. Anglie je pořád můj domov, nakolik mohu mluvit o domově. Sem doopravdy nepatřím. Ale... nevím. Pokud se vrátím, nebude to ještě hodně let. Bude dlouho trvat, než lidé zapomenou na moje činy.“
„Ne vše by mělo být zapomenuto,“ pronesla tiše. Řád by nikdy bez Snapea nevyhrál válku, i když to většina lidí nebyla ochotna přiznat.
Vrhl na ni ostrý pohled. „Nebuďte blázen,“ řekl jí stroze, poprvé zněl jako učitel. „To dobré nesmyje to zlé.“
„Nechcete, aby se vzpomínalo to dobré, co jste udělal?“ zeptala se a on zavrtěl hlavou.
„Raději bych, aby se zapomnělo to špatné, co jsem provedl. A dal bych vše za to, abych zapomněl já na vše, v čem jsem selhal.“ Tváří se mu mihl krátký hořký úsměv a zmizel. „To je, samozřejmě, další důvod se nevracet domů. Potřebuji odstup a čas se s tím vyrovnat.“
Hermiona přikývla. „Tomu rozumím. Když jsem vystoupila z letadla, jako bych poprvé za několik měsíců mohla dýchat.“ Odvážila se vyslat přes stůl další úsměv. „Opravdu nevím, jak se vám to podařilo. Ten stres, abych se nesesypala a tlak toho, kolik na mně závisí, by mě dostal i bez těch ostatních zatracených záležitostí a izolace. A jsem si sakra jistá, že znám jen zlomek toho, čím jste se skutečně zabýval.“
Výraz mu lehce potemněl a odvrátil zrak, ale, poněkud k jejímu překvapení, odpověděl. „Upřímně, ani já nevím, jak jsem to zvládl. Stále ještě zjišťuji, nakolik mě to zasáhlo.“
Znovu přikývla. „Od doby, kdy to skončilo, jsem o sobě pár věcí zjistila. A o mých kamarádech. Nemyslím, že jsme teď někdo normální.“
Snape vzhlédl s nádechem skutečného úsměvu. „Někteří z vás ani nikdy nebyli.“
„Vtipné.“ Vyplýtvala na něj nepříliš upřímný zamračený pohled a odmlčela se, než pomalu pronesla: „Takto bych si setkání s vámi nepředstavovala. Samozřejmě jsem nečekala, že tady na vás narazím, ale kdyby ano, čekala bych od vás zavrčení něčeho ošklivého a vypaření se.“
„Po pravdě řečeno, já také,“ odvětil po chvíli s pokrčením ramen. „Doma bych takový asi byl. Tady v tom však nevidím smysl. Jsem si jistý, že jste dost bystrá na to, aby vám bylo jasné, že většina mého chování byla obrana. A protože jsem si stejně tak jistý, že vás váš spratkovitý kamarádíček o všem informoval, není toho moc k obraně, že.“ Hlas měl o poznání méně přátelský, ale chladný a monotónní, spíš než žhavě vzteklý, což by se dalo očekávat.
Rozpačitě se zavrtěla a znovu se zadívala do svého notebooku. „Nevím, jestli mi řekl vše... ale ano.“
„Představte si mé překvapení. ‚Důvěrnost‘ je opravdu pro toho kluka cizí pojem.“ Zamračil se na svůj šálek kávy a po chvíli si povzdechl a opřel se. „Další důvod se chvíli vyhýbat domovu. Byl bych raději, aby toto vše bylo naprosto zapomenuto.“
„Proč jste to Harrymu říkal?“ zeptala se. „Vím, že něco z toho jej mělo přesvědčit, aby vám uvěřil tu důležitou část. A taky jste si nemyslel, že to přežijete, aby z toho byl problém, ale... Ne, omlouvám se, není to má věc.“
„Slova, o kterých bych si nemyslel, že uslyším od někoho z Nebelvíru,“ odpověděl Snape trošku kousavě, ale pak si znovu povzdechl. „Jak jste řekla, nemyslel jsem, že přežiji. Umíral jsem a neměl jsem důvod dál předstírat. Byl jsem tím lhaním unavený a unavovalo mě být nenáviděný.“
Uklidněná, i když překvapená jeho zjevnou ochotou hovořit, Hermiona zvědavě pozorovala jeho tvář. „Proč jste trval na tom, aby to Brumbál udržel v tajnosti?“
Velice unaveně se na ni podíval. „Stejně by tomu nikdo nevěřil. Lidé nikdy nebyli ochotni přiznat, že jsem jen člověk, slečno Grangerová, natož že jsem schopen opravdových emocí, a zcela jistě někdo jako já nemůže cítit lásku. Bylo snazší mlčet, než čelit posměchu a nedůvěře, a bylo by otázkou času, než by se to někdo pokusil použít proti mně. Kromě toho to nebyla ničí věc, jaké mám city.“
Jak osamělý musí být, když o tom mluví zrovna se mnou. Musí zoufale toužit po společnosti, nebo možná po terapii. „Myslím, že ne,“ souhlasila tiše a jeho oči ztvrdly.
„Nechci vaši lítost, Grangerová,“ vyštěkl.
„Stejně se vám jí dostane,“ odsekla, „nebo alespoň mého soucitu. Nemohu si vybrat, co cítím o nic víc, než můžete vy; čím jste si prošel bylo příšerné a nemohu se ubránit lítosti, že jste to vše musel snášet.“
„Napadlo vás, že za mnohé z toho, čím jste si vy a vaši kamarádíčci prošli, mohu já?“ zeptal se strnule.
