Autor: Celebony
Překlad: Jacomo Beta-read: Calwen
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/2682144/1/Family-Night
Překlad věnuji mé drahé betušce Ivet.
* * *
Rodičovský večer - část 1.
Ten nápad vzešel ze snahy trochu zmírnit napětí, vzniklé během války rozdělením rodin, které bylo pochopitelně u dětí navštěvujících internátní školu nevyhnutelné. Nervózní studenti měli před sebou nějaký konkrétní směr své činnosti a věděli, že občas uvidí svoji rodinu, což byla v těchto nejistých časech uklidňující myšlenka. Rodiče mohli zkontrolovat své děti, aniž by to vyvolávalo paniku. A pokud to vedlo ke zlepšování známek, tím lépe.
Když Brumbál vyhlásil další čtvrtletní rodičovský večer, byla tou myšlenkou většina studentů nadšena, zejména proto, že díky omezení vztahujícím se na kouzlení nezletilých neměli možnost rodičům během prázdnin předvést, co se naučili. U příležitosti této události se započalo s přípravou speciálních projektů, obrovské hostiny a prohlídek hradu, které přinesou nostalgické zážitky pro kouzelnické rodiče a vzrušující pro ty mudlovské.
Ukázalo se, že nápad má úspěch. Studenti tvrdě pracovali na přípravách pro rodiče a všichni si to podle všeho užívali, zejména při sledování, jak mudlové poprvé prozkoumávají hrad.
Ano, každému se ten nápad moc líbil... až na jednu osobu... no, přesněji na dvě, pokud počítáte profesora Snapea, ale ten samozřejmě nemá v oblibě nic.
Když se tento sváteční večer přiblížil, Harry Potter se potloukal sám venku na protějším břehu jezera a smutně házel na jeho hladinu žabky. Ron a Ginny mu pochopitelně nabídli, aby se připojil k jejich rodině, ale Harry odmítl, protože věděl, že to není totéž a že oba potřebují dostat šanci předvést se.
Vzhlédl a uviděl, že k němu míří jeho oblíbený učitel.
„Čauky, Harry, pročpak tam nejsi s vostatníma?" zeptal se starostlivě Hagrid, jakmile došel ke svému oblíbenému studentovi.
Harry pokrčil rameny a se smutným úsměvem hlesl: „Nepatřím tam."
„Myslel ´sem, že ses chtěl optat Remuse Lupina, ´esli by nepřišel," zeptal se obr s obavami.
Harry uhnul očima a ztěžka polkl: „Chtěl."
„Áha, má práci?" zeptal se Hagrid soucitně.
„Ne," odpověděl Harry sklíčeně. „Myslím, že je na mě trochu naštvaný. Kvůli Siriusovi. Myslím, že mi to dává za vinu. Ne že by neměl. Vím, že to byla moje chyba, ale—"
„Ale, Harry, to né! To nebyla tvoje chyba! Remus měl určitě jen móc věcí na práci," pronesl Hagrid a položil svou těžkou ruku na Harryho rameno.
„Řekl, že přijde jenom tehdy, když budu mít k předvedení něco speciálního, ale jinak že nemá čas," povzdechl si Harry.
„Nó, řek´ si mu, že ´si první v obraně? Esli tohle není speciální, tak nevím, co jo!" povzbuzoval dál Hagrid. Harry mu věnoval slabý děkovný úsměv.
„Jo, řekl jsem mu to a on odpověděl, že si to promyslí, ale pak mi poslal dopis, kde píše, že přijde příště, pokud se zlepším ve studiu."
Hagrid se po této informaci zamračil, ale tak, aby Harry jeho nesouhlasný výraz neviděl. „No co já vím, tak tvůj projekt na péči vo kouzelný tvory byl fantastickej. Skoro všichni psali vo jednorožcích a to ´sem je ani neprobíral," poznamenal Hagrid nevrle.
„Ale jenom proto, že lidi přitahují hezké věci a témata, která jsou pro výzkum snadná, jako právě jednorožci; tvoje vyučování s tím nemá nic společného," ujistil ho Harry.
Hagrid se váhavě ohlédl k místu vyhrazenému opodál předmětu péče o kouzelné tvory. „No, Harry, musím teďkonc všecko uchystat, když rodiče dojídaj. Budeš oukej?"
„Jo, jsem v pohodě," poznamenal Harry ledabyle. „Stejně mě tyhle věci nikdy moc nebraly. Mívali jsme to i na základní škole. Prostě ten čas využiju k troše studia."
Hagrid přikývl a vstal, přičemž poplácal Harryho po rameni. „No ale nepřeháněj to, jo?"
„Jo," kývl Harry a promnul si rameno. Pak zamířil zpátky do třídy.
Ale Harry měl plán. Vloni stála jeho neschopnost naučit se nitrobranu Siriuse život a Remus to samozřejmě věděl. Harry mu chtěl ukázat, že umí brát své studium vážně, přestože pro jeho kmotra je už příliš pozdě. Bude ve škole pracovat tak tvrdě jako nikdy a zlepší si známky, aby měl Remus důvod přijít na příští rodičovský večer. Možná by mu mohl ukázat, že se změnil, dospěl, snaží se stát něčím víc než jen přívažkem, o který je nutno se starat. Možná kdyby Remus mohl vidět, jak dalece se zlepšil, Harry by konečně měl někoho, kdo by na něj byl pyšný.
