Preklady fanfiction Harryho Pottera

The Potion Master's Snake - Had Mistra lektvarů

Autor: Winds of Water, Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://www.fanfiction.net/s/4470157/1/The_Potion_Masters_Snake

Romance, Snarry, OOC

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Winds of Water, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 17

„Řekni mi to!“ přerušil nakonec překvapivě Ron své nestydaté doprošování.

Do odjezdu vlaku zbývaly sotva tři minuty. Draco se ještě stále snažil posadit, poté, co nastrkal své a Ginnyiny věci do přihrádky nad sedačkou, zatímco se Ron pokoušel sám sebe rozptýlit zasněženou krajinou kolem.

Harry se otočil na svého přítele se škodolibou jiskrou v oku. „Co ti mám říct?“ zeptal se svým nejmilejším, nejnevinnějším hlasem.

„Kam na ty prázdniny zatraceně jedeš a s kým!“ připomněl mu Ron, aniž by ho Harryho nevinný výraz jakkoliv obalamutil. Znal svého přítele až moc dobře, aby ho mohl tak lehce podvést.

Harry se se zasmáním usadil znovu na sedačku a namířil ryšavcovým směrem zamyšlený pohled. „Och, pravda…“ dobíral si ho. „Strávím prázdniny s někým.“

„Harry!“ Ron se zamračil. Zcela jasně už mu došla trpělivost a nedokázal udržet svou nezdolnou zvědavost na uzdě.

Harry se spolu s ostatními v kupé zachechtal.

„Počkat,“ zarazil se Ron a rozhlédl se kolem, „oni to vědí?“

Harry se široce usmál a přikývl. „Jejich reakce nebyly nutně tak k nezaplacení jako ta tvoje.“

Ron se zachmuřil a plácl sebou na sedačku vedle Harryho a Hermiony. „Och, já ti dám reakci! Na co jsi alergický?“

„Mimo zmijozelů?“ zeptal se Harry zlehka, ušklíbaje se na Draca, který prostě jen protočil panenky.

„Jo, mimo ně.“

„Můj tajný dopisovatel, se kterým budu trávit prázdniny,“ začal Harry, snaže se nesmát pohledu, který mu Ron věnoval, „je můj bratranec. Strávím prázdniny s Dudleym.“

A bylo to.

Lup. Ronova čelist zasáhla podlahu, doprovázena vykulenýma očima velikosti dračích vajec a neinteligentním hlukem, který osciloval někde mezi jekotem a sípáním.

Blesk. Ginny podala Hermioně mudlovský fotoaparát na jedno použití, který jí druhá dívka pro tuto příležitost pořídila.

„Žádám kopii,“ naléhal Draco s úšklebkem, když sledoval Ronovo supění.

A Harry se poměrně klidně připravoval na nadcházející hurikán zrzkova hněvu a nepochopení.

Ron nakonec, po několika pištivých, neúspěšných pokusech, přinutil své hlasivky k fungování. „Ty budeš trávit prázdniny s tím čunětem? Choval se k tobě jako… jako… k odpadu! Každý z nich!“

Harry zavrtěl hlavou a zvedl ruku. „On teď už vidí své rodiče téměř ve stejném světle jako já. Za své předchozí… chování se mi omluvil. Vlastně jsme už spolu strávili léto, abychom si vynahradili zmeškaný čas. A teď v tom chceme pokračovat. Je mi tak blízký jako rodina, kterou jsem nikdy neměl, a dobře spolu vycházíme.“

„Ale, Harry, buď soudný,“ prosil jej Ron, „jsou přece Vánoce…“

„A já je hodlám strávit se svou rodinou,“ přerušil ho Harry pečlivě hlídaným tónem. „Konečně mám zase něco jako rodinu, Rone. A chci s ní trávit čas, stejně jako Hermiona chce být s tou svojí, a ty, Ginny a Draco s tou vaší v Doupěti.“

Ron si povzdechl a snažil se neskučet. „Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Myslím tím po tom všem… Byl zvyklý tebou opovrhovat.“

„No, stejně jako Draco,“ usmál se Harry zlehka. „A Dudley je jen sotva horší než banda Smrtijedů.“

„Ale…“

„Rone,“ skočila do toho Hermiona, pokládajíc mu ruku na koleno, „nech Harryho, ať udělá, co si myslí, že je pro něj nejlepší. A vždycky tady budou ještě další Vánoce.“

„Pošlu Hedviku s dárky a vaše sovy mě budou schopny najít taky,“ vyložil jim Harry v případě, že to byl problém. Pochyboval o tom sice, ale když šlo o Rona, nemohl si nikdy být dost jistý.