„Samozřejmě, že ano.“ Pokrčila rameny. „Ale důvod, proč jsme to všichni přežili, také může vést k vám, a já opravdu nevidím jiný způsob, kterým se věci mohly vyvíjet. A vypadá to pitomě, házet na sebe vinu teď, kdy jsem vše viděla. Nikdy vám neodpustím hromadu věcí, které jste provedl, ale vy nám toho také mnoho neodpustíte, takže jsme vyrovnáni, ne?“
Snape nachýlil hlavu na stranu; jak si ji tak zamyšleně prohlížel, uviděla trochu víc z jeho jizvy na krku. „Vyrostla jste, slečno Grangerová,“ poznamenal tiše po krátké pauze. „Zapomněl jsem... Kolik je vám let?“
„Dvacet. A Hermiono, prosím, ne slečno Grangerová. Už nejsem vaše studentka.“
Přikývl. „To nejste. Hermiono, tedy. Zajímavé... Vždy jste byla vyspělejší než vaši vrstevníci. Uvědomujete si, že jsou muži a ženy dvakrát tak starší než vy, kteří postrádají váš pohled na věc? Tato úroveň porozumění a analýzy je pozoruhodná na někoho ve vašem věku, a to zejména tak brzy po válce.“ Ten letmý záchvěv úsměvu přišel a znova odešel, a on suše dodal: „A na někoho z Nebelvíru je to nesporně neslýchané.“
„Bigotní. Vždy jste nás kritizoval za proti-zmijozelský postoj, ale vy jste stejně silně proti-nebelvírský,“ podotkla poněkud kousavě – roky mu to chtěla říct.
„Z poněkud více příčin, než většina z vás,“ odsekl zcela nedotčeně, ale stále překvapivě ne nepřátelsky.
„Vaše studentské dny byly špatné, ale to neznamená, že to musí být stejné pro všechny...“ začala a zjistila, jak mu tímto jejím šlápnutím vedle vzplál hněv v očích.
„Strávil jsem patnáct let jako ředitel Zmijozelu,“ řekl chladně a v očích mu narůstala tvrdost a chlad. „Nepředpokládejte, že víte něco o tom, co se stalo mé koleji.“
O tom nevěděla dost, aby se s ním přela; neexistoval způsob, jak zjistit, zda mluví pravdu, a opravdu na tom teď, kdy oba opustili Bradavice, nezáleželo. Když ustoupí, nic ji to nebude stát, tak mu ponechala jeho vítězství. „Omlouvám se.“
Snape zavrčel a znovu se na židli uvolnil. Zřejmě také nebyl ochoten pokračovat v boji. „Vždycky přijímáte komplimenty tak dobře?“ zeptal se suše.
„Ano,“ odpověděla upřímně se smutným úsměvem. To ho přimělo vydat tichý, pobavený zvuk, načež opět zvedl svoji kávu a nechal Hermionu vrátit se na pár minut k práci.
„Jednou jsem se pokusila vám napsat,“ přiznala mu o chvíli později, aby tak prolomila příjemné ticho panující mezi nimi. „Chtěla jsem se omluvit. Strávila jsem dva dny snahou něco vymyslet, ale vše, co jsem napsala, znělo příliš pitomě. Uměla jsem si představit, jak posměšně byste se nad tím tvářil.“
„To bych neudělal,“ tiše po chvilce odvětil.
„Co?“
„Netvářil bych se na to posměšně.“
„Proč ne? Myslím...“
„Nad jedinou omluvou, kterou bych kdy dostal? Proč bych měl být posměšný?“ zeptal se tiše. „Tolik pýchy mi nezbývá, ne po dvou válkách a haldě dalších problémů.“
„... jedinou? Myslíte tím, že vám nikdo nikdy neřekl ‚promiňte‘?“
„Ne.“
„To je... to je... bože, nemám ani slov, abych popsala, jak odporné to je po tom všem, co jste udělal.“
„Ale ne zase tohle. To kvůli všemu, co jsem udělal, se neomluví, Grangerová. Myslí si, že si to nezasloužím, a nemohu nepokrytě říct, že se mýlí.“
„Já mohu.“ Hermiona mu zpříma pohlédla do očí a upřímně řekla: „Nikdy jsem vás neměla ráda. To víte. Byl jste odporný na nás a téměř na každého, s kým jste přišel do kontaktu. A jakkoliv pochopitelné mohly vaše důvody být, byli jsme dětmi, které si nezasloužily být trestány za vaše problémy. Ale to neznamená, že nemohu ocenit, co jste pro nás udělal, a neznamená to, že nechápu, že bez vás bychom válku prohráli. A neznamená to, že necítím vinu za nesprávné posuzování vaší osoby a za to, jak jsme se k vám chovali.“
Po docela dlouhé pauze se mírně naklonil s upřenýma očima, když držel její pohled. „Vy se nemáte za co omlouvat, Hermiono. Nikdy jste mi neprovedla nic ze zášti nebo nenávisti. Jen jste chránila své přátele. Při oněch příležitostech se nemůžete vinit za svůj pohled na situaci. Během své učitelské kariéry jsem nebyl slepý ani hluchý a vím, že jste byla jednou z mála studentů, kteří mě příležitostně neuráželi, ani se mi nesmáli za zády. Neposmíval bych se vaší omluvě, ale také bych ji nepřijal, protože by byla nesmyslná; neprovedla jste mi nic, za co se omlouvat.“ Znovu se odmlčel a tiše dodal: „Já nemohu říct to samé.“
Rozhodně to nebyla omluva, ale při pohledu na jeho výraz si byla jistá, že kdyby zatlačila, skutečně by se ospravedlnil. Část jí to chtěla, ale... „Už na tom víc nezáleží. Po tom všem, čím jsme si oba prošli během těch posledních let, by bylo opravdu malicherné trvat na vaší omluvě za nějaká ošklivá slova.“ Ta jedna urážka jejích zubů bylo jedinkrát, kdy ji jeho nepříjemné chování skutečně zasáhlo, a teď mu ve tváři viděla, že toho lituje, což stačilo.