Hermiona byla z nového Harryho studijního plánu u vytržení. Neřekl jim úplně na rovinu, proč se do toho pustil, a tak byla přesvědčena, že si konečně uvědomil, že měla celou dobu pravdu a snaží se vylepšit si svoje závěrečné známky, než si bude muset hledat v kouzelnickém světě práci.
Ron byl samozřejmě v šoku a souhlasil studovat s Harrym a Hermionou jenom v takové míře, která odpovídala jeho normálu; do doby, než Harry přijde k rozumu, se rozhodl pověsit na paty ostatním nebelvírům.
Takže Harry a Hermiona pracovali společně. Harry byl odhodlaný studovat kdykoliv, kdy se do toho pustila Hermiona, klidně až do umdlení, zejména proto, že Hermiona proslula coby nejdůkladnější šprt na škole. Aspoň se jeho hlava odpoutala od myšlenek na předchozí rok a od bolesti, která mu soustavně připomínala, že Sirius odešel.
A učení se vyplatilo. Učitelé ho po hodinách zastavovali, aby mu poblahopřáli ke zlepšení známek. Kromě Snapea samozřejmě. Dokonce si zlepšil známky i v jasnovidectví. O nitrobraně si koneckonců myslel, že je k ničemu, a po tom, co to způsobilo, se nechystal totéž předpokládat o jakémkoliv dalším předmětu.
Když se blížil další rodičovský večer, Harry pyšně poslal Remusovi spolu s dopisem svoje hodnocení a požádal ho, aby přijel na večírek.
Když dostal Remusovu odpověď, která říkala, že plánuje do Bradavic přijet, Harrymu se ulevilo. Postaral se, aby jeho projekty byly perfektní, a když nastal kýžený večer, ujistil se, že i dobře vypadá. Dokonce dobrou půl hodinu zápasil se svými vlasy.
Během čekání s Hermionou a Ronem poblíž vchodu se začal nervózně ošívat.
„Harry, uklidni se," podotkla Hermiona s pobaveným smíchem. Byla šťastná, že má Harry konečně někoho, kdo přijde na jednu z těchto akcí, protože nepochybovala o tom, že Dursleyovi to během jeho dětských let v mudlovské škole nedělali.
Remus byl vlastně prvním z triem očekávaných dospělých, který dorazil. Jenže prošel kolem Harryho a razil si cestu záplavou rodičů a studentů dál do hradu. Harry se honem vzrušeně rozloučil s kamarády, protože Ron zahlédl vcházet do dveří známou rudovlasou skupinku, a prodral se davem ke svému bývalému profesorovi obrany.
„Remusi! Remusi!" zavolal, jakmile se vynořil z davu. Během cesty přes halu přemýšlel, kam ten muž asi jde. Nebylo jasné, že Harry bude s ostatními studenty?
Remus se otočil a uviděl Harryho, jak k němu běží. Jeho prázdný výraz ale vyvolal u Harryho okamžitý příval starostí. Snažil se nedat to najevo a objal Remuse, neschopen ovládnout prudký pocit úlevy.
Když Remus neučil žádný pohyb, aby mu gesto oplatil, Harry se rozpačitě odtáhl a vydal se po Remusově boku k hlavnímu schodišti.
„Tak kam se chceš podívat nejdřív? Ukázky z předmětů začnou až po hostině a ta bude asi tak za půl hodiny. Mohl bych ti ukázat nebelvírskou společenskou místnost, jestli chceš. Pokud ji chceš znovu vidět. Říkal jsem ti o mém nejvyšším umístění v obraně?" vyptával se dychtivě ve snaze přimět Remuse, aby se na něj podíval. „Hm, no, díky, že jsi přišel a tak vůbec. Hodně to znamená, zejména když Durs..."
Harry zmlkl uprostřed slova, když se Remus zastavil a otočil se k němu s obezřetným výrazem. „Promiň, ale vyložil sis můj dopis špatně, Harry. Psal jsem ti, že budu dnes večer v Bradavicích, ale nikoliv kvůli večírku. Potřebuji si od profesora Snapea vyzvednout protivlkodlačí lektvar."
Harry cítil, jak mu žaludek udělal kotrmelec a jeho plíce zapomněly, jaká je jejich funkce. „Ehm?" zaskuhral.
V tu chvíli, téměř jako kdyby uslyšel své jméno, se objevil Snape, podle všeho v mnohem mizernější náladě než obvykle, pravděpodobně z důvodu přítomnosti všech těch rozjařených rodin a studentů kolem.
„Ach, jak roztomilé, vlkodlak si přišel nejen pro svůj lektvar, ale také prohlédnout si nebelvírského zlatého hocha v plné slávě," ušklíbl se Snape sarkasticky.
„Ve skutečnosti jsem si přišel jen pro lektvar, Severusi. Pokud bychom pro něj mohli zajít teď, tak hned zase půjdu," řekl Remus. Zastihl tak Snapea nepřipraveného, což bylo něco, co se dalo takřka označit za nemožné. Mistr lektvarů si je oba přeměřil vypočítavým pohledem, a pak přikývl.
„Tak tedy dobře, právě jsem na cestě do sklepení."
Remus přikývl a jal se ho následovat, ale Harry ho zoufale popadl za paži.