„Jen se ubezpeč, že tam, kdyby to nevyšlo, nezůstaneš,“ udělal Ron ústupek. „A raději mi letos pošli dobrý dárek.“

Harry se rozesmál, jak díky té žádosti, tak i díky tomu, že Hermiona šťouchala do všech lehce dostupných částí Ronova těla. „Dám ti ten dárkový poukaz, co jsem měl v plánu pro Hermionu.“

„Jaký dárkový poukaz?“ zeptal se Ron se zamračením.

„Po prázdninách ti jeden ukážu,“ slíbila mu Hermiona. Byla si jistá, že jich letos zase docela dost dostane, ostatně jako každý rok.

Harry na ni hraně našpulil rty. „Ale pak mi zkazíš dárek.“

Ušklíbla se na něj. „Jako by mě to ranilo, Harry Pottere. Nech si to a kup mu něco jiného.“

Harry jí věnoval pokřivený úsměv a pak se odvrátil. „Duhovou pružinu?“

Hermiona si odfrkla a Draco v naprosté kapitulaci zavrtěl hlavou. „Prostě se vzdávám. Tyhle mudlovské věci nikdy nepochopím.“

Ron, jak se zdálo, s ním byl v tomto v duchu zajedno.

Zbytek cesty vlakem do Londýna jich všech pět strávilo hrou v šachy nebo - v Hermionině případě - učením napřed. Harry byl rád, když vlak nakonec doblafal na nádraží, protože prohrál více her, než dokázal spočítat, proti velmi-se-sebou-spokojené Ginny. Mohl se považovat za šťastlivce, že o nic nešlo, protože Ginny by ho naprosto obrala. V duchu si ohledně toho udělal poznámku, kdyby jí měl někdy čelit v zápase, na který by se uzavíraly sázky.

„Jakkoliv jsem přesvědčen, že bych tuto hru vyhrál…“ začal Harry, než rychle ke vzteku figurek sklidil nedokončenou partii, „… jsem si jistý, že by mé ubohé srdce nevydrželo další vypětí.“

Ginny si pobaveně odfrkla. „Ano, tvé ubohé srdce. Něco takového by prohra v šachu jistě způsobila.“

Harry empaticky přikývl. „Vidíš? Tohle je jeden ze způsobů, o kterém by si Voldemort nikdy nepomyslel, že by mě mohl zabít. Být praštěný svou vlastní sovou a rozdrcený v šachách.“

Hermiona byla jediná, která neprojevila žádnou reakci na jisté tabuizované jméno, tedy kromě toho, že se rozchechtala. „Jaká ostuda, že nebyl tvořivější, že?“

Harry v reakci zalapal po dechu a přiložil si ruku na srdce. „Och, Miono! Teď jsi mě zranila!“

„Jsem si jistá, že ano, ty jedna hysterko.“ Naprosto vážně kývla, pak se postavila a konejšivě ho poplácala po zádech. „To bude dobrý, teď máš prázdniny.“

Harry se zakřenil a žďuchnul do Rona, ignoruje jeho nesouhlasné: „Hej!“, aby Hermionu pevněl objal. „Jak jen mi budeš chybět ty a tvá slova podpory, která mě vyvede na světlo z každé temnoty.“

Hermiona protočila panenky, opětujíc objetí. „Jsi si jistý, že nejsi opilý?“

„Ještě ne,“ slíbil jí Harry a se zamrkáním se odtáhl. „Jsem prostě jen nabuzený.“

„To sedí,“ přikývla a prohrábla mu vlasy.

Harry odstoupil, zamračil se a pokusil si uhladit své vždy tak naježené vlasy právě předtím, než ho do zad docela tvrdě praštil Draco. „Takže si pamatuj, Harry,“ pronesl Draco s úšklebkem, „žádná magie. Jsem si jistý, že se tím budeš řídit.“

Otočil se, věnoval blonďákovi zcela nevinný pohled a pozvedl obočí. „A proč by ne?“

„Nemám vůbec tušení,“ mrknul na něj Draco, než se otočil, aby sundal svá a Ginnyina zavazadla.