Bez odpovědi odvrátil zrak, zaměřil se na stůl a nechal si zplihlé vlasy spadnout dopředu, aby mu částečně skryly tvář. Trochu shrbil ramena. Nechala jej zpracovat nepříjemné pocity a vrátila se k poznámkám. Znovu ocenila mnohem jednodušší psaní kuličkovým perem namísto brka, a také jak snadné bylo později si číst poznámky.
Příjemně strávený čas, rozhodla se, dokončila poznámky a vypnula notebook. Jakkoli to bylo bizarní, Snape byl překvapivě dobrou společností a rozhovor s ním si užila. Asi se mi po domově stýská víc, než jsem si myslela, řekla si, ale i tak to byla pravda. „Je čas, abych šla,“ řekla svému společníkovi, který pokývl, když vstala.
Procházejíc kolem stolu se zastavila u jeho židle. „Mimochodem... bývám tady docela často, mezi přednáškami, nebo když mám volné odpoledne,“ pronesla odvážně se snahou se nečervenat.
Věnoval jí nečitelný pohled. „Budu to mít na paměti.“
XXX
Třetí setkání se Snapem se uskutečnilo o pár dnů později. Tehdy, zatímco pracovala, zavrzala druhá židle u jejího stolu a ona vzhlédla, aby uviděla jeho. „Dobrý den, pane profesore,“ vesele jej pozdravila a posunula pár učebnic, aby mu uvolnila místo. „Takže jste se ještě nezatoulal dál?“
„Očividně ne,“ zavrčel a ladně se usadil na židli. „A neříkejte mi tak,“ dodal s lehce bolestným výrazem. „Značně jsem slavil okamžik, kdy jsem přestal být něčím profesorem. Jsem si jistý, že žáci zajisté také.“
„Profesorka McGonagallová říkala, že vaše rezignace byla trochu, ehm, dramatická,“ odpověděla Hermiona opatrně a on se na ni ušklíbl a oči se mu třpytily lehce nepříjemným smíchem. „Avšak nechystáte se s tím podělit, že?“
„Ne,“ souhlasil a Hermiona si povzdechla, zavrtěla hlavou a trochu se usmála.
„Typické. Takže jak vám mám říkat?“
Tiše si odfrkl. „Můžete mi dál říkat pane, pokud to tak cítíte, ale já mám jméno.“
Sotva si zabránila vypláznout na něj jazyk, vracejíc pohled ke svému počítači a ke své napůl napsané eseji. Snažila se nesmát. „Tak dobře... Severusi,“ zkusila. Něco ji napadlo a ona vzhlédla. „Jak mudlové reagují, když jim řeknete své jméno?“
Jeho tmavé oči vypadaly rezignované s náznakem pobavení. „Nudně a předvídatelně, z větší části. Obvykle jim sdělím, že tam, odkud pocházím, je to běžné jméno, a nechám je dojít k jejich vlastním závěrům.“
„Vzpomínám si, jak jsem si myslela, když jsem se dozvěděla jméno vaší matky, že to od ní bylo trochu nefér, pojmenovat vás Severus, když sama měla obvyklejší jméno,“ souhlasila. „Je to pěkné jméno, ale trochu výstřední.“
„Mohlo to být horší,“ odpověděl s pokrčením ramen, ukončil téma zvednutím šálku kávy a zabořil do něj obličej. Pochopila náznak a vrátila se ke psaní. Uvelebila se v příjemném tichu, které se mezi nimi rozvinulo překvapivě snadno.
Po chvíli se Snape naklonil a očividně začal číst její učebnici vzhůru nohama. „Takže, co plánujete s touto úrovní ekonomie, jakmile ji dokončíte?“ zeptal se. Bylo těžké posoudit jeho upřímnost, ale vypadal opravdově zaujatý, a skutečně si nemyslela, že by byl ten typ, který by vedl nečinné klábosení kvůli zdvořilosti. Takže se po chvíli rozhodla odpovědět po pravdě.
„Nevím.“
„Nikdy jste nevěděla, co chcete dělat?“ zeptal se a ona zavrtěla hlavou.
