Preklady fanfiction Harryho Pottera

The Potion Master's Snake - Had Mistra lektvarů

Autor: Winds of Water, Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://www.fanfiction.net/s/4470157/1/The_Potion_Masters_Snake

Romance, Snarry, OOC

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Winds of Water, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 21

První část

Během posledních zbývajících dní před Vánocemi zakusila bezmála celá země prudkou sněhovou bouři takového rozsahu, že se Harry rozhodl, že jeho magii méně odčerpává příprava jídla než nutnost prodírat se sněhem a ledem v autě, zatímco by se ještě obával o své okolí a utajení. Avšak přesto alespoň začaroval generátor, aby fungoval dál, i když se kolem stojící domy topily v temnotě.

Takže zůstal celý byt útulný a prosvětlený.

Doručení dárků se rovněž stalo v tomto nevlídném počasí výzvou. Když Hedvika konečně roznesla poslední balíček, odbíjela jedenáctá večerní Štědrého dne. Teď právě nabírala síly ve své kleci. Harry o ni měl strach; mohl si jen představovat, že nebyly tyhle podmínky pro jakýkoliv let právě nejlepší a to ani nezmiňoval, že musela ještě něco nést. Ale ona vyvážila za poslední dny svou váhu zlatem a on jí teď dopřeje odpočinek.

Dudleyho dárky dodali na poštu, než se přiřítila vánice, za což byl velmi vděčný. Ale i kdyby nebyly doručeny včas, nevadilo by jim to. Alespoň že byly označeny razítkem před tímto datem.

Teď byl Dudley rozvalený na pohovce, zničený jejich vánočním večírkem. A Harry právě dozhasínával světla po bytě, než zamířil do postele.

„Dobrá práce, holka. Děkuj ti,“ zašeptal Harry k Hedvice, když kolem ní procházel k posteli.

Nedostal žádnou odpověď, ale on ani žádnou neočekával. Vlastně byl celkem ohromený, že dokázala, i v takto znaveném stavu, stále ještě sedět na bidýlku a spát – namísto toho, aby ležela na dně klece a dělala mrtvou.

Harry vylezl na postel, zavrtal se pod peřinu a vyčerpaně upadl do spánku někde mezi mlhavými myšlenkami na Severuse a tím jedním proneseným slovem.

Na Vánoční ráno se probudili do pokračujícího sněžení, třebaže v noci zřejmě značně polevilo. Harry si otevřel dárky od bratrance a přátel, které dorazily ještě před vánicí. Dudley rozbalil ty své a pokusil se najít humor v dárku od Harryho. Ale bylo to nad jeho chápání a zdálo se, že si Harry užívá daleko více smíchu z výrazu na jeho tváři než z čehokoliv jiného.

„Nechápu tě,“ rozhodl se Dudley nakonec, než se natáhl pro další cukroví.

Harry se na něj ušklíbl. „Někteří lidé ano.“

Dudley na něj zamával sušenkou. „Ale ti jsou stejně praštění jako ty.“

„Jsem si jistý, že by byli polichoceni, že je ke mně přirovnáváš.“ Harry obrátil oči v sloup. Dokázal si snadno představit, že jeho přátelé věřili, že je tady ten praštěný Dudley. Rovněž si dokázal představit Severuse buď páchajícího vraždu či omdlévajícího hrůzou…

… a pak páchajícího vraždu.

Zachechtal se sám pro sebe a pak se pousmál, když se zahleděl z okna v obývacím pokoji na stále padající vločky. Hodně o Severusovi přemýšlel, zatímco byli od sebe vzdáleni. A to ne ve smyslu, jakým přemýšlel o svých přátelích. Za nocí si připomínal okamžiky, kdy si byli nablízku, kdy se dotýkali, všechnu tu lehkost, kterou cítil v mužově přítomnosti.

Když zvažoval svou odpověď, strávil dva dny zavřený v bytě… a myšlenkou na to, že kdyby řekl ne, se cítil… znepokojený.

