Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ahoj vespolek! Dobře, tak pár věcí: nejprve opět – Remus je v téhle fanfikci OOC. Stejně jako Harry ve Fénixově řádu obviňoval ze Siriusovy smrti Snapea, tady obviňuje Remus Harryho. Ano, je to iracionální, ale je pohlcen žalem. Podívejte se, co se stalo poté, co zemřeli James a Lily – odešel, aniž by se za Harrym byť jen ohlédl. Vím, že je to přehnané a spoustě z vás se to nelíbí, ale je mi líto, Remus není ani podvodník pod mnoholičným lektvarem, ani nic jiného. Pokud se vám OOC Remus nelíbí, zůstaňte u jiných mých povídek (i když já bych tvrdila, že je v nich také OOC, jen jiným způsobem).

Za druhé jsem vám dala vědět, že je tato fanfikce do značné míry již napsaná (má 5 kapitol, tj. cca 50 stránek). Napsala jsem ji během léta a neměla v úmyslu ji publikovat, ale moje kamarádka a beta, ckat44, mě přesvědčila. Takže nejspíš nebudu schopná splnit všechny požadavky, i když bych ráda slyšela vaše dohady o tom, co se stane. A měla bych vás varovat, že tohle nebude mít takové dějové zvraty a zápletky jako další mé povídky, ve skutečnosti je to přímočarý a předvídatelný příběh. Prostě jsem si chtěla vyzkoušet formovat tímto způsobem charaktery postav. Děkuji všem za komentáře! Doufám, že si užijete i tuto kapitolu. A děkuji ti, ckat44, za betování a za to, jak jsi úžasná.

* * *

Když o týden později otevřel Snape dveře své pracovny, stál za nimi rozpačitě se tvářící Harry Potter. Snape nic neřekl a pouze ustoupil stranou, aby mohl student vejít.

„Pane profesore, chci se omluvit za to, co jsem řekl minulý týden. Neměl jsem taková obvinění vyslovit."

„Ale stále jim věříte," řekl Snape, překvapivě nikoliv obviňujícím tónem. Harry otevřel pusu, aby se ohradil, ale Snape ho umlčel zvednutím ruky. „Posaďte se," nařídil mu, opět přivolal čaj a sám se uvelebil na židli u stolu. „Od našeho minulého hovoru jsem vás neviděl u jídla."

Harry hleděl do svého šálku s čajem. „No, víte, to ty závěrečné projekty." Odmlčel se. „Pokud mi vyjdou, měl bych být připravený. Získal jsem nejlepší známky v péči o kouzelné tvory a ve formulích."

„A v obraně proti černé magii," připomněl mu Snape.

Harry nepřítomně přikývl. „Jo, ale v té jsem je měl v minulém čtvrtletí taky..."

Snape zaslechl tiché ´a nestačilo to´.

„V přeměňování jsem je měl téměř na dosah, ale prostě... prostě mi zrovna přeměňování věcí moc nejde," řekl Harry s povzdechem.

„Pokud jste v tomto předmětu získal téměř nejvyšší známku, pochybuji, že vám tyto schopnosti chybí," namítl Snape a nalil si trochu čaje.

Harry zavrtěl hlavou: „Existují lidi, co jsou lepší než já. Prostě je to pro ně přirozené. Zvládnou to na první pokus a já musím cvičit hodiny, než dosáhnu stejného výsledku."

„Vím, že si myslíte, pane Pottere, že jste nějaký druh superhrdiny, ale ušetřete si trápení a uvědomte si, že nemůžete být nejlepší ve všem," pronesl Snape vážně.

Harry pokrčil rameny a roztržitě si míchal čaj. „Věštění je katastrofa. Myslím, že v tomhle předmětu nemám dokonce ani áčko," řekl s povzdechem. „Ale Remus nemá věštění zrovna v oblibě, tak doufám, že to bude v pohodě."

„Věštění je hrozný předmět, takže by se ho neměly učit citlivé děti, které mohou být tak hloupé, aby věnovaly svůj čas vytvářením pitomých předpovědí o své budoucnosti," poznamenal Snape ostře. „Pokud byste v tomto předmětu získal příliš vysoké hodnocení, považoval bych vás za ztracený případ."

Poprvé po dlouhé době se na Harryho tváři objevil skutečný úsměv.

„No, předpokládám, že jste sem nepřišel jen za účelem konverzace se mnou," pokračoval ve svém odhadu Snape.

„Napadlo mě, jestli byste se nemohl podívat na můj nápad na projekt," přiznal Harry a vytáhl z kapsy pár listů papíru, které po Snapeově přikývnutí začal rozkládat. „Není to nic světoborného, ale myslel jsem si, že bych místo tvorby nebo průzkumu nějakého známého lektvaru zkusil jeden z nich trochu vylepšit. Takže jsem vzal základní lektvar na zmírnění bolesti, který se na ošetřovně používá nejčastěji, a zaměřil se na to, jestli bych nemohl vylepšit jeho chuť."

Snape převzal nabízené papíry, plné poznámek a návrhů, a ušklíbl se. „Vidím v tom váš osobní zájem, protože věřím, že jste nejčastěji zraněným studentem, který v poslední poměrně dlouhé době pobýval v Bradavicích. Takže zvažujete použití limetky?"