„Měla jsem příliš mnoho možností. Na základce jsem měla nejraději přírodní vědy, ale také jsem milovala čtení a historii, dokonce i matematiku. Tehdy bych byla ráda, aby něco z toho zahrnovalo i mé zaměstnání. A pak jsem zjistila, že jsem čarodějka. V kouzelnickém světě je stejně tolik věcí, co bych chtěla dělat. Mám příliš mnoho možností. Toto podnikám, jen abych získala trochu odstup a prostor k dýchání, a pokusila se rozhodnout – rozhodně se chci vrátit do Británie a kouzelnického světa, ale dál nemám plány. Pravděpodobně se na ministerstvu nachází dost oddělení, kde prostě musím najít něco, co mě bude bavit.“
„Ztrácela byste tam čas,“ řekl jí. „Pokud nemáte dobré kontakty, hodili by vám na krk nějakou špinavou práci. Myslím, že Potterův vliv by mohl pomoci, ale tím byste vyvolala spoustu žárlivosti a podráždění. Řekl bych, že by záleželo, v jakém oddělení byste skončila.“
„A co vy?“ zeptala se zvědavě. „Vím, že jste nikdy nechtěl být učitel, ale měl jste nějaké plány ještě na škole?“
„Lektvary, samozřejmě,“ odpověděl okamžitě. „Jedním z podnětů, abych se přidal ke Smrtijedům, byla nabídka sponzorování mého učednictví pod Mistrem lektvaristou. Vždy to byl hlavně svět bohatých čistokrevných a jinak bych se do něj nedostal; pořád je to výlučné. Lektvary a obrana byly jediné předměty, které mě skutečně bavily, ačkoliv jsem zajistil, abych byl kvalifikovaný ve všech. A mé mudlovské vzdělání bylo tak nevyrovnané, že jsem nikdy skutečně neidentifikoval, co by se mi líbilo.“
Na chvíli se odmlčel a přimhouřenýma očima si ji zamyšleně prohlížel, než pomalu pronesl: „Kdybyste se někdy chtěla pustit do lektvarů – ačkoliv nevěřím, že to je vaše srdeční záležitost – pak vám napíšu doporučení pro Křiklana, aby je podepsal. Něco s mým podpisem by nadělalo víc škody než užitku.“
„Opravdu? Myslíte, že bych mohla?“ zeptala se zaraženě.
„Ano, jinak bych vám to nenavrhnul,“ odpověděl prostě.
„Nikdy dřív jste to neřekl.“
Pousmál se spíše ironicky. „Ale ano, jen mým zvláštním způsobem. Hledal jsem chyby ve vaší práci a tlačil na vás mnohem víc, než na kohokoliv jiného. Dle mých standardů to byl kompliment, ačkoliv vy jste si to tak neměla vyložit. Všem ostatním jsem prostě načmáral nahoru hodnocení a hlavně polovina z nich měla štěstí, pokud jsem se vůbec obtěžoval přečíst si to celé.“
„Harryho eseje jste vždy roznesl na kopytech,“ poznamenala Hermiona a on si odfrkl.
„Jen ty, u kterých jsem věděl, že jste ‚pomáhala‘. Ty připomínky byly určeny vám, ne jemu. Vždy jsem mohl říct, kde je rozdíl, bez ohledu na to, jak opatrná jste byla; nikdy jste nedokázala svoji inteligenci udržet na uzdě.“
„Pak jsem překvapená, že jste se nerozhodl jej za podvádění neoznámkovat.“
Snape jí věnoval unavený pohled. „Použijte hlavu, Grangerová. Opravdu si umíte představit, že je mi dovoleno dát zatracenému Harry Potterovi známku neprospěl, ať už si ji zasloužil, či ne? Dostal jsem se i tak do dost potíží, když jsem jej příležitostně neoznámkoval za skutečně neodvedenou práci.“
„Alespoň jednou jste záměrně sabotoval jeho lektvar, a pak jej neoznámkoval,“ připomněla mu s nevýraznou ostrostí v hlase.
Pokrčil rameny. „Měl jsem špatnou náladu. A tehdy jsem mu ve skutečnosti nedal nulu, jen jsem mu to tak řekl. Měl štěstí, že jsem jej každý rok nechal přežít,“ dodal temně, „obzvláště poté, co jsem jej chytil ve své myslánce.“
„Řekla jsem mu to samé,“ řekla, připomínajíc si onen incident, a pak se kousla do rtu.
„Ale, nedívejte se takto. Předpokládal jsem, že vám o tom vše řekl. Alespoň že jste s Weasleym měli dost rozumu a nepustili to dál. Když už o něm mluvíme, co se s ním stalo? Předpokládám, že jste ten nevyhnutelně ke zkáze odsouzený vztah odsunula z cesty a přišla k rozumu.“
Hermiona se pokusila na něj zlobit, ale aby byla upřímná, měl pravdu. Byl to dokonalý popis toho, co se stalo. Zjistila, že její pokus o nehezký pohled se přetavil do smíchu. „Občas jste hrozný člověk, Snape.“
„Jen občas? Musím ztrácet styl.“
„Sotva se vám podařilo mě trochu urazit. Fakticky je to docela na nervy. No, nepopsala bych to zrovna takto, ale ano, s Ronem jsme chvíli byli spolu a teď nejsme. Nemyslím, že to bylo tak nevyhnutelné, jako vše, co...“
„Nelžete profesionálnímu lháři, Grangerová,“ suše poznamenal a dopil kávu. „Další je na vás.“
„Jen když mi začnete říkat Hermiono, jak jsem vás prosila. A pijete příliš mnoho kávy. Není to pro vás dobré.“
„Neopovažujte se ke mně chovat jako matka. Na tyhle nesmysly jsem příliš starý.“
XXX
„Říkala jsem ne, Simone. Vysvětlovala jsem ti, že mám schůzku!“ Hermioně rychle docházela trpělivost, když se na spolužáka podrážděně dívala. Simon byl dost milý, a ona do teď chodila asi se dvěma kluky a neměla nic proti dalšímu vztahu. Nikdy však neměla ráda typy, co neberou ne jako odpověď.