Někdy mezi škádlením a lehkými doteky, které přerostly v něco více důvěrného charakteru… byly momenty, kdy Harry věřil, že se Severus jistě pokusí zajít dál, a on by ho neodstrčil. Usmál se, když si vzpomněl, jak reagoval, jakmile se dostal přes svůj prvotní šok, když se u něj Severus poprvé pokusil o důvěrnost. A teď? Jejich fyzické interakce byly vzájemné a Harry cítil, jako by byly naplněny hlubším významem než pouhým sváděním. A mezitím vším ještě uviděl stránku Severusovy osobnosti, kterou nikdy předtím nepoznal. A jemu se líbilo, co vidí.

Jednou věcí, kterou věděl s určitostí, bylo, že se v Severusově přítomnosti cítil přirozeně. Hodili se k sobě. A on u žádných jiných předchozích pokusů o vztah nikdy nezažil tuto nenucenost, kterou cítil se Severusem.

„Vím, že se obáváš, abys neudělal chybu.“

A Severus měl pravdu. Měl z toho obavy.

„…nemusíš se bát udělat volbu.“

Volba… jeho volba.

„Harry.“

Harry se vytrhl z myšlenek a věnoval Dudleymu nevinný pohled. „Co?“

„Už to zase děláš,“ pronesl Dudley kousavě.

Harry zrůžověl a pokusil se o omluvný úsměv. „Ani jsem si to neuvědomil.“

Dudley nad svým bratrancem na moment v tichosti zauvažoval a pak se přesunul z křesla, aby se usadil k Harrymu. „Usmíváš se, když na něj myslíš, víš to?“

Harry na svého bratrance zíral, chtěl to popřít, ale věděl, že to byla pravda.

„Chceš ho odmítnout?“ zeptal se Dudley a přišpendlil ho na místě svým pohledem.

„Cože? O tom tady nebudu debatovat!“ zasyčel Harry, ale neustoupil. Věděl, že by Dudley jen tlačil dál.

„Chceš mu tedy dát souhlasnou odpověď?“ pokračoval Dudley, jako by jej neslyšel. A pak ho ve vteřině škodolibě probodl prstem. „Áha! Usmál ses!“

Harry si náhle nemohl pomoci a vyprskl smíchy. Smíchem ne nepodobným někomu, kdo konečně ztratil nervy. Ale on se nezbláznil. „Prostě tomu nemůžu uvěřit…“ jeho hlas se vytratil a byl nahrazen ještě větším smíchem.

Dudley se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Když se Harryho pokusil znovu přivést k rozumu, vyrušil jej zvuk ťukání na sklo. Pohlédl přes rameno, aby se podíval, jestli už začaly oslavy, a oči se mu lehce rozšířily. „Postrádáš nějaké dárky od svých přátel?“

„Co?“ zeptal se Harry, celá ta nahodilost otázky narušila jeho zdání vyrovnanosti. „Ne. Proč?“

Dudley rychle vstal a pospíšil si k oknu. „Asi jsi znovu v průšvihu.“

Harry si konečně všiml sovy a zavrtěl hlavou. „To ne, ale je to divné. Nepoznávám ji.“

Dudley si rychle pohrál se zavřeným oknem, aby jej otevřel a mohl tak tomu chudáku ptákovi dovolit dostat se z počasí tam venku. Nakonec se mu to podařilo a nadzvedl okno dost na to, aby pták proletěl, než jej rychle zavřel.

Harry mezitím pohotově vstal a chytil vyčerpanou sovu do náruče, když unaveně slétla, aby našla místo, kde si bude moci odpočinout. „Klid,“ zamumlal k ní a briskně ji zbavil nákladu. Aniž by se na balíček, který nesla, podíval, vzal ji do svého pokoje.

Dudley je následoval. „Je v pořádku?“

„Musela letět vánicí,“ prohlásil Harry a zabrblal kouzlo, aby zvedl dveře Hedvičiny klece a zvětšil ji, aby se do ní vešli oba opeřenci. „Dej na něj pozor,“ řekl sněžné sově, když umisťoval utahaného ptáka dovnitř.