„Jo, myslel jsem, že kdybych přidal další mločí oči, vyvážilo by to kyselost, a protože jsou samozřejmě tím, co ovlivňuje rychlost vstřebávání, byl jsem zvědavý, jestli si myslíte, že by to lektvar vylepšilo, nebo ho to změnilo na nebezpečný," troufl si přednést své úvahy Harry.

„A další příchutě by vyžadovaly přidání nových složek... chápu," poznamenal Snape zamyšleně s pohledem upřeným do Harryho poznámek. „Vaše teorie vypadá na to, že jste do ní vložil značné množství úsilí. Uvařte lektvar a já zkusím pomocí indikačních papírků otestovat, jestli bude mít škodlivé účinky."

„A pokud to nevyjde?" zeptal se Harry ustaraně.

„Tak to nevyjde. Připíšu nějaké kredity navíc, pokud bude v pořádku, ale pokud ne, žádné neodeberu. O tomhle výroba lektvarů je, o teoretizování, testování a častých nezdarech," řekl Snape mírně. Bylo by pokrytecké, kdyby potrestal Harryho za to, že se zmýlil, když na základě výzkumné teorie vytvořil nepoužitelné lektvary, ale především prostě nedokázal nahrnout na chlapcova ramena další stres.

Harry přikývl a s hryzáním do rtu se znovu zahleděl do svých poznámek. „Ehm, pane? Když to nebude fungovat, mohl byste to před Remusem nezmiňovat?"

„Osobně si domnívám, že byste neměl tolik dát na to, co si ten člověk o vás myslí. Musíte si uvědomit, že špatně reaguje na smrt svého přítele a nespravedlivě to přenáší na vás. Myslím, že byste neměl s jeho příchodem na tento rodičovský večer tak počítat," nadhodil realisticky Snape.

Harryho tvář strašidelně zbledla a chlapec zastrčil své poznámky zpět do kapsy. „Jestli přijde, prosím, nezmíníte se o nepovedeném lektvaru, pane?" zopakoval mírně roztřeseným hlasem svoji prosbu. Snapeovi bylo jasné, že pokud se Lupin neukáže, Harry bude naprosto zdrcený. Krátce přikývl a Harry se úlevně usmál. „Děkuji, pane profesore. Budu na tom pracovat zítra v laboratoři," řekl a postavil se.

„Vezměte si den volna, Pottere, na uvaření toho lektvaru máte dost času," nařídil mu Snape. „Bez námitek."

Harry přikývl a vyklouzl ze dveří dřív, než mu Snape stačil říct, aby se nepouštěl ani do žádných jiných projektů.

Mistr lektvarů se opřel o opěradlo židle a promnul si kořen nosu. Chtě nechtě se začal modlit, aby se Lupin na rodičovském večeru ukázal.

* * *

Harry se nervózně kousal do rtu a s Remusovým dopisem svíraným v ruce putoval očima po moři rodičů a sourozenců, kteří se hrnuli dveřmi dovnitř. Tentokrát si byl jistý, že si dopis špatně nevyložil. Ne že by zůstalo mnoho místa pro dohady poté, co Harry poslal Remusovi dotaz, aby si ujasnil, co jeho „budu tam" znamená. Dopis v jeho ruce, který mnohokrát četl, stručně hlásal, že tím „tam" bylo skutečně míněno přímo na rodičovském večeru.

První dorazili Grangerovi, radostně se přivítali s dcerou a potřásli si rukama s Harrym a Ronem. Než se malá rodinka vydala do Velké síně, ujistili Harry a Ron Hermionu, že se s ní později setkají uvnitř.

Weasleyovi dorazili brzy na to a paní Weasleyová se s Harrym vítala možná ještě víc než s Ronem. Harry zrudnul při myšlence, jak je očividné, že za ním předchozí dva večery nikdo nepřišel, což bolestivě ukazovalo na to, jak moc je osamělý.

I když se Harry bavil s Weasleyovými, stále jedním očkem mapoval přicházející rodiny.

„Běžte napřed," řekl Harry nakonec, protože se vstupní hala začínala vyprazdňovat a blížil se začátek hostiny. Paní Weasleyová vypadala, že se znovu chystá protestovat, ale Harry si trval na svém. „Sejdeme se vevnitř, až Remus dorazí. Říkal, že bude mít možná trochu zpoždění," zalhal.

„Proč si nejdeš sednout s námi, drahoušku? Pokud... Až Remus přijde, bude vědět, kde tě hledat," naléhala paní Weasleyová. Harry se snažil nevšímat si jejího přeřeknutí. Remus má jen zpoždění; přesvědčoval Harry sám sebe. Usmál se na paní Weasleyovou, aby ji uklidnil.

„Ne, vážně, setkám se s ním tady. Remus už je na cestě a stejně jsem chtěl jít na vzduch, takže na něj můžu počkat venku," pronesl Harry s větší jistotou, než jakou ve skutečnosti cítil.

Paní Weasleyová ohrnula ret a zatvářila se téměř ublíženě. Ron se na svého kamaráda podíval se soucitem v očích. Harry byl rád, že alespoň Ginny a dvojčata jsou zabráni do rozhovoru se svým otcem, takže také nejsou svědky jejich debaty.