„Jediné co říkám je, že se na tebe zřejmě vykašlal,“ argumentoval, „takže není důvod, proč bychom nemohli jít a něco podniknout. Stejně, jak to, že mi nechceš říct, kdo to je?“
„Protože to není tvoje věc, proto,“ odsekla. Přála si, aby byla schopna vymyslet lepší výmluvu, když Simon svým návrhem na rande přerušil její obvyklou praxi práce-a-čaj. Nikdy se jí nedařilo být pohotová a nechtěla zranit jeho city přiznáním, že se jí prostě nelíbí a neshledává rozhovor s ním zajímavým. Ačkoliv přesně to se jí s každou další minutou zdálo čím dál lákavější. Opravdu doufám, že se tu Severus dnes ukáže. Neviděla jej téměř týden; co věděla, mohl se přestěhovat, což nebyla šťastná představa.
Jejich stůl byl blízko k pultíku, takže snadno zaslechla Mickeův záchvat kašle; když se na něj oba podívali, pohodil hlavou ke dveřím a skryl úsměv rukou. Hermiona sledovala jeho pohled.
Vydechla úlevou, když spatřila známou postavu, a věnovala svému společníkovi zcela neupřímný a planý úsměv. Neobtěžovala se s rozloučením, popadla svoji knihu a téměř pádila kavárnou, aby si stoupla na špičky a políbila Severuse na tvář.
Překvapeně sebou trhl dozadu a poprvé, co ho znala, vypadal skutečně šokovaný. „Co to, k čertu, má být?“
„Omlouvám se, ten kluk, co jsem s ním mluvila, nepochopil náznak, když jsem mu řekla, že se mám s někým setkat,“ vysvětlovala a navzdory sobě se usmívala jeho zjevným rozpakům. Pak zamrkala při zjištění, že se její společník lehce zardívá. To musí být sluníčkem, nebo něčím podobným.
Než se vzpamatoval, vyhýbal se očnímu kontaktu, a poté mírně roztřeseným hlasem poznamenal: „Příště by bylo nějaké varování vítané. Málem jsem vás proklel, což mám podezření, není způsob, jak by měl za těchto okolností muž reagovat.“
Se snahou se nesmát – nikdy by nehádala, že by byl Severus Snape schopný vypadat tak roztomile, ať už v rozpacích, či ne; ve skutečnosti nevěděla, že vůbec uměl být v rozpacích – zavrtěla hlavou. „Opravdu byste mě za políbení proklel?“
„Nevěděl jsem, k čemu se chystáte,“ protestoval, a jak se vzpamatoval, zněl už víc jako on sám. „Sotva se mi běžně stává, že přímo ke mně přijde žena a políbí mě na přeplněném veřejném místě.“
„A přesto to vypadá, jako byste si myslel, že bude nějaké příště.“ Věnovala mu šibalský pohled. „Nebo doufáte?“
Tiše si odfrkl. „Nejste zrovna můj typ, Grangerová.“
„Ach?“
„Ne. Pro začátek jste příliš věcná.“ Bylo těžké říct, zda si dělá legraci, či ne.
„Okouzlující. Můžeme si dnes naše pití vzít někam jinam? Simon je z těch rozmrzelých a raději bych, kdyby neseděl a nezíral na nás.“
Severus přikývl; teď, když zmizely poslední stopy rozpaků, vypadal pobavený. „Ani není rezavý.“
„Ale, buďte zticha,“ zamumlala, když platili své nápoje a mířili ven na sluníčko. „Upřímně, Ron nebyl tak špatný.“ Většinou, dodala soukromě, třebaže podle úšklebku svého společníka soudě, ten poskytnul ohodnocení sám sobě.
„Hermiono, ve srovnání s vámi měl intelektuální kapacitu přezrálého banánu,“ opáčil zlehka. „Jsem si vědom toho, že typický vztah dospívajících není založen na konverzaci, ale vy jste stěží byla typická dospívající. Bez Pottera, zvládajícího celý ten čas vlétávat střemhlav do problémů, pochybuji, že byste zůstala kamarádka s některým z nich. A ten mladší z chlapců Weasleyových neměl vůbec žádné skutečně vyvažující kvality, podle mého názoru.“
„Což je samozřejmě naprosto neutrální a nestranné,“ odsekla mu, proti své vůli se usmívajíc. „Ron měl své problémy, a vy máte asi pravdu, že bych se ani s jedním z kluků nekamarádila, nebýt všech těch podivností v Harryho životě, ale vyrostl – alespoň trochu. Nešlo o žádný velký krach, jen jsme zjistili, že je nám líp jako přátelům.“
„Když to říkáte.“
„Říkám. A vy nejste zrovna v pozici kritizovat něčí romantické životy, že?“
Hned jak si uvědomila, co řekla, se Hermiona zděsila. Téměř pustila čaj na zem, když se otočila a podívala se mu do očí. Zbledl a ta zeď v očích byla zpět, celý výraz mu ztuhl a zanechal jeho rysy jako zamrzlou masku.