Harry se zachechtal a pak následoval Hermionu a Rona z vlaku. Čekali, až Draco a Ginny vystoupí na perón, snažíce se zůstat mimo dav ostatních studentů a čekajících rodičů.

„Takže seš si jistej?“ zeptal se Ron Harryho zhruba po minutě nebo tak.

Harry se na něj usmál a pevně kývl. „To jsem. Neboj, dokonce, i kdyby to nešlo dobře, vím, kde se můžu ukázat.“

Hermiona se ušklíbla a polohlasně zamumlala: „U profesora Snapea. Těsně předtím, než se Snape vydá smrtijedským způsobem po Dudleyho stopě.“

Harry se na Hermionu otočil a zamračil se. Mohl by přísahat, že něco říkala. Ale hluk kolem mu znemožňoval něco slyšet. „Říkala jsi něco?“

Hermiona s úsměvem zavrtěla hlavou. „Ne, nic.“

Ron si nacpal ruce do kapes a zamračil se na vlak. „Dávají si na čas. Možná bychom je mohli polít vodou, ne?“

„No vážně, Rone,“ napomenula ho Hermiona, „líbilo by se ti, kdyby se bratr dívky, se kterou se muchluješ, náhle ukázal a chrstnul na tebe vodu?“

Ron to zvážil a pak zavrtěl hlavou. „No to vážně ne.“

Harry se sám pro sebe zasmál, než zkontroloval hodiny na protější cihlové zdi. Věděl, že se Dudley možná zpozdí, ale i tak to bylo silou zvyku kontrolovat tyhle úžasné věci, jakými byly hodiny. Odvrátil se a otočil se zpět ke svým přátelům – Draco a Ginny se k nim po krátké prodlevě opět připojili.

„Můžeme tedy?“ navrhla Hermiona a skupina zamířila z nástupiště až na místo, kde se po chvíli setkali s panem Weasleym.

„Všichni připraveni k odchodu?“ zeptal se, když se k němu dostali, a usmál se na Draca, natahuje k němu ruku, se kterou mu dospívající mladík potřásl. „Pane Malfoyi, jsem rád, že jste se rozhodl k nám na Vánoce připojit.“

Draco mu úsměv opětoval. „Jistě, pane, nikde jinde bych nebyl raději. Sám bych byl poněkud osamělý.“

Arthurovy oči se přenesly na Hermionu a pak překvapeně na Harryho. „Takže jedeš na prázdniny k Hermioně?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Budu je trávit s bratrancem.“

V Arthurových očích se objevil čirý šok, pak ale muž jen nerozhodně stiskl rty a nejistě se usmál. „Slyšel jsem, že jsi s ním prožil už velkou část léta. Takže je všechno v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl Harry zkrátka.

„No dobře, to je všechno, na čem záleží,“ pronesl Arthur, než sepjal ruce. „A teď by bylo nejlepší, abychom si my ostatní pospíšili, jinak nám vystydne oběd.“

Hermiona a Harry je objali a zamávali jim na rozloučenou, když se skupina vydala na cestu. Následně se Hermiona otočila na svého kamaráda. „Pokud chceš, abych tady s tebou počkala, než si chytím taxík, tak můžu. Rodiče to pochopí.“

Harry se na ni usmál. „Jsi si jistá?“

„Jo, jistěže jsem.“ Zazubila se a provlékla svou paži pod jeho, než je navedla k přepážce. Společně překonali zbytek přeplněného nástupiště a začali ruku v ruce směřovat k východu.

„Plánujete si letos zase vyjet na nějaké speciální místo?“ zeptal se Harry za chůze.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Po většinu času zůstaneme doma. Přijedou i někteří moji další příbuzní. Už jsme dlouho neměli širší rodinu pohromadě a já je teď, když je po válce, vážně všechny ráda zase uvidím.“

„Pak se tedy ujistím, aby Hedvika věděla, že ti má večer doručit dárek,“ slíbil jí Harry.

„Kde je vlastně Hedvika?“ zeptala se Hermiona se zamračením.

„Asi stále ještě letí k Dudleymu,“ uvažoval Harry. „Vždycky jí řeknu, kam mám namířeno a ona se pak objeví tam, kde skončím. Kdybych ji lépe neznal, řekl bych, že na mě umístila sledovací kouzlo.“

Dívka se té myšlence zasmála. „Možná že ona ne, ale jsi si jistý, že to neudělal profesor Brumbál?“

„Dost jistý,“ prohlásil Harry samolibě.

