Preklady fanfiction Harryho Pottera

The Potion Master's Snake - Had Mistra lektvarů

Autor: Winds of Water, Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://www.fanfiction.net/s/4470157/1/The_Potion_Masters_Snake

Romance, Snarry, OOC

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Winds of Water, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Kapitola 22

Druhá část

Od Vánoc už uplynulo několik dnů, když se Severus konečně odvážil ze svých komnat ven. Nenazýval by to schovávání, tak říkaje, ale vyhýbal se jistému řediteli, dokud se necítil dostatečně připravený, aby se vyrovnal s obscénním jiskřením jeho očí.

Když to ráno vstoupil do Velké síně, věděl, aniž by se snažil s Albusem navázat kontakt, že se na něj jeho oči už zaměřily a Minerviny rovněž. Asi by bylo lepší, aby ji informoval, že nemá v úmyslu způsobit jejímu ceněnému studentovi žádnou újmu. Jen ne přede všemi ostatními.

Rychle se usadil, tak elegantně jako vždycky, a okamžitě ucítil, jak studenti kolem něj ucukli. Naplnilo jej hrdostí, že u nich vypěstoval stejně podmíněné reflexy, jako Pavlov u svých psů.

„Profesore Snape, jak vidím, rozhodl jste se nás nakonec přestat znepokojovat svou absencí,“ usmál se na něj Brumbál a jeho modré oči tančily veselím. Položil ruce na stůl a zahleděl se na mistra lektvarů. „Skoro jsem si myslel, že jste si našel někoho jiného, kdo vám během jídel dělá společnost,“ pronesl naříkavým tónem, třebaže jeho oči zářily zvráceným pobavením.

Minerva se přidusila klobásou.

Severus se natáhl za studenta - který zapištěl, a vypadalo to, že prosí svou kaši, aby ho vcucla -, aby Minervu lenivě poplácal po zádech a pomohl jí odblokovat dýchací cesty. „Ale ale, jak by mohl být kdokoliv jiný tak rozkošný jako vy všichni tady?“

Což bylo dostatečné na ukončení jakýchkoliv dalších narážek během snídaně. Přesto Severus věděl, že to nebude mít dlouhého trvání, když studenti uprchli a u stolu zbývalo už jen pár učitelů. Severus, který se se snídaní opozdil, právě dojídal. Takže se rozhodl, že je napodobí a vzdálí se.

Zvládl se ze židle zvednout asi o deset centimetrů, když…

„Severusi.“

Skutečnost, že to byla Minerva a ne Albus, jej donutila zaskučet nahlas, a tak se znovu usadil a zamračil se na ni. „Co je to tentokrát? Raději nic, čím bych jen ztrácel čas.“

„Jen… dej pozor, ať mu neublížíš,“ povzdechla si Minerva.

„Mám dát pozor, abych mu neublížil?“ Severus jí věnoval další zamračení. „Mohl by mě zabít v okamžení a ty se bojíš, abych já neublížil jemu? Už jsi asi spolykala moc chlupů. Nemám v úmyslu ublížit osobě, kterou miluji.“

Na to se Albus usmál. Nikdy Severuse ve skutečnosti neslyšel vyslovit ta slova mimo jejich soukromé rozhovory. A dobře věděl, že zbývající učitelé vše pozorně sledují. Neměli tušení, kdo byl ten, koho Severus miloval, a on pochyboval, že by jim to muž odhalil předtím, než by sám chtěl. Takže se zdržel používání jmen. „Měli jste vy dva hezký večer?“

Minerva zbledla.