„Ó, bože, Severusi, promiňte. Nemyslela jsem to tak.“
Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, neomlouvejte se. Zasloužil jsem si to. A máte pravdu.“ Podíval se na její zasažený výraz a oči mu trochu roztály. „Je to v pořádku, Hermiono. Do budoucna, pořád nemám rád popichování, ale vím, že jste to nemyslela zle.“ Navzdory těm slovům něco v jeho tónu a výrazu ukazovalo, že se snaží přemluvit spíš sebe, než ji. Kousla se do rtu a s pocitem studu se odvrátila.
Kráčeli v tichu, které nebylo tolik příjemné, jako obvykle; byla v pokušení se znovu omluvit, ale nebylo by to k ničemu. Kromě toho to vzal skutečně pozoruhodně dobře, celkem vzato, ačkoliv jeho výraz naznačoval, že jej trápí poněkud ošklivé myšlenky. Nic takového, jako by někdo sypal sůl do vašich ran.
Něco ji napadlo a zamračila se. „Do budoucna?“
„Hm?“ zeptal se, jako by byl vytržen ze své zachmuřenosti.
„Řekl jste ‚do budoucna‘. Znamená to, že se nějakou dobu zdržíte?“ zeptala se.
„Možná,“ odpověděl vyhýbavě a ona se usmála.
XXX
Hodnocení a více ročníkových prací během následujících týdnů znamenalo, že teď pravidelná setkání v kavárně probíhala spíše v tichosti; Severus ji většinu času pozoroval ve zjevném pobavení, jak pracuje a ignoruje ho. K jejímu podráždění ji odmítl zkoušet, když jej požádala, logicky poukázal, že o ekonomii nic neví a nemá ponětí, jestli poskytla informace, které zkoušející bude chtít. A klidně vyjevil svoji jistotu, že se naučila nazpaměť vše, co bude potřebovat, plus spoustu informací, které nikdy potřebovat nebude. Pak jí pohrozil zdrogováním, pokud se neuklidní. Nakonec, nikdy dřív ji neviděl v předzkouškovém režimu.
Jakmile bylo po posledním testu, Hermiona zamířila přímo do města a směšně ji potěšilo, když se v půli cesty vedle ní zhmotnil Severus. „Vždycky jsem chtěla vědět, jak to děláte,“ přiznala se a šťastně mu zastrčila ruku pod paži. „Vím, že to není přemístění, ale stejně tak by mohlo být.“
„Mnoho let praxe,“ řekl jí a sladil s ní krok.
„Nezeptáte se, jak mi to šlo?“
„Nemá to cenu a ze stejného důvodu jsem vám před tím ani nepřál hodně štěstí. Od vašich jedenácti jste nikdy z žádné zkoušky nezískala méně než osmdesát procent. Samozřejmě to šlo dobře. Snažím se nepokládat naprosto zbytečné otázky.“
„Hm. Jen vy umíte složit kompliment, aby to zároveň znělo urážlivě.“
„To je dar.“
Jakmile se s nápoji usadili u jejich oblíbeného stolu, neodolala a podala mu podrobný přehled o každičké otázce a jejích odpovědích; nakonec se napůl blábolíc sama utnula, aby zjistila, že Severus nejen stále poslouchá, ale lehce se usmívá. „Jsem ohromená. Každý, koho znám, získá skelný pohled u druhé otázky, i když ví, o čem mluvím.“
„Což je asi důvod, proč máte sklony tolik mluvit,“ poznamenal klidně. „Většina lidí nerada poslouchá někoho, kdo je inteligentnější než oni sami. Vy jste dost tvrdohlavá, abyste to zkoušela. A já jsem k něčemu takovému dost lhostejný, takže mě nenudíte.“
Hermiona se na něj pobaveně podívala. „Co, takže jsme oba stejně dysfunkční?“
Odfrkl si smíchem. „Bože, ne. Věřte mi, já jsem mnohem, mnohem víc dysfunkční, než byste kdy mohla být vy.“
„Nevypadáte tak špatně,“ pronesla zamyšleně. Všimla si několika věcí, které nebyly zcela v pořádku – když nehovořili, měl tendence vypínat a zírat s podivně vzdáleným výrazem. V některé dny mu náhodně zacukalo pod okem a minulý týden, když někdo upustil sklenici, téměř vytáhl hůlku – ale nebylo to nic horšího, než viděla mezi svými přáteli.
„Chce to trochu úsilí,“ odvětil pomalu, zjevně se nechystal zajít do detailů, „ale být daleko od míst, kde se to vše odehrálo, hodně pomáhá.“
Odsud se rozhovor začal různě stáčet; řekla mu o nejnovějších zprávách z domova, a ačkoliv Severus předstíral, že jej to nezajímá, nepokusil se změnit téma. Položil několik doplňujících otázek – většinou takových, na něž odpovědi neznala, protože její novinky pocházely téměř výhradně od Harryho a ten byl, jako vždy, trochu vágní ve všem, co se jeho přímo netýkalo.
Přezíravě se stavěl k téměř všem změnám prováděným v kouzelnickém světě a otevřeně některými pohrdal. Jejich diskuze rychle přešla v debatu, která hrozila přerůst do otevřené hádky. Politika nebyla zrovna oblastí Hermioniných odborných znalostí, ale vzhledem k tomu, že většinu nového ministerstva – alespoň těch důležitých oblastí – teď tvořili členové Řádu, byla svolnější jim věřit víc, než její přítel, a stejně tak byla více ochotná je bránit, přičemž Severus byl stejně tak přičinlivý na ně útočit.