„A co tvoje teta a strýc? Uvidí se s nimi Dudley vůbec?“ zeptala se Hermiona, když došli k východu z nástupiště a zastavili se, aby mimo cestu a zároveň poblíž laviček okupovaných lidmi a batožinou počkali.

Harry pokrčil rameny. „Ani nevím, jestli to má nebo nemá v plánu. Myslím tím - nemohl bych mu vyčítat, kdyby ano. Jsou to přece jeho rodiče. Ale já asi nepůjdu. Nemám ani jednomu z nich co říct. A Dudley to pochopí.“

Oba pak dál mluvili o Hermioniných plánech a snažili se odhadnout, zda se Draco vrátí z prázdnin živý nebo ne. Což bylo něco, v co Harry vroucně doufal, protože se už teď těšil, že přijme jeho pozvání k letní návštěvě.

„A co budeš dělat po létě? Už ses rozhodl?“ zeptala se Hermiona a trochu se přitom zamračila. Věděla, že měl její přítel v minulých letech obavy, co bude dělat se zbytkem svého života. Zejména poté, co překonal období, kdy si myslel, že souboj s Voldemortem zřejmě nepřežije.

Harry pokrčil rameny. „Mám několik možností. Ale ještě jsem se nerozhodl. Zeptej se mě, až se vrátím z prázdnin. Zřejmě už to budu vědět. Musím o těchto svátcích hodně přemýšlet.“

„Kvůli profesoru Snapeovi?“ Hermiona naklonila hlavu v tiché zvědavosti, jako by se téměř bála, že pocítila něco podobného dojetí, a že se před ní Harry uzavře.

Harry zdrženlivě přikývl a odvrátil se, aby očima přelétl nosiče ověnčeného mudlovskými kufry ve velikosti, která by klidně mohla konkurovat těm bradavickým. „Ano, kvůli němu taky.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona jemně, věda, že si Harry nechává spoustu věcí pro sebe. Spoustu důležitých věcí, na které si nechal jen pár týdnů na rozmyšlenou. A třebaže to byl Harry, který vždy držel svá tajemství pod pokličkou, stále měla o svého přítele starost.

Harry pokrčil rameny a pak se na ni znovu otočil. „Jen toho mám v hlavě moc. A svým způsobem jsou tyhle věci, na které musím přijít, daleko důležitější, než pro mě kdy bylo zabití Voldemorta. Vím, že to teď vidím jen tím jedním způsobem, protože už je mrtvý a moje priority se změnily, ale i tak. Je to zbytek mého života, když teď nějaký mám. Už se nemusím strachovat o to, jestli někomu zachráním život a jestli později zachráním i ten svůj. Je to pro mě naprosto nová zkušenost.“

„No,“ usmála se na něj Hermiona povzbudivě, „pokud se dá z našich posledních sedmi společných let něco usuzovat, pak to, že budeš v pořádku.“

Harrymu se na tváři formoval pozvolný úsměv, než na ni vděčně kývl. „Máš pravdu. Kdybych byl kočkou, ještě by mi pár životů zbývalo.“

„A jsem si jistá, že by to byly ty nejlepší,“ uklidnila ho a poklepala mu na rameno.

Harry se tiše sám pro sebe zasmál a pak se začal se zájmem rozhlížet kolem. „Je tady.“

Hermiona se rozhlédla rovněž. „Kde?“ Dobře věděla, že má Harry na takové věci čich. Dokázal se naladit na pozice lidí a prostě je vycítit. Nevěděla, jak to dělá, protože Dudley neměl žádnou magii, takže kolem něj nepoletovala magická aura, která by ho prozradila. Mohla se ho prostě zeptat, ano, ale měla pocit, že to bylo něco, co by jí se svou slovní zásobou lépe vysvětlil profesor Brumbál nebo Snape.

Na chvíli soustředěně nakrčil obočí, než kývl směrem doleva. „Tam. Chceš se s ním řádně setkat nebo ne? Vím, že musíš chytit taxík,“ pronesl a otočil se k ní.