„No tak dobře, drahoušku, kdyby se cokoliv stalo, můžeš přijít a strávit večer s námi. Sama bych ráda viděla tvoje projekty a poslechla si, jak si vedeš při studiu," poznamenala paní Weasleyová trochu smutně, prudce Harryho objala a poté skupinka zrzků zmizela spolu s posledními opozdilci za masivními dveřmi, které vedly do Velké síně.

„Má jen zpoždění," zamumlal si Harry pro sebe, když vyšel vstupními dveřmi ven a posadil se na nejvyšší schod, odkud viděl na cestu vedoucí do Bradavic, nyní zcela pustou, kam až oko dohlédlo.

Když mu ostrý vítr pronikl oblečením, zachvěl se zimou, protože jakmile slunce začalo zapadat, vzduch rychle chladnul. Harry potlačil vnímání zvuků smíchu a veselého klábosení linoucího se z Velké síně a v duchu si představoval pyšný výraz Remusovy tváře, až svému bývalému učiteli ukáže, kolik toho v uplynulém čtvrtletí dokázal. Představoval si, jak mu Remus odpustí; jako kdyby se nikdy nic zlého nestalo. Nikdy už o tom nebudou mluvit, život prostě půjde dál a oni budou šťastní. A pak se ho Remus zeptá, jestli s ním nechce žít, protože Sirius už tu není, aby mohl svůj slib splnit. Vlastně by možná mohl Remusovi vylíčit, jak s ním ve skutečnosti Dursleyovi zacházeli. Mohl by mu povědět o přístěnku, o dřině, hladovění, incidentech, které hraničily s fyzickým týráním, a dokonce by mu mohl říct o všech jedovatých nadávkách, kterými ho celý život častovali. Pak by se Remus rozzuřil na Dursleyovy a ujistil by Harryho, že nic z toho, co říkali, nebyla pravda, že Harry opravdu znamená víc než jen přítěž nebo trápení.

Harry polkl, aby zahnal pálení v krku, a rychle zamrkal. Zoufale přejížděl očima po cestě a hledal nějaké známky pohybu. Sepjal ruce a schoval si je mezi kolena, protože nechtěl ani sám sobě přiznat, že se zoufale modlí, aby Remus přišel.

Když uslyšel zvuky, které značily, že se lidé začínají zvedat od hostiny, něco se v něm zlomilo. Vztekle roztrhal dopis, který svíral v ruce, a jeho útržky zahodil na zem, kde je zachytil vítr a rozfoukal je na všechny strany. Nedokázal se přimět stanout tváří v tvář Weasleyovým, nechtěl, aby si prohlíželi jeho projekty ze soucitu a předstírali nadšení, když jim na tom nezáleželo.

Takže utekl. Úprkem minul dveře do Velké síně dřív, než jimi začnou lidé vycházet ven. Nezpomalil a zoufale se snažil udržet své emoce pod kontrolou, dokud se nedostane někam do bezpečí, takže pospíchal do ložnice pro svůj neviditelný plášť. Poté se pomalejším, ale nikoliv méně odhodlaným tempem vydal směrem k soše, za níž se nacházela tajná chodba, o které věděl, že ho dovede do Prasinek.

Protáhl se průchodem tak rychle, že si vůbec nevšiml přítomnosti někoho dalšího, dokud do něj ten dotyčný přímo nevrazil a nestrhl z něj plášť.

Malfoyovi se podařilo nevypadat příliš šokovaně, když se před ním jeho rival zhmotnil přímo ze vzduchu.

„Co tady děláš, Malfoyi?" zeptal se Harry nevěřícně.

Blonďák nadzvedl obočí: „Musíš používat tak obviňující tón, Pottere? Nejsi jediný, kdo má právo na všechna tajemství tohoto hradu." Vyslal k Harrymu zvláštní pohled. „Co se ti stalo?"

„Nic," zachrčel Harry a sebral ze země svůj plášť.

„Myslel jsem, že se na tebe pro jednou přijde mrknout něco jako rodina," protáhl Malfoy.

„Jo, jasně. A kde je tvoje rodina?" nadhodil Harry. „Nevidím, že by se tady plížila s tebou."

Malfoy si loknul z malé láhve, kterou držel v ruce. „Museli odejít. Nějaká charitativní aukce, bál, nebo něco jiného mnohem důležitějšího než podporovat svého jediného syna při této ubohé události," pronesl Malfoy hořce. Harry si uvědomil, jak se jeho vztek rozplývá, a téměř pocítil ke zmijozelovi sympatie.

„Jo, jasně, ale aspoň za tebou někdo dorazil na ty dvě předchozí. Brumbál mívá občas fakt špatné nápady, ale osobně si myslím, že tenhle tu hitparádu vede. A to vedle dvou učitelů, kteří se mě pokusili zabít, a jednoho, který se mě snažil kletbou přivést k šílenství, už něco znamená," řekl Harry rozzlobeně, oči zaměřené na lahev, ze které Malfoy upíjel. „To je alkohol?" zeptal se udiveně.

Malfoy se zachechtal a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pottere, když mě nepřivádíš k zuřivosti, což oceňuji, protože se to neděje příliš často, jsi docela případ. Vychovaly tě jeptišky? Vypadáš, jako kdyby tě pobuřovalo, že může puberťák pít alkohol."