„Hola hej, hrdličky!“ neočekávané vyrušení je přimělo se rozhlédnout; majitel kavárny stál u jejich stolu s rukama v bok a usmíval se. „Zavíráme. Tentokrát jste tu byli skoro celý den; to musí být rekord.“ Kývl na Severuse. „Měl byste ji pozvat na rande, víte?“
Hermiona pohlédla na svého společníka kvůli jeho reakci. Očekávala ledové Promiňte? plus Pohled profesora Snapea; k jejímu překvapení zíral do stolu a vypadal spíš v rozpacích. Zamrkala, ohlédla se na Micka a ten na ni laškovně přimhouřil oko.
„No tak běžte, oba. Myslím, že vás brzy uvidím.“
Sama se cítila trochu trapně, a tak zavrtěla hlavou a snažila se na něj zazírat, než si posbírala své věci a zamířila ke dveřím, následovaná náhle velmi tichým Severusem. Venku k němu, když zapadly rolety, vzhlédla. „Severusi?“
„Měl jsem ho proklít,“ zamumlal, ale nedíval se na ni.
Ne zcela si jistá, co jeho reakce znamená, Hermiona pokrčila rameny a snažila se znít vesele. „Nic škaredého tím nemyslel. Pojďte, půjdeme dál – ještě jsem vám nedokázala, že se mýlíte.“
Měla v úmyslu jej vyprovokovat pryč z toho náhlého podivného rozpoložení, dokud nepřijde na to, jak se sama ohledně toho cítí. A zdálo se, že měla úspěch, když vybuchl tichým chraplavým smíchem. „Ani jste mi nezačala dokazovat, že se mýlím, nestoudná Nebelvírko,“ vrátil jí to a už zněl jako on.
„Vy byste to prostě nepřiznal, tvrdohlavý Zmijozele,“ láskyplně odvětila s úsměvem.
Pokračovali ve své diskuzi, zatímco se toulali po okolí, ale už se plně nesoustředila; příliš ji zaměstnávalo to, co řekl Micke, a nabyla dojmu, že ani Severus nehodlal začít příliš důrazně argumentovat. Ta myšlenka pro ni nebyla zcela nová, vůbec ne – po všech těch letech, co se znali, po několika týdnech, kdy byla schopná s ním vést rozhovor, jako by byli skutečnými přáteli, namísto extrémně protikladných zdráhavých spojenců, bylo jen přirozené, že začala uvažovat. Nebyla si jistá, jestli kdy s někým našla natolik společnou řeč, a ačkoliv nebyl právě atraktivní, zcela jistě vůbec nebyl doslova neatraktivní. Zejména ve srovnání s tím, jak vypadal ve škole, napůl mrtvý a depresivní a žijící s posledním napnutým nervem. Kdyby se jednalo o jiného muže, pozvala by jej na rande sama už před týdny, ale mezi nimi bylo tolik minulosti, a ta jeho byla tolik komplikovaná...
Vědoma si ticha, které se mezi nimi rozhostilo, pohlédla na něj z boku a studovala jeho vyzáblé rysy. Oči zase získaly ten vzdálený výraz a zjevně se ztratil v myšlenkách. Bylo tak těžké říct, co si myslí v jakékoliv chvíli; prostě byl příliš zvyklý vše skrývat. Zcela jistě neexistovaly žádné jasné známky, že by měl zájem, ale – nu, evidentně ho její společnost těšila a ukázal se mnohem častěji, aby to byla pouhá náhoda, a nezdálo se, že by ho to táhlo zase jít dál. To muselo něco znamenat, ne?
Od neužitečného dumání ji vyrušil třpyt kouzla na jeho krku, výraznější v potemnělém světle nastalého večera, přestože si zvykla jej ignorovat. Hermiona si nebyla jistá, zda je to dobrý nápad, ale pokud by to nezkusila, nikdy nebude vědět, a vždy by toho litovala. „Severusi?“
„Hm?“
„Mick měl pravdu.“
„S čím?“ zeptal se, shlížeje na ni dolů s mírným zamračením, a ona sebrala odvahu a doufala, že se jí nebude chvět hlas.
„Měl bys mě pozvat.“
Tmavé oči se rozšířily překvapením, zastavil se a najednou vypadal velmi nejistě. „Já...“ začal, ale pak zaváhal.
Nechtěla mu dát čas na sebrání argumentů, a tak si olízla rty a rychle pokračovala: „Odstraň to kouzlo.“
Zmateně svraštil obočí. „Co?“
„Tvůj krk. Odstraň to kouzlo.“
Polkl, sklopil oči a váhal. „... Proč?“
Opatrně natáhla ruku a tlakem na bradu se snažila přimět ho, aby se na ni podíval; uvnitř se zachvěla, když sebou při tom kontaktu trhnul. „Protože bys neměl nic skrývat, Severusi. Ne zde a – a ne přede mnou. Prosím.“
Zavřel oči, a ještě než s ním navázala oční kontakt, zhluboka nabral dech a trochu roztřeseně pomalu vydechl. „Finite,“ nakonec zašeptal, chvěl se a třpytivý lesk kouzla po jedné straně krku vybledl; při nejlepší vůli na světě nedokázala zabránit zalapání po dechu.