„Takže, co je to?“

Jeho otázka Harrymu najednou připomněla, co to stále drží v ruce, a tak to zvedl, aby se podíval. Jakmile jeho oči spočinuly na tom předmětu, jeho tvář naplnilo překvapení. „Proč by…“ podivil se nahlas a zvolna přešel k posteli, aby se na ní usadil.

Dudley Harryho následoval, zmatený jeho reakcí.

„Ještě nikdy nikomu žádný nevrátil,“ pronesl Harry tiše. Ale nespojil si ten lektvar s žádným zvláštním dnem, třebaže to musel být nejzvláštnější den vůbec, když jej Severus uviděl. Spojil si to s večerem, kdy díky výuce Severusova malého kouzla spatřil tu zřejmou věc, kterou tak dlouho nedokázal pochopit.

„To je lektvar?“ ověřil si Dudley, stále zmatený tím, jak se Harry choval.

Harry beze slova přikývl.

„Od toho děsivého profesora Snapea, který je něco jako tvůj ochránce? To on učí Lektvary, že jo?“

„To je on,“ promluvil nakonec Harry a odložil fiolu stranou na postel. „Ne ať se rozlije, kdybys ji otevíral,“ prohlásil ustaraně a pak rozlomil voskovou pečeť na pergamenu, aby jej mohl rozvinout a přečíst si dopis.

Harry,

tohle je ten poslední důkaz toho, že když ti na něčem doopravdy záleží, bez ohledu na to z jakého důvodu, tak neselžeš. Počkal bych s touto svou ostrou kritikou, až znovu začne škola, ale výsměch tohoto charakteru se neobjevuje každý den. Takže ti svou kritiku věnuji teď a doufám, že budeš dávat dobrý pozor, aby ses mohl dále zlepšovat:

Tohle byl ten nejubožejší pokus o zmařený lektvar, jaký jsem kdy viděl. Ze všech čtyřiceti dvou lektvarů tvých spolužáků byl tvůj jediný zcela bez chyby. Blahopřeji.

Ještě nikdy jsem studentovi žádný z lektvarů nevrátil. Nikdy. Neříkej o tom Citróňákovi. Přesto věřím, že si zasloužíš připomenout, z jakého důvody jsi po všechny ty roky dokázal přežít. Ano, byl jsem tam já… ale byl jsi tam také ty.

Navždy tvůj

Severus

Když Harry dočetl, držel ten vzkaz ochable ve své ruce a střídavě hleděl z napsaných slov na fiólu, se kterou právě Dudley třepal. Zcela bez chyby? Ale on si myslel, že to úplně podělal! Podle toho, jak vypadal ten Hermionin… ale z tohohle bylo jasné, že Hermiona dobrou známku nedostane.

A Harry jí tu svou nikdy nepoví.

Věděl, že by měl zářit radostí, že zvládl ten lektvar připravit správně, protože mu bylo jasné, že by ho Severus nikdy neohodnotil neobjektivně, ale stále to ještě nedokázal pochopit. „Nemohu tomu uvěřit,“ prohlásil nakonec, bezmála na pokraji popření.

Dudley na něj hleděl a poté po tom dopise náhle chňapnul. V očích se mu blýskalo, zatímco četl, a pak se neočekávaně zaculil, když se dostal k těm posledním řádkům. „Mně se to zdá celkem jasný.“ Dudley vzhlédl k Harrymu, jen aby se jeho úsměv ještě rozšířil. „Je to on, že jo?“

Harry se rozvážně setkal s bratrancovýma očima a pak přikývl. „To je.“

ooOoo

Severus se celý den vyhýbal všem místům s hustým provozem. Doufal, že když ho až do toho idiotského tance nebude nikdo obtěžovat, nebude mít pak na konci noci potřebu zaklínat všechny do plastikových tašek na mrtvoly. Takže se na celý den zabarikádoval ve svých soukromých komnatách. Pokusil se strávit trochu času se Sorai, ale rychle změnil názor, když v okamžiku, kdy vstoupil do knihovny, rozvinula svou kápi. Sorai byla samice, a když měla samice svou náladu, tak nehodlal testovat své štěstí. Zejména, když byla jmenovaná samice kobra.