„Možná bys chtěl zůstat, ne? Chci říct, že úplněk ještě pár dní nebude a nemusíš zůstávat dlouho. Mohl bys ses třeba podívat na pár mých projektů?" zeptal se. Nenáviděl se za naléhavost, která se ozývala v jeho hlase, ale nebyl schopen ji nijak potlačit. „Třeba i na jeden z lektvarů, když už jsi na cestě do sklepení. Není nejlepší, ale fakt jsem pracoval—"
„Možná příště, Harry. Vloni jsi nevyvinul příliš mnoho úsilí ohledně věcí, které se tě lidé snažili naučit; pokud mi i za čtvrt roku dokážeš, že se opravdu snažíš, přijdu na příští večírek," řekl Remus. Na obvykle přátelského muže to znělo dost chladně.
Harry nedokázal zabránit prosbám, aby se mu dál nehrnuly z pusy. „Nechceš zůstat ani na hostinu? Pak bys mohl jít, pokud bys chtěl. Najedli bychom se a popovídali si, protože jsem si nepopovídal od doby, co—"
„Řekl jsem ne, Harry. Popovídáme si, až si to zasloužíš."
A pak byli oba dospělí pryč, mířili do sklepení pro to, pro co si Remus původně přišel, a nechali Harryho stát na chodbě samotného.
Cítil se opuštěný a zmatený. Věděl, že se nemůže vrátit zpět na hostinu, nemůže čelit otázkám, kterými ho budou lidé zasypávat. I jen pomyšlení na jídlo mu způsobovalo pocit nevolnosti... nebo to možná nebylo jen představou jídla.
Čím víc si v hlavě přehrával to, co se právě stalo, tím odstrčeněji a nemocněji se cítil, až si náhle přitiskl dlaň na pusu a rozběhl se do koupelny. Stihl to jen tak tak. Klesl na kolena a vyzvracel se do záchodu.
Potom se na chvíli posadil na podlahu a snažil se vymyslet, co bude teď večer dělat, protože nechtěl narazit na své kamarády a jejich rodiny. Zvažoval, že se vydá do Komnaty nejvyšší potřeby, ale věděl, že by v ní mohli být členové BA a ukazovat ji svým rodičům.
Zaslechl, jak někdo kráčí po chodbě, a s vědomím, že existuje jen pár lidí, kteří se v současné době nenachází na hostině, ale v této části hradu, vystrčil hlavu ze dveří. A opravdu, uviděl Remusova záda, jak muž mířil chodbou směrem ke schodišti.
Harry otupěle došel na podestu a sledoval Remuse spěchajícího přes halu k hlavním dveřím.
Stál tam v mírném šoku, dokud nezaslechl šum, jak se lidé zvedali ze židlí. Pochopil, že hostina skončila, a tak se rychle rozběhl, aby se dostal do té části hradu, kam nikdo nepůjde. Musel teď být sám; věděl, že bude plakat, a styděl se za to, stejně jako za to, že to musí přiznat, a tak se musel alespoň ujistit, že ho při tom nikdo neuvidí.
Minul jednu ze soch, a pak se prudce zastavil, protože si vzpomněl, že je za ní vchod do pasáže, o které se dvojčata Weasleyových zmínila, že je zavalená. Naštěstí ovládal fígle, jak se do takových míst dostat, zpaměti, protože mu myšlenka na tajné chodby dřív připadala fascinující.
Po vykoktání hesla se průchod otevřel a Harry vlezl dovnitř. Rozsvítil hůlku, aby se netopil v naprosté tmě.
A zatímco se zbytek školy smál a šťastně se bavil se svými rodinami, Harry Potter seděl schovaný v opuštěné chodbě, stočený do klubíčka, a potichu plakal nad svým údělem, zasažený krutou bolestí z odmítnutí, která ho rozhodně nepostihla poprvé v životě.
* * *
Do třetího čtvrtletí vstoupil Harry s novým předsevzetím. Dostane áčka ze všech předmětů bez ohledu na to, co to bude obnášet. Jeho cílem bylo dostat se na nejvyšší příčku v tolika předmětech, v kolika to bude možné. Prvním krokem bylo zajít za učiteli těch předmětů, ze kterých ještě neměl A (ačkoliv díky vší té jeho pracovitosti v předchozím čtvrtletí už je z většiny předmětů měl) a požádat je o další doučování. S McGonagallovou se na tom už dohodl vloni, když se snažila Umbridgeové dokázat, že Minervě McGonagallové ani zlí diktátoři nezabrání pomáhat studentovi stát se bystrozorem. A tuhle výmluvu použil u všech ostatních učitelů. Nemuseli vědět, že už se rozhodl, že stát se bystrozorem je ta poslední věc, kterou by si přál.
Po jeho zlepšování v předchozích čtvrtletích se každý, koho požádal, do pomoci jen hrnul, pokud byl Harry ochoten vynaložit další úsilí. Pochopitelně kromě Snapea, který se kromě strhávání bodů Nebelvíru a přidělování trestů nikdy do ničeho nehrnul. Ale světe, div se, Snape souhlasil... po velmi dlouhé přednášce o tom, ať si Harry nemyslí, že je díky tomu něco extra.