„Ne," lhal na svou obranu Harry. „Kašlu na to, že piješ..."

„Vodku," doplnil Malfoy s úšklebkem. „Kašleš na to, že piju vodku."

Harry nedokázal zabránit svému obočí, aby nevystřelilo vzhůru.

Malfoy se rozverně uculil: „Víš, jaký vliv má alkohol, Pottere?"

„Ano. Dělá z hajzlů ještě větší hajzly," řekl Harry a myslel při tom na svého strýce.

Malfoy se zachechtal. „Zásah, ale já mluvím o mnohem osobnějších věcech. Předpokládám, že jsi alkohol ještě neochutnal, protože, přiznejme si to, jde o tebe. Dovol, abych ti to osvětlil, Pottere. Ten efekt není trvalý, ale během doby, kdy ti alkohol proudí v žilách, může otupit bolest, kterou cítíš. Poskytne ti možnost útěku, což je mimochodem něco, co jsi, vzhledem ke svému běhu se snahou být neviditelný, podle všeho hledal. Tak co tomu říkáš?" zeptal se a lákavě zamával lahví. „Chce náš zlatý chlapeček utéct?"

Harrymu nedalo žádnou práci se rozhodnout; toužil po útěku z nastalé situace dřív, než mu dojdou všechny její důsledky. Přikývl téměř bez zaváhání.

Malfoy se ušklíbl a odtáhl lahev stranou. „Na to zapomeň. Když už se chystám poskvrnit nevinnost zlatého chlapečka trochou chlastu, vyrážíme do Prasinek, ať se můžeš ztřískat pořádně."

Harry ho následoval do tmavého tunelu se směsicí nervozity, nadšení a zoufalství. „Ale ještě nám není osmnáct," protestoval.

Malfoy se rozesmál naplno a uchopil Harryho kolem ramen. „Pottere, dneska večer nech mluvení na mě, jo? Jenom se usaď, bav se a snaž se nevypadat příliš provinile."

* * *

Po několika hodinách se ti dva pomalu vraceli podzemní chodbou zpět do Bradavic. Harry klopýtal a ztěžka se opíral o Draca, který se ho sice snažil podpírat, ale bylo to vzhledem k jeho značné opilosti dost náročné.

„Víš ty co? Víš ty co?" vyrážel ze sebe Harry, chichotal se a skoro se skácel k zemi. „Nikdy dřív jsem nebyl opilý!"

Draco se tomu zasmál a téměř je oba nasměroval do zdi. „Neříkej, Pottere."

„Cítím se... těžký," pronesl Harry s náznakem definitivnosti v hlase, jako kdyby právě vyřešil velmi složitý problém. „Chystáš se mě tu nechat? Mohl bys, protože mě nenávidíš, a já si to zasloužím, protože jsem tě zklamal."

„Čím jsi mě zklamal, Pottere?" zeptal se Draco a postrčil Harryho dopředu.

Harry potřásl hlavou a máchl rukou do vzduchu, až téměř plesknul Draca přes tvář. „Nevím, čím to je. Lidi jsou ze mě zklamaní. Měl bych... měl bych si udělat... jasejimžíká... vizitky," zachichotal se. „´Harry Potter... Zklamání.´ Tohle na nich bude. Dám ti jednu, jo? Žes mi dneska pomáhal, tak dám. Dám ti jednu jen pro tebe," prohlásil najednou naprosto vážně, jako kdyby sliboval Dracovi něco velice důležitého. Ten nad tím pozvedl obočí.

„Co přesně mi dáš, Pottere?" zeptal se pobaveně.

Harry potřásl hlavou a znovu se začal chichotat. „Cokoliv, co jsem řekl. Famfrpál. Dávám ti famfrpál... nebo přeměnírování."

Draco se musel zastavit, protože se svíjel opileckým smíchem. „Dáváš mi famfrpál? A... a... tamto!"

Harry se tak rozesmál, až upadl na zem, a Draco ho musel vytáhnout zpět na nohy.

„Máme problém, Pottere. Rodinky jsou roztroušené po celém hradě včetně kolejí a ty jsi na hadry. Nechal bych tě tu bloumat, ale nechci v tom být zapletený a myslím si, že právě teď tajemství zrovna dvakrát neudržíš. Máš ponětí, kde bych tě mohl nechat, aniž bys tam narazil na spolubydlící nebo jejich rodiny?" zeptal se.

Harry se nad tou otázkou hluboce zamyslel, a pak nadšeně praštil Draca do ramene. „Už vím! Už vím! Komnata nejvyšší potř-tamtoho. Nevím. Schůzek BA."

„Víš, kde to je?" zeptal se Draco s nadějí.

„Jo, jo, vím," přikývl jistě Harry. „Zůstaneš?"

„Těžko, Pottere. Dal jsem si za úkol zbavit tě blbé nálady a ten úkol je splněný. Teď mám akorát starost, jak tě dostat do té komnaty bez nějakých nepříjemných odboček," poznamenal Draco unaveně.

„Máme můj plášť," nadhodil stručně Harry.

„Ano, ale zvuky skrýt neumí a ty podle všeho nedokážeš sklapnout."