Usadil se tedy sám na pohovku ve společnosti sklenky vína. Jen jedné.

Očima sledoval tmavě rudý vír, který zvolna kroužil kolem sklenice. Bodová světla, která v něm tančila, byla odrazem jiskřivých plamenů. Ale on se na to tady a teď ani zdaleka nesoustředil, jeho či a myšlenky byly ztracené ve víru, který unášel čas.

Když Harry toho dne odešel z jeho náruče na vlak, byl v tolika věcech nerozhodný. Fyzicky se nemohl rozhodnout, jestli ho má nebo nemá zastavit nebo políbit či udělat něco, aby mu zůstala vzpomínka, které by se mohl držet po celou tu dobu jejich odloučení, jehož délku znal jen Harry. Emocionálně chtěl říct něco víc. Cokoliv. Něco, aby se pokusil Harrymu ukázat, že mu na něm záleží. Duševně? To pak nevěděl, jestli Harryho absence způsobila nebo nezpůsobila to, že budou toto jeho nejšťastnější Vánoce, které poprvé strávil s nadějí. Či jestli to bylo naopak to nejhorší, co kdy musel vytrpět.

A teď, bez Harryho a v podivném pocitu míru, který mu přinášelo vířící víno, poznal své odpovědi. Náhle uviděl smysl v tom, že jim Harry poskytl čas na odstup. Nedávalo to jen potřebný čas Harrymu čas, ale rovněž to Severusovi poskytovalo jeho čas, aby si uvědomil a doopravdy ocenil, co mu bylo dáno.

Na fyzické úrovni všechny ty doteky, které sdíleli, držení za ruce, objetí. Každý z nich znamenal tolik, takové propojení. Věřil, že ty doteky hovořily za víc, než jen za zoufalý pokus na poslední chvíli. Věděl, že bylo správné, že nechal Harryho odejít.

Na úrovni pocitů věděl, že už všechny ty nejdůležitější věci řekl. Souhlasil, že se přizpůsobí Harryho tempu, dal Harrymu vědět, že ať už se rozhodne jakkoliv, bude to v pořádku a vždy tu pro něj bude. Harry věděl, že mu na něm záleží. Nepotřeboval to před těmi prázdninami znovu vytrubovat do světa.

A protože tohle všechno věděl a znal i odpovědi na všechny otázky, znal i odpověď na tu poslední.

Do této doby to byly ty nejlepší Vánoce, jaké kdy zažil. Byly totiž naplněné nadějí, kterou si za poslední roky nemohl dovolit. A nic, žádný závěr, nemohl pošpinit fakt, že to byly první Vánoce, které strávil s pocitem štěstí, když tady seděl a upíjel víno a ne nějakou whisky.

„Veselé Vánoce, Harry,“ zašeptal Severus a pohledem se plynule přesunul k ohni, než pozvedl sklenici ke rtům a ochutnal víno.

Během další hodiny pomalu upíjel z té jedné sklenice, očima sledoval pohyby tekutiny po skle či hleděl do ohně. Dalších dvacet minut uplynulo, než dopil svůj nápoj.

A kupodivu ho nelákalo nalít si další. Takže se postavil, odeslal sklenici pryč a zamířil do ložnice a po chvilkovém zaváhání také do koupelny. Sprchoval se už ráno, ale uvědomil si, že by si rád dopřál další sprchu. Čistě pro pocit uvolnění z horké vody. Cítil se zvláštně poklidně po tomto rozjímavém okamžiku. Byl to takový druh klidu, který nechtěl, aby ho ještě opustil. Takže se se spokojeným povzdechem vyhoupl pod horkou sprchu.

Byl už oblečený, když toho večera včas opouštěl své komnaty, připravený nahlásit se na své pozici. Většinu cesty zvládl bez překážek, než si uvědomil, že přicházejí problémy. A věděl, že bylo marné se jim chtít vyhnout.