Z těchto doučovacích schůzek byl samozřejmě velmi nervózní. Přesto Snape překvapivě nevyužil této příležitosti k dalším slovním výpadům vůči Harrymu, jako například k různým variantám dotazů, jestli si někde neodložil mozek. Harry se díky tomu brzy odhodlal, že bude muset tato studijní setkání využít k tomu, na co jsou, a konečně položit otázky, co mu brání v úspěšné přípravě lektvarů. A k jeho překvapení mu je Snape zodpověděl. Podle všeho si mistr lektvarů učení skutečně užíval, když učil někoho, kdo se v předmětu opravdu snažil zlepšit, na rozdíl od těch, kteří se učit museli, nebo se „předváděli", což viděl jako jasnou motivaci u Hermiony.
Ke svému ještě většímu překvapení se Harry začal v lektvarech značně zlepšovat. Zjistil, že jsou mnohem jednodušší, než si dřív myslel, a i Snape u něj přestal nacházet chyby, což rozhodně o něčem vypovídalo. Zlepšil se také v dalších předmětech, ale lektvary představovaly jeho největší vítězství.
Kromě studijních schůzek s učiteli se Harry často učil víc a víc, dokonce překonal v čase stráveném čtením poznámek a knih i Hermionu. Kudrnatá dívka byla představou někoho studujícího víc než ona mírně zděšená a snažila se ho dohnat, ale když ji Ron pozval na rande, měla náhle kromě učení a pletení oblečení pro domácí skřítky něco dalšího, co jí vyplňovalo čas.
Z těchto důvodů se Harry začal se svými kamarády vídat míň a míň. To, že jsou si Ron a Hermiona mnohem bližší a obejdou se bez něj, bolelo. Vždycky dělali všechno společně, a i když se přátelství mezi nimi lišila, byla rovnocenná. Ale teď měl Harry pocit, jako kdyby byl odstavený na vedlejší kolej, přesto neudělal nic, aby tomu zamezil. Koneckonců to asi bylo po tom, co se stalo Siriusovi, lepší.
Takže aby tyhle věci vymazal z hlavy, studoval ještě usilovněji. Když se přiblížily zkoušky, Harry vynechával jídlo a řadu hodin drahocenného spánku, aby měl jistotu, že ovládá látku co možná nejlépe.
Ale vyplatilo se to. Výsledky jeho testů začaly vycházet lépe než ty Hermioniny a Harry věděl, že je jen otázkou času, kdy bude ve všech předmětech lepší než ona. Bohužel to také mezi nimi vyvolalo tu největší hádku, kterou kdy měli.
„Harry," spustila vážně, když poslední člověk odešel do postele, a obrátila se na tmavovlasého chlapce, který se ve společenské místnosti učil na zkoušku z čar a kouzel. Ron stál za ní a vypadal, jako kdyby byl ohledně tohoto rozhovoru na vážkách. „Musíme si promluvit."
„O čem?" zeptal se Harry a odložil učebnici, i když si tajně v hlavě opakoval správnou výslovnost čtyř variant ohřívacího kouzla. Byl si naprosto jistý, o čem si chce promluvit. Viděl výraz Hermioniny tváře, když dostali opravené výsledky testů z lektvarů.
„Podívej, Harry, myslím, že je skvělé, že se snažíš zlepšit si známky," začala váhavě, „ale Ron a já jsme si všimli, že je to ve skutečnosti to jediné, co děláš. A ani dostatečně nejíš a Ron říká, že i málo spíš..."
Harry věnoval Ronovi pohled, kterým ho obviňoval ze zrady, a Ron se zatvářil provinile.
„... a máme o tebe strach, Harry. Myslím, že to není dobré pro tvoje zdraví."
Harry se na své kamarády zpříma zahleděl. „Tak za prvé díky moc, že se o mně bavíte za mými zády. A ocenil bych, Rone, kdybys nepodával Hermioně raport o mém spánkovém režimu. Nejsi moje chůva."
Ron otevřel pusu, aby se ohradil, ale Harry ho nepustil ke slovu.
„A Hermiono, promiň, že tě teď nedokážu brát úplně vážně. Už tímhle stylem nějakou dobu studuju a tebe to těšilo. Než jsem začal dostávat lepší známky než ty," odsekl.
„Harry, to není pravda. Dělám si starosti, já jen..."
„Ty jen co? Ty sis jen neudělala čas, aby sis o tom promluvila se mnou, protože jsi příliš zaneprázdněná skotačením s Ronem?" zeptal se Harry rozzlobeně.
„Hej, co to jako znamená?" zeptal se Ron rozhořčeně.
„To znamená, že byste vy dva mohli mít radost, protože jsem si zlepšil známky, ale místo toho se Hermiona bojí, že ji budu porážet při hodinách, a tak se rozhodla srazit mě o pár stupínků níž, a ty jsi v tom zapojený, protože držíš víc s ní než se mnou!" vyštěkl Harry podrážděně.
„To není fér, Harry!" vykřikla Hermiona. „Jak se opovažuješ! Nikdy bych to nedělala ze žárlivosti! Mám o tebe starost! Nechápu, proč to děláš!"
Harry svým přátelům tak úplně neřekl, co mu tu noc pověděl Remus, místo toho si vybájil příběh, ve kterém mu Remus řekl, že rozhodně nemohl zůstat, ale chtěl se s Harrym aspoň vidět, než musel odejít.
„Proč? Myslíš, že nemůžu být chytrý, Hermiono? Vím, že mě máš za pitomce, který se moc nesnaží, ale víš ty co, já můžu. Můžu vynaložit stejné úsilí jako ty!"