„Ty sklapni," řekl Harry, ale zloba v tom nebyla.

Brzy měli plášť přehozený přes sebe a zamířili do chodeb zaplněných rodinami, přičemž se snažili vybírat takové trasy, na kterých bylo co nejméně lidí.

Zvládali to dobře, dokud se před nimi zpoza rohu nevynořili Fred s Georgem a oni nevrazili přímo do nich. Vzápětí přistáli na zadku a vybuchli hlasitým opileckým chechtotem.

„Harry?" zeptal se Fred starostlivě, kdy uviděl dva páry nohou a dešifroval, jaký smích to slyší.

„Ššš... šššt... nemůžou nás vidět, když nemluvíš," zašeptal někdo pod pláštěm.

George se naklonil dopředu a plášť zvedl. Když spatřil nejen podle všeho opilého Harryho, ale i pod obraz sťatého Draca Malfoye, obočí mu vyletělo vzhůru.

„Harry! Co se stalo s Remusem?" zeptal se Fred se zájmem. George mezitím vykoukl za roh, aby se ujistil, že zbytek rodiny je stále ještě zabraný do hovoru s profesorem Kratiknotem.

Oba kluci se nejistě vyškrábali na nohy. Harry zvedl ruku, aby se opřel o Fredovo rameno, ale minul ho a zakymácel se. Fred ho zachytil, ale Harry si podle všeho ničeho nepatřičného nevšiml a poplácal Freda po rameni.

„Frede, Frede, Frede," opakoval a vrtěl při tom hlavou, jako kdyby mluvil s nějakým prostomyslným hlupákem, „měl na práci důležitější věci než tohle." Rozmáchle se ohnal rukou. „Protože jsem ho zklamal. Jsem ne... ne... neschopný a každého zklamu. Třeba Rona. A vaši rodinu. Musím se omluvit," řekl a vydal se směrem k rohu, ale Fred po něm chňapnul, aby ho udržel mimo dohled, a bezradně se podíval na své dvojče.

„No, já jsem tady skončil," prohlásil Draco a vyrazil jen lehce vrávoravou chůzí směrem ke zmijozelské koleji.

„Do prdele, Frede, nemůžeme dopustit, aby ho někdo viděl v tomhle stavu," konstatoval George očividný fakt.

A samozřejmě, že se objevil někdo, zdánlivě horší než celá rodina Weasleyových.

„Co se tady děje?" zeptal se Snape, ruce založené na hrudi. Očima překvapeně studoval Harryho, který se kymácel na místě. Nemohl tomu uvěřit; nebelvírský zlatý chlapeček byl opilý.

„Ehm, nic, pane profesore," zkusil to George.

„Kdybyste byli ještě zdejšími studenty, odebral bych vám body za lhaní," pronesl hrozivým hlasem. „Kde je Lupin?"

Fred si povzdechl: „Nepřišel."

Snapeovy rty se sevřely vztekem na vlkodlaka. „A tohle je způsob, jakým se Potter rozhodl vyrovnat se situací?" zeptal se posměšně.

„No, klíčovou roli v tom hrál jistý Draco Malfoy... Harry, pšt," vyhrkl spěšně Fred, když se Harry snažil zavolat na Rona.

Snape si povzdechl a potřásl hlavou: „Přenechte ho mně."

Dvojčata vypadala při té představě zděšeně. „Pane profesore," začal George, „myslím, že ne..."

„Nemáte moc na výběr. Porušil pravidla a já jsem jeho profesor. Kromě toho se domnívám, že už sem míří vaše rodina," řekl Snape, který zaslechl pomalu se přibližující hlasy.

„Prosím, neztrapňujte ho, pane," zaškemral Fred s povzdechem a neochotně přistrčil Harryho směrem k mistru lektvarů.

Snape vzal Harryho za paži a táhl ho k tajné chodbě, která vedla do podzemí, zatímco dvojčata se snažila zastavit postup zbytku jejich rodiny.

Jakmile se ocitli z dohledu a pustili se dolů po schodech, Harry se zachichotal pokaždé, když zakopl. Snape zavrtěl hlavou.

„Pottere, vy jste naprostý pitomec."

V době, kdy dorazili do Snapeových soukromých komnat, Harryho nálada se změnila do té, o které Snape předpokládal, že ho prvotně přivedla k pití. Nevěděl, co má dělat, takže se řídil svým prvním instinktem začít ho peskovat za pošetilé chování.

„Doufám, že si uvědomujete, jakého idiota jste ze sebe před dvojčaty Weasleyovými a pravděpodobně i před panem Malfoyem udělal. Měl byste děkovat bohům, že jste si to nenamířil do kanceláře ředitele, nebo ještě lépe nebloumal v opilecké apatii sem a tam. Jsem si jistý, že Molly a Artur Weasleyovi by vás takhle moc rádi viděli. Ale to ne, místo toho se s vámi musím zaobírat právě já. Jaké potěšení," vyplivl sarkasticky. Chystal se ve své tirádě pokračovat, ale Harry si připlácl ruku na pusu a celý zelený se hnal do koupelny, kde za sebou zabouchl dveře.

Snape sebou trhl, když zaslechl zvuky dávení.

