Autor: Loten Překlad: Lupina Beta: marci Banner: solace
Originál: http://www.fanfiction.net/s/6578435/1/Post-Tenebras-Lux
Rating: 16+
„Serendipity is the gift of finding things we did not know we were looking for.“
„Šťastná náhoda je dar nacházet věci, o kterých jsme nevěděli, že je hledáme.“
Glauco Ortolano
XXX
Stanice Waterloo během dopravní špičky byla vždy totální a naprostý chaos. Opravdu, pomyslela si Hermiona, když uhýbala davu, byla blázen, že tu vůbec byla. Ne že by potřebovala používat mudlovskou dopravu. A vzhledem k tomu, že právě probíhaly letní prázdniny, neměla vlastně ani vůbec žádný důvod tak cestovat. Prokousávala si cestu hordou lidí pod velkými tabulemi s příjezdy a odjezdy a okolí nevěnovala žádnou pozornost. Zcela se zaměřila na opuštění stanice a získání šálku kávy, který by nestál majlant. V důsledku této nepozornosti za rohem novinového stánku nakráčela rovnou do kohosi.
Muž, do kterého právě vrazila, prudce zasyčel, trhl sebou zpět a pokusil se zabránit rozlití vlastní kávy. Vzhlédla, spatřila jeho tvář a omluva jí na rtech odumřela; shlížel na ni zamračeně a jeho vrčivé doporučení, aby koukala, kam šlape, se přerušilo uprostřed slabiky. Zírali na sebe v ohromeném tichu, zatímco se její mysl snažila najít smysl v tom, co vidí; jako by se svět vychýlil ze své osy.
Nikdy neměla moc štěstí s výkladem emocí v těch tmavých očích, snad kromě ledového hněvu, opovržlivého přezírání nebo zlomyslného pobavení, ale teď četla záblesk čistého šoku, rychle následovaný hrůzou, která stejně rychle zmizela do rezignované únavy. Chvíli k němu vzhlížela, snažíc se pochopit, co se právě stalo. V některých ohledech vypadal stejně jako naposledy, kdy jej viděla, ale v jiných byl naprosto odlišný.
Ten výrazný orlí nos byl víceméně stejný, ale jeho linie byla trochu narušená snad starou zlomeninou. Ostatní rysy se nezměnily. Jako dcera zubařů si všimla, že se zřejmě konečně pokusil nechat si zuby spravit a ty teď již nebyly žluté, jen stále poněkud křivé. Mastné vlasy, prakticky jeho obchodní značka, byly zcela jistě čistší, ačkoliv mu stále kolem obličeje visely jak zplihlé závěsy; nad levým okem viděla tenký proužek bílé jizvy končící ve vlasech. Na hlavě se šedivělo pár vlasů, ale ne mnoho. Pokožka byla stále bledá, ale ne tak, jak si vzpomínala; bez jeho hábitu mohla vidět, jak je hubený. Tvář měl vychrtlou a stíny pod očima hluboké. Vypadal unaveně.
Oblečen byl po mudlovsku a na rozdíl od mnoha kouzelníků v tom skutečně vypadal přirozeně. Džíny byly opotřebované, vybledlé, kraje nohavic otřepené a s dírou na jednom koleni; na nohou měl černé boty a černé tričko vypadalo jako postříkané od barvy. Něco, co by nečekala, že uvidí. Pružné sportovní obinadlo zakrývalo levou paži od místa zpod rukávu a končilo mezi loktem a zápěstím. Když mu očima znovu putovala k tváři, spatřila dvě vybledlé, rozeklané jizvy na krku; byla u toho, když tato zranění získal. Byl to skutečně on.
Tak jsem opravdu přišla o rozum. Začínám mít halucinace. Snape je mrtvý. Měla by to vědět; teď to bylo téměř deset let, co jej viděla umírat. Ale ta podoba byla neskutečná – ach, přibyly nové jizvy a vypadal starší, ale kdokoliv ten muž byl, vypadal stejně, jak by si Snapea představovala, kdyby přežil. A nepříjemnou pravdou bylo, že se jeho tělo nikdy nenašlo. V době, kdy někoho napadlo vytáhnout ho z Chroptící chýše – k jejich kolektivní hanbě téměř až den po konci bitvy – nic tam nebylo, jen velká krvavá skvrna a úlomky jeho hůlky.