„Vím, že můžeš, a vím, že jsi chytrý! Podívej, Harry, má to něco společného s tím, že jsme se s Ronem dali dohromady?" zeptala se Hermiona opatrně.
„Bože, Hermiono, všechno není jen o tobě! Prostě mám vlastní důvody, abych se snažil zlepšit si známky. Nepokouším se tě porazit a už vůbec se nepokouším vám překazit mazlení, nebo co to vy dva spolu děláte," křičel Harry rozzlobeně.
„U Merlina, Harry, poslouchej se! Jako bych už tě ani neznala!" podotkla Hermiona. Znělo to vyděšeně.
„Tak jo!" zaječel Harry a vyskočil. „Měla bys být vděčná! Starý Harry stál za houby. Byl jsem nezodpovědný a všechno, co jsem udělal, stálo lidi život! Nevím, jestli ti to zapadá do tvého mnohem dokonalejšího způsobu myšlení, ale jednoho dne, zatímco se ty a Ron budete někde muchlovat, já budu bojovat s Voldemortem, a jestli chci mít proti němu šanci, musím být připravený!" křičel a mával kolem sebe učebnicí. Pak s ní bouchnul o stůl.
„Nebudeš s ním muset bojovat," poznamenal Ron tiše. Znělo to trochu vyděšeně. „Brumbál se..."
„Ne, promiň, Rone, ale pleteš se. Protože se stane to, co říká věštba, jo, ta z ministerstva, o které jsme si mysleli, že nenávratně ztracená, ale já ji znám, protože ji znal Brumbál. Je to já nebo Voldemort, a dovol mi, abych ti sdělil, že to právě teď pro mě nevypadá moc dobře."
Oba Harryho kamarádi šokovaně ztichli a dřív, než mohl některý z nich něco říct, Harry si posbíral knihy a poznámky a chladně pronesl: „Takže, Hermiono, mrzí mě, že jsi tak zaujatá svým výsledky, ale já má právě teď na práci důležitější věci a nechystám se přestat studovat jen proto, aby ses ty cítila líp."
Rychle vyběhl do ložnice, popadl neviditelný plášť a hodil ho přes sebe. Když se vrátil zpátky dolů, Ron s Herminou stále seděli poblíž krbu, a i když ho nemohli vidět, slyšeli ho procházet kolem nich směrem k portrétu.
„Harry, prosím, počkej. Musíme si promluvit..."
Ale dveře s portrétem zaklaply dřív, než mohla dokončit větu.
Ron si povzdechl. „No, to tedy šlo dobře," poznamenal sarkasticky, rozpolcený mezi hněvem a zmatkem. „Co se to s ním stalo? Chová se teď nějak divně."
„Myslím, že tohle s lidmi dělá spánkový deficit, stres a nedostatek jídla. Chovají se podrážděně a paranoidně," prohlásila Hermiona stručně. Ron nepochyboval, že si o tom něco přečetla, jakmile si začala dělat o jejich kamaráda starosti. „Určitě je za tím ta záležitost s Rodičovským večerem. Začal s tím po prvním a o doučování požádal profesory krátce po druhém."
„Myslíš, že se během těch večerů něco stalo? Že mu třeba někdo něco řekl?" zeptal se Ron. „Myslíš, že mu něco řekl Malfoy?"
„Možná," podotkla Hermiona nepřítomným hlasem, který svědčil o tom, že se v duchu zaobírá něčím jiným. „Rone, mohl bys napsat rodičům a zeptat se jich, jestli neví, co měl Remus tu noc na práci. Myslím, že Harry říkal, že šlo o záležitost Řádu, tak by o tom tvoji rodiče mohli něco vědět."
„Myslíš, že to má něco společného s Ty-víš-kým?" zeptal se Ron znepokojeně.
„Spíš mě zajímá, jestli opravdu nějakou naléhavou záležitost měl, než o jakou šlo," pronesla Hermiona, obočí svraštěné starostmi o jejich kamaráda.
„Myslíš, že Harrymu lhal?" zeptal se Ron překvapeně.
„No, můžu se mýlit, možná měl Remus opravdu něco důležitého. Ale pokud ne, pevně doufám, že Harrymu lhal."
Ron se na ni podíval s popleteným výrazem ve tváři.
Povzdechla si a pokračovala: „Protože kdyby nelhal on Harrymu, znamená to, že Harry lhal nám a musí existovat důvod, proč to udělal. Sice nevím, proč by jinak Remus odešel, ale pokud to na Harryho mělo tenhle dopad... Prostě mám pocit, že se stalo něco špatného."
Druhý den ráno se Harry vzbudil s nepříjemným škubnutím, které provází takové probuzení, když jste původně neměli v úmyslu jít spát. Zmateně se kolem sebe rozhlédl, a pak si uvědomil, že se opět nachází na pohovce v Komnatě nejvyšší potřeby, na stole před sebou má rozsypané papíry a na zemi vedle pohovky kávovar, jehož zásluhou potřeboval v noci jen pár hodin spánku.
Podíval se na hodinky a zjistil, že snídaně už brzy skončí. Se zaúpěním si posbíral věci a rozběhl se do ložnice, protože doufal, že se stihne před první hodinou rychle osprchovat a převléknout.