Severus obrátil oči v sloup a postavil se. „Ten nejlepší v mém životě.“ A s tím odmašíroval ze síně s povlávajícím pláštěm v zádech. Jeho kroky se ihned stočily zpět do sklepení. Nacházel se tam totiž jistý had, který už se svlékl dost na to, aby vyslechl dobré zprávy. A rovněž jeho poděkování.

ooOoo

Zbylé dny zimních prázdniny uplynuly pro Harryho a Dudleyho ve víru sněhu, smíchu a prostě pokračujícího dohánění všeho, co nestihli předtím. Až nadešel den, kdy se měl Harry vrátit do školy. Seděli v Harryho pokoji, Dudley setrvával na posteli a sledoval, jak si Harry pakuje věci do kufru.

„Takže se tentokrát potkám s Ronem, správně?“ zeptal se Dudley s úšklebkem. Odpočítával dny s narůstajícím vzrušením. Všechny ty úžasné dny, které zbývaly, než bude moci potkat toho neblaze proslulého Ronalda Weasleyho.

Harry se na něj ušklíbl rovněž a několikrát nevědomě kývnul hlavou. „Vždycky na nádraží dorazí se zpožděním. Zablokujeme jim vstup a ty se na něj můžeš vrhnout.“

Dudley se dobromyslně zasmál a protáhnul si paži. „Nevydrží dlouho.“

Harry po bratranci hodil zmačkané tričko. „Ne takhle vrhnout! Chci svého přítele v jednom kuse, víš? Chci být schopen si vychutnat jeho reakci, až jemu a ostatním řeknu, s kým jsem se to na Vánoce dal dohromady.“

„Ale on je učitel. A o tolik starší než ty,“ uvažoval Dudley nahlas, když si strhnul tričko z tváře. Přemítal o všech těch technických záležitostech, zatímco na Vánoce seděl na posteli s miskou popcornu a díval se, jak Harry pochoduje sem a tam, poté, co obdržel dopis od svého děsivého učitele a něco jako bodyguarda v jednom. Došel k závěru, že to bylo všechno otázkou pohledu a že věk byl jen formalitou. Pokud by Harry jednoho dne mohl milovat muže, a Dudley věřil, že byl jeho bratranec právě na této cestě, pak to bylo vše, na čem záleželo. „Ale všechno to vybledne v porovnání s jinými věcmi. Takže doufejme, že to budou vidět stejně.“

Harry se usmál a dokončil balení všeho mimo toho jednoho trička, které mrsknul po Dudleym. „Je to dobrý muž, je lehké s ním být. Nemyslím si, že bych dokázal vyjít s kýmkoliv jiným stejně tak dobře jako s ním.“

„A taky je dobrý v líbání,“ připomněl mu Dudley.

Harry hlasitě zaskučel a pak se zaculil, když mu Dudley hodil tričko nazpět. „Je velmi dobrý v líbání. Zřejmě měl v minulosti dost praxe.“

„Nebo mu stačila inspirace,“ ušklíbl se Dudley a sugestivně zavrtěl obočím.

Harry nacpal tričko zpět do kufru, než by zatoužil znovu ho hodit po bratranci. „Opatrně, nebo se jednoho dne ujistím, abych ho před tebou opravdu důkladně políbil.“ A pak se zaculil nad bratrancovým výrazem hraničícím s hrůzou, když sklapnul víko kufru a zamknul jej. „Připraven?“

Dudley kvapně vyskočil z postele. „Potřebuju jen klíče od auta!“

Harry se tiše zasmál, postavil se a zmenšil kufr, než ho bezpečně umístil do kapsy svých riflí. Předtím už zmenšil Hedvičinu klec a dal ji dovnitř, a Hedviku poslal ráno napřed. S Dudleym se setkal u auta a brzy už oba mířili na vlakové nádraží. Harry byl opravdu vděčný, že už v rádiu nevyhrávali vánoční písně a Dudley tedy neměl nic, co by ho podporovalo v jeho vlastní interpretaci zpěvu.

Měl ovšem trochu problém rozhodnout se, jestli je nadšený z návratu, nebo smutný, že opouští Dudleyho. Ale asi to bylo od obojího trochu, vážně. Jakkoliv moc se mu bude po bratranci stýskat, věděl, že se jistě brzy vrátí. A opravdu se těšil, až se znovu uvidí se svými přáteli… a později se Severusem, až si najde chvilku jen pro ně dva.