„Ach, Severusi,“ zašeptala po chvíli, zírajíc na dvě zanícené, vystouplé, purpurově zarudlé jizvy. Byly široké a ošklivé a evidentně pocházely z ran, které nebyly dobře vyléčeny a neustále se otevíraly. Asi byly také infikované. Tohle věděla, protože viděla hodně zranění v důsledku války. Očekávala něco podobného rozsahu, jako u Artura Weasleyho, ale ty jeho byly teď malé a sotva viditelné. „Tolik se omlouvám.“
Nato otevřel oči a víc než cokoliv jiného vypadal zmateně; výraz měl úzkostlivě prázdný. „Proč?“
S rychlým mrkáním – nebude plakat, ne teď – Hermiona zavrtěla hlavou. „Nechali jsme tě v té chýši. Kdyby – kdyby některý z nás zůstal, získal pomoc, mohli to ošetřit dřív...“
Jeho přidušený smích ji umlčel „Tohle si myslíš, že se stalo? Věř mi, Hermiono, toto není tvoje chyba.“ Vztáhl a třesoucí se rukou se dotkl jizev. „U svatého Munga to nechtěli zaléčit. Jejich přísaha je do určité míry svazuje, ale udělali naprosté minimum.“
„Proč?“
„Kvůli tomuto.“ Popadl rukáv saka a vyhrnul jej zároveň s košilovým, aby znovu odhalil Znamení zla, vybledlé a šedé, ale viditelné proti jeho bledé kůži. Tmavé oči měl lehce naplněné bolestí, ale klidnější, než si myslela, že by měly být. „Protože jsem Smrtijed. To je důvod, proč jsem odešel. Protože bez ohledu na to, co jsem vykonal, pro čarodějky a kouzelníky v Británii vždy budu jen Smrtijedem.“
Hermiona se na něj beze slov dívala, když shrnoval zpět rukávy. Nakonec tiše pronesla: „Ne pro mě.“
Zamrkal na ni a ona to pomalu rozváděla, přemýšlejíc o svých slovech. „Nikdy jsem o tom nepřestala dumat po Brumbálově – po Brumbálovi. Byli jsme příliš zaměstnaní snahou zůstat naživu. Ale když se ohlédnu, část mě si vždy myslela, že to nedává smysl. A – každý student v Bradavicích v tom posledním roce přežil. Kdybys byl ‚jen Smrtijed‘, většina by zemřela. Chránil jsi je, když byl doslova každý proti tobě, riskoval jsi pro ně. A co se týká nás… Deanovský les nebylo jedinkrát, kdy jsi byl poblíž, že?“
„Ne,“ souhlasil tak tiše, že jej sotva slyšela. „Ne, nebylo.“
Přikývla. „Co jsi udělal... to je ta nejstatečnější věc, kterou jsem kdy viděla. Když jsem opouštěla Británii, nebyl jsi ‚jen Smrtijed‘. A rozhodně ne teď.“ Odmlčela se, pátrala a našla úsměv, a najednou se cítila jistěji. „Jsi chytrý, zábavný a ani náhodou ošklivý, navzdory tomu, co si zřejmě myslíš. Jsi dobrý muž, Severusi.“
Těžce vydechl a krátce odvrátil pohled, než ho vrátil k jejímu. „Při rozhovoru s tebou tomu můžu skoro uvěřit.“
Trošku se uvolnila a znovu se na něj usmála. „Moc o tom přemýšlíš, Severusi. A to bývá obvykle má práce. Posledních několik týdnů s tebou jsem si opravdu užila a chci to i dál. Po tom všem, čím jsme si oba prošli, myslím, že máme právo jít za tím, co chceme... a já chci tebe.“
„Hermiono, jsi moje bývalá studentka a já jeden ze tvých učitelů...“ řekl váhavě s postojem člověka rychle prohrávajícího vnitřní boj.
„Tam, v minulosti. Ne zde. Tady jsme jen... lidé.“
Zkoumal její pohled s překvapivou intenzitou a zasípal náhle chraplavým hlasem: „Je to také soucit?“
Vrtíc hlavou polkla a bez dechu odpověděla: „Ne.“ Nebyla si jistá, co to vlastně je, ale nemyslela si, že potřebuje být si jistá. Toto by se nikdy nestalo tam doma, se všemi těmi vzpomínkami a minulostí, ale zde viděla skutečného Severuse, a chtěla ho s úžasnou jednoduchostí.
Intenzita v jeho očích se prohloubila a změnila se v touhu. „Dobře.“
Pak ji políbil a bylo to jako návrat domů.
PA: A zde je opustím. Mohla bych pokračovat sexuální scénou, ale myslím, že toho není třeba. Také bych příběh mohla trochu rozšířit, ale toto měla být jen jednorázovka, takže... takto to bude.
Také bych ráda využila chvíle k poděkování mým překladatelům; na mém profilu naleznete seznam některých z mých fikcí, které jsou překládány do řady dalších jazyků. Lidé, kteří na nich pracují, jsou báječní a opravdu si toho vážím.
PP: Ano, přiznávám, vyhřívám se ve světle této pochvaly. Děkuji a je mi ctí.
Loten: ( Lupina ) | 08.01. 2014 | Zde nejsem | |
Loten: ( Lupina ) | 01.01. 2014 | Dokonalý obraz | |
Loten: ( Lupina ) | 30.11. 2013 | Zticha | |
Loten: ( Lupina ) | 21.08. 2013 | Dovolím si nesouhlasit | |
Loten: ( Lupina ) | 05.06. 2013 | Čas krmení | |
Loten: ( Lupina ) | 20.03. 2013 | Druhý ročník | |