Když na tohoto muže zírala, připomněla si, jak jej roky hledali – hlavně díky vině, jakmile si Řád pomalu začal uvědomovat, kolik mu svět dluží. Nenalezli žádnou stopu a nakonec to vzdali. Určitě nikdo nemohl desetiletí zůstat schovaný, když jej hledala polovina kouzelnického světa – svého času to přitahovalo pozornost médií víc než spatření Elvise – přesto se přistihla dumat o tom, jak dobře by se mohl profesionální špión schovat, pokud by si opravdu přál zůstat neobjevený.
„Líbí se vám ten pohled?“ zeptal se tiše bez nějakých skutečných emocí za těmi slovy. Hlas měl téměř úplně stejný, jak si pamatovala, ten samý chladný, hedvábný, protahovaný styl řeči, možná trochu tišší, s lehkou chraplavostí a bez nepřátelského tónu, který si s ním spojovala.
Nevěřícně zavrtěla hlavou a dál na něj zírala. „Opravdu jste to vy, že?“ divila se tiše. „Opravdu jste tady.“
„Pokud nemám noční můru,“ odpověděl sarkasticky, „a přestože to je stěží vzácný jev, velmi pochybuji, že bych začal snít o vás, slečno Grangerová. Ještě jsem nepřišel úplně o rozum.“
Nu, tak to byl Snape, kterého si pamatovala. „Určitě můžu být trochu v šoku,“ odsekla. „Ještě před dvěma minutami jsem si myslela, že jste mrtvý.“ Myslí ji hučelo tolik otázek, že neměla představu, kterou položit první, když znovu promluvila. „Co tady děláte?“
Mírně naklonil hlavu, přivřel oči, pak se rozhlédl po přeplněném nádraží a neurčitě pokynul dlouhými prsty. „Podívejte se kolem sebe. Myslíte, že si nás ti lidé všimli? Myslíte, že některý z nich uvažuje dál za jeho další cíl?“
Nebylo to přesně to, na co se ptala, ale chápala jej. Bylo něco anonymního na tom, být uprostřed davu. Následovala gesto jeho ruky, rozhlédla se a koutkem oka zahlédla jeho pohyb; ztuhla, otočila se zpět a on protočil očima. „Nebuďte směšná. Stěží vytáhnu hůlku a uřknu vás uprostřed Waterloo. Kromě toho, kdybych měl v úmyslu vám ublížit, udělal bych to v té chvíli, kdy jsem vás poznal, zatímco vy jste ještě civěla jako sůva z nudlí.“
„Byl jste překvapený stejně jako já,“ odsekla naježeně. Neodpověděl; namísto toho se prudce otočil a zamířil davem pryč. Zaskočená na chvilku ztuhla, než se sebrala a následovala jej; když dohnala jeho dlouhé kroky, všimla si, že kulhá. „Počkejte!“
„A to proč?“ zeptal se znuděným tónem.
„Chci si s vámi promluvit.“
„A co, propána, vás vede k domněnce, že bych já chtěl mluvit s vámi?“ zeptal se a odvrátil se od ní. „Ve skutečnosti –“ Přes její rameno se na něco zahleděl a přimhouřil oči, když najednou přestal mluvit; otočila se, aby se podívala, co jej tak zaujalo, zachytila pohyb a vrátila oči zpět, jen aby jej ještě zahlédla mizet v davu.
Nemůžu uvěřit, že jsem mu na to skočila, znechuceně si odfrkla s vědomím, že stejně nemá absolutně žádný smysl jej sledovat. Byl k východu blíž než ona; někde venku se ztratí z dohledu a přemístí se. Nechytí ho. Stále naprosto ohromená tím, co se přihodilo, se tlačila davem jeho směrem, snažíc se to nějak vstřebat. Po celé té době… je Snape naživu.