Auto nakonec dorazilo na nádraží a Dudley zaparkoval u obrubníku, zaplatil parkovací lístek a pak si oba pospíšili na to správné nástupiště. „Už jsi ho zahlédl?“

Harry, který je vedl, se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Ještě jsem ho ani neucítil. Nejsou tady. Věř mi, jsme tady brzo.“ A pak je odvedl k přepážce na nástupišti a rozhlédl se, kde počkají.

„Cítil bys ho, i kdyby už prošel přepážkou?“ vyptával se Dudley se zájmem.

Harry pokrčil rameny. „To by bylo složitější,“ a pak tišeji pokračoval, „magické podpisy by byly odstíněné kouzelnou bariérou. Je to starobylá magie a hluboce zakořeněná. Což by mi to ztížilo a vyžadovalo by to větší soustředění.“

To bylo pro Dudleyho dostatečné a tak se postavil vedle Harryho a čekal. Několik minut Harry provolával pozdravy a Dudley byl představen hned několika spolužákům. Ale ti brzy zmizeli za přepážkou a tak oba zůstali zase sami.

Jako další osoba se ukázala Hermiona. „Ahoj!“ pozdravila je zvesela, když dorazila.

„Hermi!“ zvolal Harry nadšeně a pevně ji objal.

Hermiona se zasmála, když ji sevřel v náručí, a pak byla propuštěna. „Jak se máš, Harry?“ zeptala se a usmála se na Dudleyho. „Dudley, přišel jsi ho vyprovodit?“

„A setkat se s Ronem,“ usmál se na ni Dudley.

„Čekám malou šou, tak se mám,“ zasmál se Harry radostně.

Hermiona se zachechtala a rozhlédla se. „Tak to bych si měla zamluvit dobré místo. Ještě je nevidím. Co ty, Harry?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne.“

„No, mělas pěkné prázdniny, Hermiono?“ zeptal se Dudley s úsměvem, ignoruje Harryho předstírané mdloby mimo Hermionino zorné pole. Avšak ujistil se, aby si to zapamatoval pro příště, až půjdou s Harrym znovu hrát paintball.

Hermiona přikývla a vypadala velmi potěšeně. „Jen s rodinou, nikam jsme nejeli. Ale bylo to moc fajn. Už tak dlouho jsem své příbuzné neviděla. A po tom, co jsem si prošla válkou… To tě s rodinou vážně znovu spojí.“

S tím dokázal Dudley sympatizovat - tedy se vším, jen ne s tou částí, kde by se měl účastnit války. „Jsem rád, že jsme si s Harrym vyříkali naše rozdílnosti. Takže dokážu pochopit, jaké to je chtít mít kolem sebe rodinu. V mém případě jsou příbuzní lepší než skuteční rodiče.“

„Pravda,“ zahuhlal Harry, aniž by na svou tetu a strýce pomyslel se špetkou laskavosti. Nebo s jakou chabou výmluvou by se vytasili.

„Harry není zas tak špatný,“ ušklíbla se Hermiona a zasmála se, když v zádech ucítila Harryho zamračený pohled.

Dudley se uculil. „Ale je pěkně lstivý s paintballovou pistolí. Dej si na něj bacha.“

Harry obrátil oči v sloup. Bojoval se smíchem, když Hermiona a Dudley začali diskutovat o jejich paintballových zážitcích. Byl si jistý, že Dudley některé části zbytečně přikrášlil. A tak je poslouchal spolu s hlukem v okolí, zatímco pokračoval v hledání Weasleyových a také Draca, který přijde s nimi.

Nakonec rozpoznal jejich magické podpisy.

„Blíží se,“ oznámil a otočil se na svého bratrance a přítelkyni.