Při vzpomínce na hádku, kterou měl večer s Hermionou, se mu sevřel žaludek. I když ho otrávilo, že se Hermiona stará víc o svoje výsledky než o Harryho zlepšení, pořád se nechtěl se svými kamarády hádat. Říkal si, že je to tak v pořádku, a když nebudou jeho kamarádi, nebudou ani v tak velkém nebezpečí, ale z pomyšlení, že by se věci mezi nimi brzy neurovnaly, ho bolelo u srdce dokonce ještě víc než Remusovo odmítnutí při posledním rodičovském večeru.
Při cestě na hodinu věštění se v duchu dohadoval sám se sebou, jestli se s nimi má udobřit nebo ne, protože věděl, že se musí brzy rozhodnout, jelikož při vyučování sedí vedle Rona.
Když se posadil, Ron k němu vyslal znepokojený pohled a pod stolem mu podstrčil cosi zabalené v ubrousku. Bylo to několik koláčků.
„Vynechal jsi snídani," zašeptal, jako kdyby si to Harry neuvědomil. „Řeknu ti, jestli se sem Trelawneyová dívá."
„Díky, Rone," hlesl mnohem srdečněji, než Ron tušil. Harryho zalil obrovský pocit úlevy. Nejenom, že se na něj Ron nezlobil, dokonce na něj myslel natolik, že mu přinesl jídlo.
Harry si kousl pokaždé, jakmile se profesorka Trelawneyová dívala jinam, a když ho vyvolala zrovna v momentě, kdy si strčil do pusy kus koláčku, Ron se snažil odvést její pozornost k sobě, oči plné smíchu při pohledu na to, jak se Harry snaží s tou situací nějak vypořádat. Díky tomu se Harry cítil mnohem lehčeji než za merlinvíjak dlouhou dobu; až do okamžiku, kdy mu ta praštěná profesorka předpověděla, že by se jeho známky mohly zhoršit.
Ať už to byla předpověď nebo hrozba flákání, Harry si okamžitě začal v duchu nadávat, že nevěnuje pozornost ženě, která pronesla tak zásadní předpověď týkající se jeho života. I když považoval tenhle předmět v nejlepším případě za poněkud mlhavý, co kdyby se mýlil jako v případě nitrobrany? Kdyby si nesprávně vyložil nějaké znamení, které by mohlo někomu zachránit život, nikdy by si to nebyl schopen odpustit.
Jakmile se Trelawneyová přesunula s výkladem o významu různých předzvěstí na druhou stranu třídy, Ron šťouchl do Harryho, který si psal poznámky, a tiše hlesl: „Chceš si jít dneska po vyučování zalétat na hřiště?"
Harry na něj překvapeně zamrkal, a pak provinile uhnul pohledem. „Nemůžu," zašeptal.
„Proč ne?" zeptal se Ron podrážděně, už tušil, jakou na tu otázku dostane odpověď.
„Musím se učit. Musím si zlepšit známky, jestli chci být bystrozorem," zašeptal Harry.
„To je směšné, Harry," zasyčel Ron, zatímco se Trelawneyová vyžívala ve sdělování vzrušené Parvati Patilové, že její aura pulzuje. „Do bystrozorského programu tě přijmou i bez toho, aby ses kvůli tomu ničil."
„Já se neničím. Pro případ, že bys na to zapomněl, taky musím porazit Voldemorta," zamračil se Harry. Právě se snažil zjistit, jestli v místnosti nevidí nějaká znamení z učebnice.
„Jo, ale malá pauza ti neublíží, jinak se z toho zblázníš," namítl Ron, ale Harry neodpověděl. Ron si podrážděně povzdechl. „Hele, Harry, má to co dělat s rodičovským večerem?" zeptal se opatrně.
Harryho hlava vyletěla vzhůru tak prudce, že se Ron skoro obával, že si zablokuje krk.
„Cože?" zeptal se Harry tichým, ale rozzlobeným hlasem.
„Zapomeň na Lupina a přidej se k naší rodině. Máma by byla ráda..."
„Nebuď pitomý, Rone. Proč bych se měl starat o nějaký pitomý večer, kdy se všichni vychloubají před rodiči? Jde o Voldemorta a moji budoucnost," stál si Harry na svém. „Navíc Remus příště dorazí," dodal, aniž by se na Rona podíval. „A můžeš mě teď vyzkoušet z toho, co znamenají tyhle předzvěsti?"
Ron křečovitě přikývl a přitáhl si k sobě knihu, kterou mu Harry přistrčil. Byl na rozpacích, co si počít, aby nepřišel o svého nejlepšího kamaráda.
* * *
Snape zamračeně sledoval, jak Harry Potter pracuje na lektvaru, který mu přichystal na dnešní doučovací lekci. Chlapec vypadal naprosto vyčerpaně a vystresovaně, jako ostatně v poslední době vždycky. I když by to Snape nikdy nepřiznal, začínal si o něj dělat starosti.
Scéna mezi Lupinem a mladým nebelvírem, které byl při minulém rodičovském večeru svědkem, byla překvapivá a trochu znepokojující. Když se lstí pokoušel získat z Lupina nějakou informaci ohledně důvodů, které vedly k tak krutému způsobu, jakým zacházel s Harrym, nedostal uspokojivou odpověď. Vypadalo to, že smrt Siriuse Blacka představovala pro Lupina poslední kapku, která způsobila, že se vlkodlak trochu pomátl. Nejhorší na tom bylo, že očividně svaloval všechnu svou zlost a pocit viny na Harryho a nespravedlivě mu tu smrt vyčítal.