XXX
Navzdory svému nejvyššímu úsilí jej ztratila v davu londýnské dopravní špičky; nakonec to vzdala a ve značně zamyšleném rozpoložení zamířila domů. Jedno bylo jisté; pokud se Snape pohyboval na veřejnosti v Londýně, pak to bylo daleko od místa, kde skutečně žije. Pokud jej nenalezli přes devět let, pak proto, že to nechtěl. A mohla mu to jen stěží vyčítat; byl téměř jistě nejnenáviděnější kouzelník na světě po Voldemortovi. Nebylo to fér, to teď věděla, ale dokud neviděla obsah vzpomínek, které jí dal pro ni osobně Harry, nenáviděla jej stejně jako ostatní.
Ty vzpomínky nakonec vidělo jen pár lidí. Harry na tom trval. Ochrana soukromí bylo to poslední, co pro toho muže mohli udělat – třebaže Harry to největší tajemství vyhrkl na bitevním poli; naštěstí kouzelnická veřejnost jako taková stále žila v nevědomosti. Méně než tucet lidí viděl něco z těch vzpomínek; Hermiona byla jedna z mála, kdo shlédl všechny. Očistili jeho jméno, jak nejlépe to šlo, prohlásili, že mají důkaz o tom, že Snape byl na jejich straně a vydali přepis rozhovoru, kdy Albus požadoval po Snapeovi své zabití a vysvětloval i proč. Ale Brumbálova ztráta a hrůzy spáchané v Bradavicích během posledního roku války zanechaly příliš hluboké, nevyléčitelné jizvy. Co se týkalo většiny kouzelnického světa, byl Snape padouch, jehož smrt byla příliš lehká.
Přeživší členové Řádu teď viděli věci jinak. McGonagallová jakožto ředitelka strávila dlouhé hodiny rozhovory s Brumbálovým portrétem a s bývalými vůdci Bradavic; ti všechno potvrdili a Řád si pomalu uvědomil, kolik toho dluží muži, jehož všichni tolik let nenáviděli. Bez něj by jistě prohráli. V průběhu těchto jednání bylo vyjeveno více, než kdokoliv z nich chtěl znát o tom, jak pro ně trpěl – „a já rozhodně nebyl zasvěcený do toho nejhoršího,“ pronesl smutně Albus. „Nikdy by o tom nehovořil a ani jednou nepožádal o pomoc.“
Přemýšlení o portrétech přivedlo Hermioninu mysl zpět k tématu. Bez ohledu na okolnosti byl Snape rok právoplatným ředitelem, uznaný samotnými Bradavicemi. Ne jako Umbridgeová, které se jisté oblasti uzavřely; hrad uznal Snapea jako svého pána. Kdyby byl zabit v Chroptící chýši, zemřel by v práci a jeho portrét by se jistě objevil v jeho kanceláři mezi ostatními. Albus tuto teorii odmítl potvrdit nebo vyvrátit, pravděpodobně protože to sám nevěděl, ne že by byl tvrdohlavý. Nakonec po tom přestali pátrat. Přestali hledat. Zlomili nad ním hůl – zase.
Stejně hledali jen kvůli pocitu viny, přiznala si tehdy v průběhu několika následujících dní. Bylo téměř úlevné, že došli k rozhodnutí toho zanechat. Ani jeden jej nechtěl doopravdy najít. Co by řekli? ‚Jejda, promiňte‘? Ne, možná to takto bylo lepší, že je mrtvý.
A teď jej potkala, živého a – určitě ne zdravého, ale dostatečně, jak se dalo za daných okolností očekávat. Otázka zněla, co s tím má udělat? Kdyby se jí podařilo někoho přesvědčit, že není blázen a že to bylo skutečné spatření jeho osoby, co pak? Bylo velmi nejisté, že jej ministerstvo nalezne. Byli efektivnější než před válkou, ale ne o moc a zcela jistě ne dostatečně, aby vystopovali špióna, který se téměř celý život učil skrývat. Soukromé hledání by nebylo o moc úspěšnější. Prostě si nepřál být nalezen.