Dudley se ušklíbl. „Bezva.“

Hermiona se připravila na to, co bude následovat.

A když se Weasleyovi – Arthur, Ron a Ginny – spolu s Dracem ukázali, Harry jim okamžitě zamával na pozdrav. „Ahoj!“

„Ahoj, Harry,“ usmála se na něj Ginny, když k němu došla, a rychle ho objala, než se zamířila pozdravit s Hermionou.

„Stále naživu, jak vidím,“ zašklebil se Harry, když si podal ruce s Dracem na způsob mužského uvítání.

Na to Draco zamrkal. „To je malfoyovské kouzlo, kamaráde.“

„Jen si ho nech,“ umlčel ho Harry a zaculil se, když se Draco zasmál a šel se na přivítanou obejmout s Hermionou.

„Dobrý den, pane Weasley,“ pozdravil Harry a byl pozdraven na oplátku, než se otočil na Dudleyho. „Dudley, toto je můj přítel Ron,“ pronesl a otočil se zpět na Rona. „Rone, toto je Dudley. Můj bratranec, pamatuješ?“

„Tvůj jazyk, fascinující! Zmenšil se tak dobře, bez jakýchkoliv přetrvávajících poškození,“ zamumlal Arthur, když si Dudleyho blíže prohlédl.

Dudley mžouravě zamrkal. „Vy jste byl jedním z těch, kdo mě dal dohromady. Prosím, neděste mě tím, že vypadáte, jako by vás překvapovalo, že to fungovalo.“

Draco potlačil zahihňání, když si s Harrym vyměňovali pobavené pohledy. Přistoupil ke svému příteli, aby si s ním v soukromí promluvil. „Tvůj bratranec, huh?“

„Och, ano, z kouzel už nemá vůbec strach,“ zašeptal Harry nazpět.

Ron lapal po dechu jako ryba na suchu a Arthur vypadal, že se začíná cíleně zajímat o to, aby se ztratil z dohledu a přivítal se s Hermionou. „Jak se jen opovažuješ!“ zapištěl Ron vztekle vysokým hláskem.

Dudley se na něj ušklíbl. „Prostá pravda, Rone,“ prohlásil a na okamžik nad tím zrzavým mladíkem zauvažoval. „Necháš se tak snadno vyprovokovat.“

„Nenechám se snadno vyprovokovat!“ protestoval Ron s rukama sevřenýma v pěst.

„Jo jasně,“ odpověděl Dudley mírně a pak se zaculil. „Buď v klidu, kámo. Ale tvoje reakce vážně jsou neocenitelné.“

Ginny se zasmála. „Och, nemáš ani ponětí. Pošlu ti kopii jedné ještě lepší fotky.“

Na to se na ni Dudley usmál. „Díky.“

„Ginny!“ zaskřehotal Ron a pak se otočil zpět na Dudleyho. „Jestli zjistím, že jsi byl na Harryho jakkoliv podlý…“

„Rone,“ zpacifikovala ho Hermiona, „neurážej Dudleyho, toho se může zhostit jen Harry.“

„Takže nic.“ Dudley si vyměnil s bratrancem úšklebek.

Harry si namáhavě povzdechl. „Teď by to šlo, když už jsem schopen používat kouzla, kdy se mi zachce. Jinak bych mu byl stále vydán na milost.“

„Jakou milost?“ odfrkl si Dudley. „Skutečný hon na Harryho jsme neuspořádali už dobře více než rok.“

„To bude ta milost,“ přikývl Harry prozíravě.