„Severusi!“ přivítal ho Albus zvesela. „Už jsem si o tebe začínal dělat starosti.“

Severus v ten moment učinil něco, co překvapilo je oba, jen to dokázal lépe skrývat – usmál se. „Jak vidíš, jsem v pořádku. Uvařil jsem spousty těch lektvarů, které mě dostaly do přívětivé nálady. Bohužel ale nemám dost zdrojů na to, abych mohl připravit i takové, po kterých bych měl touhu účastnit se ranních oslav v síni a vidět, jakých zvěrstev ses zase dopustil na tomto ubohém hradu. Zřejmě to bude vším tím časem, který jsi strávil, když ses ze mě snažil dolovat informace a bránil mi dělat práci, kterou jsem během toho mohl zvládnout. A také nedostatkem financí.“

Albusovi chvíli trvalo, než se dostal přes svůj šok, který byl následován bezmála drmolící fází, než se jeho oči náhle rozjařeně rozjasnily. „Jaký je skutečný důvod?“ slídil beze studu.

Severus otevřel ústa, než to lépe promyslel a pohlédl stranou. Nakonec se zadíval zpět na svého zaměstnavatele. „Uvědomil jsem si, že musím Sorai poděkovat. Věnovala mi nádherný dárek a cokoliv se stane, budu si toho vážit. Těch několik týdnů, které jsem s ním strávil…“ tesklivě se zarazil a pak se znovu rozhodl pokračovat, „bylo nejlepších v mém životě.“

Albus se na něj usmál a, než mohl Severus reagovat, objal ho. Pak se odtáhl. „Věnovala nádherný dárek vám oběma,“ pronesl a pak se na Severuse hloubavě zadíval, než se jeho úsměv vrátil. „Veselé Vánoce, mé dítě.“

Severus neměl ani příležitost protestovat nad poznámkou o dítěti, jak bylo jeho zvykem, protože v jedné chvíli tam Albus byl a ve druhé ten střelený muž prakticky odhopsal jako nějaká stařešinská verze Zlatoslava Lockharta. Severus zavrtěl hlavou, otočil se a pokračoval v cestě.

Když se dostal ven, uvědomil si, že přestal padat sníh. Na všem ležela vysoká přikrývka, až na cestičky, které byly z bezpečnostních důvodů zbavené sněhu. Cítil, že bude vánice ještě pokračovat, ale zdálo se, že se přesunula dál od školy, protože na téměř čisté a temné obloze zůstaly jen konce mraků.

Vnější hranice hradu nejblíže Velké síni byly očekávaně zbavené studentského života. Předpokládal, že se budou pokoušet trousit kolem a po hradě, aby hledali jiný druh tance, až se dostatečně hloupě vytancují. Ale do té doby zůstane blaženě osamocený. Jen matně zauvažoval nad tím, který učitel byl hoden toho být vybrán, aby převzal tak jeho břemeno hlídkování nad bowlí, protože do ní studenti rádi přidávali různé další přísady, ale ta myšlenky se v jeho hlavě jen mihla.

Daleko více ho zajímala procházka. Když si to uvědomil, řekl si, že by zřejmě měl poděkovat tomu pamětihodného starci, že ho pro sledování studentské aktivity umístil zrovna sem. A také dnes v noci rozpláče méně lidí. Avšak to neznamenalo, že nehodlá strhávat kolejní body a nebude po hrstech rozdávat tresty.

Protože to zcela jistě bude.

Nechal svou hůlku vyklouznout z rukávu a začal s ní zvolna otáčet kolem svých dlouhých prstů, zatímco korzoval na vyměřeném území.

ooOoo

Dudley si v mikrovlnce udělal popcorn a teď seděl na Harryho posteli a nadšeně ho přežvykoval, zatímco sledoval, jak bratranec pochoduje po místnosti. Už dávno přestal s mladším chlapcem zkoušet konverzovat a byl nyní uveleben, aby ho sledoval a občas počastoval komentářem.

Harry udělal čelem vzad a zamířil rázným pochodem na druhou stranu pokoje tak rychle, že to vypadalo, že se každou chvíli rozběhne. „Nemyslím, že to vydržím ještě chvíli.“

„Tak se posaď,“ zasmál se Dudley.