Nebo přál? Stěží můžu vědět, co by si mohl myslet. A nemám za to, že někdo jiný ano. To byl problém. Pokud nechtěl být nalezen, určitě bude laskavější respektovat jeho přání a nechat jej životu, který si pro sebe vybojoval. Ale zaslouží si víc než to. Nakonec se Hermiona rozhodla, že se pokusí jej nalézt sama, ve svém volnu. Pokud uspěje, pak si může dělat starosti se svými poznatky.
XXX
„Harry, to jsem já.“
„Ahoj, Hermiono! Co se děje?“
„Poslouchej, potřebuji laskavost. I když to bude znít trochu divně.“
„Pokračuj.“
„Potřebuji kopie všeho, co má ministerstvo na Snapea.“
„Proč?“
„Nebudeš mi věřit.“
„Zkus to.“
„Dobře… Myslím, že je naživu. Chci se pokusit jej najít.“
Nastalo dlouhé ticho. „Hermiono…“
„Vím, zní to bláznivě. Vím, že je to po celé té době pravděpodobně nemožné. Proto to podnikám neoficiálně. Pro mě je to jen způsob, jak zabít čas, než začne nový školní rok – můžeš to třeba nazvat koníčkem. Prosím, Harry.“
„Opravdu myslíš, že je naživu?“
„Naprosto. Nejsem si jistá, jestli jej můžu najít, ale myslím, že to stojí za pokus. Pomůžeš mi?“
„Víš, že ano. Přepošlu ti to co nejdřív. Dej mi vědět, až něco zjistíš.“
„Dám. Díky, Harry. Ale neřekneš to, prosím, nikomu jinému? Možná se mýlím.“
„Jasně. Hodně štěstí.“
„Díky. Myslím, že ho budu potřebovat.“
XXX
Kde by měla začít hledat? Alespoň věděla, že je v Británii, nebo byl. Takto přemýšlet bylo kontraproduktivní; kdyby musela hledat za hranicemi Británie, nikdy jej nenajde. Nebude to nikde v Londýně a nikde třebas i s malou populací kouzelníků. Asi nebude v nějaké větší zástavbě, ačkoliv tím si nemohla být naprosto jistá – vlastně si opravdu nemohla být jistá ničím, ne, pokud se to týkalo tohoto muže.
Následujících několik dní strávila zkoumáním všeho, co o něm bylo známo – nebylo toho moc – a vybavovala si, co na něm sama za ta léta vypozorovala – což bylo ještě méně. Byl ten nejtajemnější muž, jakého kdy potkala; za deset minut zírání do myslánky o něm zjistila víc než za celých sedm let, co jej znala. Kdyby měl nějaké vazby ke svému bývalému domovu ve Tkalcovské ulici, neposloužily by mu; když pár týdnů po skončení války ministerští onu adresu kontrolovali, našli ji vypálenou do základů. Nemohli nic dokázat, ale všeobecně se shodli na nepravděpodobnosti toho, že by něco takového spáchal Snape. Jeho kolegové souhlasili, že to by bylo příliš dramatické, příliš zřejmé.
Zdálo se pravděpodobné, že žije jako mudla. Oblečen byl v mudlovském, když ho potkala, a zjevně neměl přístup k léčiteli od konce války. Chcete-li žít v mudlovském světě, budete potřebovat nějaký průkaz totožnosti, možná falešné jméno. To jí dávalo výhodu přede všemi ostatními, kteří mohli pátrat; jako mudlorozená měla lepší představu, jak jej hledat. Po onom prvním setkání se na týden usadila před svým počítačem a napojila se na internet. Bez ohledu na to, jak dobrý byl ve skrývání, pochybovala, že by věděl, jak se utajit elektronicky.
Nepřekvapivě neexistoval žádný nedávný záznam o nikom jménem Severus Snape. Hermiona to tušila, ale domnívala se, že stejně stojí za to to zkontrolovat. Hledání jen jména Snape našlo několik odkazů včetně záznamu o smrti rodičů, ale bude používat jiné jméno. Zamyšleně ťukala prstem o klávesnici, nepřítomně zírala na obrazovku a přemýšlela. Snape byl tvor zvyku, nebo alespoň býval, když jej znala. A věděla, že mnoho lidí při vytváření přezdívky obecně končí s něčím, co je spojené s jejich skutečnou identitou ať už náhodou, nebo záměrně. Princ dvojí krve… Znovu zvedla své poznámky a o deset minut později se jala vyhledávat jméno Tobias Prince.