„To je ta milost,“ opravila ho Hermiona s protočením očí. „Nebo by byla… vyber si.“

Ron se zamračil. „Ale i tak, jestli zjistím…“

Dudley se od něj obrátil, jak by ho najednou přestal bavit, a poplácal Harryho po rameni. „Nezapomeň mi psát a informovat mě o tom, jak se věci vyvíjejí,“ pronesl kousavě a mrknul na něj. „Nedělej nic, co bych neudělal já.“

Harry se zasmál a rychle bratrance objal. „Ty taky. Uvidíme se potom.“

„Ani to nestihneš spočítat,“ zašklebil se Dudley a pak se uklonil směrem k Ginny a Hermioně. „Dámy, užijte si zbytek školního roku.“ A usmál se na Draca. „Dávej pozor, aby ti Harry neobarvil ty bílé vlasy na růžovo. Je o něm známo, že lidem rád provádí takové veselé kousky.“

Draco se zaculil. „Pokud to zkusí, změním mu ty jeho na oranžové. A věř mi, oranžová není jeho barva.“

Dudley se zasmál a Harry se zachmuřil. Dudley pak kývnul na Arthura a Rona. „Tak příště,“ řekl a mávnul na ně. Pak kývnul ještě na Harryho a zamířil pryč. Věděl, že se jeho bratranec nerad loučí.

„Tak pá, Dudlánku!“ zavolal za ním Harry s úšklebkem.

„Opatruj se, hříčko přírody!“ odpověděl Dudley s úsměvem a mávl rukou.

Harry se usmál a pak se setkal s Ronovým zamračeným pohledem. „Och, no ták, Rone,“ pronesl a nechal se děvčaty odvést k přepážce.

„Úžasnej zmetek, tenhleten maník,“ zabrblal si Ron pod fousy a následoval je.

Po chvíli nastoupili do vlaku a rozloučili se s Arthurem. Všech pět se společně usadilo v jednom kupé. Harry okamžitě zavřel dveře, kouzlem je zamkl a uložil na ně tišící kouzlo, než se uvelebil. „Chtěl bych vám tak nějak něco říct,“ začal a pak se setkal s jejich zvědavými pohledy. „Chystám se tímto překonat Draca a nerad bych, aby přede mnou utekl.“

Draco vyprskl smíchy.

Ron vypadal nadějně.

Hermiona a Ginny se zdály prostě pobavené.

Harry se ušklíbl. „Dělám si srandu. To si nechám na jindy,“ prohlásil a pak jeho tvář nabrala vážnější výraz. „Ale mohli byste mi všichni slíbit, že to zůstane tajemstvím? A že to, co vám řeknu, nebudete nikomu vykládat? Nechci vás nechávat v nevědomosti a zřejmě nebude lepší příležitost, kdy budeme všichni spolu. Koneckonců, i portréty mají uši.“

„Prostě to řekni, Harry,“ pobídla ho Ginny s laskavým úsměvem.

Hermiona věřila, že už ví, o čem to všechno bude. A nemohla se dočkat, až se jí potvrdí, že měla pravdu.

Harry se zhluboka nadechl a pak se najednou přesunul mezi Hermionu a zeď kupéčka. „Tady to bude bezpečnější,“ zamumlal, ignoruje její úšklebky a výrazy všech ostatních. „Přes prázdniny jsem ohledně jednoho člověka učinil rozhodnutí. Potřeboval jsem čas, abych si to promyslel, protože ho někdo tak trochu… donutil,“ Harry láskyplně pomyslel na svéhlavou kobru, „aby mi odhalil své city.“

„Můj Bože, tak už to vyklop, jinak z toho bude román!“ zvolal Draco, jen aby ho Ginny šťouchla loktem do boku.

„Rozhodl jsem se, a ačkoliv jsem řekl, že mu odpovím až po návratu do školy, ukázal jsem se tam už o Vánocích.“

Ginny a Hermiona vydaly jednohlasné: „Aaaaach.“ Draco vypadal zamyšleně a Ron zmateně.

Harry se na dívky usmál. „Nejsem si jistý, jestli je to někdo, s kým si můžete ve skutečnosti jen tak vyjít, ale když jsem se na Vánoce ukázal v Bradavicích, zjistil jsem, že umí profesor Snape vážně dobře líbat.“