„Ach ano, mám to ale štěstí," zamumlal trpce.

Když se dávení změnilo v tlumené vzlyky, nedokázal se Snape už na chlapce tolik zlobit. Po několika minutách nerozhodnosti jemně zaklepal na dveře koupelny, nečekal na odpověď a vešel.

Harry seděl u zdi, kolena přitažená k hrudi a rozmazával si dlaní po tváři stopy slz v marném pokusu je setřít. Smutně ke Snapeovi vzhlédl, ve tváři výraz poraněného zvířete. Snape si byl jistý, že je stále opilý, i když už trochu jinak než předtím.

„Nepřišel," zakňučel, když Snape opatrně poklekl vedle něj. „Nepřišel."

Když si Harry objal kolena a přitáhl si je k bradě, jako kdyby se snažil chránit před krutým světem, Snape pocítil záchvěv lítosti. Chlapec vysílal ke Snapeovi zoufalé pohledy, tiše prosící o něco, co Snape nevěděl, jak dát.

„Tak vstávat, Pottere, dneska budete spát tady," řekl, uchopil Harryho za paži a opatrně ho vytáhl na nohy. Harry si otřel obličej do rukávu, svěsil hlavu a nejistě zamířil za Snapem do obývacího pokoje. Ten s mávnutím hůlky přivolal přikrývku a polštář a upravil pohovku tak, aby byla pro Harryho jakž takž použitelná.

Chlapec se na ni posadil a nepřítomně zíral na konferenční stolek. Občas mu po tváři sklouzla slza. Snape nevěděl, co má dělat. Do takové situace se netoužil dostat. Neměl ponětí, jak se vypořádat s emocemi sklíčených puberťáků. Musel pryč.

„No, Pottere, zůstaňte tady a zkuste se trochu vyspat. Musím se jít věnovat rodičům kroužícím mi po třídě. Za chvíli budu zpátky. Žádné čmuchání a do postele," dodal nejistě v naději, že to znělo dostatečně přísně a autoritativně, a opustil svoje komnaty tak rychle, jak jen dokázal.

Když se po několika hodinách, během kterých vysvětloval rozzlobeným rodičům, proč považuje jejich děti ohledně výroby lektvarů za nešiky, vrátil, tiše vstoupil do svých komnat a očima okamžitě zabloudil k Harrymu. Chlapec ležel na pohovce stočený do klubíčka a mírně se třásl v důsledku sklepního chladu, protože mu přikrývka sklouzla na podlahu.

Snape ji zvedl a přehodil ji přes spícího mladíka. Povzdechl si a pak deku kolem něj pečlivě zastrkal, aby se ujistil, že znovu nespadne.

Na moment se zastavil a pozoroval chlapce, který býval prokletím jeho života. Když teď spal nebo se spíš propadl do bezvědomí, nevypadal ani z poloviny tak otravně. Ve skutečnosti se zdál mnohem mladší a nevinnější a vyhlížel zranitelněji než prvňák, kterému se stýská po domově.

Snape pocítil náznak ochranitelskosti a to ho natolik vyvedlo z míry, že prakticky prchnul do své ložnice, aby mezi sebe a onoho ztraceného chlapce postavil zavřené dveře.

Druhý den ráno neohroženě nakráčel do obývacího pokoje. Když uviděl, že Harry ještě stále spí na pohovce, zaváhal. Obešel gauč a opatrně se na chlapce zahleděl. Ve spánku vypadal bezbranně, ne jako ten arogantní zachránce kouzelnického světa. Při zjištění, že ani alkoholový spánek nepostačoval k odstranění příznaků úzkosti z chlapecké tváře, se Snape zamračil. Harryho čelo zůstalo i teď lehce svraštěné a paže ochranitelsky obtočené kolem těla.

Snape se rozhodl nezachovat zbaběle a nevyklouznout z komnat dřív, než se chlapec probudí, aby snad zabránil rozpakům. Kromě toho musel někdo toho puberťáka poučit o požívání alkoholu, když očividně neměl po ruce žádnou rodičovskou autoritu, nebo aspoň nějakou takovou, která by neměla plno práce s tuctem vlastní dětí. Jenomže nevěděl, jakým způsobem má někoho vhodně vzbudit, tak se prostě rozhodl dělat spoustu rámusu v kuchyni a doufat, že to zabere.

Když rachotil s konvicí na kávu a se skleničkami a hlasitě objednával přes krb snídani, zaslechl z pohovky zasténání.

Poté, co šel ke stolu prostřít příbory, zjistil, že Harry stojí u dveří, značně pobledlý a plný úzkosti.

„Umím si představit, že patrně máte trochu kocovinu," pronesl Snape bez známky jakékoliv emoce v hlase. Nežil v iluzi, že studenti někdy nepili, a celá tahle situace by ho ve skutečnosti poměrně dost pobavila, kdyby ovšem okolnosti, které k pití vedly, nebyly tak hrozné. Při pohledu na Harryho ztrápenou tvář se Snape rozhodl vzít ho na milost a mávnul rukou směrem k židli. „Sedněte si, pane Pottere."