Harry po něm vrhnul rozezlený pohled a Dudley zvedl ruku, jako by se vzdával. „Ale já jsem řekl… vím, co chci udělat… ale řekl jsem…“ odmlčel se a dál pokračoval v přecházení sem a tam.

Dudley neměl tušení, jak je možné, že z toho Harry ještě neměl závrať. „Jako kdybys vždycky dodržel své slovo. Ze všech těch tvých příběhů to zní, jako bys měl spíše sklony říkat jednu věc a pak, když se naskytne něco lepšího, svůj dřívější slib odvrhneš.“

„Jsem lehkomyslný,“ zamumlal Harry v odpověď.

„Lehkomyslný a impulzivní. A já čekal,“ Dudley naklonil přemýšlivě hlavu, zatímco počítal, „tři měsíce a téměř dva týdny, abych doopravdy pochopil, že nehodláš nafouknout i zbytek našich příbuzných.“ Nacpal si další hrst popcornu do pusy.

Harry si náhle něco uvědomil a pak přešel ke svému bratranci. „Věděl jsi to! Věděl jsi, že to udělám!“

„No, věděl jsem, že jsi na to konečně přišel, když ses přestal chovat tak melancholicky zamyšleně, a naopak jsi vypadal vesele zamyšleně.“ Dudley napřáhl pytlík s popcornem, jako by mu chtěl nabídnout.

Harry zavrtěl hlavou a Dudley pytlík stáhl.

„Ale nevěděl jsem, že pak dostaneš něco, co spustí tuhle reakci,“ připustil Dudley, než se najednou zakřenil. „Ale je to zatraceně skvělý pozorovat, když se nemusím strachovat o svůj život.“

„Jen o to, aby ti ze zadku nenarostla oháňka,“ zamručel k Dudleymu a nepředvídatelně se posadil na postel. Ztěžka. „Potřebuju tvou pomoc,“ přiznal nakonec.

Dudley se usmál a odložil sáček s popcornem stranou. „Jistě.“

Harry se setkal s jeho očima a náhle mu jeho úsměv vrátil. Pak bleskově otevřel svůj kufr a zalovil v něm, aby našel igelitový sáček, ve kterém měl věci ze své výpravy s Hermionou.

„Máš v úmyslu udělat něco lehkomyslného?“ zašklebil se na něj Dudley, když začal svému bratranci pomáhat.

„A impulzivního,“ dodal Harry šťastně.

A s tím začala probíhat horečná aktivita.

Ani ne o půl hodiny později už byl Harry převlečený z pyžama do černých plátěných kalhot a tmavě zelené košile s knoflíčky, o které by přísahal, že mu byla moc těsná – ale Hermiona ho neposlouchala a Dudley také ne. Ale nakonec to vzdal, když se ho Dudley pokusil praštit do hlavy. Oba se však shodli, že nebudou nic dělat s Harryho neuspořádanými vlasy; nemělo to smysl.

Brzy poté už Harry vytahoval své obnošené boty, které tak dobře rozchodil během několika posledních let při válečním výcviku.

„Chceš své koště?“ zeptal se Dudley, když ho následoval z ložnice.

Harry zavrtěl hlavou. „V tomhle svinčíku nepoletím.“

Dudley se usmál a k Harryho rozhořčení mu pocuchal vlasy. „Hodně štěstí. Neděj nic, co bych neudělal i já.“

„Vím, jaké věci bys udělal,“ zasmál se Harry a plácnul ho. „Ne, díky. Dokážu se ovládat daleko víc, než bych měl, však víš.“

„Uh-huh,“ zabrblal Dudley nevěřícně, než si dovolil rozepnout mu i třetí knoflík na košili, zatímco ignoroval Harryho zamračení. „To proto jsi vždycky nakonec impulzivní a lehkovážný.“

Na to se Harry ušklíbl. „Vrátím se pozdě, nečekej na mě,“ řekl mu a pak se s hlasitým zvukem přemístil, zanechávaje Dudleyho v bytě, aby si mohl dojíst svůj popcorn.