Snape samozřejmě souhlasil s tím, že Harry mohl vynaložit na učení nitrobrany víc úsilí, ale to nebyla omluva pro Lupinovu krutost. Jak mohl vyčítat tak hroznou věc dítěti? Kdo by nakládal takový druh viny na ramena teprve dospívajícího kluka a nutil ho tak těžce pykat za hříchy, kterých se nedopustil?
A jako obvykle to vypadalo, že byl Snape z učitelského sboru jediný, kdo tuto situaci viděl v reálném světle. Ostatní považovali zlepšování Harryho známek a dychtivý přístup k učení za povzbudivé. Měl podezření, že McGonagallová si začínala uvědomovat, že je možná něco špatně, ale ostatní včetně ředitele dávali přednost lhostejnosti. Všichni si mysleli, že jde o zdravý způsob, jak se Harry může vyrovnat se smrtí svého kmotra. Nikdo nevnímal, jak onen nešťastný chlapec, který se zoufale chytil poslední šance na získání náhradního otce, tiše žadoní, aby ho Lupin neopustil stejně, jako to udělali všichni dospělí, na které kdy spoléhal.
„Skončil jsem, pane profesore," ozval se nervózní hlas. Jako obvykle zkontroloval Harry třikrát svoje poznámky, než k němu Snape došel.
„Je trochu hustší. Víte, co jste udělal a jaké dopady by to mohlo mít?" zeptal se.
„Ehm, protože jsem první stadium nechal vychladnout příliš rychle a to by mohlo mít... to by mohlo mít za následek delší absorpční čas a oslabení účinku?"
Snape pozvedl obočí: „To je otázka nebo odpověď?"
„Odpověď, pane," pronesl Harry nejistě, ale postaral se, že to znělo jako tvrzení.
Snape přikývl: „Dobře."
„Měl bych se pustit do Zahřívacího odvaru, pane?" zeptal se Harry. Na Snapeův překvapený výraz zareagoval rychlý vysvětlením: „Já se jen chci ujistit, že jsem připravený na páteční test."
„Ne, Pottere, necháme to na zítřek," odpověděl Snape. Harry se zatvářil zklamaně. Snape zadoufal, že důvodem je opravdu chlapcova záliba v lektvarech.
„Pane profesore, uvažoval jsem, jaké je mé momentální umístění, co se týče známek z lektvarů," začal Harry nervózně.
Snape se na něj zahleděl a pečlivě zachoval svůj neutrální výraz. „Můj předmět není soutěž, pane Pottere. Neposkytuji informace ohledně hodnocení ostatních studentů."
„Víte, pane, na konci každého čtvrtletí dáváte na vědomí, kdo dostal nejvyšší hodnocení a já chci jen vědět, jestli jsem blízko. Pokud je to možné, udělám cokoliv, abych dostal nejlepší známku. Jen potřebuji vědět, co musím udělat, a udělám to," pronesl Harry rozhodným tónem, ale díky letité praxi ve čtení toho, co se lidé snaží nedat najevo, mohl Snape slyšet zoufalství, které se za tím požadavkem nacházelo.
„Sedněte si, Pottere, chci s vámi něco prodiskutovat." Snape ignoroval Harryho ustaraný výraz a mávnutím hůlky uklidil nepořádek a odlevitoval ingredience zpátky do skříněk.
Ukázal na židli stojící proti jeho stolu a Harry se obezřetně posadil. Když Snape vyčaroval čaj a opět si nevšímal šoku vepsanému ve studentově tváři, Harry si rozpačitě odkašlal.
„Ehm, je to beznadějné? Snažil jsem se spočítat si svoje pořadí a zjistit, co budu potřebovat na každou zkoušku, ale bez znalostí celkových čtvrtletních bodů a výsledků, které musím porazit, je to těžké, tak jsem..."
Snape zvedl ruku, aby drmolícího chlapce umlčel. Harry okamžitě zavřel pusu a Snape k němu posunul jeden z šálků s čajem. To, že se Harry bez dalšího vyptávání napil, bylo důkazem jeho vyčerpání a zakaleného vnímání, vezmeme-li v úvahu, co ho v minulém roce potkalo s Umbridgeovou, která se mu snažila podstrčit Veritasérum.
Neměl ponětí, jak s touhle konverzací začít. Jak říct studentovi, aby přestal tolik studovat? Jak říct studentovi, že jeho známky jsou příliš vysoké? Jak mohl vést tuhle konverzaci a nadále udržet dojem, že se o nikoho nestará, zejména ne o Harryho Pottera?
„Pottere, mluvil jste s ředitelkou vaší koleje o vašich studijních návycích v tomto čtvrtletí?" zariskoval.
Harry se zatvářil zmateně. „Jistě. Doučuje mě přeměňování a říká, že je ráda, jak se ve škole snažím. V poslední době doučování ukončila, protože začínalo být trochu nadbytečné... proč?"
Snape v duchu proklel svoji kolegyni za to, že si o tom s Harrym nepromluvila a nechala na něm, aby se o to postaral.
„Pottere, co děláte kromě studia a práce na domácích úkolech?" zeptal se Snape.
Harry vypadal poněkud zaskočeně, nicméně se s otázkou vypořádal. „Vlastně celkem nic. Vážně se moc snažím zlepšit si známky. Vlastně jsem uvažoval o tom, že by to mohlo poskytnout prostor pro další studium lektvarům, pokud by mi to pomohlo dostat se na nejvyšší příčku."