Harry se opatrně posadil na židli a zíral na hromadu jídla před sebou. Zelenkavý nádech jeho obličeje dával najevo, že není příliš ve stavu dotyčné jídlo pozřít. Vzhledem k tomu, že Snape věděl o tom, jak naléhavě potřebuje Harry pořádně jíst, vytáhl ze skříňky protikocovinový lektvar a trochu ho nalil do skleničky, kterou s bouchnutím postavil přímo před něj. Harry sebou při té ráně škubnul.

„Vypijte to, pane Pottere," nařídil a usadil se na židli stojící naproti chlapci.

Harrymu se při pomyšlení, že by měl tu sklenici nazelenalé břečky vypít, udělalo nevolno. Napadlo ho, jestli to není nějaký druh trestu. Snažil se zvednout skleničku ke rtům, ale cítil, jak se mu zvedl žaludek. „Myslím, že nemůžu," přiznal slabě.

„Prostě to polkněte najednou," poradil mu Snape zběžně pročítající titulky v Denním věštci. „Byl bych radši, kdybyste mi nepozvracel stůl, takže pijte."

Harry si zacpal nos, zavřel pevně oči a vypil tu věc tak rychle, jak jen mohl. Na kratičkou děsivou chvíli si myslel, že to všechno vyvrhne na profesorův stůl, ale nevolnost náhle pominula a vzala s sebou i bolestivé bušení v hlavě.

„Děkuji, pane profesore," řekl hlasem, o kterém věděl, že je plný studu. Sklopil oči k prázdnému talíři před sebou. „Děkuji za všechno, opravdu. Za to, že jste nedopustil, aby mě viděl zbytek Weasleyových, za to, že jste mě nechal tady, a vůbec za všechno. Omlouvám se, že jste měl se mnou včera v noci takovou práci. Vážně jsem měl v plánu spát v Komnatě nejvyšší potřeby nebo někde jinde stranou..."

„Ano, pane Pottere, to byl mnohem lepší nápad. Zkonzumovat velké množství alkoholu a zalézt na nějaké místo, kde by vás nikdo nemohl najít, kdyby se ukázalo, že máte otravu alkoholem. Ano, opravdu to vypadá, že jste si tu noc celkem dobře naplánoval," odsekl Snape sarkasticky.

Harry ztěžka polkl a přikývl, uznávaje tak výpadek rozumného uvažování.

„Nijak mě netěší vidět nějakého studenta potulovat se po chodbě pod vlivem alkoholu a ještě méně mě těší muset mu osobně zabránit, aby přivedl do rozpaků sebe, svou kolej a celou školu..."

„...před očima všech přítomných rodičů," dokončil Harry nešťastně. Nepochybně si připomněl, že on sám žádnou rodinu, kterou by do toho výčtu mohl zahrnout, nemá. Opřel si lokty o stůl a zabořil hlavu do dlaní. „Co si Fred a George pomyslí..."

Nad tím musel Snape protočit oči. „Proboha, Pottere, dvojčata Weasleyovi jsou nechvalně proslulá všemi druhy neplechy včetně konzumace alkoholu. Vidět jejich kamaráda opilého pod obraz pro ně není nijak nový jev. Nicméně jsem si jist, že oba mají aspoň jednu mozkovou buňku, a když je dají dohromady, pravděpodobně si mohou vyvodit závěr, jaké důvody stojí za vaším chováním, a možná by si o vás mohli dělat starosti."

Harry začal vypadat ještě zaraženěji. Bylo zcela zřejmé, že to nechápe, a znepokojovalo ho, že by si o něj lidé opravdu mohli dělat starosti.

„Pane?" zeptal se Harry opatrně. „Předpokládám, že asi nevíte, jestli Remus včera večer na poslední chvíli nedostal nějaký úkol od Řádu, že ne? Vím, že asi ne, ale jen jsem uvažoval, jestli to nevíte." Upřel na Snape prosebný pohled.

Snape si povzdechl a rozhodl se, že pravda bude nejlepší volbou. Doufejme, že to vtluče do toho puberťáka trochu rozumu. „Ne, ředitel se výslovně ujistil, že bude mít na rodičovský večer volno."

Harry trhaně přikývl a začal si pohrávat s lemem košile. „Jo, jo, já si to myslel... jen... jen jsem doufal..." Odkašlal si a rozhodným gestem si uhladil košili. „Takže jaký bude můj trest?" Náhle zbledl a jeho oči se úpěnlivě spojily se Snapeovými. „Nebudu vyloučený, že ne?" vyhrkl polekaně.

„Pane Pottere, kdyby měli být bradavičtí studenti pro takové aktivity vyloučeni, pochybuji, že by polovina školy absolvovala," odpověděl Snape. Harry se s viditelnou úlevou sesunul zpět na židli. „Řekl bych, že když to bylo vaše první provinění a byl v něm očividně zapojený jeden z mých vlastních studentů, můžeme se zařídit bez toho, aby se v tom nějak angažoval ředitel školy nebo ředitelka vaší koleje."

Harry na něj zůstal nevěřícně civět. „Vážně?" zeptal se se stěží skrývanou nadějí.

„Pokud dodržíte vaši část dohody," pokračoval Snape rozhodně.

Harry k němu vzhlédl s obavami: „A o jakou dohodu půjde, pane?"