Hermiona se zazubila a chytla ho za paži. „Samozřejmě, že chci, abys nás řádně představil. Moji rodiče pochopí, že jsem musela vyprovodit přítele, neboj.“

Harry se usmál a navedl ji skrz dav chaoticky procházejících lidí, ve směru, kde vycítil svého bratrance. Netrvalo mu dlouho, než Dudleyho zahlédl a zvedl ruku, aby mu zamával. „Héj, Dudlánku,“ zvolal pisklavým, zpěvavým hláskem.

„Och, Merline.“ Hermiona protočila oči.

Dudley, který se právě prodíral davem, si to namířil k nim a pozvedal oči k nebi nad Harryho pozdravem. „Jsi šťastlivec, že nemám v plánu klít tady před dámou,“ informoval Dudley Harryho – který se stále smál – než se obrátil k Hermioně. „Ty musíš byt Hermiona, že?“ zeptal se s úsměvem.

„To jsem,“ vrátila mu úsměv a uvolnila své sevření na Harryho paži, aby si s ním potřásla rukou. „Jsem ráda, že tě konečně doopravdy poznávám.“

Dudley se zašklebil. „Ujišťuji tě, že jsou všechny ty šeptandy pravdivé.“

„To rozhodně jsou,“ souhlasil Harry srdečně, než si svého bratrance prohlédl. „Ztratil jsi na váze?“

Dudley, který byl právě hrdým nováčkem v zápasnické sumo váze, přikývl. „Dostal jsem se na univerzitě do kolejního boxovacího programu,“ prozradil pyšně.

„Och?“ Hermiona vypadala zaujatě. „Sníš o profesionálním boxu?“

„V mlácení lidí jsem dobrý,“ přiznal Dudley ochotně a pak se domýšlivě uculil na Harryho, který si odfrkl. „Správně, bratranče?“

„Jo, musíš s tím začít, dokud máš ještě dost odvahy, aby ses se mnou pustil do křížku,“ zasmál se Harry.

Hermiona se ušklíbla. „No, to zní, jako bys měl mít zábavné prázdniny, Harry.“ Poté ho rychle líbla na tvář. „A teď už musím chytit taxík. Užijte si to, chlapci!“

„Měj se, Miono!“ Harry za ní zamával, když odběhla.

Dudley si ji přeměřil pohledem, než se tázavě vrátil zpět k Harrymu. „Jak dobrá kamarádka to je?“

Harry zalapal po dechu a pak ho plácl do ramene. „Nemohu uvěřit, že jsi to řekl. Víc se mi líbí kluci než holky.“ Protočil oči, když Dudley předstíral, že ho ten úder zabolel. „Myslím na ni jako na sestru, kterou jsem nikdy neměl. A teď, kde jsi zaparkoval?“

„Myslel jsem pro mě,“ ohradil se Dudley se zasmáním, než se otočil, aby se mohli vydat na cestu. „Mohu se odvážit ptát, kde máš zavazadla?“

„Ta není pro tebe. A ne, nemůžeš. Snažím se ti zabránit, abys v mých věcech začal slídit po svém dárku, když se nebudu dívat, a až dosud to fungovalo přímo skvěle,“ informoval ho Harry a pak sladil se svým bratrancem krok. „Trochu mě mrzí, že ses nemohl potkat i s Ronem.“

„Mohl bych se s ním vidět, až tě vezmu zpátky,“ zakřenil se Dudley a s očekáváním si promnul ruce.

Harry zpozoroval to gesto a cítil se přitom nepříliš vesele. „Pokus se ho nevystrašit k smrti.“

„Nehodlám nic slibovat,“ odvětil Dudley.

Další hodinu a půl strávili tím, že se mudlovským způsobem prodírali zacpanou dopravou, než se Dudley dostal na volnější silnice a zamířil z města na předměstí, kde měl dvojdomek, ve kterém žil vedle, jak popisoval, excentrické kočičí dámy. Harry tuhle jeho novou sousedku nikdy neviděl, protože se zřejmě přistěhovala do prázdné části domu až poté, co Harry v létě odjel. A podle Dudleyho ji on také moc nevídal.

„Budeš se vůbec během Vánoc stavovat za rodiči?“ zeptal se Harry, když vystoupili z auta a zamířili k předním dveřím.