Snape pozvedl obočí. „Poskytnout prostor pro další studium? A co by toto mimořádné studium nahradilo tentokrát? Už vynecháváte kolem poloviny jídel, máte v plánu vzdát se ho úplně?"
Harry se zatvářil zmateně. „Já jím," řekl popuzeně, „ale pokud by mi jíst někde, kde můžu víc studovat, pomohlo v lektarech..."
„Pottere, o své hodnocení v lektvarech se neobávejte, o to tu nejde..."
„Takže už mám nejvyšší příčku?" vyhrkl Harry s úlevou.
„Ne, to ne," odsekl Snape a v duchu sebou trhl, protože neměl v úmyslu dovolit, aby mu tato informace uklouzla. Draco Malfoy měl na lektvary přirozený talent a bez mrknutí oka obsadil nejvyšší příčku. Harry soupeřil s Hermionou o druhou, ačkoliv by ho nepřekvapilo, kdyby ji Harry na konci čtvrtletí urval pro sebe. Zbědovanost, stále usazená na Harryho tváři, mu připomněla, proč nechtěl, aby se to chlapec dozvěděl.
„Pottere, neznepokojujte se tím, kdo je na tom lépe nebo hůře než vy. Nebo přesněji řečeno, neznepokojujte se tím, jak bude Remus Lupin reagovat na to, že je někdo lepší nebo horší než vy."
Harry šokovaně vzhlédl: „Já ne..."
„Zapomínáte, že jsem byl u vašeho krátkého rozhovoru při posledním rodičovském večeru přítomen," přerušil ho Snape.
„Pak byste měl lépe než kdo jiný vědět, že musím získat nejvyšší pozici. Musím mu ukázat, že se snažím a pracuji tak usilovně, jak dokážu," řekl Harry a rozpačitě uhnul pohledem.
„Pokud je to nutné, budu ho informovat o vašem výkonu na mých hodinách, ale vy na oplátku zkrátíte svůj studijní rozvrh," pronesl Snape přísně. Nepřekvapilo ho, že se na něj Harry zadíval pln úžasu.
„Ehm? Nerozumím vám. Chci, aby věděl, že pracuji opravdu tvrdě..."
„Jde o to, že pracujete příliš tvrdě, pane Pottere. Díval jste se na sebe v poslední době do zrcadla? Vypadáte jako chodící mrtvola," podotkl Snape ostře.
Harry se na něj zamračil. „Vždycky jste mi říkal, že se mám víc učit, dělal jste si ze mě ve třídě legraci, zesměšňoval jste mě, protože jsem nerozuměl nějakému postupu a podobně. A teď, když studuju víc, chcete, abych studoval míň? Jde o to, že nechcete, abych byl ve vašem předmětu nejlepší? Je pro vás příliš strašné mít v lektvarech na nejvyšší příčce syna Jamese Pottera? O tohle jde?" zeptal se Harry, hlas zesílený vztekem.
„Jde o to, čemu se říká rovnováha, a vy, Pottere, podle všeho chcete vychýlit jazýček vah. Ohrožujete své zdraví," rozčílil se i Snape.
„Víte co? Zapomeňte na to doučování. Do konce čtvrtletí zbývá už jen pár týdnů a já to můžu zvládnout sám, aniž bych se musel vypořádávat s vaší snahou... snahou držet mě při zemi, protože nemůžete překonat zášť vůči mému otci!" zaječel Harry, vyskočil ze sedadla a zuřivě si přehodil tašku přes rameno. „Ani nejste schopen vidět, že nejsem jako on! Nejsem tyran, ani se záměrně nestavím do světla reflektorů, ani bych nikdy nenapadl nikoho bezbranného! Bože, já nejsem můj otec!"
A s tímto výkřikem vyrazil z místnosti a zabouchl za sebou dveře.
První vodítko ke skutečnému uvědomění, že Harry není stejný jako jeho otec, získal Snape ze vzpomínek, které viděl během lekcí nitrobrany, a naplno to pochopil letos během nejnovějších doučovacích setkání s chlapcem. Právě z tohoto důvodu měl o něj starost. James Potter byl obklopen kamarády, rodinou a obdivovateli, a kdyby s ním někdo takhle hrozně zacházel, rychle by se vzpamatoval. Ale Harry Potter byl velmi osamělý chlapec, který měl stěží někoho, komu by mohl důvěřovat natolik, aby se o něj opřel, a očividně neměl nikoho, komu by věřil natolik, aby se k němu mohl v této drsné době obrátit o pomoc. Jamesi Potterovi by podobné události až tak moc neublížily, ale Snape vytušil, že Harryho Pottera by to mohlo zlomit.
Celebony: ( Jacomo ) | 10.07. 2014 | Rodičovský večer - část 5. | |
Celebony: ( Jacomo ) | 12.06. 2014 | Rodičovský večer - část 4. | |
Celebony: ( Jacomo ) | 07.06. 2014 | Rodičovský večer - část 3. | |
Celebony: ( Jacomo ) | 29.05. 2014 | Rodičovský večer - část 2. | |
Celebony: ( Jacomo ) | 22.05. 2014 | Rodičovský večer - část 1. | |
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo ) | 17.05. 2014 | Úvod | |