„Pro začátek je tady asi tak tuna jídla. Nandejte si na talíř a pusťte se do toho. Už jste vynechal příliš mnoho jídel," řekl Snape neutrálně a snažil se používat svůj nonšalantní tón na to, aby zabránil Harrymu v úvahách, že se o něj ve skutečnosti stará.

Harry váhavě poslechl příkaz a čekal, kdy přijde skutečný trest.

Zatímco Harry jedl, Snape začal nastiňovat pravidla.

„Zaprvé už žádné vynechávání jídel ve Velké síni; nezajímá mě, jestli jste údajně jedl jinde. Pokud půjde některý z vašich kamarádů na jídlo do Velké síně, připojíte se k němu a bez přemlouvání. Pokud tam nikdo z vašich kamarádů nepůjde, přidáte se k nim u jídla tam, kde si ho dají." Snape počítal, že by chlapcovi kamarádi mohli dohlédnout na jeho stravovací návyky, a pokud by byl Harry nucen připojit se k nim při jídle, možná by to mohlo trochu oživit jejich přátelský vztah, který – jak si Snape všiml – byl v poslední době poněkud napjatý.

„Ale, pane," protestoval Harry chabě, „ehm, Hermiona a Ron mají teď přes den svoje vlastní spády; víte, randí spolu a tak. Jsem teď tak trochu páté kolo u vozu. Kdybych začal chodit na jídlo, bylo by to opravdu trapné, protože pak bych si musel chtě nechtě buď sednout k nim, nebo schválně jinam a to by bylo trapné nebo nevhodné a..."

„Přesto jde o součást dohody. Pokud nechcete, abych poslal Lupinovi ohledně rady v této situaci sovu," pohrozil Snape mírně. Pokud bude muset využít chlapcovy slabosti, aby se ujistil, že se to dítě nepřivede do záhuby, pak to udělá.

Harryho oči se rozšířily leknutím a zběsile zavrtěl hlavou.

„Tak dobře. Také začnete víc spát. Myslím, že zalézt do postele bez knížek jakéhokoliv druhu v jedenáct večer během týdne a do jedné hodiny o víkendech je více než férové."

Harry otevřel pusu dokořán: „Předepisujete mi, kdy mám chodit spát?"

Snape vyzývavě pozvedl obočí.

„Ale co když mám hodně domácích úkolů? Myslím, že učitelé nepřijmou výmluvu typu ´omlouvám se, opravdu jsem to chtěl dokončit, ale musel jsem se řídit předepsaným časem spánku,´" bránil se Harry.

„Pokud si uděláte domácí úkoly před jakýmkoliv studiem navíc, budete v pohodě," prohlásil Snape s jistotou.

„Ale moje známky..." začal Harry zoufale.

„Nezabije vás, když nebudete v každém předmětu první, pane Pottere, ale mohlo by vás zabít, kdybyste pokračoval v tomhle šílenství," pronesl Snape s náznakem definitivnosti v hlase a s nadějí, že Harry nezačne o povaze těchto „trestů" přemýšlet. Poslední věcí, kterou potřeboval, bylo, aby si někdo myslel, že měkne a začíná si dělat o někoho starosti. Zejména o Harryho Pottera. Už samotná ta myšlenka způsobovala, že měl chuť se napít.

Harry zbědovaně přikývl.

„A abych se ujistil, že dodržíte svoji část dohody, promluvím si o tom krátce s Grangerovou a Weasleym," dodal Snape.

Harry na něj vrhl zuřivý pohled: „Přimějete Hermionu a Rona, aby mě špehovali?"

„Nejde o špehování, když víte o tom, že to dělají," řekl Snape klidně.

„Ale to nemůžete. Nejsme si už tak blízcí, jako jsme bývali. Bylo by to trapné. Nemyslíte, že mají dost svých vlastních starostí i bez toho, aby mě hlídali jako mimino?"

„Pochybuji, že to budou vnímat takhle. Vypadá to, že si o vás dělají docela starosti."

Harry si hořce odfrkl a zachrčel: „Fajn, promluvte si s nimi. Hermiona bude štěstím bez sebe, že se někdo postará, abych ji už nemohl porazit ve studiu, a cokoliv, co udělá radost Hermioně, udělá radost Ronovi."

„Pamatujte, pane Pottere, že se jedná o trest. Jestli se vám ty podmínky nelíbí, mohu povinnost udělit trest snadno přenést na někoho jiného," pronesl Snape temně.

„Ne," vyhrkl Harry rychle a povzdechl si. „Beru to."

„Dobře. A teď dojezte," nařídil Snape a vrátil se ke svým novinám.

„Nemám hlad," hlesl Harry nepřítomně.

Snape pozvedl obočí. „Sotva jste se dotkl talíře. Je mi upřímně jedno, jestli máte pocit hladu. Sníte větší porci. To byla první podmínka vašeho... podílu na dohodě," promluvil opatrně, protože v souvislosti s potřebou normálního Harryho stravování nechtěl použít slovo „trest".

Harry s nechutí snědl ještě trochu jídla, ale Snape zamračeně sledoval, s jakou námahou se snaží polykat. Ten chlapec evidentně v poslední době moc nejedl, jestliže měl jeho žaludek takový problém přijmout tak malé množství živin.

Snape jen doufal, že teď by se mohl dostat na správnou cestu.