Dudley pokrčil rameny, vytáhl klíče, jeden vsunul do zámku a otevřel dveře. „Pokud se rozhodnou, že vydědit mě byla chyba…“

Harry vykulil oči, zatímco následoval svého bratrance dovnitř. „Oni tě vydědili?“

„Vypadá to, že jim moje rozhodnutí, že nejsi až tak špatný chlápek, že se celou dobu mýlili, když s tebou tak hrozně zacházeli, a že tě, zatímco jsi dospíval, nechávali myslet si, že to všechno bylo v pořádku, nekorespondovalo s tím jejich,“ odpověděl, odložil klíče na kuchyňský pult a rozsvítil světla. „Ale já jsem věděl, že se to může stát.“

Harry se úzkostlivě zachmuřil a následoval Dudleyho skrz kuchyň do obývacího pokoje. „Mrzí mě to.“

Dudley se na něj otočil a pozvedl obočí. „Proč? Není to tvoje chyba, nic z toho. Nebuď takový mučedník, Harry, a pojď sem, ať mi konečně vylíčíš, co všechno mi ušlo, zatímco jsi byl ve škole.“

Harry se nepřesvědčivě pousmál, ale pak se usadil do jednoho z křesel. Skopnul boty a zvedl nohy, až chodidly spočíval na kraji křesla. „Jen jsem studoval, vážně. Se zdoláváním zla jsem už skončil.“

„Tobě ještě není ani dvacet a už se vším končíš?“ Dudley obrátil oči v sloup a na okamžik zmizel v kuchyni, aby si pro sebe vyzvedl pivo. „Chceš mlíko?“ zavolal na Harryho se smíchem.

Harry se zamračil. „Mlíko bez čokolády, nebo když není ohřáté, nepiju. Přines mi prostě trochu vody. Přeměním si ji na to, co chci.“

A tak mu Dudley vyhověl.

Harry vytáhl hůlku, a zatímco se Dudley usazoval na pohovce, přeměnil vodu na máslový ležák. Když hůlku odkládal, usmál se na jantarovou tekutinu ve sklenici. „O moc lepší.“

„Nedostaneš se do potíží?“

Harry zavrtěl hlavou. „Už jsem byl unavený z toho, jak mě všichni stále omezovali, zatímco byl můj život v neustálém nebezpečí. Takže si profesor Snape ohledně ministerského detektoru zahrál na prohnaného, nebezpečného chlápka a vyřadil ho v mém případě z činnosti.“ Harry se pousmál nad tou vzpomínkou. Severus pro něj za ty roky učinil tolik, a většinu z toho, aniž by ho o to kdo požádal.

Dudley přikývl. „Takže co to teď je?“

„Máslový ležák.“ Harry pokrčil rameny. „Na ohnivou whisky je moc brzy.“

„To zní zlověstně.“

„Och, věř mi, je.“

„Ten profesor Snape,“ začal Dudley, „není to ten děsivý chlápek, který se tady objevil v půlce minulého léta?“

Harry přikývl, ušklíbaje se při vzpomínce na Dudleyho, který se pokoušel nedávat najevo, jak mu vadí Severusovy pohledy, které by člověka dokázaly paralyzovat či přinutit vystrašeně blábolit. „To je on.“

„Překvapilo mě, že nás nechal oba naživu, když odešel,“ vzpomněl si Dudley se zachvěním.

„Nemyslím si, že by od války, ve které jsme spolu bojovali, zabil živou duši,“ usmál se Harry a zamyšleně se zadíval na ztlumenou televizi. „A nezabil by tě, pokud by ses mi nepokusil ublížit.“

Dudley pozvedl obočí. „Tvůj ochránce?“

„Něco takového.“ Harry pohlédl zpět na Dudleyho a s povzdechem vstal. „Hned jsem zpět. Musím do koupelny.“

Zamířil do místnosti, která byla neoficiálně jeho, když tady bydlel, a zavřel za sebou dveře. Opřel se zády o dveře, nechal svou hlavu spadnout dozadu a zavřel oči. Pak vydal unaveně znějící povzdech, jak se snažil udržet v klidu. Tohle bylo místo, kde právě potřeboval být a nic dobrého nevzejde z toho, pokud bude podruhé posuzovat svou volbu, jestli sem měl přijít a přemýšlet. Jen o tom prostě nesměl přemýšlet, dokud nebyl sám. Nechtěl, aby se Dudley strachoval o to, kdo si uzurpuje jeho myšlenky.

Zhluboka se nadechl, odstoupil ode dveří a vytáhl scvrklé předměty z kapsy. Pak je zvětšil a odložil hůlku, než otevřel dveře od ložnice a vydal se znovu za Dudleym.