XXX
Systematické obcházení adres, které našla, jí trvalo týden. Tato byla poslední možností v jejím seznamu, a když zírala na budovu před sebou, cítila, jak jí srdce pokleslo. Zdálo se, že její odhad byl chybný; bude muset přijít s jiným jménem pro průzkum. Tady to být nemůže; kdekoliv se Severus Snape skrýval, zde to nebylo pravděpodobné. Ačkoliv předpokládám, že toto by bylo poslední místo, kde by jej někdo hledal. Potlačila úsměv; co čekala, nějaké rozpadající se gotické sídlo? Nadechla se a vešla do haly, kde přistoupila ke stolu a k plešatému muži s nadváhou.
„Promiňte. Hledám Tobiase Prince.“
Zabručel. „Aha, toho. Parkuje na druhé straně. Parcela 57.“ Aniž by vzhlédl od novin, podal jí ušmudlaný kus papíru, který se ukázal být mapou míst karavanů. „Nemá rád lidi, jestli něco prodáváte.“
„Je tady už dlouho?“
„Možná dva roky. Vůz je jeho, platí jen pronájem místa. Moc ho tady nevidíte.“ Ostentativně otočil stránku a vyjasnil tím, že rozhovor skončil.
Hermiona studovala hrubou mapu a následovala cestu přes pozemek do vzdáleného rohu, kde byl zaparkovaný otlučený starý karavan, jehož ošumělý vzhled ostře kontrastoval s okolním dobře udržovaným areálem. Toto byla Snapeova skrýš? Schovaná na druhé straně silnice pod zastíracím kouzlem, nějakou dobu vozidlo sledovala. Pokud toto bylo místo jeho úkrytu, byla překvapená, že není utajené; nechránila je ani ta nejzákladnější mudly odpuzující kouzla. To nemůže být pravda. Chystala se to vzdát, když kolem ní prorachotil stejně otlučený starý džíp a zaparkoval na kousku holé země vedle karavanu.
Byl to Snape. Když vystoupil z auta a zamkl dveře, kulhal víc než onoho dne. Odemkl a vešel do obydlí. Stála tam, když se začalo smrákat; vyzbrojená svým starým a poněkud otlučeným všechnohledem se usadila na opačné straně prašné cesty, aby karavan soustředěně sledovala.
Pozdě večer, v polospánku a téměř přesvědčená, že to byla chyba, se boční dveře otevřely a on vyšel ven na skládací schůdky a zapálil si cigaretu. Pokud věděla, Snape nekouřil, ale zase - mohl jich dát padesát denně a nemusela o tom mít ani potuchu. Kdysi strávili tolik dlouhých diskuzí o něm a jeho minulosti do takové hloubky, že se musela zabrzdit a připomenout si, že o něm ve skutečnosti nic neví. Měla podezření, že nikdo nikdy neznal skutečného Snapea.
Zvedla všechnohled, stiskla tlačítko pro noční vidění a zaměřila na něj. Cítila, jak se jí zadrhl dech. Měl na sobě obyčejné šedé tričko; límeček byl natolik nízko, že dvě rozeklané jizvy na krku byly jasně viditelné proti jeho bledé kůži. A jako by toto potvrzení nebylo dostatečné, krátké rukávy odhalovaly paže, a když zvedl cigaretu ke rtu, Hermiona se zaměřila na vnitřní stranu jeho předloktí. Znamení zla s léty hodně vybledlo, ale pořád bylo slabě vidět.
Ta Hermiona, kdysi zvaná nesnesitelnou vševědkou, by byla puzená jít za ním ke dveřím a promluvit si. Teď však byla starší a snad i moudřejší a rozhodla se stáhnout. To bylo ujednání, které sama se sebou uzavřela; nejdřív jej najít, pak zjistit, co s touto znalostí dělat. Uvnitř jí myšlenky vířily zmatkem; našla jsem Severuse Snapea.